Inovace SEBS a ASEBS

1.1 Karatedo

Karatedo lze zásadně charakterizovat jako bojový systém beze zbraně. Jeho další základní vlastností je používání končetin – paží, nohou a jiných částí těla jednak k provedení odblokování či odražení různých druhů útoků směřujících na tělo bránícího se jedince, a jednak k provedení útoku na vitální body jiného jedince. Při realizaci útoku se jako úderových ploch používají u paží malíková hrana ruky, prsty, lokty, pěst a dlaň. U nohou to jsou koleno, pata, prsty, malíková hrana, chodidla a nárt. Blíže se problematice úderových ploch v karate věnuje kapitola 3.1.1.

KARA – prázdný, TE – ruka, DO – cesta. Karatedo (obr. 1) = „cesta prázdné ruky“

Doslovný význam dvou japonských znaků, které tvoří slovo „karate“, je „prázdná ruka“.

Termín Kara má v japonštině 20 významů (mušle, bronz, suchý, slaný, arabeska atd.), pochopitelně se každý zapisuje jiným znakem. Kara však znamená prázdný ve smyslu beze zbraní (prázdná ruka), ale také prázdná mysl, bez myšlenek, bez myšlení. Existuje několik stovek směrů karatedo, z nichž je 10 hlavních, každý si tedy může zvolit přístup, který mu vyhovuje.

V zen-buddhismu se cvičení a dovednosti, které slouží k povznesení ducha na cestě k nejvyššímu naplnění, nazývají „do“. Existuje celá řada cvičení založených na „do“. Z tělesných cvičení jsou to například judo a aikido, k duchovním cvičením patří ikebando (květinové kompozice), sumiedo (malování tuší) nebo jedno z nejznámějších chado (čajové obřady). „Do“ znamená v doslovním překladu „cesta“. Tento pojem má vyjadřovat, že smyslem cvičení není dosažení konečného cíle, nýbrž neustálý postup po cestě k němu. Zajímavé je, že pro karatedo se většinou používá zjednodušené označení: karate, což však věrně popisuje momentální stav výuky karate na západě. Její metou jsou především povrchní cíle jako sebeobrana, tělesná zdatnost a úspěchy v zápasech. Původní ideály „vznešenost ducha“ nebo „pokora“ jako by byly zapomenuty. Prvotní cíle jako nejvyšší možná kontrola nad duchem i tělem se už postupně vytrácí. To ovšem neznamená, že by cíle jako sebeobrana nebo tělesná zdatnost byly špatné. Ale karatedo zahrnuje mnohem víc.

Popsat přesně historii karatedo od jeho počátku a samotného zrodu je prakticky nemožné. Jelikož neexistují historické prameny, které by přesně dokládaly, kdy došlo k jeho zrodu a kdo byl samotným strůjcem. Prvky karatedo jsou však staré jak lidstvo samo, protože všeobecně známý způsob, jak beze zbraně zlikvidovat protivníka, je úder rukou nebo kop nohou. Mnoho historických pramenů uvádí, že karatedo a mnoho jiných bojových umění má své kořeny v Indii odkud se pak přenesla do Číny, kde docházelo k jejich dalšímu rozvoji.

Jeden z prvních písemných záznamů o pěstním bojovém umění se nachází v buddhistické literární památce nazvané „Lotus Sutra“. V jednom z nejrozšířenějších čínských překladů „Lotus Sutry“ se vzpomíná na bojové umění nazývané „hsiang-ča hsiang-pu“, což v překladu přibližně znamená „vzájemně udeřit“. Haines dále ještě hovoří o prastarém indickém bojovém pěstním systému, který se nazýval „vajrá-mušti“ (tvrdá pěst), a který je také možno považovat za jednoho z historických předků karatedo, přesto že se zde používala zbraň podobná pěstnímu klínu – ozubený kovový dvojzubec.

Přesun z Indie do Číny byl prostřednictvím poutníků a mnichů, kteří se tam vydali, aby tam šířili buddhismus. Téměř v každé knize pojednávající o historii karatedo se uvádí jméno buddhistického mnicha Bodhidharmi, jenž se vydal do Číny šířit buddhismus, ale jelikož byl nespokojený s názory na buddhismus, se kterými se setkal na dvoře císaře. Usadil se nakonec v roce 520 n. l. v klášteře shaolin ležící na svaté hoře Suang-shan v čínské severní provincii Honan. Zde zavádí novou formu učení buddhismu známou dnes pod pojmem zen-buddhismus.

Aby jeho žáci byli schopni snášet náročný meditační proces, vytvořil soubor tělesných cvičení nazvaných „ši-pa-lo-han-šo“ (obr. 2). V překladu to znamená 18 rukou z Lo-han.

Několik let po Bodhidharmově smrti šaolinský mnich Chueh Yan společně s mnichem Li původních osmnáct cvičení rozšířil na sto sedmdesát. Nejlepším pohybům dali jména zvířat – jeřáb, drak, tygr, had a tak dále. Tato cvičení s největší pravděpodobností tvoří základ bojového umění Chuan-fa („cesta pěstí“), které mělo významnou úlohu i při formování karatedo. Spolu se šířením zen-buddhismu, se po celé Číně začalo šířit i toto bojové umění.

1.2 Okinawa

Slovo Okinawa v překladu znamená „provaz na obzoru“, jenž tento ostrov při pohledu shora skutečně připomíná. Okinawa (obr. 3) je hlavním ostrovem souostroví Ryukyu ležícího ve Východočínském moři, které čítá na 140 ostrovů a ostrůvků, z nichž je jen zhruba 36 osídleno. Poloha ostrova, jenž je 300 námořních mil vzdálen od Japonska, 400 námořních mil od jižního pobřeží Číny a 300 námořních mil severovýchodně od ostrova Taiwan dává tušit, že ostrov byl hlavní křižovatkou obchodních tratí.

To mělo dopad na čilý obchodní styk s okolními zeměmi, včetně kontaktů s kulturami těchto zemí, kde rovněž samostatně vznikaly různé systémy bojových umění

Historické prameny se shodují v tom, že kolébkou karatedo je právě ostrov Okinawa.

Zásadní vliv na vzniku karatedo na Okinawě měla Čína a Japonsko. Tyto dva státy velkým způsobem ovlivnily dění na Okinawě. První kontakt Číny s Okinawou byl v 6. století za vlády císaře Yang Chien z dynastie Sui, kdy si Číňané na půdě Okinawy nepočínali zrovna přátelsky k místnímu obyvatelstvu.

K výraznému zlepšení z pohledu Číny došlo v 7. století. Jelikož Čína uznala Japonsko za samostatný celek. To mělo za následek rozmach cestovního ruchu a obchodu mezi Japonskem a Čínou právě přes Okinawu. Tímto způsobem se nejspíš na Okinawu dostávala různá bojová umění.

Za významné datum v dějinách Okinawy lze považovat rok 1372. Prvý císař nové čínské dynastie Ming poslal na Okinawu poselství žádající krále, aby formálně uznal svrchovanost Číny. Pro málo rozvinuté Ryukyu se nabídka čínského císaře otevřít rozsáhlé obchodní styky zdála tak výhodná, že se tehdejší král Satto výzvě podrobil. V roce 1392 se na příkaz čínského císaře vystěhovalo z Číny na Okinawu 36 rodin, aby se tu naturalizovali. Nepřinesli sebou jen náboženství, ale i čínskou kulturu a bojové umění Chuan-fa.

V období Ming docházelo také k osidlování čínské půdy okinawskými přistěhovalci, proto nechal čínský král zřídit na čínském území okinawské sídliště Ryukyu-kan. Tam bydleli Okinawané, kteří do Číny přicházeli za prací, nebo studovat. Tímto způsobem se také dostávali do kontaktu s čínskou kulturou.

V roce 1429 se dostal k moci král Sho-Hashi za jehož vlády došlo ke zlepšení vztahů s okolními státy. Po jeho pádu se dostala k moci nová dynastie Sho, jmenovitě král Sho Shin, to se psal rok 1479. Král Sho Shin ze strachu, že se jeho lid proti němu vzbouří, vydal zákaz nošení jakýchkoli zbraní. Všechny zbraně nechal zabavit a uložit do zbrojnice na svém hradu. Důsledkem odzbrojení byl vznik dvou odlišných sebeobranných bojových umění.

První pod názvem Tode „čínská ruka“ (obr. 4), (kde bylo využíváno hlavně prázdných rukou) bylo praktikováno převážně šlechtou a druhé pod názvem Ryukyu Kobudo (kde bylo využíváno hlavně zemědělských nástrojů) a to bylo rozvíjeno většinou zemědělci a rybáři. Mnoho historiků je přesvědčeno, že právě tento první zákaz nošení zbraní byl podnětem k vzniku bojového umění, které se stalo základem pro karatedo.

Na začátku 17. století (v roce 1609) obsadil Okinawu japonský klan Satsuma, podřídil si ji a chtěl se chopit moci nad celým ostrovem Ryukyu. Měl to být zároveň trest za to, že Okinawa nepodpořila Japonsko při válce s Čínou. Místní obyvatelé však odmítali s Japonci spolupracovat, což vedlo k množství zákazů a omezení jejich osobní svobody. Byl znovuobnoven starý zákaz nošení a vlastnění jakýchkoliv zbraní pod hrozbou krutých trestů. Veškeré zemědělské náčiní, které mělo ostré hrany a které by mohlo být použito jako zbraň, muselo být každou noc vybráno a uloženo ve speciálních zbrojnicích, které byly za tímto účelem zřizovány. Tyto zbrojnice pak byly před neoprávněným vniknutím střeženy samuraji. V tomto období zaznamenala okinawská bojová umění největší vývoj a rozmach, jelikož Okinawanům nezbývalo nic jiného než se bránit holýma rukama. Začíná série tajných konferencí a setkání mistrů Chun-fa a Tode jejichž výsledkem bylo v roce 1629 vytvoření tajného spolku proti okupantům. To mělo za následek postupné vytvoření nového bojového stylu zvaného Te (resp. Okinawate). Současně s tímto stylem docházelo i k rozvoji používání různých nástrojů jako zbraní – Kobudo.

Okinawate zahrnovalo velmi účinné techniky, které vedli až k usmrcení protivníka. Tyto techniky byly používány zejména proti japonským utlačovatelům. Jejich praktické využití vedlo k jejich zdokonalování. Písemné doklady o mistrech, učitelích i žácích v tomto období nejsou nikde doloženy, protože vše muselo zůstat v utajení. Jakékoliv prozrazení by vedlo k usmrcení učitele jeho žáků a dokonce i rodiny. Až od 18. století se začaly objevovat informace o těchto bojových uměních zahrnující jména mistrů a styly, které vyučovali.

Napětí mezi Japonskem a Okinawou se postupně vylepšovalo. Začaly se formovat tři nejsilnější centra s výukou Okinawate. Stalo se tak ve městech Shuri, Tomari a Naha. Podle těchto měst se nazývaly i jednotlivé styly Okinawate (Shurite, Tomarite a Nahate). Čínských Chuan-fa bylo velké množství, ale v zásadě se členily na vnitřní a vnější. Podle vlivu těchto stylů se začalo členit i Okinawate na vnitřní „měkké školy“ (Shorei ryu), kam patřilo Nahate a vnitřní „tvrdé školy“ směry Shorin ryu, kam spadá Shurite a Tomarite.

V roce 1875 se stala Okinawa oficiální součástí Japonska a místní obyvatelé získali všechna občanská práva. Od této doby nebylo nutné Okinawate skrývat tak jako v minulosti. V roce 1903 došlo k legalizování Okinawate a jeho přejmenování na Karate-jutsu.

Karate-jutsu, v překladu znamená „čínské umění ruky“. První znak se čte „kara“ a označuje čínskou dynastii Tchang, která stála u prapůvodních idejí tohoto bojového stylu. Druhý znak „Te“ označuje ruku a třetí znak jutsu znamená umění.

V roce 1902 bylo ve škole v Naha tehdejším učitelem Gichinem Funakoshim předvedeno Karate-jutsu japonskému školnímu inspektorovi. Na základě toho pak ministerstvo kultury rozhodlo zavést Karate-jutsu jako součást učebního plánu na okinawských školách. Další ukázka Karate-jutsu proběhla v roce 1916 v Kjótu a v roce 1921 při návštěvě japonského prince Hirohita. Ukázky byly opět demonstrovány Gichinem Funakoshim. V témže roce rozhodlo Společenství bojových umění (Okinawa Shobu Kai) vyslat Gichina Funakoshiho do Tokia na přehlídku bojových umění, která byla organizovaná japonským ministerstvem kultury, aby tam prezentoval Karate-jutsu. Od této doby zůstal Funakoshi v Japonsku a snažil se o rozšíření Karate-jutsu mezi japonskou veřejnost.

V roce 1924 otevřel Funakoshi svoji první školu na univerzitě v Keio. A v roce 1927 učil na více jak deseti univerzitách.

V roce 1936 byl změněn význam znaku „kara“. Do té doby znamenal „čínský“ a tehdy se začal psát jiným znakem se shodným čtením. Ten měl význam „prázdný“. Karate-jutsu od té doby znamená „umění prázdné ruky“.

Funakoshi věděl, že v Japonsku nemůže vyučovat tradiční formu Karate-jutsu, protože mentalita Japonců byla odlišná od té okinawské, ale odmítal učit moderní formu, která by z Karate-jutsu udělala pouze sport bez filozofie a vnitřního pojetí. Tato jeho rozpolcenost měla negativní vliv i na jeho žáky, protože někteří toužily po modernizaci. Proto docházelo k odchodům jeho žáků, kteří se snažili jít vlastní cestou. Funakoshi byl často nucen dělat různé kompromisy a jeho způsob výuky nakonec vedl k založení nového a jím vlastně nezamýšleného stylu Shotokan.

Rok 1936 byl výjimečný z důvodů dokončení výstavby prvního karatistického dojo (obr. 5) v Tokiu, kam byl Funakoshi uveden svými žáky jako první učitel. Nad vstupními dveřmi byl uveden nápis „Shotokan“.

V roce 1938 opustil Funakoshi termín Karate-jutsu. Namísto „jutsu“ přijal „do“. Celý termín nadále zněl „Karatedo“. Měl být závazně používán podobně jako judo, aikido atd. Řekneme-li například sportovní karate je to stejně nesmyslné, jako bychom řekli např. sportovní ju namísto judo.

Rozhodnutí pro termín Karatedo poukazuje Funakoshiho snahu povznést toto bojové umění na úroveň ostatních budo s jejich bohatou duchovní a duševní náplní. Karatedo v překladu znamená „cesta prázdné ruky“.

Jedním z žáků Gishina Funakoshiho byl Masatoshi Nakayama, který se pak rozhodl jít vlastní cestou. Chtěl zmodernizovat karatedo a uvést ho do sportovní podoby. To se mu také podařilo a společně s dalšími bývalými Funakoshiho žáky Isao Obatou a Hidetakem Nishiyamou založily v roce 1949 Japan Karate Association. Jejich cílem bylo vytvořit závodní systém karatedo. Byli úspěšní a tímto tak položili základní kámen sportovnímu karatedo, tak jak ho známe dnes.

1.3 Školy a styly karate

Karatedo dnes obsahuje mnoho stylů, jejichž původ ústí do dvou velkých okinawských systémů: Shorin ryu a Shorey ryu.

1.3.1 Shorin ryu

Shorin ryu je nadřazený pojem pro okinawská bojová umění vnějších škol. Označení se rozvíjelo jako souhrnný pojem pro styly v nich obsažené na počátku století. Označuje obzvláště ty stylové směry, jejichž typickým znakem jsou rychlé pohyby a plynulé kombinace. Jeho vznik je ovlivněn čínskými vnějšími směry (Shaolin). Shorin ryu tvoří směry města Shuri (Shuri te) společně se směry z Tomari (Tomari te). Přestože se jednotlivé styly lišily, byla mezi oběma městy dobrá výměna zkušeností a mistři se od sebe vzájemně učili. Většina později vzniklých směrů je tak ovlivněna bojovým uměním z obou měst.

Shotokan ryu

Začátek vývoje karate v Japonsku je spjat se jménem Gichin Funakoshi (viz výše), kterého všichni přívrženci tohoto umění právem pokládají za otce moderního karate. Funakoshi byl mostem mezi Okinawou a Japonskem. V roce 1922 odjel do Japonska udělat ukázku karate a zůstal zde vyučovat, seznámil se a přátelil s Jigoro Kanem. Odlišná mentalita Japonců donutila Funakoshiho k četným změnám v konceptu tréninku karatedo. Počáteční kata a bunkai byli roku 1943 doplněny o gohon kumite, později sanbon kumite a ippon kumite. Ke konci života formuloval Funakoshi 20 pravidel Shoto Nijukun (viz. Kapitola 2.1 Etika karatedo), k jejichž zachování naléhavě vyzýval.

V roce1949 založil Funakoshiho žák Masatoshi Nakayama JKA (Japonskou asociaci karate) s cílem šířit karate jako soutěžní sport. Tradiční Funakoshiho linii převzal jeho nejstarší žák Shigeru Egami pod názvem Shotokai.

Styl Shotokan je charakteristický přímočarými údery, bloky a kopy z nízkých postojů. Klade důraz na správný postoj, správnou polohu kloubů a formalitu základních technik. Základní techniky jsou definovány do posledního detailu a jejich správnému provedení je přiřazena nejvyšší priorita. Pohled Shotokanu je takový, že čistota techniky je nejdůležitější. Myšlenka spočívá v tom, že jedna správně provedená technika dokáže rychle a efektivně vyřadit protivníka.

Wado ryu

Wado ryu je jeden ze čtyř velkých japonských stylů karatedo a byl založen mistrem Hironori Ohtsuka. Ten byl mistrem Ju jutsu a 8 let žákem Funakoshiho. Wado ryu vzniklo roku 1934. Ve wado ryu je kladen důraz na pohyb těla. Pohyby jsou vedeny těsněji než ve stylu Shotokan, jsou méně přímé a zdůrazňují vyhnutí se. Také v nich lze najít mnoho paralel ke Kendu, Aikidu a Ju-jutsu.

Shito ryu

Shito ryu je jeden ze čtyř stylů japonského karatedo původem z Okinawy. Bojové umění je ve své podstatě kombinací Shorin ryu a Shorei ryu. Označení Shito je odvozeno od jména dvou velkých okinawských mistrů, kteří byli učiteli Kanwa Mabuni, který styl v roce 1934 založil: „Shi“ je japonský způsob čtení okinawského ideogramu „Ito“ (Itosu), „to“ je od slova „Higashi“ (Higashiona).

Shito ryu se vyznačuje hlavně tím, že podle staré učební metody neodděluje umění volné ruky (Karatedo) od umění zbraně (Kobudo).

1.3.2 Shorei ryu

Shorei ryu je souhrnné označení pro všechny okinawské bojové systémy, které jsou odvozeny od čínské vnitřní školy (Nei chia). První škola tohoto systému byla v městě Naha (Naha te). Vyznačuje se především svými postoji zakotvenými na zemi a speciálními dechovými technikami (Ibuki a Nogare). Pohyby jsou méně rychlé než v Shorin ryu, jsou však v dokonalé harmonii s dýcháním. Největší systémy klasifikované v Shorei ryu jsou Goju ryu a Uechi ryu.

Goju ryu

Goju ryu je dnes označováno jako jeden ze čtyř největších japonských systémů karate, přesto že má okinawský původ v Naha te. Za zakladatele je považován Chogun Miyagi, přestože základy byly položeny již dříve. Jméno Goju ryu bylo poprvé použito v roce 1929 a znamená tvrdý – měkký.

Uechi ryu

Uechi ryu je okinawský styl karatedo. Styl založil Kanbun Uechi a je vybudován na napodobování zvířat tygra, jeřába a draka a používá především techniky otevřené ruky na životní systémy lidského těla a hluboká kopnutí.

1.4 Světové federace a asociace

Po celém světě je na stovky asociací a federací zastřešující karatedo. Dochází k jejich vzniku, zániku a vývoji. Zde uvádíme ty největší a nejrozšířenější.

WKF – World Karate Federation

Historie WKF se pojí se jménem Jacques Delcourt. Delcourt byl prezidentem francouzského karatedo, které bylo v polovině 20. století přidruženo k francouzské federaci juda. V letech 1961-1963 pozval prezidenty federací karatedo z několika evropských států, aby se dohodli na založení Evropské organizace karatedo. V následujících letech probíhali ještě další jednání, jejichž výsledkem bylo 21. 11. 1965 v Paříži založení Europen Karate Union – EKU (Evropská Unie Karate). Prvním prezidentem se stal Jacques Delcourt.

Delcourt tvrdil, že je třeba organizovat karate na světové úrovni a tak dochází k jednáním s Australskou a Africkou unií. V roce 1970 vzniká IKU International Karate Union. Natož přilétá do Paříže pan Ryoichi Sasakawa, předseda FAJKO – Federetaion of All Japan Karatedo Organization, aby zde jednal s panem Delcourtem. Došlo k vzájemné dohodě na spolupráci FAJKO a EKU, jejímž výsledkem bylo zrušení IKU a založení WUKO – World Union of Karatedo Organization. Pod záštitou WUKO se konalo první mistrovství světa v roce 1970 v Tokiu. V roce 1990 dochází ke změně názvu na WKF.

WKF je největší mezinárodní řídící orgán karatedo, který v současné době zastřešuje 182 národních svazů. Je to jediná organizace karatedo uznaná Mezinárodním olympijským výborem. Má více než deset milionů členů. Každé dva roky pořádá mistrovství světa juniorů a seniorů. Hlavními směry WKF jsou styly Shito-ryu, Wado-ryu, Goju-ryu, a Shotokan-ryu. Současným prezidentem je Antonio Espinos. Sídlo je v Madridu ve Španělsku.

WKF zastřešuje jednotlivé kontinentální unie. Každá unie, jak vidíte na obrázku (obr. 12) má svoji barvu a tato barva poukazuje na jednotlivé kontinenty i v oficiálním znaku WKF (obr. 11).

UFAK – African karate federation (44 členů)

AFK – Asian karate federation (40 členů)

EKF – Europan karate federation (53 členů)

OKF – Oceanian karate federation (9 členů)

PKF – Panamerican karate federation (36 členů)

web: www.wkf.net

JKA – Japan Karate Association (Japonská asociace Karate)

Zkratka JKA představuje iniciály názvu pravděpodobně jedné z nejstarších organizací karatedo na světě, Japan Karate Association (obr 13).

Organizace byla založena v květnu 1949. Založili ji Masatoshi Nakayama, Hidetaka Nishiyama a Isao Obata. Tato federace v současné době sdružuje přes 140 států ze všech kontinentů světa.

V roce 1956 JKA založila výcvikový program prvních specializovaných instruktorů karatedo. Díky instruktorskému výcvikovému programu byl postaven hlavní kádr dvaceti jedinečných instruktorů karatedo, kteří byli zaměstnáni na plný pracovní úvazek jako profesionální instruktoři karate v Honbu dojo.

Dne 10. dubna 1957 se JKA stalo legální organizací. Tehdejší japonské ministerstvo školství oficiálně uznalo JKA jako sdružení členů pro popularizaci a šíření karatedo. Organizaci, která pořádá pravidelný tréninkový program.

Popularita karatedo postupně narůstala a v říjnu roku 1957 bylo uspořádáno JKA první celojaponské mistrovství v karatedo konané v Tokyu, které bylo otevřeno všem stylům. Na tomto mistrovství byla stanovena historicky první pravidla pro zápas v karatedo. Soutěžilo se ve čtyřech disciplínách, které byly: kumite muži, kata muži, kumite družstev, kata družstev. Od této doby bylo zavedeno každoroční konání celojaponského mistrovství karatedo.

V roce 1958 byl pan Nakayama jmenován do funkce šéfinstruktora. V průběhu dalších let JKA rozvíjela vyučovací systém a působnost karatedo se rozšířila do celého Japonska. V roce 1958 JKA začalo vysílat své nejnadanější instruktory profesionály do Ameriky, Evropy a střední Asie za účelem vyučování karatedo a zřízení dojo v těchto destinacích. Karatedo se tak stalo velkým hitem i mimo Japonsko.

V roce 1987 dochází k úmrtí mistra Masatoshi Nakayamy. V devadesátých letech pak bylo JKA zasaženo určitou krizí, při které docházelo i k vnitřním rozporům, ale krize byla úspěšně překonána a JKA zdárně pokračuje ve své činnosti dál.

Je jistým paradoxem, že zatímco v období svého vzniku byla JKA za svoji snahu vytvořit závodní systém karatedo tvrdě kritizována za odklon od tradičních forem výuky karatedo, je v současné době chápana spíše jako jedna z forem tradičního bojového umění. Přispěla k tomu pravděpodobně i ta skutečnost, že za celou dobu své existence JKA prakticky nezměnila svá soutěžní pravidla. Tato skutečnost prakticky demonstruje, jak dynamicky se rozvíjely další odvozené soutěžní systémy, které začaly uplatňovat nově vznikající organizace karatedo, jež si určily za svoji hlavní činnost přiblížit sportovní karatedo i laickému divákovi a prosadit ho do programu olympijských her.

web: www.jka.or.jp

ITKF – International Traditional Karate Federation

(Mezinárodní federace tradičního karate)

ITKF byla založena 27. září 1974 při setkání zástupců světových federací karate. Je vedoucí mezinárodní organizací „tradičního karate“.

Tradičním karate se rozumí karate, které následuje, budo principy. Se zvýšením popularity karatedo došlo ke vzniku mnoha klubů a organizací, které se zaměřují výhradně na sportovní formu. Pravá podstata karatedo už pro ně není důležitá a trénink zasvěcují pouze přípravě na soutěž. Aby došlo k oddělení klubů, které trénují touto formou a klubů, které stále kladou důraz na tradiční hodnoty karatedo, jako je rozvoj vyrovnané mysli a těla, filozofie a duševní rozvoj vznikla federace ITKF, která zastřešuje pouze kluby s touto filozofií přístupu k tréninku.

Samozřejmě se pořádají i soutěže, ale ty nejsou hlavním cílem tréninku, nýbrž

jeho doplňkem. Vítězství v závodě je až druhořadým cílem. Prvním cílem je porovnání našeho zlepšení v tréninku a nabrání nových zkušeností při konfrontaci s jiným protivníkem než s jakým se setkáváme na tréninku a to vše pod psychickým tlakem.

Za zakladatele federace je považován Hidetaka Nishyiama. Původním názvem federace byla Mezinárodní amatérská federace karate (IAKF), ale v roce 1986 došlo k úpravě názvu. Členská základná ITKF čítá 62 členských zemí. Sídlo se nachází v Los Angeles a prezidentem se po zesnulém Hidetaku Nishyiamovi stal Richard Jorgensen.

web: www.itkf.org

SKIF – Shotokan Karatedo Intarnational Federation

(Mezinárodní federace karatedo Shotokan)

Mezinárodní federace karatedo Shotokan (obr. 15) Je největší mezinárodní organizace Shotokan karatedo na světě. Má přes dva a půl milionů členů a zastřešuje 130 zemí světa.

Federace byla založena v roce 1978 Hirokazem Kanazawou poté co v roce 1977 opustil organizaci JKA.

Filozofie federace je založena na tradičním budo charakteru karatedo, který se snaží o dokonalost charakteru prostřednictví tvrdého tréninku a disciplíny. Kromě tradiční filozofie se ještě opírají o tzv. Rei-k-Setsu. (Rei-založeno na respektování lidské důstojnosti, dobré vůli a ochotě tento respekt vyjádřit. Je to způsob zlepšení vztahů mezi jednotlivci a přispívá ke společné harmonii), (Setsu-je způsob, kterým tento koncept uvádíme do praxe). Ti, kdo cvičí karatedo musí prohlubovat své chápání ducha Rei a v mezilidských vztazích naprosto jasně dodržovat pravidla Setsu.

web: www.skifworld.com

1.5 Karatedo na území České republiky

Karatedo se u nás začalo rozvíjet v době, která nebyla zrovna ideální pro rozvoj jakéhokoli bojového umění včetně karatedo. Zdejší podmínky neumožňovaly organizovat veřejná setkání s instruktáží zahraničních instruktorů a podmínky pro vycestování ze země byly další překážkou pro učinění těchto setkání v jiných zemích. Odbornou literaturu a materiál zabývající se touto tématikou nebylo lehké sehnat a informací bylo poskromnu. Když už se nějaké informace objevily, tak byly velice špatně přístupné široké veřejnosti. Častokrát byly publikované zkreslené a mylné informace prostřednictvím tehdejších periodik, ale to bylo zapříčiněno nedostatkem informací a vládnoucím režimem, který v té době u nás panoval.

1.5.1 1952 - 1975

Počátky karatedo na území České republiky se datují k roku 1952. V tehdejším kroužku sebeobrany pod vedením trenérů Ju-jitsu Ing. Veselého, Ing. Špičky a Ing. Nováka se začali používat některé prvky z technik karatedo. Toto byly první krůčky, které pak vedli k dalšímu rozvoji. Za oficiální počátek působení karatedo v ČSSR můžeme považovat rok 1962, kdy při Ústřední sekci juda byla založena takzvaná subkomise pro přidružené disciplíny. Do těchto disciplín spadalo karatedo, aikido a sebeobrana. O založení této subkomise se nejvíce zasadili pánové Ing. Jindřich Novák a Ing. Ivan Špička.

Práce většiny členů subkomise byla pouze formální a ve svém složení nebyla schopna zajistit perspektivní vývoj a potřebnou autoritu tohoto bojového umění v ČSSR.

V témže roce byl pod vedením pánů Ing. Nováka a Ing. Špičky zahájen první kurz karatedo v ČSSR v oddíle TJ Slovan Československý Státní film Praha. Tito pánové však neučily karatedo ve stejné podobě, tak jak ho známe dnes. Jejich oddíl byl zaměřen především na sebeobranu s využitím určitých prvků karatedo, ale můžeme říct, že se zasloužily o první výcvik „karatedo“ na našem území. Tento jejich výcvik následně vedl k dalšímu rozvoji karatedo, tak jak ho známe dnes. Pod jejich vedením se uskutečnilo první školení pro budoucí trenéry. Postupně vydávají několik příruček, publikací a píší do denního tisku. V roce 1966 vydávají první skripta s názvem Karate a v roce 1969 pod záštitou nakladatelství Olympia svou první brožuru s názvem Karate.

Prvním oddílem v Čechách byl TJ Slovan Československý Státní film Praha. Oddíl vedli Ing. Novák a Ing. Špička. Dalšími oddíly, které vznikly ve druhé polovině šedesátých let, byly Slávia Praha a Rudá hvězda Praha. Později vznikaly další oddíly nejen v Praze, ale i v Českých Budějovicích, Plzni a Staré Boleslavi. Na Moravě byl prvním klubem VAAZ Brno, dalším byl TJ Stavební podnik Brno. Zpočátku se v Čechách a na Moravě trénovala takzvaná Česká brána, kterou vyučovali již výše uvedení Ing. Novák a Ing. Špička. Na konci šedesátých let tento směr zaniká a od počátku let sedmdesátých se v Čechách a na Moravě začíná prosazovat a trénovat japonská škola Shotokan ryu.

Nejúspěšnější absolventi školení pro trenéry byli bratři František a Miloslav Kolářové. Tito dva bratři již od roku 1966 vedli vlastní kurzy karatedo a jsou považováni za zakladatele Českého karatedo. Jako první dosáhli technického stupně 1. dan. Tento technický stupeň jim udělil v roce 1971 shihan Hideo Ochi.

V dubnu roku 1970 byla ustanovena Komise karatedo Československého svazu judo. České tělovýchovné organizace, jako nejvyšší orgán pro karatedo v ČSSR. Předsedové komise byli Milan Šimon, Jiří Tvrdík, Ivan Vlček a Milan Klukáček. Za mezník ve vývoji karatedo na našem území můžeme považovat schůzi této komise v říjnu 1970, kde byla schválena koncepce rozvoje karatedo v ČSSR. Rozhodnutím komise byl stanoven styl Shotokan ryu za oficiální školu pro ČSSR. Pro uznání dalších škol karatedo byly komisí stanoveny zvláštní požadavky pro schválení. Mezitím se dvojice ve složení Ing. Novák a Ing. Špička pokouší o založení tzv. Českého karate pod názvem Česká brána, ale veškeré jejich pokusy skončily neúspěšně. V témže roce vzniká prozatím největší oddíl karatedo – TJ Slávia FEL Praha, který zakládají František a Miloslav Kolářovi společně s profesorem Vladimírem Belfínem. Mezi další členy oddílu patří např. Jiří Fuchs, Jiří Tvrdík, Ivan Vlček a Josef Zvěřina.

Zájem o karatedo v této době začal stoupat. Hlavním problémem se stal nedostatek fundovaných trenérů, začali se tedy organizovat soustředění pro nejpokročilejší karatisty a docházelo ke školení trenérů i rozhodčích. Vyškolení instruktoři pak měli za úkol pomáhat v šíření karatedo po celém našem území. Jedno takové soustředění proběhlo například v roce 1970 v Nymburce. Mezi první vyškolené instruktory patřili: František Čurda, Januš Gruzdz, Ing. František Kolář, Ing. Miloslav Kolář, Ing. Jindřich Novák, Pavel Král, Jiří Tvrdík, Miroslav Wohlštát, Josef Zvěřina.

Dne 1. ledna 1971 vešel v platnost nový zkušební řád, který stanovoval a upravoval podmínky pro získání technických stupňů. Jednalo se o mezinárodní zkušební řád JKA.

Roku 1972 se do čela české Komise karatedo dostává Ing. Milan Šimon. Jeho hlavní činností bylo pořádání školení, seminářů a soutěží, další rozvoj karatedo v krajích a zajišťování financí. Díky vynikajícím organizačním schopnostem je zajištěna výroba karate gi, chráničů a odznaků. V karatedo nastává nevídaný rozmach i mimo Prahu. Bylo registrováno cca 400 členů a 115 technických stupňů.

Ke konci října proběhl seminář trenérů karatedo v Klánovicích u Prahy. Tento seminář byl významný především tím, že se ho zúčastnil shihan Hideo Ochi, instruktor JKA působící v Evropě. V tom čase držitel 5. danu. Vyučoval zde kihon a kata řady heian. Pro zúčastněné byl tento seminář velkým přínosem, jelikož mnoho z nich se teprve tehdy poprvé setkalo se skutečným karatedo.

Koncem roku 1973 shihan Hideo Ochi přijíždí do Prahy, aby zde provedl přezkoušení pánů Ivana Vlčka, Jiřího Fusche a Josefa Zvěřiny na technický stupeň 1. dan. Tito pánové patří do druhé generace zakladatelů karatedo v Čechách. Zkoušky proběhly úspěšně a pánové Fusch, Vlček a Zvěřina se stali držiteli 1. danu. Jedná se o první mistrovské stupně, které byly uděleny v ČSSR. Tato návštěva shihana Ochio byla na dlouhou dobu jeho poslední. Shihan Hideo Ochi v rámci svých výukových kurzů navštívil Jihoafrickou republiku a ta byla z pohledu tehdejšího komunistického režimu brána jako nepřítel. Pak již neobdržel vízum, které by mu umožňovalo vstup na naše území.

Skutečností je, že od té doby bylo technické vedení rozvoje stylu Shotokan ryu v Čechách v jakési izolaci. Československo občas navštívili vyšší technické stupně Shotokan ryu, ale převážně se jednalo o oddílové kontakty pro realizaci soustředění, kterých se mohli zúčastnit i karatisté z jiných oddílů. Byli to například: Stottinger (Rakousko), Gamba (Itálie), Corra (Itálie), Manini (Itálie), Shirai (Itálie). Tyto kontakty však neměli žádnou metodickou kontinuitu. Jedinou výjimkou bylo Brno, kde se pod vedením instruktorů Corry a Shirae začala formovat první větev „Tradičního karate“.

Technický rozvoj stylu Shotokan ryu u tehdejší Komise karate při Československém svazu Judo a později pod Českou komisí karate u Federálního svazu karate nebyl proto cíleně řízen žádnou uznávanou osobností světového, či evropského formátu. Shotokan ryu se proto rozvíjelo nekoordinovaně, prakticky po oddílech, podle toho jak se podařilo někomu propašovat ze zahraničí nějakou odbornou literaturu. Na celorepublikových seminářích a soustředěních proto docházelo k vleklým diskusím, které pojetí je „To pravé“.

Dne 2. prosince 1972 se v Praze konala první oficiální celostátní soutěž karatedo jednotlivců. Soutěžilo se pouze v sestavách kata shiai. Většina závodníků byla tehdy držitelem 7. kyu. Prvním vítězem se stal Rameš z oddílu Slávia Fel Praha.

Během jednoho roku stoupl počet členů zhruba o polovinu z původních čtyř set členů, kteří byli registrováni v roce 1972, jich v roce 1973 bylo registrováno zhruba osm set. Prozatím nejúspěšnější oddíly byly v Praze, v Českých Budějovicích a v Brně.

Bylo registrováno jedenáct zkušebních komisařů, kteří měli oprávnění přezkušovat a udělovat technické stupně kyu. Vzhledem k úspěšnému postupnému rozvoji karatedo v ČSSR dochází v roce 1973 k účasti delegátů karatedo na konferencích svazů juda jak na krajské, národní tak i federální úrovni. Tím byl vytvořen základ pro vytváření orgánů na krajských úrovních a orgánu federálního.

18. a 19. srpna 1973 proběhla v Bratislavě konference, které se zúčastnili představitelé české i slovenské komise karatedo. Na této konferenci došlo k dohodě a bylo přijaté takzvané „Usnesení o koordinaci dalšího rozvoje karatedo v ČSSR“. Kromě jiného bylo v tomto usnesení zahrnuto, že na území ČSSR bude probíhat výuka dvou směrů Shotokan ryu a Goju ryu. Tyto směry byly vybrány na základě již existujících podmínek. To znamená, že se vycházelo ze skutečnosti, že pro Čechy byl v roce 1970 ustanoven oficiálním směrem Shotokan ryu a pro Slovensko v roce 1972 Goju ryu. Dále se dohodli podmínky pro společný postup na nadcházející konferenci Československého svazu juda.

Následující konference se uskutečnila 6. října 1973 v Praze. Výsledkem této konference bylo oficiální začlenění karatedo do svazu. Došlo k přejmenování Československého svazu juda České tělovýchovné organizace na Československý svaz juda a karate České tělovýchovné organizace. Byla schválena a vytvořena federální komise karatedo jejímž předsedou se stal Ing. František Kolář. Zároveň společné zasedání doporučilo podání přihlášky na vstup do EKU (Europan Union Karate). V následujícím období začíná docházet k utváření samostatných orgánů a komisí karatedo, které byly pověřeny řízením a rozvojem karatedo v ČSSR. Náplní jejich činnosti bylo vychovávat a proškolovat trenéry, rozhodčí a i samotné závodníky. Organizovat soutěže, soustředění a jiná další potřebná školení a v neposlední řadě vydávat studijní a organizační materiály, které byly potřebné k další výuce.

Od roku 1974 se pravidelně jednou ročně začalo pořádat mistrovství ČSSR jednotlivců, formou jednorázového turnaje. Prvními vítězi se stali pánové Zdeněk Dočekal (Stavební podnik Brno) v kategorii kumite a Petr Schovajsa (VAAZ Brno) v kategorii kata. Byla zavedena Národní liga karatedo, kde se prvního ročníků zúčastnilo šest oddílů. Vítězem se stal oddíl Slávia Fel Praha. Druhé místo obsadil Stavební podnik Brno, třetí místo Rudá hvězda Praha, čtvrté místo KDPM České Budějovice, páté místo VAAZ Brno a šesté místo Slavoj Stará Boleslav.

Dále byly pořádány turnaje k významným událostem. Výsledky všech turnajů se započítávaly do celoroční soutěže jednotlivců takzvané Velké ceny ČSSR. Opět došlo k nárůstu registrovaných členů a ke konci roku byl počet registrovaných karatistů zhruba na čísle jeden tisíc.

20. listopadu 1974 se konala společná schůze české a slovenské komise karatedo v Bratislavě. Na této schůzi byl zvolen nový předseda federální komise karatedo. Stal se jím Ing. Vladimír Kopinič. Dalšími členy byly určeny Ing. Milan Šimon na místo místopředsedy, Ing. Ladislav Klementis na místo tajemníka, pan Jaroslav Kulhavý, který dostal na starost sportovně-technický úsek, Ivan Vlček na funkci mezinárodní pracovník, pan František Šebej, jenž měl mít na starost úsek učebně-metodický a Ing. Josef Šimkovič, který dostal na starost politicko-výchovný a disciplinární úsek. Všichni tito pánové tvořili novou Komisi Karatedo Československého svazu juda a karate. Zároveň společná schůze doporučila podání přihlášky na vstup do WUKO (World Union Karate Organisation).

V témže roce začal cvičit ve Stavebním podniku Brno egyptský student Nabyl El Nady, nositel 1. danu a akademický mistr Egypta. Velice zde pozvedl úroveň tehdejšího cvičení. Na jeho tréninky do Brna dojížděli i lidé z jiných oddílů a měst, například z Prahy. Měl velké teoretické a praktické znalosti, které nabyl pod vedením mistra Yamamota, jenž byl hlavní instruktor Shotokan ryu v Egyptě. Pod Nadyho vedením panovala v oddíle velice přísná disciplína, nebyly tolerovány žádné pozdní příchody a podobné věci. V oddíle působil do roku 1976.

Rok 1975 byl významný hned z několika hledisek. Za prvé byly zavedeny nové členské průkazy a za druhé se rozběhla řada soutěží, které umožnily výkonnostní porovnání karatistů z různých částí země. Konal se první ročník Poháru Shotokan. Tento turnaj se uskutečnil v Praze na Strahově a zúčastnilo se ho 43 závodníků z celé republiky. Dalším turnajem byl první ročník Velké ceny Ústí nad Labem, která se konala 8. listopadu, tato soutěž byla následně pořádána každým rokem. Také se poprvé rozběhly krajské přebory, které sloužily jako postupový můstek na mistrovství ČSSR. Hlavní událostí tohoto roku však bylo první mistrovství ČSSR, které se konalo v Praze 13. prosince. Soutěžilo se pouze v kumite (soutěžní zápas).

Vítězové jednotlivých kategorií byli následující:

- kategorie do 70 kg: Ing Klementis z oddílu Slávia Ekonóm Bratislava

- kategorie do 80 kg: pan Suchal z oddílu Slávia Ekonóm Bratislava

- kategorie nad 80 kg: pan Ninger z oddílu Slávia FEL Praha

- kategorie bez rozdílu vah: pan Ninger z oddílu Slávia FEL Praha

Následující mistrovství ČSSR proběhlo téměř přesně po roce, přesné datum konání bylo 11. prosince 1976. Soutěž se konala na území Slovenska v Bratislavě. Soutěžilo se opět pouze v disciplíně kumite a vítězové byly následující:

- kategorie do 70 kg: pan Vaško z oddílu Karpatia Bratislava

- kategorie do 80 kg: Ing. Šimkovič z oddílu Slávia Ekonóm Bratislava

- kategorie nad 80 kg. PhDr. Šebej z oddílu Prírodovedec Bratislava

Jak je z výsledků patrné, tak tento ročník ovládli slovenští karatisté. Jelikož v tomto roce došlo k jakýmsi neshodám a sporům mezi klubem z Čech a klubem ze Slovenska, bylo mistrovství ČSSR na několik let zrušené. K dalšímu mistrovství ČSSR došlo až v roce 1979 v Trnavě.

1.5.2 Oddíly k roku 1975

Od roku 1975 vznikala na území ČSR řada oddílů:

Středočeský kraj

• Slávia FEL Praha - Josef Zvěřina
• Rudá hvězda
• Uhelné sklady Praha - Ing. Jiří Fuchs
• Baník Praha
• Tatra Smíchov Praha
• Slavoj Stará Boleslav

Ústecký kraj

• Lokomotiva Žatec
• Stadión KDPM Ústí nad Labem
• Slávia VŠPF Ústí nad Labem
• Rudá hvězda Litoměřice

Plzeňský kraj

• Sokol Skvrňany Plzeň - Jan Pytlík
• Rudá hvězda Plzeň
• Prazdroj Plzeň

Liberecký kraj

• Sokol Rochlice Liberec

Jihočeský kraj

• Stadión KDPM České Budějovice
• Karate České Budějovice

Olomoucký kraj

• Rudá hvězda Olomouc
• MEZ Mohelnice

Jihomoravský kraj

• Stavební podnik Brno – JUDr. Karel Kočička (další členové oddílu: Zdeněk Doležal, Karel Krčma, Jiří Kočárek, Jiří Vágner, Jiří Volný a mnoho dalších)
• VAAZ Brno - Ing. Peter Schovajsa

Moravskoslezský kraj

• Baník Důl Gottwald Horní Suchá

1.5.3 1976 - 1989

V roce 1976 proběhlo první školení trenérů II. třídy a první školení rozhodčích II. třídy. Tato školení proběhla v Klánovicích u Prahy. Prvními trenéry II. třídy se stali pánové Jiří Fusch, Rachmy Soebajo, Karel Kočička, Jan Pytlík, Jiří Tvrdík, Jaroslav Kulhavý, Josef Zvěřina a Ivan Vlček. V následujících letech se v těchto školeních pokračovalo. Byl vytvořen a praktikován systém školení a doškolování trenérů a rozhodčích, který fungoval na dobré úrovni.

V pořádání turnajů se navazuje na Velkou cenu Ústí nad Labem a přibývají soutěže jako Velká cena Českých Budějovic, Velká cena Prahy, Velká cena Brna a v neposlední řadě přibyl Moravský pohár v Havířově. Mezi významné mezinárodní soutěže se zařadila Velká cena Slovenska, která v druhé polovině sedmdesátých let, měla velmi dobré obsazení s mezinárodní účastí a s velkou návštěvností diváků. Patnáct až sedmnáct tisíc diváků nebylo žádným překvapením.

Soutěže se rozdělily na postupové, což znamenalo, že se z daného turnaje postupovalo dál. Takovým to turnajem byl krajský přebor, z něhož se postupovalo do přeboru ČSSR a následně na mistrovství ČSSR a nepostupové soutěže, kam spadaly Velké ceny Ústí nad Labem, Českých Budějovic, Prahy a Brna, Národní liga karate, Moravský pohár v Havířově, již zmiňovaná Velká cena Slovenska a pohár Bohemia. Samozřejmě byly pořádány i menší soutěže, různé oddílové přebory a tak dále. Začínaly vycházet „Zprávy karate“. Jednalo se o zpravodaj, který byl vydáván Českou komisí karate a který informoval o dění v této oblasti.

V roce 1979 dochází ke změně ve vedení České Komise Karate. Předsedu Ing. Milana Šimona nahrazuje Ing. Jiří Tvrdík a nastupuje do funkce místo něj.

Pokud se podíváme na rok 1979 v číslech, můžeme vidět následující data. Počet registrovaných členů v ČSR se vyhoupl na číslo cca 3300. Počet oddílů rovněž stoupl a to na číslo 36. Se zvýšením počtů oddílů muselo zákonitě dojít i ke zvýšení počtů trenérů, protože kdyby tomu tak nebylo, neměl by kdo v nově vzniklých oddílech trénovat. Počet trenérů se zvedl na cca 271. S větším množstvím pořádaných soutěží bylo nutné navýšit i počet rozhodčích a tak jich k roku 1979 bylo evidováno zhruba 104 a počet mistrovských stupňů se zastavil na čísle 7.

V tomto roce opět došlo na pořádání mistrovství ČSSR. Bylo tak učiněno po tříleté odmlce. Místem konání se stala Trnava 10. prosince. Nesoutěžilo se už pouze v kumite, ale byla přidána i soutěž v kata. Vítězové v jednotlivých kategoriích byli následující:

- kata: pan Čižmárik z oddílu Slávia Ekonóm Bratislava

- kategorie do 70 kg: pan Farmadin z oddílu Spoje Bratislava

- kategorie do 80 kg: Ing. Mikuš z oddílu Slávia Ekonóm Bratislava

- kategorie nad 80 kg: pan Serdula z oddílu Slávia Ekonóm Bratislava

- kategorie bez rozdílu vah: pan Liška z oddílu Rapid Bratislava

Zároveň byl v tomto roce zaznamenán první start ČSSR na ME v Helsinkách ve Finsku, bylo k tomu potřeba zvláštního souhlasu EKU a samozřejmě souhlasu tehdejší vlády. Mistrovství Evropy se zúčastnilo 240 sportovců ze 17 zemí. Nikdo z našich však na stupně vítězů nedosáhl.

V roce 1980 přibyly na mistrovství ČSSR další váhové kategorie, jednalo se o kategorie do 65 kg a do 75 kg. Stalo se tak na mistrovství, které se konalo v Praze 7. prosince a mělo tyto vítěze:

- kata: pan Debrecký z oddílu Spoje Bratislava

- kategorie do 65 kg: Ing. Klementis z oddílu Slávia Ekonóm Bratislava

- kategorie do 70 kg: pan Farmadin z oddílu Spoje Bratislava

- kategorie do 75 kg: pan Zakopčánik z oddílu ZZO Čadca

- kategorie do 80 kg: Ing. Mikuš z oddílu Slávia Ekonóm Bratislava

- kategorie nad 80 kg: pan Serdula z oddílu Slávia Ekonóm Bratislava

- kategorie bez rozdílu vah: pan Liška z oddílu Rapid Bratislava

V roce 1983 bylo zahájeno jednání o osamostatnění Československého svazu karate a jeho odtržení od prozatímního společného Československého svazu juda a karate České tělovýchovné organizace. V následném roce, tedy v roce 1984, vznikl Československý svaz karate. V čele svazu stanuli předsedové Josef Sechovec a Olin Ohnút, kteří na těchto funkcích působili až do samotného zániku svazu, který byl v roce 1992. V roce 1986 byla založena komise karatedo při Českém svazu tělesné výchovy. Karatedo v ČSR bylo řízeno českými členy Československé komise karatedo.

1.5.4 1989 -

V roce 1989 došlo k Sametové revoluci, tj. označení změn, které nastaly v Československu mezi 17. listopadem a 29. prosincem. Tyto změny vedly k pádu tehdejšího komunistického režimu a přeměně politického zřízení na demokratické principy.

Konečně naše republika nestála za barierou, která ji znemožňovala svobodně přijímat informace z okolních států. V roce 1990 došlo ke změně a s pádem režimu došlo k otevření hranic. Již nebylo třeba výjezdní doložky (povolení, bez kterého nebylo možné legálně překročit hranice státu). Nastala svoboda pohybu a slova. Najednou každý mohl svobodně vycestovat a navštěvovat jiné státy tak jak se mu zachtělo. Zároveň kdokoliv mohl přijet, aby navštívil naši republiku. Byla to velká změna pro karatedo, protože se již nemuselo velmi namáhavě nebo potají shánět materiálu či informace o tom či o tom, vše se najednou stalo snazší a přístupnější. Začaly tu být možnosti, jako jinde v Evropě. Začali se ve větším měřítku pořádat semináře s instruktory ze zahraničí a technický růst šel nahoru. Karatedo se u nás začalo dále rozvíjet a objevovaly se tu i jiné styly než jen Shotokan ryu. Karatedo, zažívalo určitý boom a bylo to vidět na vzrůstajícím zájmu o výuku tohoto bojového umění.

Organizace a svazy

Dne 28. března 1990 oficiálně zanikla Československá socialistická republika a vznikl nový nástupnický stát Česká a Slovenská Federativní Republika.

Došlo ke změně názvu Československého svazu karate na Federativní svaz karate.

V té době se počet karatistů v ČSFR pohyboval zhruba kolem 14000.

15. května 1990 byl založen Český svaz karate, jedná se o první oficiální svaz karatedo v České republice. Tento svaz byl pokračovatelem komise při federálním svazu karate. Prvním předsedou se stal Ing. Karel Strnad. Svaz v době svého založení spadal pod Federativní svaz karate. To se změnilo až ke konci roku 1992, kdy došlo k 31. prosinci k rozdělení Československé Federativní Republiky a vznikla samostatná Česká republika. Zároveň došlo k zániku Federálního svazu karate a Český svaz karate začal pracovat jako samostatná organizace.

Na konci roku 1992 byl v Jablonci nad Nisou v rámci školení trenérů II. třídy zorganizován první výukový seminář shihana Ochiho pro Český svaz karate. Následně nato se podařilo zástupcům Českého svazu karate dohodnout se shihanem Ochim dlouhodobější spolupráci a byla podepsaná smlouva na tříleté vedení reprezentace České republiky v disciplíně kata. Tato smlouva ho zároveň zavazovala k realizaci čtyř víkendových soustředění ročně, jak pro reprezentanty, tak pro všechny trenéry z Čech, kteří budou mít zájem se soustředění zúčastnit. Byl tak zahájen rozvoj stylu Shotokan ryu v naší republice. Jednotlivá soustředění byla velmi kvalitní a pro jeho účastníky i velmi náročná. Bylo nutné prakticky upravovat techniky stylu od samotného základu. Ne všichni však byly ochotni na odstraňování špatných návyků přistoupit. Hideo Ochi s reprezentací Českého svazu karate absolvoval přípravu a výjezd na ME 1994 v Birminghamu a na ME 1995 v Helsinkách.

Po návratu z Helsinek vypovídá smlouvu s Českým svazem z důvodu určitých vnitřních tlaků. Aby byla zachována společná spolupráce, byl v roce 1995 ustanovující valnou hromadou čítající zástupce oddílů Českého svazu karate, kteří si přáli zachovat působení shihana Ochiho v Čechách založen Český svaz JKA. V červenci téhož roku byla podána úspěšná žádost na vstup do JKA World Federation a Český svaz JKA se stal výhradním zástupcem České republiky v této organizaci a shihan Ochi zde působí jako hlavní instruktor a jediný zkušební komisař, který uděluje v tomto svazu technické stupně dan.

Se vzrůstajícím zájmem o karatedo začala vzrůstat i potřeba sdružování a touha začlenit se a tak dochází ke vzniku nových organizací, které pod sebe začaly sdružovat oddíly z celé republiky. Jednou z prvních byla Česká unie Shotokan karate, která sdružovala karatisty se zájmem o cvičení tohoto stylu. Organizace vznikla v roce 1991 a založil ji pan Jaroslav Kulhavý. Organizaci se podařilo získat pana Victora van der Wijngaardena, držitele 4. danu JKA karate ze SRN žáka mistrů Kanazawy a Ochiho. Ten sem začal pravidelně dojíždět a pořádat semináře.

Jak to však v dnešní době bývá, objevuje se skupinka lidí, která začala usilovat o své místo ve vedení této organizace. Když se jí to však nedařilo, usnesla se tato skupina lidí v roce 1993 na založení nové organizace pod názvem Česká asociace Shotokan karate. Začal zde působit pan Victor van der Wijngaarden jako šéfinstruktor a výukové semináře byli pořádány každý měsíc, čímž byla zajištěna dostatečná výuka a pravidelný přísun poznatků a informací z dané oblasti. Skupinky karatistů na své vlastní náklady vyjížděly do zahraničí, aby se tam zúčastnily seminářů, ale i závodů, kde získávaly cenné zkušenosti.

Po jistých názorových neshodách mezi členy asociace a panem Wijngaardenem, týkajících se zkoušek na STV dan, se ze strany těchto lidí začíná usilovat o jeho odstranění a dosazení jiného instruktora na jeho místo. V roce 1994 dochází ke změně a pan Wijngaarden je nahrazen panem Eckehardem Schleisem. Tohle vše mělo dopad na členskou základnu a na pohodu v celé organizaci. Došlo k odlivu karatistů a organizace začala pomalu upadat. V této době přicházejí zástupci organizace s tím, že ze svých funkcí odchází, protože pro ně nejsou dosti komerčně výhodné. V polovině devadesátých let se pak zbytek organizace po domluvě s Ing. Karlem Strnadem přidává pod záštitu Českého svazu JKA.

V devadesátých letech a letech následujících vznikla řada organizací. Níže uvádím některé z nich.

Česká komise bojových umění (14. 3. 1991) - ČKBU

Česká Federace Tradičního Karate (7. 9. 1993) - ČFTK

Český Svaz Tradičního Shotokan Karate (9. 2. 1994)

Český Svaz Tradičního Karate (10. 5. 1994)

Česká unie bojových umění (4. 3. 1994) – ČUBU (Tato organizace nezastřešuje jednotlivé oddíly, ale sdružuje národní svazy provozující bojová umění a sporty.)

Česká Asociace Budo Karate (10. 4. 1995) - ČABK

Česká Federace Tradičního Karate Fudokan-Shotokan (25. 4. 1995) – ČFTKF

Česká Federace Tradičního Shotokan Karate (21. 1. 1998)

Česká Asociace Tradičního Karate (6. 1. 2000) ČATK

Ryukyuden Bujutstu Karatedo Association (7. 12. 2000) – RBKA (RBKA nepořádá žádné turnaje a její členové se ani žádných soutěží nezúčastňují.)

Český svaz karate FSKA (9. 1. 2001) – (FSKA = Funakoshi Shotokan Karate Association)

Asociace Moderního Sportovního Karate (24.9 2001) – MSKA

Česká Unie Tradičního Karate (13. 10. 2004) ČUTK

Česká Unie Dento Karate-Do (8. 11. 2005) – ČUDK

Shotokan Karate-Do International Federation Czech Republic (23. 2. 2007) SKIF CZ

World Shotokan Institut ČR (18.6 2007) – WSI ČR