Atletika na ZŠ a SŠ

Běhy na krátké trati

Mezi sprinterské běžecké disciplíny řadíme běh na 50 m, 60 m, 100 m, 400 m, 60 m překážek, 100 m překážek, 110 m překážek a 400 m překážek. Většina odborníků do této skupiny běžeckých disciplín řadí také štafety 4 x 60 m, 4 x 100 m, 4 x 400 m aj. V zásadě ale platí, že mezi sprinterské disciplíny můžeme zařadit jakýkoliv běh, jehož délka se bude pohybovat od 1 do 400. V žádném případě ale nemůžeme o některých sprinterských disciplínách hovořit jako o distancích s dominantně rychlostním charakterem. Diskutabilní je už zařazení 100 m sprintu (podotýkám, že v kategorií dospělých) do skupiny rychlostních výkonů. Vždyť i u nejlepších světových sprinterů dochází po 60 – 80 m běhu k postupnému poklesu absolutní rychlosti (je to otázka zejména energetických zdrojů).

Jak rozvíjet běžecké rychlostní schopnosti

Rozvoj rychlostních schopností v dětském věku výrazně ovlivňuje výkony jedince u sprinterských, překážkářských, skokanských i vrhačských disciplín.

Při koncipování teoretických východisek rozvoje rychlosti vycházíme z poznatků z anatomie, zátěžové fyziologie a biomechaniky. Řada učitelů tělesné výchovy využívá při plánování tréninku rychlosti také své vlastní zkušenosti. V čem tedy spočívá jádro oné teoretické výbavy, jejíž znalost rozděluje trenéry na „kompetentní“ a „nekompetentní“?

V první řadě by měl každý „tělocvikář“ vědět, jaký typ rychlosti pro konkrétní běžecký výkon potřebuje (vyplývá ze struktury sportovního výkonu v té které disciplíně), jak lze tuto rychlost ovlivnit (metody rozvoje rychlosti) a také na kolik je vlastně daná schopnost ovlivnitelná tréninkem (genetické limity).

Dělení rychlosti

V současné době jedno z nejpoužívanějších dělení rychlostních schopností rozlišuje následující typy rychlosti:

1. Reakční rychlost – představuje takový typ rychlostní schopnosti, který žákovi umožní zareagovat (změnou pohybového stavu) v co možná nejkratším čase na určitý podnět.

Příkladem reakční rychlosti může být nízký start. Podněty pro reakci (reakční čas) mohou být sluchové, zrakové či dotykové. Nejrychleji je schopen člověk zareagovat na dotykový podnět. Pomalejší reakci vyvolá podnět zrakový a obecně nejpomalejší je reakce na podnět sluchový. Důvod, proč jsou reakční časy na některé typy podnětů kratší a na některé delší, vyplývá z minimálního počtu neuronů (nervová buňka, která vede signál z periferie do mozku a z mozku ke svalu) zapojených do té které senzorické dráhy (čím víc neuronů zapojíme, tím je převedení z periferie do mozku a odtud ke svalu delší).

2. Cyklická rychlost – je typická pro hladké běhy. Charakteristické je pro ni opakování určitých motorických sekvencí – běžeckého kroku. Cyklickou rychlost můžeme dále diferencovat na:

• Akcelerační rychlost – schopnost dosáhnout maximální rychlost v co nejkratším možném čase.
• Maximální (absolutní) rychlost – je vyjádřitelná jako nejvyšší dosažitelná rychlost tělesného segmentu či celého těla. Sprinteři jí dosahují po cca 50 – 80 m běhu. U dětí je to dle věku, vyspělosti, trénovanosti aj. parametrů výrazně dříve.
• Frekvenční rychlost – chápeme jako rychlost opakujících se pohybů za jednotkový čas. Určitá frekvence pohybů tělesných segmentů je nedílnou součástí cyklických rychlostí. V běžeckých disciplínách je např. rychlost běžce dána frekvencí a délkou kroku.
• Rychlost se změnou směru - jedná se o rychlost využívanou spíše hráči než atlety. Na druhou stranu různé typy člunkových běhů, „opičích“ drah, hvězdicových běhů apod. tvoří nezastupitelný fragment výuky atletiky v hodinách tělesné výchovy.
• Rychlost kombinací – je velmi často využívána jak v tréninku běžců, překážkářů, tak i skokanů a vrhačů. Příkladem může být běh na 100 m, při kterém využíváme z cyklických rychlostí (viz Obr. 1) rychlost akcelerační, absolutní a rychlostní vytrvalost. Jiným příkladem může být frekvenční cvičení (vykonávané vysokou intenzitou po krátký časový interval na místě či v pohybu) v kombinaci s akcelerační a maximální rychlostí (např. skipink na místě a z něj plynule vyběhnout do „rovinky“).

3. Acyklická rychlost – představuje schopnost, která je využívaná v celé řadě atletických disciplín. Můžeme setkat především v rámci běhu přes překážky, své místo má však také v jinak ryze cyklických disciplínách, jakými jsou sprinty – zde využijeme při prvním kroku z bloků tzv. startovní rychlost. Produkce acyklické rychlosti je dle Moravce a kol. (2007) těsně spjata s vysokou úrovní rychlé (explozivní) síly či koordinace, prostorové orientace, rovnováhy, rytmu…

• Vrhačská rychlost – v této rychlosti se „snoubí“ kombinace několika dalších typů rychlostní schopnosti (např. při vrhu koulí: rychlost odrazová s rychlostí jednorázového pohybu odhodové končetiny).
• Odrazová rychlost – je spjata s produkcí explozivní síly a často též s využitím elastické energie a reflexů (plyometrická cvičení).
• Startovní rychlost – je využívána v prvním kroku po startu (zahájení pohybu). Její hodnota není závislá na frekvenci pohybu končetiny, ale spíše na produkci explozivní síly.

Obr. 4: Využití rychlostních schopností při krátkých sprintech (Cacek, et al. 2008)

Faktory limitující rychlost

V okamžiku, kdy umíme správně rozlišit jednotlivé rychlostní schopnosti, nastává čas pro seznámení s faktory, které více či méně limitují rychlostní (rychlostně-silové, rychlostně-koordinační) výkony v té které atletické disciplíně. Podíl jednotlivých faktorů na struktuře sportovního výkonu se může disciplínu od disciplíny lišit. Přesto lze s jistou dávkou nepřesnosti vymezit soubor činitelů, které se promítají do prakticky každého rychlostního - atletického výkonu. Mezi předpoklady vysoké sportovní výkonnosti v rychlostních a rychlostně silových disciplínách, které můžeme (více či méně) tréninkem ovlivňovat, řadíme (Obr. 6):

Poměr jednotlivých typů svalových vláken

Pro rychlostní výkony je limitní poměr počtu rychlých svalových vláken typu IIa a IIb (měří se pomocí svalové biopsie). Vyšší % rychlých vláken u sprinterů souvisí s jejich vyšší rychlostí, výbušností a silou, a naopak negativně ovlivňuje vytrvalost. Vysoké % vláken IIb je obecně předpokladem všech explosivních (vrhačských) či rychlostně-silových a rychlostních výkonů, jež neprobíhají déle než cca 4 - 6 sekund a závisí v převážné míře na produkci energie z ATP-CP systému (tj. např. všechny skoky a běh na 60 m). Vlákna IIa jsou důležitá především pro výkony, v nichž využíváme rychlostní vytrvalost (zdrojem energie jsou cukry – využíván mechanismus anaerobní přeměny glukózy) – po cca 6 s vysoce intenzivní práce. Podíl rychlých (typ II) a pomalých (typ I) vláken je u špičkových sprinterů cca 80 % ku 20 %. Přestože jsou vlákna typu IIb pro rychlostní disciplíny velmi důležitá, vlivem intenzivního, dlouhodobého tréninku dochází k jejich částečné přeměně (konverzi) na typ IIa nebo přechodný typ IIab. Konverze na pomalejší typy rychlých vláken je kompenzována nárůstem svalové síly a svalového průřezu (Grasgruber – Cacek, 2008). Ovlivnitelnost konverzí je jen velmi omezená a platí, že některé přeměny nejsou realizovatelné (např. typ IIb na typ I nebo naopak I na IIb).

Svalovou architekturu

Představuje faktor, který řada odborníků přehlíží, ale jenž může vysvětlit výkonnostní rozdíly dvou jedinců se shodnou tělesnou kompozicí poměrem svalových vláken i trénovaností. Produkce rychlosti či rychlé síly závisí na délce svalových vláken a fascií, počtu sarkomer a úhlu, pod kterým jsou svalová vlákna přichycena na kost šlachou. Výhodnější pro rychlostní výkony jsou dlouhá svalová vlákna spíše s menším průřezem (větší průřez mění úhel přichycení svalu ke kosti), spojená do dlouhých fascií položených pod nízkým úhlem ve směru působení síly. (Abe a kol. 2000 In: Grasgruber, Cacek, 2008).

Schopnost organismu využívat energetické zdroje v závislosti na čase a intenzitě zatížení

Z pohledu rychlostních výkonů využíváme především zdroje, které jsou schopny pokrýt vysoké nároky organismu na intenzivní, krátkodobou činnost. Energetickými zdroji jsou tak především ATP (adenosintrifosfát), CP (kreatinfosfát) a částečně i cukry (sacharid, glykogen). CP systém má velký vliv na rychlostní aktivitu, ovšem pouze po velmi krátkou dobu. Primárně je daný systém svaly využíván do cca 4 - 7 s, (viz Obr. 2.) k nízkému stupni resyntézy ATP z CP dochází ještě po cca 20 s zátěže maximální intenzity.

Čas pohybů aplikovaných při maximální rychlosti je závislý především na tom, kolik ATP je k dispozici v pracujících svalech a také kolik CP je dostupného na „výrobu“ ATP. Efektivitu CP systému lze zlepšit „krátkočasovými“, vysoce intenzivními aktivitami. Ze spektra energetických zdrojů je ATP – CP systém nejhůře tréninkem ovlivnitelný.

Obr. 5: Vzájemné působení mezi energetickými systémy při maximální zátěži
(Novotná, M., Novotný, J., 2007)

Neuromuskulární faktory podílející se na produkci síly (především rychlé a explozivní)

Jak již bylo výše popsáno, na produkci rychlosti mají velký podíl silové schopnosti (především rychlá a explozivní síla). Produkce síly je limitována nervosvalovými faktory. Některé z nich mají výrazný dopad i na produkci rychlostních schopností.

Flexibilita („protaženost“) svalu

Podle Cissika (2002) je určitá míra flexibility důležitá, aby segmenty těla byly schopny v průběhu rychlostních výkonů vykonávat pohyb v plném rozsahu bez limitací. Ve sprinterských disciplínách je možné zjistit při nedostatečné flexibilitě zadní strany stehen a svalů oblasti lýtka zkrácenou délku běžeckého kroku. Pro čistě silové sportovce má však nadměrná či jen průměrná flexibilita negativní dopad na produkci absolutní (pomalé) síly.

Technika

Technika představuje jeden z nejlépe trénovatelných faktorů, které rychlostní výkony podmiňují. Nesprávné technické provedení běžeckého kroku se prakticky vždy negativně promítne do efektivnosti pohybu. Sekundárním efektem je poté přetížení určitých svalů či svalových skupin, u nichž je akutní hrozba poranění. S technikou jsou v úzkém vtahu další pohybové schopnosti, a to skupina schopností koordinačních. Bez patřičné úrovně rytmické, rovnovážné a dalších koordinačních schopností si lze většinu složitějších rychlostních motorických činností jen ztěžka představit.

Obr. 6: Faktory ovlivňující produkci rychlosti (Cacek, et al., 2008)

Z hlediska mechanického je rychlost dána délkou a frekvencí kroku.

RYCHLOST = DÉLKA KROKU x FREKVENCE.

Cunningham (2001) charakterizuje délku kroku jako vzdálenost běžcova pohybu mezi dvěma kroky a frekvenci jako počet kontaktu došlapu, které jsou provedeny za určitou jednotku času.

Je zřejmé, že žákova rychlost stoupá, jestliže je schopný udělat delší krok při udržení frekvence a naopak. Při příliš velkém prodloužení kroku však dojde ke zpomalení díky brzdícím silám. Pro většinu žáků je podstatné najít ideální poměr mezi délkou a frekvencí. Nenuťme žáky běhat příliš dlouhými, ale ani příliš krátkými kroky.

Prodloužení kroku vede ke snížení frekvence kroku a naopak. Frekvence vzrůstá jako důsledek snižování kontaktní doby chodidla se zemí, nárůstu odrazových sil vyvíjených při tomto kontaktu a zkracování letové fáze (Grasgruber - Cacek, 2008).

Podle Sedláčka a kol. (In: Vrbecký, 2008) je rychlost nejlépe rozvíjena rychlostí. Je zřejmé, že nejefektivnější pro rozvoje rychlosti je opakovaná maximální, respektive submaximální rychlost.

V podstatě vždy při rozvoji rychlosti tak využíváme metodu opakovací, pro niž je nejtypičtějším rysem vysoká intenzita zatížení, relativně nízký objem zatížení ve vyučovací hodině a z hlediska regenerace dostatečně dlouhý interval odpočinku (výrazně delší než u metod intervalových, kde je využíván tzv. „prodloužený podnět“). V rámci opakovací metody můžeme rozlišovat dle určitých kritérií (např. dle dosažené rychlosti, velikosti odporu, komplexnosti cvičení) skupiny cviků, které jsou si svým charakterem velmi podobné. Na základě diferencí mezi skupinami těchto cviků můžeme rozlišovat následující metody rozvoje rychlosti (více viz Tab. 1.):

Tab. 1. Základní charakteristika metod využívaných pro rozvoj maximální
a akcelerační rychlosti (Cacek, et al., 2008).