Inovace SEBS a ASEBS

Vývoj džúdó

Džúdó je japonským bojovým uměním, které vzniklo na konci devatenáctého století. Až do první poloviny dvacátého století je vývoj džúdó totožný s vývojem dalších japonských budó. Džúdó je nutné chápat jako výsledek vývoje tzv. nových japonských bojových umění, šin budó (mezi něž patří např. Aikidó, Kandó, Karate, Sumó atd.). Džúdó mělo stěžejní vliv na různé znaky šin budó, například oblečení systém stupňů, definici cílů, vývoj pravidel a podobně. Vývoj a teorie šin budó jsou podrobně popsány v učebnici Bojová umění.

V Japonsku měla různá bojová umění velkou tradici již ve středověku a novověku. Země byla do roku 1868 uzavřená před vlivy západního světa, takže se mohly uchovat staré techniky a technologie boje. Po otevření Japonska přišly společně s politickými změnami i změny v náhledu na bojová umění, jejich význam a mnohé z nich vcházely do zapomnění.

Mladý student v dnešní době znám jak zakladatel džúdó - Džigoro Kanó se tehdy rozhodl zachránit tuto tradici a vnést do ní moderní řád. Po krátkém studiu několika různých škol bojových umění založil vlastní školu, kterou nazval Kódókan. Džigoro Kanó se narodil 28. 10. 1860 a byl velice činný na mnoha polích vzdělávání, sportu a bojových umění. Nelze jej charakterizovat jednoduše jako zakladatele džúda bez znalostí jeho dalších misí a bez znalostí jeho životních postojů.

Kanó byl dítětem své doby, kdy se Japonsko dramaticky měnilo, otevíralo se světu, přijímalo nové myšlenky a zavrhovalo staré postoje a názory. Pozdní období Meidži (1877 – 1912) bylo charakteristické kulturním obratem. Japonsko bylo po své izolaci vůči mezinárodním vlivům pod tlakem tehdejších mocností, zejména USA. Byl zrušen šógunát, vláda vojenské šlechty, a postupně zavedena konstituční monarchie. Japonsko bylo chudou agrární zemí bez zavedené infrastruktury a moderního školství. Postupné přijímání aspektů nejaponské kultury se odrazilo také v přístupu ke sportu. Reformátoři viděli všechno původní japonské jako špatné a všemožně se snažili napodobit západní kulturu. Některé staré kulturní prvky (například samurajství) byly zapovězeny, mnoho kulturních forem se zachovalo pouze proto, že vykazovaly podobnosti se západními prvky. Například divadlo nó připodobňovali k opeře. Bojová umění jako sumo a džúdó, ale i pěstování bonsají nebo ikebana se po jisté transformaci staly před světem symboly japonství. Džigoro Kanó se do tohoto bouřlivého období narodil v rodině výrobce a obchodníka se saké. Již v mládí se rozhodl nepokračovat v rodinné tradici a svůj život zasvětil vzdělání. Kanó byl intelektuálem, jedním z mála, kterému se poštěstilo dosáhnout univerzitního vzdělání, které bylo zpoplatněné. V polovině 19. stol. pouze 45% chlapců navštěvovalo základní školu – vysokoškolské vzdělání bylo hodně vzácné. Kanó graduoval v politických vědách a ekonomii a po dobu svých studií potkal mnoho osobností, které se později staly rozhodujícími v řízení Japonska v oblasti politiky, ekonomiky a kultury. Cestu budoucího zakladatele džuda ovlivnil fakt, že i když se zajímal o japonská bojová umění, těžko hledal učitele. V období Meidži mnoho učitelů nevyučovalo, mnozí z bývalých učitelů džúdžucu se věnovalo chiropraxi. Poté, co našel školu a učitele, nepřestával sám přemýšlet o džúdžucu, snažil se experimentovat. I když chápal historii a tradici osnov původního džúdžucu, nebyl spokojen. Tyto okolnosti jej vedly k tomu, že sám začal cvičit s malou skupinou žáků.

Kanó prokázal organizační schopnosti, talent systematizovat a třídit informace, ale také přesvědčovat autority už na konci 19. století. Jako univerzitní student se setkal s několika tradičními japonskými bojovými uměními. Postupně rozeznal, že pro uchování tohoto kulturního dědictví a jeho zdokonalení a přizpůsobení soudobým cílům společnosti je potřeba vytvořit instituci založenou na principech výchovy člověka v nových podmínkách, s využitím starých pohybových prostředků. Založil instituci Kódókan džúdó, která na konci 19. a začátku 20. století zjednodušila a systematizovala techniky neozbrojeného boje. Kanóova myšlenka byla vytvořit výchovný systém založený na dosažení cílů v mravní výchově, tělesné výchově a sebeobraně. Kódókan džúdó mělo aspiraci vyvinout standard pro jednotlivé rozdílné školy džúdžucu podobně, jako tomu bylo v té době u kendó. Kódókan džúdó se plně etablovalo mezi tradičními japonskými bojovými disciplínami jako kendó, kjúdó, sumó a podobně. Kódókan džúdó (Kanó současně otevřel Kanó džúkú, soukromou internátní vzdělávací instituci, která byla s Kódókan džúdó plně integrována), škola, která byla založena roku 1882, byla navštěvována různými lidmi, kteří později získali silný vliv. Kanó prokázal už v tomto období (měl pouze 21 let) schopnost přesvědčit mladé lidi se zkušenostmi z různých starších forem džúdžucu, aby se účastnili vyučování. V následujícím období se stali spolupracovníky Kana při rozvoji džuda. Studovat ve škole Kódókan džúdó znamenalo hluboký morální závazek. Každý ze žáků (po otevření roku 1882 devět žáků) musel písemně potvrdit dodržování zásad školy s určeným etickým kodexem, nazývaným Přísaha pěti článků (Gokadžó no seimon). Kódókan džúdó poskytovalo také jiný způsob cvičení. V kobudó byl hlavní metodou cvičení řízený nácvik technik. Protože byly techniky nebezpečné, nemohly se nacvičovat jinak než předem domluveným způsobem, ve kterém byl znám útočník a způsob jeho útoku a také známý způsob obrany. Toto cvičení, kata, dosáhlo ritualizovaný charakter s detailně předdefinovanými pohyby útočníka i obránce. Randori, cvičný boj, byl pro svou nebezpečnost omezen. V Kódókan džúdó se už od počátku spolu s nácvikem technik (kata) rozvíjel i způsob cvičného boje (randori), protože způsob, který Kanó preferoval (vyloučení úderů, zaměření na tzv. malé techniky hodů, zejména aši waza a koši waza), umožňoval bezpečné cvičení. Toto zaměření přineslo výsledky oproti tradičním školám džúdžucu. Kanó dokázal prostřednictvím Dai Nihon Butokukai přesvědčit i jiné školy džú-džucu, které chtěly zápasit, aby přijaly pravidla (až na detaily totožná), která vytvořil pro Kódókan džúdó. Džúdó se tak stalo standardem pro cvičení džúdžucu a můžeme říct, že nastala jistá džúdófikace tradičních škol džúdžucu. Zaměření na randori bylo rozhodujícím činitelem v rozvoji džuda, později však způsobilo jeho involuci. Džúdó se již od počátku prudce rozvíjelo, a to nejenom Kanóova škola Kódókan džúdó, ale i další dódžó, která byla otevírána jeho žáky. Kanó byl celou duší pedagogem. Kromě vlastní soukromé školy Kódókan a Kanó džúkú byl zaměstnancem univerzity Gakušuin (v současnosti pedagogická fakulta univerzity v Tokiu), ve které se stal tajemníkem a později v roce 1885 ve věku 25 let prorektorem. Dále pracoval v několika funkcích na Monbušó (ministerstvo školství) a v pozdních letech byl senátorem. V celém jeho životě se však odrážel duch pedagoga. Právě tímto způsobem také zkoumal a analyzoval bojová umění. Džúdó považoval za výchovný systém. Techniky bojového umění byly nástrojem pro dosažení pedagogických cílů v oblasti mravné, tělesné a branné výchovy. Nezávisle na aktivitách v oblasti japonských bojových uměních se věnoval i zkoumání evroamerického chápání sportu, a jeho zavádění do Japonska (3).

V rámci otevření hranic se světem odchází Džigoro Kanó osm let po ukončení vysoké školy na studijní cestu po Evropě. Neustále studuje tělovýchovné systémy a zároveň propaguje džúdó. Koncem devadesátých let 19. století a začátkem století 20. odcházejí z Japonska i Kanóvi žáci, aby v celém světě šířili myšlenky svého senseie. V období přelomu století zaznamenává Kanó obrovský úspěch právě v rodném Japonsku, kdy se stává ředitelem Tokijské univerzity. Je nejen nevýznamějším propagátorem Džúda, ale stává se z něho vysoce politicky a společensky významná osobnost. V roce 1909 zakládá fond Kodokanu a v tomto roce se mu také daří prosadit na poli sportovní diplomaci přijetím za člena Mizinárodního olympijského výboru. Po tomto kroku Kanó pomalu formuje myšlenky, postoje, pozice a postupně se kolem 20. let 20. století vzdává všech svých funkcí, aby upřel veškeré svoje síly na jediný cíl. V roce 1938 se zúčastňuje 37. zasedání Mezinárodního olympijského výboru v Káhiře, aby zde prosadil džúdó za Olympijský sport. Na tomto zasedání se měly přidělit XII. Olympijské hry Japonsku. Tento plán se však kvůli 2. světové válce neuskutečnil. Z Káhiry se Kanó přepravuje lodí domů, kde bohužel onemocně na zápal plic a 4. května 1938 umírá (4).

V průběhu 2. světové války se v celém světě dostává Džúdó stejně jako ostatní pohybové aktivity do ústraní či dokonce do úplného zapomnění. Po rezignaci Japonska v roce 1945 spojenci zakazují cvičení všech bojových umění i úpolových sportů na celém území Japonska. Naštěstí se vztahy mezi spojenci a Japonskem ještě v tom stejném roce urovnávají a opět se otevírají brány jednotlivých škol tzv. šin budó – nových bojových umění, mezi něž patří i Džúdó. Po úplném skončení 2. světové války a nadechnití se celého světa k novému životu přichází celkem rychlý nárůst zájmu o sport. V Evropě roku 1948 vzniká Evropská federace Džúdó, která se poté přejmenovává na Evropskou unii Džúdó a výrozně přispívá k rychlejšímu rozvoji tohoto úpolového sportu i na starém kontinentě. Jednotlivé národní svazy postupně přijímají pravidla, která EUJ navrhla, čímž všichni udělali krok k uspořádání a zpřístupnění nejen samotného džúda, ale především uspořádání soutěží. V současnosti se používá název European Judo Federation s logem, které můžete vidět na obr. 2.

První soutěž na starém kontinentu se po druhé světové válce konala v roce 1951 a šlo o ME (Mistrovství Evropy). V této soutěži se ještě závodníci utkali rozdělení do skupin dle technické vyspělosti, v dnešní době se využívá rozdělení jen dle věku a hmotnostních kategorií. Dalším důležitým krokem ve vývoji džúda po druhé světové válce byla snaha o zastřešení jednotlivých kontinentálních federací, asociací a unií. To se povedlo roku již roku 1952, kdy vzniká Mezinárodní federace džúda. Syn zakladatele Džigora Kana, Kanó Risei se také výrazně zasadil o rozšíření tohoto sportu, obzvláště poté co se stal prezidentem Kodokanu. Jeho hlavní snahou bylo zařazení džúda do programu olympijských her. K této sneze výrazně pozizivně přispěly i dvě další významné soutěže v roce 1956 a 1958, kdy se konaly první MS (Mistrovství světa) a džúdo si vybudovává silné postavení na poli sportu s celosvětovým kreditem. V roce 1960 proběhlo 57. zasedání Mezinárodního olympijského výboru v Římě a právě zde bylo džúdo s konečnou platností oficiálně přijaté mezi Olympijské sporty a zařazené do programu následujících Olympijských her konaných právě v Tokiu. Na těchto Olympijských hrát se představily jen muži a soutěžilo se pouze ve čtyřech váhových kategoriích. Japonci byli na tyto Olympíjské hry připraveni a neplánovali pustit na nejvyšší stupně vítězů nikoho jiného. Ve třech ze čtyř váhových kategoriích tomu tak skutečně bylo. V nějtežší váhové kategorii (bez rozdílu vah) se však o senzaci postaral Nizozemský závodní jménem Antonius Geesing (obr. 3), který dokázal ve finále porazit domácího závodníka Akio Kaminagu v boji na zemi a obsadil tak 1. místo.

Začleněním džúda mezi olympijské sporty, vytvořením kontinentálních a mezinárodních federací, pravidleným pořádáním soutěží mezinárodního charakteru se džúdó zarývá do podvědomí lidí po celém světě. Je potřeba si uvědomit, že pravidla džúdó jsou v tomto obdoví ještě ve velmi neucelém, dalo by se říci až kontroverzním stavu a stejně tak jako džúdó formuje nová pravidla, tak úplně stejně formují i pravidla nové džúdó. Džúdó nastupuje etapu obrovského rozmachu, především v porovnání přírůstků do členských základem ostatních úpolových sportů. Bohužel však svět vstupuje do další etapy, které se nejde vyhnout a tou je „studená válka“. Džigoro Kanó se celý svůj snažil o to, aby džúdó formovalo a vychovávalo člověka k mravní čistotě, k úctě a pokoře. Snažil se také o to, abych džúdó sbližovalo lidi a národy. Všichni, ale víme, že krásné ideály proti politice bohužel nic nezmůžou a tak nastává obecně krize ve všech odvětvích sportu. Coubertainovým olympijským myšlenkám je v této době zasazen velice silný úder vyvrcholený v roce 1980, kdy celý kapitalistický blok bojkotuje olympijské hry v Moskvě. K tomuto bojkotu se přidává také Japonsko a i přes aktuální silnou pozici džúda je jeho postavení tlumeno. Absence Japonské výpravy na těchto olympijských hrách kvalitatu soutěži určitě také nepřidala. V hledišti zústavá sedět i tehdejší legenda Japonského džúda Yasuhiro Yamashita (obr. 5), který se ke svému působení na olympijských hrách v Moskvě vyjádřil takto: „Cítím se jako ryba na suchu. Vidět džúdó a nemít s ním nic společného to mě doslova ubíjí.“

O čtyři roky později nechce být socialistický blok svému nepříteli nic dlužný a kvůli údajnému bezpečnostnímu nezabezpečení bojkotuje olympijské hry v Los Angeles. Těmito dalšími bojkotovanými olympijskými hrami opět džúdo trpí, protože tehdejší Sovětšté džúdisté patří ke světové špičce. Čím více politiky je v tehdejší době do sportovního prostředí přiváděno, tím více si sportovci uvědomují myšlenky a slova zakladatele. Studená válka tedy na myšlence zakladatele: „Vzájemné dobro pro všechny a všeobecný sportovní prospěch“ zanechala určitý negativní dopad, celý svět však byl světkem např. olympijských her v Berlíně roku 1936, kdy mezi jednotlivými sportovci nepanovala žádná nevraživost či negativní emoce. V roce 1990 se socialistický blok rozpadá a začíná další éra vývoje džúda. V tomto roce v podstatě končí neustálá konfrontace mezi socialismem a komunismem a po úplném rozpadu socialistického systému sportu, vzniká na poli světového džúda úplně nová situace (4).