Inovace SEBS a ASEBS

V minulosti na Okinawě byl trénink karatedo postaven na tréninku kata a tomu se podřizoval celý systém výuky. Po přiměřené kondiční a silové přípravě a seznámením se se základními technikami, postoji a přemístěním, se přistoupilo k nácviku kata a další výuka a trénink se odvíjeli od samotnékata. Prostřednictvím kata bunkai si žák osvojoval sebeobranné aplikace a pochopení obsahu a zaměření kata. Prostřednictvím oyo bunkai přistupoval k vlastnímu aktivnímu studiu karate a pochopení šířky a variability technik a jejich kombinací. Kata sehrávala rozhodující úlohu i při nácviku a osvojení různých druhů dýchání a ve vazbě na kata si žáci osvojovali i psychofyzické principy. Přestože vznik a vývoj karate se odehrával na pozadí dlouholetého odporu vůči cizí nadvládě na souostroví Ryu kyu, okinawští mistři úzkostlivě oddělovali výuku karatedo od možného použití v reálném životě, které připouštěli jen v nevyhnutelném případě. Neuznávali konfrontaci s protivníkem ani na úrovni jiyu kumite a byli zásadními odpůrci sportovního zápasu. Duchu budo odporovala jakákoliv soutěživost.

Metodika tréninkového procesu se v posledních 60 letech změnila. Ke změnám došlo po zdomácnění karatedo na japonských ostrovech, kde byla ovlivněna ostatními bojovými uměními, a po přenesení karatedo do Spojených států a následně do Evropy. Zásadní změnou oproti tradičnímu okinawskému pojetí je zdůraznění sebeobranného, až přímo útočného přístupu ke karatedo v západním světě a zaměření na soutěže v zápase i v kata. Do pozadí ustupuje filozofie bojových umění i psychologická příprava a osvojování psychofyzických principů, čímž se bojové umění stává pouhým tělesným cvičením.

4.1. Fyzická příprava

V rámci celkové fyzické přípravy je potřebné zdůraznit rozvoj síly a projevu síly v rychlosti a dynamice pohybů. Důležitá je přitom uvolněnost svalstva, ohebnost a kloubní pohyblivost umožňující správnou pohybovou mechaniku sféricky náročných technických prvků. Rozvíjení síly a rychlosti je potřeba zaměřit na svalstvo celého těla, v začátcích pro přímé údery svalstvo pletence ramenního a především svalstvo nohou, které je rozhodující při přemísťování. Pro výkon je pak rozhodující výbušná síla horních i dolních končetin.

Pohybové a koordinační schopnosti ovlivňují úroveň technické vyspělosti a uplatnění rychlosti. Rozvíjení rychlosti v rámci obratnosti zaměřujeme na schopnost rychlého přemísťování těžiště různými směry v různých postojích, propojení postojů a krokové vazby, rotaci těla a práci tělem. S rozvojem rychlosti úzce souvisí dynamická rovnováha a to jak předozadní tak pravolevá. Rychlé, dynamické, pružné propojení postojů je v karatedo základem koordinovaného pohybu. V rámci rozvoje obratnosti je neodmyslitelnou součástí přípravy ukemi waza, technika pádů, která je v karate mnohými trenéry zanedbávána.

Rychlost reakce je rozhodující při řešení každé bojové situace. Pro cvičení kumite pak stimulujeme krátkodobou vytrvalost.

Kime je maximální napětí svalových skupin zapojených do vykonání určité techniky v její koncové fázi, které umožní dosáhnout její nejvyšší účinnost. Je třeba vycházet z celkového uvolněného stavu a zapojovat jen potřebné svalové skupiny. Kime je neodmyslitelně spojené s korektní technikou, izolovaným zapojením potřebných svalových skupin a jejich optimální koordinací a časovým sledem zapojení. Tento postupný proces musí být v souladu s výdechem a maximální účinnost je dosáhnutá v okamžiku ukončení výdechu. Kime je nejen fyzickým projevem, ale vyžaduje i náležité psychické soustředění a jeho vědomé uplatňování. Výkon umocňuje představa cíle a jeho zásahu. Z pohledu reálného boje a účinnosti vykonávaných technik, musí být úder směřován k zasažení podstaty cíle a ne pouze na povrch soupeřova těla.

Svalstvo břicha je při provádění technik karate v neustálém napětí, které se rázovitě v koordinaci s dechem zvyšuje a snižuje, ale neustává. Zajišťuje kompresi přední strany tzv. břišního lisu, na kterém se vedle břišních svalů podílejí pilovité svaly přední a zádové svalstvo (široký sval zádový, spodní část trapézového svalu). Kontrakce uvedených svalů způsobuje zvýšení nitrobřišního tlaku, který je pomocí hýžďových svalů a svalstva dolních končetin přenášen do podložky. Dochází k posunutí těžiště směrem dolů, zpevnění trupu a společně s přenosem síly do podložky břišní lis zlepšuje stabilitu. Vedle toho samozřejmě chrání měkké tkáně dutiny břišní před poškozením nárazem techniky soupeře na stěnu břišní.

Stejně jako postoj také břišní lis a jeho přenos se musí uskutečňovat pevně ale pružně, jinak by došlo sice k maximálnímu zpevnění, stabilita by tím ale byla narušena. Právě sladění jemnosti a měkkosti se sílou a pevností je považováno za nejvyšší stupeň vyspělosti mistrů bojových umění.

Břišní lis se jako kime provádí s technikou při výdechu, ale ani v nádechu břišní svalstvo neochabuje. Pořád pomáhá udržovat pánev ve správné pozici, při přemisťování pomáhá přitahovat přední nebo zadní nohu k ose těla a odolává nitrobřišnímu tlaku vyvolanému poklesu bránice při nádechu.

4.2 Psychické principy

Zanshin má v systémech bojových umění zásadní význam. Je to především zásada vedení boje, důležitý projev psychické připravenosti a způsobilosti vést kontrolovaný boj. Zanshin je neodmyslitelné od úspěšné sebeobrany. Ve sportovním zápase kumite je zanshin podmínkou hodnocení techniky celým bodem ippon. V kata je projevem uvědomování si jednotlivých bojových situací a jejich řešení, projevem přehledu v bojové situaci a připravenosti pokračovat v boji.

Ki patří mezi psychické principy, které nejsou jednoznačně definované a vědecky prokázané. Pokud důvěřujeme zkušenosti mnohých generací mistrů a adeptů bojových umění, musíme přinejmenším připustit, že použití tohoto principu umocňuje svalové kontrakce a tím i projevy síly těchto svalových skupin. Navenek se to projeví zvýšenou účinností úderů, stálostí a stabilitou postojů a také větší odolností vůči úderům a nárazům na svalové skupiny.

Druhým projevem umocnění svalové kontrakce je zrychlení, které svaly udělí určité části těla a tedy i její výsledná hybnost, rychlost, kinetická energie. Z pohledu bojových umění je důležitá řada dalších atributů přisuzovaných vnitřní energii anebo vnitřní síle. Z fyzikálního hlediska je to především průraznost úderů a schopnost nasměrovat je, určit centrum jejich působení. Ki (energie), shin (psyché) a waza (technika) jsou považovány za tři hlavní části bojových umění a převládá názor, že bez správného porozumění filozofii bojových umění zůstane jakýkoli přístup keki jen formálním. V japonských bojových uměních platí zásada, že technická převaha se získává tréninkem, ale pravé mistrovství je závislé na ki.

Vytváření ki a její uplatňování nemá racionální základ a je vázáno na akceptování a osvojení si celé řady pojmů a zásad filozofie bojových umění. Přestože se ki vymyká evropskému pojetí tělesné výchovy, pro ty, kdo považují karatedo za cestu a umění a takto ho praktikují, je nevyhnutelné pojem ki akceptovat a pracovat s ním. V přípravné fázi je třeba si osvojit břišní dýchání a základy meditace. Ki se generuje odpovídajícím dýcháním v místě zvaném seika tanden, které svou polohou odpovídá přibližně hmotnostnímu těžišti těla ve spodní části dutiny břišní. Odtud je dráhami, které jsou částečně totožné s akupunkturními meridiány, rozváděna do exponovaných částí těla.

Muchimi je výraz v okinawském dialektu pro kompletní pojem uplatnění ki ve stabilním postoji spolu s účinnou technikou doprovázenou kime. Je spojený s představou pevného zakotvení, přilnutí k podnoži, jakoby vrůstáním anebo zakořeněním do země, a současné aplikace těžkého, přilnavého, přitom však hladce provedeného pohybu, nejčastěji krytu s úchopem nebo úderu. Tento princip se uplatňuje při úderech a secích cílených do hloubky těla anebo hlavy. Ruka neprovádějící úder přitom může podepírat z druhé strany cíl a umocňovat tak účinek techniky.

4.3 Psychofyzické principy

Hyoshi (anglicky timing) je termín, pro který v češtině nemáme vhodný ekvivalent. V užším pojetí je to správné načasování vykonávané techniky tak, aby byla aplikovaná v pravém okamžiku. Předpokládáme přitom optimální účinnost aplikované techniky. Proto v širším smyslu tento pojem implicitně obsahuje podmínku zasáhnutí vyvoleného cíle korektní technikou a v odpovídajícím postoji, což dále vyžaduje odhad správné vzdálenosti, ze které je techniky vykonávána, a rychlosti, kterou tuto vzdálenost překonáme, jakož i rychlosti, kterou bude samotná techniky aplikovaná. Tato schopnost je úzce spjatá s rychlostí reakcí bojovníka a reflexním hodnocením vzniklých bojových situací. Při používání tohoto termínu musíme mít na paměti, že je úzce vázán na schopnost odhadu vzdálenosti maai a řešitelnosti situace hsen o.

Kiai se skládá ze dvou znaků – ki (vnitřní energie, popsaná výše) a ai (harmonie). Kiai tedy znamená harmonické působení vnitřní energie. Kiai napomáhá aplikaci kime a umocňuje účinnost techniky, kterou doprovází. Používá se v rozhodujících fází boje, v karate kata doprovází kiai vždy silnou techniku. Vnějším projevem kiai je výdech způsobení stažením břišních svalů a posunem bránice. Dech je vyrážený přes hlasivky, které se mohou různě rozechvět. Kiai tedy může být doprovázeno různým hlasovým projevem a působení zvukového efektu především na živé objekty může mít různé účinky, záporné i kladné. Cílevědomý nácvik kiai je vázaný na zvládnutí břišního dýchání a určité mentální přípravy zaměřené na princip ki.

4.4 Dýchání

Evropská populace přisuzuje při dýchání hlavní úlohu nádechu. Naše dýchání bývá povrchní, neúplné a uspěchané a je zdrojem podráždění, nervozity, zvýšeného napětí a tím i bolestí hlavy a zad. Naproti tomu východoasijské systémy úlohu výdechu zdůrazňují. Úplný výdech je pro ně nezbytnou podmínkou správného a úplného nádechu.

Při cvičení karate jsou veškeré dýchací procesy řízené, můžeme tedy říct, že při cvičení karate provádíme dechová cvičení. Při všech typech dýchání v karate používáme dýchání brániční, případně se směsí dolního hrudního. Hrudník se nevyklenuje vpřed, ale rozevírá se do stran, případně vzad. Dýchání se liší při technice nebo jiné činnosti a závisí na intenzitě předchozího zatížení. Kromě koncentrace „mokuso“ je dýchání v karate vždy spojeno s pohybem.

Popisují se tři funkce techniky dýchání v karate:

1. Synchronizace výdechu s aktivním pohybem je zdrojem síly při dopadu techniky na překážku. Aktivní prudký výdech se vykonává prostřednictvím prudkého stáhnutí břišních svalů, což na jedné straně poskytuje zpevnění trupu do jednoho celku a umožňuje kime (břišní lis) při nárazu, na druhé straně to umožňuje rychlejší začátek pohybu, který má pevnou oporu. Úder vykonaný v nádechové fázi je slabší.
2. Synchronizace výdechu s pohybem je zdrojem lepší akcelerace úderu či kopu. Příčinou je facilitační účinek na fázická svalová vlákna a inhibiční účinek na vlákna tonická.
3. Dýchací cvičení mají při pravidelném cvičení účinek na psychiku. Tento jev je známý i v jiných cvičebních systémech. Účinek dýchacích cvičení spočívá v uklidnění, stabilizování citového prožívání a při dlouhodobém cvičení i ve vytvoření, respektive dotvoření osobnosti opět v oblasti emocionality.

Ve sportovním karate se žáci zaměřují hlavně na vykonávání technik a tento poslední aspekt dýchání se velmi zanedbává, přestože byl v historii právě tento bod rozhodující. Prostor pro rozvoj charakterových a mentálních vlastností je v tréninkové jednotce karate poměrně malý a soustřeďuje se hlavně do koncentrace mokuso na začátku a konci tréninkové jednotky, zatímco fyzická stránka dýchání se procvičuje a rozvíjí v průběhu celého tréninku. V tradičním karate je prostor věnovaný této problematice zpravidla větší, ani tak ale nemůže dosáhnout rozsahu, který byl v historii běžný. Proto je vhodné doplnit trénink karate dalšími systémy cvičení věnovaným dechu, jako např. jóga, taj či, satria nusantara apod.

4.4.1 Druhy dechu v karate

V karate se v závislosti na druhu techniky, intenzitě zatížení a jiných činnostech provozují různé typy dýchání.

1. I. Dýchání klidové, přirozené
2. II. Dýchání v bojové akci
   1. 1. rychlý nádech, rychlý výdech
   2. 2. rychlý nádech, dlouhý výdech
   3. 3. při kyvadlových kopech

Dýchání klidové, přirozené

Pro tento typ dýchání je typický klidný uvolněný nádech nosem, který co nejplynuleji přechází v uvolněný dlouhý výdech většinou ústy. Důležité je, že nádech i výdech jsou kontinuální, bez apnoických přerušení nebo výkyvů v intenzitě.

S tímto typem dýchání se setkáváme hned při vstupu do dojo, kdy se karateka ve vchodu ve stoji spatném (musubi dači) uklání. Úklona je provedena s výdechem. Následuje nástup a společný pozdrav, který může být proveden ve stoji nebo v kleku sedmo (seiza). Před úklonou zaznívá i povel „mokuso“, kdy se karateka soustředí jen na sebe, svůj dech a svoje hara až do povelu „mokuso jame“. Mokuso je cvičením nejen dechovým ale i relaxačním. Dalším úkonem, kdy používáme klidové dýchání, je zaujímání výchozího nebojového postavení pro cvičení (heiko dači): s nádechem se paže zkříží před tělem, při výdechu se dostávají poníž před tělo se současným podsazením pánve a srovnáním trupu a hlavy podle osy těla. Chodidla jsou od sebe vzdálena na šířku boků. Je to také první postoj, kdy jsou žáci na držení těla a vnímání osy těla upozorněni. Karateka tento postoj zaujímá na povel „joj“ před začátkem cvičení kihon, na začátku a na konci kata a při začátku, konci nebo v přerušení kumite.

V neposlední řadě se tohoto dýchání užívá při určitých pasážích kata Sančin a Tenšo, což jsou nezávodní „dýchací“ kata vyvinuty pro dechová cvičení v karate. Dýchací kata stejně jako rituál mokuso mají za cíl uklidnit a stabilizovat a využívají se vedle zdravotního cvičení. i v psychologické přípravě, k regulaci předstartovních stavů apod.

Dýchání v bojové akci

Dýchání v bojové akci se od klidového dýchání liší především zapojením břišního lisu. Výdech je prováděn aktivně kontrakcí svalů břicha a dalších svalů účastnících se břišního lisu. Napětí břišního lisu je přenášeno do země, výdech zde můžeme chápat jako přetlak, který se „nevešel do země“ a působí na plíce, které povolují za současného vypouštění vzduchu. Provádí se s technikou, v nápřahové fázi nádech, výdech probíhá po celou dobu provedení techniky. Rozlišujeme tři typy:

1. rychlý nádech, rychlý výdech – používáme při všech rychlých technikách na místě, s přesunem vpřed nebo vzad, s otočkou atd. cvičených při nácviku kihon, v kata nebo kumite. Nádech je rychlý, většinou díky pootevřeným ústům smíšený nosem i ústy. Podle intenzity předchozího zatížení může být i pouze ústy nebo nosem. Nádech je spojený s nápřahovou fází techniky (kromě džiju kumite, kde je nápřahová fáze minimální až nulová). Výdech je ostrý rychlý z břišního lisu. Vydechovaný vzduch proudí lehce pootevřenými ústy.

2. rychlý nádech, dlouhý výdech – tento typ dýchání používáme při páčení nebo v tzv. zpomalených technikách v kata. Nádech je rychlý, většinou nosem nebo smíšený s ústy, často spojený s přesunem. Výdech vychází opět z břišního lisu, je ale brzděný a dlouhý. Technika provedení výdechu je shodná s rychlým výdechem, liší se pouze v rychlosti, kdy se pomalý výdech provádí přes vnitřní odpor, aby nedošlo k rychlému uvolnění přetlaku. Tím může být částečně uzavřená hrtanová příklopka nebo zpevněné svaly kolem úst a tváří, které vytvoří úzkou štěrbinu z úst. Vydechovaný vzduch často proudí nosem, protože nehrozí poškození nosní výstelky a přepážek rychlým prouděním vzduchu, je ale využíván i výdech zpevněnými pootevřenými ústy.

Při tomto typu dýchání se díky výdechu proti odporu a správnému držení těla aktivuje a posiluje hluboký stabilizační systém. Technika výdechu proti odporu je běžně využívaná ve fyzioterapeutické praxi, kde se jako odpor se využívá tzv. odporových hlásek.

3. Při kyvadlových kopech, jako je např. mae geri keage, mavaši geri nebo joko geri keage, se používá dalšího typu dechu tzv. „kruhového výdechu“. Kopající nohu po provedení kopu karateka stahuje k tělu do tzv. hiki aši (nápřahová pozice nohy pro kop), pozice s napětím, které často uvolňuje do další techniky následující po kopu. Nádech je rychlý, shodný s předchozími typy nádechu při provádění techniky, výdech plyne po celou dobu kopu a při hiki aši se jakoby vrací zpět do hara, uzavírá se v hara, kde je připraven pro předání energie do výdechu další techniky.

V karate nepoužíváme jen oddělených technik. Často se v těsném sledu za sebe řadí dvě až tři, méně často čtyři techniky. Při provedení více technik za sebou se dýchání liší podle vyspělosti žáka a situace.

Při nácviku kihon se při dvoj a trojtechnikách používá jednoho nádechu, výdech je pak rozdělen při každé technice. Začátečníky necháváme zpočátku nadechnout i mezi technikami, později ale nádech zdržuje zahájení další techniky. Můžeme také pozorovat mimovolní nasátí vzduchu mezi technikami způsobeným zvolněním napětí břišního lisu pro zahájení další techniky. Stlačené plíce a hrudník se svojí elasticitou a zvolněním lisu mírně roztáhnout, což způsobí nasátí malého množství vzduchu, nemůžeme to však považovat za nádech.

V bojové akci nebo kumite se také vyskytuje provedení dvou technik na jeden nepřerušovaný výdech, kdy první technika slouží jako odvedení pozornosti soupeře, provádí se lehce a rychle a druhá je kontaktní, „bodovací“.

4.4.2 Nácvik dýchání v karate

Dýchání v technice je spojeno s břišním lisem, ale i k němu se karateka musí postupně dopracovat. Nejprve se žáci karate učí používat brániční dýchání. Zpočátku v poloze seiza (klek sedmo), později ve stoji a postoji. Kontrolu dechu provádějí sami přiložením ruky na břicho, případně je trenér vyzve k odtlačení jeho ruky na břichu pomocí nádechu. Další metodo nácviku břišního dýchání je objetí sebe sama vlastními pažemi, po výdechu je fixujeme a nádech pak musíme provést do břicha.

Následuje nácvik výdechu pomocí břišních svalů stejným způsobem. Další fází je provádění technik s použitím břišních svalů pro výdech, kdy při technice trenér zlehka udeří žákovi na břicho a drží tam ruku po celou dobu, kdy má probíhat výdech. Pro udržení správné polohy těla už musí žák zapojovat k výdechu i svaly zad. Posledním z kroků je břišní lis, kdy karateka zapojenými svaly výdechu tlačí do hara (pocit zvyšování tlaku v těžišti) a přes hara do země. Používá se např. zatahání za pásek směrem dolů v okamžik výdechu.

4.4.3 Koordinace dechu a kontrakce

Pro karate je typická neustálá práce se svalovým napětím. Jednou z nich je střídání napětí a uvolnění. Tréninkem se zkracuje doba provedení a zvyšuje se intenzita stahu a množství zapojených svalových jednotek.

Svalová kontrakce vychází z hara a přes břišní lis se dostává do celého těla tak, že při dokončení techniky je celé tělo zpevněno a tvoří pevnou, ale pružnou oporu technice. Provádí se s výdechem, který trvá po celou dobu provedení techniky. Vedle toho je potřeba tělo zase co nejrychleji uvolnit, aby mohlo dojít k co nejrychlejšímu přesunu nebo zahájení další techniky. Přitom karateka využívá vliv dechu, kdy po maximální kontrakci s výdechem nastupuje uvolnění iniciované nádechem. Proto nádech odpovídá době nápřahové fáze techniky nebo mezipozici v přesunu (když se nohy vzájemně míjí, s došlapem do postoje opět výdech většinou spojený s technikou).

4.5 Vyučovací zásady tréninku karatedo

Mluvíme-li o procesu výuky v tréninku karatedo, je nezbytné si uvědomit, že trénink je komplexní pojem, tudíž se od něj očekává komplexní působení na cvičence. Pro karatedo rozlišujeme tři základní oblasti působení tréninku. Je to stránka fyzická, kam patří stimulace potřebných kondičních i koordinačních schopností a technická příprava s průpravnými cvičeními. Dále je to stránka psychická, kterou ovlivňujeme a trénujeme pro zvládání stresových situací v tréninku i v závodu, ale také využití taktiky, motivace cvičenců a jejich aspirace. S psychickou stránkou souvisí stránka morální, na níž působíme výchovou. Karatedo jako všechna bojová umění si klade výchovu jedince jako hlavní cíl, proto působení v této oblasti mnohonásobně vyšší ve srovnání s úpolovými sporty. Výchova se děje prostřednictvím etikety s cílem zvnitřnění etiky karatedo (viz jednotlivé kapitoly), jedním z nejdůležitějších prostředků je vlastní příklad trenéra!

4.5.1 Didaktické zásady

Jako v každém didaktickém procesu, také při výuce karate je potřeba dodržovat obecné didaktické principy a zásady. Pro karatedo jsou nejdůležitější zásady:

• uvědomělosti a aktivity – vyučovací proces by měl být trenérem veden tak, že nové vědomosti a dovednosti cvičenci získají vlastní dedukcí, vlastní aktivní prací. Podmínkou je především vytvoření pozitivního vztahu žáka k učivu.
• názornosti – uplatňuje se ukázkou v prvních fázích učení, seznámení se s pohybem. Výuka by měla probíhat na základě přímého smyslového vnímání, kde je snahou zapojit do procesu učení co nejvíce smyslů. Proto se seznámení s technikou děje prostřednictvím dynamické ukázky, vysvětlováním i dotykem. Navíc se trénuje schopnost pozorování, což cvičenec uplatní v budoucím procesu tréninku karatedo.
• soustavnosti – klade požadavky na promyšlenost tréninkového plánu, učivo musí být žákům předkládáno systematicky umožňujícím osvojení požadovaného v logickém uspořádání.
• přiměřenosti – obsah učiva i způsob jeho podání (použité metody) musí být přizpůsobeno úrovni studentů, musí být zohledněna jejich technická i psychická vyspělost, biologický věk, i ostatní individuální rozdíly mezi cvičenci. Při porušení této zásady dochází ke ztrátě pozornosti, únavě a snížení výkonu.
• trvalosti – požadavek, aby se učivo stalo trvalou součástí dovedností cvičence. Předpokladem je dodržení všech didaktických zásad a principů, učivo musí být předáváno jen v takové míře a takovými metodami, aby bylo cvičenci trvale osvojeno.

· jednotnosti – uplatňuje se především při větším počtu trenérů, kdy informace podávané jednotlivými trenéry v rámci působení na jednu skupinu musí být sjednocené. Vyplývá z ní nutnost pořádání školení trenérů.

Dále by měl trenér dodržovat principy sportovního tréninku. Jsou to zejména princip:

• všestrannosti - vychází z faktu, že trénink karatedo je komplexní, zahrnuje tedy vedle kondičních a technických stimulací také složku psychologickou a výchovnou. Trénink začátečníků a nejen jich musí jedince rozvíjet ve všech složkách, princip všestrannosti zajišťuje stimulaci všech motorických schopností a vylučuje opomíjení některých ze složek technické přípravy (nelze trénink karatedo slučovat např. s tréninkem kumite, jak bylo řečeno výše, trénink se skládá ze třech hlavních složek kihon, kata i kumite a tyto složky musí být v tréninku zastoupeny všechny).
• systematičnosti – každá tréninková jednotka musí být systematicky naplánovaná a logicky navázaná na ostatní, tréninkové jednotky musí tvořit jednotný celek. V rámci motorického učení je třeba nejprve zvládnout předpoklady pro daný pohyb (kondiční schopnosti, principy) a poté konkrétní techniku a aplikaci. Systematičnost je nezbytná pro správné plánování a zvyšování výkonnosti.
• cílevědomosti – souvisí s principem systematičnosti. Pro každou tréninkovou jednotku by měl trenér určit cíl, který si cvičenci uvědomí a po celou dobu jednotky s ním pracují. Dílčí cíle by pak měli sledovat dlouhodobý cíl, taktéž známý a zvnitřněný všemi studenty.
• postupně zvyšujícího se úsilí – vychází z teorie adaptace organizmu na zátěž, ale také psychické úsilí vynaložené pro objevování karatedo by mělo s technickou vyspělostí jedince vzrůstat. Začátečníci přejímají pouze, co jim sdělí trenér, vyšší stupně by měli informace vyhledávat sami a vést diskuse s trenérem i mezi sebou.
• cykličnosti – vzhledem k tréninkovému zatížení se jedná o střídání fáze zátěže s fází zotavnou, ve sportovním pojetí karate se cykličnost projevuje v jednotlivých fázích ročního tréninkového cyklu, z hlediska obsahu tréninkových jednotek se jedná o vracení se k naučenému, aby se učivo nezapomnělo, zdokonalilo, případně rozšířilo.
• emocionálnosti – souvisí s předpokladem vyšší schopnosti učet se prožitkem. Emoce jsou důležitým katalyzátorem učení, proto je potřeba do tohoto procesu emoce cíleně začleňovat. Mimo jiné se cvičenec učí svoje emoce ovládat, aby neovlivňovali jeho výkon a soustředění.
• volnočasové principy – pro trénink karatedo jako volnočasové aktivity je důležitá jeho dosažitelnost (časová, ekonomická, místní i s ohledem k vytyčeným cílům), pro studenty musí mít trénink charakter výzvy, a pro dnešní svět je žádoucí i možnost iniciativy cvičence, aktivní zapojení se do tréninku, možnost participace na organizaci apod.

4.5.2 organizační formy

Pro efektivitu vyučovacího procesu je nezbytná přehledná organizace cvičenců. Organizaci volíme s ohledem na počet cvičenců ve skupině, rozdíly ve výkonnosti i druh předávaného učiva. Důsledným požadováním dodržování forem vychováváme cvičence k přesnosti a disciplíně.

Nejčastěji rozlišujeme následující dvě formy:

Hromadná (kolektivní cvičení)

V této formě všichni studenti provádějí společně stejná cvičení a:

- trenér stojí uprostřed, cvičenci kolem něj v kruhu, nebo je trenér součástí kruhu. Všichni cvičenci vidí stejně dobře, pokud je trenér uprostřed, musí dbát na to, aby nebyl zády ke stejným cvičencům delší dobu. Forma je vhodná pro začátečníky, kdy má trenér dobrý přehled o každém cvičenci.

- studenti stojí rozmístěni volně čelem k trenérovi. Forma je využívaná při seminářích a výkladu pokročilejším cvičencům, Nevhodná pro začínající děti.

- studenti cvičí ve dvojicích, trenér mění své místo podle potřeby. Ze strany trenéra je tato forma náročnější na organizaci i vedení, ale některé typy cvičení ji vyžadují.

Individuální (cvičení jednotlivce)

Tato forma se vyskytuje při individuálním opravování chyb, konzultaci cvičenců s trenérem nebo celém individuálním tréninku

4.5.3 Vyučovací postupy

Vyučovací postupy patří k základním strategiím ve vzdělávacím procesu:

Komplexní postup : užívá se při nácviku cvičení, která se vyznačují jednoduchostí a mají přirozený charakter a není třeba je již dále rozkládat. Ve východních školách se uplatňuje více i pro složitější pohyby nebo kata. Výhodou metody je neustálé zatížení cvičenců, principy karate a osvojené dovednosti jsou potom výsledkem jejich samostatného uvažování. V učení se prosazuje napodobování. V západním světě využívaný postup s vysvětlováním na straně druhé pomáhá cvičenci pochopit pohyb od samého začátku a tudíž se ho i rychleji naučit.

Analyticko-syntetický postup: se využívá u vyspělejších žáků, kteří jsou schopni tento postup přijmout. Trenér využívá výklad jako doplňkovou metodu.

Synteticko-analytický postup: vychází z rovnocennosti obou předchozích struktur.

4.5.4 Vyučovací metody

Metody vyučování charakterizují způsob, jakým trenér předává informací studentům. Patří sem:

Motivační metoda: Smyslem při utváření optimální motivace žáků k učení je zajistit jejich vyšší aktivitu a osobní zainteresovanost vzhledem k cílům učebního procesu.

Expoziční metoda: jejím cílem je předání učiva žákovi učitelem, užívají se 4 přístupy a to: přímý přenos (popis, výklad, vysvětlení), zprostředkovaný přenos pomocí názoru (ukázka, model), heuristický přístup (tvůrčí aktivita žáků), metody samostatné percepční činnosti žáků.

Fixační metody: jejich podstatou je procvičování, upevňování a zdokonalování již nacvičeného učiva.

Diagnostické metody: kontrola a hodnocení dosažených výsledků. Pro tréninkový proces využíváme diagnostiku vstupní, průběžnou a finální.

4.5.5 Výchovné metody

Jak už bylo řečeno, výchovu jedince si klade karatedo jako jeden z hlavních cílů a na to by trenér při svém působení na cvičence neměl zapomínat. Používají se následující metody:

Kladení požadavků učitele a jejich zvnitřnění žáky závisí na aspiracích a kontextu pedagogické praxe. Ke splnění cílů je třeba vyvíjet úsilí.

Přesvědčování - učitel usiluje o zvnitřnění konkrétních a pravdivých podnětů.

Cvičení - vytváření situací, které vyžadují určitou žádoucí reakci

Odměna a trest – jako pozitivní a negativní reakce na žádoucí a nežádoucí chování. Je třeba pracovat s obojím: ani u šikovného žáka nemůže být vše dokonalé, po opravené chyby posouváme požadavky o kousek výš, aby se rozvíjela i pokora a nepřerostlo mu sebevědomí. Na druhé straně je třeba ocenit i snahu, pochválit přestože se někdy zdá, že není za co. Odměna a trest jsou významnými motivy, proto je s nimi potřeba citlivě pracovat

Příklad : výchova příkladem je v karatedo neodmyslitelná. Zvláště začátečníci přejímají většinu vzorců chování obkoukáním od ostatních, hlavně trenéra. Nelze dopustit, aby požadavky kladené na cvičencovo chování trenér nedodržoval! Dojde pak ke snížení autority trenéra i znehodnocení principů karatedo.

Skupinová výchova je výsadou kolektivů. Mnohdy trenér do chování nemusí zasahovat jako kontrolní činitel a usměrňovač, skupina na nováčky působí výchovně i sama.