Cvičení s vibračními kruhy zlepšuje pohybové schopnosti pacientů s Parkinsonovou nemocí

Parkinsonova nemoc je druhým nejčastějším onemocněním nervové soustavy a zásadním způsobem svému nositeli komplikuje život. Je způsobena postupným odumíráním mozkových buněk produkujících dopamin, což vyvolává parkinsonický třes a způsobuje ztuhlost, omezení rozsahu pohybů a zhoršení rovnováhy. S rozvíjející se nemocí její příznaky sílí a mohou se přidávat další. Obvykle se projeví u lidí starších 60 let, ovšem nevyhýbá se ani mladším.

Ačkoliv umíme léky a operací mozku mírnit příznaky nemoci, nedokážeme ji zcela vyléčit. Buňky tak umírají i v mozku léčeného pacienta a jeho stav se postupně zhoršuje, tělo si navíc na léčbu postupně „zvyká“ a její účinek se snižuje. Kromě léků a operace známe nicméně i další přirozený prostředek, jímž lze vylepšit pohybové schopnosti parkinsoniků – aktivní pohyb, nebo chcete-li, cvičení a sport.

Aktivním cvičením se zabýval i náš výzkum – zkoumali jsme, jak ovlivní pohyb parkinsoniků tříměsíční cvičení s vibračními kruhy Smovey, specifickou cvičební pomůckou vyvinutou rakouským parkinsonikem Johannem Salzwimmerem (o vzniku Smovey jsem psal více zde). Zprávy o účinnosti vibračních kruhů na parkinsonické projevy vzbudila mezi parkinsoniky značné ohlasy a zahraniční i české parkinsonické organizace cvičení s kruhy rychle zařadily mezi své aktivity. Nás zajímalo, jak moc jsou tyto blahodárné účinky ověřitelné, jinými slovy, chtěli jsme se na cvičení s kruhy podívat co nejvíce objektivně.

Jak výzkum probíhal?

Mezioborový výzkum, na němž se podíleli odborníci a studenti z FSpS a LF (složení výzkumného týmu uvádím na závěr článku), probíhal mezi léty 2019 a 2023 na Fakultě sportovních studií. Ve zdejší biomotorické laboratoři jsme se pravidelně setkávali s téměř padesátkou parkinsoniků a zjišťovali postupný vývoj jejich pohybových schopností. Zkoumali jsme stabilitu ve stoji a řadu dynamických prvků: vztyk ze židle, obrat o 360° nebo chůzi. U některých jsme sledovali rozvoj pohyblivosti horní části těla. Vyčlenili jsme tři skupiny účastníků:

1. a) Cvičící parkinsoniky (21 účastníků),
2. b) Necvičící parkinsoniky (16 účastníků) a
3. c) Cvičící zdravé osoby (12 účastníků).

Účastníky jsme pozorovali vždy 6 měsíců, přičemž ti cvičící podstoupili tříměsíční intervenční program (umožňovala-li to protipandemická opatření, cvičilo se skupinově). Zajímaly nás tři otázky:

1. I) Jak se u dvou cvičících skupin vyvíjela stabilita při stoji,
2. II) Jak se u dvou cvičících skupin vyvíjely dynamické dovednosti (tj. chůze, vztyky, otočky apod.) a

III) Jak se tři skupiny lišily mezi sebou.

Jak výzkum dopadl?

Ukázalo se, že na stabilitu ve stoji (otázka I) mělo cvičení pouze minimální účinek. Jinými slovy, ať parkinsonici cvičili, nebo ne, stabilita ve stoji se příliš neproměnila.

Kde byl ovšem vliv cvičení znát, tak v proměnách dynamických dovedností (otázka II). Skupina cvičících parkinsoniků se v dynamických testech buď nezhoršovala (např. při obratu o 360°), nebo dokonce zlepšovala (obzvlášť v chůzi). Zde je trefné poznamenat, že vzhledem k neustálému prohlubování příznaků Parkinsonovy nemoci je „nezhoršování“ či stabilizace ve skutečnosti velice chtěným jevem. Věříme, že zlepšení a stabilizace byly dány právě cvičením, neboť necvičící parkinsonici se v těchto dynamických případech postupně zhoršovali.

Když jsme porovnávali jednotlivé skupiny mezi sebou (otázka III), viděli jsme následující situaci. Zdraví cvičící měli ve všech ohledech stabilní výkon a cvičení na něj mělo jen nepatrný vliv. Necvičící parkinsonici se postupně zhoršovali. A cvičící parkinsonici, kteří před zahájením cvičení dosahovali podobných výsledků jako necvičící, se buď stabilizovali na původních hodnotách, nebo se dokonce pozvolna přibližovali zdravé skupině, což je velmi dobrá zpráva. U cvičících parkinsoniků se navíc zvýšila pohyblivost v ramenním kloubu a hrudní páteři.

Z dotazníků vyplynulo, že parkinsoniky cvičení poměrně bavilo, obzvlášť skupinové cvičení, a vnímali jeho pozitivní účinky na svůj fyzický stav i duševní pohodu. Několik parkinsoniků si po ukončení výzkumu kruhy samo pořídilo (a někteří nám zapůjčené kruhy vraceli jen s krajním sebezapřením) – takové přijetí cvičení nás ve skutečnosti mile dojímalo.

Protože jsme zkoumali účinek cviční s kruhy jako celku, ponechávali jsme stranou otázku, jestli hnacím motorem změn byly vibrace, pohyb jako takový nebo prostě dobrá nálada vyvolaná endorfiny z pohybu – neurologický původ pozitivních změn hodláme zkoumat během navazujících výzkumů.

Shrnutí

Abych vše ještě jednou shrnul, cvičení s kruhy přispělo ke zlepšení chůze a výraznému zpomalení (až zastavení) degenerativních pohybových změn běžných u Parkinsonovy nemoci. Efekt se projevil výrazněji, pokud parkinsonik cvičil pravidelně, cvičení jej bavilo a byl dobře motivován (např. při skupinovém cvičení).

Pro úplnost bych rád dodal, že nelze předpokládat, že by cvičení s kruhy Parkinsonovu nemoc vyléčilo. Zaznamenané mírnění příznaků a související zpomalení postupu nemoci je nicméně jistě povzbudivou zprávou jak pro parkinsoniky, tak jejich blízké.

Výzkumný tým

Hlavní řešitel: Mgr. Ondřej Sitek, Ph.D. (FSpS & LF)

Akademičtí pracovníci a supervizoři: Mgr. Miriam Kalichová, Ph.D. (FSpS), doc. MUDr. Marek Baláž, Ph.D. (LF), Mgr. Petr Hedbávný, Ph.D. (FSpS)

Postgraduální student: MUDr. Tomáš Boušek (LF)

Pregraduální studenti (všichni FSpS): Mgr. Gabriela Eliášová, Mgr. Noemi Knapová, Mgr. Kateřina Hádková, Bc. Adéla Hrdinová, Bc. Věra Zlevorová

Zpracování komplexních výsledků dalo vzniknout jedné dizertační, čtyřem diplomovým a jedné bakalářské práci. Všem kolegům děkujeme za spolupráci.