5. Psychologická příprava v sebeobraně
Je horší než válka - z války mít strach.
Seneca
Psychologická příprava má v sebeobraně zásadní význam. Psychická odolnost jedince se projevuje v sebeobraně jako schopnost asertivně vyjednávat, prosadit se a ochránit své zájmy, čelit nebezpečí, dělat rychlá a správná rozhodnutí pod stresem, mít odvahu a nebát se uskutečnit svůj úmysl až do konce, být schopen fyzicky ublížit útočníkovi apod. To vše může být velmi těžké. Jestliže bude obránce kondičně zdatný, technicky dobře vybavený, bude mít i dobrý plán, ale v rozhodující okamžik psychicky selže, výše jmenované mu nepomůže. Špička a Novák (1969) uvádějí, že bez mentální přípravy jsou získané znalosti a dovednosti mnohem méně využitelné až nepoužitelné. O tom, že psychologická příprava je v sebeobraně důležitá, není pochyb. Jak velký je ale její podíl na úspěšném řešení sebeobranné situace? Černý a Goetz (2004) uvádějí, že psychickým stavem je ovlivněn výsledek střetnutí z 80 %, zbylých 20 % připadá na techniku. Wagner (2006) dokonce tvrdí, že 90 % boje je mentální záležitostí, pouze 10 % fyzickou. Pokud připravíte vaší mysl na vítězství v boji, vaše tělo jí bude následovat.
Sebeobranná situace je konfliktem mezi dvěma a více účastníky, který je zpravidla doprovázen změnou emočního stavu. Stabilní osobnost schopná regulovat své emoce a nedělat ukvapená rozhodnutí je k sebeobraně lépe připravená než člověk, který o řešení konfliktů nikdy ani neuvažoval, není předem vybaven asertivními prostředky komunikace a nezná své reakce na náhlý střet. Naše mentální příprava v sebeobraně by měla začít od znalosti toho, co je konflikt, stres a jak reagujeme na ohrožení.
5.1.Konflikt
Podstatou sebeobrany je předcházení a řešení konfliktů. Slovo „konflikt“ je latinského původu (conflictus, us, m. – srážka). Skládá se ze dvou částí: předpony (con) a hlavní části, jádra. Jádro slova konflikt odkazuje k slovesu fligo, ere. U zmíněného slovesa můžeme odlišit jeho základní, věcný, prvotní, konkrétní význam a jeho význam odvozený. Prvotní význam tohoto slovesa je: udeřit, uhodit. Odkud viz i podstatné jméno flictus, us, m. – náraz, úder. Odvozený význam pak je: „někoho něčím zasáhnout“. Předpona con naznačuje, že jde o vzájemné střetnutí dvou účastníků, a ne o jednostrannou záležitost. Confligere tedy podle toho znamená nejen někoho zasáhnout (boj), ale vzájemně se zasahovat (souboj). Doslova: utkat se s někým, srazit se s někým ve vzájemném zápolení, jako např. v šarvátce, a bít se s někým, jako např. ve rvačce atp. Obrazně: zápolit, zápasit, přít se atd. V podstatě jde o vyjádření současného simultánního nároku dvou až zcela na opačných stranách stojících a diametrálně rozdílných zájemců o tutéž věc a s tím spojený boj. Konflikt znamená střetnutí dvou nebo více zcela nebo do určité míry navzájem se vylučujících či protichůdných snah, sil a tendencí. Tento zevrubný výklad pojmu konflikt Křivohlavého (2002) přesně vyjadřuje podstatu sebeobranné situace. Existuje mnoho druhů konfliktů. Od drobné slovní potyčky až po válku dvou států. V teorii rozlišujeme tyto základní druhy konfliktů:
1. Intrapersonální konflikty
Vnitřní, osobní konflikty jedné osoby. Často jsou hůře řešitelné než konflikty s jinými lidmi. Vnitřní dilema, střet protikladných hodnot může jedince trápit a ničit zevnitř dlouhodobě. V sebeobraně může nastat vnitřní konflikt např. mezi morálními či náboženskými hodnotami a nutností situace. Účinně se bránit znamená také účinně útočit, tzn. produkovat násilí. Pro většinu civilizovaných, slušně vychovaných lidí, představuje právě tato nutnost problém. V krátkém okamžiku, který má obránce k dispozici, se jedná o taktickou chybu zapříčiněnou nevhodnou psychologickou přípravou.
2. Interpersonální konflikty
Konflikty mezi dvěma lidmi. Jeden z nejčastějších druhů sebeobranné situace. Taktika obránce je zaměřena na řešení útoku jednoho člověka.
3. Skupinové konflikty
Konflikty, které existují uvnitř jedné skupiny lidí. Konflikt jedince se skupinou je považován za zvláštní druh skupinového konfliktu. Můžeme rozlišovat malé a velké skupiny. Malá skupina je přitom definována jako skupina lidí, vídajících se tváří v tvář. Častým skupinovým konfliktem v sebeobraně je např. hádka přerůstající ve rvačku mezi skupinkou mladíků posilněných alkoholem, rvačka, ve které nelze rozeznat, kdo byl původně útočníkem a kdo obráncem nebo útok skupiny na jednoho obránce.
4. Meziskupinové konflikty
Konflikty mezi dvěma skupinami lidí. Rovněž zde můžeme rozlišovat malé a velké skupiny. K takovým situacím dochází zpravidla při veřejných shromážděních občanů, kteří tvoří názorově odlišné skupiny (politická orientace apod.). V dnešní společnosti je typickým (často předem připraveným) meziskupinovým konfliktem střet fanoušků dvou sportovních klubů.
Všechny konflikty mají jedno společné – každý z účastníků se snaží prosadit své zájmy. Rozdíl bývá v tom, kdo konflikt vyvolal, jakou k tomu měl motivaci, zda k tomu byl oprávněn apod. V sebeobraně bychom měli tyto okolnosti umět posoudit a rozhodnout se, jaká rizika nám hrozí a jaký postup je pro řešení konfliktu vhodný. Každá situace je jiná. Přitom pamatujeme na to, že konfliktu je nejlepší se vždy vyhnout, protože jeho vývoj je nejistý. I malý oheň se může rozhořet v požár. Stejně tak drobná hádka může skončit (a často končí) pokusem o vraždu. Obránce by měl proto posoudit rizika a zhodnotit, zda je vhodný čas pro odpor nebo ústup. V mnoha případech je vhodnější taktické řešení kompromisem nebo úplné ustoupení ze svých zájmů. Jak praví lidové přísloví „hřbitovy jsou plné hrdinů“. A je to pravda. Odvaha a hrdinství mají význam pouze tam, kde je šance na úspěch. Jak řekl Mistr Sun (Král, 1995): „jestliže nemáš proti nepříteli šanci, vyhni se mu“. Sebeobrana nás neučí bojovat, ale chránit se. Ochránit sebe, své blízké, svůj majetek znamená někdy boj, ale někdy také taktický ústup. Pro další výklad o taktice řešení konfliktu čtěte kapitolu Strategie a taktika v sebeobraně, Cyklus konfliktu.
5.2.Stres
Původní význam anglického slova stress je napětí, namáhání, tlak. Podle Selye je stres soubor regulačních mechanizmů nastupujících při ohrožení vnitřní homeostázy organismu. Stresor je z vnějšku působící faktor. Tím může být např. tělesná zátěž, chlad, horko, hlad nebo také ohrožení organizmu útokem. Živý organismus odpovídá na každý pokus o vychýlení z klidového stavu a změnu vnitřního prostředí reakcí řady systémů. Reakcí se rozumí okamžitá odpověď na zevní podnět, která je vždy stejná a je geneticky zakotvená. Častým opakováním stejného podnětu se však odpověď začíná měnit, její intenzita slábne, protože se organismus přizpůsobuje, vytváří se adaptace. Adaptací se rozumí schopnost živé hmoty přizpůsobit se stejnému nebo podobnému podnětu a zvýšit odolnost proti podnětu intenzivnějšímu. Celý soubor adaptačních mechanismů se nazývá adaptační syndrom. Selye rozlišuje v průběhu adaptačního syndromu tři fáze:
1. Poplachová reakce
Jde o bezprostřední reakci při prvním setkání se stresorem nebo při opakovaném setkání s intenzivnějším podnětem. V této fázi jsou mobilizovány obranné prostředky organismu, aby se mohl vyhnout nebo bránit zevnímu prostředí. Vyplavením hormonů ACTH a kortisolu, adrenalinu a noradrenalinu dochází k přípravě organismu na hrozící zátěž. Tato reakce na stresor je označována jako „boj nebo útěk“ (angl. fight or flight). Organismus však ve skutečnosti volí mezi třemi reakcemi: boj, útěk nebo strnutí (angl. freeze). K poslednímu typu reakce dochází v případě, že organismus je přehlcen stimuly nebo vyhodnotí situaci jako neřešitelnou.
2. Adaptace
Působení stresoru vyvolává změnu charakteru odpovědi ve smyslu postupného přizpůsobování a jeho lepšího zvládnutí. Jestliže se jedná o opakované vystavování stresoru a adaptaci na něj, jde vlastně o tréninkové působení, které nejen snižuje stresové působení zátěže, ale umožňuje tím podat vyšší výkon. Základním mechanismem je snižující se hladina vyplavovaných katecholaminů a tím snížení příznaků stresu.
3. Destrukce
Jestliže působení stresoru je velmi intenzivní, stres probíhá pro organismus za nepříznivých podmínek, všechna opatření a obranné reakce nestačí potlačit působení zevního stresoru, organismus selhává, resp. umírá (Máček, Máčková, 1997).
Teorie dále rozlišuje dva druhy stresu:
- Eustres – pozitivní zátěž, která v přiměřené míře stimuluje jedince k vyšším anebo lepším výkonům.
- Distres – nadměrná zátěž, která může jedince poškodit a vyvolat onemocnění či smrt.
Každý konflikt je zátěžovou situací, vyvolávají stres. Jen stěží může být přitom v sebeobraně řeč o pozitivní zátěži (eustresu). Z uvedené teorie mají pro výcvik sebeobrany zásadní význam především poznatky o poplachové reakci a adaptaci. Poplachová reakce je tím, co při útoku začíná úlekem, který může vést k prohlubujícímu se šoku. Míra zvládnutelného stresu je značně individuální, stejně jako reakce na ohrožení. Modelové situace by měly být tou součástí tréninku sebeobrany, která vám umožní poznat sebe sama a vaše přirozené reakce na různé druhy ohrožení. Právě tak můžete zjistit, kde jsou vaše rezervy a kam směřovat trénink. Opakovaným tréninkem situací a postupným zvyšováním intenzity stresorů dochází k adaptaci, tzn. ke snižování úleku z ohrožení.
5.3.Reakce na ohrožení
Fyzické a psychické projevy stresu způsobeného reakcí na ohrožení popisuje sugestivně Morrison (2007), který čerpá nejen z teoretických poznatků, ale také z vlastních zkušeností získaných při práci vyhazovače v barech.
V okamžiku ohrožení každý z nás cítí účinky sebezáchovné reakce. Ta je spuštěna činností mozkového centra (amygdala), které je zodpovědné za kontrolu bezpečnosti. Amygdala je v podstatě orgán mozku, který detekuje hrozbu. Během takového druhu stresu, jakým je násilná konfrontace, sympatický nervový systém převezme řízení a nervové přepětí způsobí zvýšení tepové frekvence a tím se zvýší i krevní tlak. Výsledkem je stažení krve z končetin, aby mohla být čerpána do životně důležitých vnitřních orgánů. Ze stejného důvodu je krev stažena také z mozkové kůry (myslící část mozku). Výsledkem je zhoršení našeho uvažování a obzvláště schopnosti rozhodovat se.
Díky tomuto omezení průtoku krve do mozku slábne význam neocortexu. Naopak roste význam limbického systému, který je částí mozku zodpovědnou za emoce, což opět znemožňuje činit všechna složitá rozhodnutí. Výsledkem toho je snížení naší „inteligence“ na úroveň inteligence psa. Navíc to, co je známo jako skladiště adrenalinu, uvolní endorfiny, což člověka posílí, zrychlí a učiní odolnějším vůči bolesti a šoku. Odvrácenou stranou mince jsou mentální dopady, se kterými je nutno se vyrovnat. Ty zahrnují vyloučení sluchu neboli zhoršené slyšení, tunelové vidění, kdy se naše periferní vidění uzavře (z důvodu nutnosti aktivně pozorovat) a různé jiné projevy.
Chápání strachu
Tělo reaguje na nebezpečí vylučováním adrenalinu (rovněž označováno jako reakce „boj nebo útěk“), což bývá často chybně chápáno jako strach. Pokud nepochopíte tento základní fakt, pak pravděpodobně prožijete reakci strnutí (freeze = „zamrznutí“). To se stane hlavně tehdy, když jste zaskočeni či překvapeni. Jediný způsob jak zmírnit účinek reflexivního úleku a zabránit zamrznutí, je skrze vnímavost (ta je zapnuta společně s důkladným pochopením a očekáváním této základní biochemie). Jinými slovy, prostřednictvím schopnosti správného zhodnocení hrozby, důkladným předvídáním a porozumění vlivu adrenalinu.
Očekávání
Zaprvé očekávejte, že se budete bát. Nezáleží na tom, jak jste zkušení, prostě tak se budete cítit. Strach je přirozený pocit předcházející konfrontaci. Pro všechny lidi je naprosto přirozené, že když začne konflikt, začnou mít pocit, že by raději byli kdekoliv jinde na světě než tam, kde právě jsou. Jestliže máte pocit, že to kvůli strachu chcete zabalit, uvědomte si, že jste na tom stejně jako ostatní. My všichni (bez výjimky) pociťujeme strach, je to přirozený produkt uvolňování adrenalinu.
Znalost a chápání
Zadruhé musíme pochopit, co se děje uvnitř naší mysli a našeho těla, když čelíme nebezpečí. Pokud to pochopíme, budeme lépe připraveni zvládat mentální a fyzické účinky spojené s uvolňováním adrenalinu, takže můžeme fyzicky fungovat efektivněji.
Vedlejší účinky adrenalinu
Očekávejte pocity nervozity v břiše, dokonce i lehké pocity nevolnosti. To je způsob, jak vám tělo pomůže eliminovat jakoukoliv přebytečnou zátěž, kterou byste mohli nést z předchozího jídla, což vám má umožnit pohybovat se rychleji a účinněji. Z tohoto důvodu rovněž můžete pociťovat nutkání močit či vyprázdnit střeva. Možná se také začnete potit a zvýší se vám tepová frekvence. Běžným projevem je třes nohou, což se u některých projevuje silněji vzhledem k adrenalinu, který prostupuje krevním oběhem velkou rychlostí. Může se rovněž objevit ztráta barvy kůže, což je přirozený způsob vaší ochrany. Krev opouští povrch kůže, takže v případě, že byste byli pořezáni, krváceli byste méně. Děje se to také z toho důvodu, že krev je pumpována do životně důležitých orgánů (plíce, srdce), kde je nejvíce zapotřebí. Aktivita jemné motoriky, stejně jako rozhodovací schopnosti, budou na nižší úrovni. To se děje díky tomu, že krev opouští mozek, aby mohla být využita jinde. Vaše vidění se zúží jako byste se dívali skrz roličku toaletního papíru. Jestliže se soustředíte na ohrožení před vámi, můžete se stát zranitelnějším při útoku ze strany. Proto potřebujete rozbít tunelové vidění, rozhlížet se kolem sebe, udržet si periferní vidění a vidět okolí.
Pozitivní účinky
Pozitivní stránkou věci je, že adrenalin vás posílí. Budete rychlejší a odolnější vůči bolesti a bezprostředním účinkům ohrožení. Jak bylo dříve poznamenáno, ztratíte dovednosti jemné motoriky, jako pohyb vyžadující obratnost prstů a/nebo koordinaci rukou či očí. Naopak všechny schopnosti hrubé motoriky se zlepší, což je důvod, proč technické prostředky sebeobrany jsou svou povahou založené na hrubé motorice. Jak vidíte, všechny tyto účinky mají svůj účel a jsou v podstatě nezbytnými pro naše přežití. Pokuste se pochopit adrenalin tak, abyste ho mohli využít ke svému prospěchu.
Adaptace
Jedná se vždy o velmi zvláštní pocity, se kterými má hodně lidí jen malou zkušenost. Lidé, jejichž práce je pravidelně ohrožuje (hasiči, policisté, vojáci, ochranka, vyhazovači, bodyguardi apod.), jsou schopnějšími vyrovnávat se s účinky adrenalinu. To je dáno tím, že opakované vystavování situacím, při kterých dochází k uvolňování adrenalinu, postupně vede k oslabení citlivosti na stejnou intenzitu (adaptace). Důvodem toho, že někteří jedinci jsou schopni čelit nebezpečí, je skutečnost, že předvídají a očekávají tyto pocity a jednají bez ohledu na ně. Pokud jste tyto pocity už někdy předtím zažili, a víte, že se za podobných okolností opět objeví, nebudete zaskočeni. Proto je potřeba očekávat pocity spojené s adrenalinem, neboť ty budou přítomny vždy a během jakékoliv konfrontace, v jaké se můžete ocitnout. Tyto pocity nikdy neodezní a jsou nezbytné pro naše přežití. Tudíž s pochopením a pravidelným vystavováním se těmto situacím se můžeme stát velmi schopnými ve využívání adrenalinu k našemu prospěchu a účinnému fungování.
Adrenalinovému stavu, nazývaného také jako reakce na ohrožení, byl věnován výzkum, který provedl Bruce Siddle. Výzkum ukázal, že naše schopnost fungovat pod vlivem účinků adrenalinového stresu je přímo spojena se zvýšením tepové frekvence (TF). Při TF 115 většina lidí začne ztrácet jemné motorické funkce. Dovednosti zahrnující koordinaci rukou nebo očí, či obratnost prstů začnou být prováděny hůře. Jakmile TF vzroste na 145 a výše, naše tělo začne snižovat efektivitu určitých tělesných funkcí, které jsou v daném okamžiku považovány za méně podstatné pro naše přežití během stresové situace. Jak již bylo uvedeno, účinky budou patrné na zrakovém i sluchovém systému, stejně jako dočasné oslabení funkcí určitých oblastí mozku.
Musíme pamatovat na to, že v boji naše TF může vzrůst ze 70 na 220 během méně než sekundy, což může vyvolat stav přemíry ostražitosti (hypervigilance) nebo obávanou reakci strnutí (freeze). Přinejmenším se mohou zhoršit naše schopnosti činit rozhodnutí. Dalšími výsledky výzkumu je zjištění, že ideální tepová frekvence pro funkční bojovou reakci, umožňující maximální čas na reakci a zachování si hrubých motorických dovedností spadá do rozmezí TF mezi 115 až 145. Klíčové je setrvat v tomto ideálním rozmezí. Toho může být dosaženo tréninkem drilů, které vám umožní stát se méně citlivým vůči účinkům adrenalinu. Tím rozumíme modelové situace s hraním rolí, agresivními rozhovory, v připraveném prostředí a s použitím ochranných pomůcek. Takový výcvik vás může z velké části adaptovat na účinky adrenalinu a může vyvinout vaše schopnosti zůstat klidnější v krizových situacích, čímž se sníží tepová frekvence. Dalším důležitým faktorem v cestě za tímto cílem je důkladná kontrola vašeho dechu. V potenciálně násilné situaci je častá tendence povrchového dýchání následovaná buď zadržením dechu, nebo velmi povrchovým dýcháním. Obojí vede pouze ke zvýšení úzkosti ve vaší situaci. Namísto toho bychom se měli snažit zásobovat plíce kyslíkem tak, že budeme dýchat nosem, hnát dech hluboko dolů do spodní části břicha a krátce ho před vydechnutím ústy zadržíme. Pochopitelně bychom to měli provádět tak, abychom vypadali přirozeně a tak, že máme vše pod kontrolou.
Toto je mnohem lépe aplikovatelné během verbální části konfrontace. Anebo tehdy, když máte nějaké varování o vývoji situace předem, což vám umožňuje ostražitost. Takto můžete mít kontrolu nad vaším dýcháním. Dobrou metodou procvičování jsou tři hluboké nádechy. Když zjistíte, že se vám zvýšil adrenalin, nebo že jste lehce rozrušeni, nadechujte se tři vteřiny, potom na tři vteřiny zadržte dech a po třech vteřinách opět tři vteřiny vydechujte. To opakujte do té doby, než se vám podaří zklidnit a kontrolovat váš stav. Tuto metodu jsem používal, když jsem pracoval jako vyhazovač. Kdykoliv jsem byl vysílačkou přivolán k nějaké události, využíval jsem tuto techniku při cestě na místo. Čím pomalejší tepovou frekvenci si dokážete udržet, tím větší kontrolu získáte. Ačkoliv zacházení s adrenalinem rozvíjené správným využíváním modelových situací vám pomůže snížit citlivost na účinky této základní biochemie, nikdy nemůžete modelovat zcela stejný stupeň intenzity jako v reálné situaci ohrožující život. Modelové situace vám ale mohou pomoci zmenšit rozdíl mezi tréninkem v dojo a realitou na ulici. Měli byste se naučit co nejvíce o fungování strachu a adrenalinu, pochopit význam kontroly dýchání, abyste mohli snížit tepovou frekvenci. Nicméně adaptace můžete docílit pouze opakovaným vystavováním se těmto pocitům. Přestože některé z těchto oslabujících účinků adrenalinu jako např. tunelové vidění, vyloučení sluchu a podobně jsou do značné míry autonomní, objevují se ve spojitosti s naším vnímáním, s naší schopností potýkat se s vnímaným ohrožením. Jinými slovy, pokud je vaše vnímání v souladu s důvěrou v sebe sama, že se dokážete vypořádat s jakýmkoliv bojovým problémem, pro který jste trénováni, a pokud je tato sebedůvěra dále rozšířena úspěšnou zkušeností při tréninku nebo skutečnou situací, pak budou účinky adrenalinového stresu mnohem zvládnutelnější. V tom spočívá adaptace.
5.4.Cooperova škála ostražitosti
Způsob reakce na ohrožení do značné míry ovlivňuje aktuální psychický stav. Jde v podstatě o stupeň ostražitosti (vigilance), který určuje rychlost reakce na ohrožení. Pro účely výcviku v sebeobraně sestavil Jeff Cooper didaktickou pomůcku, tzv. škálu ostražitosti (angl. color code, states of awareness). Škálu tvoří škála čtyř barevných kódů, které reprezentují vzestupně seřazené stavy připravenosti na útok.
Pokud budete napadeni v bílém stavu, může vás zachránit jediná věc – neschopnost a nešikovnost útočníka. Jestliže dojde v bílém stavu ke konfrontaci s něčím opravdu zlým, vaše reakce bude silně úleková (viz poplachová reakce).
Není přítomné žádné konkrétní nebezpečí, ale váš stav mysli je asi jako: „dnes je ten den, kdy by se mi mohlo přihodit, že se budu muset bránit”. Jednoduše řečeno, jste si vědomi toho, že svět potenciálně nepřátelské místo a vy jste připraveni bránit se, pokud by to bylo potřeba. Používáte své oči a uši, a uvědomujete si, že „dnes možná budu muset bojovat“. V tomto stavu nemusíte být ozbrojeni. Ale pokud jste ozbrojeni, měli byste být ve žlutém stavu. Kdykoliv jste v neznámém prostředí nebo mezi lidmi, které neznáte, měli byste být ve žlutém stavu. V tomto stavu můžete být velmi dlouho. Resp. po tak dlouhou dobu, dokud jste schopni vnímat své okolí, včetně prostoru za vámi. Ve žlutém stavu zpracováváte informace ze svého okolí v uvolněném, nicméně ostražitém stavu. Podobně jako radar kontrolující celých 360 stupňů.
Něco není zcela v pořádku a upoutalo to vaší pozornost. Váš radar zaměřil konkrétní nebezpečí. Primárně přesouváte svou pozornost, abyste zjistili, zda vám hrozí nebezpečí, ale přitom nepřestáváte sledovat celých 360 stupňů. Váš stav mysli se mění na: „možná s NÍM budu muset bojovat“ a soustřeďujete se na konkrétní cíl, který způsobil zvýšení vašeho stavu ostražitosti. V tomto stavu nastavujete mentální spoušť: „jestli udělá XY, musím ho zastavit“. Zůstávat v oranžovém stavu může být trochu stresující, ale můžete v něm vydržet tak dlouhou dobu, jak potřebujete. Jestliže se prokáže, že nebezpečí nebylo skutečné, přesunete se zpět do žlutého stavu.
Červený stav je boj. Vaše mentální spoušť, kterou jste si vytvořili v oranžovém stavu, je stisknuta v okamžiku, kdy dojde k XY a vy přecházíte do boje.
5.5.Psychologické principy sebeobrany
Kapitolu o psychologické přípravě v sebeobraně zakončuje výklad sedmi principů, které popsal Jeff Cooper (2006) ve své knize „Principles of personal defense“. Ačkoliv práce Coopera byly původně zaměřeny především na boj, ve kterém se předpokládá použití střelných zbraní, psychologické principy sebeobrany jsou ve stejné míře aplikovatelné na sebeobranu beze zbraní. Kromě toho ani v našich podmínkách nejsou vyloučené sebeobranné situace s využitím defenzivní střelby. Nicméně důležitější než použití konkrétních obranných prostředků je způsob myšlení, vnímání a reagování, tedy vnitřní principy, kterých se by měl obránce držet.
1. Ostražitost
„Veliteli může být prominuto, že byl poražen. Ale nikdy ne to, že byl překvapen.“
Tento aforismus, kterým začíná výcvik důstojníků v americké armádě, je možné rovněž aplikovat na člověka, který chce v dnešní společnosti dosáhnout určitého stupně bezpečí. Ostražitost je do jisté míry základní vlastností každého jedince. Přesto je možné, dále se jí učit a zlepšovat ji. Jestliže přijmeme fakt, že naše známé a všední okolí je ve skutečnosti nebezpečné, automaticky zostříme naše smysly. Na místě jsou v tom případě dvě základní pravidla:
- Musíte vědět, co je za vámi!
- Dávejte zvláštní pozor na cokoliv podezřelého ve vašem okolí!
Nejpravděpodobnější směr útoku je zezadu. Dávejte si na to pozor. Musíte mít oči i vzadu. Velká většina obětí násilí byla překvapena zezadu. Kdo předvídá situaci, vyhraje. Kdo nepředvídá, prohraje. Učte se ze zkušeností ostatních a nenechte se nikdy překvapit.
Ke cvičení ostražitosti si vyzkoušejte následující hru. Narýsujte si na papír mřížku, do kterého vepíšete X pokaždé, když se k vám někdo přiblíží zezadu, aniž byste o tom věděli. Pokaždé, když uvidíte vy někoho dříve, než on vás, napište do schématu O. Snažte se mít více O, než X. Jeden měsíc bez X znamená, že jste si vytvořili správné návyky. Anebo vyzkoušejte jinou věc – pozorujte kočku. Je těžké jí překvapit, že? Proč? Z velké míry je to samozřejmě díky jejímu vynikajícímu sluchu. Ale nejen proto. Pohybuje se velmi hbitě, využívá všechny své smysly naplno. Není zaujatá nepodstatnými věcmi. Nepřemýšlí nad svou prací, image nebo daní z příjmu. Na prvním místě je vždy její fyzické bezpečí. Dělejte to taktéž. Najdou se však lidé, kteří budou mít námitky proti tomu, jakou atmosféru tato rada vytváří. Budou naříkat, že „nechtějí takto žít“. Tito lidé nemají žádnou povinnost takto jednat, nemusí se touto radou řídit. Svět je ale krutý. A když si někdo přeje žít v tomto světě v klidu, musí se mu tak jako tak přizpůsobit. Přítomnost kohokoliv, kdo vás pečlivě pozoruje, musí být vysvětlena. Přítomnost kohokoliv, jehož jednání se zdá být zaměřené směrem k vám, musí být vysvětlena. Jestliže vás vysvětlení neuspokojuje, buďte připraveni zahájit potřebnou obrannou akci.
Všechno co bylo řečeno, může znít nepřiměřeně tajně až melodramaticky. Ale ten kdo kultivuje tzv. taktický přístup, to nebude pokládat za nepříjemné. Protože bezpečnostní pás nebo záchranná vesta jsou také příjemné a uklidňující právě tehdy, když je nepotřebujeme.
Buďte bdělí! Buďte připravení! Buďte ostražití!
2. Rozhodnost
Pro normálního člověka je velmi těžké, změnit se během okamžiku v někoho, kdo dokáže učinit rychlý, rozhodný krok a vědět si rady v mimořádně nebezpečné, násilné situaci. Většina z nás není zvyklá na násilí, obzvláště ne na takové situace, které mohou být vyřešeny pouze požitím síly a násilí z naší strany. Tyto situace vyžadují vypětí všech sil. Díky nim se musíme změnit z kuřete v jestřába. Rozhodnost, podobně jako ostražitost, je do jisté míry základní výbavou osobnosti. Nicméně i na rozhodnost, stejně jako na ostražitost, může být kladen větší důraz. Ve formalizovaném způsobu boje je dána, nebo by měla být dána, příslušnými pravidly shora. V případě sebeobrany musí vycházet z nás samotných. A to je problém. Jestliže jste vystaveni násilnému fyzickému útoku, váš život závisí na výběru správného jednání a jeho přímočarého prosazení bez jakéhokoliv zaváhání. V takové chvíli není možné váhat. Na to není čas. Budete-li příliš přemýšlet, je dost možné, že zemřete. Je důležité pamatovat na to, že způsob jednání, který jste si zvolili, je do určité míry méně důležitý než to, jak rychle ho vykonáte. Problém je, že správný způsob jednání v situaci, kdy jsme pod útokem, je obvykle protiútok. To je všem v rozporu s naším normálním civilizovaným chováním a učinit takové rozhodnutí je pro každou normálně se rozhodující osobu poměrně těžké.
Kromě četných osobních zkušeností, které by většina z nás raději nechtěla získat, je pro kultivaci takové taktické rozhodnosti nejlepší cesta skrze úvahu: „Co bych dělal, kdyby …“ Tento druh taktického uvažování nám pomáhá snadněji dospět ke správnému taktickému řešení. Takový teoretický trénink v nás buduje sebejistotu o našich řešeních a postupně usnadňuje, tedy i zrychluje, schopnost činit rozhodnutí.
Jestliže je na nás veden útok, je nezbytné analyzovat situaci, okamžitě se rozhodnout pro náležitý způsob jednání a ihned ho vykonat vší silou, kterou můžete použít. Kdo bude váhat, určitě prohraje. Neváhejte. Buďte rozhodní!
3. Agresivita
V sebeobraně není iniciativa na naší straně. Útočníkovi je poskytnuta obrovská výhoda prvního úderu, anebo přinejmenším pokusu o něj (každá reakce je pomalejší než akce). Svou pozornost bychom proto měli obrátit na to, co může být přemoci násilí, kterému jsme vystaveni. „Nejlepší obrana je útok“. To je pravda, ale protože tuto zásadu nemůžeme v sebeobraně aplikovat doslovně, lze ji přeformulovat takto: „Nejlepší obrana je prudký protiútok“ (srovnej s českým právním řádem, který obranu útokem umožňuje – viz nutná obrana). Lidé, kteří nerozumějí boji, budou hned tvrdit, že tato poučka nemůže být platná díky počtu, velikosti, síle nebo výzbroji. Budou trvat na tom, že nikdo nezaútočí, aniž by měl rozhodující silovou převahu. To je sice možné, ale ne vždy platné.
Vítězství prudké reakce ze strany evidentně slabšího nad větší silou je lehce pozorovatelné v živočišné říši. Pudl odhánějící německého ovčáka od svého majetku, malý ptáček zahánějící nalétajícího jestřába apod. Agresivita s sebou nese nezměrnou morální sílu v jakémkoliv boji, ať útočném nebo obranném. A samotná skutečnost, že útočník neočekává agresi ze strany své oběti, ho obvykle zaskočí. Jestliže je zamýšlená oběť ozbrojená, dovednost se stává významnějším faktorem než počet. Člověk vybavený silnou, spolehlivou, krátkou, střelnou zbraní, který je vysoce kvalifikovaný v jejím použití, může na krátkou vzdálenost zničit oddíl mužů vybavených puškami, jestliže dokáže převzít iniciativu díky okamžité agresivní reakci proti nešikovně postavenému útoku. Taková dovednost je samozřejmě unikátní, dokonce (nebo možná hlavně) mezi našimi uniformovanými ochránci, ale je možné jí dosáhnout.
Jak můžeme rozvíjet agresivní reakci? Myslím, že odpověď je rozhořčení. Čtěte noviny. Dívejte se na zprávy. Zločinci nemají právo přiživovat se na nevinných občanech. Nemají právo chovat se násilně. Jsou to špatní lidé a vy jste zcela v právu cítit k jejich jednání odpor a vztek. Jestliže jste napadeni, vaše reakce nesmí být strach. Musí to být hněv. Tyto dvě emoce k sobě mají velmi blízko a velmi snadno můžete jednu z nich proměnit v druhou. V okamžiku napadení závisí váš život na schopnosti vyblokovat všechny myšlenky o vašem vlastním ohrožení a absolutně se soustředit na zlikvidování nepřítele. To vám umožní hněv. Nahněvaná je starší dáma drobného vzrůstu, která zahání ozbrojeného lupiče bytím kabelkou. A dobře dělá.
Když už se vám přihodilo to neštěstí, že jste byli napadeni, ostražitost vám poskytne malé varování, rozhodnost vám udělí správný směr jednání. A pokud tím směrem je protiútok, vykonejte ho s využitím všeho, co máte! Buďte naštvaní. Buďte agresivní.
4. Rychlost
Rychlost je absolutním základem jakékoliv formy boje, od šermířského souboje až po Šestidenní válku. Napoleon řekl: „Můžu ztratit bitvu, ale nikdy neztratím minutu.“ V sebeobraně tento způsob myšlení musíme posunout ještě dál: „Můžu ztratit tento boj, ale neztratím tuto vteřinu!“ I větší síla je evidentně k ničemu, jestliže jí nestihnete použít. Na divokém západě se říkalo: „Jednej s ostatními tak, jak by oni jednali s tebou. Ale jednej první!“ Amen.
Znovu zde pojednáváme pouze o sebeobraně, nikoliv o právu nebo morálce situace, kdy srazíte někoho k zemi, protože jste se domnívali, že by na vás mohl zaútočit (putativní obrana). Nicméně, obranu musíte zahájit tak rychle, jak to jen jde, a to v okamžiku, kdy rozeznáte úmysl útočníka ublížit vám. Jestliže nás útočník drží pod pohrůžkou násilí, máme nad ním výhodu reakční doby.
Při sebeobraně je v sázce váš život. Nemůžete se snažit jednat sportovně, hrát podle pravidel. Buďte rychlí, ne féroví. Hrajte v offsidu. Není zde žádný rozhodčí, který by to potrestal.
Dokonalý boj skončí dříve, než si poražený vůbec uvědomí, co se stalo. Dokonalá obrana je protiútok, který uspěje dříve, než si útočník uvědomí, že si ukrojil příliš velké sousto.
Jestliže jste napadeni, proveďte odvetný úder okamžitě. Buďte nepředvídatelní. Buďte rychlí. Rychlost je vaše spása.
5. Rozvážnost
Neztrácejte hlavu. Ztratíte-li rozvážnost během smrtelně nebezpečné situace, pravděpodobně nepřežijete. Nezatěžujte se jakoukoliv improvizací, prostě jen neztrácejte hlavu. Vztek, i když kontrolovaný vztek, není překážkou efektivity. Sebekontrola je tím, co obvykle sociopatovi chybí. Použij vlastní sebekontrolu k jeho zlikvidování. Když útočíte rukama, buďte opatrní. Pamatujte, že úder pěstí do soupeřovy hlavy téměř vždy způsobí zranění vaší ruky. Strčit prst do útočníkova oka je jednoduší, bezpečnější a pravděpodobně přesvědčivější.
Když využíváte věci kolem sebe jako improvizovanou zbraň, použijte ji tak, abyste s ní co nejpravděpodobněji způsobili škodu, ale zbraň neztratili nebo nezničili. Vlastností improvizovaných zbraní, od deštníku až po pohrabáč, je jejich efektivnější využití oproti chladným zbraním. Mohou být totiž použity méně nápadně během jejich „objevení se“ a nápřahu. Tupým koncem byste měli mířit přímo do obličeje nebo krku. Používejte zbraň opatrně, rozvážně a tvrdě.
Když nákladně vytrénovaný policista jednoho z největších oddělení šestkrát netrefí zločince na vzdálenost přibližně 3 metrů (a nemyslete si, že se to nestává), jeho pochybení není způsobeno technickou neschopností trefit tak velký cíl, na takovou vzdálenost, což předtím musel prokázat na střelnici. Jeho selhání, a často jeho následná smrt, je způsobena nedostatkem koncentrace během střelby – ztrátou rozvážnosti. Pro některé lidi je schopnost zůstat klidný a rozvážný za stresujících podmínek přirozenější než pro ostatní. Ale rozhodně to není pro nikoho nedosažitelné. Je to otázka vůle. Jestliže víte, že můžete a musíte zachovat klid, pravděpodobně klid zachováte.
Během každého útoku zůstaňte rozvážní. A jestliže musíte střílet, střílejte přesně. To stejné platí o neozbrojeném boji. Jestliže musíte bojovat, útočte přesně a efektivně.
6. Nemilosrdnost
Kdokoliv vědomě a záludně zaútočí na druhého bez adekvátního důvodu, nezaslouží si ohleduplnost. I když morální a právní vnímání nám přikazuje vyhnout se tzv. „přehnané reakci“, jsme plně oprávněni cenit si života potenciální oběti více, než života destruktivního útočníka. Útočníka je nutné zastavit – okamžitě a kompletně. Kdo to je, proč si zvolil kriminální život, jeho sociální pozadí, jeho ideologická nebo psychologická motivace, rozsah zranění, která utrpěl v důsledku svého jednání – to všechno lze zvažovat později. Teď je vaší hlavní starostí zůstat naživu. Nechte útočníka, ať se bojí o svůj život. Nedržte se zpátky. Neútočte na něho poté, co už není schopen další akce. Ale buďte si jistí, že byl zastaven. Právní řád vám zakazuje oplácení, ale umožňuje vám prevenci situaci předejít. To, co uděláte, abyste zabránili dalšímu smrtelnému útoku, jestliže je zločinec stále schopen akce, je ospravedlnitelné. Ujistěte se proto, že to tak je a nebuďte svázaní svou ohleduplností či trpělivostí. Jinak můžete být zabiti.
Jestliže musíte použít ruce, udělejte to vší silou, kterou máte. Polovičaté plácání útočníka ze strachu, že mu ublížíte, ho tím spíše rozčílí. A protože už dříve ukázal, že je ochotný vás zabít, může se o teď pokoušet ještě důrazněji, jelikož jste ho sice zasáhli bolestivě, ale ne dost rozhodně. Když se rozhodnete udeřit, udělejte to tak tvrdě, jak jen můžete.
Když na vás zločinec zaútočí a nic se mu nestane, pravděpodobně z toho vyvodí, že to může udělat znovu. Jestliže ho v tom utvrdíte, uvedete v nebezpečí nejen váš vlastní život, ale i životy ostatních.
Jestliže je v ohrožení váš život, zapomeňte na to. Když na vás bude směřovat smrtelný útok, nebuďte hodní. Buďte drsní. Buďte tvrdí. Buďte nemilosrdní.
7. Překvapení
Překvapení je první princip ofenzivního boje. Nicméně privilegium dát první úder představuje luxus, který je zpravidla na straně útočníka. V tomto smyslu nemůže být řeč o strategickém překvapení na straně obránce. To ale neznamená, že obránce nemůže dosáhnout překvapení taktického. Podaří-li se vám udělat to, co útočník očekává ze všeho nejméně, můžete ho úplně setřást. Je známo, že tou nejméně očekávanou věcí je okamžitý, intenzivní protiútok. Princip překvapení je těsně spojen s principem agresivity. Neočekávané je současně vyvádějící z míry. Útočník vyvedený z rovnováhy je krátkodobě neschopen naplnit svůj záměr. To je okamžik, ve kterém by obránce měl být schopen zvrátit situaci. Čistě realisticky vzato mohu říci, že během každého útoku, kdy se obránce nedal, byl útočník naprosto překvapen. Rychlost, síla, výkonnost a agresivita protiútoku jsou značně variabilní, ale pouhý fakt jejich přítomnosti byl základní součástí jejich úspěchu. Zločinec neočekává, že se bude jeho oběť bránit. Nenechejte ho nikdy, aby si za oběť vybral vás. Ale pokud se to stane, překvapte ho.
