Inovace SEBS a ASEBS

3 Systematika úpolů

V předchozích kapitolách jsme se seznámili s definicí a systematikou úpolů počínaje původní Tyršovou teorií, přes výběrové teorie v průběhu 20. stol, čímž jsme dospěli k nutnosti uvést definici a teorii současnou, která reflektuje aktuální potřeby a trendy praxe. V současné taxonomické systematice vycházíme především z vlastního výzkumu z předešlých let.

Definice úpolů:

Úpoly jsou pohybové aktivity zacílené na kontaktní fyzické překonání partnera. Do úpolů zařazujeme i specifická cvičení, které jsou přímou průpravou na kontaktní překonání partnera.

Jsou to tedy tělesná cvičení, kterými se člověk v bezprostředním kontaktu se soupeřem snaží překonat ho a zvítězit nad ním. Tato činnost je realizovaná v bezprostředním kontaktu bez, anebo prostřednictvím náčiní – zbraně.

Dnes úpoly plní úkoly tělesné výchovy a sportu, čímž přispívají k osvojení a zdokonalení si základních, všeobecných a profesních dovedností. Jedince tím připravují k vlastní obraně a stávají se i výhodným prostředkem rekreační pohybové aktivity.

Úpoly v inovované systematice chápeme komplexněji, než tomu bylo kdykoli předtím, nejde jednoduše o překonávání odporu živé síly nebo cvičení, jimiž se v přímém střetnutí s protivníkem usiluje o překonání jeho odporu či o jeho přemožení (např. Fojtík, 1990). Úpoly definujeme šířeji, jako pohybové aktivity zacílené na kontaktní fyzické překonání partnera. Do úpolů neoddělitelně zařazujeme i specifická cvičení, která jsou přímou průpravou na kontaktní překonání partnera. To je z hlediska vyučování na školách důležité, protože průprava na kontaktní úpolová cvičení musí zahrnovat zejména cvičení bez kontaktu, které však pocházejí přímo z úpolových systémů a ne z jiných sportovních odvětví. Kupříkladu technika gymnastického kotoulu vpřed může být pro techniku pádu vpřed s převratem spíše v interferenci než v transferu.

Systematika úpolů se skládá ze tří úrovní. V první úrovni jsou nejjednodušší, elementární prvky, v poslední nejsložitější. Taxonomie současně sleduje didaktické otázky. První úroveň obsahuje cvičení, která jsou průpravou pro další úroveň, a ta je průpravou pro úroveň poslední. V následujícím schématu (Obr. 23) jsou jednotlivé úrovně jednoduše znázorněny.

Nejjednodušší úpolové činnosti tvoří první úroveň systematiky úpolů. Nazýváme ji úrovní úpolových předpokladů, protože je tvořena úpolovými činnostmi v kontaktu s jedním nebo více partnery, které jsou nevyhnutelným předpokladem pro další dvě úrovně systematiky úpolů. Obsahem je také základní úpolová technika, která je předpokladem pro všechny další pohybové činnosti v úpolech (postoj, střeh, pádová technika, aj.).

Druhá úroveň je nejobsáhlejší, jsou v ní zahrnuty všechny samostatně stojící a navzájem se odlišující úpolové systémy. Každý z nich splňuje základní znaky samostatného úpolového odvětví. Nazýváme je úpolové sporty a jsou seskupeny v různých dalších podřízených kategoriích. Úroveň úpolových systémů je největší a nejdůležitější částí úpolů.

Úroveň úpolových aplikací je zařazena na samotný konec taxonomie. Zabývá se sebeobranou, tedy použitím úpolových činností v podmínkách nutné obrany a krajní nouze podle příslušných právních, etických, společenských a jiných norem. Jak si můžete všimnout, v schématu je posunuta kousek mimo předešlé dvě úrovně. Je to proto, že sebeobrana je komplexním jevem a úzce souvisí s jinými, zejména technickými činiteli mimo oblast úpolů (zejména s použitím střelných a jiných zbraní).

Mezi průpravnými úpoly, úpolovými sporty a sebeobranou existuje také další spojení. Jádro úpolů totiž tvoří úpolové systémy (sporty) a každý z úpolových sportů obsahuje vlastní průpravná cvičení, která se právě tímto způsobem necvičí nikde jinde, ani v jiném úpolovém sportu, ani v jiném sportovním odvětví. Jejich úkolem je připravit adepta k provádění složitějších pohybových struktur vlastních technických prostředků. Z bojového charakteru úpolových sportů vyplývá jejich přímý, či nepřímý vztah k sebeobraně.

Pochopení vztahů průpravných úpolů, úpolových sportů a sebeobrany, jako na sebe plynule navazujících částí, se zdá být rozhodujícím faktem v uplatňování úpolů ve sportovním nebo sebeobranném tréninku, stejně jako ve školní tělesné výchově.

3.1 Průpravné úpoly

Průpravné úpoly patří do první úrovně systematiky úpolů, tedy do úrovně úpolových předpokladů pro další úrovně systematiky úpolů. Jsou tvořeny úpolovými činnostmi v kontaktu s jedním nebo více partnery (soupeři).

Průpravné úpoly jsou relativně jednoduchá tělesná cvičení, která můžeme vykonávat bez jakékoliv speciální přípravy. Jednoduchost techniky jejich vykonávání má svoje opodstatnění. Tyto aktivity mají soutěžní, zábavný, herní i bojový charakter. Při pohybovém výkonu jde o vítězství jednoduchým způsobem. Celá činnost (způsob a průběh) je určena jasnými a jednoduchými pravidly. Bez ovládání průpravných úpolů bychom si mohli jen stěží osvojit jakoukoliv úpolovou aktivitu. Obsahují základní úpolovou techniku, ale i jednoduchá cvičení úpolového charakteru. Bez ohledu na sportovní trénink nebo tělesnou výchovu se průpravné úpoly rozvíjí samostatně jako druh lidské aktivity, především jako spontánní způsob komunikace u dětí, žáků a studentů.

Průpravné úpoly jsou velmi emotivní a zajímavé, často přináší pro cvičence prvek novosti. Kromě ukázky není zpravidla potřeba dále cvičence k činnosti motivovat. Průpravné úpoly mají široké možnosti využití ve školní tělesné výchově. Jejich prostřednictvím rozvíjíme schopnosti účelného využití lidského těla v boji se soupeřem. To je předurčuje k neodlučitelnému zařazení do přípravy všech kontaktních sportů, bojových umění a sebeobrany. Všechny úpolové systémy jsou soustavami vysoce propracovaných technik specializovaných přetahů, přetlaků, odporů i úpolových her. Ty se vykonávají v optimálním postoji, v optimálním navazování kontaktu s určenými pohyby horních a dolních končetin apod.

Všechny tyto aktivity jsou vhodné pro chlapce i děvčata. Pomáhají u mládeže rozvíjet kondiční a koordinační pohybové schopnosti, odvahu, sebekontrolu, soutěživost, bojovnost. Žáci i studenti jsou bezprostřední, otevření a uplatňují svoje povahové vlastnosti. Při jejich realizaci nejsou potřebné žádné zvláštní, speciální zařízení, nářadí či náčiní. Vhodně se mohou vykonávat v tělocvičně, na chodbě, v přírodě, na hřišti, v nezařízeném prostoru, ve sněhu, ve vodě, v písku. Kromě jednoduchosti mají tyto úpoly i výkonnostně náročnější zaměření, kterého využíváme v přípravě úpolových nadstavbových činností. Vhodně také doplňují ostatní speciální činnosti jiných tělovýchovných a sportovních aktivit. Dostatečně ovlivňují osvojování si základů taktiky. V důsledku jejich velké efektivnosti jsou vhodným prostředkem všech částí vyučovacích hodin i náplní sportovních tréninků.

Průpravné úpoly umožňují žákům i studentům čelit soupeři energicky, velkou fyzickou silou, poddajně. Dávají možnost využití aktivity soupeře k narušení jeho stability využitím jeho hybnosti, hmotnosti apod. Poskytují také mnoho možností k rozvoji skupinové spolupráce, skupinové taktiky apod. Často jsou vhodným prostředkem učiva pro vyučující, kteří nemají dostatek sebedůvěry k vyučování složitějších úpolových aktivit. Jsou vhodné pro všechny věkové skupiny pro svoji emocionalitu, dynamiku i mnohotvárnost. Jejich správným výběrem můžeme ovlivnit změny intenzity a také zaměření na rozvoj jednotlivých pohybových schopností. Ovlivňují rozvoj citu pro hmotnost soupeře, pro jeho reakce a pro anticipaci budoucí činnosti soupeře.

Průpravné úpoly zařazujeme ve vyučovací jednotce do průpravné části, lze je využít i jako doplňující a kompenzační cvičení. Jejich nezařazováním do vyučovacího procesu tělesné výchovy ochuzujeme žáky a studenty o rozvoj dovedností, návyků a schopností, které nelze získat jinými prostředky tělesné přípravy. Jestliže je zařazujeme do hlavní nebo závěrečné části vyučovací hodiny, je potřeba věnovat výběru cvičení větší pozornost. V průpravné části využíváme cvičení dynamická, náročná na pozornost a rychlost. V závěrečné části používáme cvičení statická na rozvoj rovnováhových schopností, bez nároků na rychlé přemisťování, sílu a rychlost.

Tato cvičení zabezpečují u žáků a studentů vysoký stav aktivity, což vyžaduje pravidelné sledování únavy cvičenců, která nepříznivě ovlivňuje techniku a taktiku cvičení.

Průpravné úpoly jsou velmi jednoduchá tělesná cvičení, která můžeme využívat samostatně bez jiných úpolových aktivit. Používají se velmi výhodně ve školní tělesné výchově. V různých druzích sportů jsou vhodnými prostředky pro rozvoj všeobecných pohybových předpokladů. V bojových uměních, sebeobraně i úpolových sportech vytvářejí širokou škálu prostředků pro přípravu specifických úpolových základů. Všechny tyto úpolové systémy jsou soustavami s velmi dobře propracovanými technikami specializovaných přetahů, přetlaků a odporů pro optimální postoj-střeh a ostatních společných znaků úpolů. Jsou v podstatě základem jednotlivých úpolových systémů. Jejich obsahem je také úpolová technika, která tvoří předpoklad pro všechny další pohybové činnosti v úpolech. Vytvářejí pro žáka a studenta předpoklad pro dostatečné rozvinutí různých pohybových schopností, které se v úpolových aktivitách vůbec vyskytují.

Průpravné úpoly je možno dělit do dvou významových celků. Jeden tvoří vlastní úpolová cvičení, tedy cvičení, při kterých dochází ke kontaktu dvou, nebo více cvičenců. Tuto skupinu cvičení nazýváme základní úpoly a patří do ní přetahy, přetlaky, odpory. Druhým celkem jsou cvičení, která nejsou vlastními úpoly, nedochází zde ke kontaktu cvičenců, cvičí se jednotlivě. Tato cvičení jsou však nezbytná pro vlastní úpolová cvičení, pro úpolové sporty, bojová umění a sebeobranu. Tuto skupinu cvičení nazýváme základní úpolová technika. Průpravné úpoly tedy rozdělujeme na dvě skupiny cvičení:

• základní úpoly,
• základní úpolová technika.

3.2 Základní úpoly

Základní úpoly se vyskytují v základních úpolových vztazích. Jejich osvojování a zdokonalování se uskutečňuje ve vztahu s jedním nebo více soupeři a většinou jsou soutěživého charakteru. Rozdělujeme je podle pohybových a bojových činností na základě biomechanické složitosti průběhu působení. Rozeznáváme:

1. přetahy,
2. přetlaky,
3. odpory.

Přetahy: soupeře přemísťujeme nebo ho vychylujeme směrem k sobě. Cvičenci působí navzájem odstředivě – síla přetahu působí vždy ve směru od soupeře v předozadním směru. Směr působení sil je pro oba dva aktéry stejný. Je vhodné určit útočné a obranné činnosti (jeden cvičenec se jen brání, jeden změní postoj, polohu těla, polohu některé části těla – paže, nohy, apod.). Přetahy vykonáváme v postoji, kleku, dřepu, sedu i lehu. Přetah uskutečňujeme do určité vzdálenosti, za určenou metu, v určeném časovém limitu apod.

Přetlaky: soupeře přemísťujeme anebo ho jen vychylujeme z původního místa směrem od sebe. Cvičenci působí navzájem dostředivě – síla přetlaku působí vždy ve směru do soupeře v předozadním směru. Směr působení je pro oba dva aktéry stejný. Vhodné je určit toho kdo přetlačuje, kdo se brání apod. Z pohledu působení sil cvičenců jsou přetlaky opakem přetahů. Přetlaky vykonáváme v postoji, dřepu apod., do určité vzdálenosti, změny postoje soupeře anebo jeho části těla apod.

Odpory: účastníci si vzájemně brání v činnosti. Směr působení sil se stále mění, jelikož jde o rychlé střídání přetahů a přetlaků ve vzájemných kombinacích v různých směrech. K těmto jednoduchým, soutěživým a hravým činnostem přiřazujeme pohybově a výkonnostně náročnější aktivity (zasáhnout určenou část těla soupeře, změnit polohu soupeře, udržet ho v určené poloze na časový limit apod.). Některá cvičení mohou být i náročnější na koordinační schopnosti, což dává prostor pro větší taktizování a umožňuje zlepšovat se i jednotlivcům s méně rozvinutými kondičními pohybovými schopnostmi, ale zdatnějším technicky, psychicky, takticky, s bohatšími zkušenostmi a podobně. Cílový výkon je podmíněn výběrem činnosti, výběrem pohybových technik pro útok a obranu. Odpory vykonáváme ve všech polohách. Častěji určujeme útočníka nebo bránícího se cvičence.

Odpory rozdělujeme na:

1. odpory s charakterem přetahů,
2. odpory s charakterem přetlaků,
3. vlastní odpory.

Odpory s charakterem přetahů a odpory s charakterem přetlaků jsou přechodovými formami mezi přetlaky a přetahy na jedné straně a vlastními odpory na straně druhé. Jsou to taková cvičení, při kterých je převládající aktivitou tahání nebo tlačení, není to však jediná aktivita.

Vlastní odpory jsou nejsložitějšími cvičeními základních úpolů. Úpolovým cílem mohou být rozmanité činnosti:

Přemístění:

• přemístit (vychýlit z rovnováhy) partnera (horizontálně i vertikálně),
• změnit polohu určené části těla (končetiny, trup, hlava),
• přemístit předmět držený partnerem.

Držení:

• udržet partnera (horizontálně i vertikálně),
• udržet polohu určené části těla (končetiny, trup, hlava),
• udržet držený předmět.

Navázání kontaktu:

• dotknout se nebo uchopit partnera (určenou část jeho těla), či předmětu, který drží.

Zabránění kontaktu:

• zabránit doteku nebo úchopu.

Jak plyne z předcházejících řádků a dělení odporů, jsou tato cvičení užitečná zejména z hlediska učení se úpolovým pohybovým dovednostem. Jejich prostřednictvím se rozvíjí také kreativita úpolového pohybu a úpolového vztahu s partnerem. Odpory jsou ale užitečné i v rozvoji některých pohybových schopností. Protože jsou značně variabilní, jde především o koordinační pohybové schopnosti. Cvičení úpolových odporů tak můžeme zaměřit kupříkladu na rozvoj statické i dynamické rovnováhové schopnosti, na rozvoj jednoduché i disjunktivní diferenciační schopnosti a podobně. Záleží tedy na cíli, který se má cvičením odporů dosáhnout.

3.3 Základní úpolová technika

Základní úpolová technika je důležitá pro umožnění ovládání jednotlivých úpolových systémů. Většinou se vykonává bez soupeře. Při cvičení se soupeřem nemá za cíl ho přemoci, ale zdokonalit prvky techniky.

Polohy : jsou to prostorové vztahy těla k vnějšímu prostředí, hlavně k podložce (základně) a k nejbližším spolucvičencům nebo předmětům. U jednotlivých částí těla (paže, nohy, trup, hlava) je to vzájemný prostorový vztah těchto částí (předpažení, zanožení, předklonění, uklonění hlavy vlevo apod.). Polohy naznačují prostorový vztah v určitém okamžiku, nebo během nějaké doby nezměněně trvající, tedy se neměnící v čase. O poloze těla nebo jeho částí hovoříme hlavně tehdy, když je tělo v klidu. V úpolových aktivitách jde o základní výchozí postavení při řešení kontaktních situací. Tato poloha nám umožňuje vyřadit soupeře ze situace použitím co nejefektivnější činnosti (techniky). Vytváření optimální polohy začíná ve všech formách úpolů v průpravné části osvojování si techniky, kde se snažíme zaujmout vhodnou polohu bojového postoje – střehu ve vztahu k sobě a k soupeři v poloze v:

• čelném střehu,
• levém střehu,
• pravém střehu.

Podle způsobu činnosti, kterou cvičenec vykonává, používá ve střetu střeh:

• přirozený,
• bojový, který může být:
  • o útočný,
  • o obranný.

V kontaktních střetech cvičenec eliminuje útok i různým přizpůsobením střehu. Podle působení útoku zaujímá střeh:

• vysoký,
• střední,
• nízký.

V těchto střezích se využívají různé polohy těžiště cvičence. Kromě střehu v postoji využíváme střehové postavení v:

• dřepu,
• kleku,
• sedu,
• lehu.

Tyto střehy jsou vytvářeny cvičencem dotykem prstů, nohou, kolen, pánví a celou plochou těla s podložkou, přičemž svoje paže má pokrčeny v předpažení a je připraven k bojovému kontaktu. Mobilita a schopnost těla k různým činnostem je zachována v každé situaci. Polohy jsou v úpolových aktivitách základem pro nástup do obranné i útočné činnosti jedince. Podstata střetových situací spočívá v narušení soupeřovi stability. Soupeř tak ztrácí rovnovážnou polohu, čehož cvičenec využívá k použití různých technik a k vítězství. Důležitou úlohu sehrává při polohách-střezích postavení nohou-chodidel při střetových situacích. Chodidla se dostávají při střetech do nejrůznějších postavení, přičemž k fixnímu postavení dochází velmi zřídka. Z toho plyne, že postoj-střeh má svoje charakteristiky a svoji variabilitu potřebnou pro řešení každé bojové situace.

Stabilita těla cvičence je závislá na optimálním postoji-střehu, při kterém udržujeme optimální rozložení hmotnosti na chodidla. Ty vytvářejí opornou plochu ve styku s podložkou. Stabilita je závislá také na výšce těžiště těla cvičence. Tyto dva faktory vytvářejí při průmětu těžiště do plochy opory úhel stability. Cvičenec bude stabilní tehdy, když jeho plocha opory bude mít optimální velikost, těžiště těla bude co nejníže a tím bude úhel stability také velký. Při udržování stability je vhodné střídat relaxaci svalstva s jeho tenzí – tenze svalstva nohou a relativní relaxace svalstva horní části těla cvičence. Variabilita postoje-střehu podporuje dynamiku techniky ve střetové situaci.

Přechody: jsou dynamické změny mezi základními polohami, například z postojů do kleků, sedů, lehů. Tyto přechody jsou kromě používání ve střetových situacích vhodné i pro rozvoj zdravých každodenních pohybových návyků. Při přechodech se cvičenec pohybuje vzpřímeně, nenaklání se do stran (vlevo, vpravo) ani do předklonu či záklonu. Stále udržuje rovnováhu (stabilitu) a uvolněné celé tělo.

Pohyby paží: jsou dynamické činnosti, kterými uskutečňujeme kontakt se soupeřem (dotek, úchop, objetí). Specifickými pohyby paží jsou údery, které se nacvičují i s využitím různého nářadí a náčiní (úderové podložky, pytle apod.).

Pohyby nohou: zahrnují základní kroky cvičenců a kopy. Základní kroky se zásadně uskutečňují překročením nebo sunem v různých směrech. Ze základní polohy-střehu začíná pohyb zadní nebo přední noha. Je potřeba si uvědomit opornou fázi, kdy se podložky dotýká jen jedna noha. Toto je důležitý aspekt pro nácvik dalších pohybů nohou, kopů. Cvičenec si uvědomuje prostor a také jeho maximální využití materiálních a nemateriálních prvků (konkrétní prostorové podmínky, charakter povrchu, apod.). Charakter použití techniky určuje pohyby nohou v postoji, nebo na kolenou. S pohybem nohou souvisí i pohyby celého těla, které vykonáváme různými obraty. Všechny nepřesnosti v dynamice přemisťování limitují celkovou efektivnost střetové činnosti.

Obraty těla: jsou otáčení okolo podélné osy těla, při kterých zachováváme vertikální stabilitu. Jsou technickými činnostmi pevně spojenými s pohyby nohou a současně důležitou součástí průpravy pro techniky hodů. V úpolových aktivitách používáme obraty i ve výskoku a ve spojení s údery a kopy.

Přemisťování: je pohyb k soupeři nebo od soupeře. Je to dynamický způsob činnosti, při které dochází ke změnám polohy těžiště cvičence v horizontální rovině za současné změny plochy opory. Přemisťováním dosahujeme ve střetu výchozí situaci pro vedení útoku, obrany nebo protiútoku. Podle mechaniky pohybu těla k přemisťování využíváme:

• chůzi,
• skok.

Způsoby navazování kontaktu: jsou rozhodující částí základní úpolové techniky. Provádíme ho bezprostředním kontaktem jakékoliv části těla nebo prostřednictvím zbraně. Kontakt můžeme navázat:

· dotekem (zahrnujeme sem i úder, jako specifický dynamický dotek),

• úchopem,
• objetím.

Při kontaktu dochází k přenosu energie na soupeře krátkodobě (u doteků), anebo dochází k delšímu spojení se soupeřem za účelem realizace techniky (přechod, zdvih apod.). Přenos energie je provázen ukotvením se na soupeři (úchop, objetí). Tato činnost je rozhodujícím momentem ovlivňujícím úspěšnost střetu.

Zvedání, nošení a spouštění živého břemene: (soupeře) využíváme ve střetových situacích pro narušení stability a změny postavení soupeře. Důležitý je i význam zdravotní a branný. Základní podmínkou těchto činností je základní poloha – střeh. V úpolových aktivitách využíváme optimální techniku zvedání a nošení cvičenců.

Technika spočívá v:

• v mírném bederním předklonu trupu o 30°- 40°,
• iniciaci pohybu od extenzorů kolen a beder,
• záda co nejvíce rovná (toporná) a vzpřímená.

Při úpolových technikách se zřetelem na anatomicko-fyziologické podmínky cvičenců respektujeme zásady správného zvedání, nošení a spouštění soupeře:

• do činnosti zapojujeme jako první nejsilnější svalové skupiny dolních končetin,
• dodržujeme správnou práci trupu,
• zabezpečujeme dostatečnou stabilitu,
• využíváme vhodné kontakty paží, rukou se soupeřem,
• využíváme nadlehčení soupeře jeho vychýlením,
• využíváme vzájemný vztah těžišť cvičenců,
• využíváme možnosti horizontální roviny,
• držíme soupeře co nejblíže k jeho těžišti,
• při spouštění soupeře využíváme stejné zásady jako při zvedání.

Pádová technika: je součástí pohybových návyků většiny úpolových aktivit, kterými přispíváme ke snížení úrazovosti. Má význam i v jiných aktivitách a také v běžném každodenním životě jako protiúrazová zábrana. Pádová technika nemá výslovně úpolový charakter, protože pád lidského těla na podložku není klasifikován jako úpolová činnost. Pád vzniká součtem vektorů několika sil:

• gravitací, která působí směrem k podložce,
• vnitřními silami vytvářenými padajícím,
• vnějšími silami (způsobenými útočníkem, nárazem apod.).

Při pádu dochází k náhlé změně pohybové struktury, způsobenou ztrátou statické nebo dynamické rovnováhy s převládajícím působením gravitace. Pohybová struktura se projeví obnovením rovnováhy vytvořením nové plochy opory, třeba i jinou částí těla než chodidly.

Pádové techniky rozdělujeme podle dominantního směru pádu, podle otočení kolem osy ramen a podle způsobu tlumení dopadové energie (tab. 3)

Při pádových technikách je důležité dodržovat biomechanické, tzv. sjednocující principy:

• sílu rozložit na plochu,
• zabránit kontaktu zranitelnými částmi těla s podložkou,
• uskutečnit pád valivým způsobem,
• prodloužit vykonávání pádu,
• využít energii pádu na opětovné zaujetí postoje-střehu,
• použít jednoduchou a přirozenou techniku.

Shrnutí teorie průpravných úpolů

Průpravná cvičení pro jednotlivé úpolové systémy (sporty a sebeobranu) se nazývají průpravné úpoly. Rozvíjejí úpolové předpoklady pro nácvik úpolových sportů a sebeobrany. Rozdělují se na základní úpolovou techniku (nejzákladnější prvky pohybů) a základní úpoly (základní úpolové vztahy – přetahy, přetlaky, odpory). Rozdělení a prostorové vztahy mezi základními úpoly shrnuje obr. 24.