Inovace SEBS a ASEBS

6. Strategie a taktika v sebeobraně

Základní lidskou slabostí je, že člověk nepředvídá bouři, když je pěkné počasí.

Niccolo Machiavelli

Strategické a taktické kompetence jsou základními kameny výuky sebeobrany, na kterých lze stavět další dovednosti (komunikační, technické, kondiční apod.). Strategie a taktika tvoří celkový rámec výuky i samotné realizace sebeobrany na všech úrovních pokročilosti (od základní po vysoce odbornou). Znalost i těch nejzákladnějších strategických zákonitostí a taktických postupů do vysoké míry určuje pravděpodobnost úspěchu v sebeobranné situaci. Na vysokém stupni odbornosti jsou pokročilé strategicko-taktické kompetence nezbytností. Strategie a taktika jsou tím, co boji předchází, boj řídí a následuje po jeho ukončení. Umění strategie a taktiky bylo v minulosti vysoce ceněno, protože mělo zásadní význam pro úspěšné vedení války. Každý vojevůdce musel být dobrý stratég a taktik. Pouhý počet a útočná síla vojska by byly k ničemu, kdyby vojsko nebylo řízeno pomocí předem promyšleného plánu a jeho adaptací na náhlé změny. V současné sebeobraně je to stejné. Strategie a taktika vytvářejí algoritmus řešení konfliktů ve všech třech jeho fázích – prekonfliktní, konfliktní, postkonfliktní (viz cyklus konfliktu).

Slova strategie a taktika jsou často používány jako synonyma. Obecně vzato mají totiž tyto pojmy něco společného – jde o promyšlený způsob plánování, řízení a vedení boje. Mezi strategií a taktikou je však jeden podstatný rozdíl. Strategie je širší koncept představující celkový, předem připravený plán. Ten zahrnuje činnosti začínající před střetem, během střetu a končící nejen po boji, ale až po doznění následků boje, případně přípravu na boj další. Taktika je užší koncept. Jde o způsob vedení boje, postup v konkrétní situaci, ve které je potřeba strategický plán uplatňovat a modifikovat.

Nauce o vedení boje se věnovaly různé historické spisy. Nejstarší dochovanou knihou strategického myšlení a nejstarší literárně doloženou vojenskou doktrínou v dějinách lidstva je čínský traktát Mistra Suna (Král, 1995). Mistr Sun o vedení boje řekl:

„Proto je pravidlem vedení vojsk:
Jsi-li desetkrát silnější
nepřítele obklič
Jsi-li pětkrát silnější
na nepřítele udeř
Jsi-li dvakrát silnější
střetni se s nepřítelem
Je-li ti nepřítel rovný
pokus se jej rozdělit
Jsi-li slabší než on
snaž se mu ubránit
A nemáš-li proti němu šanci
vyhni se mu“
…
„Proto se praví:
Kdo zná protivníka a zná sebe
Vybojuje sto bitev beze ztrát

Kdo nezná protivníka ale zná sebe
Jednou zvítězí jednou prohraje

Kdo nezná protivníka ani sebe
ztratí každou bitvu“

6.1.Strategický plán

Základem strategie je plán, základem taktiky je uplatnění nebo změna plánu. Stejně jako vojevůdce má připravený plán bitvy, i vy byste měli mít připravený strategický plán osobní sebeobrany. Jak již bylo řečeno výše, je to možná to nejlepší, co pro svou osobní bezpečnost můžete udělat. Mistr Sun o plánu řekl:

„Promyšlený plán přináší vítězství
nedostatečný plán nese porážku
Co teprve tam kde žádný plán nebyl!

Z tohoto pohledu jsou mi
vítězové i poražení
Předem zjevní!“

Strategický plán by měl být sestaven na základě posouzení reálných podmínek, které vás obklopují. Naše životy se značně liší. Bydlíme v různých obcích s odlišným nápadem trestné činnosti, vykonáváme jiná zaměstnání, která přináší různá rizika, obklopují nás různí lidé atd. Při sestavování strategického plánu byste měli zvážit tyto faktory, které ovlivňují vznik sebeobranné situace případně způsob jejího řešení:

1. Hrozby

Druhy nebezpeční, které vám mohou hrozit. Mohou se lišit podle pohlaví, věku, zaměstnání apod.

2. Trasy

Nejčastější cesty, které používáte (např. do školy, práce, na trénink apod.). Je třeba zvážit jejich nebezpečnost podle lokality, přehlednosti terénu, osvětlení apod.

3. Místa

Některé prostory jsou objektivně rizikovější a potenciálně nebezpečné, těmto místům je vhodné se vyhnout (podchody, výtahy, parky s nepřehledným porostem, místa častého výskytu podezřelých osob, výběr peněz u bankomatu apod.).

4. Čas

Rizikovějším obdobím je pozdní večer až ráno. V tuto dobu většina „slušných“ lidí spí nebo se vrací unaveni ze společenských akcí. Útočník se může lépe skrýt, není možné dobře sledovat okolí atd. O některých rizikových časech jsme předem informování (např. demonstrace extremistů, fotbalový zápas apod.).

5. Osoby

Potenciálního útočníka je možné někdy odhadnout podle podezřelého chování, neupravenosti, opilosti apod. Útočníkem bývá však i osoba dobře oblečená se slušným vystupováním. Některé lidi předchází jejich pověst (často opilý soused, osoby již trestané apod.).

6. Zbraně

Kultura, sociální prostředí, zákon a další podmínky určují pravděpodobnost přítomnosti zbraně. Vždy je třeba předpokládat, že je zbraň přítomna.

7. Produkce

Produkce je vše, čím člověk působí na své okolí – způsob oblékání, volba módních doplňků, držení těla, styl chůze atd. Produkce by neměla být provokativní.

8. Komunikace

Volba verbálních i neverbálních komunikačních prostředků na straně obránce i útočníka.

9. Intoxikace

Nejběžnějším rizikovým faktorem je požití alkoholu. V drtivé většině případů je přítomnost alkoholu spojena s konflikty. Rovněž ostatní druhy drog a omamných látek zvyšují pravděpodobnost vzniku sebeobranné situace.

10. Vlastní chování a jednání

Naše vlastní chování a jednání můžeme ovlivnit a upravit tak, aby se pravděpodobnost vzniku konfliktu snížila. Je třeba vybudovat si bezpečnostní návyky.

6.2.Posouzení hrozby

Posouzením hrozby se rozumí schopnost rozeznat nebezpečí. Tato činnost začíná již před nástupem samotného nebezpečí (anticipace rizikových situací) a pokračuje při vývoji situace odhadem intenzity útoku a jeho možných následků. V sebeobraně se nebezpečím rozumí především fyzické násilí, ale i různé druhy obtěžování apod. Mezi nejběžnější druhy násilí patří:

• fyzický útok (různé motivy)
• loupežné přepadení (hrozba nebo použití násilí)
• sexuálně motivovaný útok
• znásilnění
• šikana
• rvačka
• stalking (nebezpečné pronásledování)
• psychické obtěžování, vydírání
• domácí násilí

Jak bylo zmíněno výše u přípravy strategického plánu, některé situace lze objektivně posoudit jako rizikovější. Nikdo, dokonce ani ten nejklidnější, domácí typ člověka není zcela imunní vůči situacím, které se mohou vystupňovat až k fyzické konfrontaci s velmi vážnými důsledky. Jak uvádí Cooper (2006), některé náznaky nebezpečí jsou očividné:

• neznámé auto zaparkované přes ulici po delší dobu, uvnitř lidé, kteří nevycházejí ven
• auto za vámi udržující stejnou vzdálenost, i když měníte rychlost
• skupinka mladíků postávající na místě, aniž by mluvili, mezi nimi žádná žena

Kernspecht (2002) uvádí následující potenciálně nebezpečné situace, které jsou obzvláště příhodné ke vzniku a eskalaci konfliktu:

1. Mnoho lidí v uzavřeném prostoru

Zejména větší události, při kterých mají lidé velká očekávání, jako jsou např. fotbalové zápasy, politická shromáždění, noční kluby, bary aj.

2. Stres v dopravě

Stresující situace nastávají při hledání volného parkovacího místa, v hromadné dopravě atd.

3. Bránění vlastního území

Případy obrany vlastního teritoria jako je osobní majetek, obchodní majetek (pozemek) aj.

4. Antagonistické skupiny lidí

Přímá konfrontace mezi dvěma antagonistickými skupinami lidí. Např. skinheads proti punkerům, místní obyvatelé proti přistěhovalcům (cizincům), obyvatelé ghetta proti vyšší vrstvě obyvatelstva apod.

5. Žárlivost

V manželství nebo vztahu je věnována větší pozornost třetí osobě (žárlivost).

6. Pracoviště

Spory a rozepře v místě výkonu své práce.

7. Opuštěná místa

Místa, která nejsou pod dohledem. Např. podzemní garáže, parkovací domy, výtahy, veřejné toalety, prostor před vstupními dveřmi, parky aj.

Je vhodné se těmto situacím vyhýbat, nicméně někdy to není možné. Můžeme se rozhodnout nechodit do místní hospody nevalné pověsti, ale parkovat jinde, než v podzemních garážích zaměstnavatele pravděpodobně nejde. Někteří lidé se uvedeným situacím vědomě vyhýbají, protože se jich bojí. To je na jedné straně velmi chytré, na druhé straně to může vést ke snížení kvality života.

Měli byste také sledovat jednání lidí ve svém okolí. Jestliže se u nich projeví znaky, které vás znepokojují, měli byste zvýšit svou pozornost. Podle Kernspechta (2002) existují v lidském jednání tzv. okolnosti vedoucí k násilí. Jejich přítomnost vždy zvyšuje pravděpodobnost násilného chování.

Okolnosti vedoucí k násilí

• teritoriální jednání (včetně chování v dopravě), machistické jednání
• přetížení způsobené stresem nebo konflikty v rodině nebo na pracovišti
• nedostatek tolerance vůči ostatním (např. etnická nebo náboženská intolerance)
• chybný úsudek ostatních, předsudky, rasismus
• zklamání z očekávání (také v partnerském vztahu)
• pocit méněcennosti, nespokojenost
• vysoce agresivní potenciál, např. každodenní iritací, frustrací, závistí, vztekem a potřebě ventilovat emoce (funkce záklopky)
• vzrůstající sklon k násilí díky sledováním pořadů (TV, video) s násilným obsahem
• vytvoření vlastních limitů (např. anti-autoritativní výchova)
• zkreslené vnímání díky zneužití drog a alkoholu
• řeč těla, která zvyšuje agresivitu (nonverbální komunikace), např. široký postoj, založené paže, ruce v bok
• zraněná pýcha a pocit přezírání (urážky, potupa)

6.3.Faktory střetnutí

Na výsledek sebeobranné situace má vliv mnoho skutečností. Můžeme říci, že do procesu obrany vstupuje v podstatě nekonečné množství proměnných, přičemž většina z nich je pro obránce předem neznámá. V podstatě neexistuje možnost, jak se na všechny potenciální okolnosti připravit. Některé proměnné mají vliv jak na obránce, tak i útočníka. Je to např. prostor, ve kterém ke konfliktu dojde, teplota vzduchu, osvětlení, povrch apod. Jiné proměnné mají vliv pouze na obránce (aktuální stav ostražitosti, stupeň překvapení), protože útočník je vždy v časové výhodě. Útočník má obecně výhodu v tom, že některé proměnné může předem stanovit např. výběrem místa a času útoku, volbou vlastní polohy vůči slunci apod. Pokud tuto složitou situaci zjednodušíme, můžeme hovořit o určitých faktorech střetnutí, které mají vliv na výsledek interakce mezi obráncem a útočníkem. Jsou to limitující faktory sebeobranné situace. Náchodský (2006) rozděluje faktory střetnutí na základní a vedlejší.

Základní faktory střetnutí:

1. Faktor psychologický

Je vyjádřením umění udržet si v reálně nebezpečné, psychicky zátěžové situaci psychickou stabilitu. Prakticky to znamená dokázat v situaci bezprostředního ohrožení či momentě napadení překonat projevy strachu, úzkosti, paniky, hrůzy, trémy, vzteku, zuřivosti apod. Projev těchto negativních instinktivních reakcí (negativních emocí) způsobuje ústup racionálního myšlení do pozadí a následné taktické chybování, které by se mohlo pro napadeného stát osudným.

2. Faktor taktický

Souvisí s pravidly účinného jednání a chování, tj. takového taktického jednání a chování, které umožňuje plně využít nacvičené pohybové techniky ve vedení střetného boje, které povedou k vítězství nad protivníkem, anebo umožňuje umět se k reálně nebezpečné situaci správně, šikovně postavit – být ve svých postupech pro následné uplatnění technik chytřejší než soupeř.

3. Faktor technický

Je vlastním fyzickým řešením reálně nebezpečné situace (např. napadení), a to správným výběrem účinných bojových technik.

4. Faktor kondiční

Kondiční úroveň má zásadní vliv na vývoj a výsledek sebeobranné situace. Platí zásada, že v případě střetu dvou stejně takticky, psychicky a technicky zdatných jedinců vyhraje ten, který je zdatnější kondičně, tedy fyzicky silnější. Rovněž platí, že obránce může být vynikající technik, jeho dovednosti např. v bojových uměních mohou být vskutku impozantní, ale proti nepoměrné větší fyzické síle to většinou nestačí. Je potřeba nežít v iluzi vytvořené akčními filmy nebo mystickými příběhy o mistrech bojových umění, které často líčí vítězství techniky, zkušeností a téměř nadpřirozených schopností nad hrubou silou. I neobratně a nešikovně použitá síla a hmota mohou snadno zvítězit nad technikou a taktikou. Kondiční příprava je velmi důležitá, věnuje se jí proto závěrečná kapitola.

Vedlejší faktory střetnutí:

• oblečení – ovlivňuje podstatným způsobem pohyblivost
• obutí – ovlivňuje stabilitu
• klimatické podmínky – velké teplo nebo naopak chlad a zima či mráz podstatně ovlivňují dýchání zvláště při fyzické zátěži netrénovaného, oslnění slunečním svitem, zaslepení padajícím sněhem, deštěm, zvířeným prachem apod.
• prostorové podmínky - podstatně ovlivňují manévrování a uplatnění prvků pohybu v sebeobranné situaci, napadení v malých prostorech jsou vždy velmi nebezpečná (např. výtah, koupelna, kde je kluzko apod.)
• profil terénu – rovněž ovlivňuje stabilitu a stanovuje míru fyzické náročnosti na účastníky střetu
• použité zbraně – vždy znevýhodňují neozbrojeného, a to jak psychicky, tak i materiálně
• divácká kulisa – tzv. „čumilové“ mnohdy způsobují nervozitu a podvědomou obavu o ztrátu vlastní důstojnosti
• osobnost protivníka – zvláště migrace cizinců, kteří mnohdy přicházejí z horších podmínek a doufají v lepší, a jsou proto schopni zajít až do krajnosti, podstatně střet ovlivňuje. Jiný žebříček hodnot, jiná kultura a výchova, osobní zkušenosti z vedených válek i minulé kriminální činnosti mohou být v případech napadení (zvláště cizinci) skutečnou hrozbou
• Všimněte si, že tři faktory střetnutí jmenované Náchodským, odpovídají složkám přípravy v sebeobraně. V tom případě je třeba dodat, že existuje ještě jeden základní faktor střetnutí – kondiční.

6.4.Cyklus konfliktu

Každá válka končí jednáním. Proč nevyjednávat dřív než začne?

Džavaharlár Nehrú

V kapitole věnované psychologické přípravě jsme vysvětlili co je to konflikt a jaké druhy konfliktů existují. S ohledem na strategii a taktiku je vhodné si také uvědomit, že konflikt má vždy nějakou příčinu, začátek, vývoj, konec a důsledky. Tento proces nazýváme cyklus konfliktu. Znalost jednotlivých fází konfliktů a činností, které jim odpovídají, má význam pro náš strategický plán a taktiku řešení krizové situace. Obr. 3 Znázorňuje cyklus konfliktu podle Wagnera (2006).

Popis

Výchozí úroveň představuje normální stav bez konfliktu. Barevná křivka zobrazuje průběh konfliktu ve třech fázích. V každé fázi konfliktu se odehrávají, nebo by se měly odehrávat, konkrétní činnosti označené čísly. Kromě stručného popisu činností pod obrázkem se budeme dále věnovat jejich charakteristice podle jednotlivých fází konfliktu vyznačených svislými přímkami.

Pre-konflikt (1. – 3.)

Období před konfliktem, které končí těsně před konfrontací. V této fázi by se obránce měl na potenciální konflikt teoreticky nebo i prakticky připravovat. To zahrnuje např. činnost, kterou teď děláte – vzděláváte se, seznamujete se s teorií konfliktu a studujete strategii a taktiku sebeobrany z učebnice. Tím získáváte znalosti o vhodných postupech řešení konfliktu. Připravovat se lze také např. kurzem asertivní komunikace apod.

Konflikt je iniciován jedním z jeho účastníků. Zpravidla je to útočník, který situací buď z různých důvodů vyhledává, nebo ji na základě nějakého motivu předem připraví. Dejte si pozor hlavně na různé slovní „narážky“, kterými se agresor snaží svou oběť vyprovokovat. Nenechte se zbytečně vtáhnout do konfliktu. Během toho, kdy budete reagovat na útočníkovu otázku typu: „Co čumíš!?“, nezapomeňte ho dobře sledovat. Zpravidla se jedná o léčku, která má za cíl odlákat vaši pozornost k verbálnímu konfliktu, zatímco je na vás už připraven fyzický útok!

Dejte si také pozor na to, abyste to nebyli vy, kdo bude příčinou vzniku konfliktu. Může se vám to lehce stát neopatrností (např. strčením do někoho) nebo nevhodným společenským chováním. Důležitá je sebekontrola!

Eskalací se rozumí vystupňování konfliktu. To může být někdy velmi rychlé, jindy trvá minuty i déle. Může docházet i k opakovanému poklesu (deeskalaci) a opětovného zvýšení nebezpečí. Často je to fáze vyjasňování pozic a vyjednávání.

Konflikt (4.)

Jakmile dojde ke komunikačnímu zvratu, nastává konfrontace, tzn. konflikt. Podle toho, jaký druh útoku (verbální, neverbální) a jaké intenzity je použit, volí obránce svou reakci podle žebříku použití síly (viz další podkapitola).

Post-konflikt (5. – 7.)

Období po konfliktu. Po vyřešení konfliktu se situace začíná stabilizovat. Obránci se např. podaří uniknout do bezpečí, nebo překonat a kontrolovat útočníka. Současně začíná obránce řešit následky konfliktu. Zjišťuje, zda není zraněn, provádí ošetření, volá o pomoc, přivolává polici, záchrannou službu apod.

Normalizace je období, ve kterém doznívají následky konfliktu. V tomto období se jeho fyzický a psychický stav mohou nacházet pod výchozí úrovní před konfliktem. Obránce může být zraněn a hospitalizován, nebo utrpěl psychické trauma, se kterým se vyrovnává. Jsou řešeny právní následky konfliktu – případ je projednáván u soudu. V této fázi může dojít k sekundární viktimizaci oběti – staré trauma se projednává, posuzuje a tím se vyplavují negativní vzpomínky.

Po návratu na výchozí úroveň by měla být provedena evaluace – vyhodnocení. Oběť násilí by se měla zamyslet nad svou zkušeností a poučit se z ní. To může vyžadovat i odbornou pomoc (psychologa, trenéra apod.). Je třeba vyhodnotit, zda došlo na straně obránce k nějakým chybám, a pokud ano, jak se jim příště vyhnout – např. změnit své návyky, naučit se lépe komunikovat s lidmi, začít s tréninkem sebeobrany apod. Pokud konfliktu nějaký trénink předcházel, je vhodné zvážit, zda není třeba udělat úpravy a zaměřit svou pozornost na slabé stránky.

6.5.Žebřík použití síly

Žebřík použití síly je didaktická pomůcka Jima Wagnera vyjadřující průběh sebeobranné situace ve čtyřech stupních (příčky žebříku) podle intenzity použité síly na straně útočníka i obránce. Jedná se o obecný model, který nezohledňuje přepad ze zálohy. Při přepadu ze zálohy by většina uvedeného byla bezpředmětná (vizuální a verbální příznaky apod.).

Popis

Uprostřed schématu je zobrazen žebřík se čtyřmi příčkami. Čísla 1 – 4 znázorňují čtyři stupně použití síly. Směrem vzhůru vzrůstá riziko konfliktu a jeho možné následky. Levá strana schématu znázorňuje příznaky konfliktu a intenzitu použité síly (trojúhelník) podle jednání podezřelé osoby, tzn. potenciálního útočníka. Pravá strana schématu představuje činnosti obránce (trojúhelník) a intenzitu použité síly jako reakce na útok. Podstatou žebříku použití síly je posouzení hroby na všech úrovních, odhad vývoje situace a použití takové síly, která bude v obraně účinná. To je vždy taková intenzita síly, která spolehlivě zastaví útok.

6.6.Načasování obrany

Taktika obrany spočívá nejen ve výběru způsobu odvracení útoku (úpolové techniky, volby zbraně apod.), ale především ve výběru okamžiku zahájení obrany – načasování. Obránce je v načasování obrany značně limitován schopností předvídat vývoj situace (anticipace), percepcí začínajícího útoku, reakční schopností a rozhodovacím procesem. Jak je všeobecně známo, každá reakce je vždy pomalejší než akce. Z hlediska načasování umožňují uvedené faktory obránci tři druhy reakce podle okamžiku zahájení obrany vzhledem k útoku: před útokem, během útoku, po útoku.

V taktice sebeobrany proto rozlišujeme tři druhy načasování obrany:

1. Obrana útokem (před útokem).
2. Obrana protiútokem (během útoku).
3. Obrana následným útokem (obrana po útoku).

V následujících video ukázkách jsou uvedeny příklady sebeobranných situací, které jsou řešeny obranou s různým načasováním.

Poznámka

Uvedená videa jsou didaktickým materiálem, který na příkladech demonstruje konkrétní principy. Skutečný fyzický konflikt je většinou složitější. V sebeobranných situacích dochází zpravidla k násobným útokům, častému střídání útoku a obrany apod. Jako didaktická pomůcka zobrazují videa pouze vymezenou a zjednodušenou část reality a slouží k vysvětlení teorie. Praktický nácvik sebeobrany není možný podle knih nebo videa, ale pouze fyzickým tréninkem. To platí i o ukázkách obran v následujících kapitolách.

6.6.1. Obrana útokem

Obrana útokem

Popis

Útočník (vlevo) iniciuje konflikt verbální výhružkou, doprovázenou agresivními neverbálními znaky (široký postoj, ruce daleko od těla sevřené v pěst – zaujetím většího prostoru se útočník snaží působit dominantně a zastrašit obránce). Obránce (vpravo) udržuje vzdálenost a skrytý střeh. Mezi účastníky konfliktu je dlouhá vzdálenost. Útočník se přibližuje k obránci, hrozí dalšími gesty až po sevřené ruce v pěst v bojovém střehu.Konflikt eskaluje. Obránce udržuje vzdálenost přemístěním do taktického „L“, zaujímá obranný střeh. Útočník se znovu přibližuje a provádí nápřah rukou. V ten okamžik seobránce rozhoduje pro obranu útokem. Aniž by čekal na rozvinutí akce útočníka, přechází do útoku – aktivně zkracuje vzdálenost a provádí přímý kop. Obránce se rozhodnul správně, protože v dané situaci útočník aktivně zkracoval vzdálenost, několikrát dal najevo svůj agresivní úmysl až po samotný nápřah k útoku. Obrana útokem byla v tomto případě optimálním taktickým řešením.

6.6.2. Obrana protiútokem

Obrana protiútokem

Popis

Útočník (vlevo) iniciuje konflikt verbální výhružkou, doprovázenou agresivními neverbálními znaky (široký postoj, ruce daleko od těla sevřené v pěst – zaujetím většího prostoru se útočník snaží působit dominantně a zastrašit obránce). Mezi účastníky konfliktu je střední vzdálenost. Obránce (vpravo) udržuje vzdálenost a zaujímá obranný střeh. Útočník provádí sun vpřed a současně útočí obloukovým úderem. Ve stejný okamžik zahajuje úhyb ponorem a přemístěním vpřed, během kterého provádí protiútok úderem do břicha. Obránce zvolil obranu protiútokem, protože střední vzdálenost mu neumožňovala včasnější reakci (jako v případě obrany útokem). Obránce včas zaregistroval útok a současně s ním zahájil protiútok.

6.6.3. Obrana následným útokem

Obrana následným protiútokem 1

Popis

Útočník (vpravo) iniciuje konflikt hrozbou zbraní (krátkou holí). Mezi účastníky konfliktu je dlouhá vzdálenost. Obránce zaujímá obranný střeh a vyčkává, protože hrozí vysoké riziko. Útočník začíná útok máchnutím hole, snaží se vymezit vzdálenost a donutit obránce k chybě. Obránce se však přemisťuje vzad a tím udržuje vzdálenost. Po promáchnutí se zbraň dostává do mrtvého bodu, na straně útočníka je krátká prodleva. Obránce se okamžitě rozhoduje a rychle zkracuje vzdálenost směrem k útočníkovi (náklon těla vpřed). Aby urychlil zásah a zabránil dalšímu útoku dlouhou zbraní, používá přímý kop, který má větší akční zónu než útok horní končetinou. Po úspěšné obraně následným útokem proti ozbrojenému útočníkovi může pokračovat v jeho kontrole a odzbrojení, anebo zahájit únik, pokud to podmínky umožňují.

Obrana následným protiútokem 2

Popis

Druhý příklad obrany následným útokem je podobný. Liší se však v tom, že útočník hrozí nožem. Zbraň je sice kratší než hůl v předchozím příkladu, je však mnohem nebezpečnější. Mezi účastníky konfliktu jestřední vzdálenost. Útočník se máchnutím nožem snaží zasáhnout obráncovu přední ruku. Ten se mírně přemisťuje vzad, ruce stahuje k tělu, a ihned vyráží vpřed. Obránce co nejrychleji blokuje loket útočníka, aby nemohl provést další útok nožem. Obránce vede úder pěstí do obličeje, chytá ozbrojenou paži útočníka a povaluje ho na zem. Obránce stále kontroluje útočníkovu paži a vybírá nůž z ruky. Výsledek akce je optimální: útočník je v nevýhodné pozici a odzbrojen, obránce získal zbraň a může zahájit kontrolu útočníka nebo únik.