Inovace SEBS a ASEBS

3. Vznik kriminologie, kriminologické školy

Kriminologie jako vědecká disciplína vznikla z potřeby společnosti poznat, vysvětlit a řešit kriminalitu a její příčiny a hledat cesty a prostředky jak tomuto negativnímu společenskému jevu čelit.

I když počátky kriminologie jako vědního oboru spadají do druhé poloviny 18. století, lidská společnost se potýkala se zločinem (kriminalitou) již v období prvních civilizací. V těch dobách se však nepokoušela objasňovat její příčiny, ale zaměřovala se na trest a ochranu společnosti před těmito nebezpečnými jevy.

V období prvních civilizací byl centrem vzdělanosti (Babylon, Egypt) i moci chrám. V chrámech se konaly nejen náboženské obřady, ale i soudní procesy a ostraha zadržených. Nejobvyklejšími tresty byly trest smrti, zmrzačení, případně vyhnanství. S patologickými jedinci (duševně nemocní) se zacházelo jako se svéprávnými plně odpovědnými členy společnosti.

Antická společnost již vedle trestu smrti přináší i trest odnětí svobody a zhruba ve 4. století před naším letopočtem se datují první věznice – robury. Dále se hojně využívají tělesné tresty, vyhnanství a objevují se první zmínky o peněžitých trestech (pro bohaté). Ojediněle nacházejí filozofové, lékaři a historikové, kteří nahlížejí na zločin a jeho příčiny z jiných hledisek. Všímali si vztahu mezi zločinem a špatnými lidskými vlastnostmi (mstivost, panovačnost, chamtivost) a také poukazovali na důsledky špatného chování. Sokrates vyslovil názor, že lidé páchají špatné skutky z nevědomosti a stačilo by je správně poučit. Platón se naproti tomu domníval, že i rozumný člověk se může dopustit zločinu. Objevují se také jasné myšlenky na rozdělení občanů do sociálních vrstev: např. Platón vymezuje „vědeckou“ zdravotní péči jen pro bohaté a svobodné občany (asklepia, hospitaly), neodbornou (zaříkávání) otrokům, protože jsou podle něj duševně nedokonalí. (Kdo nereagoval na zaříkávání, byl vyhoštěn, což prakticky znamenalo smrt). Hippokrates na straně druhé vidí příčiny nemoci ve vnitřních podmínkách života člověka a vlivu vnějšího prostředí bez ohledu na sociální zařazení.

Ve Středověku je centrem moci stále církev, kláštery jsou střediskem nejen duchovním, ale také vzdělávacím a ekonomickým. Duševní choroby a trestná činnost jsou vykládány jako posedlost ďáblem. Používání drastických forem mučení i trestu smrti je zdůvodňováno cílem osvobodit duši pro Boha.

Kromě nadužívání krutosti charakterizoval středověkou justici všeobecný chaoz, kdy ani delikty samotné, ani tresty za ně nebyly kodifikovány, a jejich posouzení tak závisela na momentálním rozpoložení panovníka.

Při klášterech jsou zakládány hospitaly (azylová a zdravotní péče) s cílem ochrany společnosti. Středověk také přináší diferenciaci moci a výkonu spravedlnosti (vězení trojího typu – církevní, hradní, vojenská). Vývoj společnosti a zejména obchodu také přináší obohacení trestů o pracovní internace (např. galeje). Ve 14. a 15. století také dochází ke změnám postojů vůči duševně chorým, kteří jsou často jen vyobcováni („Loď bláznů“, poutníci).

Kolem roku 1500 se v oblasti Středozemního moře objevují nucené práce – galeje. V Čechách se např. koncem 16. století posílají odsouzení na stavby pevností proti Turkům nebo na galeje na Dunaj. Postupně dochází k deportacím odsouzených z Anglie do Ameriky (místo trestu smrti). Po americké revoluci byli vězni prodáváni plantážníkům do Indie nebo jihoamerických států a po objevení nového kontinentu pokračuje až do poloviny 19. století vyvážení odsouzených do Austrálie.

Osvícení přichází s myšlenkou humanizace trestu a trestání. V 17. století, kdy dochází k rozvoji výroby a přílivu lidí z venkova do měst, dochází k podstatnému rozšíření trestů odnětí svobody, protože odsouzení představují levnou pracovní sílu. Tento trend zahrnuje i duševně choré. Prosazuje se zásada proporcionality mezi trestem a trestným činem, Beccaria upozorňuje na účel trestu, jenž není odplata, ale ochrana společnosti. Na trest odnětí svobody se začíná více nahlížet jako na možnost převýchovy.

V 18. století se trest odnětí svobody stává téměř výhradní trestním prostředkem a postupně vytlačuje trest smrti. S nárůstem zkušeností a poznatků s ukládáním a výkonem trestů došlo i ke vzniku samostatné vědní disciplíny penologie, která je nejčastěji vymezována jako věda o trestu a trestání a jejich účincích. Zkoumá účinnost všech druhů trestů, obzvláště výkonu trestu odnětí svobody.

Více o historii trestu a trestních systémů KUCHTA, J., VÁLKOVÁ, H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. str. 193 - 213s.

Klasická škola

Teprve v druhé polovině 18. století pod vlivem francouzských encyklopedistů se objevuje snaha zabývat se kriminalitou z širšího pohledu. Základy kriminologie položila klasická škola trestního práva, která vychází ze dvou základních myšlenek osvícenství. Stabilita společnosti není dána Bohem, ale souhlasem všech členů s dohodnutými normami a pravidly – tedy něčím, jako společenskou smlouvou. Stejně podstatnou pak byla myšlenka svobodné vůle, kdy se člověk sám za sebe rozhoduje, jak se bude chovat a to i v případech zločinu. Krom jiného z toho vyplývá, že za své chování nese každý plnou zodpovědnost. Jeremy Bentham (1748-1832), anglický právníka filozof, jeden z hlavních představitelů klasické školy vyjádřil tuto teorii principem kalkulu štěstí. Zločin se nesmí vyplácet, újma z trestu musí převážit užitek ze zločinu. Zdůrazňoval také význam prevence, kterou dělí na generální (zaměřenou na celou společnost – navrhoval odměny a řády pro vzorné občany) a speciální (zaměřenou směrem k pachateli). On a jiní navazují na revoluční dílo italského matematika, ekonoma a právníka Cesare Beccarii (1738 - 1794) „O zločinu a trestu“.

Zabývá se hlavně problematikou trestní legislativy a trestní politiky, přiměřenosti trestu zločinům, vlivem trestu na morálku. Jeho myšlenky výrazně ovlivnili evropské trestní zákonodárství (1776 zákaz tortury Marií Terezií, 1788 zrušení trestu smrti císařem Josefem II, omezení trestu smrti, veřejné konání přelíčení, presumpce neviny, rychlost trestního přelíčení, vstup odborníku do trestního procesu - posudky expertů a další). Beccariovy postuláty neztrácejí na významu ani po více než 240 letech:

1. zákaz svévole policie,
2. striktní dodržování zákonů soudy,
3. rychlost trestního řízení (čím dříve po spáchání trestného činu následuje trest, tím je spravedlivější a užitečnější),
4. zajištění dostatečné doby pro obhajobu,
5. veřejnost soudního přelíčení (zrušení tajných žalob),
6. presumpce neviny u neusvědčeného pachatele,
7. Nahrazení dosavadního smyslu trestu jako odplaty a zastrašení veřejnosti (generální prevence) novým účelem zaměřeným na odstrašení a nápravu pachatele (speciální prevence,
8. Zrušení útrpných trestů (úlohou trestu není týrat bytost obdařenou vnímáním),
9. nahradit trest smrti doživotním vězením,
10. upřednostnění prevence kriminality (je lepší zločinu předcházet než jej trestat).

Přestože se klasická škola trestního práva nemůže ještě považovat za vědu v pravém slova smyslu (obor, který na vědeckém základě studuje kriminalitu), neboť klasickým kriminologům šlo především o reformy trestního práva než zkoumání a popis příčin kriminality, její přínos je nezpochybnitelný. Obrátila pozornost na problematiku kriminality a položila základy kriminologie jako vědní disciplíny. To dokazují i další myšlenky představitelů této školy:

Již v 1. polovině 18. století upozorňoval Julien de La Mettrieu (1700-1751), francouzský lékař a filozof, že boj proti kriminalitě je nutný, ale lidské chování je zapotřebí ovlivňovat výchovou. Vyslovil též názor, že v některých případech může být zločinné jednání podmíněno nemocí.

Výzkumy angličana Johna Howarda ze 70. let 18. století o zoufalých podmínkách a stavu britského vězeňství, vycházely už tehdy ze systematického pozorování a měření a předznamenaly tak pozdější penologické výzkumy.

Franz Gall (1756 – 1828), považovaný za zakladatele frenologie, vypracoval atlas mozku s rozložením center, kde jsou smysly pro jednotlivá kriminální jednání.

Pojetí pachatele jako racionální bytosti zůstává dodnes. Prakticky stejná východiska jako Beccarie a Benthama se objevila o dvě století později v tzv. neoklasických teoriích rozvíjených v 70. letech 20. století (viz níže).

Pozitivistická škola

Druhá polovina 19. století přináší spolu s masivním rozvojem věd a techniky nový filozofický směr – pozitivizmus. Kriminologové tohoto období jsou orientovány na pachatele trestných činů a podmínky kriminogeneze. Příčiny kriminálního chování hledají v proměnných, které se podílejí na utváření osobnosti pachatele. Podle faktorů, které považovali při kriminogenezi za rozhodující, pak rozlišujeme směry biologické, psychologické, sociologické a multifaktorové.

Biologický směr

První, kdo se pokusil aplikovat exaktní metody, založené na pečlivém pozorování, měření a vážení, při zkoumání kriminálního chování byl italský lékař a antropolog Cesare Lombroso. Právem proto bývá označován za otce moderní kriminologie. Byl vězeňským lékařem v turínském nápravném zařízení, kde postupoval měřením tisíce vězňů, a zjišťoval u nich různé anomálie. Na základě těchto dat potom v roce1876 vydal monografii, kde vyjádřil hypotézu o tzv. rozeném zločinci. Delikventi podle něj jsou jakousi odrůdou lidského druhu, charakteristickém degenerativním návratem na primitivnější úroveň (moderní divoši). Vystupují u nich určité fyzické i psychické znaky, které jsou již považovány za vývojově překonané. A zločinnost se dědí. Tato teorie byla mimo jiné ovlivněna i Darwinovou koncepcí (1859), že existují lidé, kteří se

svým primitivním předkům podobají více než jiní. Vnější fyzické znaky Lombroso postupně spojil s jednotlivými druhy trestné činnosti a předpokládal, že určitým tělesným anomáliím připadají i určité psychické vlastnosti. Vedle typu „rozeného zločince“ uznával také příležitostné zločince, zločince „z vášně“, kriminální epileptiky a morálně patologické devianty – tak formuloval jednu z prvních typologií pachatelů.

Svá antropologická měření prováděl na nereprezentativních vzorcích vězňů bez použití kontrolní skupiny nedeviantní populace. V dalších vydáních své hlavní monografie a jiných publikacích je vidět znatelný posun od ryze biologické koncepce kriminogeneze k teoriím zohledňujícím i společenské, ekonomické a přírodní činitele.

S podobným despektem jako na teorii rozeného zločince nahlíží současná kriminologie na konstituční školy. Příčiny delikventního chování hledají ve vazbě na stavbu těla. Nejznámější jsou typologie německého profesora psychiatrie Ernesta Kretschmera, který rozlišoval:

Pyknický typ (zavalitý, krátké tělo, kulatý široký obličej, měkčí svalstvo) nejvíce páchá trestné činy podvodu. Kriminalita i recidiva těchto jedinců je nižší a jejich schopnost resocializace je vzhledem k ostatním typům vyšší.

Astenický typ (štíhlá postava, dlouhé končetiny, úzká ramena, plochý hrudník, slabší svalstvo, podlouhlý obličej aj.) páchá převážně majetkovou trestnou činnost, zejména krádeže a podvody.

Atletický typ (se silně vyvinutým svalstvem a kostmi, širokými rameny a hrudníkem) převažuje u násilných deliktů sexuální i majetkové povahy (např. loupeže).

Dysplastický typ (disproporcionální, abnormální tělesné dimenze) má sklon k mravnostním deliktům, ale páchá i násilnou kriminality.

Téměř totožná je teorie amerického psychologa Willama Herberta Sheldona, který pro popis konstituce těla používal terminy ektomorf, endomorf a mezomorf, při čemž poslední zmíněný měl k delikventnímu jednání nejblíže.

Z dalších metod, kterými se kriminologové snažili prokázat dědičnost kriminálního jednání, byly genealogické studie, studie dvojčat a adopční studie. Příkladem genealogické studie je Goddardův výzkum (1912, USA) rodu Kallikakova v šesti generacích. Fiktivní jméno vojáka, který zplodil nemanželského syna s mentálně retardovanou chudou dívkou a poté se oženil s příslušnicí vyšších společenských vrstev, bylo složeninou řeckých slov pro krásu (kallos) a ošklivost (kakos) a symbolizovalo tak osud dvou rodových linií. V nemanželské linii se často objevovali asociální jedinci, linie druhá byla plná jedinců dosahující významné společenské postavení. H. Goddard však nezohlednil odlišné sociální podmínky obou linií, výsledky proto byly podrobeny ostré kritice. Výzkumy ferekvence kriminality adoptovaných dětí (Hutchings a Mednick 1977, Mednick a Volavka 1980) jejichž otcové (biologický i adoptivní) páchali nebo nepáchali trestnou činnost, přinesli závěry, že je do jisté míry kriminalita dědičnou dispozicí, jsou ale potřeba další výzkumy, které by odlišili biologickou dědičnost od dědičnosti sociální.

Psychologický směr

V poslední čtvrtině 19. století se do teorií kriminogeneze začíná prosazovat psychologie. Krátce po vytvoření Binetova a Simonova testu inteligence došlo i k otestování inteligence kriminální populace. První studie ukázaly velký výskyt rozumově zaostalých jedinců v kriminální populaci, z čehož vznikl mylný závěr ztotožňující delikventa s oligofrenem (slabomyslný, mentálně retardovaný jedinec).

Goddard

(1912, 1914, 1915) např. zjistil (bez komparace s nedelikventní skupinou) slabomyslnost u 25-50% mladistvých delikventů v nápravném ústavu. Mnohé pozdější studie platnost těchto závěrů zpochybnily. Inteligence je dnes posuzována jen jako jeden z významných činitelů kriminogeneze, zvlášť u určitých druhů deliktů (násilných, mravnostních, ale i hospodářských).

Podobně je v centu zájmu kriminologů, ale i médií a veřejnosti teorie spojující delikventní chování s psychopatickou poruchou osobnosti. Odborná literatura již od tohoto označením upouští a nahrazuje ho termínem asociální porucha osobnosti. O této problematice viz dále v kapitole 6. Osobnost pachatele trestných činů.

Psychoanalytické teorie kriminality vycházejí z koncepce osobnosti pachatele jako jedince výrazně společensky nepřizpůsobivého, který si trestným činem podvědomě odreagovává svůj neurotický konflikt. Předpokládané kořeny tohoto vnitřního konfliktu mezi jednotlivými vnitřními instancemi (iracionální a pudový „Id“, racionální a vědomé „Ego“, svědomí a morálka „Superego“) spočívají dle zakladatele psychoanalýzy Sikmunda Freuda v poruchovosti hypotetických procesů psychosexuálního vývoje jedince, zvlášť v období raného dětství, kdy defektně zpracované „psychoanalytické komplexy“ vytvářejí nevědomé pocity viny a zvýšené úzkosti. Ty potom vyvolávají iracionální potřebu trestu, který má „očistný“ účinek. Dílčí prvky této teorie se podařilo řadou studií ověřit, ale představovali již posun od vnitřních psychologických instancí k některým

sociálně negativním činitelům, jako odmítání jedince vlastními rodiči nebo nedůsledná a lhostejná výchova.

Psychoanalýza se snaží objasňovat i potřebu společnosti trestat. Teorie obětního beránka vykresluje zločince jako oběť společnosti, která v jeho potrestání nalézá náhradní uspokojení za své zapovězené a potlačované pudové potřeby, když svůj vlastní neuvědomělý pocit viny projektují na pachatele. Ve smyslu této koncepce společnost potřebuje „své“ pachatele k odreagování svých afektů a uspokojení svých potřeb. Na základě této teorie lze také vysvětlit např. postoje části populace, která se staví výhradně proti alternativním trestům a volá naopak po zpřísnění trestní represe.

Psychoanalytická kriminologie kritizuje také trestní právo a hlavně samotný trest, ve kterém vidí transformaci zločineckých sklonů společnosti v právně legitimní agresi. Objevili se i požadavky na úplné zrušení trestů.

Z řady psychologicky orientovaných teorií vzniklo množství psychoterapeutických a socioterapeutických metod, které se uplatňovali převážně v resocializačních programech mládeže (nejznámější Cambridge-Somerville-Youth-Study), žádná však nebyla úspěšná.

Sociálně psychologické teorie kriminogeneze (Jefery, Akers) se opírají o učení probíhající v sociálních dvojicích či skupinách. Častou formy tohoto „sociálního učení“ je nápodoba, která představuje učení na modelu a nikoli učení podmiňováním. Protispolečenské jednání je podle nich naučené v určitých sociálních podmínkách a má-li být trvalé, musí být posilováno a upevňováno. Pokud tomu tak není a protispolečenské jednání je trestáno a současně jsou nabídnuty formy sociálně schvalovaného jednání, může docházet k žádoucím změnám prosociálním směrem.

Hans Jürgen Eysenck zdůrazňoval formu učení podmiňováním, pomocí něhož se učí malé dítě mravům své společnosti. Jeho teorie je známá jako teorie rozdílného podmiňování na základě podmíněných reflexů, která předpokládá, že i svědomí jedince se tvoří na základě strachu pramenícím z opakovaného trestání dítěte za normy překračující jednání. Delikventi jsou dle výzkumů extroverti s nedostatečným podmiňováním (tzn. nedostatečně se učí), emočně labilnější. Nemají také adekvátně vytvořené svědomí, protože mají buď vrozenou oslabenou schopnost učit se podmiňováním, nebo nebyli rodiči dostatečně podmiňovány (vychovávány).

Kohlbergova

teorie morálního vývoje

je uznávána hlavně mezi psychology a pedagogy, kteří z ní vycházejí při projektech pro delikventní mládež. V centru pozornosti Lawrence Kohlberga je morální vývoj jedince probíhající celkem v šesti stupních na třech úrovních. Model vychází z teze, že je univerzální (každý z nás má v sobě potenciál k morálnímu vývoji) a ireversibilní (s výjimkou vzácných případů nejzávažnějších existenčně-osobnostních krizí nedochází k návratu do předchozího vývojového stupně). Kohlberg klasifikoval lidi podle stupně morálního vývoje a došel k závěru, že delikventní jedinci dosahují významně nižší stupeň morálního vývoje (1 a2) než nedelikventi. Slabinou zůstává obtížná ověřitelnost skutečného významu dosaženého stupně morálního vývoje pro delikventní chování, které je spoluurčováno řadou dalších faktorů, a fakt, že i jedinci na nejnižších stupních morálního vývoje často trestnou činnost nepáchají (bojí se sankcí nebo nechtějí ztratit společenský status a postavení v rodině a mezi přáteli).

Sociologický směr

Sociologické teorie vysvětlují kriminalitu jako společenský fenomén. Vycházejí z předpokladu o významném vlivu sociálního prostředí, ve kterém jedinec žije, a které utváří jeho životní kariéru. Pozornostně věnována mechanizmům socializace, včetně zkoumání způsobů, jakými tento proces probíhal a analýzy skutečností, které jeho normální průběh významněji ohrozily nebo narušily. Konkrétně to znamená zkoumání vlivu nejbližšího sociálního okolí (rodičů, pěstounů, vychovatelů), příslušné sociální vrstvy, které během života jedince utvářeli jeho hodnotové systémy a chování delikventního jedince ve srovnání s obvyklým průběhem socializačního procesu občana nedelikventního. Tyto teorie bývají označovány jako teorie učení (Eyseneck, Kohlberg, Sutherland) a některé prameny je řadí do psychologického směru jiné do sociologického směru pozitvismu.

Vedle toho jsou tu teorie, které vidí podstatu kriminogeneze ve struktuře společnosti. Východiskem je pro ně příslušnost jedince k sociálně-kulturní skupině, která je pro chování jedince rozhodující (Durkheim, Sellin, Cohen).

Francouzský sociolog E. Durkheim vychází ze skutečnosti, že neexistuje společnost bez kriminality, tudíž je kriminalita, nepřesahuje-li určitou mez, normálním jevem. Jeho teorie je označovaná jako teorie anomie. Termín anomie (z řeckého a nomos = bez norem) Durkheim definoval jako stav bezzákonnosti ve společnosti, kdy se obecné sociální normy zhroutily (např. zhroucení státu po prohrané válce, země s mimořádnou nezaměstnaností v době světové hospodářské krize, Československo po roce 1989).

Z Durkheimovy teorie vycházel i R. Merton při své teorii odchylného chování. Řeší problematiku žádoucích cílů a jejich dosahování v rámci určité kultury, kdy cíle snažení jsou jednoznačně definovány (úspěch , peníze, bohatství...), ale přístup k sociálně schvalovaným prostředkům k jejich dosahování není ve společnosti rovnoměrně rozdělen, čímž vznikají privilegované vrstvy.

Jedna z nejznámějších teorií učení je teorie diferencovaného styku (kontaktů, sdružování) pochází už z roku 1924 a jejím autorem je Edwin Sutherland. Podle něj se zločincem člověk nerodí, ale stává se jím. Kriminalitě se člověk musí naučit a většinou se tomu děje v malých skupinkách zpravidla vrstevníků. Naučení se kriminalitě vyžaduje osvojení si celé řady technik, způsobů myšlení a jednání od jednoduchých forem chování až po komplikované procesy racionalizace, motivace, postojů apod. Jedinec se stává kriminálním v důsledku toho, že vyrůstá a pohybuje se v kriminální subkultuře a nemá (respektive má jen omezený) bližší kontakt s těmi, kteří se kriminality nedopouštějí. Svoji teorii aplikoval na kriminalitu tzv. bílých límečků, představující hlavně hospodářské a finanční delikty jedinců z vyšších společensko-ekonomických profesních skupin. Příkladem jeho teorie je ale i bystrý, zdravý, aktivní chlapec, který vyrůstá v oblasti s vysokou kriminalitou

a je velice pravděpodobné, že naváže kontakt se stejně starými delikventními chlapci a stane se gangsterem – kdyby vyrůstal v jiných podmínkách, stal by se z něj např. zapálený člen skautského oddílu.

Mezi slabiny této teorie patří především to, že nevysvětluje násilné a sexuální delikty páchané zpravidla v afektu a proč se někteří jedinci žijící např. ve slumech delikventy nikdy nestanou. Tento nedostatek se pokusila překonat teorie diferencované identifikace, jejímž autorem je Daniel Glaser. Glaser vyšel kritiky Sutherlandovy koncepce a modifikoval ji dovozením, že kriminalita není přenosná pouhým stykem s delikventní skupinou, ale rozhodující úlohu má osobnost jedince, která rozhodne, jestli se identifikuje s protispolečenskými vzorci chování prostředí delikventní skupiny nebo ne.

Chicagská kriminologická škola se ve 20. a 30. letech 20. století zabývala kriminogenními důsledky 1. světové války, negativními vlivy překotné urbanizace a industrializace i masové migrace z Evropy. Výzkumy prokázaly především existenci různorodých sociálně-ekonomických oblastí v jednom velkoměstě (v Chicagu), kde platí odlišná pravidla chování, a proto je zde i kriminální chování vnímáno jinak a jeho výskyt je častější než v jiných částech města. Hlavní přínosy chicagské školy jsou v ekologických studiích zaměřených na geografické rozložení kriminality. Také byly poprvé formulovány teze o kulturním konfliktu a vedli se diskuse o vztahu konfliktu kultur ke kriminalitě.

Na chicagskou školu navázal Thorsten Sellin a odlišil tzv. primární konflikt kultur, kdy se jedinec přistěhuje do jiné kultury a dojde ke konfliktu neslučitelných norem, od sekundárního konfliktu, kdy dochází ke konfliktu subkultur s dominantní kulturou většinové společnosti. Oba druhy konfliktu mohou vést k deliktům.

V polovině 50. let formoval Albert Cohen teorii delikventní subkultury, podle které subkultura vzniká na základě sociální nerovnosti. Nemajetný jedinec nemůže dosáhnout společenského statusu, který je v dané společnosti pozitivně hodnocen, protože mu chybí prostředky k tomu potřebné (přístup ke vzdělání, peníze, výchova k poctivosti aj.). Jinak nedosažitelný status si mládež nahrazuje členstvím v mládežnickém gangu – skupinou jedinců, která se potýká s podobnými problémy a vzniká dle Cohena „reakcí na frustraci z nemožnosti dosažení cílů, které jsou střední vrstvou definováni jako úspěšná životní kariéra“. Zde jsou uznáváni a splní-li určité podmínky, posunou se v hierarchii skupiny výše. Navíc se mohou majoritní společnosti „pomstít“ za to, čeho se na nich dopustila.

V teorii subkultur byla zločincům přičítána spíše pasivita. Členové nižších společenských vrstev se k delikvenci nechává svést prostředím, v němž se ocitl díky nezvratném osudu. V šedesátých a sedmdesátých létech 20. století David Matza vyslovuje přesvědčení, že nejde o nepřekonatelný vnější tlak, kterému se nelze vzepřít, ale často jen o touhu mladistvých zažít něco vzrušujícího, neobvyklého nebo dobrodružného. Poprvé tak donutil kriminology uvažovat o deviaci jako o určité formě zábavy. Se svým spolupracovníkem Greshamem Sykesem navíc razili názor, že o všech delikventech nelze uvažovat jako o bytostných kriminálnících, kteří vyznávají pouze kvazihodnotové normativní systémy, jež jsou v přímém rozporu s konformně uznávanými hodnotami. Řada z nich se běžně účastní i prosociálních aktivit, při nichž existující společenské normy bez výhrad respektují. Přechod mezi těmito na první pohled neslučitelnými světy umožňují tzv. techniky neutralizace, které Sykes a Matza zpracovali ve své drift theory (teorie posuny, někdy neutralizační teorie) a díky nimž se lze snadno vyrovnat s vlastním svědomím. Více v kapitole 7. Recidiva.

Přestože marxismus nevytvořil jednotnou teorii kriminality, z myšlenek Marxe a Engelse vyplývá, že je kriminalita bezprostředně spojena s kapitalismem.V kapitalismu dle Engelse probíhá sociální válka všech proti všem a postupně dochází k válce buržoasie a proletariátu, což je pouze důsledným uplatněním principu obsaženého ve svobodné konkurenci. V beztřídní komunistické společnosti by měl nastat sociální smír a trestná činnost se stane zbytečnou, tudíž nebude. Záhy po komunistických převratech v zemích střední a východní Evropy ke konci 40. let se tato hypotéza ukázala jako neudržitelná, aniž by se musela ověřovat empirickými výzkumy. Kriminalita zde nejenže neklesla, ale byla to právě majetková trestná činnost, která měla stabilně nejvyšší podíl na struktuře celkové registrované kriminality.

Socialistická kriminologie se tímto faktem po druhé světové válce vyrovnávala tzv. teorií přežitků, jejímž jádrem byla teze o přežitcích kapitalistického způsobu myšlení a negativním vlivu měšťácké ideologie kapitalismu na pracující v socialistických zemích. Pro socialistickou kriminologie byla charakteristická závislost na politice a ideologii.

Směr multifaktorový

Pro multifaktorový směr je charakteristické, že je při výkladu kriminogeneze používáno více působících činitelů různého druhu a původu. Nevychází se tedy pouze z jedné ani z kombinace více teorií, ale provádí se empirický srovnávací výzkum zpravidla několika metodami na souborech delikventních i nedelikventních jedinců, aby byly mezi nimi zjištěny významné rozdíly a odvozeny charakteristické znaky delikventů. V rámci dlouhodobých výzkumů je zjišťována míra úspěšnosti společenské adaptace a reintegrace dříve uvězněných pachatelů a to i řadu let po propuštění. Data získaná všemi těmito postupy jsou používaná k vytvoření prognostických nástrojů kriminality v podobě např. predikčních tabulek, kdy jedinec za určité výsledky „získává“ určitý počet bodů, který v součtu zařadí probanda z hlediska pravděpodobnosti jeho budoucího kriminálního vývoje do určité prognostické třídy.

Za přední reprezentanty tohoto směru lze označit manželský pár Eleanoru a Sheldona Glueckovy. Ve své dnes již klasické studii publikované v roce 1950 shrnují nejzajímavější poznatky ze svých výzkumů, na jejichž základě předkládají významné závěry a to především z oblasti prevence kriminality mládeže. Svůj výzkum zaměřili na delikventní chlapce (500 probandů) umístěné do nápravně výchovných ústavů v Bostonu. Ke každému byl párově přiřazen chlapec kontrolní nedelikventní skupiny, který mu odpovídal věkově, inteligenčně i rasovým původem a byl z „neprivilegovaných“ čtvrtí Bostonu. Tým právníků, psychologů antropologů, psychiatrů a sociálních pracovníků sesbíral a vyhodnotil data zahrnujícím jak sociokulturní oblast probanda (rodina, škola, přátelé), tak jeho somatické, intelektuální a psychologické charakteristiky. Získané informace prostřednictvím interview byly následně ověřovány u třetích osob a dále získávány vyhodnocením úředních dokumentů soudů, sociální péče, školy i vězeňských zařízení. Další šetření proběhlo u obou (delikventního i nedelikventního) souborů v době, kdy bylo probandům 25 a poté 31 let.

Byly zjištěny především významně poruchovější rodinné vztahy delikventů k rodičům i sourozencům, negativnější vztahy k prostředí školy a vrstevníků. To bylo způsobeno osobnostními defekty delikventů v oblasti myšlení a emocionality, tak i jejich významnou participací na protispolečenských aktivitách kriminálních gangů, což charakterizovalo jejich nekontrolované trávení volného času. Glueckovy to vysvětlují mimo jiné opožděným zráním osobnosti delikventů, což ztěžuje jejich úspěšnou adaptaci v organizované moderní společnosti.

Z původně okolo 400 faktorů bylo vybráno pět, které měli mít vysokou prognostickou hodnotu, protože se jejich výskyt v obou skupinách významně lišil. Z nich pak byla vytvořena prognostická tabulka.

Jednalo se o:

• výchovný styl otce,
• dohled matky,
• emocionální vtah mezi otcem a chlapcem,
• emocionální vztah mezi matkou a chlapcem,
• soudržnost rodiny.

Postmoderní teorie

Revoluční v oblasti kriminologických teorií snažících se objasnit příčiny a procesy vedoucí k výskytu kriminality byl labeling aproach (etiketizační přístup) a spojit je můžeme např. se jmény E. Lemert nebo H. Becker. Nejde zde o jednu ucelenou empiricky ověřenou teorii, ale o nový směr kriminologického myšlení, k jehož největším zásluhám patří fakt, že se kriminologický výzkum začal zabývat i latentní kriminalitou a interaktivními procesy probíhající v rámci formálních institucí trestní justice, reprezentované soudy, státními zastupitelstvími, policií, probační službou a vězeňskými zařízeními. Projekty zaměřené tímto směrem bývají zařazovány do tzv. kritické (radikální ) kriminologie, která se formuje od 60. let 20.století v USA, Velké Británii i kontinentální Evropě.

Podstatu deviantního chování nehledají v něm samotném, ale v reakci na něj. Opravdovým deviantem se podle nich člověk stává až ve chvíli, kdy jej tak označí ostatní lidé. Jinými slovy, ten, kdo stanoví, co konkrétně se stane trestným činem a co ne, tak ovlivňuje současně i to, kdo získá etiketu zločince a kdo ne. Zvnitřní-li takto „onálepkovaný“ pachatel svoji etiketu, mění se jeho sebepojetí a může ho to vést k nastoupení kriminální kariéry. Výzkumnicí tohoto směru vycházejí z teze podložené empirickými výzkumy latentní kriminality, že kriminalita je ve společnosti rozložena rovnoměrně, ale vyšší vrstvy určují, co je trestné a co nikoli. Většina lidí ve svém životě udělá něco nezákonného, ale dokud není odhalena, okolí se k nim chová stejně. Pokud ale pachatel získá odhalením nálepku kriminálníka (zloděje, podvodníka apod.) okolí k němu své chování změní. Takto „onálepkovaní“ se navíc často stýkají s jinými „nálepkovanými“, čímž se více posiluje zvnitřnění jejich „nového statusu“.

U některých kritických kriminologů zašly jejich výhrady ke státu, systému trestní justice a trestnímu právu tak daleko, že se hlásí k abolicionismu. Nejde jim tedy o zdokonalení trestního práva, ale o jeho zrušení. Podle nich lze najít k řešení konfliktů vhodné mimotrestní mechanizmy.

Pro výklad agresivních, převážně skupinových trestných činů (např. činnost násilně orientovaných gangů) přináší zajímavé podněty nová vědní disciplína – sociologie agrese. Významně se zde uplatňuje tzv. skupinové myšlení jedinců, kteří jsou pevně navzájem spojeni, a pomocí něhož se vytváří iluze naprosté bezpečnosti, ochoty k podstoupení krajního rizika apod. To vede ke skupinové racionalizace agrese (omlouvání agresivního jednání rádoby rozumnými důvody) a navíc se tak klamně vytváří pocit nezpochybnitelné víry ve vlastní morálku. Oběť se potom stereotypizuje jako slaboch, idiot, zločinec, parazit, méněcenná osoba apod. Vytváří se silný vnitřní tlak na členy skupiny a to zejména ve všech morálně pochybných. Tím se vytváří vhodné podmínky k agresivním trestným činům se sexuální či rasovou motivací.

V postmoderní společnosti opět ožívají myšlenky Cesare Becarii, na které navazují tzv. neoklasické teorie. Ty vycházejí z teze o svobodném rozhodnutí chovat se kriminálně, které je nezávislé na individuálních zvláštnostech a sociálních poměrech pachatele. Rozhodnutí v delikventní chování ovlivňuje pouze fakt, že se to „vyplácí“, případně ještě navíc nabízí vzrušení a napětí spojené s pácháním zakázaného činu. Výsledkem je pak zbytečnost sociálních či terapeutických opatření, ale nutnost aby stát vždy důsledně a důrazně na takové činy reagoval. Konkrétně to pro trestní politiku znamená doporučení usilovat o zvýšení pravděpodobnosti odhalení, dopadení a odsouzení pachatele, reagovat rychle a za dodržení principů právního státu, široké využívání trestních sazeb za jednotlivé činy a uložené tresty aby byly odpykány (zredukovat možnost podmínečného propuštění z výkonu trestu).

Patří sem např. teorie racionální volby (Donald Clark a Derek Cornish), ekonomická teorie zločinu (Gary S. Backer), teorie běžných činností (L.E. Cohen a Marcus Felson).

Feminizační teorie

První autorky, které upozornili již koncem 60. let minulého století a nejvíce pak v letech 70. na do té doby opomíjenou a podceňovanou oblast ženské kriminality, jsou M. Bertrand, F. Heidensohn, D. Klein, a C. Smart. Mezi odbornou veřejností vzbudilo největší ohlasy dílo Carol Smart „Women, crime and kriminology“.

Jako úspěšné se ukázaly snahy feministických autorek týkající se objasňování sociáolnáho kontextu problematiky prostituce, pornografie, nelegálních potratů a domácího násilí, kde se ze ženy „pachatelky“ nebo „spolupachatelky“ stává z pohledu výsledků jejich výzkumů a prací typická oběť mužského svět jeho vůči ženám hostilních pravidel. V důsledku toho se např. významně rozšiřuje osvěta a začínají se efektivněji projednávat případy domácího násilí – jsou přijímána nová legislativní, organizační i sociální opatření. Zpřísňuje s postih všech forem zneužívání dětí, kriminalizuje se prostituce s nezletilce, čímž se zvyšuje ochrana mládeže a současně dochází i posílení aktivit speciálně preventivního působení.

Dalším úspěchem feminismu je nepochybně pozornost věnovaná obětem znásilnění, které byly ještě nedávno vystaveny velkému riziku sekundární viktimizace při vyšetřování a projednávání „jejich případů“. Studie a výzkumy v této oblasti poukázaly dostatečně přesvědčivě na formálnost, odosobnělost a nevhodné zacházení s oběťmi sexuálních deliktů ze strany policie i trestní justice, které v signifikantním počtu případů vedly oběti k jejich další traumatizaci namísto k žádoucímu zlepšení jejich situace. Další změnou bylo přijímáni vhodných organizačních, personálních a sociálních opatření (např. v rámci speciálního zacházení s pachatelkami trestných činů byly zakládány věznice pro matky s malými dětmi, zavádějí se specializovaná profesní školení odborníků působících na úseku objasňování a stíhání ženské kriminality).

Co se feministickým teoriím nepodařilo, je uspokojivě zodpovědět otázku týkající se příčin výrazně nižší kriminality žen oproti té páchané muži.

Shrnutí – chronologický přehled kriminologických škol

Kuchta, Válková a kol. (2005, str. 52-54) nabízí následující shrnutí v kriminologických škol v chronologickém přehledu.

V historii kriminologie lze – poněkud zjednodušeně, ale pro účely chronologického výkladu relativně přehledně – rozlišit hlavní tři směry jejího vývoje:

• Tzv. klasickou školu 18. století,
• Pozitivistickou školu konce 19. a počátku 20. století a
• Novodobou kriminologii druhé poloviny 20. století

Tzv. klasická škola 18. století vychází z premisy, že člověk se vyznačuje především tím, že je obdařen inteligencí a rozumem, které podmiňuje jeho individuální i sociální chování, jeho vůle je tedy svobodná a sám je strůjcem svého osudu. Rozumná odpověď společnosti na spáchání zločinu v takovém případě je nasnadě: zločin se nesmí vyplácet – rizika s ním spojená musí být vyšší než profit z něj plynoucí. Pak lze předpokládat, že se jedinec spíše rozhodne chovat se sociálně – konformně než porušovat trestní zákony.

Pozitivistická škola 19. a počátku 20. století však toto okouzlení rozumem nesdílí a vychází ze skeptičtější teze: lidské chování je podmíněno fyzickými, psychickými a sociálními faktory, které nejsou pod kontrolou lidského jedince. Právě úkolem kriminologie je tyto faktory zjišťovat a empiricky zkoumat, aby bylo možné účinným způsobem pachatele přimět k tomu, aby se v budoucnu zdržel páchání dalších zločinů a začal se chovat jako řádný občan. Zatímco tedy klasická škola 18. století zaměřuje svoji hlavní pozornost na minulost, zločin a vinu, pozitivistická škola se soustřeďuje na osobu pachatele a jeho nebezpečnost v budoucnu. To má své důsledky pochopitelně i v oblasti trestní politiky, která chce v prvém případě především chránit právní stát, zatímco u pozitivistů je jejím cílem terapeutické působení na pachatele s cílem změnit jeho pro společnost nebezpečné chování.

Moderní kriminologie druhé poloviny 20. století rozšiřuje pole svého zájmu na další oblasti:

• procesy probíhající v rámci formální sociální kontroly uskutečňované prostřednictvím oficiálních institucí trestní justice, tzn. zejména policií a trestním soudnictvím, kritické analýzy odhalující stigmatizující vedlejší účinky formálních zásahů a etiketizaci delikventů ze sociálně slabších vrstev (tzv. kritická neboli radikální kriminologie – labeling aproach);
• výzkumy zaměřené na oběť zločinu a procesy její viktimizace, včetně vztahu pachatel – oběť – komunita a míra jejich zodpovědnosti za trestný čin (viktimilogie, restorativní justice);
• neformální sociální kontrolu kriminality a zapojování komunit, ze kterých pochází pachatel, oběť, případně další trestným činem dotčené osoby a instituce, do prevence kriminality (preventivní a restorativní přístupy);
• výzkumy veřejného mínění o kriminalitě a její kontrole;
• výzkumy účinnosti aplikované sankční politiky, tzn. jak tradičních, tak alternativních trestních sankcí a postupů, včetně odklonu od standardního trestního procesu;
• výzkumy latentní kriminality (anonymní dotazníková šetření).

Shora nastíněné dělení hlavních kriminologických směrů není dogmatem a zachycuje spíše proměnlivost, diversifikaci, multidisciplinárnost, a empirickou povahu kriminologie jako vědní disciplíny. Stejně tak nelze ani striktně vnímat rozdíly mezi tzv. klasickou školou 18.století a pozitivisticky orientovanou kriminologií 19. století. Ačkoliv představitelé scuola positiva, jak se nazývali ti, kteří se shromáždili kolem průkopníka empirických výzkumů v oblasti kriminality Lambrosa, kritizovali klasickou školu za její nedostatečně vědecké a empiricky nepodložené vysvětlování zločinu a hledání odpovědí na něj, byli to právě představitelé této klasické školy jako Beccaria, Bentham a Howard, kteří poprvé jasně formulovali potřebu zjistit příčiny kriminality a odmítali jako nevědecké do té doby převažující teologické zdůvodnění zločinu jako hříchu a z toho vyplývající odplatné pojetí trestní spravedlnosti. Otázky, které je v této souvislosti zajímaly – jako je psychologie a motivace zločincova chování, možnosti jeho nápravy, role a úkoly státních institucí v této oblasti a korespondující reformy trestního zákonodárství – se dostaly i později, zejména ve druhé polovině 20. století, do centra pozornosti moderní kriminologie a jejího výzkumu.

Další srovnání nabízí následující tabulka: