VÝUKA LEZENÍ NA ZŠ A SŠ – UMĚLÉ HOROLEZECKÉ STĚNY

Zdravotní aspekty lezeckých aktivit

Lezení a šplhání bylo oprávněně zařazováno mezi základní pohybový fond člověka. Při lezení se zapojují téměř všechny svalové skupiny, především však svaly předloktí a pletence ramenního. Elitní sportovní lezci mají vysokou úroveň stisku ruky vzhledem ke své hmotnosti, vydrží dlouho viset na prstech i ve shybu. Tito lezci se vyznačují často i velmi nízkou hmotností a procentem tělesného tuku. Zatím nejí zcela jasné, zda antropometrické předpoklady určují u mladých výběr disciplíny, nebo lezením dochází k výrazným změnám v tělesném složení a zastoupení svalové hmoty. Pravděpodobně oba důvody jsou pravdivé. Aby lezení působilo na aerobní schopnosti a tedy tělesné složení, je nutná dostatečná specifická síla horních končetin. Začátečníci, kteří vydrží lézt pouze několik minut během lezecké lekce, mohou těžko očekávat změny v kardiovaskulárním systému nebo úbytek hmotnosti. Pokročilí lezci s lezeckým časem přes 30 minut za tréninkovou lekci pravděpodobně budou rozvíjet obecnou vytrvalost a může u nich docházet ke změnám v zastoupení tělesného tuku a svalové hmoty. Genetické předpoklady a strava ovšem hrají prvořadou roli. Lezení v položených profilech klade nároky na rovnováhové schopnosti a u mnohých lezců byly shledány výborné výsledky při balancování na úzké kladince. Kontakt těla se stěnou přes malé oporové plochy vyžaduje koordinovanou práci horních i dolních končetin a aktivuje tak stabilizační funkce organismu. Při lezeckém postupu se výrazně uplatňuje vědomé plánování pohybu. Lezec musí mít představu o svém těle v prostoru, aby mohl uskutečnit přesun po stěně nebo po skále. Dále se hovoří o terapeutickém využívání lezení při recidivujících bolestech páteře a úrazech hlezenního kloubu. Zatěžování hlezenního kloubu v různých polohách s odlehčením pomocí paží je shledáváno jako ideální rehabilitační prostředek.

Z psychosociální stránky klade lezení nároky na sebekontrolu (strach z výšky, strach z pádu, důvěra ve své schopnosti, důvěra materiálu a spolulezci), vede k uvědomělému chování a pocitu zapojení i zodpovědnosti v rámci skupiny (role jističe, záchrany). Neuman a kol. (1999) řadí lezení mezi dobrodružné či prožitkové aktivity, které jsou výchovně využitelné. Výchovné aspekty jsou shledávány v těchto souvislostech: konfrontace účastníků se silnými prožitky v aktivitách s určitým stupněm rizika a dobrodružství, překonávání individuálních hranic po duševní i tělesné stránce, sebepoznání, pomoc při nalézání místa ve světě, získávání důvěry v sebe i v ostatní, možnost získání společných prožitků ve skupině, návod na aktivní trávení volného času.

Rozvoj výkonnostního lezení v posledních letech s sebou nesl i některé negativní dopady. Neznalost a nerespektování základních tréninkových postupů vedla u mnohých k syndromu přetěžování a k četným zraněním, dosud málo známým v oblasti sportovní medicíny.

Zranění ve sportovním lezení, jejich terapie a prevence

Odhaduje se, že 30 % až 50 % sportovních lezců prodělalo určitý typ lezeckého zranění (Backe, Ericson, Janson & Timpka, 2009; Jones, Asghar & LleweIiyn, 2008) . Backe a kol. (2009) uvádí, že více jak 90 % lezeckých zranění je spojeno s přetěžováním. Nejčastějšími chronickými úrazy u sportovních lezců byly shledány záněty šlachových pochev, otoky prstů, ruptury šlachových poutek, nervové komprese a natažení šlach. K rizikovým faktorům těchto zranění patří kromě vyššího počtu tréninkových hodin, také specializace na bouldering a vyšší BMI (body-mass index). Ukazuje se, že mladí lezci mají větší sklon k opakovaným zraněním než lezci vyššího věku.

Obecně se doporučuje při výskytu těchto úrazů následující. Postižené místo ochladit (led, studená voda), aby se předešlo rozšíření zánětu. Postižené místo uvést do zvýšené polohy a případně stáhnout kompresním obvazem. Pokud nejsou žádné kontraindikace, můžeme aplikovat i protizánětlivé léky a masti (aspirin, ibuprofen, ibalgin, …). Co nejdříve vyhledáme odborné lékařské vyšetření a zdržíme se námahy postiženého místa. Většina úrazů (pokud nedošlo k vážným rupturám) si vyžádá klid v délce od 2 týdnů výše. Použití tapingu je účelné v období započetí lezecké aktivity.

Při specializaci na sportovní lezení je z hlediska prevence žádoucí systematizovat přístup k lezeckému tréninku a vyvarovat se jednostrannému přetěžování. Systematizace tréninku ve sportovním lezení je již poměrně dobře popsána (Goddard & Neumann, 1993; Guyon & Broussouloux, 2004; Hörst, 2008) . Nepodceňovat dobu odpočinku. Regenerace po náročném silovém lezení může trvat i čtyři dny. K regeneraci patří dostatečná osobní hygiena (spánek, psychická pohoda, ...) a pestrá strava. Při sestavování lezeckého tréninku musí být zahrnuta kompenzační cvičení, která vyrovnávají dopady lezení na organismus. K těmto cvičením patří protahování přetěžovaných svalových skupin a posilování svalů, které se při lezení nezapojují, ale hrají důležitou stabilizační nebo podpůrnou roli. Protahovány mají být především flexory předloktí, vnitřní rotátory ramenního kloubu, m. ileopsoas, flexory kolenního kloubu, bederní oblast… Při posilování je třeba stimulovat extenzory zápěstí, zevní rotátory ramenního kloubu, mezilopatkové svaly a břišní svaly.

Zvláštní pozornost je potřeba věnovat úchopům. Rozlišujeme tzv. „otevřený“ a „zavřený“ úchop. Při zavřeném úchopu jsou prolomeny poslední dva články prstů a kloub mezi prvním a druhým článkem prstů svírá ostrý úhel. Právě v tomto ostrém úhlu vznikají při zatížení velké tlaky šlachy na šlachová poutka a hrozí jejich ruptura. Zejména u začínajících je potřeba se zavřeným úchopům vyvarovat a preferovat tzv. „otevřené úchopy. Při otevřeném úchopu (držení velkých oblých chytů) jsou tlaky na šlachová poutka v porovnání se zavřeným úchopem minimální.

 Obr. 15: otevřený úchop
s podpřením všech kloubů 

 Obr. 16: uzavřený úchop
  s prolomením článku prstů 

• Pro pohybový aparát ruky nejzdravější možný úchop – otevřený úchop s podpřením všech kloubů.
• Pro pohybový aparát ruky nejméně prospěšný úchop – uzavřený úchop s prolomením článku prstů .

Podrobný popis zranění ve sportovním lezení, jejich předcházení a léčbu uvádí kniha Hochholzera a Schoeffla (2003) .