Džigoro Kanó a Kódókan džúdó
Jako univerzitní student se Kanó setkal s několika tradičními japonskými bojovými uměními. Postupně rozeznal, že pro uchování tohoto kulturního dědictví a jeho zdokonalení a přizpůsobení soudobým cílům společnosti je potřeba vytvořit instituci založenou na principech výchovy člověka v nových podmínkách, s využitím starých pohybových prostředků. Založil instituci Kódókan džúdó, která na konci 19. a začátku 20. století zjednodušila a systematizovala techniky neozbrojeného boje. Kanóova myšlenka byla vytvořit výchovný systém založený na dosažení cílů v mravní výchově, tělesné výchově a sebeobraně. Kódókan džúdó mělo aspiraci vyvinout standard pro jednotlivé rozdílné školy džúdžucu podobně, jako tomu bylo v té době u kendó. Kódókan džúdó se plně etablovalo mezi tradičními japonskými bojovými disciplínami jako kendó, sumó a podobně.
Obr. 2: Ukázka Kendó (2)
Kódókan džúdó (Kanó současně otevřel Kanó džúkú, soukromou internátní vzdělávací instituci, která byla s Kódókan džúdó plně integrována) byla založena roku 1882. Kanó prokázal už v tomto období (měl pouze 21 let) schopnost přesvědčit mladé lidi se zkušenostmi z různých starších forem džúdžucu, aby se účastnili vyučování. V následujícím období se stali spolupracovníky Kana při rozvoji džúdó. Bojové umění bylo pouze součástí, jakýmsi spojovacím článkem všeobecného vzdělání, které bylo poskytováno žákům Kódókan džúdó. Škola byla internátního typu, tak jak bylo zvykem v tradičních japonských školách bojových umění. Mezi učitelem a žáky byla vytvořena silná vertikální společenská struktura, která je v Japonsku typická i v současnosti. Studovat ve škole Kódókan džúdó znamenalo hluboký morální závazek. Každý ze žáků (po otevření roku 1882 devět žáků) musel písemně potvrdit dodržování zásad školy s určeným etickým kodexem, nazývaným Přísaha pěti článků (Gokadžó no seimon).
Kódókan džúdó poskytovalo také jiný způsob cvičení. V kobudó bylo hlavní metodou cvičení řízený nácvik technik. Protože byly techniky nebezpečné, nemohly se nacvičovat jinak než předem domluveným způsobem, ve kterém byl znám útočník a způsob jeho útoku a také známý způsob obrany. Toto cvičení, kata, dosáhlo ritualizovaný charakter s detailně předdefinovanými pohyby útočníka i obránce. Randori, cvičný boj, byl pro svou nebezpečnost omezen. V Kódókan džúdó se už od počátku spolu s nácvikem technik (kata) rozvíjel i způsob cvičného boje (randori), protože způsob, který Kanó preferoval (vyloučení úderů, zaměření na tzv. malé techniky hodů, zejména aši waza a koši waza), umožňoval bezpečné cvičení. Toto zaměření přineslo výsledky oproti tradičním školám džúdžucu. Kanó dokázal prostřednictvím Dai Nihon Butokukai přesvědčit i jiné školy džúdžucu, které chtěly zápasit, aby přijaly pravidla (až na detaily totožná), která vytvořil pro Kódókan džúdó. Džúdó se tak stalo standardem pro cvičení džúdžucu a můžeme říct, že nastala jistá džúdófikace tradičních škol džúdžucu. Zaměření na randori bylo rozhodujícím činitelem v rozvoji džúdó, později však způsobilo jeho involuci.
Obr. 3: Univerzita Gakušuin v roce 1933 byla soukromou školou (3)
Kanó byl celou duší pedagogem. Kromě vlastní soukromé školy Kódókan a Kanó džúkú byl zaměstnancem univerzity Gakušuin (v současnosti pedagogická fakulta univerzity v Tokiu), ve které se stal tajemníkem a později v roce 1885 ve věku 25 let prorektorem.
Obr. 4: Fotografie Gakušuin z roku 2011 již jako pedagogická univerzita (3)
Dále pracoval v několika funkcích na Monbušó (ministerstvo školství) a v pozdních letech byl senátorem. V celém jeho životě se však odrážel duch pedagoga. Stal se také členem Mezinárodního olympijského výboru, nikoli však v souvislosti s bojovým uměním džúdó, ale jako významný pedagog a propagátor západního sportu.
