Inovace SEBS a ASEBS

Technické prostředky

Pro vítězství v soutěži je stěžejní schopnost aplikovat platnou techniku. Systematika džúdó se skládá ze tří, v teorii rovnocenných součástí, které rozdělují techniky dle způsobu provedení a jsou to:

• nage waza
• katame waza
• atemi waza

Atemi waza, tedy technika úderů a kopů, je od počátků Kódókan džúdó vyloučena ze soutěžních utkání i randori (s výjimkou krátkého období přes 2. světovou válku, kdy Dai Nihon Butokukai v zápasech džúdó od úrovně renši povolovala i atemi waza). Stěžejními technikami jsou v současném džúdó techniky hodů neboli nage waza. Ty se dále rozdělují podle toho, jestli házející zůstává stát (tači waza), anebo k hodu využívá vlastní pád (sutemi waza, strhy). Dále se techniky ze skupiny tači waza dělí do dalších podskupin logicky rozdělených dle toho, kterou převažující částí těla tori techniku provádí. Do skupiny tači waza tedy dále patří skupiny technik, které se rozlišují podle převažující práce paží (te waza) a nohou (aši waza), a technik, u kterých házející háže soupeře přes boky (koši waza). Vedle nadřazené skupiny tači waza stojí skupina sutemi waza. Jedná se o skupinu, která je charakteristická tím, že tori při své technice využívá vlastní váhu těla, čímž provádí tzv. strh. Do skupiny sutemi waza jsou zařazeny dvě skupiny technik, a to ma sutemi waza – techniky strhů v přímém směru soupeře, a joko sutemi waza – strhy do stran. Vedle technik nage waza stojí techniky, které lze provádět především v boji na zemi. Jedná se o techniky znehybnění, katame waza, zahrnují techniky držení (osaekomi waza), škrcení (šime waza) a páčení (kansecu waza). Na následující straně si můžeme prostudovat celou systematiku technik v přehledné tabulce.

V tréninku i soutěži provádí džudisté většinu technik za pomocí úchopů za džúdó-gi (viz obr. 9). Obecně při soutěži můžeme úchopy závodníků rozdělovat do tří skupin. Úchopy základní, nestandardní a zakázané. Blíže se zaměříme na teorii základních úchopů. Úchop je při provádění jakékoliv techniky jedním z prvních kritérií, které džudista musí provést. Pomocí úchopu provádíme se soupeřem veškeré pohyby a vychýlení potřebné pro provedení techniky. Úchopů v závodním pojetí džuda je nesčetné množství. Při samotném boji se závodník snaží získat pro sebe co nejefektivnější úchop, ze kterého provádí jemu výhodnou techniku. V této fázi boje si závodník může vybrat jakékoliv místo na džúdó-gi, kde umístí svoje ruce a bude soupeře držet. Může držet kdekoli, za rukávy po celé délce paže, límec džúdó-gi, záda i pás s jednou důležitou výjimkou. Od ledna roku 2013 vyšlo nové pravidlo. Závodníci nesmějí provádět úchopy od pasu dolů. Je tedy zakázáno uchopovat nohavice, objímat nohy či jakkoliv jinak atakovat soupeřovy dolní končetiny horními končetinami. Situaci z nyní již zakázaného úchopu si můžeme prohlídnout na následujícím obrázku z exhibičního zápasu ve Skotsku.

Obr. 17: Ukázka nyní již zakázaného úchopu za dolní končetiny (13)

Pro začátečníka je však důležité znát nejprve základní úchop. Základní úchop dělíme na pravý úchop (migi kumi kata) a levý úchop (hidari kumi kata). Základní pravý úchop (viz obr. 18) je označován jako úchop, kdy tori (útočník) drží pravou rukou levý límec ukeho. Palec směřuje dovnitř džúdó-gi a prsty jsou umístěny vně límce. Levou rukou drží tori pravý rukáv ukeho. Neexistuje pravidlo, kde přesně by se měla nacházet toriho dlaň. Zpravidla se však tori drží rukávu v oblasti lokte, přičemž rukáv drží dostatečně pevně tak, že rukáv doslova obepíná ukeho paži. Přesný úchop toriho levé ruky se definuje dle techniky, kterou chce tori vykonávat. Levý úchop se od pravého úchopu logicky liší pouze prohozením rukou. Levá toriho ruka tedy bude držet pravý límec ukeho džúdó-gi a pravá toriho ruka bude umístěna na levém ukeho rukávu. Stejně tak poté drží i uke (obránce). Většina technik se využívá i v jiných úpolových sportech a sebeobraně. Drtivou většinu technik lze proto realizovat i z úchopu za běžný oděv nebo pouze za části těla.

Obr. 18: Základní úchop (12)

Dalším důležitým kritériem, které musí každý džúdista zvládnou před zahájením nácviku jednotlivých technik je pohyb po zápasišti a postoj. V závodní formě džúda, jakožto sportovní disciplíně, můžeme rozeznávat tři základní typy postoje. Základní (šizen hontai), útočný (šizen tai) a obranný postoj (džigo hontai). Začátečníkovi pro nácvik základních dovedností a jednodušších technik prováděných na místě stačí znát postoj základní. Ostatní postoje je nutné rozeznávat především pří nácviku technik v pohybu a tréninku pro použití v zápase.

Správně provedený základní postoj vychází z přirozeného postavení těla. Džúdista by měl být vzpřímený a postoj by měl být co nejstabilnější. Proto je důležité dodržet základní kritéria postoje:

- přirozené vzpřímené držení těla

- chodidla asi na šíři ramen

- váha spočívá spíše na přední části chodidel

- mírně pokrčená kolena

- těžiště těla se nachází nad středem chodidel

- paže předpažit skrčmo dlaně dovnitř

- brada mírně přitažená k hrudníku a tělo přirozeně zpevněné

Ze základního postoje následně vychází většina techniky v postoji. Váha spočívající spíše na přední části chodidel zajišťuje menší riziko vychýlení směrem vzad. V tomto postoji by se mělo závodníkovi i lépe pohybovat.

Útočný postoj se liší od základního postoje pouze v postavení chodidel. Především dále dělíme útoční postoj na pravý útočný postoj a levý útočný postoj. Při pravém útočném postoji máme předsunutou pravou nohu vpřed a u levého útočného postoje levou nohu vpřed. Je důležité neustále zachovat stoj rozkročný pro lepší stabilitu. Základní podmínkou však neustále je, aby byl postoj přirozený.

Obranný postoj závodník využije ve chvíli, kdy jeho soupeř přechází do útoku, nebo kdy závodník útok soupeře čeká. Obranný postoj je charakteristický především níže postaveným těžištěm závodníka a tím získanou větší stabilitou. Nižšího postavení těžiště dosáhneme především výraznějším pokrčením kloubů dolních končetin, širším postavením chodidel, skoro až širokým stojem rozkročným, rovnoměrně rozloženou vahou spočívající na celých chodidlech a stejně jako u útočného postoje předsunutou levou nebo pravou nohou vpřed.

Provedení techniky hodu vyžaduje řadu zákonitostí, které je třeba dodržet, aby mohl být hod vůbec realizován. Především jde o tři základní fáze hodu. První je vychýlení (kuzuši), následuje nástup do techniky (cukuri) a poslední je samotný hod (kake).

Vychýlení je první fází techniky. Je důležité pro úspěšné provedení techniky, aniž by musel tori využít velkou sílu. Vychýlení tedy můžeme charakterizovat jako porušení ukeho rovnováhy. V rámci teorie vychýlení se udává procentuální důležitost správného provedení vychýlení soupeře až tři čtvrtiny z celého provedení techniky. Při vychylování se tedy snažíme dostat ukeho těžiště z místa, kde má největší stabilitu, do místa mimo střed rovnováhy, ze středu spojnice ukeho chodidel. Směrů vychýlení je opět nesčetné množství. Pro provedení základních technik však existuje směrů vychýlení osm (viz obr. 12). Tomuto souboru vychýlení se říká hapo no kuzuši (osm směrů vychýlení). Existují čtyři základní směry vychýlení: vpřed, vzad, vlevo a vpravo. Na něž navazují další čtyři směry patřící vždy přesně mezi dva základní směry: vlevo vzad, vpravo vzad, vlevo vpřed a vpravo vpřed.

Po vychýlení ukeho následuje nástup do techniky. Jde o přesun toriho těla do výhodnější polohy, zpravidla do těsné blízkosti k ukeho tělu, se kterým tori utvoří kompaktní celek. Obě fáze techniky, jak vychýlení tak nástup, se sebou úzce souvisejí. Často spolu splývají. Tori tudíž vychyluje ukeho v průběhu nástupu. Vychýlení je nezbytné udržet po celou dobu nástupu a mít tak ukeho připraveného pro poslední fázi techniky.

Po vychýlení a nástupu přichází závěrečná fáze techniky, kterou je hod. Tori docílil kvalitního porušení ukeho rovnováhy a po nástupu dokončuje techniku hodem do směru vychýlení ukeho. Správné provedení hodu musí tedy přirozeně vyplynout ze správného vychýlení a nástupu.