5. Kontrola kriminality
Každá lidská společnost v jakékoli době stojí před úkolem zajistit chod společnosti a bezpečnost svých členů, což je předpokladem jejího vývoje. Musí být tedy zachovány určité „stálé kvality společnosti“ – řád věcí a pořádek na straně jedné a vytváření prostoru pro další sociální vývoj na straně druhé.
Sociální kontrola představuje ty prostředky, kterými společnost působí na chování lidí a dosahuje tak žádoucí společenské konformity chování svých členů. Je reagováno především na odchylné sociální chování a sociální kontrola je součástí všech socializačních procesů. Sociální kontrola předpokládá existenci sociálních norem a pravidel a jejich zásadní respektování členy společnosti.
Sociální kontrola je vykonávána dvěmi typy institucí:
- formálními , tj. subjekty k tomu určenými, kdy jejich působení je formalizováno (tzn. normativně upraveno). Jsou to např. policie, soudy. Na výkon profesního působení v těchto institucích jsou kladeny vysoké nároky profesní i mravní. Formální instituce provádějí vnější kontrolu chování členů společnosti, vysoce specializovanou, normativně vymezenou, racionálně společensky opodstatněnou.
- neformálními – vykonávajícími sociální kontrolu bez specifického zmocnění, bez přesně vymezeného postupu a přesně určené strukturace rolí – při plnění dalších funkcí (rodina, škola, výchovné poradenství, zájmové organizace, církev apod.). Neformální sociální kontrola člověka není určena jen racionálně, je zde významná složka emotivní, hodnotová, zážitková, ochranářská, kdy jde o zabezpečení, podněcování, pečování o rozvoj člena rodiny, žáka, studenta, klienta, kdy kontrola chování vyplývá z těchto aktivit a není prvotním záměrem. Neformální sociální kontrola se odvíjí převážně v situaci sociální blízkosti členů skupiny, kdy tyto vztahy jsou emočně syceny. Subjekty neformální sociální kontroly nedisponují donucovacími sankcemi (i když určité sankce také k dispozici mají – např. pokárání rodičů, školní poznámka za nevhodné chování apod.).
Kontrola kriminality je součástí sociální kontroly, která se vztahuje na celou škálu forem chování členů společnosti. Kontrola kriminality představuje činnosti spočívající v plnění úkolů společnosti a státu při ochraně občanů před kriminalitou. Zahrnuje všechny společenské instituce, strategie a sankce, jejichž cílem je dosažení konformity chování v oblasti regulované normami trestního práva. Cílem tohoto vynaloženého úsilí je udržení kriminality v určitých přijatelných mezích nebo její omezování.
Kontrola kriminality je realizována dvěma strategiemi. V represivní strategii jde především o aplikaci prostředků trestního práva a strategie preventivní se soustřeďuje na předcházení vzniku trestné činnosti. Tato strategie se opírá o ekonomická, kulturní, sociální, vzdělávací, výchovná, poradenská, léčebná a jiná opatření integrující se do systému prevence kriminality a prevence jiného závažného deviantního chování člověka.
Moderní kriminální politika se snaží většinu opatření sloužících ke kontrole kriminality rozvíjet na základě reálné podoby kriminality, kterou jim svými výzkumy zprostředkovávají kriminologické výzkumy.
S jistým zjednodušením můžeme předložit dva základní postupy snah omezování zločinu. Jedná se o strategie represivní a strategie preventivní. Pro první z nich je charakteristická reakce na již spáchaný trestný čin, a mají proto především trestněprávní charakter. Preventivní strategie se naproti tomu orientují na předcházení zločinu. Využívají k tomu zdroje z různých oblastí sociálního života, tedy i mimo samotnou justici a trestní právo. V praxi se oba přístupy prolínají, protože efektivní kriminální politika předpokládá, že budou rozvíjeny současně a navzájem se budou podporovat.
Prevence kriminality
Ačkoliv jsou definice prevence kriminality dosti pružné, vycházejme z popisu prevence kriminality jako souboru nejrůznějších mimotrestních aktivit, které se orientují na odstranění, oslabení či neutralizaci kriminogenních faktorů s cílem zastavit růst kriminality nebo docílit jejího zmenšení. Půjde tedy o působení na faktory kriminality, příležitosti a podněty k páchání trestné činnosti, potenciální pachatele, potenciální oběti a o vytváření zábran proti páchání trestných činů. Do takto koncipovaného modelu prevence kriminality tedy nezahrnujeme prevenci represí.
V klasifikaci preventivních aktivit se v domácí i zahraniční literatuře nejvíce prosadil systém navržený v 70. letech 20. století P. Brantinghamem a F. Faustem (1976), podle nějž dělíme prevenci na primární, sekundární a terciární. U prevence primární jsou preventivní aktivity adresovány veškerému obyvatelstvu, ať už celému státu nebo některého města nebo některým demograficky vymezeným skupinám obyvatel (např. mládeži, ženám, národnostním menšinám, etnickým menšinám apod.). Působí plošně na každého bez ohledu na stupeň jeho kriminálního ohrožení nebo kriminální rizikovosti. Často jde o nepřímé strategie, u nichž se omezování kriminality očekává jako jeden z dílčích dopadů vhodné sociální, hospodářské, kulturní aj. politiky. Za primární prevenci lze např. považovat plánování výstavby sídliště, tak, aby bylo plnohodnotnou součástí města, aby mělo dostatek obchodů, služeb, škol, hřišť a jiných zařízení pro aktivity ve volném čase.
Sekundární prevence zaměřuje svoje aktivity na potenciální pachatele, potenciální oběti a kriminogenní situace. Mohou to být např. děti bez náležitého dozoru, děti dopouštějící se záškoláctví, narkomani, bezdomovci, aj. Příkladem sekundární sociální prevence je zařazení nezaměstnaných do programu profesní přípravy nebo práce streetworkerů. Kriminogenní situace, na jejíž překonání se sekundární prevence zaměřuje, může mít podobu např. nebezpečné křižovatky nebo nádražní haly, kde se shromažďují kriminální živly, ale i dezorganizované městské čtvrti, chatové kolonie apod.
Terciární prevence si klade za cíl zamezit opakování trestné činnosti, tedy předcházet recidivě jak pachatele tak recidivě viktimologické. Předpokládá tedy, že už ke spáchání trestného činu došlo. U obětí půjde i o předcházení sekundární viktimizace, napravení následků trestného činu a poskytnutí potřebné pomoci. U pachatelů jde o jejich sociální reintegraci, kterou se zabývá penologie.
Jinak než podle adresátů preventivní činnosti (viz. výše), přistupují ke klasifikaci prevence autoři zaměřující se na samotný obsah preventivních činností. Určující je pro ně otázka, co konkrétně lze učinit, aby k trestnému činu nedošlo. Prevence se stává srozumitelným úkolem, vycházíme-li z teorie, že každý zločin potřebuje nutně tři prvky – pachatele, oběť místo, kde se odehraje. Kriminálními jednání pak účinně předejdeme, vyřadíme-li ze hry alespoň jeden z elementů. Zločin se nestane, pokud chybí pachateli vhodná oběť, a to i přes to, že podmínky k jeho spáchání mohou být ideální. Stejně tak se může potenciální oběť pohybovat ve velmi rizikovém prostředí, ale není-li přítomen člověk se sklony k deviantnímu chování, nemusí se ničeho bát. Ani setkání oběti s pachatelem nemusí vyústit ve spáchání trestného činu, pokud k němu dojde na místě, které pro hladký průběh deliktu nevytváří příznivou situaci. Přestože podobné rozbory vyznívají zcela triviálně, většina teorií prevence kriminality stejně jako zcela konkrétních a běžných preventivních opatření v podstatě neodráží nic jiného než příklon k jedné straně zmíněného trojúhelníku (pachatel – oběť – místo). Odpovídá mu i další často používané členění preventivních aktivit na prevenci viktimologickou (zaměřenou na oběť), prevenci sociální (zaměřenou na téma osobnost pachatele a kriminogenních faktorů, které ji moou nepříznivě formovat) a prevenci situační (orientovanou na místo či podmínky, za nichž ke zločinům dochází). Každá z nich má svoje silné i slabé stránky.
Viktimologická prevence vychází z viktimologických výzkumů, které jsou krom jiného zdrojem poznatků o činitelích, které přispívají ke zvýšenému riziku viktimizace. Samotné preventivní aktivity spočívají ve zprostředkování těchto informací potenciálním obětem, a to nejčastěji formou plošné osvěty. Podstatou viktimologické prevence je tedy její informační moment. Je orientována především na potenciální i skutečné oběti a svoji činnost zaměřuje na osvětu, poradenství, vštěpování obecných i speciálních zásad ochrany ohrožených osob. Osvětová činnosti poučuje o tom, jak se mají lidé chovat, aby sebe a svůj majetek zbytečně nevystavovali zvýšenému nebezpečí napadení, ale také jak se před útokem bránit a jak se chovat během a po útoku. Do viktimologické prevence zahrnujeme i výcvikové kurzy verbální a fyzické sebeobrany, terapeutické a rehabilitační zacházení po přestálém útoku i prevenci viktimologické recidivy aj. Důležitým aspektem viktimologické prevence je její přiměřenost. Pokud budou občané každodenně vystavováni znepokojivým zprávám o hrozícím nebezpečí, může to vést až k posedlosti riziky všeho druhu a opevňovací mentalitě, kdy nejen že ze svých obydlí vytváří nedobytné tvrze, ale zároveň na minimum omezují své cesty do „nebezpečného světa“. Paradoxně přitom platí, že čím méně se nás do něj vydá a čím omezenější se stanou mezilidské vztahy a přirozené kontakty, tím nebezpečnější „svět venku“ skutečně bude. U viktimologické prevence je proto vždy potřeba domýšlet, v jaké míře je přínosem a v jaké už ke škodě lidského společenství.
Sociální prevence se svými aktivitami orientuje na kriminogenní faktory ovlivňující pachatele a jeho sklony k trestné činnosti. Termín sociální prozrazuje, že důraz je kladen na působení společnosti. Společnost a stát dociluje žádoucího stupně konformity lidského chování především vnější kontrolou. Jedná se hlavně o právní řád, mravní řád a jednotlivá náboženství, přičemž nejsou míněna pouze formulovaná pravidla lidského chování, ale i zvyky, zvyklosti, obyčeje a rituály. S těmito normativními systémy souvisí i korespondující hodnotové systémy, kulturní a subkulturní tradice a jednotlivé životní styly. Působení normativních systémů se vyznačuje sankcionováním určitého typu chování, ať už jde o sankce negativní (pokuty, tresty, morální izolace aj.) či pozitivní (odměny, pochvala, morální ocenění aj.). Základním cílem veškerých intervencí je pozitivně zasáhnout do průběhu života jedince, a to za účelem oslabení rizikových vlivů a posílení vlivů ochranných. Možná i proto by se více hodil termín vývojová prevence, který se ale v naší zemi na rozdíl od zahraničí příliš neuchytil. Nejlépe se do formování jedince zasahuje v období dětství, proto i většina programů je zaměřena na děti a mládež. Objevují se snahy pozitivně ovlivnit výchovné procesy v rodině a ve škole, nabízet mládeži vhodné způsoby trávení volného času, předcházet nezaměstnanosti a veškerým problémům s ní spojených, podporovat a propagovat zdravý životní styl a prosociální hodnoty.
Situační prevence je zaměřená na odstraňování kriminogenních situací, na omezování příležitostí ke spáchání zločinu a na zvyšování rizika dopadení pachatele. Vzorem je staré známé přísloví „příležitost dělá zloděje. Často citovaným příkladem je vývoj počtu sebevražd ve Velké Británii mezi roky 1963 – 1970, kdy jejich množství významně pokleslo. Příčina byla velice prostá. Plynárny se tehdy rozhodly nahradit prudce jedovatý svítiplyn netoxickým zemním plynem, čímž zákonitě ubylo sebevražd spáchaných pomocí plynu. Zarážecí však byl fakt, že významně pokles i celkový počet sebevražd. Přestože se lidem dál nabízela spousta jiných možností, jak odejít ze světa, mnozí z nich alternativu nehledali a od svého záměru upustili. Předejít zločinu v daném slova smyslu se pak jeví jako snadný úkol. Prohlédneme-li okolnosti, za nichž trestnému činu dochází, stačí pozměnit jejich strukturu tak, aby se páchání deliktů stalo nemožným nebo alespoň velmi namáhavým. Snažíme se tedy:
- zvýšit námahu, kterou musí pachatel při činu vynaložit (např. bezpečnostní zámky, mříže na oknech, uzamykatelná řadící páka v autě apod.)
- zvýšit riziko, že bude pachatel dopaden (kamerové systémy, alarmy, dohled zaměstnanců v obchodech aj.),
- snížit zisk, který pachateli zločin vynese (označování majetku, omezené množství peněz na přepážkách apod.)
Je zřejmé, že situační prevence vychází ze stejných zákonitostí jako klasická kriminologie – uvažuje tedy o pachateli, jako o racionálním a kalkulujícím jedinci, který váží klady a zápory a trestný čin předem promýšlí.
Zavádění situační prevence je rychlejší, jednodušší a mnohdy i levnější než ostatní formy prevence. Výsledky jsou bezprostřednější a zřetelnější a účinnost určitého programu snadněji ověřitelná, proto je také státem nejvíce podporovaná. Na druhé straně je účinnost situační prevence pouze krátkodobá nebo vede k tzv. přesunu kriminality. Přesun kriminality může mít pět forem:
- teritoriální přesun kriminality (např. do sousedství, kde není objekt tak dobře zabezpečen)
- funkční přesun (např. místo ke krádežím vloupáním dochází k loupežím)
- přesun v taktice (např. pachatelem namísto vniknutí do objektu dveřmi, rozbije okno)
- přesun v objektu (např. místo přepadávání ozbrojených majitelům obchodů dochází k přepadávání podnapilých chodců)
Se situační a technickou prevencí mohou být ale spojená i jiná rizika, např. mohou být zneužita (např. kamerový systém).
Úloha státu v prevenci kriminality
Ke konci roku 1993 byl vytvořen Republikový výbor pro prevenci kriminality, který byl jako meziresortní, koordinační a metodický orgán řízen Ministerstvem vnitra ČR. Ve výboru je zastoupeno zejména ministerstvo obrany, práce a sociálních věcí, spravedlnosti, školství, mládeže a tělovýchovy, vnitra a zdravotnictví, přičemž jeho předsedou je ministr vnitra. Jeho hlavními úkoly jsou:
- Koordinace činnosti orgánů státní správy v oblasti prevence kriminality
- Spolupráce s občanskými iniciativami, hnutími, církvemi a hromadnými sdělovacími prostředky v oblasti prevence kriminality
- Iniciace činnosti prevence kriminality, podpora vzniku místních komisí pro prevenci kriminality
- Na základě meziresortní spolupráce návrh a realizace projektů a programů prevence kriminality respektující místní podmínky.
- Posuzování účinnosti preventivních programů a předkládání zpráv vládě ČR
Systém prevence
- Rezortní programy prevence
- Programy realizované samosprávními orgány měst a obcí
- Preventivní programy nevládních organizací
- Preventivní programy podnikatelských subjektů (pojistky, firmy zabezpečovací techniky…)
- Východiskem kriminologický výzkum
- Mezi orgány centrálními a místními neexistují vztahy nadřízenosti a podřízenosti
- Při realizaci programů úzce spolupracuje policie
Mezinárodní spolupráce
V rámci OSN působí od roku 1950 Výbor pro prevenci a kontrolu kriminality. Jednou za pět let pořádá mezinárodní kongres (1. v Ženevě 1955), jehož hlavními cíly jsou výměna zkušeností oblasti prevence kriminality, přijetí řady deklarací, doporučení a rezolucí (1985 – Hlavní principy prevence kriminality a trestní justice, Vídeň 2000: O zločinu a spravedlnosti – výzva pro 21. stol, spolupráce v boji s mezinárodním organizovaným zločinem).
Komise OSN pro prevenci kriminality a trestní justici je součástí hospodářské a sociální rady OSN. Formulovala tzv. Prvky odpovědné prevence kriminality – soustava standardů a norem (vliv preventivních opatření na individuální práva, zacházení s oběťmi, doporučení vládám ve věci zabezpečení institucionálního a finančního, spolupráce s policií aj.)
V rámci Evropské unie působí od roku 2001 institut Evropská síť pro prevenci kriminality, Institut pořádá a organizuje mezinárodní konference a odborné semináře, uděluje Evropské ceny prevence kriminality. Hlavními tématy jsou kriminalita mládeže bezpečnost měst, drogová kriminalita.
Strategie represivní
V průběhu historického vývoje se vyvíjel i náhled n funkci trestu. Pro přehlednost můžeme vycházet z klasického pojetí teorie funkce trestu, která spočívá v pěti základnách funkcích: odplatné (retributivní), odstrašující, rehabilitační (regulativní, nápravné – korektivní, penitenciární), eliminační (vylučovací, izolační spojení s internací) a restitucí. V praxi se jednotlivé funkce trestu prolínají.
- odplatná (retributivní) – patří k jedněm z nejstarších funkcí trestu. Trest je chápán jako přirozený důsledek kriminálního jednání a musí pro pachatele znamenat určitou újmu, jejíž citelnost (vyjádřená výší a druhem trestu) má odpovídat závažnosti spáchaného činu. Odplata představuje sociální mstu. Pachatelům se ale nesmí mstít oběti zločinu, nástrojem kolektivní msty společnosti by měl být stát. Trest by měl co nejvíce odpovídat zločinu. (S tímto pojetím se setkáváme už v Bibli „oko za oko, zub za zub“ nebo v názorech Hegela a Kanta).
- odstrašení – odrazuje pachatele od dalšího kriminálního chování (individuální prevence) a stejný účinek má i na ostatní jedince, kteří se mohou stát potencionálními pachateli (generální prevence). Újma, která pachateli vzniká uloženým trestem, může sama vést k tomu, že ho odradí (odstraší) od dalšího kriminálního jednání, aby danou újmu nemusel znovu podstoupit a to aniž by se vůči pachateli uplatňovali další výchovné prostředky. Vnímání a prožívání újmy je však individuální, což způsobuje, že i proces odstrašení působí na každého jinak. Výzkumy potvrzují, že preventivní účinek trestu nespočívá v jeho tvrdosti, ale v jeho neodvratnosti, kdy spolupůsobí i rychlost odhalení pachatele.
- rehabilitační – spatřuje cíl trestání v tom, aby bylo pachateli poskytnuto takové odborné zacházení, prostřednictvím kterého by došlo k poznání, které osobnostní vlastnosti i vlastnosti chování v interakci se sociálním prostředím se účastnili na trestné činnosti. Rehabilitační teorie usiluje o opětovné zařazení pachatele do společnosti na základě dosažené změny v chování vyplývající z porozumění jeho problémovosti v sociálním kontextu
- eliminační – spatřuje účel trestu v dočasné nebo trvalé izolaci pachatele od zbytku společnosti. Tato izolace má být nejen tou nejcitelnější újmou pro pachatele, ale i nejspolehlivější ochranou společnosti.
- restituční – zdůrazňuje význam odstranění následků trestného činu a význam náhrady škody, kterou utrpěla oběť trestného jednání. Trest má především směřovat k obnově rovnováhy v sociálních vztazích, která byla porušená trestným činem a aby pachatel odškodnil oběť nebo škody, které napáchal trestným činem. Restorativní přístup k řešení konfliktů neznamená odmítnutí klasických trestních postupů a sankcí, ale jedná se o jejich vhodné doplnění, rozšíření možnosti volby reakce na trestný čin a možností pro uplatnění individualizovaného přístupu k pachateli, což ve svých důsledcích ovlivňuje účinnost trestního postihu.
Pro moderní státy, zabývající se prosazováním práva je charakteristické, že trestáním sledují několik cílů současně. Při bližším pohledu zjistíme, že za nimi stojí dva hlavní směry úvah. První z nich jsou přístupy konsekvencialistické (utilitaristické), které se zabývají důsledkem a přínosem trestu. Přestože jsou tresty základem represivních strategii, část cílů, které sledují, jsou čistě preventivního charakteru. Důvody, proč si od uložení sankcí slibovat preventivní účinek, jsou většinou založené na třech základních principech, a to odstrašení, zneschopnění a nápravě. Druhým pohledem jsou teorie retributivní, jejichž hlavním tématem je adekvátnost a spravedlivost potrestání.
Problémy trestu odnětí svobody - izolace
Přestože je trest odnětí svobody považován za nejlepší způsob ochrany společnosti před kriminálními živly, i tohle řešení má nejednu slabinu. Ačkoli ochrana obyvatel před kriminalitou je jednou z hlavních priorit státu, neméně významnou prioritou je také nevyčerpat na tuto aktivity veškerý státní rozpočet, protože se nejedná o jedinou aktivitu, do které je zapotřebí investovat.
Náklady, spojené s výkonem trestu jsou přitom ohromující a v některých zemích se již dnes jedná o stěží udržitelnou zátěž pro státní pokladnu.
Vždy je také zapotřebí pamatovat, že izolace pachatele od ostatních obyvatel je zpravidla pouze dočasným opatřením (pomineme-li doživotní tresty, které jsou ukládány spíš výjimečně). S izolačního zařízený by tedy měl vycházet pachatel napravený, což je další z funkcí trestu, kterou si slibujeme. S ohledem na ni považujeme za efektivní trest pouze takové represivní kroky, které vedou k celkovému polepšení a resocializaci pachatele. Dočasná ochrana obyvatelstva bývá draze vykoupena působením pro uvěznění charakteristických negativních vlivů (ne náhodou se vězení přezdívá „škola kriminality“). V odborné literatuře se pro označení negativních jevů uvěznění vžil termín prizonizace, za jehož autora je považován americký sociolog D. Clemmer.
S prizonizací jsou spojeny dva podstatné momenty. První spočívá v postupné institucionalizaci, kdy se odsouzený přizpůsobuje vysoce organizovanému vězeňskému způsobu život, což sebou mimo jiné nese i ztrátu vlastní aktivity, iniciativy a zodpovědnosti sama za sebe. Pobyt za mřížemi jej díky tomu vzdaluje od běžných návyků a dovedností potřebných pro život na svobodě. Velkým problémem je i zpřetrhání vazeb na rodinu, přátelé a další blízké osoby. Druhou stránkou prizonizace je ideologizace, projevující se postupným ztotožněním s kriminální subkulturou. Během výkonu trestu je odsouzený vystaven intenzivnímu působení spoluvězňů, kteří často představují silně nežádoucí sociální vzory a nez alespoň částečné adaptace na jejich hodnoty, normy a pravidla chování je úspěšné zvládnutí pobytu ve vězení v podstatě nemožné. Výsledným efektem prozonizace je pak v rozporu s kladeným cílem trestu odnětí svobody celkově dosti snížená šance odsouzeného, že se po návratu z vězení hladce zařadí zpět do konformní společnosti.
Spojíme-li negativní jevy prizonizace a vysoké náklady na provoz věznic, jeví se vězení jako velmi drahá cesta, jak ze špatných lidí udělat ještě horší. Řešení se hledá v rozvoji nejrůznějších alternativních trestů, které dostávají svoji podobu v 70. letech 20. století.
Alternativní tresty
V současnosti neexistuje jednotná definice pojmu alternativní trest. Podle mezinárodních dokumentů OSN a Rady Evropy se alternativním trestem rozumí trest nespojený s odnětím svobody, který je soudce oprávněn uložit v případech, ve kterých by byl jinak pachatel odsouzen k trestu odnětí svobody. Alternativní trest i přesto že není spojen s odnětím svobody, by měl zaručovat naplnění účelu trestu stejně, jako kdyby byl na odsouzeném vykonán klasický trest odnětí svobody.
V materiálech Rady Evropy jsou alternativní tresty děleny do tří kategorií. V první jsou zařazené tresty, které nějakým způsobem modifikují výkon trestu odnětí svobody. Jde v podstatě o alternativní způsoby výkonu trestu odnětí svobody. Patří sem např. částečná detence (semi-detention), kterou používají v Holandsku, kdy je pachatel uvězněn pouze na část dne (zpravidla na noc) nebo na dobu, kdy nevykonává určenou činnost (např. výkon zaměstnání, návštěva vzdělávacích a výcvikových kurzů, podrobení se lékařské péči apod.). Dalším příkladem je víkendové vězení (weekend detention), které je ukládáno např. mladistvým pachatelům v Německu.
Druhá kategorie slučuje tresty, které nejsou spojeny s odnětím svobody. Tato opatření jsou ukládána v případech, kdy by mohl být uložen trest odnětí svobody, a proto jsou hlavními, resp. skutečnými alternativy trestu odnětí svobody. Zaprvé sem řadíme peněžitý trest. Druhou alternativou jsou obecně prospěšné práce. Další skupinu tvoří tzv. výchovná opatření – povinný výchovný dohled pro mladistvé pachatele např. v Německu. Neméně důležitou kategorii představuje v tomto oddíle institut probačního opatření. Podstatu probace tvoří dohled nad pachatelem vykonávaný mimo oblast vězení. Lze ho využít buď po odkladu rozsudku (např. ve Velké Británii) nebo při uložení podmíněného trestu (např. v Německu nebo Nizozemí), kde je navíc probace možná i při podmíněném zastavení soudního řízení, o kterém rozhoduje soud.
Třetí kategorii tvoří opatření umožňující odstoupit od uloženého trestu odnětí svobody (případně i jiné sankce). Jedná se zejména o odložení rozsudku, upuštění od potrestání a o závazek soudu, jehož základem je slib obžalovaného před soudem, že se po stanovenou dobu bude řádně chovat a pokud se tak stane, může soud upustit od jeho potrestání.
Silnou stránkou alternativních trestů je bezpochyby fakt, že jejich výkon nevylučuje pachatele z přirozeného sociálního prostředí, protože právě v něm a v běžných životních podmínkách leží většina faktorů, které podněcují pachatele, aby v trestné činnosti ustal. Výzkumy potvrzují, že základní zvrat v kriminální kariéře navazují životní situace jako je svatba, nerození dítěte nebo nalezení stabilního uspokojivého zaměstnání, k nimž však nedochází v přísné izolaci od společnosti, ale jen tehdy, zůstane-li pachatel její součástí. K alternativním trestům řadíme také veškerá opatření restorativní justice (blíže kapitola 8. Viktimologie). Tento typ trestů se také označuje jako tzv. komunitní sankce, případně sankce vykonávané ve společenství.
Probační a mediační služba
Z historického hlediska institut probace vychází z anglosaského práva a její podstatou je konstruktivní metoda převýchovy a jiného pozitivního ovlivňování chování pachatele trestného činu, která je založená na účelné kombinaci prvků kontroly, pomoci a poradenství. Samotný výraz probace pochází z latinského „probare“ a znamená zkoušet, přičemž zkoušený dostane možnost prokázat, že když dostane druhou šanci, bude se chovat sociálně vhodným způsobem.
V Evropě se probace vyvinula z klasického podmíněného odsouzení, ke kterému přibyl dohled probačního úředníka Probace ve většině zemí začínala jako dobrovolnická nebo misionářská činnost, později se dostala do právních systémů a profesionalizovala se.
Probační a mediační služba v ČR oficiálně zahájila svoji činnost k 1.1.2001 na základě účinnosti zákona O probační a mediační službě. Probací se dle tohoto zákona rozumí:
- organizování a vykonávání dohledu nad obviněným, obžalovaným nebo odsouzeným,
- kontrola výkonu trestu nespojeným s odnětím svobody, včetně uložených povinností a omezení,
- sledování chování odsouzeného ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody,
- individuální pomoc obviněnému a působení na něj, aby vedl řádný život, vyhověl soudem nebo státním zástupcem uloženým podmínkám, a tím došlo k obnově narušených právních i společenských vztahů.
Mediací se rozumí mimosoudní zprostředkování za účelem řešení sporu mezi obviněným a poškozeným a činnost směřující k urovnání konfliktu vykonávaná v souvislosti s trestním řízením. Mediaci lze provádět pouze s výslovným souhlasem obviněného a poškozeného (více viz kapitola 8 Viktimologie).
V České republice je po podmíněných trestech druhým nejčastěji ukládaným alternativní trestem trest veřejně prospěšných prací (od 1995).
Mezinárodní spolupráce
V roce1885 byla v Římě ustanovena Mezinárodní trestní a peniterciární komise, jejíž hlavními tématy a cíly jsou:
- výkon trestu odnětí svobody, trestní zákonodárství, kriminalita mládeže a prevence,
- vymýcení delikvence mládeže (odpovědnost rodičů, věková hranice trestní odpovědnost…),
- standardní minimální pravidla pro zacházení s vězni – přijata OSN v Ženevě 1955
