Džigoro Kanó a sportovní hnutí
Představení džúdó na olympijských hrách v Tokiu (1964) se zdá logickým výsledkem, když uvážíme, že jeho zakladatel byl prvním členem Mezinárodního olympijského výboru a propagátorem moderního olympizmu. Dlouholetý aktivní džúdóka a funkcionář Bowen píše, že dnes ani není možné dopátrat se, kdo po druhé světové válce vymyslel tento mýtus, který se nekriticky šíří v celém džudistickém světě.
Kanó byl nejenom zakladatelem džúdó, ale nepochybně i jedním ze zakladatelů japonského sportovního hnutí vůbec. V roce 1909 byl osloven francouzským ambasadorem v Japonsku Gérardem, aby se připojil (na žádost P. Coubertina) k Mezinárodnímu olympijskému výboru. Kanó odpověděl: „...pokud jsem byl zvolen, mohu reprezentovat Japonsko s přáním obnovení her z pohledu jak tělesné tak i spirituální kultury.“
Ideje pedagoga a vizionáře Kana a de Coubertina se potkaly ve vzájemné shodě. Olympijské ideály byly v souladu s myšlenkami džúdó. Pierre de Coubertin (na obr. 8) byl novodobým zakladatelem mezinárodního olympijského hnutí, který v roce 1986 odstartoval novou éru olympijských her.
Obr. 8: Pierre de Coubertin (4)
Kanó pochopil význam olympijských her jako šanci „spojení lidí všech národností, jejichž společné porozumění má vést k harmonii a míru na celém světě. Rozdíly v chování a zvycích jsou důvodem pro jejich formování. Pokud někdo pochopí důvody, pak to, co předtím způsobovalo antipatie a nelibost, se změní na sympatie a lásku.“ Kanóovi byly jistě sympatické myšlenky nezištného potkávání lidí, kdy není důležité vyhrát. Chápal význam olympijských her jako prostředek mezikulturní komunikace. Kanó však nebyl zcela ztotožněn s výkonnostním sportem, s honěním se za výsledky bez ohledu na další stránky rozvoje člověka.
Kanó založil japonskou Amatérskou atletickou asociaci (Dai nippon taiiku kjókai) v roce 1911 jako první asijskou sportovní organizaci. Tato asociace sehrála rozhodující roli v začátcích japonského sportu. Ačkoli se Kanó zasloužil o rozvoj soutěžního sportu v Japonsku, po několika letech abdikoval na své pozice v Amatérské atletické asociaci. Kanó byl také znepokojen situací, která nastávala v džúdó. Randori se stávalo prostředkem soutěžení a spíše cílem než metodou tréninku. Už ve dvacátých letech dvacátého století, tedy několik desetiletí před plnou sportizací džúdó, napsal Džigoro Kanó o randori v rané historii Kódókan džúdó: „Moje výuka randori byla vztažena k ideálům uvedeným výše, a jsem přesvědčen, že randori, které bylo tehdy praktikováno, mělo o mnoho blíže k mým ideálům než to, které můžeme běžně vidět dnes.“
Pokud by Džigoro Kanó souhlasil se sportizací džúdó, s vytvořením systému soutěží, nebo dokonce zařazením do programu olympijských her, nebyl by pravděpodobně nazval jeden ze svých článků „Úpadek randori“. V tomto článku píše: „Jsou zde dva hlavní důvody úpadku způsobu, jak je džúdó praktikováno v současnosti. Za prvé je zde vzrůstající soutěžní charakter dnešního džúdó. Pravidla zápasu byla původně vytvořena, aby pomohla stimulovat větší zájem o trénink mezi studenty. Druhý důvod je následující: přestože v současnosti narůstá počet trénujících džúdó, nemáme dost vzdělaných instruktorů, kteří by byli schopni vyučovat správný způsob randori. Tyto chybějící instrukce jsou hlavním důvodem převládajícího typu zápasnického typu džúdó. Toto vyúsťuje do nárůstu zápasnického typu praxe „síla proti síle“, která je v protikladu se správnou metodou provádění randori“. Kanó si nebezpečí zjednodušení džúdó dobře uvědomoval v souvislosti s olympijskými hrami a dalšími sportovními akcemi. Jeho námitky bychom mohli shrnout do několika bodů:
- Komercializace – soutěže mohou vést ke komercializaci výuky džúdó, což popírá podstatu jeho myšlenky, cesty, vytvořené pro blaho všech lidí, ne pro individuální profit (připomeňme, že Kanó nikdy nevybíral poplatky za výuku džúdó)
- Zúžení cíle džúdó – cíle soutěže jsou úzké (individuální profit, vítězství osoby sportovce), přičemž cíle džúdó jsou široké (prosperita společnosti, naplnění celého života ve všech aspektech)
- Sport jako divácká zábava – soutěže předpokládají také diváky, kteří za vstup platí. Kdo platí, očekává adekvátní službu, což je v tomto případě zábava a soutěže se snaží těmto divákům vyhovět. To by znamenalo další degeneraci džúdó.
