Inovace SEBS a ASEBS

2 Historie (průpravných) úpolů

2.1 Původ průpravných úpolů

Člověk odpradávna používal různé druhy průpravných cvičení, aby rozvinul svou sílu nebo zdokonalil dovednost pro účely lovu nebo boje. Můžeme říci, že od okamžiku využití prvních přípravných cvičení lze mluvit jako o počátku tréninkového procesu. Takovými cvičeními bylo například zvedání těžkých kamenů nebo jiných břemen, házení a vrhání předmětů na cíl apod. V různých kulturách se postupem času vyvinuly nejen cvičení zaměřená na rozvoj specifických dovedností, ale i specializované pomůcky pro vykonávání těchto cvičení. Průpravná cvičení můžeme rozdělit podle toho, zda se vykonávají bez partnera nebo s partnerem. Příkladem průpravných cvičení bez partnera jsou např. změny a udržování poloh se zátěží nebo bez zátěže, zvedání břemen, házení a vrhání předmětů, manipulace s předměty apod. Průpravná cvičení s partnerem jsou např. vzájemné přetlačování, přetahování, zápasení apod. Také v současné systematice úpolů rozlišujeme průpravné úpoly na základní úpoly (základní úpolové vztahy mezi partnery) a základní úpolovou techniku (úpolová cvičení vykonávaná zpravidla bez partnera). Ačkoliv by se mohlo zdát, že díky jednoduché biomechanické struktuře je počet průpravných úpolů a jejich variant nízký, není tomu tak. Přestože základní biomechanická struktura průpravných úpolů skutečně složitá není, tato cvičení nabízejí velmi širokou škálu variací v různých podmínkách v závislosti na partnerovi, prostředí, podložce, použitém náčiní, dynamizaci cvičení apod. V historii tělesných cvičení lze pozorovat rozdíl v chápání podstaty a způsobu využití průpravných úpolů. Rozdíly jsou jak v účelu využití některých cvičení, jejich názvosloví, tak i ve způsobu zařazení do systematiky tělesných cvičení a didaktického procesu. Vývoj úpolů a jejich systematické zařazení do tělesné výchovy na našem území je spojen s tělovýchovnou jednotou Sokol.

2.2 Sokol a Tělocvičná soustava sokolská

V druhé polovině 19. st., v době kdy české země byly součástí Rakousko-uherské monarchie, nastal po pádu Bachova absolutismu všeobecný rozmach českého národního života. Rozvoj společenského života se projevil i zakládáním různých zájmových a vlasteneckých spolků. Pod vlivem turnerského hnutí vznikaly po celém Uhersku tělocvičné nebo šermířské spolky. Jako první tělocvičný spolek v Rakousku byl úředně schválen Vídeňský tělocvičný spolek, založený 1. června 1861. Ve stejné době vznikla myšlenka založení česko-německého tělocvičného spolku v Praze v ústavu F. Schmidta. Byly zahájeny přípravy pro vznik spolku a současně vznikal i tlak z německé strany, aby v nově vznikajícím spolku byl potlačen český vliv. To podnítilo Miroslava Tyrše, který v té době začínal pracovat v Praze, aby učinil výzvu k založení čistě českého spolku. Tím se stal Sokol, založený 16. února 1862 v Malypetrově tělocvičně české reálky v Panské ulici v Praze. Zakladateli Sokola byli Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner. K ustanovení Sokola se sešlo 75 osob a jeho členy byly vynikající osobnosti tehdejšího českého národního života. Vřelý vztah k Sokolu měl např. vědec Jan Evangelista Purkyně. Podle schválených stanov byl původním název spolku Tělocvičná jednota Pražská a spolkovým znakem sokol v letu. Až 13. listopadu 1864 bylo schváleno jméno spolku Pražská tělocvičná jednota Sokol.

Založení Sokola a jeho činnost představují významný historický mezník ve vývoji české tělesné výchovy. Sokol položil základy pro systematický rozvoj tělesných cvičení obecně, zaštítil rozvoj řady nově vznikajících sportovních odvětví (cyklistika, tenis, turistika). Tyrš nebránil provádění různých sportů v Sokole (plavání, jezdectví, bruslení apod.), tyto sporty však neměly být hlavní náplní sokolského tělovýchovného procesu. Popularizoval a rozšiřoval tělesnou výchovu v široké veřejnosti, což byla před jeho založením výsada pouze privilegovaných vrstev. Zdůrazňoval i význam školní tělesné výchovy. V letech 1863 – 1865 nechal Jinřich Fügner na své náklady vystavět pro Tělocvičnou jednotu Pražskou novou tělocvičnu, která patřila v té době k nejlepším ve střední Evropě.

Při tvorbě své tělocvičné soustavy vycházel Tyrš ze studia antické tělesné kultury, a proto se její nedílnou součástí staly běh, skoky, hod diskem, hod oštěpem, box a zápas. Ty doplnil moderním šermem, vrhem koulí, vzpíráním a cyklistikou. Je zřejmé, že úpolové disciplíny byly jednou z hlavních částí náplně sokolských cvičení. Bohaté zastoupení úpolů v běžných cvičebních hodinách, ale také v soutěžích, systematičnost a metodika výuky úpolů dosahovala vysoké úrovně. Soutěže považoval Tyrš za důležitý prostředek aktivizace členů a závodní činnost se stala již roku 1863 důležitou součástí veřejných cvičení Sokola Pražského. V letech 1863 – 1865 se uskutečnil přebor jednoty v zápase a šermu. Zápasu se roku 1863 zúčastnil i sám Tyrš. Teprve později, v letech 1867 – 1869, se přidaly soutěže v atletice (běh, skok do výšky, skok o tyči, skok do dálky) a ve vzpírání. Soutěže v nářaďové gymnastice byly zavedeny dokonce až v roce 1871. V podobném duchu pracovaly i venkovské jednoty. V roce 1865 se ve dvou jednotách plavalo, veslovalo a boxovalo, v jedenácti zápasilo, v sedmi šermovalo a v jedné bruslilo. V roce 1868 byl šerm zaveden v sedmnácti jednotách, zápas ve dvaceti, střelba v pěti, v jedné jízda na koni a v plavání. Úpoly byly běžnému lidu mnohem přirozenější a srozumitelnější činností než některé ostatní sporty, což dokazuje i skutečnost, že v atletice se začalo soutěžit dva až čtyři roky, a v nářaďovém tělocviku dokonce osm let, po zavedení přeborů v zápasu a šermu. To dokladuje silné postavení úpolů nejen v systému sokolské tělesné výchovy, ale i ve společnosti obecně.

V letech 1867 – 1868 vypracoval Tyrš české tělocvičné názvosloví a v letech 1868 – 1871 postupně tělocvičnou soustavu, kterou souhrnně vydal v roce 1873 v základním díle sokolské organizace Základové tělocviku. V tomto spisu byla popsána Tělocvičná soustava sokolská a slovy Tyrše „ … založen tělocvik český co do soustavy i co do methody vyučovací původní a neodvislý …“. Tyrš byl vynikající tělovýchovný odborník, který nevytvořil jen názvosloví tělocvičné, ale také šermířské a vojenské.

Na základě hlubokého poznání všech dosavadních směrů v tělesné výchově a kulturního dědictví vytvořil zcela originální a nový systém tělesných cvičení, čímž položil základ pro další vývoj tělesné výchovy u nás. Jeho dílo lze pro svůj obsah a systematičnost považovat za nadčasové a jako aktuální zdroj informací a inspirace může sloužit i dnes. Tyrš navázal na tělocvik také výchovu duševní a mravní z hlediska národního, zaměřenou k ideálu všelidskému. Vytvořil první vědecky založenou tělocvičnou soustavu a doplnil ji účinnou metodou. Tyrš pochopil všestranný přínos tělocviku v ontogenezi. Ve svém ústavu cvičil chlapce i děvčata a zdůrazňoval význam školní tělesné výchovy. Docenil důležitost ženského tělocviku a na jeho podnět byl 29. listopadu 1869 ustaven Tělocvičný ústav paní a dívek pražských.

Tak jako každá organizace sdružující větší počet lidí i Sokol musel mít vlastní ideový základ. Tyrš byl vynikajícím teoretikem tělesné výchovy a podrobně rozpracoval i její úkoly a funkce ve společnosti, které od počátku uplatňoval v praktické činnosti sokolské organizace. To, že Sokol měl od počátku i svůj politický úkol dokumentuje Tyršova ideová práce Náš úkol, směr a cíl z roku 1971. Byl proti jakémukoliv národnostnímu útlaku a byl přesvědčen, že v rakouské monarchii se musí prosadit rovnoprávnost všech porobených národů. V činnosti sokolské organizace viděl prostředek k dosažení tohoto cíle. Na tomto místě je vhodné citovat samotného Tyrše: „Věc sokolská však, jak se obrací ke všem stavům a vrstvám, znamená tolik co tělesné i mravní vychování a šlechtění všeho národa československého, odchování jeho k síle, statečnosti, ušlechtilosti a brannosti zvýšené a musí hledět, aby se nakonec všechen lid octl v jejím okruhu.“ Význam společného úsilí národa vyjadřuje vznešeným a hlubokým výrokem: „Co všechen lid nezná, nikdo nezná! Co lid nedoveď, nikdo nedoveď! Co lidem se nestalo, nikým se nestalo!“.

A právě myšlenka rovnoprávnosti národů byla jedním z hlavních důvodů popularity Sokola a jeho rozšíření mezi slovanskými národy. Tyršovy zásluhy o rozvoj tělesné výchovy a mnohé pokrokové ideály, které prosazoval a za které bojoval, tvoří významnou tradici českého a slovenského tělovýchovného hnutí.

Sokolu a jeho tělocvičné soustavě věnujeme v naší práci samostatnou kapitolu proto, že tento tělocvičný spolek měl největší význam pro další rozvoj úpolů na našem území. Již od založení se v Sokole cvičilo na nářadí, prostná, pořadová, běh, skoky, zápas a šerm. Úpoly byly zařazeny jako jedna ze čtyř hlavních skupin cvičení s bohatým rozsahem pohybových aktivit. Tyrš zavedl cvičební rozvrhy, podle kterých byla cvičební hodina rozdělena na čtvrthodiny. První čtvrthodina obsahovala cvičení prostná, pořadová a běh. V ostatních čtvrthodinách se střídala cvičení na nářadí, skoky, zápas a šerm.

Tyrš vytvořil systematiku tělesných cvičení rozdělením na čtyři základní druhy:

1. Cvičení bez nářadí a bez pomoci neb odporu cvičenců jiných: cvičení prostná, cvičení pořadová.
2. Cvičení nářaďová a sice:
   1. na nářadích, skok prostý (do dálky, výšky a hloubky), skok útokem, skok o tyči, mety na koni a na koze, cvičení na bradlech, na hrazdě, v kruzích, kolovadle, na řebřících a šplhání, dále pak cvičení k udržení rovnováhy čelící, na chůdách, kladinách a na kouli;
   2. cvičení s nářadími, k nimiž náleží zejména činky, závaže, pytle, hole, oštěpy, koule kamenné neb železné.
3. Cvičení toliko pomocí jiných prováditelná: skupiny.
4. Úpoly, u nichž buď bez náčiní, buď s náčiním odpor síly živé přemáháme: odpory, zápas, rohování, šermování sekem a bodem.

Tyršova soustava byla prvním osmdesát let relativně stálá, i když je zřejmé, že se od počátku vyvíjela. O dynamice vývoje hovoří např. J. Závodník (1955), který uvádí vývoj pojmu zápasník v rané fázi vývoje Sokola: r. 1862 – zápolník, přeborník, r. 1867 – zápolník, borec, zápasce, r. 1867 – zápolník, zápasec, r. 1868 – zápasec, r. 1872 – zápasník. Podle oficiální sokolské učebnice Tělocvičná soustava Sokolská z roku 1920 představovaly úpoly IV. odbor tělocvičné soustavy a dále se dělily na dvě hlavní a další podřízené třídy (podle stejného klíče byly rozděleny i ostatní odbory soustavy):

A. bez náčiní:

1. Odpory (odpory, přetahy, přetlaky): bez náčiní, s náčiním. Cílem je jen překonávat odpor spolucvičence, přitom směr odporu a jeho činnost je dopředu známa.

2. Zápas (přehyby, zdvihy, strhy, podtrhy a tak dále): jak se uvádí, nejde jen o odpor protivníkovi, ale o to přemoci protivníka. Shodit ho na zem tak, aby se stal jeho další odpor nemožným.

3. Box „rohování“ (útoky pažemi, kopy, kryty). „podstata spočívá v útoku pažemi anebo nohama, stejně jako v odvracení těchto útoků“ (ČOS, 1920, s. 240).

B. s náčiním:

1. Šerm šavlí.

2. Šerm fleuretem (staročesky „končíř“).

3. Šerm holí: krátkou (80-100 cm), dlouhou (do výšky cvičencovi brady
– šlo o dřevěný prut, na jednom konci širší, jako na druhém).

4. Šerm bodákem.

5. Šerm dýkou.

Šerm různými zbraněmi v sokolské soustavě byl založen převážně na základech francouzské školy. Velkým příznivcem šermu byl J. Fügner. Právě na Fügnerův návrh byl šerm do Sokola zařazen. Tyrš sám šerm z branných důvodů velmi popularizoval a kromě českého tělocvičného názvosloví vytvořil i názvosloví šermířské a vojenské.

Od prvního vydání Tyršova díla Základové tělocviku v r. 1873 je vidět obsahový posun především v rozšíření šermu bodákem, pravděpodobně jako reflexe událostí první světové války. Jednotlivé úpolové termíny je třeba chápat v kontextu doby jejich vzniku. Např. tehdejší zápas se značně odlišoval od současného chápání sportovního zápasu. Sokolský zápas bychom mohli z dnešního pohledu hodnotit jako zápas ve volném stylu s prvky džúdžucu. Řecko-římský styl začali odlišovat francouzští zápasníci až na konci 19. stol. Také tehdejší sokolský box (rohování) nebyl tím dnešním olympijským boxem. Tyrš zařadil do své soustavy „rohování francouzského typu“ tedy savate [savat]. La boxe française neboli savate zahrnoval různé techniky úderů pažemi, kopů nohama, krytů, úhybů apod. Dnešní podoba tohoto ryze evropského úpolového sportu se blíží současnému americkému kickboxingu.

Úpoly nebyly v Tyršově sokolské soustavě, ani v pozdějších přepracovaných soustavách tak podrobně rozebrány, jako ostatní cvičení. Zatímco v prvních dvou odborech byli jednotlivé cvičení rozepsány až po jednotlivé prvky a jejich variace. To bylo způsobené zřejmě tím, že úpoly jakožto heuristické činnosti poskytují až příliš mnoho odlišných prvků, než aby mohly být popsány vyčerpávajícím způsobem. K této úvaze nás vede i Tyršův popis procesu sestavování tělocvičné soustavy sokolské v úvodu spisu Základové tělocviku: „Taktéž při úpolech, od zápasu až k šermování, jsme totožnosť v soustavě poprvé a do podrobna vytkli. Zvláště zde pak jevila se nutnosť, všechny možnosti odchvatů, odseků a odbodů, záludů zápasnických a šermířských a pomocí návodu kombinačního opět a opět proskoumati a při tom i ke zkušenostem všech jiných škol, zvlášť šermířských, co nejbedlivěji přihlížeti ...“.

2.2.1 Odpory v sokolské soustavě

Průpravné úpoly byly v sokolské systematice zařazeny pod souhrnným názvem odpory. Principem těchto cvičení bylo klást odpor partnerovi ve vykonání pohybového úkolu s cílem rozvinout jeho sílu. Tímto jednoduchým principem bylo nahrazeno posilování s náčiním, kterého bylo zpravidla nedostatek. Odpor živého objektu má navíc další rozměr, na rozdíl od zvedání neživého předmětu. Přenášením sil přes jiné pákové poměry, elasticitou tkání a proměnlivostí odporu dochází ke ztížení cvičení oproti zvedání např. činek. Cvičení s partnerem má navíc psychologický a sociální rozměr. Překonávání živé síly partnera je emotivnější, rozvíjí morálně-volní vlastnosti a přirozeně bývá i zábavnější. Mezi partnery dochází k interakci, navzájem se vybízejí k výkonu, povzbuzují se a prožívají společně fyzický výkon. Následující vyobrazení odporů je převzato z publikace Základové tělocviku. Cvičení uvádíme s názvy v původní podobě tak, jak byly pojmenovány v sokolské soustavě.

Průpravné úpoly se v sokolské soustavě dále nerozdělovaly a všechna cvičení, při kterém byl kladen partnerovi odpor, s dopředu stanoveným směrem, se nazývaly odpory. V porovnání se současnou systematikou bychom sokolské odpory nazvaly základní úpoly s dalším rozdělením na přetahy, přetlaky a odpory. Všechny výše uvedené příklady bychom klasifikovali jako přetlaky. Základní úpolová technika nebyla v Sokolu samostatně vyučována, byla součástí úpolových sportů (zápas, box, šerm).

2.2.2 Zápas v Sokolské soustavě

Zápas byl pěstován v Čechách již v první polovině 19. st. Často byl součástí cirkusových představení. Rovněž Tyrš se věnoval zápasu a považoval ho za jeden z nejvšestrannějších sportů. Spatřoval v něm spojení všech prvků tělesné zdatnosti (síly, obratnosti, vytrvalosti) a to rovnoměrně pro celé tělo. V tomto ohledu se ztotožňoval s antickým pohledem na zápas, jako na ideální a všestranný sport. Jak bylo popsáno v předchozí kapitole, zápas byl součástí sportovních aktivit Sokola od samého počátku a patřil k oblíbeným, široce rozšířeným pohybovým aktivitám. Již v publikaci Tělocvičné názvosloví z roku 1862 uvedl Tyrš ucelené názvosloví zápasu, v Základové tělocviku pak uvádí konkrétní příklady chvatů a základní techniky zápasu. Důkazem popularity zápasu v rámci Sokola jsou i četné dobové ilustrace. Zápas pěstovaný v Sokolu byl však odlišný od zápasu, který známe dnes v olympijském pojetí. Sokolský zápas obsahoval prvky volného stylu a sebeobrany. Následující vyobrazení zápasnických chvatů a technik je převzato z publikace Základové tělocviku. Cvičení uvádíme s názvy v původní podobě tak, jak byly pojmenovány v sokolské soustavě. Všimněte si jejich podobnosti s některými technickými prostředky současných úpolových sportů (džúdó, aikidó aj.).

2.2.3 Box v sokolské soustavě

V Sokole byl vyučován také box, starším českým názvem rohování (odvozeno od rohů ringu). Odtud také označení boxera – rohovník. Obdobně jako tomu bylo u zápasu, ani sokolský box nebyl tím současným olympijským sportem. V Sokole totiž nebyl vyučován v té době již rozšířenější anglický box, ale méně známý druh boxu – savate (čti savat). Tento původní francouzský úpolový sport (La boxe française) zahrnuje nejen pěstní techniky, ale také kopy, obdobně jako některá asijská bojová umění. O rozvoj savate v Sokole se zasloužil Jindřich Vaníček na počátku 20. stol. O dalším rozvoji savate, stejně jako o příčinách jeho zániku v Sokolu po roce 1920 nemáme dnes žádné poznatky. Ani v současné době není savate v Čechách pěstovaným sportem, na rozdíl od země svého původu, kde je stále velmi populární. Současný savate se vnějšími znaky se mírně podobá americkému kickboxingu. Rozdíly jsou však patrné jak v ustrojení zápasníků, rukavicích, tak i v samotné technice, která je zcela originální. Na následujících vyobrazeních rohovníků můžete vidět několik technických prostředků savate. I zde si můžete všimnout podobnosti s některými úpolovými sporty, včetně šermu, který měl vliv na provedení postojů. Cvičení uvádíme s názvy v původní podobě tak, jak byly pojmenovány v sokolské soustavě. Mezi dochované staročeské názvy technik patří sot (přímý úder) a rub (boční úder).

2.2.4 Šerm v Sokolské soustavě

Zakladatelé Sokola byli oba aktivní šermíři. Nejen proto byl šerm bohatě zastoupen v sokoslské systematice. Jednalo se o populární a ušlechtilý sport, který měl navíc svůj branný význam. O popularitě šermu svědčí také časté vyobrazování zbraní na sokolských praporech, obrazech, nástěnných malbách apod. Šerm v Sokole byl založen na francouzské škole. Šermovalo se různými zbraněmi. Tyrš vytvořil českou terminologii jak pro šerm, tak pro vojenská cvičení. Na následujících vyobrazeních můžete vidět několik technických prostředků, zbraní a ochranných prostředků pro výcvik šermu. Uvádíme původní názvy tak, jak byly požity v publikaci Základové tělocviku.

2.2.5 Sokol v současnosti

Tělocvičné jednoty Sokol pokračují ve své činnosti i v současnosti. V České republice jsou sdruženy do 42 sokolských žup. Česká obec sokolská (ČOS) je členem Světového svazu sokolstva společně se sokolskými organizacemi v Evropě, Americe i Austrálii. ČOS je také členem významné mezinárodní organizace ISCA (International Sport and Culture Association). V roce 2012 oslavil Sokol 150. výročí svého založení. S odkazem na původní sokolskou ideu je posláním ČOS zvyšovat tělesnou zdatnost svých členů a vychovávat je k čestnému jednání v životě soukromém i veřejném, k národnostní, rasové a náboženské snášenlivosti, k demokracii a humanismu, k osobní skromnosti a ukázněnosti, k lásce k rodné zemi a úctě k duchovnímu dědictví našeho národa (Stanovy ČOS Čl.2 odst. 2.1).

2.3 Vývoj teorie úpolů

V průběhu 20. století byly úpoly využívány v Sokolu stále menší měrou. Např. francouzský box ze sokolských žup po roce 1920 postupně zcela vymizel. Naopak ve sportovním hnutí a školství docházelo ke postupnému rozvoji úpolů. Rozšiřování úpolových systémů na našem území (džúdžucu, džůdó, zápas, šerm, karate, sebeobrana aj.) bylo doprovázeno také rozvojem teorie úpolů. Teorii a systematice úpolů se postupně věnovala řada autorů, kteří nahlíželi úpoly z různých hledisek. V této kapitole se soustředíme na výběr z teorie úpolů těch autorů, kteří se věnovali především jejich didaktickému využití s přihlédnutím ke školní tělesné výchově. Kapitola je souhrnným přehledem výběrových teorií úpolů, z nichž některé jsou již těžko dostupné. Každá z teorií má své odlišnosti a význam, zdůrazňuje také různé výchovné a formativní hodnoty úpolů. Průpravné úpoly byly vytvořeny jako průprava pro úpolové systémy, proto se s nimi významně prolínají. Z tohoto důvodu je třeba zabývat se v historickém přehledu nejen samotnými průpravnými cvičeními, ale i úpolovými systémy, kterým se jednotliví autoři v literatuře zabývali. Rovněž je třeba pamatovat na to, že výchovné hodnoty úpolů jsou v podstatné míře všeobecně platné jak pro průpravné úpoly, tak i pro úpolové sporty.

2.3.1 Sokol – Cvičení úpolnická a šerm

Nejen na počátku sokolského hnutí, ale také v pozdějším období se v Sokole rozvíjela teorie úpolů. Ačkoliv, jak již bylo řečeno, některé úpolové aktivity postupně zanikly (např. savate), jiným byla stále věnována pozornost. Sokolská příručka pro cvičitele z roku 1948 Cvičení úpolnická a šerm je jedním ze zdrojů informací o systematice a didaktice úpolů v Sokole:

Cvičení úpolnická jsou důležitým odvětvím tělesné výchovy. Jimi musí projít každý cvičenec, aby získal vlastnosti, jež mu mohou poskytnout jedině tato cvičení: nebojácnost, srdnatost, postřeh, rozhodnost, vůli a sebevědomí a kromě toho vážnost k soupeři a poctivost v zápolení. Šerm má rovněž svoje dobré hodnoty, ale pro přílišnou obsáhlost látky výcviku, jímž má každý projít, považujeme účast na tomto cvičení za dobrovolnou.

Cvičení úpolnická a šerm jsme rozdělili:

1. Úpoly
   1. odpory, přetlaky, přetahy,
   2. zvedání a nošení břemen,
   3. potyky a zápas,
   4. rohování,
   5. sebeobrana
2. Šerm
   1. končířem,
   2. šavlí,
   3. kordem.

Rozdělení cviků podle věku je pro cvičitele pouze vodítkem pro postupné a rovnoměrné ovládnutí všech cvičebních odvětví u průměrně vyspělých cvičenců. U družstev s cvičenci nadanějšími bude postupovat rychleji, u družstev s méně nadanými cvičenci pomaleji, než jak je uvedeno, ale vždy tak, aby nebyla porušena souvislost výcviku a aby do 20 let každý cvičenec ovládal co nejvíce a byl co nejvšestranněji vycvičen.

Přehled výcviku podle věku:

• 6 – 8: Přetahování, přetlačování, přenášení menších břemen a potyky vřazujeme do rámce her. Důležitým požadavkem je, aby každý zápolil se sokem poctivě bez postranních úmyslů.
• 8 – 10: Látka zůstává téměř stejná jako v předchozím stupni, liší se jen způsobem provádění. Zápolení je již opravdovější, ač nesmí ztrácet povahu hry.
• 10–12: K předešlým cvičením připojíme odpory, zvedání a nošení cvičenců jako břemen.
• 12–14: Pokračujeme v cvičeních minulého stupně, k nimž připojíme křížkování jako podklad pro výcvik v zápase a některé základní prvky pro zápas. V šermu, kde považujeme účast za dobrovolnou, započneme s výcvikem šermu končířem.
• 14-16: Omezíme poněkud odpory, přetlaky a přetahy a věnujeme větší pozornost dalšímu výcviku zápasu a základům rohování a sebeobrany. V šermu připojíme k výcviku končířem i výcvik šermu šavlí.
• 16-18: Do osnovy zařadíme občas přetah lanem a vzpírání lehké činky. V zápase pokračujeme ve výcviku těžších chvatů, v rohování ve výcviku dvojic a v sebeobraně v ostatních způsobech obrany. V šermu dovolíme v končíři volný potyk, k výcviku šavle připojíme výcvik šermu kordem.
• 18-20: Kromě vzpírání břemen, ve kterém dovolíme závodit teprve od 20 let, můžeme u vyspělejších provozovat zbývající odvětví závodně.

2.3.2 Jaroslav Pavlíček – Úpoly

Ve skriptech Úpoly z roku 1953 pro posluchače tělesné výchovy na vyšší pedagogické škole Dr. Jaroslav Pavlíček uvádí:

Úpolová cvičení vznikla původně jako potřeba primitivního a později i civilisovaného člověka bránit se nejrůznějším útokům a nebezpečím. Patří proto pro svůj přirozený základ právem k základním cvičením. Ale i později za klidného a bezpečného života vznikají a udržují se různé formy úpolů z přirozené touhy člověka měřit své síly s druhými. Tento rys soutěživosti provází člověka od mládí až po stáří. V mládí se uplatňuje v rozmanitých druzích drobných úpolů a úpolnických her, v dospělosti pak vrcholí sportovními druhy úpolů, z nichž na našich školách se nejvíce uplatňuje zápas, sebeobrana a box. Jsou to cvičení zabarvená do značné míry emocionálně, takže cvičenci vynakládají vskutku všechny své tělesné i duševní schopnosti, aby zvítězili. Tato okolnost je pro učitele velkou podporou v jeho práci pro zájem a opravdovost, s níž žáci ke cvičením přistupují, současně ho však nutí, aby se zvýšenou pozorností dbal přísně kázně a metodického postupu, neboť jinak by právě pro tu opravdovost mohlo snadno dojít ke škodám na zdraví cvičence. Úpoly mají vysokou hodnotu po mnoha stránkách. Zdůrazníme u nich především moment výchovný, neboť působí intensivně na rozvoj vůle, duchapřítomnosti, odhadu situace, postřehu a houževnatosti. Po stránce tělesné jsou úpoly jedním z nejvydatnějších prostředků k rozvoji síly a všestranné zdatnosti, stejně jako k vypěstování souměrného a krásného těla. Uvážíme-li při tom, že značnou část úpolnických cvičení můžeme provádět bez nákladného nářadí a úpravy cvičebního prostoru, stěží najdeme po všech stránkách rovnocennou formu tělesných cvičení. Výrazným způsobem přispívají úpoly právě k rozvoji tělesných i duševních vlastností a schopností, které vyžadujeme od vojáka. A protože získání a udržení schopnosti bojovat a bránit se je povinností každého občana, ať muže či ženy, klademe je v tělesné na jedno z předních míst.

Pavlíček se dále věnuje řadě úpolových cvičení včetně sebeobrany. Za obzvláště podnětné považujeme jeho doporučení k výuce pádové techniky:

Pády

Způsob provedení:

• úmyslný na žíněnce,
• s vyšší plochy,
• přes překážku,
• hozením.

Zásady:

• chránit choulostivá místa,
• převést náraz s míst bolestivých a lehce zranitelných na velké skupiny svalové,
• rozvést náraz na největší plochu,
• rozvést náraz v čase (kotoulem, převalem).

Postup:

1. Úder paží v lehu na zádech, ze sedu, skulením na záda.
2. Kolébání a válení na zádech: ze sedu, dřepu, stoje. (bez úderu pažemi, s úderem)
3. Kotoul nazad přes rameno.
4. Kotoul napřed: z podřepu, z kleku únožmo, ze stoje, z rozběhu, přes překážku.
5. Pád na bok: ze sedu s úderem paže, z kleku sounož, jednonož dosednutím z kleku pravonož se vztykem na levé a trčením pravé vpřed dovnitř, z dřepu únožmo s přešvihem přednožmo, z podřepu roznožmo s rozkýváním trupu i paží různostranně, z podporu ležmo za rukama trčením levé pod tělo, z lehu na šikmé tyči, z lavičky, bedny, dvojice cvičenců apod.
6. Pád na rovná záda: ze dřepu, ze stoje, s vyšší plochy, vyhozením ze třmenu (dlaní sedícího druha).
7. Pád napřed plavmo: z kleku (kolébka), z dřepu.

Metodické poznámky:

Nácvik pádu je při sebeobranně nezbytným předpokladem, protože při výcviku jak útočník, tak i obránce buď úmyslně padají, nebo jsou hozeni (strženi) na zem. Neznalost a z toho plynoucí bolestivost i úrazovost pádů by nesmírně znesnadňovala postup, nehledě k nebezpečí zranění. To ovšem neznamená, že by bylo nutno cvičit stále jenom pády až k jejich zvládnutí. Je to cvičení bolestivé a únavné a jistě bychom tím cvičence časem odradili. Cvičení pádů musíme střídat i jinými, lehčími sebeobrannými zákroky, při nichž není pravděpodobnost prudších pádů. Zvláštní pozornost věnujeme pádu na bok, který nemá předběžnou průpravu z tělocvičných kotoulů jako pády kotoulem nazad i napřed a proto je jeho nácvik pomalejší. Jeho praktická použitelnost je však snad největší ze všech. Nácvik pádů provádíme zprvu na žíněnce (doskočišti), protože pád na tvrdou podlahu je bolestivý, zvláště není-li dosud technicky zvládnut. Tím by se cvičenci odrazovali a pádům se vyhýbali. Po zvládnutí však vždy přecházíme na holou podlahu (trávník), alespoň se snadnějšími pády, neboť teprve tím získáme potřebnou sebedůvěru v každém prostředí a situaci. Velikou pozornost věnujeme automatizaci vydatného úderu paže o zem. Často se od tohoto, zdánlivě nepodstatného detailu brzy odbíhá, považuje se za pouhý efekt a následkem je trvalé zdržování výcvikového postupu, protože bolestivost pádů trvá (pády nejsou úderem paže změkčeny a odlehčeny). Dokud není úder zcela zažit, trvá také nebezpečí, že cvičenec bude zachycovat pád pokrčenou paží (poškození zápěstí). Důkladně procvičujeme válení na zádech a kotouly, abychom docílili automatického předklonu hlavy při všech pádech (mimo plavmo napřed). Od počátku učíme vztyku bez pomoci paží. Pády cvičíme vždy oboustranně hned zpočátku, později se cvičenci pádu na druhou stranu vyhýbají a užívají vždy toho pádu (na tu stranu), který se dříve naučili, i když je to nevýhodné. Při pádech s vyšší plochy a přes překážku výšku jen zvolna a postupně zvětšujeme. Jediný špatný a bolestivý dopad (vyražení dechu) může cvičence na dlouhou dobu vyřadit z normálního výcviku (psychicky). Jenom nespěchat, dojdete dříve k cíli.

2.3.3 Vladimír Roubíček – Rohování (Box) mládeže se zřetelem ke školnímu vyučování

Vladimír Roubíček je autorem několika knih, skript a příruček, které se zabývají výukou úpolů. Kniha Rohování mládeže z roku 1956 je představuje komplexní informaci o teorii a didaktice vyučování boxu mládeže a to i ve srovnání s pozdějšími učebnicemi ostatních úpolových sportů. Nutno dodat, že Roubíčkův text o významu boxu pro rozvoj pohybových schopností a psychických vlastností je do značné míry možné zevšeobenit na didaktiků úpolů jako celek. Význam boxu ve výuce mládeže popisuje Roubíček následovně:

Box (rohování), dřívější pěstní zápas, skutečný boj dvou soupeřů, je v současném stupni vývoje sportem, který vyžaduje pečlivé a tvrdé přípravy tělesné a psychické. Právě pro tuto náročnost přináší rohování řadu kladů, kterými přispívá k výchově mladých mužů a řadí se na čestné místo v tělesné výchově.

V dnešním systému tělesné výchovy patří rohování mezi úpoly. Úpoly a jim předcházející zdvihání, nošení a drobné úpoly jsou ve školní tělesné výchově žactva jedním cvičebním odvětvím základního prostředku tělesné výchovy – gymnastiky. Ve sportovním pojetí obsahují úpoly čtyři druhy sportů: rohování, branný zápas a sebeobranu (judo a jiu jitsu), zápas řeckořímský a volný styl, šerm. Všechny druhy mají společný bojový charakter; v utkání překonává se přímý odpor soupeře, který má stejné možnosti. V řízeném a přesnými pravidly určeném bojovém střetnutí dochází ke srovnání tělesných i duševních schopností a vlastností soupeřů. K sportovním úpolům přidružuje se ještě vzpírání a řadíme k nim i sportovní přetah lanem. Každý ze čtyř vypsaných druhů úpolů má svou důležitost; rozhodující pro jejich volbu je schopnost jednotlivce a podle okolností, vhodnost jejich použití. U mládeže je nutno pamatovat na přiměřenost vyžadovaných úkolů a na vhodné dávkování. Většina úpolů má prvořadý význam v možnosti přímého uplatnění v životě.

U rohování oceňujeme zvláště důkladnou a všestrannou průpravu tělesnou, tuhý výcvik, který je pro tento sport předpokladem. V přípravě k rohování získávají se cenné vlastnosti a schopnosti, které jsou důležité pro budoucí brance, a které se při sportovním rohování uplatní v ringovém boji. Jsou to zvláště:

A. Vlastnosti podmíněné silou vůle

Jako při každém tréninku tak i v rohování se upevňují snahové procesy při překonávání těžkostí výcviku, vlastní únavy, neobvyklých podmínek tréninku atd.

Vůle vyjadřuje záměrnou a uvědomělou snahu k uskutečnění, k dosažení určitého stanoveného výsledku; u rohovníka k dosažení nejvyšší výkonnosti a připravenosti. Cvičí se ve všech složkách rohovnické přípravy plněním jednotlivých úkolů; posiluje se dosaženými výkony a pokroky. Také v utkání je vůle vedoucí vlastností.

Kromě toho má rohování specifické vztahy k určitým druhům snahových procesů, a to zvláště:

1. k vytrvalosti

projevující se schopnosti déle trvající (dlouhodobé) námahy. Získává se postupným prodlužováním cvičení síly a rychlosti. Přizpůsobením organismu zvýšené a delší práci udržuje se co nejdéle nejvyšší výkonnost a akceschopnost. Souvisí s ekonomií všech pohybů, s uměním hospodařit se silami. Ze zdravotního hlediska zvláště se zvýšením vitální kapacity plic a s přizpůsobením činnosti srdeční;

2. k houževnatosti a odolnosti,

k nimž opět dochází spojením tělesné zdatnosti s volním úsilím. Obě vlastnosti jsou po rohování typické, navazují na vytrvalost. Vedou k překonání těžkostí a námahy rohovnického výcviku, v utkání pak umožňují snést a vydržet úpornost a tvrdost boje bez snížení vlastní vytrvalosti a iniciativnosti. Pomáhají potlačit a překonat vlastní únavu.

Systematickým rohovnickým výcvikem získávají se déle:

B. Schopnosti a vlastnosti spočívající na rychlosti a reaktivnosti

1. rychlost

nervosvalová vlastnost, v rohování projevuje se prováděním potřebných pohybů v nejkratší době a okamžitou svalovou prací za určitým účelem. Charakteristická je rychlost práce paží při úderech. K rychlosti se dospívá častým opakováním přesně vymezených pohybů nejenom paží ale celého těla. Rychlost se procvičuje v obraně i útoku;

2. postřeh

vyjadřuje jej, zvláště v utkání, rychlé vnímání a včasné zpozorování připravovaného, příp. již probíhajícího soupeřova útoku, nebo okamžité správné odhadnutí příležitosti k útoku vlastnímu. Postřeh doplňuje

3. rychlé rozhodování,

neboť měnící a rychle se střídající možnost útoku s nutností obrany vyžaduje k úspěšnému zákroku bystrého úsudku a včasného rozhodnutí k uplatnění nejvhodnějšího úderu či obrany.

Výslednicí a vlastním projevem dobrého postřehu a rychlého rozhodování je uskutečnění potřebné pohybové akce. Její úspěšnost je však podmíněna kromě rychlosti nervosvalové reakce také technickou vyspělostí.

C. Síla

Prokáže se zvýšenou účinností svalové práce při výkon, v rohování zvláště v prudkosti úderu a také při práci nohou. Všestranným tělesným zatížením při boxu rozvíjejí se všechny svalové skupiny; nejvýrazněji svalstvo nohou, břišní a paží. Při průpravě získává se síla delším opakováním cviků a jejich zrychlováním, kdy svalstvo se střídavě napíná a uvolňuje.

D. Vlastnosti charakterové

Vzrůstá a upevňuje se:

1. sebedůvěra – získává se postupujícím výcvikem a dosažením určitého stupně výkonnosti. Dalším zvyšováním a zdokonalováním tělesné zdatnosti a technické vyspělosti, zvláště pak řádným propracováním obran dospívá se u cvičenců k jistotě, k vědomí o jejich schopnostech a možnostech. Přímé, energické jednání a vystupování, odstranění nerozhodnosti, pocitu slabosti a méněcennosti, posílení sebevědomí jsou vyjádřením sebedůvěry a jistoty;

2. odvaha – uplatňuje se v utkání. Pokud je podložena sebedůvěrou, technickou a taktickou vyspělostí a rozumovou uvážlivostí, projevuje se odvaha smělým a rozhodným postupem, nebojácným a iniciativním vedením i útočným pojetím boje. Cvičí se nácvičných utkáních. Neodpovědná, nepromyšlená, „slepá“ odvaha byla by nesprávná až nebezpečná. Podobnou odvážlivost upravuje a vylučuje také

3. sebeovládání – pro výchovu velmi cenná volní vlastnost, která je v rohování nezbytná. Přichází již v přípravě překonáváním hlavně okamžitých současných těžkostí a tvrdostí výcviku. V utkáních spočívá sebekázeň v zachovávání potřebné rozvahy, jasného myšlenkového sledu a v rozumovém ovládání svého chování i za ztížených podmínek, které vznikají spádem boje, obdrženými údery a podobně. Sebeovládání uskutečňuje se zvláště stálou kontrolou a usměrněním vlastního jednání, činnosti a projevů podle významu, možnosti a vhodnosti vzhledem k dosažení sledovaných výsledků;

4. cílevědomost – jeví se ve vědomém jednání a v promyšleném postupu za určitým účelem – cílem, lépe úkolem nebo dílčím cílem. Výcvikový cíl, dokonalá příprava rohovníka, zdůvodňuje nutnost důkladné a tvrdé průpravy. Cílevědomost přípravy prověřuje se v utkání. Jeho výsledek závisí opět na cílevědomém způsobu boje; uplatňuje se v něm zvláště iniciativa, systematický postup, aktivní řešení obtížných situací, přehled a ostatní vlastnosti, kterými se projevuje morální převaha.

Téměř všechny jmenované vlastnosti a schopnosti uplatňují se společně ve vzájemném spojení a souvislosti

Roubíček spatřoval v boxu značné výchovné hodnoty a didaktický potenciál. Důležitý je podle něj rozvoj výše uvedených schopností a vlastností, stejně jako projev čisté radosti z pohybu, překonávání překážek a odporu sportovního soupeře. Záporně se naopak staví k názorům těch, kteří box považují za druh rvačky:

„Box není žádná rvačka, ale šerm oběma pěstmi“, tak zahajoval vyučování rohování J. Hoyer ve svých lekcích; „umění ránu dát a nedostat, ale být schopen úder snést,“ říká zasloužilý mistr sportu J. Heřmánek. Tak stručně, jasně a výstižně charakterizují rohovnický sport naši zasloužilí pracovníci a odborníci.

Je však stále těch dost, kteří se na boxing dívají jiným pohledem, nenašli dosud správný poměr, ale trvá u nich názor, že box je sport hrubý, surový a nebezpečný. Tento názor vznikl z určitých předsudků a ty opět na základě neinformovanosti, neznalosti nebo jen povrchních vědomostí o tomto sportu. Box se jim proto nelíbí a mluví podle toho o něm. Setkáváme se s nimi často; brzdí rozvoj boxu, svým nepochopením ztěžují práci rohovníků, cvičitelů a vedoucích (např. rodiče), ale jinak neškodí. Mnohem horší a nebezpečnější jsou ti, kteří mají sice stejný názor (proto box většinou nikdy nezkusili), ale o boxu mluví; rohovnická utkání se jim líbí, při každé příležitosti je navštěvují, nebo dokonce nějakým způsobem „spolupracují“ v rohovnickém prostředí.

Obě tyto skupiny lidí nejsou však pro rohování ztraceny; záleží na všech, kteří vědí o hodnotách rohování, ať již se mu aktivně věnují nebo k němu mají opravdový vztah, podložený zájmem, znalostmi a zkušenostmi, aby vyhledávali možnost k vysvětlování, přesvědčování a také dovedli poučit a získat ty, kteří se na box ještě nedívají správně.

Učitel a profesor tělesné výchovy může v tomto snažení vykonat značný kus práce, přivést dospívající mládež k správnému názoru a k aktivnímu zájmu i o důkladnější rohovnický výcvik, kterým by měl projít každý chlapec. V dalším zaměřme se k rozboru rohování, k jeho charakteru, zvláště k těm znakům, které při počátečním nebo povrchním poznáním vedou k úsudku a názoru o surovosti, hrubosti apod. Než k nim dojdeme, zamysleme se nad úplně jiným příkladem tělesného cvičení, podle něhož se k boxu opět vrátíme.

Sledujme např. zdravého, mladého chlapce, který v přírodě jede na kole. Na pěkné silnici jede sám. Náhle, aniž by ho k tomu někdo nutil, jede rychleji. Má radost z pohybu, jede ještě rychleji, opře se do pedálů ze všech sil a vystupňuje svoje úsilí k největší rychlosti. Po chvíli se unaví, zvolní, jede opět pomaleji, odpočívá si. Ukázal, zkusil a ověřil si své možnosti a tělesné schopnosti, samovolně vydal mnoho energie, aby dosáhl svého maximálního výkonu. Byl to přirozený projev jeho mládí a zdraví; nejrychlejší jízda přinesla mu vlastní uspokojení a radost z výkonu. Sledujeme cyklistu ještě dále. Opakovaným, výcvikem, tréninkem, se osobní výkon zvyšuje. Náš chlapec dociluje větší rychlosti, déle vydrží v plném tempu. Jednou při jeho vyjížďce objeví se vedle něho jiný cyklista, jede rychle a našeho známého předjede. Ten bezděčně přidá, dohoní jej, vzniká závodění, soupeření. Projeví se odvěká, podvědomá snaha po srovnání a měření vlastních schopností, síly, vytrvalosti, obratnosti a rychlosti atd. s někým jiným – svádí se boj o vítězství se soupeřem.

Jsme u vzniku sportu, který v našem pojetí spojujeme ještě s uvědomělostí a ideovostí. Závodní provozování sportu je prověrkou fyzické zdatnosti, výkonnosti a připravenosti. Uvědomělý sportovec prokazuje pak své schopnosti i při plnění úkolů občana socialistického státu.

Vraťme se k boxu. Vyvrcholením rohovnického výcviku je boj, který je také vyjádřením a uskutečněním přirozené touhy po změření vlastních sil a schopností s někým jiným. V tomto vyvrcholení hledejme při rohování proti ostatním sportům rozdíl. Je společný všem sportovním úpolům. Jde o překonávání přímého odporu soupeře – (platí zde Tyršovo překonávání síly živé) ve skutečném zápase, kdy možnosti boje jsou dány a vymezeny přesnými pravidly. Podle charakteru tohoto vyvrcholení, k němuž dochází u všech sportů ve formě utkání – střetnutí, musí být zaměřena příprava a výcvik.

Rozdílný bude speciální výcvik rohovníka a cyklisty. Jinak ale, příprava u všech sportů musí být stejná; postupná, pečlivá a řádná. Tak jako chlapec v našem příkladě začíná se nejprve při jízdě na kole učit rovnováze a počátkům jízdy vůbec, tak zájemce o rohování musí nejprve poznat základy tohoto sportu, naučit se základním úderům, obranám apod. V dalším postupu cyklista cvičil rychlou jízdu a zvyšoval výkon, rohovník procvičuje další údery, práci nohou, získává odolnost, vytrvalost, postřeh, správnost a účelnost pohybu apod. Má potom také radost ze své výkonnosti, pocit uspokojení a sebedůvěry, že jeho výsledky při výcviku jsou zřetelné; umí využívat získaných vlastností a touží po srovnání své výkonnosti a zdatnosti v utkání se soupeřem.

Při rohovnickém sportu je tu však vždy jeho učitel, trenér. Teprve ten posoudí, zda jeho umění je již dostačující, aby se nejprve v cvičném boji dále zdokonaloval a postupně se připravil po všech stránkách, než dojde k opravdovému utkání. Nevydržel a neobstál by náš cyklista, nebo běžec, který by se chtěl bez poctivé přípravy měřit s trénovanými závodníky, stejně jako by si způsobil újmu na zdraví mladý borec, rohovnický začátečník, kdyby chtěl bojovat proti zkušenému boxeru. Obdoba je tu zřejmá; při správné přípravě a pečlivém vedení není důvodu obávat se tvrdosti boxu, chybou je zaměňovat ji se surovostí a hrubostí.

V rohovnickém boji jsou charakteristické údery pěstí. Užívá se pouze těch, které pravidla dovolují; jsou to údery na kteroukoliv část hlavy a těla nad pasem zepředu nebo ze strany. Dobře připravený borec ovládá celou řadu úderů. Proti každému úderu je možná plná a jistá obrana, která útoky zneškodňuje. Je samozřejmé, že při rychlé výměně ran nestačí borec všem úderům zabránit a dochází k zásahům. To je to umění ránu dát a nedostat.

Nebylo by vhodné tvrdit, že zasažená místa nebolí. Mnoho záleží na tréninku, na odolnosti, která se při něm postupně získává. Zkušeny rohovník nám pak potvrdí, že údery přijímá bez zvláštního pocitu, zejména když v zápalu boje není ani času věnovat pozornost nepříjemnému nebo nepříliš bolestivému pocitu. Více postižené místo ohlásí se po zápase, zřídka však to bývá vážnější zranění, vyžadující lékařské ošetření. Pro údery do hlavy, na obličej a na bradu platí totéž, i když hlava je citlivější. Krvácení z nosu, které může být způsobeno i úderem nepříliš tvrdým, není nebezpečné a proto může borec i pokračovat v boji. Je mu to povoleno, pokud krvácení není příliš velké. Opravdu tvrdý zásah buď na hlavu nebo na tělo, který způsobí neschopnost rohovníka v boji po dobu 10 vteřin, nazývá se knockoutový. Působí někdy ztrátu vědomí, mdlobu, vyražení dechu, nebo kratší ochrnutí a neschopnost ovládání svalstva i při vědomí.

V utkání vítězí ten, kdo je lepší, kdo umí vyjádřit svoji převahu vyšším počtem zásahů, ale také lepší obranou, dále tím, že je útočnější posuzuje se a hodnotí také způsob a čistota boje. Knockout (k.o.) může být přesvědčivým důkazem o převaze, ale může také být způsobem nepozornosti, často i jinak vlastní vinou knockoutovaného. Zabraňuje se mu zvýšenou pozorností a dobrou obranou. Ke k.o. u stejně vyspělých rohovníků dochází však poměrně málo. Výchova všech rohovníků u nás dospívá k tomu, že v protivníkovi se nevidí nepřítel, ale čestný soupeř. Dobrý a svědomitý borec v utkání s mnohem slabším soupeřem nezaměří se ke k.o. úderu; vyjádření jeho převahy projeví se stejně ve výsledku utkání, tak zvaném bodovém vítězství. Propaguje se technicky vyspělý box; k utkání mají přicházet borci, kteří bezpečně ovládají prvky rohovnického umění v útoku i obraně a jsou dostatečně odolní.

Důraz klade se i na přípravu psychickou. Sebeovládání je stejně důležitým měřítkem zralosti rohovníka pro boj jako technická zdatnost. Dobře připravený rohovník nesmí ztrácet rozvahu po prvé obdržené raně a nenechá se strhnout k bezhlavému boji, v němž by ztratil přehled a jistotu. Musí umět vyčkat a vypracovat si okamžik, kdy úder vrátí. Při takovémto pojetí není boxing rvačkou, i když spád zápasu může být prudký a urputný. Tvrdý a nevybíravý způsob boje nevybočí pak z mezí pravidel a odpovídá sportovnímu charakteru rohování.

Kontrolu důstojného boje a čestného rámce, zajišťuje nyní ringový rozhodčí. V našich pravidlech zastává významnou funkci vychovatele, je kvalifikovaným odborníkem a bdělým strážcem našeho pojetí rohovnického sportu. Sleduje a řídí boj v ringu. Jeho povinností je zabránit, aby závodník otřesený těžkým úderem nebo údery, pokračoval v boji. Ringový rozhodčí je oprávněn kdykoliv zápas ukončit, považuje-li jej za nerovný; přerušuje utkání, jestliže jeden ze závodníků utrpí zranění a podle jeho názoru je tím neschopen dalšího boje; dbá, aby byla přesně dodržována pravidla a sportovní vystupování.

Často se ještě setkáváme s otázkou, zda závodně prováděný box nezanechává nepříjemné následky. Mluví se o deformovaných nosech, uších, vyražených zubech, nebo dokonce o duševních poruchách. Stačí stručná odpověď; podívejte se a promluvte si s našimi reprezentanty, kteří prošli mnoha boji. Podle vypsaných „poznávacích znamení“ nezjistíte, že mluvíte s boxery. Svléknou-li se a při cvičení poznáte je snadněji. Zdravá, krásná a vypracovaná těla, s pěstmi jako blesk rychlými. A ti starší? J. Heřmánkovi blíží se padesátka. V plné svěžesti pravidelně cvičí se svými svěřenci v prostředí, kde sám začínal. Po skončení své závodní, velmi úspěšné a bohaté rohovnické dráhy, zůstává věren boxingu, věnuje se s velkým úspěchem výchově mladých rohovníků. Jeho práce je po zásluze oceňována. Mnozí o mnoho mladší by se museli opravdu snažit, aby mu ve výkonnosti stačili. Jiřímu Hoyerovi je přes šedesát let. Vede tělovýchovnou školu, dohlíží i pomáhá při praktickém výcviku. Mnoho současných závodníků chodí k němu o radu a na kontrolu.

Jsou případy, kdy následky se projevily; byly to následky nesvědomitého rohování, které zanechává sníženou činnost duševní a nervovou, pozdější vážně někdy duševní poruchy bývalých rohovníků, v několika případech došlo i ke smrti v ringu nebo po skončení boje. Tyto tragedie poznal a většinou způsobil profesionalismus. Touha po zisku hnala podnikatele k uskutečňování nových a nových podniků, často atrakčního druhu, z kterých jim plynul značný příjem. Rohovník byl nucen k mnoha utkáním v těsném sledu, bez zřetele na jeho zdraví a bez ohledu na sportovní charakter boje. Boxer byl dobře placen za své řemeslo, pokud se svými výkony postaral o uspokojení diváků, kteří hledali patřičné vzrušení. Dlouhá tvrdá utkání, těžké otřesné údery do hlavy, opakující se v dalších zápasech, nástup k nim bez řádného odpočinku a životosprávy, slabá lékařská kontrola a nevyhojená skrytá zranění byly příčinami dřívějších či pozdějších smutných následků u neuvědomělých rohovníků. Takové dědictví nám zanechal boxing za kapitalismu. Vypořádali jsme se s ním; v dnešním pojetí rohování, při odpovědném vedení a péči o rohovníka, kterou nařizují a samotná pravidla, nemohou podobné případy nastat.

Pravidla například předpisují pravidelně opakované důkladné lékařské prohlídky, kterou musí podstoupit také každý závodník začátečník před prvním veřejným utkáním. Běžná lékařská prohlídka je nařízena před každým utkáním. Pravidla rovněž ukládají zákaz startu rohovníka, který byl knockoutován. Doba zákazu startu ve veřejném utkání je různá, odstupňovaná podle závažnosti k.o.; při jeho opakování je doba povinného klidu ještě delší.

Z uvedeného vyplývá, jak je náležitou přípravou a řízením boje v ringu zajištěn správný sportovní charakter rohování, jak je pamatováno na bezpečnost a lékařský dozor u závodníků. Všechna tato opatření směřují k tomu, aby rohování vedlo k výchově zdravých, zdatných a uvědomělých mužů.

V závěru rozboru rohování upozorňuji na význam výchovný a společenský, který většinou není plně doceněn. Výchovné hodnoty, které přináší dobrý výcvik a čestný boj, jsou zvláště důležité u mládeže. Mezi cenné charakterové vlastnosti, které se plně rozvíjejí, případně teprve získávají hlavně rohovnickým výcvikem v nejvyšší míře, patří především sebedůvěra, sebekázeň, jistota a rozhodnost. Ty spolu s ostatními a fyzickou zdatností nacházejí plného uplatnění nejen ve sporu, ale i v životě.

Každý boj ve skutečném životě, boj o novou společnost a radostnou budoucnost, každé lidské snažení, při kterém k dosažení cíle je nutné překonávat překážky různého druhu, může se přirovnat k boxu a je jím často symbolizováno.

Při popisu techniky boxu a rozdělení technických prostředků používá Roubíček původní sokolskou terminologii, kterou vhodně doplňuje termíny anglickými:

Roztřídění bojových prostředků.

Nácvik všech prostředků boje, jeho vlastní procvičování a zdokonalování v základním technickém a bojovém výcviku je podstatnou složkou rohovnické přípravy. K bojovým prostředkům dospívá se zvládnutím různých technických prvků a jejich použitím v bojové situaci. Společným základem pro všechny technické prvky je střehové postavení, dalším předpokladem pak rohovnický pohyb. Technické prvky podle účelu dělíme na útočné a obranné. V každé bojové akci, tj. v útoku, obraně i protiútoku, z nichž se skládá rohování, uplatňují se buď jednotlivě, samostatně, případně i opakovaně, častěji však společně s prvky stejného charakteru. Plynule na sebe navazují, různě se kombinují a doplňují.

V utkání vyžadují rychle se měnící situace souvislých, okamžitých přechodů a většinou současného spojení útočných prvků s obrannými. K útočným prvkům patří všechny druhy úderů, k obranným pak různé způsoby obran proti útokům soupeře. V boxu rozeznáváme tři případně čtyři základní druhy úderů. Jejich rozdělení, resp. pojmenování je stanoveno většinou podle směru a charakteristického pohybu paže, setkáváme se však také s vžitými názvy mezinárodními:

1. přímé údery (direkty, starší název – soty),
2. háky (bočné údery, krátké ruby, hook, crochet),
3. zvedáky (údery zdola, uppercuty, ruby zdola),

méně již užívané:

4. švihy (swing, ruby – máchy).

Obrany rozdělují se podle samostatné či společné práci paží, trupu nebo nohou, k vykonání potřebného pohybu. Podle způsobu provedení obranného pohybu řídí se většinou pojmenování. Rozeznáváme tak obrany:

prováděné prací paží a rukou; zahrnují dva druhy:

1. krytem, kdy paže nebo ruka se přikládá k ohroženému místu těla nebo se nastavuje proti úderu a
2. odrazem (sražením), tj. aktivní obranná práce ruky nebo předloktí;
3. úhyby – při nichž pracuje trup resp. hlava;
4. úniky – vykonávané práci (pohybem) nohou.

Všechny tyto základní obrany uplatňují se buď samostatně, velmi často se kombinují a spojují.

Jednotlivé základní druhy zahrnují:

1. krytí: obrany nastavením (zachycením, „stopováním“), většinou dlaně, nebo hřbetní částí pěsti, příp. předloktí. Patří sem dále i přiložení ohnuté paže, krytí ramena a tzv. dvojitý kryt. Nepřímo ke krytí náleží i obrana „blokováním“ (omezování pohybu – soupeřových paží);
2. odrazy: obrany prováděné rukou – dlaní i hřbetem, předloktím. Útočící paže sráží se dovnitř, zevnitř i vzhůru;
3. úhyby: obranné pohyby těla úklonem, záklonem, klonem v šikmém směru (např. předklon nalevo), skrčením (poklesnutím), úhyby v předklonu. U hlavy úklony, záklony, předklonění;
4. úniky: obranný pohyb vzad a stranou jedním nebo několika kroky. Provádí se zakročením, odsunem (krokem vzad), ukročením stranou (side-step), krokem stranou.

Přechodem a pojítkem mezi obranou a útokem jsou vstřícné protiúdery.

Roubíček rovněž zdůrazňoval důležitost vytváření didaktiky úpolových sportů s ohledem na věk cvičenců. Kriticky přiznává, že didaktika boxu mládeže nebyla doposud v češtině dostatečně rozpracována. Sám však svou knihou k této části didaktiky významně přispěl:

Rohování mládeže a zvláštnosti při výcviku

Zkušenosti s rohováním mládeže v širším měřítku jsou u nás teprve v začátcích. Nebylo by však správné tvrzení, že této důležité a stěžejní výchovné činnosti rohovníci nevěnovali pozornost již dříve. Při výchově dorostu v některých rohovnických oddílech dosahovalo se ve vedení a přípravě nových adeptů pěkných výsledků. Tato záslužná práce pouze několika obětavých vychovatelů – trenérů stačila však nejvýše k doplnění a náhradě za borce odcházející a končící závodní činnost.

Aby výchovná práce byla úspěšná je potřebí, u rohování více než kde jinde, stavět na vědeckém podkladě, který je určován blízkou spoluprací s lékaři a důkladným průzkumem a poznáváním psychických i tělesných vlastností a schopností mládeže. Jen na podkladě takto získaných výsledků je stanoven správný postup a metoda práce v rohovnickém výcviku. Musí být při něm plně uplatňovány známé didaktické zásady pro úspěšné vyučování, z nichž při rohování jsou nejdůležitější: 1. uvědomělost a výchovnost, 2. cílevědomost, 3. promyšlený postup a časový rozvrh, 4. názornost, 5. neumdlévající pozornost (zásada úměrnosti a přístupnosti), 6. postupnost a soustavnost, 7. trvalé osvojení (neustálým opakováním). Vyučovací metodický postup v rohovnickém výcviku mládeže je obdobný jako při nácviku a vyučování začátečníků dospělých. Vyhověním zásadě úměrnosti a přiměřenosti při požadavcích tělesné výkonnosti a námahy během výcviku se postup nácviku celkem nemění. Rozdílný a jiný charakter práce s mládeží proti dospělým je však ve způsobu vedení, v metodě vlastního vyučování při výcvikově výchovné práci. Musí odpovídat vývojovým, tělesným i duševním zvláštnostem v určitém věku. Nestačilo by tedy chápat tento rozdíl práce s mládeží při cvičení pouze jako zmenšení tělesné námahy na organismus. Je to stejně nesprávné, říká vynikající sovětský pracovník K. V. Gradopolov, jako kdybychom v chlapci viděli jen zmenšeného dospělého člověka – muže.

2.3.4 Vladimír Roubíček – Kdo s koho

Publikace Kdo s koho z roku 1984 je další publikací Vladimíra Roubíčka, která přináší rozsáhlý zásobník úpolových cvičení přehled teorie úpolů:

Definice úpolů

Úpoly v současném pojetí zahrnují tělesná cvičení a bojové pohybové činnosti, při nichž se usiluje překonáním odporu, zásahem nebo chvatem o přemožení protivníka. V informativním zestručnění vystihuje jejich charakteristiku i úsloví „kdo s koho“. Většina úpolových činností představuje fyziologicky hodnotná, náročná a namáhavá cvičení. Úpoly v systému tělesné výchovy zaujímají zvláštní, samostatné a specifické postavení. Nedají se nahradit jiným cvičením. Výcvikově výchovné přínosy jsou typické. Významně přispívají k rozvoji:

1. svalové síly ve spojení s pohybovou obratností,
2. charakterových vlastností (sebedůvěra, odvaha, sebeovládání, cílevědomost),
3. vlastností podmíněných silou vůle (houževnatost, vytrvalost a odolnost),
4. pohotové reakce (postřeh, rychlé rozhodování, iniciativa).

Zvyšováním tělesné výkonnosti, rozvíjením funkčních možností organismu směřují úpoly k celkové zdatnosti, k utužení zdraví; značným dílem přispívají k branné připravenosti.

Naznačené výcvikově výchovné hodnoty opravňují a zdůvodňují zařazení vhodných úpolových cvičení mezi základní obsahovou náplň v organizované tělesné výchově mládeže i dospělých. Úpoly zahrnují tři okruhy specifických činností s odlišným určením a cílem. Podle využití a uplatnění různých úpolových cvičení a činností se proto dělí na tři skupiny:

1. základní (průpravné) úpoly
2. sportovní úpoly
3. bojové úpoly

Pro každou tuto skupinu (okruh) je obecně platná, základní charakteristika úpolů doplňuje, připojují se specifické, popř. odlišné znaky.

Základní (průpravné) úpoly: jsou přípravou k úpolům sportovním, ve svém vyvrcholení tvoří k nim přímý přechod, do určité míry je mohou i nahradit. Cvičí se však i zcela samostatně, na sportovních úpolech nezávisle. Podrobnější rozvedení základních úpolů podají další kapitoly.

Sportovní úpoly: se odvodily a postupně vyvíjely ze skutečného boje s nepřítelem. Boj však také vyhovuje přirozené touze po soutěživém srovnání a měření vlastních schopností, síly a pohybové obratnosti s protivníkem. Aby nehrozilo nebezpečí zranění nebo i usmrcení, vymezil se boj určitými, postupem času stále dokonalejšími pravidly, protivníkem není nepřítel, ale čestný soupeř. Tato skupina zahrnuje jednotlivé úpolové sporty (druhy sportovních úpolů). U nás nejznámější a ve světě nejrozšířenější, zařazované i na olympijských hrách, jsou box, džudo, šerm, zápas klasický a ve volném stylu. K této skupině patří i všechny tradiční, národní zápasy v různých zemích. Např. sovětské sambo, japonské sumo, francouzský box – savate, thajský box, dále aikido (příbuzná disciplína džuda) a v poslední době rychle se rozvíjející sportovní karate. K obecné charakteristice úpolů přistupují u sportovních úpolů některé znaky typické pro oblast sportu. Jsou to: výkonnostní požadavky pro závodní činnost, konání oficiálních utkání a soutěží; řízení střetnutí rozhodčím podle přesně stanovených, převážně mezinárodně platných pravidel, vedení záznamů o dosažených výsledcích. Při všech sportovních úpolech se zápasí – bojuje o splnění určeného úkolu, popř. o dosažení stanoveného a pro vítězství v utkání rozhodujícího výkonu. Úkol, pro oba soupeře stejný, opět vymezují pravidla. Ve jmenovaných sportech soutěží většinou muži, v džudu, v šermu, v aikido a v karate i ženy.

Bojové úpoly: tvoří třetí skupinu úpolů, zahrnují dva cvičební druhy:

1. sebeobranu a sebeochranu,
2. bojové akce (při vojenském výcviku a v ozbrojených složkách).

Náplní sebeobrany a sebeochrany (v civilním životě) je nácvik a procvičování účinných obraných a útočných technik (bojových prostředků) pro uplatnění v případě napadení. Tato bojová cvičení v pravém slova smyslu se k úpolům dosud nepřipojovala, svým charakterem však k nim nesporně patří. Cvičení sebeobrany a sebeochrany jsou součástí přípravy k úspěšnému řešení konfliktních, tzv. sebeobranných nebo sebeochranných situací. Dosud užívaný název sebeobrana představuje nyní nauku o možnostech řešení sebeobranných situací. V současném pojetí se rozlišuje sebeobrana (řešení sebeobranné situace) a sebeochrana (řešení sebeochranné situace).

Sebeobranná situace nastává v případech surového nebezpečného napadení, kdy útočník vážně ohrožuje zdraví, popř. i život napadeného (obránce); její řešení opravňuje obránce k použití i hrubého násilí a takových bojových prostředků, které nevylučují těžší zranění, v krajních případech i zabití útočníka.

Sebeochranná situace vystupuje v případech, kdy motivace napadení není tolik závažná a způsob útoku tak nebezpečný, aby opravňoval obránce k uplatnění prostředků ohrožujících zdraví útočníka. Řešení sebeochranné situace, pokud nelze jinak zabránit protispolečenskému jednání útočníka, opět opravňuje obránce použít násilí, musí však být úměrné způsobu napadení. I při napadení a řešení konfliktu situace existují tedy pro obránce určitá „pravidla“, která z etického i právního hlediska ovlivňují a vymezují uplatnění bojových prostředků.

Významnou přípravu k zvládnutí sebeobrany a sebeochrany poskytují úpolové sporty. Úspěšně se aplikují vybrané bojové prostředky zvláště z karate, džuda a boxu, i ze zápasu a šermu, důležité jsou i získané zkušenosti z průběhu utkání v těchto sportech.

Sebeobranu i sebeochranu lze ovšem cvičit a také studovat i specializovaně – samostatně; po dobrém nacvičení útočných i obraných technik se procvičují různě, nejčastěji se vyskytují bojové akce. Cvičenci se střídají v úloze útočníka a obránce, nebezpečné zákroky se v posledních fázích nedokončují, popř. jen naznačují. Nácvik vyžaduje mnoha opakování, od pomalého názorného cvičení až k rychlému a energickému provádění žádoucích technik s automatizací potřebných pohybů.

Zejména sebeobrana má značný význam i pro vlastní bojové akce vojenského charakteru (druh bojových úpolů). Jedná se o tzv. střetný boj (boj zblízka), většinou i s využitím různých zbraní. Také nácvik těchto akcí v armádních a ozbrojených složkách patří mezi úpolová cvičení; v případě nutnosti jejich přímého uplatnění (bezprostřední ohrožení nepřítelem, napadení státu agresorem) nahrazují úpoly opět skutečný boj.

V závěru charakteristiky úpolů je vhodné se zmínit o technice pádů. Zatím se většinou cvičí současně s nácvikem džuda; pro tento sport je jejich zvládnutí nezbytné. Džudem se však každý nezabývá, ale každý by měl umět padat. Jde o „pádovou připravenost“ v širším měřítku, nejen tedy o pády uplatňované v džudu („džudo-pády“). Častý výskyt pádů při sportu i v civilním životě, vyplývající úrazy a zranění, zdůvodňují význam a potřebu jejich samostatného, na džudu nezávislého nácviku.

Znalost techniky pádů, umění padat, vystupuje tak jako účinný prostředek úrazové prevence i jako vlastní sebeochrana. Nácvik pádů v tomto pojetí přesahuje rámec úpolů, představuje novou, doplňkovou disciplínu tělesné výchovy, velmi potřebnou pro všestrannou tělesnou připravenost.

Na tomto místě je vhodné uvést dvě poznámky k Roubíčkově teorii:

1. Při definování bojových úpolů vychází Roubíček z teorie Špičky a Nováka, kteří při postulování svého oboru alogodika (nauka o úkorných situacích) rozlišily situace na sebeochranné a sebeobranné. Rozdíl mezi těmito situacemi je v intenzitě útoku, kterým je osoba ohrožena. Ačkoliv z pohledu právního jsou obě situace nahlíženy pomocí nutné obrany, má toto dělení svůj didaktický význam (především s ohledem na pochopení intenzity obrany).

2. Roubíček používá pojmy základní úpoly a průpravné úpoly jako synonyma. V současné taxonomii úpolů se tyto pojmy používají v jiném významu a jejich zaměňování je chybou. Průpravné úpoly jsou v systematice úpolů podle Reguliho první úrovní cvičení, která se dále dělí na základní úpoly a základní úpolovou techniku.

Roubíček uvádí také dříve používané názvy pro průpravné úpoly:

• drobné úpoly
• tělocvičné úpoly
• malé úpoly
• hravé a soutěživé úpoly
• bojové hry

Základní (průpravné) úpoly představují soutěživá tělesná cvičení zábavného, herního, často i bojového charakteru. Cvičební (bojový) úkol, tj. výkon, jehož dosažení přináší vítězství, bývá jednoduchý, způsob a průběh cvičení (střetnutí) je vymezen jasnými, snadnými pravidly. Při základních úpolech se často přistupuje k rozlišení soupeřů na útočníky a obránce. Přichází tak v úvahu a k dosažení vítězství může vést

1. pouze útočná činnost, kdy cvičenec (cvičenci) proti odporu druhého (druhých) usiluje o provedení stanoveného výkonu,
2. pouze obranná činnost, kdy cvičenec aktivně zabraňuje soupeři ve splnění jeho úkolu, v dosažení určeného výkonu.

K vymezení úlohy obránce či útočníka se někdy přistupuje i z cvičných důvodů; přináší určité usnadnění, umožňuje cvičencům soustředit se pouze na útočnou či obrannou činnost. V dalších bojových střetnutích, kdy k rozlišení již nedochází, jsou nároky na cvičence vyšší; vystupuje současně v úloze útočníka i obránce. Zvláště u složitějších základních úpolů se v rychlých přechodech (podle situace), střídavě uplatňují a navazují útočné a obranné činnosti. Určené cvičební úkoly jsou obvykle pro oba soupeře stejné, oproti sportovním úpolům mohou však být i odlišné. Při stejných cvičebních (bojových) úkolech pro oba soupeře usiluje každý z nich o provedení stanoveného výkonu a v dosažení téhož výkonu zabraňuje protivníkovi. Při odlišných bojových úkolech usiluje cvičenec o splnění vlastního úkolu, ale také brání soupeři v provedení jeho, a to odlišného výkonu.

Cvičení základních úpolů jsou velmi oblíbena. Převážná většina z nich je vhodná, dokonce i žádoucí pro dívky (ženy), zvláště pro rozvoj mnohdy zanedbávané síly ve spojení s pohybovou obratností. Snahou o překonání přímého odporu a přemožení soupeře se u chlapců plně projevuje přirozená bojovnost, soutěživost i jejich záliba v boji přinášejícím vzrušení. Projevy mládeže při těchto cvičeních jsou bezprostřední, otevřeně se ukáží i povahové vlastnosti. Vedoucí má tak vhodnou a častou příležitost k přímému výchovnému působení. Základní úpoly jako rušná a radostná cvičení zpestřují průběh každé cvičební jednotky. Nevyžadují zvláštní, speciální zařízení a náčiní, mohou se cvičit v přírodě, v nevybavené tělocvičně i na hřišti, při vhodném výběru i v mělké vodě. Kromě jejich zařazování v povinné školní tělesné výchově mají své místo i v dobrovolné tělesné výchově, v oddílech základní a rekreační tělesné výchovy, při cvičení v přírodě a na letních táborech. Základní úpoly zahrnují také výkonnostně náročná a vydatná cvičení, která dobře plní přípravnou úlohu nejen pro úpolové sporty, ale jsou i hodnotným doplňkem každého specializovaného sportovního tréninku mládeže i dospělých.

Základní úpoly se podle rozdílných pohybových a bojových činností dělí na tři hlavní cvičební druhy:

1. přetahy (včetně přetahových odporů),
2. přetlaky (včetně přetlakových odporů),
3. kombinované (smíšené) úpolové odpory.

K základním úpolům se připojuje i samostatný celek úpolových her.

1. Přetahy a přetahové odpory

jsou nejčastěji charakterizovány úsilím cvičence o přemístění odpůrce z původního místa nebo jen o jeho vychýlení, a to směrem k sobě, popř. za sebou. Při přetazích působí síla cvičence vždy ve směru od soupeře; síly soupeřů působí tedy od sebe, převážné v přímém, předozadním směru. Stanovený výkon (přetah) bývá většinou pro oba soupeře stejný, možné je případné vymezení útočné či obranné činnosti (jeden ze soupeřů se přetahu pouze brání). Cvičí se nejčastěji v postojích, méně se uplatňuje také v kleku a v sedu, popř. v lehu. Přetahuje se přes určenou vzdálenost, nebo za stanovenou hranici – metu; přetahem se také usiluje o vychýlení soupeře, tj. o dosažení změny jeho postoje či polohy těla. Charakter přetahu může mít i úsilí o změnu polohy pouze některé části těla soupeře (zvláště paží a nohou). Tato cvičení se ve skupině přetahů shrnují pod názvem přetahované odpory (viz poznámky za charakteristikou přetlaků a kombinovaných úpolových odporů).

2. Přetlaky a přetlakové odpory

Z hlediska působení sil odpůrců a odpovídajících tělesných výkonů jsou přetlaky opakem přetahů.

Cvičenec přetlakem opět usiluje buď o přemístění soupeře z původního místa, nebo pouze o jeho vychýlení (o změnu jeho postoje či polohy těla), a to ve směru od sebe. Při přetazích působí síla cvičence vždy směrem k odpůrci, proti soupeři; nejčastěji je to vpřed, ale také vzad. Při vychylování přetlakem přicházejí v úvahu i směry do stran, vzhůru a dolů.

Stanovené cvičební výkony (přetlačení soupeře) jsou obvykle stejné, možné je opět rozlišení, kdy jeden ze soupeřů pouze útočí, druhý se brání. Cvičí se obvykle v postojích, často i v kleku a v sedu, méně možností je v lehu nebo ve dřepu. Přetlačuje se opět do stanovené vzdálenosti, přes vyznačenou hranici nebo o dosažení změny postoje, nebo polohy těla soupeře. Přetlakové úsilí o změnu polohy pouze paží, nohou, popř. trupu se v této práci (obdobně jako u přetahů) uvádí pod názvem přetlakové odpory (viz také poznámka za charakteristikou kombinovaných úpolových odporů.

Poznámka k rozlišení přetahů a přetlaků

Pokud při přetazích a přetlacích dochází ke změně polohy těžiště, je pro rozlišení úsilí rozhodující jeho pohyb (v souladu s působením sil); pohybuje-li se těžiště cvičence od soupeře, jedná se o přetah. Při jeho pohybu k soupeři jde o přetlak. Pohyb těžiště nastává při úsilí o přemístění soupeře nebo i při úsilí o změnu polohy jeho těla. Při cvičení přetahových a přetlakových odporů však k pohybu těžiště většinou nedochází, celkový průběh úsilí je na něm nezávislý. Rozlišení těchto odporů je proto v některých případech nesnadné; síly soupeřů mohou např. působit i v jiných směrech než v předozadním, cvičí se i v různých polohách, kdy odpůrci nejsou čely proti sobě, uplatňují různé způsoby úchopů apod.

Pro vymezení je obecně platné, že při přetahových odporech působí cvičenec silou ve směru od soupeře, tj. např. k sobě, ke svému tělu, popř. před sebe; při přetlakových odporech silou k soupeři – proti soupeři, tj. od sebe, od svého těla, popř. za sebe. Rozlišení dále vyplývá vždy z celkového charakteru úsilí, podle hlavního směru působení cvičencovy síly. Zahájení cvičení následkem různého úchopu, přiložení styčných ploch (rukou, dlaní apod.) může mít např. charakter přetlaku, celkový průběh je však přetah.

Podrobnějším rozborem přetahů a přetlaků se dospěje ke složitějším, kombinovaným cvičením.

V závěru poznámky je však nutné zdůraznit, že pro potřeby praxe mají význam především jednoduchá cvičení přetahů, přetlaků i odpovídajících odporů.

3. Kombinované (smíšené) úpolové odpory

Tyto úpolové odpory jsou nejobsáhlejším a také nejvýznamnějším cvičebním druhem základních úpolů. Zahrnují přetahy a přetlaky v rychlých přechodech a ve vzájemných kombinacích, střídavě a nepravidelně prováděné tahy a tlaky v různých směrech, dále i složitější úpolové činnosti. Cvičí se v postojích i v různých polohách (kleky, sedy, lehy). K jednoduchým, soutěživým a hravým cvičením přistupují také pohybově a výkonnostně náročnější střetnutí; při nich se již vhodně využívají i jednoduché bojové prostředky a techniky uplatňované při sportovních úpolech. Cvičební úkoly soupeřů mohou být stejné, častěji než u jiných druhů jsou i odlišné. Více se také využívá rozlišení protivníků na útočníky a obránce. Cvičební úkol – cílový výkon – podmiňuje výběr úpolových činností (přetahů, přetlaků, vychylování, zápasení apod.) i volbu odpovídajících úpolových technik (úchopů, zásahů, chvatů, krytů aj.) pro útok i obranu; udává tak i charakterizuje celkový způsob a průběh střetnutí.

Stanovený cvičební (bojový) úkol je proto i nejvhodnějším dělítkem pro rozlišení a třídění rozsáhlého celku kombinovaných úpolových odporů. Úkolem – výkonem, o jehož splnění se proti odporu soupeře usiluje, nebo naopak, kterému se zabraňuje, může být:

1. dotknutí se soupeře, uplatnění zásahu lehkým úhozem či úderem,
2. určený úchop protivníka,
3. změna polohy těla soupeře (vychýlení soupeře, změna postoje, kleku, sedu, lehu),
4. získání předmětu (boj o předmět),
5. přemístění předmětu (jeho dopravení na určité místo),
6. přemístění soupeře, donucení k pohybu (odnesení, odvlečení),
7. zvednutí odpůrce,
8. dosažení – obsazení určené mety, tělocv. nářadí aj.

Uvedené, popř. i další úkoly se mohou spojovat i různě kombinovat. Do skupiny kombinovaných úpolových odporů patří i tzv. „křížkování“ („dali se do křížku“ – zápasení) představující přímou průpravu ke sportovnímu zápasu a vychylování jako průpravu k džudu (viz stanovený úkol změnit polohu těla soupeře).

Poznámka

Dosud ještě uváděné „odpory“ představují cvičení, při nichž jeden cvičenec brání ve výkonu druhému. Dělí se podle procvičovaných částí těla (např. odpory paží, trupu, nohou apod.). Odpory se někdy zařazují jako gymnastická cvičení ve dvojicích. Odporem se proticvičenci ztěžuje provedení určeného pohybu, popř. cviku (většinou se jedná o změny poloh pouze částí těla, převážně končetin). Odpor však bývá jen úměrný, aby stanovený výkon mohl být dosažen; účelem je zkvalitnění, zvýšení svalové práce spolucvičence.

Tyto odpory pak nepatří mezi úpoly. Charakter základních úpolů získávají pouze ty, které lze cvičit i soutěživě – o vítězství. V této práci jsou připojeny k přetahům nebo k přetlakům (přetahové a přetlakové odpory paží, nohou). Tato odporová cvičení přinášejí i hodnotná cvičení síly; často se blíží k izometrickému posilování v soutěživé formě.

Také uváděné kombinované úpolové odpory mají charakter bojového střetnutí s plným úsilím o rozhodnutí – o vítězství, ve shodě s úslovím „kdo s koho“.

Přetahy, přetlaky i kombinované úpolové odpory probíhají nejčastěji jako cvičení – utkání ve dvojicích (jeden proti druhému), dále též v trojicích (střídavě dva proti jednomu nebo všichni jsou si odpůrci navzájem), popř. i ve čtveřicích (dva proti dvěma apod.).

4. Úpolové hry

Ke cvičení početnějších celků, k utkáním ve větších kolektivech se většinou přistupuje ve formě úpolových her. Představují různě motivovaná, soutěživá střetnutí probíhající buď v jedné, nebo i ve více navzájem soupeřících skupinách (obvykle dvou). Při úpolových hrách se jednotlivé druhy základních úpolů účelově využívají, uplatňují se a vystupují jako prostředky k dosažení určeného výkonu, popř. ke splnění pravidly daného úkolu. Hlavním předpokladem pro zdárný průběh těchto her je důsledné dodržování stanovených pravidel. Podle způsobu a průběhu střetnutí, ovlivněného samostatnou, společnou či současnou úpolovou činností cvičenců, se mohou rozdělit do tří základních typů.

Úpolové hry se organizují jako:

1. soutěž jednotlivců, kdy všichni účastníci současně a navzájem bojují mezi sebou a každý z nich usiluje o vlastní vítězství, popř. o nejlepší výsledek a umístění. Většinou se bojuje do určeného časového limitu, někdy až do rozhodnutí – do doby, kdy nejlepší jednotlivec jako prvý splní stanovený, pro všechny hráče stejný úkol. Tyto soutěže jsou pro úpoly specifické;
2. utkání družstev, ve kterých společně spolupracuje celá skupina a každý její člen se zapojuje ve prospěch svého celku. Spoluhráči – spolubojovníci si mohou vzájemně i pomáhat, všichni usilují o vítězství svého kolektivu. Některá utkání tohoto typu přejímají herní charakter, blíží se sportovním hrám s uplatňováním povolených úpolových činností (viz např. kombinované úpolové odpory s úkolem – přemístění předmětu, plného míče apod.). Úkoly soupeřů u těchto her bývají převážně stejné, mohou však být i odlišné;
3. utkání družstev, kdy však dochází k samostatným a stanoveným střetnutím mezi členy soupeřících celků. Menší skupinky, nebo každý člen kolektivu bojuje sám, bez pomoci ostatních; docílený výsledek se započítává družstvu, ke kterému přísluší. Střetnutí v jednotlivých skupinkách či dvojicích probíhají nejčastěji současně, cvičební úkoly soupeřů mohou být i odlišné.

Zvláště k třetímu typu her, kdy jednotlivci, nebo skupinky bojují samostatně a dosaženými výsledky získávají body pro své družstvo, se připojuje více obměn. Ke střetnutí se postupně vysílají pouze jednotlivci (ostatní mezitím odpočívají), soupeři se prostřídávají, v opakování hry se utkávají vítězové a poražení apod. Úpolové hry nabízejí a zajišťují účelové uplatnění a tím vydatné procvičení úpolových činností. I když nejsou samostatným cvičebním druhem základních úpolů, vhodně je doplňují. Zvláště pro mládež představují oblíbenou a emocionální formu kolektivního cvičení přetahů, přetlaků i kombinovaných úpolových odporů. Pro cvičení základních úpolů, včetně úpolových her, se také využívá obvyklé náčiní, nebo i tělocvičné nářadí. Často se uplatňují např. plné míče, dále tyče, štafetové kolíky, lana na přetah (možné využití tyčí na šplh); z nářadí pak zejména lavičky, někdy i žebřiny. Možnosti využití náčiní a nářadí jsou uvedeny v příkladech cvičení. V tělocvičně, k vymezení plochy, k znázornění a vytýčení území apod. Vhodně poslouží i běžné žíněnky; k rozdělení plochy, označení startu či cíle, k vyznačení hranice se výhodně využívá čar hřiště pro sportovní hry.

2.3.5 Alois Konečný a Dušan Tomajko – Úvod do studia úpolů a sebeobrany

Další českou pedagogickou osobností zabývající se úpoly je Alois Konečný. V roce 1995 společně s Dušanem Tomajkem publikovali učební text pro studenty fakulty Tělesné kultury UP v Olomouci, ve kterém o úpolech mimo jiné uvádějí:

Definice

Úpoly jsou cvičení, kde usilujeme o překonání odporu partnera (soupeře) technicky, fyzicky, takticky a psychicky.

Využití úpolů

Úpoly lze úspěšně využívat pro zpestření cvičebních jednotek a to jak v předmětu Tělesná výchova, tak samozřejmě v různých výkonnostních sportech a v neposlední řadě při nácviku sebeobrany. Hodiny Tělesné výchovy tak získávají velkou atraktivitu, zajímavost, dynamiku. Cvičení úpolů je velmi zajímavé, emotivní a nadchne jak starší, tak i mladší ročníky cvičenců. Velmi zřídka nalezneme silnější a zajímavější pohybovou aktivitu, než jsou úpoly.

Pomocí úpolů rozvíjíme:

• sílu
• rychlost
• obratnost
• pohyblivost
• reakce (postřeh, rozhodování, vytrvalost, překonávání bolesti aj.)
• charakterové vlastnosti (sebedůvěru, odvahu, sebeovládání aj.)

Cvičení úpolů je často opomíjené, nepochopené, což je často ke škodě vlastního cvičení a hodin tělesné výchovy, ke škodě žáků i vyučujících.

Základní dělení úpolů

Přetahy, přetlaky, úpolové odpory, úpolové hry, pádové techniky.

a) Přetahy, jde o základní cvičení, kde je pohybovým úkolem přemístit, přetáhnout, nebo vychýlit soupeře.

Používá se zde úchopů pomocí jedné, nebo obou rukou za oděv, tělo, nebo cvičební nářadí jako je hůl, šátek, pásek, lavička aj.

b) Přetlaky, jde o základní cvičení, kde je pohybovým úkolem přemístit, nebo vychýlit soupeře tlakem pomocí některé části těla, nebo celého těla, nebo i s pomocí cvičebního nářadí jako je hůl, lavička aj.

c) Úpolové odpory, kde o základní tělesná cvičení, kdy je úkolem překonat určeným způsobem jistou činnost soupeře, nebo zamezit jeho jisté činnosti, nebo se dotknout určené části těla soupeře.

To vše pomocí tělem, nebo i s využitím cvičebního nářadí.

d) Úpolové hry, jde o kolektivní cvičení s jednoduchými pravidly, kdy proti sobě zápolí dvě, nebo i více družstev a plní stanovené úkoly.

e) Pádové techniky.

Závěrem citujeme Konečného, který se velmi přesně vyjádřil k erudici učitelů, která je v oblasti úpolů často nedostatečná:

V bojových uměních nejsou žádná tajemství, pouze jediné, pravidelně cvičit a studovat. Bohužel i odborníci z oblasti tělovýchovy znají povětšinou pouze svojí oblast, svůj sport a dále nemají často ani nejmenší množství znalostí a informací. Učitel tělesné výchovy by měl být v oblastech úpolů a bojových uměních profesionálně orientován a mít větší znalosti, než například jeho žáci, kteří denně sedí několik hodin u televize a sledují různé filmy s tématikou bojových umění.

2.3.6 Ivan Fojtík – Džúdó, karatedó, aikidó, sebeobrana

Ivan Fojtík je autorem mnoha publikací zabývajících se historií, didaktikou a filozofií úpolů. Skriptum Džúdó, karatedó, aikidó, sebeobrana z roku 1998 je určeno pedagogikým pracovníkům a uvádí následující přehled teorie úpolů:

Definice úpolů

Úpoly jsou tělesná cvičení, v nichž se v přímém střetnutí s protivníkem usiluje o jeho přemožení. Kontakt mezi protivníky se někdy děje prostřednictvím zbraní.

Úpoly a bojová umění

Termín úpoly se vztahuje na tři kategorie tělesných cvičení. Jsou to průpravné úpoly, typické jednoduchostí forem a snadností nácviku i svou přístupností pro všechny věkové skupiny obou pohlaví. Další kategorii tvoří sportovní úpoly (úpolové sporty), které se vyvinuly z původních válečných a bojových činností. Jsou řízeny pravidly a konají se v nich pravidelné soutěže různých stupňů. Některé sportovní úpoly jsou i součástí Olympijských her. Třetí kategorii tvoří bojové úpoly a sebeobrana, které jsou typické velmi vážným přístupem, neboť v nich může jít i o život účastníků. Úpolové dovednosti bezesporu patří do oblasti základního tělovýchovného vzdělání. Výchovné působení úpolů nelze žádnou tělovýchovnou formou nahradit. Jsou důležité pro každého, protože každý se ve svém životě může dostat do sebeobranné situace.

Úpoly mají významný výchovný vliv. Vychovávají ke kázni, sebeovládání, ke zvýšeným nárokům na sebe sama i ke zlepšení sociálních vztahů (každý potřebuje ke cvičení partnera). Toto širší pojetí úpolů je přínosnější, než vyučovat jen technické dovednosti, kdy chybí hlubší ohledy k rozvoji osobnosti žáků. Zvláště toto pojetí úpolů a bojových umění, která zasahuje i změnu psychických struktur, je účinným prostředkem v léčbě drogově závislých i jako prevence proti užívání návykových látek, jak dokazují některé příklady z USA.

Úpoly umožňují i změnu původně úzce specificky a nebezpečně zaměřených orientací (např. nadměrná agresivita) pozitivním směrem k lepší adaptaci jedince, k tvořivosti a komunikativnosti. Pro úpolové aktivity vzniklé zejména na Dálném východě, tedy v Číně, Koreji a Japonsku se užívá termín bojová umění. Pod tímto označením se rozumějí původní válečné aktivity i z nich vzniklé moderní výchovné formy (v Japonsku budžucu a budó, v Číně wu-šu). I u nás je vhodné užívat termín úpoly pro bojové aktivity vzniklé v Evropě či Americe a termín bojová umění pro podobné aktivity vzniklé ve východní Asii, které se od evropských forem liší zejména filozofickým a morálním obsahem. Má se za to, že jako v ostatních uměních i zde hraje důležitou roli nepřítomnost myšlenek na vlastní já v okamžiku tvorby či produkce, ale i např. složitý jev, který dosud označujeme termínem inspirace. Vyskytují se však i další okolnosti, pro umění typické. Při cvičení džudó, karatedó i aikidó se žákům především zdůrazňuje, čeho mají cvičením dosáhnout. Není to jen bojová dovednost a zlepšení úrovně tělesných schopností, ale také změna postojů, dokonce se hovoří o přebudování psychických struktur, jde tedy o změnu osobnosti. Usiluje se o počátky vytváření silné mentality u žáků ve smyslu psychické i fyzické odolnosti, ač vrcholy těchto vlastností se dosahují většinou v dospělém věku.

Současně se prosazuje další okolnost, která v naší společnosti do jisté míry chybí: být ke všem ostatním zdvořilý, neboť podle východních bojových umění je nedostatek zdvořilosti způsoben nedostatečným sebeovládáním. Kdo se nedokáže ovládnout, nedokáže také čekat na nejvhodnější okamžik v boji, a proto zbytečně plýtvá silou. Bojová umění však také učí rozhodnosti: pokud se v boji takto výhodný okamžik vyskytne, musí se ihned využít, protože se nemusí vícekrát opakovat. Faktorů, které bylo záhodno převzít, je však daleko více. Z hlediska soustavného vlivu na člověka zvláště východní bojová umění nabízejí řadu možností a přístupů umožňujících tyto disciplíny jako celoživotní aktivitu. Jedinou podmínkou je, že s rostoucím věkem se musí měnit vkládané úsilí a celkové pojetí jednotlivých disciplín.

Např. cvičení karatedó u malých dětí má mít především hravou formu, zatímco u dospívajících se hloubkou soustředění, dynamickými pohyby a dokonalým svalovým uvolněním po každé akci blíží špičkovému výkonu. Zvláště kopy lze cvičit jako prostředek flexibility a rychlosti. Žáci prožívají příjemně, když si po určité době sami ověří, že při kopech už neztrácejí stabilitu a že se jim daří kopnout rychleji a výše, než na počátku. Žáci zcela jistě také sledují akční filmy různé kvality, v nichž se často vyskytují techniky bojových umění v podání hlavních protagonistů. Učitel by možná měl připomenout, že ideálem karatedó jsou některé osobnosti jako např. hlavní postava ve filmu Karate Kid, které je vhodné následovat, aby se člověk nevyvíjel jen po stránce fyzických kvalit a techniky, ale i morálně a lidsky vůbec.

Mladí lidé mohou tedy cvičit velmi intenzivně, cvičení má však být svou skladbou pestřejší. V době dospívání a později jsou již cvičenci schopni vysoké psychické koncentrace i fyzického nasazení po dlouhou dobu. Psychická koncentrace je přitom prvek, který lze prosazovat i u starších a starých lidí bez zdravotního rizika, zatímco tzv. koncentrace síly, zvláště ve složce vysokého fyzického vypětí v posledním okamžiku každé techniky karatedó, je záležitostí cvičenců zhruba do 35 let. Později musí být fyzické napětí nahrazeno lepší vnitřní regulací, zvláště tzv. extenzí síly z hara (oblast podbřišku) do akce, aniž by docházelo k nejvyšším svalovým kontrakcím. Psychická koncentrace tedy zůstává po celý život vyhledávaným prvkem techniky. Karatedó je prototypem celoživotní aktivity, protože má techniku poměrně jednoduchou (srovnejme s technikou džudó či aikidó). Každý může techniky provádět např. velmi volně v celém rozsahu, mladí cvičenci i rychle a silně se zapojením kime, kdy je člověk na okamžik jako skála a všechna energie je vržena do cíle. Pak je třeba ovšem ihned dokonale uvolnit svaly, avšak stále zachovávat bdělost.

Mladí lidé mohou stupňovat intenzitu cvičení až k samým vrcholům, zatímco starší a staří provedou třeba jediný úder v každých třiceti sekundách či v každé minutě, ale jejich soustředění a psychická projekce, přestože úder je prováděn bez velkého napětí svalů, dosahuje nejvyšších hranic. Karatedó se také využívá jako aerobní cvičení, protože v jeho nácviku je běžné mnohonásobné opakování každé techniky. Zřejmou výhodou je, že kromě zvýšení aerobní zdatnosti se žáci naučí i účinnou techniku sebeobrany.

Někdo může také užívat karatedó ryze jako kondiční cvičení, cvičení na rozvoj svalstva, cvičení nervosvalové koordinace, cvičení meditační se zapomenutím sebe sama, cvičení s důrazem na respirační funkci atd. Je třeba poznamenat, že karatedó se doporučuje i pro astmatiky právě z důvodu důrazu na spojení dechu a pohybu a na výbušný výdech při každé technice. Zajímavé je cvičení k rozvoji tělesných energií, prováděné pomocí představ tak, že žák před technikou vdechne (představuje si vdech spolu s přívalem síly do podbřišku) a s výdechem provede určenou techniku (zde si však představuje výboj síly z podbřišku do cíle nebo lépe skrze cíl). Východní bojová umění velmi zdůrazňují spojení energie s dechem a rozhodující akce se děje vždy s výdechem. Pak je již vlastně druhořadé, jestliže je akce prováděna rychle či pomalu, silou nebo volně, protože dýchání a soustředění každou techniku neoddělitelně provází. Proto se hovoří o souběhu fyzických a psychických sil v akci. Karatedó i jiné východní disciplíny jsou dnes tak populární nejen díky akčním filmům, ale možná právě pro ono soustředění, které svou úplností neumožní, aby do mysli vstupovaly běžné denní starosti a jiné intervenující myšlenky.

Dalším důležitým prvkem všech bojových umění je stálé upevňování návyku správného držení těla, neboť jak říkají Číňané, člověk spojuje nebe a zemi a tuto úlohu nemůže optimálně plnit, nedrží-li se zpříma. V karatedó, kendó aj. vychází správná technika vždy z přímého držení páteře a důraz na zdravotní stránku provázel bojová umění již od jejich počátků. Vzpřímená páteř a zdůrazňování pohybu boků (pánve) v akci jsou pro bojová umění Dálného východu typická. Všechna bojová umění lze tedy cvičit na několika úrovních, například

• s důrazem na fyzický rozvoj
• s důrazem na správnou techniku
• upřednostňovat pojetí sportovní
• upřednostňovat pojetí sebeobranné
• upřednostňovat pojetí meditační
• upřednostňovat pojetí zdravotní
• s důrazem na energetickou výměnu mezi člověkem a prostředím
• s důrazem na vědomé uvolnění rezerv organismu atd.

Většinou však při správném zaměření výcviku jsou všechna tato pojetí propojena v jediný celek, který je tím nesmírně bohatý a pestrý a vliv takovéhoto cvičení je vskutku mnohostranný. Toto je jistě jedním z důvodů rostoucí popularity bojových umění. Přestože jsme se zde zaměřovali převážně na karatedó, vše řečené platí i pro ostatní bojová umění. Vždy se jedná o souhrn fyzických a psychických kvalit.

Mistři bojových umění minulosti byli známí také tím, že dokázali zůstat klidní za jakýchkoli okolností. Tento psychický stav byl vhodným východiskem řešení i situace ohrožení života. Snad lze říci i dnes, že v procesu přípravy na nejzávažnější konfliktní situace (v krajní míře boj o život) se člověk učí řešit všechny podřízené typy konfliktních situací.

Lze říci, že úpolová cvičení ze sebeobrany vznikla a také jsou k ní v různém rozsahu opětně zaměřena. Žáci se v úpolech učí využít svého těla a své mysli ke splnění daného cíle co nejúčinnějším způsobem. Někdy to může být silou, jindy rychlostí či technikou. Přitom již sám výchozí postoj či střeh, stejně jako způsob chůze a další okolnosti obsahují řadu prvků mimoslovní komunikace, které dávají obraz o osobnosti žáka. Totéž se týká způsobu a směru pohledu, v němž se může odrážet strach, sebedůvěra, pocit nadřazenosti, podrobení aj. Existují také některé další prvky, např. způsob užití hlasu, který může nést silné prvky dominance či submise. Také způsob využití prostoru může modifikovat (zesílit či zeslabit) výchozí stupeň působení na protivníka. Závažnou otázkou je využití času, kterého má napadený zpravidla nedostatek. Aby obránce snížil časový deficit, zvětší zpravidla při překvapivém útoku vzdálenost, což mu poskytne jistý čas, aby se lépe připravil, tedy větší časovou rezervu k řešení situace. Úpoly poskytují možnosti, jak se naučit bez většího rizika všem těmto dovednostem, které spoluvytvářejí podmínky pro účinné využití vlastní bojové techniky. Vidíme tedy, že zvládnutí úpolů zahrnuje intelekt a další složky psychiky, stejně jako techniky pohybu těla a jeho částí. Tento vliv na osobnost člověka, snaha zachovat integritu osobnosti a snaha umět si poradit v každé situaci jsou vlastně od úsvitu lidských dějin hlavními faktory, které vedly k tomu, že úpolové dovednosti z okruhu lidského zájmu nikdy nevymizely.