Co jsou to sebelimitující tendence?

Odpověď hledejme v sebelimitujících tendencích. Ty lze chápat jako podvědomé tendence projevující se tak, že daný jedinec buď bude pozitivní události v jeho životě sabotovat (odhánět od sebe), anebo minimálně neuvidí v tolika situacích příležitost jako člověk, který těmito tendencemi netrpí. Velice laicky řečeno je lze vnímat jako strach z úspěchu. Je nutné také zmínit, že coby součást podvědomí jsou vědou velmi málo prozkoumané. Jinak řečeno, zkoumat se dají pouze jakousi oklikou – asi jako existence černé díry, kterou rovněž rozpoznáme až díky vnějším událostem / efektům, nikoliv díky existenci jí samotné.

Pro lepší pochopení je lze vztáhnout na Maslowovu pyramidu potřeb. Ta je kromě jiného tvořena základními biologickými a fyziologickými potřebami na spodním patře, a potřebou seberealizace úplně nahoře. De facto nám tyto sebelimitující tendence dávají odpověď na to, proč celá řada lidí potřebu seberealizace neuspokojuje. Proč například pracují výhradně pouze pro peníze. Je totiž jednoduché uspokojit potřebu se najíst, či se vyprázdnit. O mnoho složitější (právě z důvodu sebesabotování) je těžší uspokojit potřebu seberealizace.

A proč se lidé vůbec sabotují? Proč je nejen pro sportovce dát si svolení uspět nejtěžší? Odpověď patrně hledejme ve výchově. Představme si čtyřletého chlapce Petra, který se jednou chce stát ředitelem zeměkoule, načež tuto potřebu sdělí své mamce. Ta, jelikož ale na něj nemá moc času, jej odbude se slovy ‘Nic takového neexistuje, najdeš si normální práci!’. Pokud se podobná odpověď bude opakovat (a to i z úst vychovatelek a později učitelek), náš Petr nabude dojmu, že se ředitelem zeměkoule asi opravdu stát nemůže. Načež se o to ani nebude snažit.

Nyní si ale představme situaci, v níž by mamka zareagovala na tuto poměrně bizarní potřebu Petra jinak. Například způsobem „A co by to obnášelo?“ Nebo „To je skvělé, tak mi to namaluj,“ načež by si s ním pak o cestě za ředitelem zeměkoule povídala. Asi se shodneme, že by Petra stále čekala náročná cesta za jeho snem, ale tím, že by si o tom s maminkou povídal, by danou profesi zároveň i prožíval. Načež by se nevytvořily žádné sebelimitující tendence, které se právě utváří negativními odpověďmi o tom, jak nic takového neexistuje, že na to nemá geny atp. V tomto druhém případě už dotyčný totiž nebude hledat způsoby, jak něco dokázat, ale důvody, proč něco nedokázat. Jinak řečeno, začne se nevědomky sabotovat.

A jak se dají minimalizovat dopady sebelimitujících tendencí? Řekněme, že pro nízkou odbornou probádanost není jednoznačný způsob. Patrně závisí na více faktorech a zejména na osobnosti daného člověka. Je však třeba zmínit, že mnoho lidí slepě následuje rady zástupu koučů, jež se snaží neustále někomu nastavovat (životní) cíle. My se prostřednictvím cílů (jinak řečeno novoročních předsevzetí) opravdu můžeme namotivovat, začít trénovat třikrát denně, ale pokud máme sebelimitující tendence (domnívám se, že drtivá většina lidí jimi „trpí“), tak nastalou situaci můžeme přirovnat ke šlápnutí na plyn zabrzděného auta. Jinými slovy řečeno, buď nastane syndrom vyhoření, či přetrénování, anebo v tom lepším případě, pokud se člověk alespoň trochu respektuje, s danou aktivitou skončí. Čímž jsme si vysvětlili, proč až 80 % novoročních předsevzetí končí únorem.

Existují různé psychoterapeutické a koučovací způsoby a techniky, jak dopady sebelimitujících tendencí minimalizovat. Za vhodné se jeví například identifikace (/analýza) části osobnosti, která z daného sebesabotování profituje, které to dělá dobře. Verbalizaci můžeme použít i způsobem, kdy se dotyčného člověka budeme ptát, co by udělalo jeho „ideální já“. V případě sportovce například takové ideální já, které už vyhrálo olympiádu (je celá řada technik, v rámci nichž se dotyčný nad danou problematikou může také rozepsat). Tímto způsobem budeme de facto suplovat správnou maminku z příkladu Petra, která se syna rovněž ptala, co by takový ředitel zeměkoule vůbec dělal? (1), jak se k tomu může někdo dopracovat? (2) atp. Touto verbalizací totiž danou skutečnost prožíváme a jelikož podvědomí nezná do značné míry rozdíly mezi realitou a představami, minimalizujeme tímto způsobem i sebelimitující tendence. Takových technik a způsobů je celá řada.