Atletika na ZŠ a SŠ

Vytrvalostní disciplíny

Mezi disciplíny s vytrvalostním charakterem řadíme běhy na střední a dlouhé trati (800 m a více).

Úroveň vytrvalostních schopností je podmíněna celou řadou faktorů. Jejich ovlivnitelnost tréninkem je různá a prakticky vždy omezená. Faktory vytrvalostního výkonu byly v minulosti definovány celou řadou významných autorů: Lewisem a Hallerem (1989), Coylem (1999), Stephardem a Astrandem (2000), Bassetem a Howleym (2000), Kravitzem a Dalleckem (2002). Na základě analýzy výše zmíněných literárních pramenů lze konstatovat, že běžecká vytrvalost je podmíněna především kardiorespiračními schopnostmi organismu a podílem rychlých a pomalých svalových vláken. Významnou roli hrají také neuromuskulární faktory. Parametrů, na jejichž základě můžeme diferencovat vytrvalostní potenciál je celá řada, přičemž za nejdůležitější považují odborníci trojicí navzájem nezávislých faktorů:

• výší maximální spotřeby kyslíku (dále jen VO 2 max),
• ekonomikou běhu,
• % VO 2 max na anaerobním prahu (dále jen ANP).

VO 2 max vyjadřuje výši maximální aerobní kapacity. Ta je definována jako maximální množství přijatého kyslíku, které je organismus schopen využít při svalové práci (Basset, Howley, 2000).

Ekonomika běhu představuje další významný faktor determinující vytrvalostní výkon v atletických bězích. Termín ekonomika vyjadřuje dle Danielse (1985) požadovanou spotřebu kyslíku nutnou ke cvičební aktivitě vytrvalostního charakteru. V běžeckých disciplínách je často vyjádřena jako spotřeba kyslíku v ml/kg tělesné hmotnosti za minutu při zvolené rychlosti běhu. Běžec s lepší ekonomikou spotřebuje méně kyslíku než neekonomický běžec.

Anaerobní práh (dále jen ANP) představuje poslední námi vymezený faktor determinující vytrvalostní výkon z hlediska fyziologického. V odborné literatuře se můžeme setkat s názvy „stresový práh“ či „metabolický přechod“. Anaerobní práh charakterizujeme dle Plachety et al. (1999) a Virua et al. (2001) jako přechod mezi aerobním a anaerobním krytím energetických nároků.

Anaerobní práh je determinován širokým spektrem faktorů. Primárně se jedná dle Basseta a Howleyho (2000) o fyziologii kosterního svalstva. Přesněji je možné považovat za stěžejní vysoký podíl pomalých svalových vláken, svalové prokrvení, počet a velikost mitochondrií, aktivitu oxidativních enzymů v mitochondriích, množství myoglobinu, schopnost distribuovat pracovní výkon na větší objem svalstva aj. Svůj význam mají i vlivy počasí.

Schopnost organismu udržet vysokou rychlost závisí na schopnosti udržet aerobní produkci energie z ATP. Anaerobní zdroje jsou v rámci vytrvalostního výkonu omezené a především méně efektivní (tedy pokud se nejedná o běhyna střední trati).

Na základě výše popsaných determinant předkládáme ukázku faktorů determinujících vytrvalostní výkon v bězích na 800 a 1500 m (Obr. 1). Jedná se o teoretický model struktury sportovního výkonu. V žádném případě však není možné teoretický model považovat za dogma. Při jeho koncipování jsme konfrontovali výzkumy renomovaných autorů a vlastní empirii.

Model nehodnotí úrovně závislosti sportovního výkonu na vybraných faktorech. Nelze tedy definovat faktorovou úroveň. Otázka detailní analýzy jednotlivých faktorů, které ovlivňují výkon běžců na střední trati, tak zůstává otevřená.

Obr. 7: Model struktury sportovního výkonu při běhu na 800 a 1500 m (Cacek et al, 2006)

Rozvoj vytrvalostních běžeckých schopností

Rozvoj vytrvalostních schopností má své nezastupitelné místo ve výuce tělesné výchovy. Výběr vhodných metod rozvoje, typů vytrvalosti, časového intervalu, využitých pomůcek a především schopnost učitele motivovat výrazně ovlivňují přístup žáků k vytrvalostním výkonům.

V zásadě lze metody rozvoje vytrvalostních schopností rozdělit do 4 kategorií:

• Metody kontinuální (Tab. 2) – doporučujeme realizovat nesoutěžní formou, hravě.
• Metody intervalové – méně vodné pro výuku, pokud je přesto požijeme, nebojme se experimentovat a nechme např. žáky absolvovat intervalový trénink do schodů, přičemž cílem je překonat např. virtuální počet schodů Petřínské rozhledny – nahoru do schodů běh, zpět chůze…
• Metody opakované – vhodné pro rozvoj rychlosti nebo anaerobní vytrvalosti (pro ZŠ naprosto nevhodné).
• Metody kontrolní – souvisí obvykle s hodnocením, pokud můžeme, nevyužívejme je příliš často.

Tab. 2. Základní charakteristika kontinuálních metod (Cacek, et al., 2009).

Technika běžeckých disciplín

Nízký start

Nízkým startem jsou zahajovány disciplíny od 50 do 400 m. Start je prováděn z bloků. Před samotným startem si bloky musíme správně nastavit. V současné době používá většina sprinterů středního postavení bloků. Hmotnost je rovnoměrně rozložena mezi horní a dolní končetiny běžce. Přední blok, o který se opírá odrazová noha, je vzdálen přibližně dvě chodidla od startovní čáry. Kolena nepřesahují čáru. Bloky jsou od sebe jednu až jednu a půl délky chodidla. Při povelu „připravte se“ zaujímá sprinter přípravnou polohu. Přejdeme před bloky. Ruce položíme před startovní čáru a postupně zaujmeme polohu chodidel na blocích. Chodidlo se opírá celou délkou o blok. Posuneme paže za startovní čáru. Koleno zadní nohy spočívá na zemi. Paže jsou ve svislé poloze. Pohledem sledujeme startovní čáru. Následuje pokyn startéra „pozor“. Po pokynu běžec zvedá pánev nad úroveň ramen. Po cca 1 - 2 sekundách reaguje atlet vyběhnutím na výstřel.

Šlapavý způsob běhu

Po startovním výstřelu následuje fáze, v níž užíváme k získání rychlosti tzv. šlapavého způsobu běhu. Žáky musíme upozornit na riziko pádu při vyběhnutí. To může souviset také s nevhodným nastavením bloků.

Podstatným znakem šlapavého způsobu běhu je odraz ze špičky za svislou těžnicí. Běžec se snaží o extenzi celého těla. Důležité je protlačení pánve vpřed. Délka kroku se postupně prodlužuje s rostoucí rychlostí.

Opakovanou variantu šlapavého způsobu běhu představují člunkové běhy nebo tzv. zik-zaky.

Švihový způsob běhu

Způsob běhu v okamžiku ustálení délky a frekvence kroku nazýváme švihový. Charakteristické je došlápnutí chodidla před svislou těžnici, vzpřímená poloha trupu a využití setrvačnosti pohybu.

Při odrazu napíná žák odrazovou končetinu v kyčelním a hlezenním kloubu, vytrvalec i v kloubu kolenním. Chodidlo odvinuje na špičku. Poslední opouští podložku palec nohy. Po odrazu se odrazová noha skládá v koleni pod hýždě a stává se z ní noha švihová.

U sprinterského způsobu běhu je pro švihovou nohu typické výrazné vykývnutí bérce a aktivní došlap na malíkovou hranu chodila.

Praktické informace k výuce běhů

Ještě než zahájíme praktickou výuku běhů, seznamme žáky s vhodnou atletickou výstrojí. Tretry pro vytrvalostní běhy mají vyšší a měkčí patu, sprinterské tretry nemají na patě prakticky žádné odpružení. Začátečníkům doporučujeme buď tretry univerzální, nebo vytrvalecké. Nebojme se žákům tretry půjčit, zvýšíme tak jejich motivaci přiblížit se atletickým vzorům, jakými jsou Bolt, Železný, Šebrle a další. (foto 00102)

TERMÍNY

dělení běhů, rychlostní disciplíny, vytrvalostní disciplíny, determinanty běžeckých výkonů, rozvoj rychlosti

ZOPAKUJ

• Metody rozvoje rychlosti a vytrvalosti
• Faktory podmiňující rychlostní a vytrvalostní výkony

PROSTUDUJ

• Program IAAF „Kids athletics“ - atletické soutěže pro různá věková období (zejména běžecké disciplíny rychlostního a vytrvalostního charakteru)
  http://www.iaaf.org/development/kids/index.html
  http://www.iaaf.org/mm/Document/imported/37262.pdf