1. Charakteristika kriminologie, předmět, pojem a význam
Pojem a charakteristika
Kriminologie je věda o kriminalitě (zločinnosti), o jejích pachatelích a obětech a o jejich kontrole. Slovo „kriminologie“ znamená doslova „věda o kriminalitě“, je odvozené z latinského „crime” (zločin) a řeckého „logos“ (nauka). Poprvé použil tohoto termínu patrně francouzský antropolog Topinard v roce 1879. O šest let později se tento termín objevil v Itálii v Názvu Garofalovy knihy „Criminologia“. Kriminologie jako každá věda vznikla s potřeby společnosti poznat a ovlivňovat určité jevy. Je to tedy společenskovědní disciplína, jejímž předmětem je jak jedinec (pachatel, oběť), tak i společnost jako celek i sociální skupiny, které ji tvoří. Kriminologie je věda empirická, tj. založená na poznávání jevů souvisejících s kriminalitou, využívá výzkumných technik i metod k poznání příčiny kriminality a k vymezení účinných metod kontroly kriminality (ochrana občanů před kriminalitou). Kriminologie se neomezuje pouze na zkoumání kriminality (souhrn trestných činů spáchaných na určitém území za určité období), ale zabývá se také v širším smyslu slova negativními společenskými jevy, které mají ke kriminalitě úzkou návaznost a často vytváří tzv. kriminální prostředí. Úkolem kriminologie je poskytovat objektivní poznatky o podstatě kriminality, jejích příčinách, metodách prevence.
Kriminologie je vědou interdisciplinární (mezioborovou, víceoborovou) – tzn. úzce s ní souvisí další obory:
- Trestní právo – vymezuje hlavní předmět zkoumání
- Kriminalistika – přináší poznatky z vyšetřování využívané k charakteristice pachatele apod.
- Penologie – poznatky o účinnosti trestů, vliv výkonu trestu na pachatele
- Sociologie - poznatky pro teorii příčin kriminality, vliv sociálních procesů na kriminalitu
- Psychologie – východiskem kriminologických výzkumů zaměřených k osobnosti pachatele
- Soudní (forenzní) psychiatrie – vliv psychických poruch při páchání trestné činnosti
- Pedagogika – možnosti výchovného ovlivňování pachatele
- Dále např. demografie, politologie, etika, genetika, matematická statistika, přírodní vědy
Kriminologie je samostatná, interdisciplinární věda, která zkoumá za pomocí teoretických postupů a empirických metod kriminalitu, její příčiny, projevy a latenci, pachatele, oběť a jejich vzájemný vztah, sankční systémy a jejich účinnost, formální sociální kontrolu kriminality uskutečňovanou prostřednictvím trestní justice, neformální sociální kontrolu, společenské procesy kriminalizace a viktimizace, prevenci a veřejné mínění o kriminalitě.
Předmět
Ve smyslu úvodní definice kriminologie jsou předmětem jejího zkoumání – kriminalita (popis, struktura, formy, způsobené škody, stav, vývojové tendence), její pachatelé (také trestně nezodpovědní a potenciální, společenské vztahy, osobnost, klasifikace, typologie) a oběti (viktimologie), její kontrola (represivní a preventivní strategie).
Prvořadým předmětem je kriminalita, jen se rozlišuje, co do ní řadíme. Pokud kriminologie rozumí kriminalitou souhrn trestných činů spáchaných na určitém území za určité období, jde o tzv. legální pojetí kriminality, kdy se kriminologický pojem trestného činu kryje s jeho trestněprávním pojetím. Vedle toho je tu ještě sociologická, na trestním právu nezávislá definice kriminality, která dala vzniku teorii odchylného (deviantního) chování. Nejrozsáhlejší je práce T. Sellina z konce třicátých let 20. století, která tvrdí, že by se kriminologie neměla omezovat na trestní zákony a jejich překračování, ale spíše se zaměřit v obecnější rovině na porušování morálních a sociálních norem. Tento přístup je vzhledem k empirické povaze kriminologie adekvátnější a umožňuje kritický přístup k platnému trestnímu právu, na straně druhé je sociologickým definicím vytýkána neurčitost a vágnost. Trestní právo je pro kriminology cenným vodítkem, v zájmu pravdivosti svého poznání se na ně ale nemohou vázat.
Delikvence je širší pojem nežli kriminalita. Vedle ní se sem zahrnují i trestné činy, které spáchaly nezletilci a osoby trestně neodpovědné pro nepříčetnost. Do pojmu delikvence patří i přestupky. Negativní společenské jevy (sociálně patologické jevy) nekriminální povahy jsou takové jevy, které se v negativním smyslu odchylují od norem a hodnot uznávaných společností. Tyto protispolečenské jevy nejsou sice platným právem sankcionovány, ale jsou v zásadním rozporu s hodnotami a normami, které společnost akceptuje. Protispolečenské (antisociální) činnost je širší pojem zahrnující kriminalitu, delikvenci a negativní společenské jevy.
Kriminalita je pro společnost dysfunkční a společensky škodlivý jev narušující harmonický vývoj společnosti. Narušuje základní pravidla společenského řádu a lidského soužití. Působí společnosti i státu materiální i imateriální škody, obětem fyzické, psychické a společenské škody. Vyvolává ve společnosti strach, nejistotu a nedůvěru. Na druhé straně lze vidět i určitý pozitivní přínos kriminality pro společnost: potlačování kriminality vede k posilování solidarity majority společnosti a většímu respektu ke společenským normám, může být podnětem k sociálním změnám, je zde i určitý ekonomický přínos (rozvoj tzv. bezpečnostního průmyslu, pojišťovnictví, bezpečnostních služeb) apod.
Kriminologie se zabývá pachateli trestných činů, respektive nositeli sociálně patologických jevů s kriminalitou více či méně souvisejících. Kriminologie obvykle chápe osobu pachatele šířeji než trestní právo. Věnuje například pozornost i osobám trestně neodpovědným vhledem k jejich nepříčetnosti nebo nízkému věku a tzv. potencionálním pachatelům. Poznatky o pachatelích zobecňuje a zařazuje do širších souvislostí – společenské vztahy, ve kterých pachatelé žijí, sociodemografické a psychologické charakteristiky jejich osobnosti, klasifikace pachatelů a jejich typologie.
Kriminologie zkoumá oběti trestných činů – viktimologie, nauka o obětech trestných činů, je obvykle považována za součást kriminologie. Souhrn dispozic člověka stát se obětí trestného činu bývá nazýván viktimností, zatímco proces přeměny potenciální oběti ve skutečnou (resp. výsledek tohoto procesu) bývá označován jako viktimizace. Rozlišujeme viktimizaci primární – poškození (fyzické, psychické, majetkové aj.) způsobené oběti bezprostředně trestným činem a sekundární viktimizaci – poškození oběti reakcí státních orgánů či sociálního prostředí na trestný čin zejména pokud je reakce neadekvátní. (Dále viz samostatná kapitola.)
Kontrola kriminality, dříve „boj s kriminalitou“, je úsilí státu i společnosti o udržení kriminality v určitých přijatelných mezích nebo o její omezování. Kontrola kriminality se uskutečňuje prostřednictvím represivních či preventivních strategií. Zjednodušeně lze říci, že represe se zaměřuje na důsledky kriminogenního vývoje, zatímco předmětem pozornosti prevence jsou samotné kriminogenní faktory. (Dále viz samostatná kapitola.)
Význam
Funkcí kriminologie je dávat podněty ke zdokonalování teorie a praktických opatření v rámci kontroly kriminality.
Míra významu kriminologie pro trestní právo v praxi při jeho aplikaci přitom v nemalé míře závisí na jejich pojetí: při uplatňování represivních strategií, kdy do značné míry postačují tzv. osvědčené zkušenosti z praxe, potřeba kriminologického poznání většinou nevyvstává; míra tohoto významu narůstá, pokud jsou represí sledovány preventivní cíle. Zvláštní význam mají kriminologické poznatky při rozvíjení výlučně preventivních strategií.
Další pojmy:
Kontrola kriminality je součástí sociální kontroly. Cílem sociální kontroly je dosáhnout konformity občanů v dané společnosti. Nejdůležitější subjekty sociální kontroly jsou: subjekty formální (např. policie, soudy) a subjekty neformální (rodina, škola, veřejnost).
Kriminologie a ostatní kriminální vědy
Kriminální společenskou oblast (kriminalita, její pachatelé a oběti, její kontrola) zkoumá několik samostatných kriminálních věd různými metodami s různými úkoly a z různých hledisek. Jsou to kriminologie, trestněprávní věda (věda o trestním právu hmotném a procesním), kriminalistika a kriminální (trestní) politika. Je nezbytné, aby tyto vědy spolupracovaly, neboť se často prolínají a doplňují.
Trestněprávní věda
Mezi trestněprávní vědou a kriminologií je historicky úzký vztah. V mnoha zemích kriminologie vznikla a postupně se vyčlenila právě z právní nauky. Trestněprávní věda i kriminologie se zabývají kriminalitou a její kontrolou včetně kontroly trestněprávní. Trestněprávní věda se zabývá trestním právem hmotným, trestním právem procesním a trestním právem vykonávacím především z hlediska právnědogmatického, jde jí zejména o jejich systémové uspořádání, o jejich výklad i o jejich juristický rozvoj. Kriminologie se zabývá trestním zákonodárstvím především z hlediska jeho účinnosti, zkoumá také účinnost trestního procesu i účinnost aplikovaných trestů a ochranných opatření.
Kriminální (trestní) politika
Kriminální politika je normativní věda. Je součástí obecné politiky speciálně zaměřené na kontrolu kriminality a ji doprovázejících nebo jinak s ní souvisejících sociálně patologických jevů, a to jak využíváním poznatků získaných vědeckými metodami a postupy, zejména kriminologickým výzkumem, tak přímým uplatňováním trestněprávních norem v praxi, včetně snah o sjednocení této aplikační praxe („reforma trestního práva“, kriminalizace a dekriminalizace, přiměřenost trestů, odpovědnost za vinu apod). Lze ji charakterizovat jako souhrn veškerých státních opatření přijímaných k ochraně společnosti a jejích jednotlivých členů před kriminalitou a v boji s ní. Součástí trestní politiky je i bezpečnostní doktrína státu, kterou chápeme jako teoreticky zdůvodněný souhrn základních zásad a směrnic, z nichž má vycházet praktická činnost státních orgánů. Bezpečnostní doktrína je vyjádřením žádoucího stavu, ke kterému pak směřuje bezpečnostní politika Doktrína je teorie připouštějící několik variant praktické realizace.
Kriminologické poznatky bez hodnocení a klasifikace slouží politikům jako podklady k vytváření trestně-politických strategií.
Kriminalistika
Zločin je hlavním tématem kriminologa i kriminalisty a stejně jako kriminologie, je kriminalistika empirickou a multidisciplinární vědou.
Primárním úkolem kriminalistiky je vypracovávat efektivní metody odhalování a vyšetřování trestné činnosti, které poskytuje zejména policejním a justičním orgánům a znalcům. Zvláště se pak zaměřuje na objasňování zákonitostí vzniku, shromažďování a využívání stop a jiných relevantních informací. Zpracovává i metody kriminalistické prevence. Jejím hlavním přínosem je zvyšování pravděpodobnosti rychlého dopadení a usvědčení pachatele a účinného trestního postihu. Pro vypracování kriminalistických metod přejímá kriminologické poznatky (např. poznatky o pachatelích).
Kriminologie si klade výrazně odlišné úkoly. Zkoumá a snaží se vysvětlit i příčiny zločinnosti a fakta, která vyplývají jak z oficiálních kriminálních statistik, tak z výzkumů. Při tom využívá poznatky zjištěné při vyšetřování trestných činů (např. o kriminogenních faktorech).
Rozšiřující literatura:
- M. Hrčka, Sociální deviace. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001 - 302 s. ISBN 80-85850-68-0
- G. Munková, Sociální deviace: přehled sociologických teorií. Praha: Karolinum, 2001 - 134 s. ISBN 80-246-0279-2
- Kriminalistika : časopis pro kriminalistickou teorii a praxi[online]. Praha: Odbor vydavatelství a tisku MV ČR [?], 1993- [cit. 2012-01-03]. ISSN 1210-9150.
