Nage waza – koši waza
O goši
Tuto techniku můžeme do češtiny volně přeložit jako „technika velkého boku.“ O goši je jedna ze základních technik, kterou je vhodné začít při výuce začátečníků hlavně z důvodu bezpečnosti. O goši patří do skupiny technik s názvem Goši waza, tedy boční techniky. V závodním pojetí džúdó se tato technika začala hojně využívat především se změnou pravidel, protože patří mezi techniky s velkou účinností.
Obr. 19: O goši (12)
Tori a uke stojí proti sobě čelem ve stoji mírně rozkročném, nohy asi na šíři ramen a drží pravý úchop. Tori zahajuje techniku vykročením pravou nohou ke špičce ukeho pravé nohy. Současně s vykročením táhne levou rukou mírně vzhůru za své levé rameno. Tímto pohybem se snaží vychýlit ukeho vpravo vpřed (bráno z pohledu ukeho) a není výjimkou, že se uke díky kvalitnímu vychýlení dostane až na špičky. Poté tori dokončuje nástup zakročením levé nohy, přičemž pouští pravou rukou límec ukeho a umísťuje ji dlaní na jeho bedra. Touto rukou tori přitahuje ukeho ke svému boku a pevně ho k němu fixuje. Těmito dvěma kroky tori učinil obrat cca o 180° a dostal se tak do postavení přímo před ukem (do kontaktu záda-břicho). Důležité při nástupu je, aby tori umístil své těžiště níže, než se nachází těžiště ukeho, čehož dosáhne mírným pokrčením v kolenou. Techniku tori dokončuje prudkým napnutím kolen, tahem levou paží vpřed a následným předklonem hází ukeho vpřed přes svůj pravý bok. Tori končí techniku ve vzpřímeném postoji s rovnými zády a úchopem levé ruky za ukeho pravý rukáv, čímž ho při pádu kontroloval povytažením vzhůru (13).
Harai goši
Technika Harai goši je velice podobná předchozí technice, především proto, že patří do stejné skupiny (Goši waza) v rámci systematiky. Liší se však ve způsobu hodu soupeře a v úchopu za džúdó-gi.
Obr. 20: Harai goši (12)
Tori a uke stojí proti sobě čelem ve stoji mírně rozkročném, nohy asi na šíři ramen a drží pravý úchop. Tori zahajuje techniku vykročením pravou nohou ke špičce ukeho pravé nohy. Současně s vykročením táhne levou rukou mírně vzhůru za své levé rameno. Tímto pohybem se snaží vychýlit ukeho vpravo vpřed (bráno z pohledu ukeho) a není výjimkou, že se uke díky kvalitnímu vychýlení dostane až na špičky. Poté tori dokončuje nástup zakročením levé nohy, přičemž zasouvá svůj pravý loket pod ukeho levou paži. Touto rukou tori přitahuje ukeho ke svému boku a pevně ho k němu fixuje. Těmito dvěma kroky tori učinil obrat cca o 160° a dostal se tak do postavení bokem před ukeho (do kontaktu bok-břicho). Důležité při nástupu je, aby tori umístil své těžiště níže, než se nachází těžiště ukeho, čehož dosáhne mírným pokrčením levé-stojné nohy v koleni. Techniku tori dokončuje prudkým napnutím kolene, se současným švihem pravého stehna a podražením ukeho pravé nohy při kontaktu stehna na stehne. Tori končí techniku ve vzpřímeném postoji s rovnými zády a úchopem levé ruky za ukeho pravý rukáv, čímž ho při pádu kontroloval povytažením vzhůru (13).
