Pohybová aktivita tvoří ještě pořád nedílnou součást životního stylu populace. Znepokojivé ovšem jsou informace o změnách v objemu a intenzitě pohybové aktivity a rovněž rostoucí nesoulad mezi uvědomováním si významu pohybové aktivity a skutečným realizováním pravidelné pohybové aktivity.
Průzkum pohybové aktivity u seniorů s diagnostikovanou hypertenzí
Současnou civilizaci charakterizuje stoupající výskyt kardiovaskulárních onemocnění. Jedná se o jedno z nejčastějších onemocnění druhé poloviny 20. stol. Jednou z nejzávažnějších a nejčastějších chorob kardiovaskulárního systému je hypertenze neboli vysoký krevní tlak. K jeho vzniku vede mimo jiné i nesprávný životní styl, především vysoká konzumace kuchyňské soli, nadbytečný příjem potravy, zvláště vysoký příjem živočišných tuků a ostatních živočišných produktů, nízká konzumace ovoce a zeleniny, nedostatek pohybu a psychický stres.
Cílem práce bylo zjistit, zda pacienti s diagnostikovanou hypertenzí ve věku 61 let a více znají nefarmakologické způsoby léčby svého onemocnění včetně prospěšnosti pohybové aktivity. V případě kladných odpovědí bylo zjišťováno, zda nějaký druh pohybové aktivity tito senioři aktivně provozují.
Současnou civilizaci charakterizuje stoupající výskyt kardiovaskulárních nemocí. Jedná se o jedno z nejčastějších onemocnění druhé poloviny 20. století. Mezi jednu z nejzávažnějších a nejčastějších chorob kardiovaskulárního systému patří hypertenze neboli vysoký krevní tlak. Na začátku 20. století se onemocnění srdce a cév podílela na celkové úmrtnosti 4 %, dnes je to víc než 50 %. Přispěl k tomu měnící se životní styl a zhoršující se životního prostředí. S rozvojem průmyslové výroby ubývá namáhavé tělesné práce. Dopravní prostředky přispěly k tomu, že se člověk málo pohybuje. Příjem energie je větší než její výdej, což má za následek otylost I. a II. stupně, ba až obezitu, která se postupně stává epidemií. Změnila se i skladba stravy. Spotřeba tuků se zvýšila až nad 40 % celkového příjmu energie a velký podíl mají tuky obsahující nasycené mastné kyseliny. Ve stravě člověka současné postmoderní doby přibylo živočišných bílkovin na úkor rostlinných. Také se snížil příjem škrobovin a naopak vzrostl příjem tzv. prázdných kalorií. Celosvětovým problémem se stalo i kouření cigaret, které je dnes rozšířené epidemicky celosvětově u obou pohlaví (Fejfar Et Přerovský, 2002).
Nejčastějším kardiovaskulárním onemocněním je vysoký krevní tlak neboli arteriální hypertenze. Jedná se o multifaktoriální onemocnění, kde je známo mnoho faktorů působících na zvýšení krevního tlaku. Toto onemocnění probíhá plíživě a často nenutí pacienta k návštěvě lékaře. V časných stádiích se mnohdy neprojevuje žádnými varovnými příznaky, a proto většinou zůstává nepoznáno (Špinar et al., 1999). Je jedním z hlavních rizikových faktorů urychlující rozvoj aterosklerózy, vznik ischemické choroby srdeční a zvyšuje riziko vzniku cévních onemocnění mozku, srdečního selhání a ledvinových komplikací.
Odhaduje se, že v České republice má vysoký krevní tlak asi 1 000 000 lidí. Výskyt onemocnění stoupá s věkem. V populaci dvacetiletých je asi 2-5 % hypertoniků, ve věku nad 30 let více než 15 % a ve věku nad šedesát let více než 25 %. V období do 50-ti let je častější výskyt u mužů. U žen krevní tlak výrazně stoupá po přechodu (klimakteriu) a dosahuje vyšších hodnot než u mužů (Schejbalová et al, 2000). Každoročně je až 60 % hypertoniků postiženo srdečním infarktem a dalších 30-40 % utrpí cerebrovaskulární příhodu (Keller et al., 1993). Komplikace arteriální hypertenze patří mezi významné příčiny úmrtí a invalidity.
Podle kritérií WHO/ISH (World Health Organisation/Interantional Society of Hypertension) z roku 1999 je za arteriální hypertenzi považováno opakované zvýšení krevního tlaku nad 140/90 mm Hg nebo diastolického tlaku nad 90 mm Hg, zjištěného alespoň ve 2 ze 3 měření krevního tlaku. Nové směrnice vyřadily oproti dřívější klasifikaci kategorii hraniční hypertenze.
Normální tlak je nyní definován hodnotami systolického tlaku 120-129 mm Hg a diastolického tlaku 80-84 mm Hg.
Optimální tlak je definován hodnotami systolického tlaku <120 mm Hg a diastolického tlaku < 80 mm Hg.
Vysoký normální tlak je definován hodnotami systolického tlaku 130-139 mm Hg nebo diastolického tlaku 80-89 mm Hg.
Definice jednotlivých kategorií krevního tlaku jsou uvedeny v tabulce 15.
Tab. 15 Definice kategorií krevního tlaku včetně hypertenze podle Evropské společnosti pro hypertenzi a Evropské kardiologické společnosti
|
Kategorie |
Systolický TK (mm Hg) |
Diastolický TK (mm Hg) |
|
Optimální tlak |
< 120 |
< 80 |
|
Normální |
120 – 129 |
80 – 84 |
|
Vysoký normální tlak |
130 – 139 |
85 – 89 |
|
Mírná hypertenze - hypertenze 1. stupně |
140 – 159 |
90 – 99 |
|
Středně závažná hypertenze - hypertenze 2. stupně |
160 – 179 |
100 – 109 |
|
Těžká hypertenze - hypertenze 3. stupně |
≥ 180 |
≥110 |
|
Izolovaná systolická hypertenze |
≥ 140 a více |
< 90 |
Zdroj: Widimský, 2004
Rizikové faktory hypertenze se dělí na neovlivnitelné (rasa, pohlaví, věk a genetické dispozice) a ovlivnitelné. Mezi ovlivnitelné patří: nevhodné složení stravy (nadměrný příjem soli, nadměrný příjem alkoholu), nadváha až obezita, cukrovka, nedostatečná fyzická aktivita, kouření a stres (Schejbalová et al., 2000).
Co se týče nadváhy a obezity, je vědecky prokázáno, že nadváha zvyšuje riziko vzniku hypertenze a zhoršuje hypertenzi již vzniklou. Není rozhodující, jedná-li se o dítě nebo dospělého člověka, muže či ženu, mladého nebo staršího jedince. Na druhou stranu, pokud se podaří snížit hmotnost, poklesne i tlak a přiblíží se tak k normálním hodnotám.
Pokud je spotřeba soli více než 6 g denně (lžička soli je asi 5g), podporuje se vznik hypertenze. Nejde jen o solení jako takové, sůl je ve velké míře obsažena v uzeninách, konzervách, sušených polévkách a dalších polotovarech.
Pravidelné požívání více než 30 g alkoholu denně, tj. více než 2 dl vína nebo jednoho piva denně, také zvyšuje riziko vzniku vysokého tlaku, nemluvě o jeho dalších negativních účincích na organismus. Jestliže již probíhá léčba hypertenze, konzumace alkoholu může snižovat účinnost léků na tlak.
Stres je původně reakcí na ohrožení organismu a znamená vlastně přípravu těla na boj či útěk – zrychluje se tep, stoupá krevní tlak. Důsledkem má být dostatek sil a energie na zvládnutí nebezpečné situace. Pokud je však organismus ve stresu dlouhodobě bez možnosti bojovat či utéci, obrací se tato reakce proti němu samotnému a jedním z důsledků je přetrvávající zvýšení krevního tlaku.
Jak nikotin, tak další látky obsažené v tabáku poškozují cévy a srdce a podporují vznik hypertenze (www.srdcejakozvon.cz/index.php?clanek=64).
Existují ještě rizika, která lze ovlivnit částečně. Jedná se o poruchy látkové přeměny, které vznikají nejen jako onemocnění (dědičné či získané), ale často také jako následek nezdravého životního stylu. Diabetes často ve vyšším věku postihuje jedince s nadváhou a obezitou, zvýšit hladinu krevních tuků lze snadno tučnou stravou s malým podílem zeleniny a ovoce.
Diabetici mají zhruba 2 x vyšší riziko, že onemocní hypertenzí. Důvodem je především poškozování cév zvýšeným množstvím cukru v krvi.
Zvýšená hladina cholesterolu a triglyceridů v krvi podporuje vznik a rozvoj aterosklerózy.
Všechna tato rizika se mezi sebou kombinují. Takže pokud se jedná o padesátiletého obézního kuřáka a jeho rodiče v šedesáti letech zemřeli na infarkt, hrozí mu hypertenze daleko více, než jedná-li se o dvacetiletého nekuřáka, abstinenta a členové jeho rodiny umírají v devadesáti letech „stářím“, neboli není o nich známo, že by trpěli nějakou chorobou.
V léčbě hypertenze se využívá jak léčba farmakologická, tak i léčba nefarmakologická. Nefarmakologická léčba je součástí léčby všech nemocných s hypertenzí. Rozhodujícími faktory jsou hodnoty systolického a diastolického krevního tlaku, celkové kardiovaskulární riziko a přítomnost nebo nepřítomnost poškození cílových orgánů (Karen, 2004).
Správná léčba hypertenze vede podle populačních studií nejen ke zlepšení prognózy, ale je i schopna zabránit výskytu orgánových komplikací (WIDIMSKÝ, 1998).
Léčebné cíle:
-
normalizace krevního tlaku, tj. jeho snížení pod 140/90 mm Hg
-
TK ≤ 120 – 130/80 mm Hg u mladších hypertoniků bez projevů cerebrovaskulárních komplikací
-
TK < 130/85 mm Hg u diabetiků (Widimský, 2001).
Těchto cílů lze dosáhnout změnou životního stylu, tedy léčbou nefarmakologickou a léčbou s použitím léčebných přípravků, tedy léčbou farmakologickou. Oba tyto léčebné postupy jsou spjaty a navzájem se doplňují. Změna životního stylu, tedy nefarmakologický způsob léčby, je však často nemocnými podceňován a opomíjen (Špinar et al., 1999). Léčba hypertenze je individuální a komplexní. Bývá často celoživotní a pacienti s hypertenzí nemusí trpět žádnými subjektivními potížemi (Widimský, 1998).
Na obrázku 18 je znázorněna taktika léčby mírné hypertenze, která se vyskytuje u většiny nově objevených hypertoniků.
Obr. 18 Postup v léčbě mírné hypertenze [upraveno dle doporučení WHO/ISH (1999)] (SOUČEK et KÁRA, 2002)
Nefarmakologická terapie je nedílnou součástí léčby všech nemocných s hypertenzí. Cílem nefarmakologické léčby však není pouze snížení krevního tlaku směrem k normálním hodnotám, ale také redukce celkového kardiovaskulárního rizika, které se zvyšuje s věkem a nezdravými návyky civilizace. Synonymem, které do jisté míry vystihuje podstatu nefarmakologické léčby, jsou změny životního stylu – „lifestyle modifications“ (Souček et Kára, 2002). Souhrnný nefarmakologický program v léčbě hypertenze: redukce nadváhy, omezení přívodu sodíku, další dietní změny dle aktuální diagnózy, omezení spotřeby alkoholu, abstinence nikotinu u kuřáků, omezení terapie zvyšující krevní tlak, dynamický aerobní trénink, relaxační terapie.
Redukce nadváhy je nejdůležitějším a nejefektivnějším opatřením. Normalizace tělesné hmotnosti vede u řady nemocných s hypertenzí i k současné normalizaci vysokého krevního tlaku nebo alespoň k redukci dávek antihypertenziv (Widimský, 1998). Redukce tělesné hmotnosti spolu se zvýšenou tělesnou aktivitou vede také ke zlepšení inzulinové rezistence a ke snížení hodnot charakterizujících obsah lipidů v krvi (Widimský et al., 2004). Prevalence obezity v naší republice je jedna z nejvyšších na světě a lze hovořit o epidemii nadváhy a obezity. Pro její vznik a rozvoj je u převážné většiny osob rozhodující nadměrný příjem živin, zvláště nevhodných tuků, při nízké fyzické aktivitě (Fejfar et Přerovský, 2002). Pro výpočet optimální tělesné hmotnosti se dnes využívá tzv. index tělesné hmotnosti (BMI – boby mass index), který se vypočítá jako tělesná hmotnost v kg/tělesná výška v m2, norma je pro ženy 17-24, pro muže 18-25 (Kleinwächterová et Brázdová, 2001). Všem pacientům s hypertenzí, kteří mají vyšší hmotnost, než je žádoucí, by proto měl být předepsán individuální tělesný program redukce tělesné hmotnosti, zahrnující omezení energetického příjmu a zvýšení fyzické aktivity (ŠPINAR et al., 1999).
Moderní člověk užívá denně až 10-16 g soli, což je zbytečné a nezdravé. Omezení solení je tedy zásadním obecným preventivním mechanizmem a není nutno požívat v zásadě více než 5 6 g NaCl denně. Omezení přísunu soli může být dosaženo jednak vyloučením vysoce solených potravin (např. nakládaná zelenina, zpracované masné výrobky, konzervy atd.) a jednak zamezením dalšího přidávání soli do jídla ať již při vaření, či následně při konzumaci. Jako náhrada za NaCl může být použita sůl KCl – buď samotná, nebo s přídavkem hořčíku, s jistou opatrností u pacientù trpících renální insuficiencí. Mezi příjmem sodíku a prevalencí hypertenze existuje přímá závislost. Riziko lze snížit omezením konzumace sodíku na 70-90 mmol denně, což je asi 2 g sodíku nebo 5 g soli (www.zdravcentra.cz/?act=k-10&did=259&kategorie=0&page=tlak1.html). Je třeba si též uvědomit přítomnost „skrytého“ sodíku v mnoha průmyslově připravovaných jídlech, jako jsou konzervované produkty, ale také např. bílé pečivo. Tam, kde je to možné, by měly být přednostně používány čerstvé nebo nezpracované zmražené potraviny (Souček et Kára, 2002).
Dietní návyky patří k nejdůležitějším faktorům, které mohou být s ohledem na výši krevního tlaku měnitelné. Při všech snahách o změnu stravovacích zvyklostí je třeba pochopit, že se nejedná o žádnou „dietu“, ale o celkový životní styl (Tomečková, 1996). Základem je správné složení stravy: nízká konzumace červeného masa. Místo něj volit raději chutně upravené ryby nebo drůbež. Omezit používání nasycených tuků při přípravě jídel a volit nízkotučné potraviny nebo kvalitní tuky typu olivového oleje. Mezi mléčnými výrobky vybírat nízkotučné jogurty a mléko, sýry s obsahem tuku do 30 %. Jíst hodně zeleniny, ovoce a celozrnného pečiva (www.celostnimedicina.cz/vysoky-krevni-tlak-neboli_hypertenze.htm).
Alkohol také přispívá ke vzniku hypertenze a snižuje účinnost antihypertenzní léčby. Je též rizikovým faktorem cévních příhod mozkových (Schejbalová et al., 2000). Podle doporučení je u mužů tolerováno 20-30 g a u žen 10-20 g čistého alkoholu za 24 hodin (Hromadová, 2004).
V současné době se na kouření pohlíží jako na drogovou závislost. Kouření vede k trvale zvýšenému napětí stěny tepen a následkem toho tepny zužují svůj průsvit. To vede nejen ke zvýšení krevního tlaku, ale i k omezení přítoku krve tepnami k orgánům a zhoršení funkce takto postižených orgánů. Kouření urychluje i vznik aterosklerózy poškozením cévní stěny a zrychlením srážlivosti krve (Tomečková, 1996). Důsledná abstinence kouření je proto nejdůležitější doprovodné opatření při léčbě hypertenze (Middeke et al., 1994).
V běžném životě se často setkáváme s medikamenty, které mají kromě svého hlavního efektu, pro nějž jsou užívány, také účinky vedlejší, mnohdy dokonce i nežádoucí. Z hlediska hypertenze existuje několik lékových skupin, které svým mechanizmem působení mohou přispívat ke zvyšování krevního tlaku. Jedná se především o hormonální kontraceptiva a nesteroidní antiflogistika, která patří mezi velmi často užívaná léčiva a mnoho dalších. V případě jejich vysazení nebo alespoň omezení je vždy vhodné konzultovat příslušného odborníka, který léčbu doporučil (Souček et Kára, 2002).
Dostatek pohybové aktivity aerobního charakteru po dobu 30-45 minut třikrát čtyřikrát týdně zlepšuje nejen kontrolu arteriální hypertenze, ale příznivě ovlivňuje i další rizikové faktory (např. zvýšení hladiny HDL cholesterolu, snížení hladiny triacylglycerolů) a zlepšuje kvalitu života (Hromadová, 2004).
Vysoká pracovní zátěž, nedostatek času, hluk, nevyhovující pracovní zařazení, strach z budoucnosti, frustrace, ztráta pocitu bezpečí, sociální izolace, nedostatek aktivního odpočinku a mnoho dalších faktorů vede ke stresu. Normální reakcí organismu na stres je mezi jinými i zvýšení krevního tlaku. Po překonání stresové situace se krevní tlak vrací k původním hodnotám, ale trvalé působení stresových faktorů může vyústit v přetrvávající zvýšení krevního tlaku (hypertenzi). V takovém případě se již nejedná o obrannou reakci, ale o onemocnění. Reakce člověka na stres je individuální. V současné době se stresu nelze zcela vyhnout, ale je třeba se naučit snížit napětí a zmírnit dopad stresu na naše zdraví. Nejlepším prostředkem je zvýšená fyzická aktivita, nejlépe formou sportovní činnosti. Vede k pocitu psychického odreagování a uvolnění, stejně jako provozování různých „koníčků“ (Schejbalová et al., 2000). Součástí boje proti stresu se mohou stát i některé z dostupných relaxačních praktik, mezi než patří technika postupné svalové relaxace, jóga, transcendentní meditace, Qi Gong (čínská dechová cvičení), hypnóza či psychoterapie. Je tedy zřejmé, že správně vedená nefarmakologická terapie spočívající ve zdravých změnách životního stylu vede k eliminaci řady rizikových faktorů kardiovaskulárních onemocnění, a tím přispívá ke snižování celkové morbidity a mortality (Souček et Kára, 2002).
Materiál a metodika
Šetření probíhalo u hypertoniků hospitalizovaných na interním oddělení nemocnice ve Vyškově, u ambulantních pacientů na interní ambulanci Nemocnice Vyškov a u obvodních lékařů ve Vyškově. O umožnění distribuce dotazníků byla požádána vrchní sestra interního oddělení, praktičtí lékaři a sestry v jejich ordinacích. Informace byly od pacientů získávány dotazníkovou metodou. Dotazník byl vypracován na Katedře kineziologie Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity (Novotná, 2011).
Kritériem pro výběr respondentů byla arteriální hypertenze již diagnostikovaná v minulosti. Do šetření nebyli zařazeni nově zjištění hypertonici.
Výzkumný soubor tvořilo devadesát pacientů s arteriální hypertenzí. Každý respondent byl před vyplněním dotazníku seznámen s důvodem a cílem výzkumné strategie a byl upozorněn na anonymitu šetření. Dále byl poučen, jak pracovat s dotazníkem, a poté seznámen s tím, že po vyplnění má dotazník vložit do přiložené obálky, aby byla zabezpečena anonymita.
Výsledky a diskuse
Výsledky byly zpracovány z úplných odevzdaných dotazníků, kterých bylo 85 z původně rozdaných 90. Tři dotazníky byly vyplněny pouze z části a dva nebyly vráceny. Návratnost vyplněných dotazníků byla 94%.
1. Pohlaví respondentů
V první otázce byl zjišťován podíl žen a mužů zúčastněných ve výzkumu. Z grafu vyplývá, že se zúčastnilo 46 mužů a 39 žen. Procentuálně je to 54 % mužů a 46 % žen.
Obr. 19 Pohlaví respondentů
2. Věk respondentů
V druhé otázce byl zjišťován věk dotazovaných. Z celkového počtu 85 respondentů bylo ve věkovém rozmezí 61-70 let 29 respondentů (34 %), v rozmezí 51-60 let 27 respondentů (32 %), v rozmezí 40-50 let 14 respondentů (16 %), v rozmezí 70 a více 10 respondentů (12 %). A nejméně respondentů bylo v rozmezí méně než 40, a to 5 respondentů (6 %). Tyto výsledky potvrzují skutečnost, že arteriální hypertenze je závažný problém, který postihuje všechny věkové kategorie dospělé populace.
Obr. 20 Věk respondentů
3. Vzdělání respondentů
V otázce číslo 3 bylo zjišťováno vzdělání klientů. Z grafu vyplývá, že středoškolské vzdělání má 32 (38 %) klientů, 30 (35 %) klientů je vyučeno, 12 (14 %) klientů má základní vzdělání a vysokoškolské vzdělání má 11 (13 %) klientů. Dosažené vzdělání hraje klíčovou roli v přejímání postojů a vztahu ke svému zdraví. Je to faktor, který řadíme mezi socioekonomické faktory ovlivňující zdraví. Lidé léčící se s hypertenzí s nižším vzděláním vykazují i nižší znalosti o rizikových faktorech životního stylu na zdraví (MŰLLEROVÁ, 2003).
Obr. 21 Vzdělání respondentů
4. Délka léčby hypertenze
V otázce číslo 4 bylo zjišťováno, jak dlouho se pacienti s arteriální hypertenzí léčí. Bylo zjištěno, že nejčastější délka léčby je 1-5 let, tak odpovědělo 31 (36 %) respondentů, dále v rozmezí 6-10 let se léčí 29 (34 %) respondentů, méně než 1 rok odpovědělo 13 (15 %) respondentů, 11-20 let odpovědělo 9 (11 %) respondentů a více než 20 let odpověděli 3 respondenti (4 %).
Obr. 22 Délka léčby hypertenze
5. Režimová opatření u hypertenze
V otázce číslo 5 bylo zjišťováno, zda klienti tuší, co jsou to režimová opatření u hypertenze. Byly jim nabídnuty tři možnosti. Graf ukazuje, že 67 (79 %) klientů zařazuje mezi režimová opatření dietní opatření, udržovat pravidelnou fyzickou aktivitu, nekouřit, vyvarovat se stresu. Jedenáct (13 %) klientů uvádí, že režimová opatření jsou dietní opatření, pěstovat pravidelnou fyzickou aktivitu, vyvarovat se stresu, kouřit je dovoleno. Sedm (8 %) klientů udává, jako režimová opatření u hypertenze dietní opatření, nekouřit, nesportovat, vyvarovat se stresu.
Obr. 23 Znalost režimových opatření u respondentů
6. Informace o režimových opatřeních u hypertenze
V otázce číslo 6 bylo zjišťováno, zda mají pacienti informace o režimových opatřeních u hypertenze. Z grafu vyplývá, že 59 (69 %) respondentů si myslí, že informace mají, 17 (20 %) si myslí, že má informace nedostatečné a 9 (11 %) respondentů odpovědělo, že informace o režimových opatřeních nemají.
Obr. 24 Informovanost respondentů o režimových opatřeních u hypertenze
7. Zdroj informací o režimových opatřeních u hypertenze
V otázce číslo 7 byl zjišťován zdroj informací o režimových opatřeních u hypertenze. Graf ukazuje, že 46 (54 %) klientů je informovaných o režimových opatřeních u léčby hypertenze lékařem, 22 (26 %) klientů lékařem i sestrou, 8 (9 %) klientů udává, že nemají informace, 4 klienti (5 %) uvedli, že si informace sehnali sami, z médií měli informace 3 (4 %) klienti, 2 (2 %) klienti byli informováni o režimových opatřeních od zdravotní sestry.
Obr. 25 Zdroj informací o režimových opatřeních u respondentů
8. Výškováhový index (BMI, Body mass index)
V další otázce byla zjišťována tělesná hmotnost a v otázce číslo 15 tělesná výška. Ze zjištěných hodnot byl vypočítán hmotnostní index BMI. Bylo zjištěno, že nadváhou s BMI 25-30 trpí 33 (39 %) respondentů, I. stupeň obezity s BMI 30-35 byl vypočten u 32 (38 %) respondentů, normální hmotnost vyjádřenou hodnotami BMI 18,5-25 mělo pouze 14 (16 %) respondentů, obezita II. stupně s hodnotami BMI 35-40 byla naměřena u 5 (6 %) klientů a obezita III. stupně u 1 (1 %) klienta.
Obr. 26 BMI u respondentů
9. Význam pravidelné fyzické aktivity při hypertenzi
V následující otázce bylo zjišťováno, zda dotazovaní vědí, jak nutná je pravidelná fyzická aktivita při hypertenzi. Graf 9 znázorňuje, že udržovat pravidelnou fyzickou aktivitu při hypertenzi je důležité pro 43 (51 %) dotázaných, 30 (35 %) uvedlo spíše ano, 6 (7 %) uvedlo, že neví, 4 (5 %) uvedli spíše ne a 2 (2 %) uvedli, že udržovat pravidelnou fyzickou aktivitu není důležité.
Obr. 27 Význam pravidelné fyzické aktivity z pohledu respondentů
Shrnutí
Šetření se zúčastnilo celkem 85 respondentů, 54 % mužů a 46 % žen, ve sledovaném věku 61 let a více bylo 39 dotázaných, což představuje téměř polovinu všech respondentů (46 %). Nejvíce respondentů mělo středoškolské vzdělání. Délka léčby hypertenze byla nejčastěji v rozmezí 1-5 let. Z režimových opatření znali pacienti hlavně dietní opatření, nutnost udržovat pravidelnou fyzickou aktivitu, zákaz kouření a vyvarování se stresu. Dvacet procent dotázaných uvedlo, že jejich informace týkající se režimových opatření v léčbě hypertenze jsou nedostatečné, 11 % pacientů uvedlo, že o režimových opatřeních nutných u hypertenze nemají žádné informace. Zbylých 69 % pacientů bylo přesvědčeno, že mají informací dostatek. Tito je získali především od lékaře v interní ordinaci nebo od svého praktického lékaře – takto odpovědělo 54 % dotázaných. Ačkoliv většina pacientů uvedla, že vědí o nutnosti dietního režimu i o udržování fyzické aktivity, většina dotázaných měla BMI nad normou, tj. ve stádiu obezity až otylosti.