09
Kapitola se zabývá klasickým tancem, jeho zdravotními aspekty a vhodnými prostředky regenerace. Na základě charakteristiky specifického zatížení klasického tance na organismus člověka analyzujeme nejčastější úrazy a zranění, ke kterým v tomto pohybovém projevu dochází. Analýza slouží jako východisko pro následná doporučení vhodných regeneračních prostředků, jejichž využitím je možné eliminovat poškození organismu. Vzhledem k nedostatečně dostupné literatuře týkající se klasického tance z tohoto zdravotně-preventivního hlediska jsme se zajímali o úroveň vzdělání v této oblasti u samotných studentů klasického tance.
Klasický tanec je od počátků až do dneška považován za umění. Jde o pohybové umění, které je jak fyzicky, tak psychicky velmi náročné. Přestože poslání klasického tance a sportu je rozdílné, strukturální i procesuální stránka těchto motorických činností je stejná. Základem projevu klasického tance jsou časoprostorově velmi složité prvky, kladoucí vysoké nároky na úroveň jak kondičních, tak především koordinačních schopností. Při analýze fyzické přípravy profesionálních tanečníků zjišťujeme, že jejich zatížení odpovídá zátěži vrcholových sportovců. Součástí kondiční přípravy každého sportovce by měla být regenerační složka, která vede k obnově předchozího poklesu funkčních schopností organismu (Jirka, 1990). Bez dostatečné regenerace dochází k únavě organismu, čímž se zvyšuje riziko vzniku akutních i chronických poškození namáhaných částí těla. I přes snahy odborníků se v klasickém tanci stále setkáváme se špatným přístupem k regeneraci, výsledkem čehož je předčasné ukončení taneční kariéry a trvalé zdravotní problémy.
U tance je nejběžnějším zraněním poranění dolních končetin. Nejčastějšími zraněními, kterým musí tanečníci klasického tance čelit, jsou zranění v oblasti hlezenního kloubu. Komplex segmentů chodidla a hlezenního kloubu musí v klasickém tanci vyvíjet i absorbovat velké síly. Hamill a kol. (1995) např. naměřili, že tlakové síly působící na hlezenní kloub při chůzi se rovnají přibližně pětinásobku tíhy těla, při běhu jejímu 9–13 násobku. Když vezmeme v úvahu tato fakta, je logickým důsledkem skutečnost, že hlezenní kloub a chodidlo je nejčastěji zraněnou částí těla při klasickém tanci. Garrick a kol. (1999) konstatují, že tato zranění dosahují až 48,5 % ze všech zranění tanečníků. Výsledky ukazují, že prevence zranění zejména těchto částí těla by měla být pro tanečníky prioritou.
Struktura kolenního kloubu a charakter spojení s přiléhajícími kostmi způsobují vysokou zranitelnost kloubu, zejména co se týče vazů a menisků. Zvýšené riziko zranění představují rotační pohyby při flektovaném kolenním kloubu. V klasickém tanci jsou na činnost kolenního kloubu kladeny velké nároky zejména při skocích, tanečních prvcích na zemi („floorwork“) a opakovaných flexích méně či více zatíženého kloubu. Dále jsou to nepřirozené a nepřiměřené rotace tibie, které technika klasického tance vyžaduje. V důsledku těchto typů přetěžování kolenních kloubů a upínajících se svalů dochází nejčastěji k pohmoždění či natržení vazů, poškození menisků, stejně jako k chronickým potížím. Garrick (1999) zjistil, že v klasickém tanci činí počet zranění kolenního kloubu 16,1 % ze všech zranění.
Vzhledem ke stavbě kyčelních kloubů je jejich akutní dislokace či zranění vazů ojedinělé. Nicméně díky velkému namáhání oblastí kyčelních kloubů a špatné výživě mnohých tanečníků, se občas vyskytují únavové zlomeniny (Clippinger, 2007). Schafle a kol. (1990) ve své publikaci uvádí, že zranění kyčlí a pánve činí v klasickém tanci 8,6 % a v moderním tanci 11 % ze všech zranění. Přestože tento typ zranění patří k méně obvyklým, v kyčelní oblasti se u tanečníků často vyskytují problémy se svalovými úpony, ať již akutní nebo chronické, jako jsou záněty tíhových váčků apod.
Svaly kyčelního kloubu a dolních končetin patří v klasickém tanci k nejvíce namáhaným. Natažení svalu je jedním z nejběžnějších způsobů narušení svalového aparátu. V tanci se obvykle jedná o hamstringy, m. adductor longus, gracilis, m. sartorius, m. rectus femoris, m. iliopsoas. Mechanismus zranění často souvisí s pohybem, při kterém je daný sval pasivně natažen, v tanci to jsou různé švihy do roznožení či skoky. K natažení také dochází při opakování pohybu až do stavu únavy nebo při náhlé silné svalové kontrakci, jako např. při odrazu. K těmto faktorům zvyšujícím riziko natažení svalu patří i další - nedostatečné předchozí zahřátí a protažení, svalová únava, dehydratace způsobující elektrolytickou nerovnováhu (Jonhagen a kol., 1994), špatná koordinace a technika provedení prvku (Lacroix, 2000). Tyto faktory mohou vést i k dalším závažnějším zraněním. Mezi nejvíce namáhané svaly v klasickém tanci patří m. iliopsoas, proto je tento sval vinou zatížení často zraněn. Kromě toho, že může být natažen, objevují se obvykle záněty šlach nazývané tendinitida. Sammarco (1983) uvádí, že šlachy svalu m. iliopsoas jsou zranitelnější, když je kyčelní kloub ve flexi, abdukci nebo vnější rotaci, čemuž odpovídá pohybová struktura prvků prováděných v druhé baletní pozici.
Ke zraněním zad dochází často u pohybových aktivit, kdy je páteř namáhána velkým zatížením v její podélné ose projevující se tlakem, který způsobuje kompresi elementů páteře. Dále může ke zranění dojít nadměrným namáháním páteře v krutu nebo pohyby typickými pro spinální hyperextenzi. V tanci se setkáváme se všemi těmito typy namáhání, které mají své zdravotní následky. Ramel a kol. (1999) opakovaně provedl výzkum mezi profesionálními tanečníky baletního souboru a zjistil, že za posledních 12 měsíců trpělo bolestmi páteře 69 % v roce 1989 a 82 % v roce 1995. I další studie ukazují, že 60-80 % tanečníků mělo v minulosti zdravotní problémy s páteří (Seitsalo a kol, 1997). Když pomineme bolesti zad a vezmeme v úvahu pouze zranění páteře, podle Gerricka a kol. (1993) postihnou 31 % tanečníků během jejich profesionální baletní kariéry. Vedle akutních zranění páteře může opakované přetěžování vést k chronickým bolestivým stavům.
Zranění horních končetin se v klasickém tanci díky charakteru jeho technik téměř nevyskytují. Tento problém by bylo nutno řešit spíše v moderním tanci, jazzovém tanci a dalších stylech jako např. break dance, proto se jím nebudeme více zabývat.
Když vezmeme v úvahu relativně vysoký výskyt situací v klasickém tanci, které mohou být potencionálními příčinami zranění, je třeba zaujmout zodpovědný přístup k jejich prevenci. Při nadměrném zatížení dochází ke snížení energetických rezerv organismu, nadbytku některých produktů laktátové výměny, narušení vnitřního prostředí organismu, změnám regulačních a koordinačních funkcí, což činí organismus náchylnější ke zraněním (Havlíčková, 2004). Při projevech únavy, přirozeném projevu organismu, který se brání poškození, je třeba dát prostor zotavným procesům. Ty směřují k likvidaci únavy a návratu do výchozího stavu, představují komplex fyziologických a psychologických procesů. Je to uklidnění, návrat funkcí do výchozího stavu, obnova energetických rezerv, obnova neuroendokrinní a iontové rovnováhy, zvýraznění anabolických dějů, odstranění zplodin látkové výměny, pokles svalové tenze, pokles aktivační úrovně (Dovalil, 2002).
Vhodná opatření uplatňovaná u zdravých tanečníků s cílem urychlit zotavovací pochody v organismu, odstranit únavu a předcházet přetížení, přetrénování nebo jiným poškozením na zdraví, která by mohla vzniknout v souvislosti s intenzivním tréninkem, jsou otázkou regenerace. Nevěnuje-li tanečník regeneraci dostatečnou pozornost, růst výkonnosti může značně poklesnout, zatímco náchylnost ke zranění značně vzroste. Vhodná regenerační metoda prokazatelně snižuje výskyt makrotraumat i mikrotraumat, počet chronických poškození plynoucích z maximálního zatížení až přetížení (Jirka, 1990). Způsoby regenerace vhodnými pro tanečníky klasického tance se ve svém příspěvku zabýval Arnheim (1991), později také Petrucci (1993). Přestože v zahraniční literatuře najdeme několik autorů zabývajících se tímto tématem, v české literatuře jsme nenašli žádné dostupné zdroje, proto chceme zaplnit tuto mezeru.
Nejjednodušším způsobem zotavení je klid, tedy pasivní odpočinek. Pro současný způsob tréninkového zatížení je ale nevýhodný, protože trvá příliš dlouho. V případě, že tanečník neurychlí proces zotavení regeneračními prostředky, nemusí se vždy mezi jednotlivými tréninky, soutěžemi nebo vystoupeními zcela zotavit a plně obnovit síly, jak upozorňuje Jirka (1990). Při cílené regeneraci tanečníků je možné využít rozličné prostředky. Vhodnost jejich použití je velmi individuální a při výběru musí být brán zřetel na momentální situaci, žádaný efekt a na osobnost sportovce. Mezi prostředky regenerace řadíme prostředky pedagogické, psychologické, biologické a farmakologické. Všechny skupiny regeneračních prostředků se navzájem prolínají a ovlivňují.
V rámci této práce nás zajímají především biologické prostředky, které můžeme dál rozdělit na výživu a pitný režim, pohybové prostředky a fyzikální prostředky. Obnova energetických zdrojů je jednou ze základních složek regenerace. Kombinace potřebné kvantity a kvality potravy v souvislosti s časovým rozdělením, je komplikovaný proces a vyžaduje mimořádnou pozornost (Karas, 2008). Toto téma je v oblasti klasického tance dosti složité. Tanečníci mají často problémy se správnou a dostatečnou výživou, často se setkáváme s onemocněními jako je anorexie či bulimie. Z tohoto důvodu se stravou v rámci této práce nezabýváme, neboť je to samo o sobě dosti široké a problémové téma. Co se týče pitného režimu, odborníci doporučují příjem tekutin 40 ml/kg/den za normálních okolností u dospělého člověka. Je potřeba si uvědomit, že ztráta tekutin nad 2 % hmotnosti znamená snížení výkonu, ale ztráty nad 10 % mohou vyvolat stavy život ohrožující.
Pohybové prostředky v sobě zahrnují doplňkové sporty a kompenzační cvičení, které mohou mít podobu strečinku či posilování. Zejména strečink hraje v klasickém tanci jednu z nejdůležitějších rolí, co se týče prevence zranění. Požadavky na extrémní pružnost jsou kladeny zejména na svalové skupiny dolních končetin, především svaly procházející přes kyčelní a kolenní kloub. Zvýšení tělesné teploty a adekvátní rozcvičení před zátěží zvýší jejich pružné vlastnosti a připraví je na extrémní protažení (Taylor a kol., 1990). Zvýšením rozsahu dorzální flexe v hlezenním kloubu podporuje tanečník schopnost tlumit doskoky. Je důležité i udržování dostatečné flexibility ramenních a kyčelních kloubů, jejich ztuhlost může v důsledku špatného provedení prvku vést k porušení páteře. Správné posilování je další podstatnou složkou prevenčních opatření. Svaly kyčelního kloubu jsou důležité pro pohyb dolních končetin ve všech směrech. Vzhledem k hmotnosti a délce dolních končetin působí při pohybech v kyčelním kloubu velké momenty tíhových sil těchto segmentů, jejichž překonání v rámci estetického pohybu vyžaduje velkou svalovou sílu. Posilovací cvičení jsou v klasickém tanci specifická, aby jejich účinek splňoval požadavky kladené na tento pohybový projev charakteristický výdržemi ve vysokém přednožení, unožení či zanožení, a to za dodržení předepsané techniky. Špatné návyky vznikají opakovaně netechnicky prováděným pohybem. V současném klasickém tanci se objevuje trend dostat při tanci tělo do co možná nejextrémnějších poloh, což bývá doprovázeno právě těmito špatnými pohybovými návyky vedoucími k nevhodnému rozvoji svalových skupin a jejich nadměrné zátěži, jak podotýká Clippinger (2007). Posílením svalových skupin hlezenního kloubu tanečník snáze udrží rovnováhu ve vysokých výponech běžných v baletních technikách. Zpevnění kloubu je také prevencí proti vymknutí kotníku při otočkách a doskocích.
Fyzikální prostředky jsou využívány jak v regeneraci, tak i v rehabilitaci, kdy je nutná spolupráce s lékařem. Podle druhů energie ji dělíme na elektroterapii, magnetoterapii, fototerapii, mechanoterapii, termoterapii, hydroterapii a kombinovanou terapii (ČASPV, 2004). Mechanoterapie je nejstarším a jedním z nejvyužívanějších regeneračních prostředků. Využívá masáže, polohování kloubů, extenze, trakce, mobilizace, manipulace a techniku měkkých tkání. V klasickém tanci bychom doporučili především masáže po zátěži, jejichž účelem je odstranění únavy, tedy se sedativním účinkem Nejvhodnější je masáž celého těla, v jiných případech je dobré použít masáž dolních končetin, zad a šíje. Termoterapie a hydroterapie se obvykle používá v kombinaci. Výhodou studených procedur, jako jsou například sprchy, obklady a zábaly, je jejich okamžitý efekt. Jejich nevýhodou je naopak fakt, že tento efekt je poměrně krátkodobý. Mezi teplé procedury řadíme teplé zábaly, obklady, vířivé a perličkové koupele, celkovou koupel v regeneračním bazénu nebo parní lázeň. Jak uvádí Jirka (1990), vířivá koupel má výrazný regenerační vliv. Dochází při ní k uvolnění spasmů svalového systému, proto je vhodné ji použít před relaxační masáží. Proceduru považujeme za velmi vhodnou pro tanečníky. Co se týče horkých koupelí, je nutné vhodně volit dobu jejich použití, protože při nich dochází k redistribuci krve do svalů, což vede k ještě většímu prohloubení únavy. Při kombinovaných procedurách se využívá střídavé aplikace tepla a studena. Zde můžeme uvést saunu, mezi jejíž účinky patří snížení svalového napětí, zvýšení látkové výměny, zlepšení tepelné regulace a stimulace endokrinního systému. Pro tanečníky jsou vhodné šlapací koupele, neboť teplotně střídavou koupelí nohou a části bérců dosáhneme výrazného efektu na místní únavu nohou a bérců, který se přenáší na celé dolní končetiny (Honková, 2006).
Tento stručný přehled biologických regeneračních prostředků nastiňuje možnosti při odstraňování lokální či celkové únavy v klasickém tanci. Náročné tréninky absolvované ve stavu únavy by mohly vést k uvedeným akutním či chronickým zraněním, čemuž je nutné předejít.
Cílem práce je analyzovat jak teoretické vědomosti týkající se regenerace, tak i praktické využití regeneračních prostředků u studentů klasického tance.
VÝZKUMNÉ OTÁZKY
Strategie výzkumu
Jedná se o případovou studii, která má svým rozsahem sloužit jako pilotní studie pro hlubší průzkum využívání regeneračních prostředků u tanečníků klasického tance.
Výzkumný soubor
Výzkumný soubor tvořili studenti Taneční konzervatoře hl. m. Prahy ve věkovém rozpětí 15–18 let. Celkový počet respondentů byl 40, z toho 24 dívek a 16 chlapců. Jejich zaměření je klasický, moderní a lidový tanec. 85 % z dotázaných trénuje 5–7krát týdně, průměrně 18 h týdně.
Metody výzkumu
K získání dat jsme zvolili dotazníkovou metodu. Dotazník obsahuje 31 položek, z nichž je 26 uzavřených otázek a 5 otevřených. Položky jsou zaměřeny na zjištění postoje studentů k regeneraci, jejich vědomostí o prostředcích regenerace a míru jejich využívání v rámci taneční praxe.
Odpovědi na položky dotazníku můžeme podle tématu rozdělit do tří skupin odpovídajích jednotlivým výzkumným otázkám.
1. Jaké jsou vědomosti studentů taneční konzervatoře o regeneračních prostředcích?
V prvním souboru otázek jsme se zaměřili na vědomosti studentů konzervatoře o možnostech regenerace. Tyto otázky předcházely položkám zmiňujícím jednotlivé prostředky regenerace. Na otevřenou otázku, jaké prostředky regenerace dotázaní znají, uvedlo 80 % studentů strečink a spánek. Dále se v odpovědích objevily koupele, sprchy a masáže, avšak jen u 45 % tázaných. Výsledky ukazují na úzké vědomosti tanečníků o regeneraci. Dotázaní uvedli jako zdroj těchto informací trenéra či školu. Z odpovědí lze usoudit, že informace získané ve škole nejsou dostatečně bohaté.
2. Jak studenti taneční konzervatoře ve své praxi využívají strečink?
Další skupina otázek se týkala strečinku, což je jedna z nejdůležitějších složek prevence úrazu v klasickém tanci. Odpovědi ukázaly poměrně odpovědný přístup k strečinku a s ním souvisejícímu rozehřátí. 67,5 % tanečníků se rozehřívá před každým tréninkem, 27,5 % většinou a 5 % pouze občas. Před soutěží se rozehřívá 100 % dotázaných studentů.
32,5 % studentů strečink provádí vícekrát denně, 25 % studentů se strečinku věnuje 1× denně. 1× za dva dny se protahuje 22,5 % studentů a 20 % méně než 1× za 2 dny. Z toho se 97,5 % protahuje před tréninkem a 72,5 % většinou i po něm. 67,5 % z dotázaných volí v rámci dne večer, pokud se chce protáhnout víckrát denně. Doba protahování činí průměrně 15 minut. 45 % obvykle zaměřuje strečink na dolní končetiny, 35 % studentů si většinou protahuje svalové partie celého těla.
3. Jaké regenerační prostředky studenti taneční konzervatoře využívají?
Třetí skupina otázek byla zaměřena na diagnostiku ostatních regeneračních prostředků, kterých tanečníci kromě strečinku využívají.
Spánek většina studentů považuje za regenerační prostředek. To potvrzuje i fakt, že probandi spí průměrně 8 hodin denně. 3 ze 40 dotázaných spí pravidelně i během dne, 10 občas a 27 tanečníků není zvyklých spát během dne.
Co se týče pitného režimu, 75 % si myslí, že dodržuje pitný režim. Čtvrtina dotázaných vypije nad 2,5 l denně. Polovina 1,5–2,5l denně, což je při plném tréninkovém nasazení malé množství. Zbývající studenti nepijí dostatek tekutin, což může vést k dehydrataci zvyšující pravděpodobnost vzniku zranění.
Pro regeneraci pohybem tanečníci podle odpovědí využívají nejčastěji chůzi, na druhém místě je běh a na třetím plavání. Tento poměrně úzký výběr doplňkových sportů, nemluvě o nepřítomnosti kompenzačních cvičení, ukazuje na malé využívání potenciálu, který poskytuje regenerace pohybem.
Z fyzikálních regeneračních prostředků jsme se ptali na využívání těch dostupnějších, jako je masáž, sauna či vodní procedury. Z odpovědí vyplývá, že tanečníci poměrně často využívají masáže. 20 % chodí na masáž každý týden, 30 % jednou za dva týdny, 25 % jednou za tři týdny, zbývajících 25 % velmi zřídka nebo vůbec. Můžeme říct, že pro polovinu dotázaných má frekvence masáží význam v regeneračním procesu, druhá polovina jej však masážemi nepodpoří. Při hlubším náhledu jsme však zjistili, že nejzatěžovanější svalové skupiny, tedy svaly dolních končetin, případně celé tělo si tanečníci pravidelně nechávají namasírovat pouze v 45 % absolvování této procedury, v 50 % to jsou pouze záda.
Návštěva sauny hraje podstatnou roli v regeneračním procesu u 47,5 % studentů, kteří ji navštěvují jedenkrát za jeden nebo dva týdny. Z vodních procedur jsou nejvyužívanější vířivé koupele (62,5 %) a teplé sprchy (25 %).
Jiné fyzikální prostředky tanečníci nevyužívají. Další speciální prostředky jako např. autogenní trénink neznají. Vzhledem k tomu, že se jedná o studenty připravující se na profesionální taneční dráhu, mělo by jejich vzdělávání věnovat regeneraci mnohem větší pozornost. 25 % probandů je přesvědčeno, že regeneruje dostatečně, 60 % se domnívá, že jejich regenerace neodpovídá zcela potřebám a měli by se jí věnovat víc a 15 % tvrdí, že neregeneruje vůbec. Toto procentuální rozložení ukazuje, že sami tanečníci si jsou vědomi nedostatečného využívání zotavných prostředků vedoucích k obnovení rovnováhy v organismu.
Jak teoretické vědomosti, tak i regenerační praxe jsou u většiny studentů klasického tance na nízké úrovni. Přestože jsme nepostihli celou škálu možných regeneračních prostředků, můžeme říct, že i ty nejběžnější a nejdostupnější nejsou součástí tréninkového procesu, respektive jeho regenerační složky. Z výsledků vyvozujeme, že probandi využívají spíše pasivní regeneraci, do které patří pasivní odpočinek, dostatečný spánek, přirozené regenerační prostředky pohybem. Tato pasivní forma jistě do určité míry napomáhá obnově rovnováhy v organismu, jsou zde však velké rezervy. Rozhodně se nejedná o plánovanou a systematickou aktivní regeneraci, která by byla běžnou součástí tréninkového procesu. Při daném zatížení je však tento způsob regenerace jak z krátkodobého, tak dlouhodobého pohledu nezbytný pro zachování zdraví. Uspokojivým se zdá být pouze přístup tanečníků ke strečinku, který má v jejich tréninku nezastupitelné místo. Ostatní zjištěná fakta jsou alarmující a měla by upozornit jak profesionální tanečníky, tak i studenty tanečních konzervatoří a jejich učitele na možné příčiny častých zranění a naznačit změny, které by pomohly minimalizovat dopad tréninkového zatížení na organismus. Zjištěná fakta mohou sloužit jako východiska pro následné studie zaměřené na jednotlivé regenerační prostředky.