Historie ženského džúdó
Tradičně se všechny olympijské sporty chápou jako mužské. Média od počátku ženského sportu dodržují pět starých nepsaných pravidel, když popisují ženy ve sportu. Gendrové označení závodů bývá popsáno jako závod žen, ženská soutěž a podobně, u mužských závodů se pojem závod, soutěž obejde bez přívlastku. Implikuje to, že ženský sport není skutečným (tj. mužským sportem). V poslední době bývá sporadicky porušováno pravidlo povinné heterosexuality, vnímající sportovkyně jako mužské sexuální objekty, nebo v heterosexuálních rolích jako přítelkyně, manželky, matky. Komentáře vyzdvihují očekávanou feminitu, zaměřují se na tradičně femininní fyzické i emocionální znaky jako jemná, slabá, krásná, oddaná, věrná atd. Další z pravidel, infantilizace, reprezentuje dospělé sportující ženy jako děvčata, mladé dámy, anebo předpokládá použití pouze křestního jména. Média se konečně zaměřují i na aspekty nesouvisející se sportem, jako jsou rodinné vztahy, osobní a pracovní život, takovým způsobem, který podsouvá myšlenku, že sport pro ženy může být pouze sekundárním zájmem a jejich sportovní úspěchy jsou ve vztahu k úspěchům mužů nepodstatné. Od přelomu třetího tisíciletí se do popředí dostává další nové pravidlo, nacionalizace. Zatím nebyl proveden komplexní výzkum podle jednotlivých sportů. Z publikovaných prací je zřejmé, že ve využívání těchto nepsaných pravidel je u jednotlivých sportů rozdíl. V džúdó můžeme předpokládat i rozdíl v popisu závodnic v jednotlivých váhových kategoriích, jak to sledujeme například u přezdívky japonské fenomenální závodnice v kategorii do 48 kg Rjoko Tamura-Tani – Jawara čan. Výjimky z těchto pravidel nalezneme pouze u totalitních společností, například v Severní Koreji.
Obr. 9: Rjoko Tamura-Tani (7)
Média využívají ženy i jako marketingový nástroj, a obrazový materiál je u velkých sportovních událostí orientován na jejich prezentaci. Předpokládá se, že o sport se zajímají především muži, ty má přitáhnout přitažlivá sportovní fotografie ženy, aby pak četli především o mužském sportu. V médiích je větší část věnována mužskému sportu. Džúdó bylo ale v porovnání s jinými sporty (na olympijských hrách 1996-2004 ve vysílání americké televizní společnosti NBC) vysíláno v zanedbatelné délce času, méně než 0,1 %. Podobná situace s distribucí materiálů (písemného i fotografického) je i v jiných sportech. V atletice byly sledovány britské The Times a Daily Mail od olympijských her 1948 do olympijských her 2004. Bylo zjištěno, že s výjimkou roku 2004 byla většina materiálů psaná o mužích. Autor studie ale potvrzuje, že postupem času byly zejména fotografie žen víc a víc sexistické, někdy hraničící s lehkou pornografií. Na druhé straně, v případě úpolového sportu, může mediální obraz nemaskulinních žen-bojovnic pomoci více jej otevřít pro dívky.
Trénování džúdó je koedukativní, takže se ženy a muži dostávají do sociálního kontaktu. Sociální interakce diferencují džudistky a džudisty v jejich ženských a mužských rolích. Navzdory tomu, že džúdó je maskulinní sport, ženy, které v běžném životě přebírají znaky mužských rolí, nebo jsou dokonce označovány za mužatky, v tréninkovém procesu hrají role žen a muži se k nim chovají protektivně. Nicméně – v některých sportech je odklon od tradičně vnímaných rolí ženy ještě větší, například v boxu se ženy také musejí vyrovnat s maskulinizací svého těla. Je zřejmé, že ve sportech jako je džúdó, zápas a podobně je sportovní výkonnost do velké míry svázaná s rozvojem tělesné síly a hypertrofií svalstva. Ženy tedy musejí vytvořit rovnováhu ve vnímání svého sportovního těla, nevyhnutelného pro dosahování vysokých sportovních výkonů, a svého soukromého těla, které umožňuje plnit role ženy. U dospělých žen zápasnic se například sledovala vnitřní tendence být a zůstat ženou se současnou akceptací silně muskulárního těla. Jistá ztráta soukromého těla je tedy nahrazována jinými prostředky.
Guérandel a Mennesson na základě Goffmanova interakčního paradigmatu analyzovali genderové vztahy mezi pokročilými džudisty. Výzkumníci sledovali osobní historii sportovců i kontext interakcí a provedli sérií interview. Výsledky svědčí o existenci diferencovaného chování v závislosti na pohlaví po dobu tréninku džúdó i během boje, kdy princip hrdosti je prvořadý. Chování představuje sdělení mimo rámec obvyklé komunikace, směřující k posílení genderové hierarchie. V koedukovaných interakcích závodníci chápou svoje pozice jako pozice mužů a žen, ale zároveň chtějí být uznáni jako džudisté. Gendrové rozdíly jsou však, až na výjimečné situace, důležitější.
Cesta žen k olympijskému (a vůbec soutěžnímu džúdó) byla dlouhá a obtížná. Kanó sice již v roce 1926 formálně otevřel skupinu pro ženy a dívky – Kódókan džoši bu, ale jejich cvičení bylo orientováno pouze na způsob tělesné výchovy. V Kódókanu se sporadicky ženy objevily již dříve, od roku 1893 (pravděpodobně Sueko Ašija). Kanó vyučoval džúdó i svoji manželku Sumako, jakož i své dcery. Nejstarší Kanóova dcera Noriko Watanuki po několik let vedla ženskou sekci Kódókanu. Nejvýznamnější osobností tradičního džúdó je bezpochyby Keiko Fukuda, vnučka Kanóova učitele Hačinosuke Fukudy a poslední žijící studentka zakladatele džúdó Kana. Fukuda žije od roku 1966 ve Spojených státech a vyučuje zejména kata. Podařilo se jí také zlomit sexistický přístup Kódókanu k udělování stupňů. Kódókan nikdy nepředpokládal, že by žena mohla dosáhnout vyšší než 5. dan. I Fukuda byla 5. dan po více než třicet let. Díky její oddanosti džúdó (nikdy se nevdala) i dlouhému životu byl Kódókan přinucen udělit jí nakonec až 9. dan (v roce 2006 ve věku 93 let). Fukuda se také snaží udržet rovnováhu mezi cvičením kata a randori. Obecná tendence je ale na západě v zápasovém, soutěžním džúdó, ke kterému vedla dlouhá a nelehká cesta.
Obr. 10: Keiko Fukuda (5)
Ženám po rozšíření džúdó obvykle nebylo povoleno soutěžit ani v západních zemích. Sice již na začátku padesátých let dvacátého století některé státy (například Francie 1950 a Maroko) dovolovaly zápasy žen, ale samostatné, čistě ženské turnaje byly organizovány až v dalším desetiletí (Západní Německo, Švýcarsko, Rakousko, Itálie a Velká Británie). Tyto soutěže se často organizovaly za zavřenými dveřmi s vyloučením veřejnosti, protože se předpokládalo, že pohled na boj dvou žen by byl nehezký. Impulz pro plnou sportizaci ženského džúdó vyšel ze Spojených států amerických a je spojen se jménem Rusty (Stewart) Kanokogi.
Obr. 11: Rusty (Stewart) Kanokogi (5)
Kanokogi vyrůstala v brooklynských ulicích New Yorku a svého času bývala vůdkyní dívčího gangu. Měla mnoho zkušeností z pouličních válek gangů. Protože v té době nebyla žádná možnost zápasit se ženami, účastnila se na začátku šedesátých let inkognito několika mužských soutěží, které vyhrála. A i když jí byly medaile později odebrány, vytvořila tak tlak na zavedení ženských soutěží. Kanokogi získala věhlas i při návštěvě japonského Kódókanu. Americká Amateur Athletic Union zorganizovala první americký šampionát v roce 1974, ve stejném roce, kdy Evropská unie džúdó uspořádala experimentální ženskou soutěž v italském Janově. V roce 1975 bylo uspořádáno první oficiální mistrovství Evropy, a pak v roce 1980 v New Yorku i mistrovství světa žen. Ženské džúdó se stalo olympijským sportem v roce 1992 na olympijských hrách v Barceloně poté, co bylo předvedeno jako ukázkový sport na olympijských hrách 1988 v Soulu.
V současnosti je džúdó žen rozvinuté po celém světě, i když ne ve všech kulturách stejně. Japonsko spolu s Čínou jsou mezi asijskými zeměmi dominantní v zisku medailí v džúdó, ale i taekwondo. Naopak některé státy rozvoji ženského džúdó brání. Kulturní rozdíly jsou u ženského džúdó limitující víc než u mužů. Příkladem z islámské kultury a omezení v pravidlech oblékání je alžírská závodnice z devadesátých let dvacátého století Salima Souakri. Ortodoxní islám klade také překážky společnému sportování žen a mužů, negativně vidí i sportovní diváctví, a tak dále. A další, tragický příklad z Alžírska: Houria Zedat, talentovaná závodnice, odmítla na příkaz místní extremistické skupiny přestat trénovat. V následujících letech jí před vlastníma očima popravili matku a dva bratry. Obecný pohled mužů (stanovujících pravidla) na ženy a na provozování sportovních aktivit (zvlášť monokulturních bojových aktivit) v afrických zemích, ale i v jiných patriarchálních společnostech, je velmi negativní.
Na druhé straně jsou zde příklady z komunistické Kuby. Mark Law v této souvislosti píše doslovně o bojových strojích. Je obecnou otázkou sportovní etiky, kde je hranice mezi autonomním sportovcem, který je motivován především vlastní vůlí dosáhnout úspěchu, a sportovcem, který je pouhým nástrojem úspěchu reprezentačního týmu a vysílajícího státu.
