Inovace SEBS a ASEBS

Soutěže v džúdó

Džúdó za půlstoletí trvání mezinárodních soutěžích překonalo několik změn vedoucích k odstranění japonských kulturních konotací, i k odstranění výchovných aspektů Džigoro Kana. Džúdó má v současnosti všechny znaky moderního úpolového sportu, podobně jako je tomu u evroamerických systémů. Je zde patrný velký rozdíl v tom, že džúdó se snaží zachovat si svou technickou výjimečnost. Proto se v posledních letech zvedla vlna odpůrců proti nově vynalezeným technikám a zvyšující se převaze technik založených převážně na síle paží. Obavy, že džúdó ztrácí svou identitu a začíná se příliš podobat zápasu ve volném stylu, vedly ke změnám pravidel na konci první dekády 3. tisíciletí. V evroamerických stylech zápasu takovéto trendy – zachovávat teoretickou čistotu stylu nejsou, právě naopak. V roce 2005 Mezinárodní zápasnická amatérská asociace například přidala pravidlo, podle kterého je možné získat bodové ohodnocení v řecko-římském a volném stylu i za hod soupeře. To znamenalo revoluční krok a přiblížení se k myšlence pravidel džúdó. V zápasu se do té doby za plné vítězství považoval symbol porážky – položení soupeře na lopatky. Tento symbol porážky je vžitý i v jazyku. Položit někoho na lopatky v živém jazyce odkazuje na jeho porážku v čemkoliv a na ultimativní, neoddiskutovatelné vítězství soupeře. Zajímavé je také to, že poloha na zádech je obecně považována za submisivní a vyjadřující podřízenost. Můžeme to sledovat i v etiologii, kde si zvířata (běžně si toho můžeme všimnout například u psů) před dominantním sokem lehnou na záda. Stejně tak to vidíme u spontánně zápasících dětí, které se bez znalostí pravidel olympijského zápasu snaží položit a udržet soupeře na zádech. Stejně můžeme různé formy položení na lopatky jako symbolu vítězství a porážky vidět v mnoha kulturách celého světa. Přiznání bodů za hod soupeře znamená také přiznání významu bojové aplikace, což bylo výsadou džúdó.

Tak, jak se pravidla a zejména praxe soutěžního džúdó přibližují zápasu ve volném a řecko-římském stylu, tak se pravidla volného a řecko-římského stylu přibližují k džúdó. Jistě, ještě stále je zde dost stěžejních rozdílů, postupně však můžeme sledovat jistou konjunkci. Podobně pronikají techniky džúdó i do jiných forem úpolového bojování, například do ultimátních zápasů v turnajích Ultimate Fighting Championship nebo Pride. Ve všech soutěžních úpolových disciplínách, džúdó nevyjímaje, je základním znakem taková práce s vlastním tělem, která je dokáže transformovat na co nejúčinnější zbraň podle daných pravidel.

Tak, jak byla v minulosti tokui waza (osobní technika) součástí osobní historie bojovníka, byla jedinečná a závislá na osobních predispozicích i osobních zkušenostech i znalostech, tak se v současnosti tokui waza stává univerzální. V olympijské historii nalezneme období, kdy byly preferovány jisté techniky, které nejlépe zapadaly do kontextu tehdejších pravidel. Mění a individualizuje se již úchop, který je základem pro efektivní provedení hodu. Kromě základního, standardního úchopu (kumi kata), ve kterém tahající ruka (hikite) drží soupeřův rukáv a zvedací ruka (curite) drží soupeřův límec, se v džúdó běžně používá dalších šest základních variant úchopu:

• Standardní
• Křížový
• Silový
• Na zádech
• Ruský
• Za oba límce
• Za oba rukávy

Kromě těchto úchopů se používá množství jiných různých variant držení, které jsou kruciální podmínkou pro správné (rychlé, silné a kontrolované) provedení techniky hodu. Je ještě nutné sledovat typicky pravý a typicky levý úchop.

Džúdó bylo v zásadě vytvořeno pro praváky. Je to způsobeno zejména tradičním přístupem japonské kultury k lateralitě. Ze sledování mládežnických zápasů vyplynulo, že leváci používají víc různých technik (případně jejich variant), které jejich soupeř neočekává. To levákům umožňuje častěji vítězit, protože mají zkušenost s praváky. U dospělých sportovců se tato výhoda stírá zkušeností. Při sledování 92 zápasů vrcholových polských sportovců v roce 1996 bylo zjištěno, že:

• Závodníci preferují útoky na levou stranu
• Nejvýznamnější četnost hodů je ze skupiny aši waza
• Dominantní techniky jsou seoi nage a uči mata
• Použití technik koši waza je velice nízké
• Útoky v boji na zemi jsou velmi účinné

Různé výzkumy potvrzují, že technická skladba džúdó se v některých ohledech mění. Například v prvním období Šóva (1928-1950) bylo zjištěno, že čistým vítězstvím, ippon, bylo dosaženo 83% zápasů. Poměr mezi vítěznými technikami ve stoji a na zemi byl sedm ku třem. V tomto období se nejčastěji používaly techniky uči mata (16%), o soto gari (13%) a harai goši (10%). Polští autoři Sterkowitz a Blech zjistili (na olympijských hrách 1988), že 87% zápasů bylo rozhodnuto technikami ve stoji a pouhých 8% v boji na zemi. V postoji olympionici používali techniky uči mata, seoi nage, ko soto gake, sukui nage, o soto gari, kata guruma, ura nage a harai goši. Na zemi byla nejfrekventovanější technikou ude hišigi džúdži gatame.

Z 876 sledovaných zápasů z první poloviny devadesátých let byl poměr mezi vítěznými technikami ve stoji a na zemi (se započítáním jusei gači) devět ku jedné. Až 62% ze všech technik v postoji skončilo vítězstvím ippon. Z technik byly použity seoi nage (10%), uči mata (9%), tai otoši (9%). Techniky jako o uči gari, ko uči gari, harai goši, uki otoši a o soto gari byly zjištěné v 3-4%. Nejméně frekventované techniky (kolem 1%) byly různé variace te guruma a sukui nage.

Pro dekádu devadesátých let 20. století si Mezinárodní federace džúdó kladla za úkol džúdó zdynamizovat. Následovala série změn a modifikací v pravidlech, jako například zavedení penalizace tzv. negativního džúdó, později zavedení golden score v roce 2003 nebo sjednocení délky zápasu pro muže i ženy. Tyto změny pak kladou na sportovce vyšší nároky, a to jak na technicko-taktické dovednosti, tak i fyzický výkon. Ve 4750 zápasech šesti mistrovství světa od roku 1995 bylo zjištěno, že:

• Poměr hodnocení ippon se zvýšil z 51,4% (1995) na 59,6% (2003), respektive na 57,1% (2005)
• Poměr kinsa/golden score byl statisticky významně snížen z 5,7% (2001) na 2,9% (2003) a 2,1% (2005)
• Podíl hodnocení ippon se u žen zvýšil z 50,2% (2001) na 58,1% (2003), u mužů byl nejvyšší 65,0% (2001), ale klesl na 56,8% (2005)

Což v rámci těchto statistik zápasy zcela určitě zdynamizovalo, především v jejich samotných závěrech.

Rozdíl mezi výsledky mužů a žen se tedy postupně stíral a vítězství byla získávána čistým vítězstvím ippon. Na druhé straně Hudson podrobně studoval zápasy na mistrovstvích světa v roce 2007 v brazilském Rio de Janeiro na vzorku 84 z 935 individuálních utkání. U sledovaného vzorku videozáznamů byly nalezené rozdíly v:

• Získaném skóre
• Výskytu ippon v jednotlivých kategoriích a technikách
• Distribuci hodnocených akcií po dobu zápasu

Ukazuje se, že pro úspěšnou aplikaci hodů je potřeba mistrovské znalosti těchto hodů ve třech až čtyřech směrech, společně s rozvojem silného úchopu, který tyto hody umožní. Současně musí být hody navzájem komplementární, aby umožnily jejich vzájemnou kombinaci.

Velice zajímavé je též sledovat průměrný věk závodníků na olympijských hrách dle jednotlivých dekád. Z grafu č. 1 je patrný věkový průměr v období od roku 1950 po rok 2010, který činil 25,6 roků u mužů a 24,1 roků u žen. Vzhledem k fyziologickému zatížení by se dalo předpokládat, že bude věk u silově-vytrvalostního sportu vyšší – opak je však pravdou.

V rámci statistik z olympijských her lze sledovat zastoupení jednotlivých technik ve vyhraných zápasech, jejich poměr, četnost apod. Velice zajímavé zjištění pramenící z poměru vítězství v boji v nage waza (v postoji) a v boji v ne waza (boji na zemi). Předpokládáme, že tento trend ovlivnilo především období od osmdesátých let, protože právě tehdy bylo snahou zatraktivnit džúdó divákovi a nepřehledné situace v ne waza celkem často a brzy přerušovat a závodníky nechat pokračovat v boji v nage waza. Více než tři čtvrtiny vítězství tomu napovídají celkem jednoznačně. Toto však není pouze jedinou podmínkou. Džúdó nikdy nebylo a snad ani nebude úpolový sport odehrávající se v boji na v ne waza. Dalším pozitivním zjištěním v rámci statistiky je velké zastoupení vítězství technikami aši waza (techniky nohou). Opět bychom mohli polemizovat nad důvodem, proč právě tyto techniky a nabízí se nám skutečnost, že se jedná o techniky „rychlé“ velice snadno kombinovatelné a variabilní. Co však předpokládáme za velký vliv oblíbenosti těchto technik je jejich relativně nesnadná práce při kontra technikách.

Stejné statistiky můžeme samozřejmě najít v ženských kategoriích. Rozdíly mezi muži a ženami najdeme, nejsou však nijak významné. Zvýšil se poměr vítězství v boji v nage waza, ale na druhé straně převládá méně vítězství v tači waza. Za zajímavé lze v kategorii žen považovat skoro stejné zastoupení technik te waza a aši waza. V porovnání se zápasy v mužských kategoriích jsou ženské méně silové, přesto ruční techniky mají stejné zastoupení jako techniky nožní. Velice malé zastoupení technik sutemi waza jak v kategorii žen, tak v kategorii mužů je dokonce v kategorii žen méně zastoupeno než techniky osaekomi waza (technika znehybnění).

Za další velice zajímavou statistiku lze považovat relativní procentuální zastoupení samotných technik. V tabulce 4 na následující straně můžeme najít seznam nejpoužívanějších technik na olympijských hrách do roku 2004. Nepříliš atraktivní je zjištění hned na prvním řádku tabulky. Jedná se o vítězství yusei gači, čili po časovém limitu vyhlášením shody rozhodčích o převaze jednoho ze soupeřů. Na prvním místě tedy není samostatná technika, ale způsob vítězství, který napovídá, že jde o statistiku z nejvyšší soutěže a tudíž v zápasech hraje velkou roli taktika.

Za nejoblíbenější techniky vůbec lze považovat seoi nage a techniku uči mata. Této skutečnosti si můžeme všimnout jak ve statistice ve sloupci žen, tak ve sloupci u mužů. V současné době je velká snaha o návrat k tradičnímu džudu. Nejvíce tomuto faktu napovídají neustálé úpravy pravidel se současným vyřazením mnoha technik. Nepříliš vysoko, přesto na vyšších řádcích tabulky můžeme najít techniky jako např. Sukui nage, Kučiki taoši či Kata guruma. Se změnami v pravidlech tyto techniky však v soutěži již neuvidíme vlivem zákazu jakéhokoliv uchopování dolních končetin.