Sebehodnocení, egoismus, flow. Jsou na tom lépe sportovci v individuálních nebo kolektivních sportech?

Pravda je taková, že existuje hned několik rozdílností mezi jedinci v kolektivních a individuálních sportech. Z osobnostního hlediska a sociální dynamiky se kupříkladu jeví jako zajímavé, že sportovci týmových sportů mohou vykazovat vyšší skóry extraverze, schopnosti socializace a satisfakce ze sociálních interakcí. Patrně je tak na základě většího počtu sociálních kontaktů, kterými disponují. Tato zjištění jsou však velmi obecná. Navíc je třeba vědět, že důležitost temperamentu (cholerik, flegmatik...) jako takového se významně přeceňuje. Zajímavé je taky zjištění, že sportovci v kolektivních sportech jsou náchylnější na externí odměny než jedinci v individuálních sportech.

Posledně uvedený poznatek (náchylnost na externí odměny) patrně souvisí se skutečností, že sportovci kolektivních disciplín jsou spíše orientovaní na ego než celá řada sportovců v individuálních sportech. Ano, čtete správně. Na základě jednoho z výzkumů vyšlo najevo, že sporty jako fotbal, basketbal či hokej jsou mnohem více zatížené na vytváření ega, než je tomu například v atletice či horolezectví. Vysvětlit tuto skutečnost lze následovně: zatímco kupříkladu sprinter je sice také porovnáván na závodech s ostatními běžci, dostává po celou svou kariéru feedback i o svém vlastním zlepšení. Tedy ví, že loni zaběhl stovku za 11:55 a letos se zlepšil na 10:45. Sleduje tedy i své vlastní zlepšení. Fotbalisté, basketbalisté či hokejisté jsou ale odsouzení pouze na porovnávání s jinými. Tyto sporty jsou totiž nakonec vždy pouze o tom porazit někoho jiného. Do tohoto balíku sportů však nezahrnujeme pouze sporty kolektivní, ale jakékoliv, v nichž je cílem někoho porazit – tedy například i tenis nebo badminton. Tato zjištění pak vychází z koncepce task-ego oriented tendencí. Samotné ego samozřejmě nijak „měřit“ nelze.

Jako zajímavé se jeví také zjištění, že častější výskyt stavu flow byl registrován u kolektivních sportů oproti individuálním. Vysvětlením pro tyto závěry může být skutečnost, že v kolektivních sportech jedinci určitým způsobem uspokojují i potřebu socializovat se, což u individuálních patrně neregistrujeme v takové míře. Zde se ale nabízí otázka, na kolik má kupříkladu introvert, jež si vybral maraton záměrně právě z důvodu možnosti být sám, tendenci tuto potřebu u sportu uspokojovat.

Ve vztahu k řešené problematice se rovněž jeví jako vhodné zmínit, že žádné rozdíly mezi oběma druhy sportů nebyly zjištěny u sebehodnocení. Je tak patrně z toho důvodu, že je tento koncept méně manipulovatelný, než například egem orientované tendence a zároveň jej ovlivňuje celá řada jiných faktorů než pouhé prostředí sportu.

A pokud zůstaneme u osobnostních konceptů, ale zároveň se již oprostíme od diferencí mezi individuálními a kolektivními sporty, můžeme se dopátrat i dalších zajímavostí. Víte třeba, čí přítomnost na závodě či zápase je pro rozvoj mentálních dovedností potomka (dítěte) výhodnější? Přítomnost matky či otce? Pro zdravější mentální rozvoj jedince je na zápasech či závodech obecně vzato výhodnější přítomnost matky, a to z důvodu sníženého pociťovaného tlaku na výkon. Dítě tedy není tak stresováno, jako tomu je mnohdy v situacích, kdy jsou v hledišti přespříliš ambiciózní tatínci.