1 Historie palných zbraní
Zbraně jako takové byly lidmi v prvopočátku využívány především k lovu a obraně. Tedy k činnostem, které lidé potřebovali pro přežití a pro usnadnění jejich mnohdy nelehkého života. Mezi používané zbraně patřily především nože, sekyry, oštěpy a luky. A až v průběhu času se zbraním dostalo i dalšího využití. Tak jako všechna sportovní odvětví, tak i střelectví se v průběhu času významným způsobem vyvíjelo a vyvíjí se v podstatě dodnes, i když změny nejsou již tak markantní jako v minulosti.
Nejstarší dochovaný záznam o soutěži lukostřelců pochází z 15. století před naším letopočtem. Faraon Amenhotep II. tehdy vyzval vojáky k soutěži ve střelbě z luku a zároveň pro vítěze vypsal ceny. Soutěživost a rivalita jsou vrozené lidské vlastnosti, proto není divu, že s dalším objevem vždy přišla i nová soutěž.
Docházelo k neustálému vývoji a zdokonalování luků a šípů. Časem to byla mistrovská až umělecká díla. Šípy, které patřily králům a vojevůdcům, byly nápaditě a bohatě zdobeny. Součástí základního vybavení byly nejen luky a šípy, ale i schránka na šípy (toulce).
Ve středověku bylo v celé Evropě lučištnictví velmi rozšířeno, cechy lukařů patřily k nejpočetnějším. Členové těchto cechů se stávali pro svou dovednost ve zhotovování luků a šípů ve všech zemích velmi váženými občany.
S vynálezem střelného prachu zůstávají neodmyslitelně spojeny palné zbraně. Tento vynález pochází z Číny, i když někteří historici považují za místo jeho vzniku Indii.
Doba vzniku prvních palných zbraní není jistá, avšak počátkem 14. století se již primitivní palné zbraně v Evropě používaly zcela běžně. Předchůdci všech palných zbraní byla bezesporu děla, zpočátku velmi jednoduché konstrukce: byla to krátká tlustostěnná roura na jednom konci uzavřená, s výjimkou malého otvoru, vyvrtaného v pravém úhlu do komory, kterým bylo možno prostrčit do ruda rozžhavený drát a zapálit náplň uvnitř. Tu tvořil střelný prach, nedávno vynalezená výbušná směs dřevěného uhlí a síry. Jako střely se v této době používaly více či méně kulaté kameny, které se ládovaly do hlavní obdobného průměru. Těmto nejstarším dělům se říkalo ohnivé hrnce. Některé z těchto původních kanónů byly velmi rozměrné a spočívaly na dřevěných lafetách. Jiné, menší, byly opatřeny zkrácenými dřevci a přenášeny byly v ruce. Tyto nejstarší ruční zbraně se objevují v záznamech okolo roku 1350. Střílely projektily o průměru ne větším než 25mm. Zprvu byly odlity z bronzu, ale o něco později se začaly používat železné odlitky, nebo se jako střely používaly železné pláty skované do žádaného tvaru. Dřevec se později začal používat jako opora. Z ní se časem stala jakási primitivní pažba, která umožňovala přiložit zbraň (ručnici) k rameni, a zároveň usnadnila míření. I s touto primitivní zbraní dokázal zdatný střelec zasáhnout hrací kartu na vzdálenost 50m, anebo složit jelena na dvojnásobnou vzdálenost.
Zhruba od roku 1520 se objevují první zbraně s drážkovanou hlavní. Jejich přesnost byla přibližně dvojnásobná a střelec s ní byl schopen zasahovat cíle ve vzdálenosti až 200m. Tyto zbraně však byly velmi těžké a proto střelec používal opěrnou vidlici. Její použití se jevilo jako nepraktické, a proto se začaly zbraně zkracovat, odlehčovat a brzy se objevily i zbraně vhodné pro jezdce v sedle. Tyto úpravy zbraní jsou již bezprostředními předchůdci soudobých krátkých palných zbraní. Jediné, co jim ještě chybělo k uznání za plnohodnotnou krátkou palnou zbraň, byl jejich doutnákový zapalovací systém (obr. 1), který byl velmi nespolehlivý a nemotorný.
Obr. 1: Doutnákový zámek zdroj: LUGS, J. 2. vyd. Střelci a čarostřelci. Praha: Naše vojsko, 1977. 297 s. ISBN 28‑081‑77.05/165
Doutnák bylo nutno zapálit ještě před samotnou akcí, aby byl neustále rozžhaven, což skýtalo dvě úskalí. Zaprvé byl střelec po celou dobu manipulace se střelným prachem v nebezpečí, že přeskočí jiskra z doutnáku a dojde k samovolnému vznícení. Zadruhé naopak hrozilo nebezpečí, že při střetu v dešti dojde k uhašení doutnáku a tím nebude střelec moci používat svou zbraň. Bez ohledu na tyto nedostatky vydržela doutnáková puška v běžném používání v Asii až hluboko do 19. století. Za tuto dlouhověkost vděčí především své jednoduchosti a možnosti vyrábět ji i těmi nejprimitivnějšími prostředky.
Obr. 2: Kolečkový zámek zdroj: LUGS, J. 2. vyd. Střelci a čarostřelci. Praha: Naše vojsko, 1977. 297 s. ISBN 28‑081‑77.05/165
Všeobecně se však vědělo, že střelný prach lze vznítit jedinou jiskrou. Přitom i zapalování ohně pomocí křesání kamene o ocílku bylo v té době již zcela běžné. Koncem 15. století byly proto v plném proudu snahy zbavit se doutnáku a najít způsob jak zapálit prach v komoře palné zbraně vykřesáním jiskry. Existují určité doklady, že první úspěšné zařízení pro jiskrový zápal, kolečkový zámek (obr. 2), navrhl již Leonardo da Vinci. Podstatnou součástí zámku bylo kolečko, jehož obvod byl zdrsněn. Kolečko se spojovalo s pružinou, jejímž úkolem bylo zabezpečit otáčení po stisknutí spouště. Ke kolečku se před výstřelem přiklonil skřipec, v jehož čelistech byl upevněn kousek kyzu (rudný nerost kovového vzhledu), jenž fungoval jako křesací kámen. Po stisku spouště se kolečko roztočilo a kyzem byly o zdrsněný obvod kolečka vykřesávány jiskry až do té doby, než některá z nich zapálila prach na pánvičce a odtud i náplň prachu v nábojové komoře. Náčrt takového mechanismu byl součástí přehledu Da Vinciho vynálezu známého pod názvem Codice Atlantico, vydaného kolem roku 1508. Několik zbraní se s Da Vinciho kolečkovým zámkem vyrobilo, ale brzy se od tohoto systému pro jeho složitost upustilo. Postupem času se mechanismus kolečkového zámku zjednodušil a začal se běžně používat. Zbraň opatřenou kolečkovým zámkem bylo již možno nabít, připravit ke střelbě a uložit ji do pouzdra. To nebylo u doutnákových zbraní možné, a proto až o zbraních s kolečkovým zámkem mluvíme jako o předchůdcích dnešních krátkých palných zbraní. Kolečkový zámek byl výrobně velmi nákladný, proto nemohl zcela nahradit zbraňový systém u celé armády. Přesto se však začal upravovat a rozvíjet a své zákazníky si začal hledat hlavně mezi šlechtou. Zbraně s kolečkovým zámkem se začaly vyrábět u všech puškařů v celé Evropě. V Německu a Anglii pod názvem daggen a dags, ve Francii a Itálii pod jménem pistolen. Jedna z verzí vzniku slova pistole je podle jména italského města Pistoia, kde v době okolo 15. – 16. století začalo mnoho známých výrobců konstruovat své zbraně. Toto tvrzení taktéž podporuje to, že v oblasti okolo města Pistoia žil pravděpodobný vynálezce kolečkového zámku Leonardo da Vinci. Od roku 1570 se v německých i anglických dokumentech objevuje již moderní tvar pistole, připomínající dnešní zbraně. Během 200 let vývoje ručních zbraní došlo k obrovskému pokroku od doutnákových pušek přes kolečkový zámek až k zámkům, které byly mnohdy složitější než hodiny, vyráběné v tehdejší době. Zároveň se začaly vyrábět sběratelské a umělecké zbraně s rytinami různých motivů nebo událostí.
Mezi další vylepšení zápalného systému lze zařadit holandský zámek, který je vlastně úpravou kolečkového zámku, s použitím lepších materiálů a technických znalostí v oboru fyziky.
Dalším velkým krokem vpřed byl španělský zámek. Tento zámek byl svou konstrukcí mnohem jednoduší než kolečkový a byl rovněž velmi spolehlivý. Vzhledem k jeho jednoduchosti byl i levný pro výrobu a proto se palné zbraně s tímto systémem začaly hojně využívat i v armádě. Zajímavé je, že španělský zámek byl ve skutečnosti vynalezen v Itálii. Tento zámek byl posléze dále rozvíjen a to především francouzskými puškaři. Francouzský zámek se stal standardním vybavením pušek (mušket) i pistolí až do doby, kdy byly na začátku 19. století vynalezeny perkusní zápalky. Perkusní zápalku (obr. 3) tvořil kalíšek, na jehož dně byla třaskavá směs. Tento kalíšek se umístil na komínek, nazývaný piston, který byl spojen zátravkou s prostorem prachové náplně v hlavni – s nábojovou komorou. Úderem bicího kohoutu na zápalku došlo k explozi třaskavé směsi a přes zátravku se vznítil prach v nábojové komoře hlavně. Zvýšila se tím sice spolehlivost zážehu, ale ke zkrácení doby nabíjení stále nedocházelo. Během této doby byla vymyšlena ještě spousta zlepšení všech různých zámků a byly vyráběny různé modifikace jak z hlediska mechanických systému, tak i z hlediska použitelnosti zbraní. Například byly vyráběny zbraně krátké, dlouhé, vícehlavňové, jezdecké a spousty dalších, v současnosti především historicky ceněných kusů. Na samotný pokrok a vývoj palných zbraní však neměly velký vliv.
Obr. 3: Perkusní zápalka zdroj: LUGS, J. 2. vyd. Střelci a čarostřelci. Praha: Naše vojsko, 1977. 297 s. ISBN 28‑081‑77.05/165
Nová éra přichází až s vícekomorovými zbraněmi s jednou hlavní, neboli revolvery. První revolvery se objevují již na přelomu 17. a 18. století. Mají však křesadlové zámky a jsou brané spíše jako rarita. Začínají se rovněž objevovat takzvané pepřenky. Jednalo o zbraň s několika hlavněmi, které se otáčely kolem pevné osy a byly spouštěny křesadlovým zámkem. U těchto zbraní vidíme poprvé kohout, v jehož čelistech byl upevněn pazourek coby křesací kámen. Ten již dokázal úderem o ocílku vyvodit okamžitý výstřel, a pokud byly dobré povětrnostní podmínky (nepršelo, nefoukal vítr a nebyla mlha), zaručoval spolehlivou ránu. I tyto pepřenky se však ukázaly jako cesta do slepé uličky a od jejich výroby bylo velmi rychle upuštěno.
Opravdový zlom ve vývoji bubínkových revolverů přichází v roce 1822, kdy Joshua Shaw získal v USA patent na perkusní zápalku. Z historického hlediska je toto první vývojový krok ve zbraňovém průmyslu, který nebyl zaznamenán v Evropě. Zápalky byly zprvu vyráběny jako malé ocelové kalíšky, které se brzy začaly vyrábět z cínu a následně z mědi. Tyto zámky pracovaly ve spojení s čepičkovou zápalkou, kterou tvořilo z jedné strany otevřené pouzdro ze slabého měděného plechu, na jehož dně byla nanesena vrstva třaskavé slože. Zápalka se nasadila na piston (válcový komínek), v jehož ose byl vyvrtán zážehový otvor – tzv. zátravka. Úderem kohoutku na zápalku došlo ke vznícení třaskavé slože. Vzniklý plamen šlehnul zátravkou do prachové náplně, která se tak rovněž vznítila. Přesto, že celý perkusní systém byl velmi vyspělý a oproti křesadlovému spolehlivý, armáda ho začala využívat až relativně pozdě, a to někdy okolo poloviny 19. století. Jako poslední začala v roce 1842 tohoto systému využívat britská a americká armáda. Vzhledem k tomuto pozdnímu uvedení do výzbroje armád se perkusní zápalkový systém s předním nabíjením neužíval po dlouhou dobu, protože již o dvacet let později jej nahradil v současnosti dobře známý systém jednotného náboje s kovovou nábojnicí. Umožnil použití pušek a zbraní nabíjených zezadu. Ty se v jistých úpravách a modifikacích používají dodnes.
1.1 Historie soutěží ve střelbě
První dochovaný záznam o střelecké soutěži z palných zbraní pochází ze Švýcarska z roku 1471. Pravidla se stanovovala před soutěží. Většinou se jednalo o malý počet ran (cca 12 výstřelů). Obdobné soutěže probíhaly po celé Evropě. V této době vznikaly různé cechy, spolky a bratrstva, sdružující nejen výrobce zbraní, ale i jejich uživatele. Na konci 15. a začátkem 16. století se střílelo puškami s hladkou hlavní do terčů o průměru 70 až 100cm na vzdálenost 230 až 300 kroků. V 16. století propůjčil jedné pražské střelecké společnosti Ferdinand I. „ostrov nad mostem pražským“ k provozování jejich kratochvíle, ten dodnes nese jméno Střelecký ostrov. Do 18. století se ve městech střílelo obvykle v určité části hradeb (parkán). Na venkově se střelba nejčastěji prováděla na loukách pod svahem, který tvořil přirozenou bezpečnostní clonu. Nákladně zbudované střelnice s krytým střelištěm, zbrojnicí a společenskou místností, se objevují až v 18. století.
V klidných časech bez válek v 18. a 19. století střelecké spolky, které přestaly plnit funkci domobrany z časů válečných, nezanikly; patřit k ostrostřelcům bylo i nadále věcí osobní prestiže. Členy spolku mohli být měšťané nejen dostatečně bohatí (ze svého měšce si museli pořídit uniformu, která mívala vzor v armádě a zbraň), ale i morálně bezúhonní. Střelecké spolky měly přísné stanovy. Spolek řídilo představenstvo v čele se střeleckým mistrem. Kromě cvičných závodů mívali i slavnostní výroční závody (sezóna začínala na Boží tělo), jednou za tři roky i závody královské. Těch se, už podle názvu, zúčastňoval kromě pospolitého lidu, představitelů města, župy, církevních hodnostářů a šlechty i sám panovník. Obecenstvo rozveseloval v šaškovském kostýmu navlečený tzv. pritschenmeister (podle klapačky v ruce - pritsche). Ten měl za úkol též zabezpečovat pořádek a byl i cílovým rozhodčím.
Už při výrobě pomalovaných terčů (obr. 4) z měkkého dřeva se počítalo s tím, že po závodech budou vystaveny jako trofeje v prostorách spolku. Zachovaly se i památné terče, kterými obdarovávali vítěze.
Obr. 4: Střelecký terč zdroj: LUGS, J. 2. vyd. Střelci a čarostřelci. Praha: Naše vojsko, 1977. 297 s. ISBN 28‑081‑77.05/165
1.2 Broková střelba
Už v minulosti se šlechta bavila brokovou střelbou a jako terče se používaly skleněné koule (glass balls), které pomocníci vyhazovali do vzduchu. Tato zábava byla velmi populární v Anglii a ve Spojených státech. Postupem let se zdokonalila až do dnešní podoby.
Koncem 18. století se také objevil první hliněný terč ve tvaru plochého disku, což lze považovat za zásadní milník rozvoje sportovní střelby. Za jeho vývojem stál George Ligowsky.
V roce 1884 terč zdokonalil Fred Kimble (ve svých 22 letech mj. přišel s nápadem použít zahrdlení brokové hlavně, chokes). Terč se začal vyrábět ze směsi dehtu, asfaltu a dalších složek. Díky své leskle černé barvě dostal název kos z Peorie (Peoria Blackbird).
Skutečnou revoluci v rozšíření brokové sportovní střelby mezi širší veřejnost započal ve Francii roku 1927 Emile Laporte vynálezem ruční vrhačky terčů (hand trap).
Soudobé střelnice jsou technicky velmi propracované. Vrhačky asfaltových holubů jsou automatické, terče se vkládají ze zásobníků a lze naprogramovat dráhu jejich letu.
Informační zdroje:
1. BRYCH, J. Sportovní střelba. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2008. 261 s. ISBN 978‑80‑246‑1582‑0
2. FAKTOR, Z. Střelné zbraně. 1. vyd. Praha: Magnet-press, 1996. 230 s. ISBN 80‑85847‑46‑9
3. FAKTOR, Z. Zbraně pro sebeobranu. 2. vyd. Praha : Magnet-Press, 1995. 154 s. ISBN 80‑85434‑76‑8
4. KŘÍBEK, J. Střelné zbraně Část 1. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1995. 147 s. ISBN 80‑85895‑08‑0
5. LUGS, J. 2. vyd. Střelci a čarostřelci. Praha: Naše vojsko, 1977. 297 s. ISBN 28‑081‑77.05/165
6. SPORTOVNI.NET. Střelectví – historie [online]. 2004 [citováno dne 2011‑10‑10] Dostupné z WWW: <http://www.sportovni.net/strelec/historie/>
7. ŠEBÁK, L. Střelecké terče [online]. 2011 [citováno dne 2011‑11‑13]. Dostupné z WWW: <http://magazin.strelectvi.cz/strelecke-terce//>
8. TOMÁŠEK, S. Broková střelba [online]. 2011 [citováno dne 2011‑10‑13]. Dostupné z WWW: < http://www.oms-kh.cz/broky/>
9. ŽENÍŠEK, K. Střelectví pro kurz zkoušek z myslivosti [online]. 1/2008 [citováno dne 2011‑10‑13]. Dostupné z WWW: <http://www.oms.ic.cz/kurzzkzm.ppt/>
