Inovace SEBS a ASEBS

8. Viktimologie

Viktimologie (z latinského victima = oběť) je vědní obor zabývající se obětí a jejími biosociálními a psychologickými charakteristikami, procesy viktimizace, vztahy mezi obětí a pachatelem, rolí obětí v průběhu vyšetřování a soudního projednávání trestného činu, pomocí oběti včetně jejího odškodnění a rehabilitace a v neposlední řadě i prevencí vikmizace, tj. způsoby, jak ochránit potenciální oběti před kriminalitou.

V odborné literatuře se setkáváme s dvojím pojetím viktimologie. Jedním z pojetí je viktimologie samostatnýmm vědním oborem, jehož představitelem byl Benjamin Mendelsohn ovlivněný utrpením a traumaty především židovských obětí nacistického holocaustu. Toto širší pojetí viktimologie se zabývá oproti užšímu pojetí viktimologie jako součástí kriminologie navíc např. oběťmi válek, rasového pronásledování, politického útlaku, přírodních katastrof, dopravních nehod apod. Na straně druhé stojí definice viktimologie jako součást vědy o kriminalitě, z níž vychází i tato učebnice a okruh obětí zužuje na oběti trestných činů.

Ještě po druhé světové válce bylo téma obětí trestných činů opomíjenou záležitostí a to nejen politiky či zákonodárci, ale také justičními orgány, medii či veřejností. Veškerým úvahám o kriminalitě dominovalo téma pachatele trestných činů a různé vlivy vedoucí ho ke kriminálnímu jednání. Také kriminologické teorie 1. poloviny 20. století se oběťmi nezabývali buď vůbec, nebo jen zcela okrajově. Zájem o oběti v řadách kriminologů odstartovalo dílo Hanse von Hentiga z roku 1948 „Zločinec a jeho oběť“, jehož autor je považován také za zakladatele viktimologie jako takové. Podle něj je nutností dívat se na zločin jako na vzájemnou interakci mezi obětí a pachatelem. Trestní právo sice vymezuje, komu byla újma způsobena a kdo ji způsobil, kriminologie by ale neměla opomíjet fakt, že některé oběti na své viktimizaci nesou určitý podíl. Některé pachatele provokují, jiné se chovají lehkomyslně, neopatrně či naivně nebo se dokonce spoluúčastní na jiné formě delikventního chování. Jako jeden z prvních badatelů se zaměřil na studium a popis charakteristik obětí trestných činů s cílem vytvořit jejich typologii.

Von Hentigovy myšlenky převzali a rozvíjeli také další autoři. V roce 1958 publikoval M. Wolfgang dnes už klasickou studii „Patterns in Criminal Homicide“, ve které na základě policejních spisů analyzoval vzorek 588 vražd spáchaných v letech 1948-1952 ve Philadelphii, USA. Dospěl k závěru, že téměř 26% obětí si svoji smrt víceméně přivodilo svým chováním iniciující násilí. Takový závěr vzbudil veliký rozruch a podnítil i další často kontroverzní výzkumy. 19%spoluzavinění obětí znásilnění shledal např. M. Amir při studiu 646 případů z počátku 70 let ve Philadelphii, což se okamžitě po svém vydání stalo terčem útoků feministicky orientovaných hnutí.

Rané viktimologické práce, držících se naznačených témat, tak záhy zdiskreditovaly sami sebe. Problém byl v morální rovině podobných úvah. Konstatujeme-li podíl viny na oběti na své viktimizaci, nabízí se myšlenka částečného nebo úplného sejmutí viny z pachatele. Kritické hlasy, vyčítající tendenci obviňovat oběti nelze považovat za neopodstatněné nebo je dokonce ignorovat. Přesto se jejich autorům podařilo položit základy viktimologického proudu, který označujeme jako pozitivistický. Základním rysem je snaha nalézt a objektivně popsat faktory, které významně ovlivňují viktimizaci. Mohou to být osobní vlastnosti oběti, charakteristiky jejího chování nebo různé situační proměnné. Za slabinu tohoto přístupu lze považovat, že se zabývá převážně dobře uchopitelnou kriminalitou, kde jsou role pachatele a oběti dobře čitelné (jako např. pouliční kriminalita). Výsledky pak lze snadno převést do rad, kterými by se občané měli řídit, aby se viktimizaci vyhnuli.

Podobně jako kriminologie samotná, také viktimologie zaznamenala v průběhu času nové, k původním myšlenkám kritické směry. Je to zejména radikální viktimologie, která odmítá nahlížet na proces viktimizace jako na záležitost individuálních obětí a jejich charakteristik, ale zdůrazňuje činitele strukturální, související se samou podstatou a třídní organizací společnosti. Nesouhlas s pozitivistickou viktimologií vyjadřuje také viktimologie kritická, pro níž je zásadní otázka, komu a za jakých okolností je dopřáno nárokovat si v plné míře postavení oběti. Upozorňuje, jak věk, pohlaví nebo rasa oběti ovlivňuje ochotu případně neochotu věnovat pozornost určitým typům kriminálních deliktů, respektive lidem, kteří jsou jimi poškozeni.

Počátkem 21. století se vyčlenil relativně samostatný obor kriminalistická viktimologie, který se zajímá o oběť jako zdroj o trestném činu potřebných pro jeho odhalení a objasnění. Zkoumá oběť jako původce nositele stop a na základě vztahů mezi obětí a pachatelem vypracovává postupy pro usvědčení pachatele. Detailně se zabývá např. rolí obětí při oznamování trestných činů, výslechem svědků – poškozených, spoluprací s obětí při rekonstrukci a rekognici apod.

Předmětem viktimologie je tedy následujících 6 jevů:

1. osoba oběti (její biologické, psychologické a sociální vlastnosti),
2. vztahy mezi obětí a pachatelem,
3. proces viktimizace, zejména role oběti v něm,
4. role oběti v procesu odhalování, vyšetřování a soudního projednávání věci,
5. pomoc oběti, způsoby jejího odškodnění a rehabilitace,
6. ochrana občanů pře viktimizací (prevence)

Viktimnost, viktimizace, újma způsobená oběti

Viktimnost

Viktimnost je disponovanost (stupeň pravděpodobnosti, rizika) jednotlivce nebo skupiny osob stát se obětí trestného činu. zahraniční literatuře se mluví o náchylnosti k viktimizaci.

Výzkumy byla prokázána signifikantní souvislost mezi viktimizací a určitými biosociálními a psychickými charakteristikami oběti:

• věk oběti – mladí jedinci se stávají oběťmi především násilné kriminality častěji než příslušníci střední a staré generace. Je to dáno především jejich celkově neopatrným až nebezpečným způsobem života.
• profese oběti – samotná profese s sebou nese určitý kriminogenní potenciál (práce s penězi, v nočních hodinách, v místech vázaných na konzumaci alkoholu; taxikáři, policisté, průvodčí, v poslední době učitelé, zdravotníci, pracovníci sociálních služeb…)
• sociální charakteristika oběti – příslušnost k určité rizikové skupině sebou nese vyšší míru viktimnosi (např. příslušníci etnických či náboženských menšin, homosexuálové, drogově závislí, prostitutky, gambleři, členové gangů, osoby zapojené do aktivit souvisejících se světem zločinu apod.)
• některé psychické vlastnosti – zvýšená agresivita, lehkomyslnost, dobrodružnost, nekritická důvěřivost
• somatické a psychické hendikepy oběti, kterými se odlišuje od společnosti a přitahuje tak na sebe pozornost (např. mentální retardace apod.)

N. Christie upozorňuje, že bychom si měli všímat znaků charakterizující tzv. „ideální oběť“, právě její obraz ve většině z nás vyvstane, mluvíme-li o zločinu. Osoba, která níže uvedeným charakteristikám odpovídá, vyvolává přirozené sympatie a soucit okolí a nikdo nepochybuje, že si zaslouží plnohodnotný status oběti. Obdobnými znaky se řídí např. médie, při výběru zpráv.

Znaky „ideální oběti“:

• v porovnání s pachatelem je nápadně slabší (spíše si představíme ženu než muže, starou nebo hendikepovanou osobu…)
• oběť sama se chová ctnostně, a pokud náhodou není její život doslova příkladný, pak přinejmenším v okamžiku zločinu je zaměstnána nějakou běžnou a legitimní záležitostí
• na tom, co se jí přihodí, nenese žádnou vinu
• mezi obětí a pachatelem neexistuje žádný vztah – je pro ni cizí, z toho také vyplývá, že ke skutku dojde pouze jednou a nikoli opakovaně
• oběť je poškozena pachatelem, který je vzorem špatnosti a zla
• u oběti je možné konstatovat vhodné spojení moci, vlivu a sympatií, aby bez problémů získala plnohodnotný status oběti. Opakem jsou případy, kde proti ní stojí hrozba, že její celková důvěryhodnost bude kýmsi napadena či zpochybněna.

Existují ale také oběti, které ideálnímu voru z nejrůznějších důvodů neodpovídají, a jimž se kvůli tomu nedostává patřičné pozornosti, přestože právě jejich zkušenost by v mnohých případech měla být označena za „nejčastější“ nebo „typickou“. V tomto směru jsou právě viktimologické výzkumy užitečným nástrojem, který zažité stereotypy doplňuje o realističtější a plastičtější pohled na zločin.

Viktimizace

Viktimizace je proces, ve kterém se oběť potenciální stává obětí skutečnou. Hlavní roli v tomto procesu sehrává samozřejmě pachatel.

Viktimologie se zabývá zejména třemi problémy viktimizace: chováním oběti, vztahem oběti s pachatelem a mírou viktimizace.

Chování oběti

Spíše výjimečně jsou případy, kdy oběť vůbec nijak nezasáhne do procesu viktimizace. Oběť svým chováním před, v průběhu a po činu zpravidla ovlivňuje jak iniciaci činu, tak jeho průběh a následně také možnost odhalení a usvědčení pachatele.

Do určité míry oběť také ovlivňuje intenzitu újmy, která jí činem vznikne. Může na pachatele působit stimulačně (vyvolá nebo vystupňuje útok). Toto počínání lze označit jako provokace. Některé třeba i nevýznamné provokující podněty se mohou kumulovat a po překročení kritické meze vyústit do zkratové reakce (typické pro vraždy tzv. tyranů rodin).

Někteří se o svoji viktimizaci zaslouží vlastním nezákonným jednáním a jsou pak snadným terčem vydírání nebo vyřizování účtů.

Velká část obětí přispěje svojí neopatrností a podceňováním nebezpečí (nezabezpečí majetek – nezamknou auto, nosí peněženku viditelně v nákupní tašce apod., přijmou pozvání do cizího bytu, cestují autostopem).

V jiných situacích nezavdá oběť pachateli žádný důvod a nemá na iniciaci útoku žádný podíl. Přesto se ale často stane terčem obvinění pachatelem při snaze se bránit trestu (převážně u násilných a sexuálních deliktů), někdy je oběť dokonce napadána obhájcem. Toto osočování pak oběť sekundárně traumatizuje a způsobuje jí sekundární újmu (viz. dále).

Vztah oběť – pachatel

Poměrně často existuje mezi obětí a pachatelem předchozí vztah, který ovlivňuje viktimizaci. Významné jsou vztahy jak objektivní (např. sousedství) tak subjektivní (milenci, obchodní partneři). Obsah tohoto vztahu někdy dokonce figuruje jako motiv trestného činu (neuspořádané manželství nebo neshody ve firmě přerostou v nenávist a vraždu apod.).

Obsah a kvalita vztahu může být pro pachatele přínosná (např. znalost zvyků a majetkových poměrů oběti pro trestný čin vloupání), na straně druhé to může –„situaci komplikovat“ (např. pokud oběť znásilnění pachatele zná, zvětšuje se riziko odhalení, což může vést až k pohnutce odstranit nepohodlného svědka vraždou).

Obecně lze říci, že méně významnou roli hrají vztahy mezi obětí a pachatelem při majetkových trestných činech (přestože krádeže v rodině nejsou výjimkou), velmi významné jsou pak u násilné a mravnostní kriminality.

Index viktimizace

Kvantitativní údaje o počtu obětí umožňují sledovat vývoj a dynamiku tohoto jevu v historickém vývoji a mezinárodním srovnání.

Absolutní četnosti podobně jako u počtu spáchaných trestných činů nemají dostatečně vypovídající hodnotu. Společenský dopad kriminality lépe vyjadřují relativní četnosti viktimizace. Indexem viktimizace pak rozumíme procentní podíl obětí připadajících na určitý počet obyvatel (např. na 100000) žijících ve vymezeném území (např. ČR) za určité časové období (většinou jeden rok nebo 5 let).

Při interpretaci dat je třeba mít na paměti, že některé osoby se mohou stát obětí opakovaně, oběťmi některých trestných činů se mohou stát pouze některé skupiny lidí (např. u pohlavního zneužívání pouze osoby mladší 18 let) apod., proto je třeba dobře volit výzkumný soubor a při interpretaci výsledků postupovat obezřetně.

Újma způsobená oběti

Újmu způsobenou oběti lze klasifikovat z několika hledisek.

Podle předmětové povahy může jít o újmu: na životě, na zdraví, na majetku, na psychice, na cti, na sociálním postavení nebo jiných nemateriálních statcích. Psychická újma se projevuje mimo jiné úzkostí, bázní, nedůvěrou k lidem, pocitem bezmoci, sebelítostí, sebeobviňováním apod. Určení majetkové škody je většinou snadné, jiné škody se určují poněkud obtížněji a často je psychická újma pro oběť mnohem trýznivější než újma na majetku nebo na zdraví. Charakteristické je to např. u sexuálních deliktů, které často způsobují celoživotní následky v psychice, pohlavním životě i sociálním statusu oběti.

Z časového hlediska některé újmy nastávají okamžitě po spáchání trestného činu, jiné se mohou ale projevit až po delší době, jak je tomu například u některých druhů ublížení na zdraví. Trvání újmy může být krátkodobé, ale i dlouhodobé případně doživotní.

Z hlediska napravitelnosti újmy lze celkem snadno odstranit škodu majetkovou, jiné druhy škod však mohou být nenapravitelné a nezvratné, některé mohou dokonce narůstat.

Z hlediska bezprostřednosti rozlišujeme újmu primární, která má přímou souvislost s konkrétním trestným činem (např. odcizení určitého finančního obnosu, zranění tělesného orgánu atd.), a újmu sekundární, vznikající v návaznosti na již skončený trestný čin, (např. reakcí oběti a okolí na trestný čin, ztráta zaměstnání oběti z důvodu dlouhodobé invalidity způsobené násilným trestným činem, medializací apod.). Procesy, které tyto újmy způsobují, označujeme jako primární a sekundární viktimizaci.

Zdrojem sekundární viktimizace, která často přesáhne i újmu primární, mohou být:

• pachatel – např. zastrašuje oběť, aby trestný čin neohlásila
• sociální prostředí – např. bulvární tisk zveřejní podrobnosti o znásilněné oběti, rodiče vyčítají zneužitému dítěti lehkovážné chování (jsou např. zaznamenány sebevraždy nebo jejich pokusy obětí znásilnění poté, co se od nich odvrátila rodina)
• orgány činné v trestním řízení – např. opakované a nešetrné výslechy obětí

Mezi vážné důsledky primární a nepochybně sekundární viktimizace patří četnými výzkumy podložená zjištění o relativně vysokém kriminogenním potenciálu viktimizace v raných fázích vývoje člověka. Dokládají to anamnézy delikventů, u kterých bylo v signifikantním počtu případů zjištěno, že se ve svém dětství stali obětí fyzického nebo sexuálního násilí. Souvislost mezi kriminálním vývojem (odstartování kriminální kariéry) je sice pravděpodobná, ale je obtížně prokazatelná, neboť kriminogenních faktorů působí zpravidla více najednou.

Velká část zločinů se nedotýká pouze oběti samotné, ale více či méně i jejího sociálního okolí. Zejména závažné skutky z oblasti násilné nebo sexuálně motivované trestné činnosti mívají následky jak pro partnera oběti, tak pro její děti, rodiče, případně další příbuzné a známé. Tyto osoby kriminologická literatura označuje jako nepřímé oběti. V jistém smyslu mohou být nepřímou obětí deliktu i jejich svědci. Nejčastěji k takovéto nepřímé viktimizaci dochází u případů fyzického napadení. Nejedná se pouze o psychický šok, ale často také o pozdější pocit viny, že se skutku nepodařilo zabránit. Ojedinělé nebývají ani případy, kdy svědek agresivního útoku utrpí větší újmu než přímo napadený jedinec.

Typologie obětí

Z různých typů chování obětí, jejich odlišného životního stylu a druhových charakteristik zločinů bylo v kriminologické literatuře vypracováno několik typologií obětí akcentujících jedno či druhé klasifikační hledisko (věk, pohlaví, etnická příslušnost apod.), žádná z nich však nebyla všeobecně přijata (patří sem např. autoři Hans Hentig, Beniamin Mendelsohn, Ezzat A. Fattah, Hans J. Schneider aj.).

Určitý význam má Holystova typologie vycházející z míry spoluzavinění oběti, která oběti dělí na:

1. oběti, které svoji viktimizaci zavinili
1. individuálně – např. oběť provokatér
2. příslušností k rizikové, negativně hodnocené skupině – např. prostitutka
2. oběti, které svoji viktimizaci nezavinily
1. individuálně – např. návštěvník banky, která je v době jeho přítomnosti přepadena
2. příslušností k rizikové, pozitivně hodnocené skupině – např. policista

Můžeme najít i další dělení obětí:

• skrytá oběť – zůstala utajena před policií a justičními orgány
• predestinovaná oběť – osoba s vysokým rizikem viktimizace
• předstírající oběť – pouze simuluje (inscenuje) újmu
• hypertrofující oběť – zveličuje skutečně utrpěnou újmu
• dobrovolná oběť – vyslovila souhlas s poškozením (např. oběť masochistických praktik)
• oběť recidivista – se opakovaně stává obětí, např. svou naivitou, důvěřivostí nebo nebezpečnými aktivitami.

Typologie obětí svůj význam určitě mají, hlavně na poli terciární prevence případně situační prevence, na otázku geneze a role oběti v konkrétním případě však podávají jen nedostatečnou odpověď. Protože ale objektivní a empiricky podložené vysvětlení by mohl nabídnout jen interakční výzkum, nejlépe prostřednictvím zúčastněného pozorování, musíme se spokojit i s těmito dílčími poznatky.

Není novinkou, že následky relativně podobných deliktů mohou být pro některé oběti horší než pro jiné. Faktorů umocňující takové rozdíly je více, dostupné výzkumy hovoří o následujících:

• Se zločinem se o poznání hůře vyrovnávají lidé, kteří žijí osaměle, tedy bez rodiny či blízkých přátel.
• Majetkové trestné činy, jako jsou vloupání a krádež, představují citelnější újmu pro jedince, kteří mají omezené finanční zdroje, a to i s ohledem na fakt, že jsou méně pravděpodobně pro takové případy pojištěni.
• Dopad zločinu násobí pocit vlastní zranitelnosti, s nimiž se můžeme typicky setkat u žen, starých lidí, dětí nebo u příslušníků etnických minorit. Jde zejména o subjektivně vnímanou neschopnost čelit útočníkovi, který je oproti oběti v převaze.
• Závažným problémem bývá opakovaná viktimizace. Pro některé typy deliktů dokonce platí, že největší újma z nich nepramení z dílčích incidentů, které mohou být sami o sobě bagatelní, ale spíše ze soustavnosti a dlouhodobosti vystavování oběti těmto skutkům. Příkladem může být šikana nebo verbální rasové útoky, stejně tak zkušenosti některých občanů s vandalismem nebo graffiti.
• Následky trestného činu jsou bolestivější pro oběti, jejichž aktuální životní situace je sama o sobě tíživá. Roli zde mohou hrát takové životní události jako nemoc, úmrtí blízkého člověka nebo rozvod.

Pomoc obětem zločinu

Konkrétní potřeby obětí zahrnují kromě psychické a emocionální podpory také potřebu praktické pomoci (např. hlídání dětí, zajištění nákupů apod.), poskytnutí informací o tom, kde a jak požádat o pomoc, jak se co nejlépe ochránit před další viktimizací a jak získat finanční kompenzaci alespoň části způsobených škod. Většina potřeb oběti bývá saturována v rámci rodiny, kolem 40 % potřeb ale zůstává neuspokojeno. Zejména u závažnějších zločinů je často pro oběť důležitá nejen finanční kompenzace, ale i zájem, který je věnován zločinu ze strany policie a soudu a chce být proto o „vývoji případu“ průběžně informována.

V minulosti ovšem hnutí za práva obětí (aktivní nejdříve v 60. a 70. letech v USA) usilovala o dosažení zcela odlišných cílů ve smyslu zpřísnění trestní represe vůči pachatelům závažných trestných činů, které vzbuzovaly pobouření a nespokojenost veřejnosti s údajně nedostatečnou reakcí trestní justice. Tak vznikla např. sdružení „Rodičů zavražděných dětí“, „Rodin a přátel obětí vražd“ apod. Tato hnutí však zpravidla nebyla orientována na přímou pomoc konkrétním obětem trestné činnosti.

Velká Británie se v tomto ohledu vyvíjela zcela odlišně. Především se zde hned od počátku, kdy došlo k založení lokální iniciativy „ Victim Support“ (1974 v Bristolu), jednalo o hnutí zaměřené v prvé řadě na poskytování konkrétních služeb konkrétní oběti. V průběhu let se stalo z původně soukromé iniciativy úspěšné celonárodní sdružení. Hlavním posláním Victim Support je poskytovat respekt, uznání a podporu obětem zločinu, zprostředkovat jim informace o tom jak se vyvíjí vyšetřování jejich případu, a pomoci jim při uplatnění jejich nároku na finanční kompenzaci způsobených škod. Původní orientace na poskytování služeb obětem tradiční majetkové kriminality páchané oběti neznámými delikventy byla v průběhu doby doplněna o pomoc zaměřenou i na oběti závažných trestných činů násilné i sexuální povahy, často páchaných příslušníky rodin nebo osobami z okruhu známých oběti, která již vyžaduje speciální odborný výcvik. Každá lokální jednotka Victim Support je řízena výborem v čele s placeným koordinátorem, který úzce spolupracuje s místní policií a denně shromažďuje konkrétní údaje o obětech trestné činnosti a rozhoduje, kdo a jak obdrží potřebnou pomoc.

Vedle Victim Support existují ve Velké Británii, podobně jako i v ostatních evropských státech, další viktimologicky orientovaná hnutí, které se zde na vlně sílícího feminismu v 70. letech postupně rozvinula. Nejznámější je např. „Women´s Refuge Movement“ zahrnující kolem 250 projektů se 400 azylovými domy nabízející ženám a dětem, které se staly oběťmi domácího násilí dočasný azyl. Dále je to „Rape Crisis Centres“ poskytující ve více než 40 centrech specializovanou lékařskou, psychologickou a právní pomoc, ženám které se staly obětí sexuálního násilí.

Od 80. let 20. století byla přijata řada mezinárodních dokumentů, které se snaží podpořit státy v pomoci obětem trestných činů. Byly to Radou Evropy přijatá Evropská úmluva o kompenzaci obětí násilných trestných činů (v roce 1983), která mimo jiné vyzývá, aby byla obětem poskytována pomoc materiálního i nemateriálního rázu a aby se veřejnost v této oblasti více angažovala; Doporučení o postavení oběti v rámci trestního práva a trestního řízení (1985); Doporučení o pomoci obětem a o prevenci viktimizace (1987). V Deklaraci OSN (č.40/34 z 29.11.1985) o základních principe spravedlnosti pro oběti trestného činu a pro oběti zneužití moci jsou obsaženy požadavky ochrany jedinců poškozených trestným činem a jejich právo na náležitou náhradu škody.

Především od státu se očekává, že se postará o oběti trestného činu, když už dopustil jeho spáchání. Státy se snaží rozvíjet a uplatňovat takové programy cílených aktivit, které budou pomáhat jednotlivým obětem i viktimologické prevenci.Lze rozlišit programy, které se vztahují k obětem bezprostředně, jiné se orientují i na potenciální oběti, a jsou tedy v první řadě preventivního rázu.

Programy, dle Deklarace OSN, by měly pokrývat následující okruhy služeb:

1. krizové intervence – snaha o praktické řešení nastalé situace oběti, kdy jsou zřizována krizová centra, azylové domy, kliniky právní pomoci nebo důvěry, je jim poskytováno nouzové přístřeší, oblečení apod.
2. různé druhy poradenství
obhajoba oběti podpora v průběhu vyšetřování trestného činu podpora v průběhu soudního řízení (objasňování práv obětí, doprovod k soudu)
3. podpora po ukončení případu
4. výcvik profesionálních pracovníků zabývajících se oběťmi
5. prevence kriminality a další preventivní služby (stavební programy, kurzy sebeobrany)
6. výchova občanů v otázkách práv oběti trestného činu (zvyšování právního vědomí)

Péče poskytovaná obětem může být buď specifická pro určitý typ oběti, nebo všeobecného zaměření. Subjekty péče jsou státní orgány, dobrovolné, církevní a charitativní organizace; poskytovaná služba může mít i komerční charakter. Rodina většinou pomáhá automaticky. Klade se důraz na to, aby pracovníci všech orgánů a institucí přicházející do styku s oběťmi trestných činů byly proškoleni pro svou práci a aby byly oběti informovány i všech existujících formách pomoci.

Kompenzace oběti formou peněžité pomoci je nejčastější forma pomoci, kterou obvykle poskytuje stát, protože pachatel zůstává často neodhalen nebo je nesolventní.

První program kompenzace poskytované státem vypracoval Nový Zéland (1964), následovaly USA (Kalifornia 1966), Austrálie a Kanada (1967). Programy kompenzace přijaly postupně všechny západoevropské země. V roce 1997 přijal Parlament ČR zákon o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti, který byl 2001 novelizován. Obětí se zde rozumí pouze fyzická osoba, které v důsledku trestného činu vznikla škoda na zdraví, respektive též pozůstalá osoba, která byla výživou odkázána na zemřelou oběť trestného činu. Jeho smyslem je poskytnout oběti trestného činu krátce po jeho spáchání Rychlou neformální pomoc k překlenutí tíživé sociální situace. Obětem násilné trestné činnosti lze poskytnout finanční částku až do výše 150 000 Kč. O poskytnutí kompenzace stát rozhoduje s přihlédnutím k sociální situaci oběti. Stát poskytnutím finanční pomoci nevstupuje do práv oběti vůči pachateli. Ta, pokud uspěje v adhezním nebo občanskoprávním řízení, musí finanční prostředky státu vrátit.

Podobně jako je tomu v okolních, především německy mluvících zemích (Německu, Rakousku či Švýcarsku), kde již několik desetiletí (např. v Německu od roku 1976) působí dobrovolná organizace Weiβer Ring, známá svými rozsáhlými, kvalitními službami obětem trestné činnosti, podařilo se i u nás v roce 1991 založit občanské Sdružení pro pomoc obětem trestné činnosti Bílý kruh bezpečí. Tato nestátní organizace se angažuje v oblasti prevence kriminality, poskytování bezprostřední pomoci obětem nabízením různých neformálních služeb, v oblasti zajištění intelektuální a fyzické obrany a v problematice zlepšení postavení poškozeného. V současné době působí v Praze, Olomouci, Brně, Plzni, Pardubicích a Ostravě, dále v Českých Budějovicích, Jihlavě a Liberci, kde má své pobočky a sdružuje dobrovolníky z řad právníků, lékařů, sociálních pracovníků i policistů, kteří poskytují své odborné znalosti a profesní zkušenosti bezplatně ve prospěch obětí trestných činů. Bílý kruh bezpečí je i členem Evropského fóra služeb obětí (od roku 1996), které bylo zřízeno jako centrum k výměně informací a poznatků získaných v oblasti pomoci obětem zločinu v roce 1989 a má nyní více než dvě desítky členů.

Krom toho působí v České republice poradny pro rodinu a partnerské vztahy, včetně případů domácího násilí (Rosa, DONA), linky důvěry určené jak dětem tak dospělým, nestátní Fond ohrožených dětí zaměřený na pomoc opuštěným, strádajícím a zneužívaným dětem, jehož jednou z aktivit je i provozování azylových domů pro matku s dítětem apod.

Internetové odkazy:

Bílý kruh bezpečí www.bkb.cz

DONA http://www.donalinka.cz/

http://www.domacinasili.cz/

Rosa http://www.rosa-os.cz/

http://www.linkabezpeci.cz/webmagazine/home.asp?idk=393

http://www.modralinka.cz/

Oběť v trestním právu

Nejen speciální normy ale i všeobecná ustanovení trestních kodexů (trestního zákona a trestního řádu) postupně rozšiřují práva a kompetence oběti poškozené trestným činem.

V oblasti trestního práva hmotného jde zejména o posouzení, jestli svolení oběti k trestnému činu je či není okolností vylučující protiprávnost takového jednání a tudíž i jeho trestnost. Při výměře trestu by zase měly být zváženy osobní charakteristiky oběti (jako např. její bezbrannost způsobená nízkým či vysokým věkem, nemocí apod.), způsob provedení činu (např. zvlášť surové nebo zákeřné jednání) a další konkrétní okolnosti činu vyjadřující stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost. Jako polehčující okolnost pak lze brát v úvahu např. snahu pachatele trestný čin odškodnit, přitěžující okolností pak může být např. výše zmiňované zvlášť závažné způsoby nakládání s obětí.

V oblasti trestního práva procesního jde především o postavení poškozeného jako procesní strany a tzv. adhezní řízení, v němž se v rámci trestního procesu rozhoduje o jeho nároku na náhradu škody.

Další oblastí, kde dochází k významnému posilování role poškozeného, včetně získání nových možností jak ovlivnit samotný výsledek trestního stíhání, jsou různé formy odklonů („diversion“) reprezentující alternativní postupy a opatření příjmané v zájmu méně formálního, a proto pro zúčastněné strany často i přijatelnějšího řešení než jakým je zpravidla zdlouhavé a nákladné soudní projednávání věci. Po vzoru některých zahraničních právních úprav to bylo zejména přijetí institutu narovnání a podmíněného zastavení trestního stíhání, které umožňuje řešit méně závažné trestné činy za více či méně aktivní účasti poškozeného a při současné ochotě pachatele poskytnout přiměřené materiální i morální zadostiučinění jinak než tradičním výrokem trestního soudu o vině a trestu.

Restorativní justice

Viktimologické výzkumy a jejich výsledky odhalily skutečnost, že naprosté většině obětí nejde především o pomstu pachateli za utrpěné příkoří, ale spíše o to, aby se jim dostalo co nejdříve, nelépe neformální cestou, morálního a materiálního zadostiučinění. V posledních dvou desetiletích 20. století se proto objevili snahy odborníků z oblasti trestní politiky, praxe i akademických pracovišť o nalezení alternativních cest (paradigmat) k tradiční trestněprávní reakci na zločin. Toto úsilí vyústilo ve hnutí pod názvem restorativní (obnovující) justice, které přináší pro oběti trestné činnosti viditelné úspěchy jak v rovině přijímání nových legislativních opatření, tak při poskytování praktické pomoci při řešení a odstraňování následků způsobených konkrétním trestným činem.

Poprvé se se základy restorativní justice setkáváme v 70. letech 20. století v USA a ve Velké Británii v rámci experimentů věnovaných mediaci, kdy dochází k setkání pachatele s obětí trestného činu za přítomnosti profesionála nebo laického mediátora, který usměrňuje rozhovor a písemně zachytí jeho výsledky v dohodě, na které se obě strany domluví. Oběť od mediace většinou očekává morální satisfakci a finanční odškodnění, pachatel doufá v zastavení trestního řízení nebo alespoň ve zmírnění trestu.

V průběhu 80. a 90. let se po vzoru převzatém z tradičních způsobů řešení trestních konfliktů původním indiánským obyvatelstvem v USA nebo populací Maori na Novém Zélandě rozšiřují i v západním světě (v USA, Velké Británii, západní Evropě, o několik let později i v zemích střední a východní Evropy) restorativní iniciativy, které už počítají se zapojením dalších aktérů pocházejících ze sociálního okolí oběti i pachatele. V tomto smyslu pak definovaly Spojené národy restorativní justici jako proces, ve kterém oběť, pachatel a/nebo jakýkoliv další jedinec nebo člen komunity dotčený zločinem aktivně participuje na společném řešení jeho důsledků.

Východiskem restorataivních přístupů je nahlížení na trestný čin jako na konflikt mezi konkrétními jedinci a nikoli mezi pachatelem a státem, a proto je třeba jej řešit především na interpersonální, neformální mezilidské úrovni se snahou obnovit poškozené sociální vztahy a odčinit způsobená příkoří. Pachatel je zde veden k převzetí odpovědnosti za škodu, k níž došlo v souvislosti s jeho trestným jednáním, ale i od oběti se očekává řada vstřícných kroků přispívající k objasnění příčin deliktu, napomáhající sociální neintegraci pachatele a tím nepřímo i k lepší prevenci kriminality.

Principy restorativní justice se v mnohém odlišují od justice klasické viz tabulka.

Metod, jimiž můžeme uplatnit zásady restorativní justice v praxi je několik. Nejrozšířenější je již zmíněná mediace mezi pachatelem a obětí, která už pronikla do justičních systémů mnoha zemí. Mediace je založena na oboustranně dobrovolném setkání oběti a pachatele za účasti proškoleného zprostředkovatele.Oběť má příležitost mluvit, jakým způsobem ji trestný čin poškodil, je povzbuzována, aby mluvila o svých pocitech a pokud chce, může klást pachateli otázky, které se týkají jeho skutku. Pro mnohé oběti se jedná o důležitý prvek, protože zločin v nich vyvolává potřebu dozvědět se více o motivech pachatele, případně o tom, proč si za oběť vybral právě je. Pachatel sám se pak ke svému kriminálnímu jednání také vyjádří, přičemž má šanci jej vysvětlit a omluvit se za něj. Předpokládá se, že taková zkušenost má silný výchovný efekt, protože zdůrazňuje lidský rozměr zločinu a jeho dopad na konkrétní život osoby. Setkání s poškozením zbavuje v očích pachatele jeho skutek anonymity, protože už o něm dá nemlže uvažovat jen v obecné emocemi nezatížené rovině, ale je nucen za ním vidět určitou osobu, které se jeho chování přímo dotklo. Cílem mediace je, aby obě strany dospěly k vzájemné dohodě, jak pachatel svůj trestný čin napraví. Často se jedná o finanční odškodnění, ale vyloučena není ani možnost, že se zaváže k vykonání prospěšných prací pro oběť nebo komunitu, případně k účasti na výchovném či léčebném programu. To je také jednou z výhod mediace, neboť nabízí znatelně pestřejší paletu řešení, než by pokryly klasické sankce uložené soudem.

Výsledky výzkumů ukazují, že 80 % obětí a 86 % pachatelů je s výsledky mediace spokojeno, zejména při méně závažné trestné činnosti se alternativní způsoby trestání osvědčují. Na druhé straně nelze očekávat, že se i závažná kriminalita dá vyřešit výhradně restorativními přístupy a opatřeními. Přinejmenším v tomto ohledu zůstávají klasické justiční instituce a jejich využití v oblasti trestní politiky nenahraditelné.

Kromě mediace se s principy restorativní justice setkáváme u řady dalších opatření. Nejvyužívanější jsou tři následující:

Rodinné skupinové konference – kořeny tohoto přístupu lze najít u Maorů. Na události kriminálního charakteru tradičně nahlížejí jako na záležitost týkající se nejen pachatele a oběti, ale také jejich příbuzných. Následky každého takového skutku jsou proto zvyklí diskutovat na společném setkání zástupců obou rodin, kde se hledá řešení uspokojivé pro všechny. Pod vlivem britské kolonizace přinášející na Nový Zéland prvky klasické trestající justice se daný postup takřka vytratil, ale na konci 80. let 20. století se k němu místní vláda vrátila v souvislosti s mladistvou delikvencí, kdy oficiál ní cestou před soud míří jen nejzávažnější zločiny, ostatní případy jsou svěřeny vyškoleným koordinátorům, kteří připraví podmínky pro rodinnou konferenci.

V úvodu setkání je pachatel vyzván, aby svůj skutek popsal a pokusil se odhadnout, koho a jakým způsobem se jeho skutek dotkl. Následně se k celé události vysloví oběť a popíše, jaký dopad měla na její život. Následuje diskuse všech zúčastněných o tom, co se řeklo, přičemž se nebrání projevům emocí jako je zloba, lítost nebo vztek. To vše pachateli umožňuje nahlédnout na zločin z lidské stránky, Je konfrontován nejen s újmami způsobené oběti a její rodině, ale také s tím, jak se svým činem dotkl svojí rodiny, případně svých přátel a dalších lidí. Konference by následně měla dospět k uzavření dohody, jak pachatel svůj prohřešek odčiní. Stejný model je postupně zaváděn také v dalších zemích mj. Austrálii, USA a Velké Británii.

Trestající ozdravné kruhy – i v tomto případě jde o neskrývanou inspiraci řešení konfliktů některými přírodními národy a kmeny (např. Neurové z pohoří Atlasu, egyptští beduíni, zambijský kmen Yonga nebo část severoamerických indiánských kmenů). Spáchá-li jejich příslušník zločin, je svolána porada, které se může účastnit kterýkoliv člen dotčené komunity. Oproti rodinným skupinovým konferencím, s nimiž mají kruhy mnohé společného, se tím výrazně rozšiřuje možnost zapojit se do projednávání případu. Termín „kruh“ ozřejmuje základní princip, podle něhož dostane slovo každý. Také zde se předpokládá otevřený hovor s emocemi, což má na skupinu ozdravený efekt. Hlavním cílem je všemi akceptovaná dohoda o nápravě škody. Silnou stránkou trestajících a ozdravných kruhů je jejich důraz na pocit skupinové soudržnosti a na odpovědnost ke komunitě, do níž pachatel náleží. Jako velmi efektivní se proto jeví při projednávání případů, které se odehrají v rámci etnických či národnostních menšin. Vzdají-li se orgány činné v trestním řízení práva v dané věci rozhodnout a přenechají-li ho zástupcům menšiny, je zde větší pravděpodobnost, že následné řešení bude vyhovovat nejen potřebám obětí, ale zároveň komunita dohlédne na dostání závazků viníkem.

Komunitní restorativní rady – jedná se o snahu posílit roli samotných občanů v rámci systému trestní justice. Rada je sestavena z dobrovolníků, speciálně proškolených pro projednávání případů, které k tomuto neformálnímu typu řešení doporučí soud nebo státní zástupce. Pachatel je za účasti oběti přiměn postavit se čelem ke škodě, kterou způsobil a je mu poskytnuta možnost, aby sám nabídl, jakým způsobem danou škodu odčiní. Výsledkem celého řízení je dohoda, která v konkrétních krocích a časových etapách popisuje, k čemu se viník zavázal. Rada následně informuje příslušný soud, zda své sliby splnil.

Restorativně pojaté experimenty a programy probíhaly od počátku 90. let i v České republice a institucionálně byly završeny v roce 2000 přijetím zákona o Probační a mediační službě. Nedávno navíc byla přijata právní úprava soudnictví ve věcech mládeže, zdůrazňující restorativní východiska, která svěřila Probační a mediační službě další důležité kompetence.

Vztah mezi restorativní a klasickou justicí nelze chápat jako konkurenční. Budoucnost obou je spíše ve vzájemném prolínání, protože oba systémy mají své silné a slabé stránky, které se mohou vhodným způsobem doplnit.

Význam viktimologie pro prevenci kriminality

Viktimologie se významně uplatňuje v situační prevenci. Zobecněné poznatky z předchozích případů jim slouží jako návod, jak se vyhnout viktimizaci. Rady, jak se vyhnout kriminogenním situacím je vhodné šířit mezi občany formou osvěty (přednášky, články v periodikách, relace v médiích, příručky apod.).

Náročnější je vypracování návodů, jak se chovat při útoku pachatele. Nelze poskytnout jednoduché a obecně platné návody, protože konkrétní situace jsou velmi složité a variabilní a také pachatelé jsou různorodí.

Osobám s vysokou viktimností (jako jsou poštovní doručovatelé, bankovní personál, taxikáři apod.) by se mělo dostat nejen slovních doporučení, ale také praktického výcviku sebeobrany a náležitých technických obranných prostředků.