Inovace SEBS a ASEBS

7. Recidiva

Pojem a definice

Pojem recidiva je užíván více vědními obory (např. v medicíně) k vyjádření opakování, něčeho, co již minulo. Z tohoto důvodu je vhodnější užívat v kriminologii pojem kriminální recidiva. V anglosaské odborné literatuře se v této souvislosti setkáváme s víceméně synonymickými pojmy: chronický pachatel (chronic offender), zločinec ze zvyku (habitual offender), kriminální životní styl (criminal lifestyle), případně kriminální kariéra (criminal career).

Můžeme rozlišit trojí pojetí recidivy (zpětnosti): trestněprávní (z nich vycházejí statistiky Policejního prezídia a Ministerstva spravedlnosti ČR), kriminologické a penologické (statistika Generálního ředitelství Vězeňské služby).

Recidivou ve smyslu trestního práva se rozumí spáchání nového trestného činu poté, co byl pachatel za předchozí trestný čin pravomocně odsouzen. Kriminologické pojetí recidivy vyjadřuje opětovné spáchání trestného činu bez ohledu na to, zda byl pachatel za předchozí trestný čin odsouzen nebo vůbec stíhán. Z penologické (penitenciární) definice je recidivou, je-li tatáž osoba podruhé ve výkonu trestu odnětí svobody.

Druhy kriminální recidivy

Kriminální recidivu lze dělit podle různých kritérií. Z hlediska trestněprávní klasifikace rozlišujeme kriminální recidivu obecnou, kdy se jedná o opakování trestné činnosti jako takové, a speciální, která vyžaduje opakované spáchání téhož nebo alespoň druhově stejného trestného činu.

Vzhledem k tomu, že recidiva bývá v některých případech důvodem k uložení vyšší sankce u následné trestné činnosti (agravace trestu), vzniká problém posuzování intenzity kriminální recidivy, tedy délky intervalu mezi jednotlivými odsouzeními. V této souvislosti přiměřenosti sankcí byly zavedeny pojmy trvalá a dočasná recidiva. Termínem trvalá recidiva je označován stav, kdy se justice při identifikaci kriminální recidivy a následných úvahách o agravaci trestu opírá o skutečnost, že daná osoba byla někdy v minulosti odsouzena za trestný čin, a to bez ohledu na to, jak daleko v minulosti k odsouzení došlo. Pojem dočasná recidiva pak označuje za recidivistu pouze takového pachatele, který opakuje trestnou činnost v určitém, časově přesně určeném období, např. 5 let.

Kritérium kriminální specializace pachatele využil při klasifikaci recidivy Yoshimasu. Rozlišil recidivu a podle ní i recidivisty:

• Monotropní – pachatel opakovaně páchá tentýž delikt (např. loupež)
• Homotropní – pachatel páchá několik stejnorodých trestných činů (např. násilných: loupež, vražda, ublížení na zdraví)
• Ditropní nebo amfitropní – pachatel páchá trestní činy ze dvou skupin (např. majetkové a násilné: krádeže, vraždy)
• Polytropní – pachatel se dopouští trestných činů spadajících do více než dvou kategorií

Kriminální kariéra

Zatímco pojem kriminální recidiva se používá k označení opakování trestné činnosti, termín kriminální kariéra obsahuje navíc významné aspekty vývoje trestné činnosti jedince, předpokládá začátek, trvání, případně ukončení páchání trestné činnosti. Pojem kriminální kariéra vznikl při prvních pokusech kriminologů popsat individuální kriminální recidivu v jejím vývoji.

Engel navrhl tzv. kriminogram - grafické uspořádání anamnestických dat popisující tělesný, sociální, partnerský, profesní kriminální vývoj a průběh socializačního procesu zkoumané osoby do časové osy. Kriminogram obsahuje časovou řadu dělenou na roky a věk pachatele a korespondující vývojovou osu, na kterou se podle navržených symbolů a textu vynášejí závažné události v životě zkoumané osoby. Příklad kriminogramu uvádí obrázek č. 5, kde ppp je vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně, dpl – dětská psychiatrická léčebna, V – vazba, T - výkon trestu:

Obr. 9 Kriminogram

Grafická znázornění na časové ose umožňuje nejen získat rychlý a názorný přehled o životě a kriminální kariéře jedince, ale usnadňuje také vhled do možných příčin a okolností doprovázející jeho sociální selhání. Určitou formu kriminogramu si musí vytvořit každý soudní znalec – psycholog, má-li posoudit tzv. prognózu resocializace obviněného či odsouzeného.

Z vývojového hlediska lze podle Engela odlišit několik typů kriminální kariéry:

· Kriminální exces – ojedinělá trestná činnost, např. nedbalostní povahy, u jinak prosociálně orientovaného jedince, v tomto případě nejde o skutečnou kriminální kariéru

• Kriminální epizoda – krátké období opakované trestné činnosti (maximálně do tří let), může se opakovat
• Kriminální perseverace – relativně dlouhé období páchání trestné činnosti (do deseti let)
• Kriminální kontinuita – prakticky trvalá kriminální recidiva.

Kriminální kariéra recidivistů se začíná zpravidla rozvíjet velice brzy, jako tzv. dětská delikvence či poruchy chování v dětství. Toto období nazýváme raná kriminální kariéra a je typické záškoláctvím (někdy už v první třídě), excesivní lhavostí, drobnými krádežemi, toulkami, útěky z domova, vzdorovitostí, členstvím v často antisociálně orientovaných skupinách vrstevníků, někdy vedených staršími terorizující své okolí (šikany). Budoucí recidivisté začínají brzy sexuálně žít (13-14 let) s charakteristickou pohlavní promiskuitou. Objevuje se abúzus alkoholu, kouření, někdy drogy. Masivní a výchovně nezvladatelné poruchy chování často vyústí v hospitalizaci dítěte na dětské psychiatrii, v extrémních případech uložení ústavní výchovy. Často bývá diagnostikován syndrom deficitu pozornosti a hyperaktivity, při přetrvávání poruch chování bývá psychiatry diagnostikován tzv. disharmonický vývoj. Neúspěchy ve škole mohou vést až k vyloučení dítěte ze školy a někdy až k opakovaným přechodům mezi školami.

Počátek rozvinuté kriminální kariéry charakterizuje první trestní stíhání, zpravidla v mladistvém věku, tj. mezi 15. a 17. rokem. Obecně platí, že průběh rané fáze, určuje povahu rozvinuté fáze kriminální kariéry. Vysoká intenzita (krátké intervaly mezi trestnou činností) charakteristická právě pro mladistvé pachatele se s dospělostí mírně snižuje. Výzkumy ukazují, že 65% pachatelů, kteří zrecidivovali a byli poprvé trestáni v mladistvém věku, zrecidivuje do půl roku po propuštění a dalších 31% do jednoho roku. Faktory ovlivňující délku intervalů recidivy jsou vzdělání a rodinný stav: se snižujícím se vzdělání se snižuje délka intervalu, nejkratší intervaly mají recidivisté s neukončeným základním vzděláním a nevyučení. Stejně tak rozvedení a svobodní bez partnerského vztahu převažují ve skupině, která zrecidivuje do půl roku, kdežto ženatí, vdovci a vdovci s aktuálním partnerským vztahem dominují ve skupině, která recidivuje po 3 a více letech.

Poměrně málo pozornosti bylo věnováno recidivistům z hlediska eskalace závažnosti trestné činnosti. V této oblasti nebyly učiněny závěry ani pozorovány stejné tendence. Podobně je tomu u výzkumů zabývajících se kriminální specializací.

V roce 1987 popsal VÚK na základě retrospektivního výzkumu mladistvých pachatelů násilné trestně činnosti prediktory budoucího násilí:

• Toulky, záškoláctví, příp. neomluvené absence v učení
• Časté návštěvy restaurací spojené s užíváním alkoholu
• Manifestní fyzická agrese
• Kriminální infekce v rodině (kriminalita nejbližších příbuzných)
• Kriminální infekce v oblasti vrstevnických vztahů
• Promiskuitní životní styl
• Problémy v pracovní sféře (konflikty na pracovišti, nedisciplinovanost apod.)

Při srovnání s nedelikventními vrstevníky bylo zjištěno, že již současný výskyt dvou prediktorů je z hlediska predikce budoucí násilné trestné činnosti významný.

Kriminální recidiva jako společenský problém

Kriminální recidiva, její četnost a vývoj, může sloužit jako kritérium účinnosti programů zacházení s pachateli (výkon trestu odnětí svobody, programů zacházení na svobodě, alternativních trestů). V takovém případě se bere v úvahu zpravidla dvouleté období po propuštění pachatele z výkonu trestu nebo z programu zacházení realizovaného na svobodě, např. v rámci probace. Podíl recidivy na trestné činnosti v ČR se podle druhu trestné činnosti pohybuje v rozmezí 30 – 60 %, přičemž hranici 50% překračuje jen kriminalita majetková. V porovnání s Německem, USA nebo Švýcarskem jsou naše statistiky příznivější.

K hlavním společenským problémům kriminální recidivy patří nejen její trvale vysoký podíl na trestné činnosti, ale hlavně trvalá odolnost recidivistů k intervenčním programům společnosti snažící se o korekci jejich antisociálního chování a jejich negativní vliv na ostatní, zejména mladé, začínající delikventy. Ten se projevuje především v podmínkách výkonu trestu odnětí svobody, kde zaujímají recidivisté dominantní postavení a ovlivňují ostatní odsouzené mnohdy více než vězeňský personál. Krom toho také rekrutují „nováčky“ jako své budoucí spolupachatele.

Osobnost recidivisty

Recidivisté tvoří tzv. tvrdé jádro kriminality především pro jejich rezistenci vůči snahám společnosti začlenit je do nekriminálního života. Tyto snahy se bohužel omezují převážně na sankce, přitom z teorie učení je známé, že trest pouze blokuje nežádoucí chování, ale nevytváří vhodné alternativy k němu. Programy zacházení s kriminálními recidivisty by měly být zaměřené na vytváření pozitivní motivace ke změně. Jejich součástí by měly být techniky směřující k rozbití racionalizace a neutralizace, tedy mechanizmů, které slouží recidivistům k uchování pozitivního sebeobrazu navzdory opakovanému odmítnutí jejich chování společností. Některé z neutralizací formulovali Gresham Sykes a David Matza ve své drift theory (teorie posunu). Jejich cílem je neutralizovat pocity viny z trestné činnosti a na rozdíl od racionalizací neutralizace trestnému činu předcházejí. Jsou to:

• Odmítnutí oběti – označení některých sociálních skupin za nepřijatelné a následkem toho delikvent nepřizná jejich členům status oběti. Na tomto základě je oprávněn s nimi špatně zacházet. Tato skupiny se mohou v průběhu času měnit, mohou to být např. některé etnické skupiny, homosexuálové apod.
• Odmítnutí odpovědnosti – jedinec přesouvá vinu za své činy na rodiče, kteří ho dostatečně nemilovali, nebo kamarády, kteří ho k trestné činnosti svedli apod.
• Odmítnutí poškození – slouží ke zpochybnění toho, že trestným činem byla poškozena konkrétní osoba, např. „auto nebylo odcizené, ale vypůjčené, brutální zbití oponenta v konfliktu je osobní záležitostí apod.
• Odsouzení odsuzujících – delikvent přesouvá vinu za své kriminální chování na reprezentanty autorit s oprávněním hodnotit jeho chování, např. policie je brutální, soudci nepoctiví, rodiče zaujatí apod.
• Odvolání k vyšší loajalitě, které zdůvodňuje porušení společenských norem nutností dodržovat pravidla např. gangu apod.

Používání neutralizace není samo o sobě příčinou recidivního kriminálního chování, je pouze mechanizmem, který ho drží v chodu. Příčiny konkrétního kriminálního chování leží v jedinci samotném. Stejně tak kriminalita či alkoholismu rodičů, nízké rodinné příjmy nedostatek lásky, zvláštní biologické vybavení, duševní onemocnění, vliv televize a filmů apod. nejsou ve skutečnosti příčinami kriminality, jsou pouze podmínkami, ve kterých se konkrétní jedinec vyvíjí a působí tak spíše v omezení možností jeho volby chování. Příčinou je delikvent sám, jeho specificky utvářené myšlení, rozhodovací procesy. Kriminální chování je věcí individuální volby. Recidivní pachatel je racionální, kalkulující a zvažující své činy. Velmi dobře odlišuje správné a špatné. Řada recidivistů zná právo pomalu lépe než jejich právníci. Budoucí recidivista se již od raného mládí odlišuje od svých vrstevníků a mnohdy i sourozenců. Není motivován tím, co ostatní (úspěchem ve škole, ve sportu, v zájmových aktivitách), ale excesivně touží po vzrušení, dobrodružství, riziku. Lhaní se stává způsobem života, protože poskytuje vzrušení, pocit moci a převahy nad obelhanými. Jeho chování k druhým je čistě instrumentální, projevuje zájem, jen pokud mu druzí mají co nabídnout a také mu to dávají. Je prakticky neschopen hlubších emocionálních vazeb a jeho interpersonální vztahy jsou tudíž jen povrchní. Na této koncepci zformulovali Yochelson a Samenow nový přístup k zacházení s recidivními pachateli, který staví na identifikaci specificky chybných vzorců myšlení a jejich změně. Přestože jim byla vytýkána slabá generalizovatelnost založená na kazuistickém přístupu, lze říci, že přinesli do kriminologie dlouho a neprávem opomíjené pojmy: odpovědnost, rozhodování a volba. Walters a White pak navrhli tzv. 8 kognitivních vzorců (chyb myšlení), na jejichž základě se utváří kriminální životní styl multirecidivistů:

• Zmírňování – umožňuje pachateli negovat odpovědnost za vlastní činy, přesouvá pak vinu na oběť, policisty nebo neprofesionální soudce
• Odblokování – směřuje k překonání úzkosti z následků vlastního chování, překonání odstrašujícího působení sankce, např. užitím drog, hudbou, zlostným verbálním obratem
• Oprávnění – odráží pocit privilegovanosti a umožňuje svévolné jednání („ostatní lidé jsou tu pro mne“)
• Orientace na moc – je odrazem zjednodušeného vidění světa: lidé se dělí na silné a slabé
• Sentimentalita – označuje povrchní citovost, s funkcí udržet pozitivní sebeobraz, ovšem nestálým egocentrickým způsobem. Jejím projevem je snaha odsouzených věnovat se uměleckým, chovatelským, někdy i dobročinným aktivitám.
• Superoptimismus – odráží nerealistické postoje k sobě a svým schopnostem, včetně schopnosti vyhnout se následkům své činnosti.
• Kognitiví tupost – označuje typickou intelektuální lenost recidivistů, neschopnost snášet nudu a vyvíjet dlouhodobější intelektuální úsilí. Následkem je excesivní vyhledávání vnější stimulace (potřeba dobrodružství, vzrušení).
• Diskontinuita – neschopnost udržet zaměření, realizovat záměry nebo produkovat cíle směrné chování.

Tyto kognitivní rysy se pak projevují ve vzorcích chování, typických pro kriminální recidivisty: spojení zmírňování a odblokování vytváří trvalýsklon k porušování sociálních norem, oprávnění a orientace na moc interpersonální bezohlednost, sentimentalita a superoptimismus nezdrženlivost a kognitivní tupost s diskontinuitou tvoří neodpovědnost. Do procesu rozhodování volby cíle a způsobu jeho dosažení (kriminální, nekriminální) vstupují specifické motivy, které se napojují na zmíněné kognitivní rysy:

• Potřeba autonomie, u recidivistů se projevuje zlobou a vzpourou vůči autoritám a je spojena se sklonem k porušování norem
• Potřeba moci a ovládání, jímž si recidivista dokazuje svoji mužnost, je spojena s bezohledností
• Potřebu vzrušení a příjemných pocitů recidivista uspokojuje právě trestnou činností, spojuje se s nezdrženlivostí
• Potřeba výkonu a zvládnutí je u recidivistů typicky deformována chtivostí a leností, což se projevuje v potřebě co nejrychlejšího dosažení cíle s co nejmenší námahou, jejím výsledkem je nezodpovědnost

Disociální porucha osobnosti (psychopatie)

Příznaky této poruchy se zpravidla objevují už v raném věku jako tzv. poruchy chování: záškoláctví, útěky z domova, pohlavní promiskuita, nedokončené vzdělání, nadměrné kouření apod., které je obrazem nezdrženlivosti, závislost na drogách, poruchy profesionálního vývoje (fluktuace), prekriminalita (krádeže a drobné přestupky) a následná kriminální recidiva. V období před 18. rokem věku se k označení této poruch užívá pojem disharmonický vývoj.

Příčiny vzniku disociální poruchy osobnosti nejsou dosud známy. Zatím nepřekonaná je Dorenova integrativní teorie, v níž je psychopatie charakterizována jako trvalá výzva k získání kontroly nad prostředím. Za základní příčinu vzniku poruchy považuje Doren biologicky podmíněnou nízkou úroveň aktivace mozkové kůry a inadekvátní reakce na chování dítěte, charakterizované nedůsledným uplatňováním odměn a trestů. K této poruše jsou tedy predisponovány zejména děti se syndromem poruchy pozornosti a hyperaktivitou, které jsou nedůsledně vedeny (vychovávány). Trest pak dítě pokládá pouze za překážku, kterou je potřeba překonat.

Výskyt této poruchy se u recidivistů odhaduje na 70 – 100 %, blíže 100 %. U obecné (nepsychiatrické) populace je její výskyt odhadován na 1% u žen a 3-8% u mužů.

Individuální predikce

Individuální predikcí rozumíme kvalifikovaný odhad dalšího chování pachatele, zejména pak posouzení pravděpodobnosti, jestli se bude trestných činů dopouštět i v budoucnu, tj. zda zrecidivuje.

O této problematice pojednává Scheinost a kol. (2010) na stranách 94-98 následovně:

V základu „predikčních úvah“ je předpoklad o určitém počtu rizikových proměnných (faktorů či prediktorů), které mají přímý vztah ke kriminálnímu chování a tedy i k jeho opakování - recidivě. Zdrojem takových úvah je odborná literatura zaměřená na zkoumání příčin kriminality, ve které jsou diskutovány jak teoretické, tak empirické poznatky, zejména výsledky longitudinálních výzkumných studií. Stále se hledají proměnné, které by rozlišovaly mezi pachateli „chronickými“ (u kterých kriminalita je součástí jejich životního stylu a trestných činů se dopouští „pravidelně“) a těmi, u nichž kriminální čin byl jen „vybočením“ z jinak bezproblémového života (jen mimořádnou epizodou, např. z důvodu „mladické nerozvážnosti“) – tj. jen náhodným činem. Výzkumy a statistické analýzy tak pomáhají rozlišovat faktory, které jsou pouhými symptomy, a faktory, které je možné přímo nebo nepřímo zahrnout do příčin kriminálního chování jedince. Výskyt rizikových (kriminogenních) faktorů pak signalizuje pravděpodobnost problémového (kriminálního) jednání v životě jedince. V současné době jsou tyto faktory poměrně dobře identifikovány (a doloženy empirickými poznatky), ale nedostatečně jsou objasněny jejich vzájemné souvislosti.

Rizikové faktory, které se používají k predikci kriminálního chování, mohou být statické povahy, tzn., že jsou konstantní nebo se mění pouze v jednom směru, např. se zvyšuje věk pachatele nebo narůstá počet trestných činů, kterých se dopustil. Takové znaky a pravděpodobné ukazatele budoucího kriminálního chování posuzované osoby jsou významné, ale nejsou ovlivnitelné většinou vnějších zásahů. Oproti tomu tzv. dynamické rizikové faktory (označované také jako kriminogenní potřeby) jsou do určité míry přístupné intervenci, je možné je modifikovat a mohou být tedy cílem korektivního zacházení s pachatelem. Jde o vlastnosti nebo charakteristiky aktuální životní situace a prostředí pachatele, jako jsou existující vazby, spojení a kontakty na kriminální společníky, ztráta zaměstnání, abúzus návykových látek nebo prokriminální (asociální) postoje, hodnoty či iracionální styly myšlení pachatele.

Využití pouze statických proměnných nebo zkombinování obou typů do modelů hodnocení rizika recidivy pachatele závisí na účelu, k němuž zásah směřuje. Jinou podobu bude mít predikce sloužící justici k rozhodování o druhu a výši sankce a jinou formu bude mít predikce, jejímž účelem bude optimalizovat zacházení s odsouzeným během výkonu trestu.

Metodami individuální predikce jsou: statistická (např. predikční tabulky), klinická.(expertizní) a intuitivní.

Statistická metoda individuální predikce navazuje na speciální sociologické prognostické metody předvídání budoucího vývoje zkoumaného jevu. V případě kriminality vychází z poznatků o stavu a příčinách současné kriminality a o osobách pachatelů, včetně poznatků z kriminologických analýz a výzkumů trestně stíhaných a vězněných osob.

Základem takové predikce je uplatnění znalosti souhrnu rizikových faktorů, které byly zjištěny jako významné doprovodné znaky vzniku individuálního kriminálního jednání. Někteří kriminologové sestavují z takových faktorů tzv. predikční tabulky.

Metoda klinická bývá uplatňována v rámci zkoumání osobnosti pachatele při zpracování expertizy pro trestní řízení a slouží především pro rozhodování soudu o trestech a ochranných opatřeních. Nejčastěji záleží v tom, že znalci, vyšetřující duševní stav obviněného, se současně vyjádří i k otázce, zda jeho pobyt na svobodě je nebezpečný (§ 99 TZ), a posoudí riziko jeho recidivy v budoucnosti. Do určité míry se i zde uplatňuje intuice, je ale pouze jedním z činitelů v posuzovacím procesu (např. soudněznalecký posudek psychiatra, psychologa).

Metoda intuitivní je užívána jako individuální odhad dalšího chování (kriminálního jednání) osoby vyšetřované policií, osoby obžalované, odsouzené, vězněné, léčené, prováděný zkušeným odborníkem (např. soudcem, psychiatrem, policejním či vězeňským psychologem) při stanovení druhu trestu a jeho výměry či jiného opatření, způsobů dalšího zacházení s pachatelem (např. ve vězení při navrhování přerušení či předčasného ukončení trestu odnětí svobody, při individualizaci výkonu trestu a výběru léčebných postupů). Tento způsob posouzení je založen na „vhledu do osobnosti pachatele“, na znalosti jeho životních podmínek, na míře empatie u posuzovatele a na dosavadních zkušenostech, které s pachatelem posuzovatel má.

Predikce dalšího vývoje v kriminální kariéře pachatele může být jednoznačně příznivá, tedy že pachatel s velkou pravděpodobností kriminální jednání zanechá, může být jednoznačně nepříznivá (dojde k recidivě) a může být neurčitá - nejednoznačná. V posledním případě se zvyšuje riziko chybné predikce, a posuzovatel se rozhoduje, zda jeho predikce bude spíše falešně pozitivní (pachatele označí jako již „neškodného“, ačkoli zůstává nebezpečným) nebo falešně negativní (pachatele označí za nebezpečného-rizikového a ve skutečnosti nebezpečný není). I při použití zatím nejdokonalejších metodik nelze jednoznačně formulovat „dobrou nebo špatnou“ prognózu, ale je možné se vyjádřit k jisté pravděpodobnosti dalšího vývoje v chování pachatele (např. k selhání posuzovaného po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody). Univerzální prognostické systémy neexistují.

Posuzování možnosti recidivy pachatele a instrumenty k tomu určené, prošlo dlouhým vývojem. První nástroje měly povahu čistě klinických metod a kladly důraz na odborně a profesionálně vedený rozhovor s pachatelem pomocí série otázek, které většinou nebyly standardizované. Pro druhou etapu vývoje predikčních instrumentů, která svůj rozkvět datuje přibližně v sedmdesátých letech minulého století (ve světě i u nás), byla příznačná snaha užívat jen přesná a neměnná fakta. Byly identifikovány základní rizikové faktory, které se vztahovaly ke kriminálnímu chování a které odpovídaly statickým poznatkům získaným pomocí analýz materiálů pachatelů (např. údaje z kriminální anamnézy pachatele; věk v době spáchání prvního trestného činu, počet předchozích odsouzení, druh trestného činu, počet nepodmíněných výkonů trestu (uvěznění), počty a důvody podmíněného propuštění nebo porušení uloženého podmíněného trestu odnětí svobody a podmíněného propuštění). V devadesátých letech minulého století se do statického posuzování kriminogenních faktorů včleňují tzv. dynamické (proměnlivé) rizikové faktory označované jako kriminální potřeby a kriminální postoje pachatele. Výhodou poznatků získaných z analýz dynamických faktorů se stala jejich využitelnost v rámci stanovení způsobů dalšího zacházení především s vězněnými pachateli a při posuzování případných rizik jejich recidivy. Je třeba dodat, že neoddělitelnou součástí aplikace těchto novodobých přístupů je stále jistá míra „subjektivního klinického úsudku.“ V poslední době se u nás predikčním nástrojům k posuzování rizika opětovného selhání pachatele dostává více pozornosti, a to zejména při korektivním zacházení s pachatelem v průběhu výkonu trestu odnětí svobody, s cílem toto zacházení zefektivnit. Pracovníci vězeňské služby, probační a mediační pracovníci, sociální kurátoři ke své práci potřebují jasně zformulované a definované proměnné, aby mohli sestavit konkrétní program zacházení pro jednotlivé pachatele a skupiny pachatelů. O to se snaží také nástroje, které jsou v pilotní verzi již užívány v českém vězeňském systému. Cílem je možnost stanovit program zacházení s konkrétním vězněm již při vstupním posouzení a později (v průběhu věznění) mít možnost plán programu zacházení přezkoumat a případně pozměnit.

Objektivita predikčních nástrojů však stále závisí jednak na teoreticko-kriminologických východiscích, hlavně na výzkumu jednotlivých rizikových faktorů, a také na změnách skladby kriminální populace (složení vězeňské populace), pro kterou byly vypracované a ověřené, stejně tak i na situaci v jaké byly použity a k jakému účelu má predikční nástroj sloužit.

Individuální predikce vychází vždy z osobnostních charakteristik pachatelů, zvláštností jejich sociálního vývoje a učení, jejich životního stylu a sociálního prostředí aj. Negativní vývoj jedince (související s výskytem jeho dalšího kriminálního jednání) je obvykle očekáván při zjištění následujících rizikových faktorů: kriminality předků, problémového primárního sociálního prostředí, špatného školního prospěchu a chování ve škole, výskytu asociálního chování v dětství, raného počátku trestné činnosti, neukončeného vzdělání, problémového dospívání, nekvalifikovanosti, špatného poměru k práci, nevhodného způsobu obživy, sociálně patologického způsobu trávení volného času, mentální retardace, výskytu duševních poruch a poruch chování, drogové závislosti, chorobného hráčství, sociální nepřizpůsobivosti (maladaptace), recidivy trestné činnosti a opakovaného věznění, špatného začlenění do společnosti po propuštění z vězení aj.

Při vyhodnocení takových či obdobných zjištění bývá aplikován bodovací postup, v jehož rámci jsou posuzovány jednotlivé rizikové faktory a z jejich množství či podílu je usuzováno na pravděpodobný opětovný výskyt trestné činnosti u zkoumané osoby.

Jeden z výzkumů IKSP (Blatníková, Netík 2008) byl zaměřen na vytvoření predikčního nástroje k posouzení rizika opětovného odsouzení (recidivy). Kritériem pro takový nástroj byla mj. dostupnost dat pro uživatele předkládaného nástroje (vězeňské pracovníky, pro soudní řízení), snadná administrace a vyhodnocení a jednoznačně formulované výsledky. Byly zvoleny statické rizikové faktory, tedy taková data, která jsou pracovníkům justice v průběhu trestního řízení dostupná (oficiální záznamy o kriminální kariéře reprezentované údaji z opisu rejstříku trestů). Z původního seznamu dvaceti proměnných vznikla pětipoložková varianta nástroje k predikci rizika opětovného odsouzení pachatele. Zmíněnými prediktory byly například: „kriminální multirecidiva“ definovaná jako tři a více odsouzení v opisu rejstříku trestů pachatele, dále údaj o prvním odsouzení pachatele před 18. rokem věku, „porušení povinnosti“, které bylo vymezeno jako odsouzení za trestný čin maření výkonu úředního odsouzení v kriminální anamnéze atd. Významným prediktorem, který uvádí i zahraniční výzkumy, byl věk v době prvního odsouzení pachatele. Na výzkumném souboru, na kterém byl instrument předběžně ověřen, „věk v době prvního odsouzení“ koreloval prakticky se všemi zkoumanými charakteristikami - statisticky vysoce významně s např. celkovým počtem odsouzení, recidivou kriminálního jednání po propuštění, zejména u násilné kriminality.

Prevence recidivy

Prevence kriminální recidivy by se měla zaměřit především na vyhledávání rizikových rodin, kde vyrůstají jedinci s postupně se rozvíjející poruchou disociálního typu, a spolupráce odborníků s těmito rodinami. Bohužel zatím ani odborné intervence většinou zásadně nemění chování dítěte. Je proto nutné vypracovat nové postupy a programy zacházení s těmito rizikovými jedinci, jejichž součástí by samozřejmě měly být i studie hodnotící jejich účinnost.

Terciární prevence recidivy je třeba zaměřit zacházení s odsouzenými v průběhu výkonu trestu zejména na eliminaci nepříznivých vlivů výkonu trestu, motivaci odsouzených k e změně chování, zvýšení konkurenceschopnosti na trhu práce po propuštění z výkonu trestu a „prolomení“ racionalizací odsouzených, které slouží k uchování pozitivního obrazu sebe sama.

U určitých skupin vysoce nebezpečných pachatelů zejména násilné a sexuální kriminality se dosud jako nejúčinnější jeví dostatečně dlouhá izolace od společnosti. Detence jako preventivní program ovšem nemůže být součástí výkonu trestu, ale měly by navazovat na propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v tzv. ochranných detenčních zařízeních.

Rozšiřující literatura:

MAREŠOVÁ, A. a kol.: Kriminální recidiva a recidivisté: charakteristika, projevy, možnosti trestní justice. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2011. 303s. ISBN 978-80-7338-119-6

SUCHÝ, O.: Příčiny a prevence recidivy. Praha: VÚK, 1984

BLATNÍKOVÁ, Š., NETÍK, K.:

Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2008. 216s.