3. Příprava a výkon v sebeobraně
Si vis pacem, para bellum. (Chceš-li mír, připravuj válku.)
Publius Flavius Vegetius Renatus, Epitoma Rei Militaris
Způsobilost vykonávat jakoukoliv činnost vyžaduje zpravidla jistý druh přípravy. S rostoucí kvalitou přípravy vzrůstá i pravděpodobnost úspěchu při výkonu činnosti. Ne nadarmo se říká: „Štěstí přeje připraveným“. Systematicky řízenou, komplexně zaměřenou a pravidelně se opakující přípravu nazýváme tréninkem. Obdobně jako sportovní disciplíny, i sebeobrana vyžaduje specifický druh přípravy, trénink. Příprava v sebeobraně má se sportovním tréninkem určité společné znaky, ale také řadu odlišností. Mimo jiné je to vztah mezi přípravou a výkonem. Již dříve bylo uvedeno, že sebeobrana zahrnuje jak přípravu na obranu (trénink), tak proces obrany (výkon), ale i konkrétní obrannou činnost (výsledek).
3.1.Paradoxy v sebeobraně
Příprava v sebeobraně je specifická dvěma paradoxy:
- První paradox: příprava směřuje k nepodání výkonu
- Druhý paradox: příprava je samotným výkonem
K prvnímu paradoxu
Ve sportovním tréninku je příprava zaměřena k tomu, aby sportovec podal optimální výkon v konkrétním zápase, soutěži. Přitom podmínky situace, místo, čas, pravidla, za kterých bude výkon podáván, jsou předem známy, stejně jako struktura samotného sportovního výkonu (s odlišností mezi činnostmi otevřenými a zavřenými). Jediným cílem přípravy je její maximální uplatnění v soutěži, realizace činnosti, na kterou byl sportovec připravován, podání výkonu.
V sebeobraně je situace opačná. Rozdíl není jen v tom, že se nejedná o sportovní činnost. Jde především o samotný cíl výcviku v sebeobraně – možnému konfliktu a vzniku sebeobranné situace předejít a tím se aplikaci sebeobranných dovedností zcela vyhnout. Vzhledem k celkové úrovni kriminality v České republice se při výcviku v sebeobraně připravujeme na něco, co velmi pravděpodobně nenastane. Vznik sebeobranné situace je něčím, co se nám nestává běžně, a za obvyklých okolností ani nechceme, aby se to stalo. Psychologický problém představuje skutečnost, že mnoho občanů z výše uvedeného vyvozuje, že právě jim se konflikty a násilí vyhnou. Jak zkušenost z praxe ukazuje, nikdo z nás neví kdy, kým, jakým způsobem a za jakým účelem bude fyzicky napaden (Náchodský, 2006). O to větší překvapení, a s horšími následky, představuje útok na nepřipravenou osobu. Obětí násilí se může stát kdokoliv bez rozdílu, třeba jen jednou za život. Jak říká latinské přísloví:
„Accidit in puncto, quod non speratur in annis“
(V okamžiku se stane to, v co nedoufáš léta.)
Pokud v sebeobranné situaci neuspějete, následky mohou být tristní. Ze strategického hlediska je výhodnější se konfliktu vyhnout. Optimální příprava v sebeobraně proto směřuje k prevenci, snaží se konfliktům předcházet.
Souhrnně lze tedy říci, že cílem přípravy v sebeobraně je nepodat výkon, tzn. vyhnout se aplikaci sebeobranných dovedností.
K druhému paradoxu
Druhý paradox rozvíjí paradox první: příprava směřuje k nepodání výkonu. Sebeobranná situace je charakteristická vysokou emoční a fyzickou zátěží, která u mnoha lidí překračuje jejich možnosti k úspěšnému řešení konfliktu. Každá sebeobranná situace je potencionálně nebezpečná, ohrožující zdraví a život obránce. Některé sebeobranné situace dokonce žádné řešení nemají! Např. dobře připravený útok ze směru mimo zorné pole obránce). V těchto případech jsme proti útoku zcela bezmocní a strategicko-taktická příprava je tím jediným, co nás může ochránit (např. sledovat prostor kolem sebe i za sebou, měnit často trasu tak, aby nebylo možné připravit léčku apod). Nejlepší obranou je proto samotná prevence. Sebeobranná situace je jako sněhová lavina. Ačkoliv existují určité poučky o tom, jak při zásahu lavinou jednat (plavat ve sněhu, nevysilovat se, mít u sebe lavinový vyhledávač apod.), síla laviny mnohonásobně překračuje možnosti člověka a pravděpodobnost přežití je velmi nízká. Nikdo vám nemůže zaručit, že zásah lavinou přežijete. Záchranáři proto doporučují sledovat předpověď počasí, vyhýbat se nebezpečnému terénu apod. Nejlepší a současně jedinou systémovou ochranou před lavinou je prevence, tedy lavině se vyhnout. V sebeobraně je to stejné. Přes všechny dobré rady trenérů, výcvik, pořízení zbraně apod. vám nikdo nemůže zaručit, že sebeobrannou situaci přežijete. Nejlepším řešením je předvídat ohrožující okolnosti (místo, čas, osoby apod.) a nebezpečí se zcela vyhnout. V případě, že je útok na vaší osobu dobře připraven, strategická příprava je tím jediným, co vás může ochránit.
Souhrnně lze tedy říci, že příprava se stává samotnou obranou, tedy výkonem.
3.2.Kompetence k sebeobraně
Připravenost k sebeobraně, tzn. schopnost předvídat a vycítit nebezpečí, bojovat a bránit sebe nebo své blízké je součástí přirozené, pudové výbavy všech živých tvorů, člověka nevyjímaje. Každý jedinec je geneticky vybaven pudovými reakcemi k elementární sebeobraně, ačkoliv ve způsobilosti bránit se proti násilí existují značné interindividuální rozdíly. Tuto způsobilost definujeme jako kompetenci k sebeobraně. Pojem kompetence pochází z latinského competentia, s původním významem soudní příslušnost nebo pravomoc. Dnes je význam slova kompetence vztahován k věcné způsobilosti jedince k nějaké činnosti: schopnost, dovednost, způsobilost. Podle Pedagogického slovníku (Průcha, Walterová, Mareš, 2009) je kompetence: „schopnost, dovednost, způsobilost úspěšně realizovat nějaké činnosti, řešit určité úkoly zejména v pracovních a jiných životních situacích“. Na základě uvedeného definuje Vít (2011) kompetenci k sebeobraně takto:
„způsobilost jedince k ochraně vlastních zájmů chráněných zákonem zahrnující kognitivní, psychomotorické a afektivní komponenty.“
Komponentami rozumíme:
1. Kognitivní oblast
Znalost a rozpoznání nebezpečí, znalost strategicko-taktických zásad sebeobrany, znalost psychologicko-komunikačních a technických prostředků v sebeobraně, znalost právního vymezení nutné obrany a další.
2. Psychomotorická oblast
Rozvinuté pohybové schopnosti, naučené specifické pohybové dovednosti – technické prostředky sebeobrany, komplexní pohybový projev v modelových sebeobranných situacích a jiné.
3. Afektivní oblast
Optimální postoj k tréninku sebeobrany, přijímání a důvěra v obsah tréninku, víra v užitečnost tréninku a podobně.
Z empirie je všeobecně známo, že některé osoby jsou přirozeně vybaveny silnou kompetencí k sebeobraně. Aniž by prošly specificky zaměřeným tréninkem, vykazují vysokou míru dovedností a psychických vlastností potřebných k obraně, včetně jejich stability za stresových podmínek. Na druhé straně jsou z praxe známy příklady osob, které i po dlouhodobém tréninku vykazují nízkou emoční stabilitu v konfliktních situacích a celkově nízkou úroveň obranných schopností a dovedností. Kompetenci k sebeobraně je však možné rozvíjet tréninkem. V pedagogickém procesu proto vycházíme z předpokladu, že každý jedinec je obdařen schopností bránit se (i když v různé míře), a tuto kompetenci lze dále zlepšovat procesem učení. Rozhodujícím kritériem pro hodnocení kompetence k sebeobraně je úroveň učebních výstupů a jejich stabilita v různých podmínkách a čase. S ohledem na uvedené má pedagog ke studentovi sebeobrany pozitivně motivující přístup a drží se premisy, kterou uvádí Taras (2005): „empiricky je ověřeno, že každý se může stát prvotřídním bojovníkem; jsou k tomu zapotřebí tři podmínky: dobrý učitel, píle a několik let pravidelného a cílevědomého tréninku.“
3.3.Výkon v sebeobraně
V teorii úpolů výkonem rozumíme realizaci úpolových dovedností po dostatečném nacvičení a procvičení. Úpolový výkon, který je projevem pohybových dovedností, se dále rozděluje:
- Sportovní – podle soutěžního nebo jiného (např. zkušebního) řádu (i verbálně formulovaného).
- Sebeobranný – ve skutečné krizové situaci, vyžadující jednat v mezích nutné obrany.
(Reguli, Ďurech, Vít, 2007)
Obecně vzato se výkonem rozumí provádění určité činnosti. V sebeobraně je touto činností obrana. Ta může být realizována různým způsobem, a proto výkonem v sebeobraně může být:
- Samotná příprava (viz druhý paradox).
- Využití neúpolových prostředků (verbální i neverbální asertivní komunikace, vyjednávání apod.).
- Aplikace úpolových dovedností (fyzické odvracení útoku, obrana, resp. kontrola útočníka).
- Ohrožení zbraní (kontrola útočníka hrozbou nebo použitím zbraně bez tělesného kontaktu).
- Zajištění bezpečnosti (únik do bezpečí, přivolání pomoci jiných lidí nebo policie apod.).
