VÝUKA LEZENÍ NA ZŠ A SŠ – UMĚLÉ HOROLEZECKÉ STĚNY

Vývoj sportovního lezení

Na sportovní lezení se dnes již nahlíží jako na samostatnou aktivitu, o čemž svědčí vznik Mezinárodní federace sportovního lezení (IFSC) v lednu 2007. Do sportovního lezení řadíme lezení na umělých stěnách a lezení na skalách s osazeným fixním jištěním. Sportovní lezení zahrnuje soutěže v lezení na obtížnost, na rychlost a bouldering.

Často se mluví o lezeckých stěnách jako o horolezeckých, což je z terminologického hlediska nesprávné. V horolezectví je cílem dosažení vrcholu hory, zatímco ve sportovním lezení jde často o cestu samotnou nebo o pohyb jako takový.

Rozvoj sportovního lezení je ovšem úzce spjat s horolezectvím a řada horolezců přispěla k definování základních myšlenek sportovního lezení. Jmenujme mimo jiných vliv anglických horolezců kolem Mummeryho, kteří se zasloužili o hledání nových výstupových cest na již zlezené alpské vrcholy. Dále musíme zmínit působení francouzských a anglických lezců na konci 19. a v první polovině 20. století v oblasti Fontainebleau a Lake District, kde se profiluje bouldering jako samostatná lezecká aktivita. Skalní lezení v Anglii a lezení na pískovcích v údolí řeky Labe ve stejném období můžeme považovat za zrod „sportovního“ přístupu k lezeckým aktivitám. Právě v Anglii a v Sasku se přelézají na počátku 20. století nejtěžší cesty své doby. Ve dvacátých letech byl přelezen na pískovci sedmý stupeň obtížnosti dle stupnice UIAA, což se podařilo v lezeckém světě až o půl století později. Po druhé světové válce nastává jistá odmlka ve vývoji lezení v celé Evropě. Pozornost horolezců je upřena na Himaláje, oblast Dolomit a na některé „poslední“ Alpské výzvy. Řada horolezců (Bonatti, Messner, Barbier, Buhl, …) kritizuje vzrůstající přetechnizovanost horských výstupů a volají po čistotě lezení za použití vlastních sil. Mekkou lezení se postupně v 60. a 70. letech stávají Yosemitity a z této lezecké oblasti se zpět do Evropy vrací myšlenky volného lezení. Od osmdesátých let jsme v Evropě svědky masivního osazování skal fixním jištěním, především v jižní Francii a v Itálii. Konají se první soutěže na obtížnost. Rozjíždí se seriál závodů světového poháru a mistrovství světa. Soutěže se ze skal přesunují do hal na umělé stěny. V některých zemích je sportovní lezení uznáno jako profesionální sport. Popularita lezení od tohoto období stále vzrůstá. Rozvíjí se lezecký průmysl (výroba vybavení, rozšíření komerčních kurzů, lezecký turismus, …). Lezeckou stěnu můžeme najít v každém větším městě a mnoho škol vlastní rovněž výukovou stěnu. Sportovní lezení se dostává do kurikul základních, středních i vysokých škol.

Tradice využívání lezeckých aktivit

Lezení a šplhání je odpradávna součástí běžných lidských činností. Člověk nacházel na stromech potravu i úkryt před predátory, využíval stromů k uskutečnění lovu. Některé přírodní kmeny mají dodnes svá obydlí v korunách stromů, jelikož jim vyšší poloha poskytuje bezpečný úkryt před zvěří a vodou. Šplh jako forma cvičení je doložena už ve starém Egyptě. Římský lékař Mercurialis prosazoval k udržení tělesné kondice různé šplhací konstrukce a lana. Existují doklady, že lezení na různé sloupy bylo oblíbenou disciplínou středověkých oslav. François Rabelais (1483-1553) doporučuje, aby se mladý Gargantua věnoval účelovým tělesným cvičením, tedy běhal, skákal, zápasil, hrál s míčem, plaval, potápěl se, šplhal na stromy i na laně.

Systematický přístup k zařazení tělesné přípravy do výchovy mládeže můžeme zaznamenat v období osvícenství ve výchovném směru filantropismu, jehož zakladatelem byl Johann Bernhard Basedow (1729-1790). Basedow byl pověřen vedením ústavu v Dessavě, jehož náplní bylo vychovávat po všech stránkách vzdělané občany. Výuka vycházela z přirozených potřeb člověka, z potřeb školy a z potřeb praktického života. Tělesným cvičením se žáci oddávali 2 až 3 hodiny denně (Kössl, Štumbauer & Waic, 1999) . Vedle rytířských umění zařadil další prvky směřující k fyzickému rozvoji žáků. Žáci si osvojovali pohybové činnosti s cílem získat obratnost nezbytnou v případě ohrožení života: lezení po skalách a spouštění se po laně dolů, házení a uhýbání před padajícími tělesy, přecházení přes tenký led a přes úzké lávky, plavání, veslování, … (Olivová, 1979) . Učitelé z dessavského Philantropina (Simon, Du Troit, Camp, Salzmann) vytvořili postupně nový způsob tělesné přípravy, který se opíral o pět elementárních tělesných aktivit: běhání, různé druhy skoků, šplh, nošení břemen a cviky rovnováhy. Teoreticky i prakticky však nejvíce rozvinul filantropistické myšlenky Johann Christian Gutsmuths (1759-1839). Ve své knize Gymnastika pro mládež popsal své pojetí tělesných cvičení. Lezení a šplhání zařazuje mezi základní tělesná cvičení a věnuje jim patřičnou pozornost. Vyzdvihuje lezení jednak jako komplexní prostředek k rozvoji silových schopností, jeho přínos k utužování psychických vlastností a rovněž jeho využitelnost v mimořádných situacích.

Gerhard Ulrich Anton Vieth (1763-1836) pojal druhou část svých Tělesných cvičení (1930) jako encyklopedii cvičení, která vedou ke kultivaci a zdokonalování lidského těla. Ze svého díla vyřadil manuální práci a cvičení rozdělil na pasivní (sezení, ležení, chůze) a aktivní (cvičení smyslů a údů). Jednu kapitolu spadající do aktivních cvičení věnuje lezení a zvláštní kapitolu houpání se na lanu. Rozlišuje tzv. lehké a obtížné lezení. Do lehkého lezení zařazuje jakékoli stoupání a šplhání na žebříku. Zdůrazňuje jeho praktické využití při kritických situacích a vyzdvihuje provazový žebřík, na kterém by se měli naučit lézt muži, ženy i děti. Do obtížného lezení patří šplh na laně. Poukazuje na silovou náročnost tohoto cvičení. Dále se zmiňuje o oblíbenosti lezení chlapců na stromy a o vlivu tohoto cvičení na rozvoj síly paží. Švýcarský pedagog Johann Heinrich Pestalozzi (1746-1827) se v knize O tělesném vzdělávání (1807) snažil přesvědčit rodiče, aby dětem nezakazovali běhání, skákání, lezení, hry, nošení břemen a zápas. Tato cvičení totiž činí mládež silnější, odvážnější a zdravější. Gymnastiku tj. veškerá tělesná cvičení klade na přední místo ve výchově. Blahodárný vliv lezení spatřuje v potlačování bázlivosti a závratě. Doporučuje zpočátku žebříky k získání jistoty pohybu, pak lezení po stromech, kamenných zdích a i skutečných skalách. Dále doporučuje rodičům, aby co nejdříve vodili děti na věže, vrcholky hor, na okraje strží, na úzké lávky přes řeky a potoky.

Na Pestalozziho a Gutsmutse navázali Němci Karl Friedrich Friesen (1785-1814), Friedrich Ludwig Jahn (1778-1852) a Ernst Wilhelm Bernhard Eiselen (1792-1846). Jejich pohnutky k tělesným cvičením byly ryze nacionální a militaristické, zvláště u Jahna. Umožnily však pěstování tělesných aktivit širokým masám a především mládeži. Základ cvičení tvořila cvičení vhodná pro hromadný výcvik: chůze, běh, skoky, šplhání, házení, tahání a posunování, zvedání, nošení a zápas (Olivová, 1979) . Významnou úlohu hrálo cvičení na speciálním nářadí – bradla, kruhy, hrazda, kolovadla, žebříky. Právě s tímto nářadím je dnes spojován nářaďový tělocvik. Četná byla ovšem i ostatní tělocvičná zařízení. Objevilo se speciální nářadí šplhové „Klimmel“ (vysukovadlo).

Obr. 12: Jahnovo vysukovadlo “Klimmel” (Gasch, 1920)

Velmi známé jsou různé šplhací konstrukce. Nejvyšší byl tzv. „Einbaum“, který dosahoval výšky kolem 13 metrů. Ten se kombinoval s ostatními a celý komplex pak vytvářel jakýsi gymnasticko-lezecký areál. Takovýto areál vytvořil Jahn například ve slavném Hasenheide v Berlíně, kde organizoval veřejná cvičení pro mládež. Cvičení na nářadí mělo sloužit především k zlepšení tělesné zdatnosti. Vylézt ovšem na takový „Einbaum“ potřebovalo i nutnou dávku odvahy.

Obr. 13: “Einbaum” (Gasch, 1920)

Během zákazu turnerských cvičení působil ve Švýcarsku Adolf Spiess (1810-1858), který se mohl podrobněji seznámit s Pestalozziho dílem. Spojil tradiční švýcarskou gymnastiku s turnérskými prvky a vytvořil nové pojetí školní tělesné výchovy, ve které se objevilo i hromadné cvičení na šplhacích nářadích. Známá jsou jeho šikmá šplhadla.

Obr. 14: Spiessova šikmá šplhadla pro větší počet cvičenců (Gasch, 1920)

Pestalozziho gymnastika se uplatnila rovněž ve Španělsku. Na obrázku je šplhací nářadí „Octagon“ Francesca Amorose y Ondeana (1770-1846), které se využívalo k výcviku. Amoros spojoval přirozená cvičení se cvičením na nářadí a vymýšlel nové konstrukce nářadí, např. lešení pro šplh, hrazdy podél celé stěny apod. (Kössl et al., 1999) . Na Amorosovo dílo navázal Hébert.

Georges Hébert (1875-1957) je označován za zakladatele tělovýchovného systému označovaného „méthode naturelle“ neboli přirozená metoda. Na základě poznatků Mareyho francouzské fyziologické školy, která představovala jakýsi první pokus o vědecký přístup k tělesným cvičením, spolupráce s Déménym a svých pozorování vypracovává svůj systém tělesné přípravy. Zpočátku se zaměřuje pouze na tělesná cvičení pro námořníky. Postupem doby si však uvědomuje důležitost tělesné přípravy a rozšiřuje svou metodu na děti a ženy. Zavrhl umělé cviky, prosazoval ve své práci především účelová cvičení. Razil pojem utilitární (užitkové) gymnastiky. Proto doporučoval jen užitečné a pro život nepostradatelné cviky: běh, skok, šplh, zvedání, házení, úpoly a plavání.

Lezení a šplhání v českých zemích

První, kdo zařadil šplhání a lezení mezi nezbytná a pro rozvoj organismu důležitá cvičení, byl spoluzakladatel Sokola dr. Miroslav Tyrš. Šplhání zařazuje do cvičení na nářadí. Ve svém díle Základové tělocviku (Tyrš, 1887) popisuje šplhové nářadí a způsoby šplhu na laně, tyči a stožáru. Pod vlivem francouzské přirozené metody začal propagovat v Sokole přirozené šplhání Augustin Očenášek. První samostatnou publikaci ke šplhání na nářadí uveřejnil František Kožíšek s názvem Šplhání (1921) . Autor se zabýval především různými technikami šplhu na lanech a tyčích a podal podrobný terminologický popis. Jedná se o vyčerpávající soubor cvičení ve šplhu. Inspirativní je pro lezecké aktivity i publikace Vodorovný žebřík (Kožíšek, 1922) .

František Smotlacha, první jmenovaný docent tělesné výchovy v českých zemích, se zabývá ve svých publikacích podstatou zálib ve šplhu a visu. Snaží se nalézt pojítko mezi šplháním a lidskými atavismy. Hovoří dokonce o instinktech výškových, šplhových a visových. Ve svých dílech prezentuje rozsáhlá měření k doložení svých závěrů. Z praktického hlediska hodnotí jednoduché výkony šplhu, stoupání a visu za nezbytný prostředek tělesné výchovy přispívající v tělocviku mládeže k získání četných důležitých vlastností pro tělesnou a pohybovou zdatnost člověka. Smotlacha ovšem upozorňuje na nebezpečí jednostrannosti nářaďového tělocviku, kde se většina cvičení ve šplhu a visu odehrává a podporuje ostatní tělesné aktivity.

Na sokolské tradice využívání lezení a šplhání navázal Bohumil Kos. Podle Kose (1960) je lezení činnost pro život potřebná a účelná. Vede k osvojování četných dovedností, k zvýšení obratnosti, odvahy a sebedůvěry. Spolu s různými způsoby ručkování ve visech smíšených i prostých je lezení přechodem ke šplhání a průpravou pro zdolávání rozmanitých překážek a překážkových drah. O šplhání se vyjadřuje jako o velmi prospěšném cvičení, kterým cvičenci získávají pro život důležité návyky, rozvíjejí sílu a houževnatost. S Milošem Zapletalem pak sepsali knihu Cvičení v přírodě (Kos & Zapletal, 1971) , kde je představeno šplhání a lezení v přírodních podmínkách. Autoři tak navazují na Hébertovo přirozené pojetí šplhu. Na historické tradici přirozených cvičení a nářaďového tělocviku staví Neuman a kol. (1999) své pojetí lezení na překážkových drahách a umělé stěně a zařazuje lezecké aktivity do hlubších kontextů. Autoři nepojímají lezení jen jako prostředek ke zlepšení tělesné zdatnosti, ale především jako pedagogický nástroj uplatnitelný ve výchově.