3 Historie české sportovní střelby
3.1 Sportovní střelba v Československu v letech 1918-1945
Roku 1895 byla v Praze na Žižkově založena střelecká jednota zásluhou propagátora střelectví Antonína Svobody.
V samostatném státě po roce 1918 obnovila svou činnost již pod novým názvem Československá obec střelecká. V roce 1919 došlo ke spojení s jinou tehdy také již existující organizací, s Českým střeleckým svazem. Roku 1920 se Československá republika stala členem mezinárodní střelecké unie UIT, prostřednictvím členství České obce sokolské. Podle rozhodnutí vládních orgánů totiž právě Sokol převzal zastupování republiky v mezinárodních sportovních federacích. V roce 1920 byli rovněž vysláni střelci na olympiádu do Antverp, ale nedosáhli žádného výraznějšího úspěchu. Výsledky našich střelců, ať puškařů, nebo pistolářů, nesnesly tehdy srovnání se světovou extratřídou.
V roce 1925 došlo v Československé obci střelecké k politickému rozkolu a pod patronací agrární strany vznikl Československý národní svaz střelecký. Jeho základními jednotkami byly Národní střelecké jednoty. Program obou organizací byl ovšem prakticky shodný, zaměřený především na brannou výchovu. Ve třicátých letech se střelecký výcvik mládeže prováděl vzduchovou puškou. V České Zbrojovce byla zkonstruována a vyráběna na svou dobu výborná výcviková vzduchovka ČZ vzor 35, s pažbou shodnou jako vojenská puška.
Střelci samostatné ČSR získali v neoficiálním bodování národů na OH první bod v roce 1924, když družstvo ve složení M. Hlaváč, M. Sucharda, R. Jelen, J. Hossa se na hrách v Paříži umístilo na šestém místě v disciplíně dvojstřel na běžícího jelena. V brokové střelbě, kde byla situace výkonnostně o něco lepší, dominovali především členové mysliveckých společností, zatímco v běžícím terči, kde se střílelo puškou na 100m na figuru jelena, se prosazovali výhradně příslušníci armády, nejlépe obeznámení se střelbou z armádní pušky.
Historie brokových disciplín a disciplíny běžící terč
Samostatnou kapitolou ve vývoji jsou brokové disciplíny trap, skeet a double trap, střílené na letící terče vystřelované vrhačkou, a střelba na běžící terč. Střelba na letící terče (kde je možné se občas setkat se zastaralým a nepřesným pojmenováním „na asfaltové holuby“) je určitou reminiscencí na lovecké zábavy šlechty v 18. století. Původně se střílelo na živé holuby, vypouštěné z klecí, ale postupně tato „zábava“ byla ve všech státech zakázána. Naposledy to bylo v Anglii až v roce 1921. Jako terče byly pak používány skleněné koule nebo misky, keramické terče, koule z malty nebo smoly, odtud pravděpodobně pochází pojem asfaltoví holubi. Rovněž se používaly lepenkové terče, plněné uhelným prachem, které při zasažení „zakouřily“. Střelba na letící terče je nerozlučně spjata se jménem amerického střelce A. H. Bogartuse, který se významně podílel na konstrukci vrhačky terčů a dal této disciplíně na konci 19. století pravidla.
Střelba na běžící terč má velmi dlouhou historii, již v roce 1585 se při příležitosti udělení Řádu Zlatého rouna císaři Rudolfu II. konala rovněž střelba na pohybující se figuru jezdce ve zbroji.
Až do roku 1947 byla mistrovství světa a kontinentů v brokové střelbě a běžícím terči organizována mezinárodní federací FITASC (Federation Internationale de Tir aux Armes Sportives de Chasse). V roce 1947 byly tyto disciplíny převzaty do programu UIT (Union Internationale de Tir – původní pojmenování mezinárodní střelecké unie, které bylo na konci 90. let 20. století změněno na International Shooting Sport Federation, ISSF). Proto byly tyto disciplíny vypisovány na olympijských hrách, ale nebyly součástí programu mistrovství světa, pořádaných UIT, až do zmíněného roku 1947.
3.2 Sportovní střelba v Československu v letech 1945-1989
Vybavení zbraněmi bylo po II. světové válce velmi pestré. Po jejím skončení se otevřel prostor pro střeleckou činnost, provázený ovšem opět představou o branném významu výcviku ve střelbě. Brzdou většího rozvoje byl totální nedostatek střelnic, které byly navíc v žalostném stavu. K realizaci úkolů v branné výchově obyvatelstva byl založen Svaz brannosti. Sportovní střelbu organizovaly a prováděly střelecké oddíly Sokola. Mezi nejaktivnější patřil např. Střelecký oddíl Sokola pražského, známý pod zkratkou S.O.S. P. Sokolu ale režim, nastolený v roce 1948, příliš nevěřil a tak byl v roce 1951 založen Svaz pro spolupráci s armádou, známý pod zkráceným názvem Svazarm jako jednotná branná organizace. V roce 1952 bylo ve Svazarmu zavedeno individuální členství a členy Svazarmu se stali povinně členové střeleckých kolektivů, oddílů a klubů. V jiné organizaci než ve Svazarmu nebylo možné kulovou střelbu provozovat. Brokovou střelbu prováděly jednoty Československého mysliveckého svazu, péče o vrcholový sport byla svěřena rovněž Svazarmu a oddílům silových ministerstev, tj. národní obrany a vnitra.
Podle údajů z tehdejší doby se střelectví (jak se povinně říkalo, protože se nejednalo jen o sport) věnovalo 100 000 členů Svazarmu.
V roce 1968 byl Československý střelecký svaz (který byl složkou Svazarmu a samostatně vystupoval jen jako zástupce republiky v UIT), rozdělen na dvě rovnocenné složky. V souvislosti s federativním uspořádáním republiky vznikl Český střelecký svaz (ČSS) a Slovenský střelecký svaz.
Prakticky okamžitě po listopadu 1989 zanikl Svazarm a byl nahrazen nástupnickou organizací, Sdružením technických sportů a činností. Tato organizace se později přejmenovala a v současnosti nese název Sdružení sportovních svazů (SSS).
3.3 Sportovní střelba po roce 1990
Určitým mezníkem v práci střeleckého svazu bylo rozdělení republiky na dva samostatné státy od 1. 1. 1993. Ještě v roce 1992 startovalo na OH v Barceloně družstvo složené ze střelců obou střeleckých svazů, ale vedoucí funkcionáři ČSS připravovali, stejně jako funkcionáři Slovenského střeleckého svazu, toto rozdělení i na poli sportovním. Především šlo o to zachovat v nějaké podobě některé prvky z dob Svazarmu, které se osvědčily, především Tréninková střediska mládeže (TSM) a Střediska vrcholového sportu (SVS). Dnes lze konstatovat, že toto zatím nejtěžší období v historii svazu se podařilo překonat poměrně dobře. Z OH v letech 1992, 1996, 2000, 2004, 2008 i 2012 se střelci vždy vraceli s medailemi. Střelci Českého střeleckého svazu jsou úspěšní i na mistrovstvích světa a Evropy, vavříny získávají i v závodech Světového poháru.
Český střelecký svaz získal zkušenosti a proslulost i při organizování vrcholných střeleckých soutěží. V roce 1993 bylo uspořádáno Mistrovství Evropy v Brně, kde se střílely kulové i brokové disciplíny. Toto mistrovství bylo zahraničními účastníky označeno za jedno z nejlépe organizovaných vůbec. Osvědčil se i jako organizátor dalších větších mezinárodních závodů, např. ME 2003, ME juniorů v běžícím terči, SP v běžícím terči, ME juniorů 2001, závodů olympijských nadějí, apod.
V září 2003 český akademický sport (ČAUS a ČAATS) úspěšně uspořádal I. Akademické mistrovství světa.
Informační zdroje:
1. BRYCH, J. Sportovní střelba. 1. vydání listopad 2008. Univerzita Karlova v Praze. 261s. ISBN 978-80-246-1582-0.
2. FELT, K., BRYCH, J., JANOUŠEK, L. Zlatá kniha sportovní střelby. 1. vydání. Praha 2003. 176s. ISBN 80-7181-908-5.
3. http://www.shooting.cz/browser.php?cat=10&viewer=category1.h
4. VČELKA, Z. Vliv rovnováhy na přesnost střelby. [online] 2010 [cit 2011-11-10]. Dostupné na www: https://is.muni.cz/auth/th/176187/fsps_m?fakulta=1451;obdobi=5343;studium=589979;info=1;zpet=%2Fauth%2Fvyhledavani%2F%3Fsearch%3Dvliv%20rovnov%C3%A1hy%20na%20p%C5%99esnost%20st%C5%99elby%26start%3D1
