Mezinárodní rozvoj džúdó
Na přelomu 19. a 20. století se džúdó začalo rozšiřovat i mimo Japonsko. První oficiální kontakty sledujeme od roku 1903, když J. Jamašita vycestoval do Spojených států. O rok později začal vyučovat i prezidenta USA T. Roosevelta a jeho rodinu, a také na Vojenské námořní akademii.
V průběhu prvního desetiletí dvacátého století se džúdó rozšířilo také do mnoha evropských zemí, Severní a Jižní Ameriky. Do těchto zemí cestovali učitelé džúdó (například K. Sasaki – Rakousko-Uhersko, J. Jamašita a G. Tomita – USA, J. Tani – Velká Británie atd.), které získávalo zejména pro svůj sebeobranný aspekt velkou popularitu. V Evropě se Kódókan džúdó rozvíjelo jako komplexní bojové umění společně s jinými školami džúdžucu. První kroky můžeme sledovat od roku 1900 v Německu (Berlín), dále v Anglii (Kacukuma Higaši, 1905; Jukio Tani, 1905; Gundži Koizumi, 1906) a ve Francii (Gui de Montgaillard, 1905; učitelé Išiguro a Aida, 1925; Mikonosuke Kawaiši, 1935).
První mezinárodní utkání v džúdó se uskutečnilo mezi německým a britským klubem v roce 1929. První neoficiální mistrovství Evropy bylo v roce 1934 v Drážďanech. Paradoxně myšlenku zařadit džúdó do programu olympijských her iniciovali také němečtí džudisté. Už v třicátých letech dvacátého století Němci založili Evropskou unii džúdžucu. Tato organizace ale díky narušeným mezinárodním vztahům vlastně nikdy nepracovala. Německá federace džúdó požádala své ministerstvo sportu o zařazení džúdó do olympijských her 1936 v Berlíně jako ukázkového sportu. Této žádosti sice nebylo vyhověno, ale džúdó se dostalo pozornosti v organizaci Hitlerjugend, takže se mohly uskutečnit mezinárodní zápasy mezi Japonskem a Německem v Tokiu. Další rozvoj a rozmach rozšiřování džúdó zbrzdily události související s II. světovou válkou, stejně jako válka samotná.
Po druhé světové válce bylo v roce 1946 cvičení bojových umění, včetně džúdó, v Japonsku zakázáno vrchním velitelstvím spojeneckých sil ve smyslu Postupimské deklarace v článku 6, protože bojová umění byla nástrojem militarizmu a státní propagandy. Zákaz cvičení džúdó byl platný nejenom v Japonsku, ale na základě podmínek vítězných států i v Německu. Znovuotevření klubů bylo možné až po ujištění, že džúdó je pohybová aktivita založená na bázi západního sportu. Na druhé straně bylo džúdó po druhé světové válce jedním z nejdynamičtěji se rozvíjejícím sportem. Tento výrazný růst byl spojen s racionalizací a kodifikací pravidel a forem soutěží a také vzrůstající mezinárodní orientací. Bylo to v čase, kdy se džúdó muselo rozhodnout, jakou cestou jít, jestli si může dovolit setrvat na tradicích a původních cílech. Džúdó nebylo převážně shledáváno jako stylizovaná japonská forma zápasu, neozbrojený boj či alternativa sebeobrany. Stalo se dynamickým sportem schopným rozvoje na západě i východě.
Další z rozhodujících kroků ke sportizaci džúdó se odehrál ve Spojených státech amerických. Pro zápas univerzitních klubů z Univerzity Berkley a Státní univerzity San Jose vytvořili v roce Henry Stone a Yoshihiro Uchida systém váhových kategorií, který byl dále používán v univerzitních soutěžích. V roce 1953 Amateur Athletic Union přijala za svůj oficiální sport džúdó a tyto váhové kategorie. Když se Uchida (jako předseda amerického Kolegia danů) v roce 1961 v Paříži účastnil zasedání Mezinárodní federace džúdó, prosadil hlasování o váhových kategoriích. Bylo zde definitivně rozhodnuto, že pro příští mezinárodní soutěže budou používány váhové kategorie. Tímto se završil odklon od džúdó jako bojového (sebeobranného) umění, a tím nezvratitelně nastoupilo na cestu sportizace.
Obr. 12: Henry Stone a Yoshihiro Uchida (7)
