Pravidla
Pravidla soutěží džúdo za uplynulých 120 let zaznamenaly nejrozsáhlejší řadu zásadních změn. Nejdříve se na Kokodán džúdo pohlíželo jako na formu řízení zápasů. Zápasy mezi různými školami džú-džutsu byly tehdy běžné a Kodokan se účastnil v mnoha těchto vyzývacích zápasech. Kanó napsal ve svých pamětech: „Zdálo se jako by Kodokan měl ovládnout celé Japonsko a jeho duch byl připraven na vše.“Jedna z legend praví, že byl uspořádán Tokijskou metropolitní policií známý turnaj mezi relativně novou školo džúdo Kodokan a školou Totsuka-ha Yoshin-ryu džú-džutsu. To byl pro džúdó bod obratu. Údajně v 15 zápasech trvajících více než hodinu ukázalo Kodokan džúdó svou vedoucí úlohu a zajistilo si svou budoucnost. V časopise Furyu (Budo žurnál) píše Wayne Muramoto: „Souboje byly patrně blíže původnímu významu slova shiai, které nyní znamená zápas nebo turnaj. Tehdy označovalo shi-ni-ai tedy symbolické setkání se smrtí samotnou. Bojovalo se pouze na vítězstvím ippon (plný bod) a to pomocí hodu, škrcení, držení nebo páky paže, které v dané situaci plně ovládaly vašeho protivníka. Časový limit byl na rozhodčím a obvykle se bojovalo, dokud jeden ze soupeřů nepadl vyčerpání nebo rozhodčí zápas neukončil vyhlášením jasného vítězství. První ročník džúdistického utkání nazvaného Červeno bílá soutěž se pořádal v roce 1884. Červeno bílý turnaj se pořádá každý rok až do současnosti. Sadu pravidel pro pořádání turnaje vytvořil Džigoro Kanó, který studoval pravidla wrestlingu a měl i praktické zkušenosti ze zápasů džú-džutsu. Podle publikace Contest Judo od Roye Inmana (1987) organizace Dai Nippon Butokukai, pod vedením Džigora Kana, zakázala páčení prstů na rukou i na nohou, zápěstí a kotníku na džúdistických soutěžích v roce 1899. V roce 1916 zakázal Kodokan techniky aši garami a dodžime. Zjevně bylo mnoho vážných zranění jako důsledek použití těchto technik. Páky na klouby byly v roce 1925 omezeny pouze na loket. V průběhu let byly vytvořeny další pravidla pro zajištění bezpečnosti soutěžících. Do sedmdesátých let bylo zvednutí soupeře, který ležel na zádech, do výše vašich ramen (daki age) hodnoceno jako ippon. Toto pravidlo bylo později vynecháno, aby nehrozilo, že soutěžící bude z této výšky upuštěn na zem. Další pravidlo přijaté kvůli bezpečnosti zakázalo techniku kani basami poté co Yasuhiro Yamashita (obr. 5) měl z této techniky zlomený kotník, který ohrozil jeho účast na olympijských hrách v roce 1984 v Los Angeles (kde získal zlatou medaili). Zatímco mnoho moderních pravidel bylo přijato z bezpečnostních důvodů, další byly přijaty na zajištění spravedlnosti v zápasech, podpoření akce, zvýšení divácké zajímavosti a dalších důvodů. Například původní džúdistické zápasy neměly časový limit. Později v padesátých a šedesátých letech vyžadovaly pravidla maximum 20 minut a v sedmdesátých letech ve finále Mistrovství světa mohl zápas trvat už jen do 15 minut. Nicméně jak se džúdó stalo více a více populárním, časový limit zápasu byl omezen na současných 5 minut.
V roce 1974 se přidalo další bodování yuko a koka a poprvé se objevila penalizace shido za pasivitu jako prevence proti zdržování. Studie ukázaly, že jen pár soutěžících dokázalo uniknout z držení v posledních několika sekundách. Takže v roce 2000 se pravidla změnila a vítězství se vyhlašuje po úspěšných 25 sekundách držení místo dříve vyžadovaných 30 sekund. Moderní doba přinesla mnoho dalších změn týkajících se úchopů a nebojovnosti ve snaze podpořit vzrušující akci.
All Japan Judo Federation uznala „The Contest Rules of Kodokan Judo“ (Pravidla soutěže Kodokan Judo) vydané Kodokanem a také International Judo Federation (IJF) tato pravidla přijala při svém založení v roce 1951. Organizace IJF a standardní mezinárodní pravidla byly nutné pro přípravu na první Světový šampionát v roce 1956 a účast džúda na Olympijských hrách v roce 1964. To vedlo ke zvýšení mezinárodního vlivu na pravidla. (9)
Ve zkratce se k současnému popisu zápasu v džúdo dá jednoduše žíci, že: proti sobě zápasí dva džudisté, na čtvercové zápasové ploše se speciálním odpruženým povrchem – tatami. Vně zápasové plochy je ještě další bezpečnostní plocha, protože zápas může pokračovat i mimo vymezené zápasiště. Bojuje se 5 minut čistého času (muži i ženy), mladší věkové kategorie bojují kratší dobu. Zápas řídí v zápasišti hlavní rozhodčí s pomocí dvou rohových rozhodčích. Muži a ženy bojují na olympijských hrách v sedmi kategoriích rozdělených podle hmotnosti soupeřů. Na některých soutěžích, včetně mistrovství světa se bojuje také v kategorii open, bez rozdílu vah. Vítězství, nebo body může džudista získat tak, že hodí soupeře na zem, nasadí mu držení a udrží ho nejméně 10, nebo pro úplné vítězství 20 sekund. Může vyhrát i vzdáním se soupeře po nasazení páky na loketní kloub, nebo po nasazení účinného škrcení. Boj se zahajuje v postoji (tači waza), pak zápasící přecházejí do boje na zemi (ne waza). Za úspěšně provedené technice džudista získává hodnocení ippon (úplné vítězství) nebo dílčí bodové hodnocení. V soutěži a cvičném zápasu (randori) je zákaz používat údery a kopy, provádět páčení jiných kloubů, než loketního. Nesmí se používat některých nebezpečných hodů, a vůbec jakékoliv techniky, které by mohly vést k ohrožení nebo ke zranění soupeře, obvzláště soupeřova krku nebo páteře, případně odporují zásadám džúdó. U věkových kategorií mladších než junioři je dále zákaz používat některé techniky, které by mohly být nebezpečné z hlediska vývoje mladých sportovců.
