02
Filosofická reflexe pohybu je ve sféře lidského myšlení velmi širokým tématem, jež zahrnuje mnoho různorodých ideových konceptů. V našem textu, který je spíše informativní a přehledový než primárně filosofický, se pokusíme koncentrovat na otázku, zda je vůbec možné, aby filosofický přístup nějakým způsobem přispěl kinantropologické praxi, přesněji řečeno praxi kinantropologických výzkumů. Pokud ano, pak je teprve možno věnovat se způsobu, jak jejímu rozvoji přispět konkrétně. Jedná se o klíčové téma pro filosofii sportu, pro niž je v českém prostředí rovněž užíván i potenciálně širší termín filosofická kinantropologie (Jirásek, 2005; Hodaň, 2006). Poněkud více se zde zaměříme, i vzhledem k celkovému obsahu této publikace, na sféru výzkumů v oblasti kinantropologie.
Nejprve je třeba vymezit platformu, na jejíž ploše se budeme pohybovat. Filosofie se již od svých počátků pod různými úhly pohledu zabývala otázkami těla a tělesnosti, stejně tak považovala za velmi důležité téma svých úvah pohyb a jeho zákonitosti, a to především v tom nejobecnějším chápání (pohyb v čase, pohyb hmoty). To vše velmi úzce souvisí s kinantropologií. Jedná se o téma, kterým se ve svých filosofických reflexích české kinantropologie zabývá například Hogenová (2002; 2006). Pro potřeby tohoto textu je potřebné náš záběr zúžit. Je však nutno předem upozornit na dlouhodobý historický vývoj, v němž věda vyšla z filosofie (nikoli naopak), což v sobě skrývá některé důležité aspekty.
Filosofie je, coby láska k moudrosti, především takovým způsobem lidského uvažování, které je hledající, zpochybňující a odloupávající slupky zdánlivé samozřejmosti běžného vnímání. Ze své podstaty je také silně abstraktní. Antičtí filosofové si velmi dobře uvědomovali, jak problematická je snaha filosofii využívat v každodenním životě. Výmluvná je v tomto duchu tradovaná historka o Thalétovi z Milétu, který sklidil kritiku od místní děvečky za to, že vzhlíží ke hvězdám, ale nedívá se pod vlastní nohy a je schopen při chůzi spadnout do studny. Sókratés, velmi racionální myslitel a přitom zastánce žité filosofie, často rozbíjel zdánlivou jednoduchost běžných představ a přiváděl své žáky do rozpaků, když jim dokazoval, jak snadno lze rozbít jejich sebejistotu ohledně schopnosti definovat a charakterizovat věci okolo nás.
Pokusíme se tedy nyní zachytit některé aspekty (zejména „žité“) filosofie a přitom současně neupadnout do časté, avšak ne zcela správné představy, že filosofický přístup nám může dát nějaký pevný nástroj k řešení problémů, že může být rukojetí či příručkou, díky níž se usnadní a zrychlí naše volby. Takto jednoduché to není a ani být nemůže.
Samozřejmost, s níž jsme zvyklí pohybovat se ve světě sportu, který je (a v současné době je to stále patrnější) do značné míry světem čísel a exaktních ukazatelů, je přístupem, jenž může filosofie pomoci nikoli pouze bourat a otřásat, ale směrovat, regulovat a dávat mu jiný hlubší základ. Filosofie se totiž urputně táže po smyslu našeho konání. V tomto se nenechá odbýt velmi častými argumenty ostřílených praktiků, kteří říkají, že „tak to prostě je“ či „nad tím není třeba přemýšlet“. Takový, ryze praktický a v určitém smyslu lze říci přímo výkonový pohled, je typický pro většinové uvažování moderní, pozitivisticky založené společnosti a ve sféře soutěžního sportu výrazně vystupuje do popředí.
Chce-li sportovec zvýšit úroveň své výkonnosti, existují pro to v současnosti již poměrně dobře prozkoumané prostředky. Pečlivě propracované tréninkové metody, technologická podpora, výživové doplňky, regenerace a další možnosti, jak zlepšit sportovní výkon, jsou předmětem zájmu různých disciplín. Zde, ve zdokonalování uvedených prostředků, nalézáme velký prostor pro aplikaci poznatků vědeckotechnického rozvoje. Významný potenciál pro podporu sportovního výkonu v sobě samozřejmě nesou i sociální vědy ve sportu, například psychologie či sociologie.
Pokud bychom však podobnou podporu nárůstu výkonu chtěli hledat ve filosofii, bylo by to mnohem složitější. Dříve, než se začneme ptát, jakými prostředky můžeme zvýšit úroveň sportovního výkonu, což je klíčovým paradigmatem soutěžního sportu, dovede nás filosofický přístup ke zcela jiným otázkám: Proč bychom tak měli konat? Jaký to má hlubší smysl? Za jakou cenu, do jaké míry a jakými prostředky bychom tak měli činit?
Zde nastává určitý rozpor mezi sportovním světem „danosti“, která oprávněnost podobných otázek příliš (či vůbec) nechce připouštět, a (zejména) některými filosofickými přístupy, které v jistých (svou povahou extrémních, nikoli však vzácných) případech shledávají sportovní snažení bezúčelným, příliš povrchním a do jisté míry i zbytečným. Na těchto dvou krajních pozicích lze setrvávat, mnohdy se tak i děje, ovšem prostor pro vzájemnou interakci se pak uzavírá.
Poučit bychom se mohli například u některých antických myslitelů. Jakkoli Platón ve svém světě idejí postavil základy spekulativní filosofie, zatímco jeho žák Aristoteles nasměroval lidské myšlení do kolejí, po nichž se nezadržitelně rozjel vlak dnes označovaný všemocným zaklínadlem věda, u obou z nich lze pozorovat velice silný apel na vyváženost a soulad. Platón užívá termínu „sofrosyné“, který bývá nejčastěji překládán jako uměřenost. Interpretuje jej jako jednu z hlavních lidských ctností.
Aristotelés v Etice Nikomachově velmi silně zdůrazňuje teorii středu. Jejím jádrem je hledání pozitiv i ve věcech různorodých a zdánlivě protikladných, ovšem zbavených extrémů. Právě extrémy Aristotelés považuje za škodlivé a ukazuje také cestu k hledání tohoto středu: „Tolik tedy jest zjevno, že stav, zaměřený ke středu, jest hoden chvály, někdy však, že jest potřebí naklonit se k nadbytku, někdy k nedostatku; tak totiž nejsnáze zasáhneme střed a dojdeme dobra“ (Aristotelés, 2009, 60).
V určitém výkladu aristotelovské teorie středu můžeme poměrně pozitivně nahlížet na mnohé lidské aktivity, pokud jsou vedeny určitým smysluplným směrem, nejsou redukovány a zužovány utilitárním prizmatem a nejsou dovedeny do extrémních poloh. Soutěžní sport může být velmi vhodným příkladem pro tento přístup, neboť má mnoho aspektů, které vedou (například z pedagogického, psychologického či sociologického pohledu) k pozitivnímu vývoji jedince i společnosti.
Na druhé straně ale takové pojetí sportu, které vede pouze k dosahování vyšších a vyšších úrovní výkonů, v němž se často pouze mechanicky sčítají dosažená umístění a medaile, zakládá na problém ztráty původního a hlubšího smyslu pohybové činnosti v jejím komplexním chápání. Výchozí přístup se zde mechanizuje a je vytvářen nový umělý smysl takového dosahování, který je měřen (a jednostranně determinován) například počtem rekordů či vítězství. Ten je typickou ukázkou upadnutí do extrému, skrývá v sobě ztrátu autenticity a otevírá dveře k rozvoji různých negativních jevů, jež můžeme pozorovat ve světě současného sportu (komercionalizace, předčasná specializace, zneužívání podpůrných prostředků a další podvody).
Zatímco věda má určité, poměrně široké možnosti poskytnout přesnou instrukci, jak postupovat, který prostředek pro rozvoj výkonnosti zvolit, filosofická reflexe nám nic podobného nenabídne. Na to je vějíř jejích myšlenkových koncepcí příliš široký. Jinak se bude ke stejnému problému stavět koncept deontologický, jinak bude situace nazírána z pozice pragmatismu. To, co však filosofie může sportu přinést, je právě neustálé a opakované hledání smyslu, a to jak procesů, tak i jejich výsledků. Tím se vymaníme ze sevřenosti daností a můžeme směřovat k uměřenosti a harmonii v našem konání.
Nelze tedy rozhodně chápat danou problematiku tak, že filosofie stojí v nepřátelské pozici vůči soutěžnímu (zejména pak vrcholovému) sportu. Má však silný potenciál být jakýmsi hlídačem uměřenosti, varovat před riziky extrémů (například dojde-li v zájmu jednorázového výkonu k riziku poškození zdraví), a to v poněkud principiálnější rovině, než kupříkladu aplikovaná biomedicína. V ní se problematika zdravotních aspektů řeší již spíše technickými prostředky. Přestože tedy nelze filosofické poznatky a koncepce mechanicky aplikovat do světa sportu tak, jak jsme tomu zvyklí u poznatků vycházejících z některých přírodních a společenských věd, je její role důležitá a nezastupitelná.
Jeden z největších myslitelů raného novověku Benedikt Spinoza vytvořil (za svůj poměrně krátký život) rozsáhlý ideový koncept plný sevřených logických postupů. Jeho svět je tvořen ze jsoucen, jež „plynou s matematickou nutností“ (Hemelík, 1995, nestránkováno). Přesto se však jeho stěžejní dílo nenazývá „Logika“, nýbrž Etika, neboť Spinoza jednoznačně tvrdí, že člověk je sice bytostí myslící, ale především je bytostí mravní. Ve svém Pojednání o nápravě rozumu také uvádí, že by „…chtěl vést všechny vědy k jednomu účelu a cíli – totiž, aby byla dosažena (…) nejvyšší lidská dokonalost. A tak všechno, co nás ve vědách k našemu cíli nijak neposouvá, bude jako neužitečné odmítnuto“1 (Spinoza, 2003, 46–47).
Toto můžeme považovat za klíčovou ideu našich předchozích řádků. Neboť vrcholový sport, jakožto koncentrovaná reflexe lidského snažení, o určitou dokonalost usiluje a činí pro ni mnohé. Je však třeba mít na mysli, že Spinoza zdůrazňuje ve vědách jedinečný účel, k němuž musí vždy směřovat. Na tento účel nelze ani ve sportovní sféře rezignovat mechanickou vizí dokonalosti, převoditelnou na exaktní hodnocení sportovního výkonu. Spinoza má totiž na mysli mnohem širší ideu dokonalosti. Používá termín virtus (ctnost, též zdatnost) a také hovoří o tom, že naším cílem je směřovat „ke stále větší dokonalosti“ (Hemelík, 2005, nestránkováno). Za hlavní cíl však označuje bonumverum (pravé dobro).
Problém v pochopení významu dokonalosti tedy nastává v okamžiku, kdy zapomeneme na původní smysl konání a pouze hodnotíme výsledky (Oborný, 2001). Tento problém má soutěžní sport společný i s takzvanou kvantifikací vědeckých výstupů. Proto se v následující podkapitole pokusíme tato dvě prostředí propojit.
Na základě předchozích myšlenek lze vytvořit jistou paralelu mezi světem sportu, v němž se vše zrcadlí poměrně zřetelně, a světem kvantifikované vědy, který je sice v mnohém odlišný, avšak v něčem nalézáme mezi těmito sférami určité analogie. Společnými rysy obou světů je nutnost obstát v těžké konkurenci, jež zákonitě vyžaduje vysokou míru soutěživosti2. Jakýmsi důsledkem této zákonité vynucenosti je zvyšující se tlak na výkon. Ten s sebou nese potřebu objektivního posouzení úrovně, tedy určité měřitelnosti. Ve sportu je měřitelnost přirozenou nutností, soutěžní sport je na nějaké formě porovnávání založen. Polský filosof sportu Józef Lipiec (1999) hovoří o dvou motivačních rovinách sportu – rivalizaci (poměřování se se soupeři) a perfekcionismu (měřitelné zdokonalování vlastních výkonů). Pokud se však dovede snaha o měřitelnost do extrémních poloh, může být škodlivá i samotnému sportu, jak bylo řečeno v předchozí podkapitole.
Měřitelnost v oblasti vědeckých výstupů se stala velmi aktuálním problémem v okamžiku, kdy jejich počet výrazně vzrostl a kdy bylo nutné začít usměrňovat toky peněz. Propojení vědy a byznysu se ukázalo již dávno v historii být velmi efektivním. Na jedné straně dochází k vytváření finančních zdrojů, na druhé straně je tu intelektuální, metodologická a vývojová základna, do níž lze tyto zdroje smysluplně investovat. Moderní doba však přinesla podstatné navýšení počtu výzkumů a výzkumníků, tím i nutnost jejich podrobnější a strukturovanější klasifikace. Nejedná se v principu o problém nový, nicméně jeho rozměr (až jakási „masovost“) od určitého období vývoje poněkud změnil jeho dimenze. Proto bylo přistoupeno k „žebříčkování“ vědeckých výstupů, které se stalo základem nového systému.
Je zde nutno zdůraznit, že v současnosti není znám vůči tomuto systému uspokojivý ekvivalent, jenž by mohl být v širší míře aplikován. Přesto by však bylo velmi krátkozraké nevidět konkrétní dopady, jež tento systém s sebou přináší. Na podobné nebezpečí upadnutí do formalismu upozorňovali v principu mnozí myslitelé již v dávnější minulosti, například Schopenhauer či Nietzsche.
V polovině minulého století předložil německý teoretik Theodor Adorno teorii, která se velmi kriticky staví k tehdejšímu systému vzdělání (zejména vzdělání vysokoškolského) a nazývá daný stav „polovzdělaností“. Tento stav je způsoben ztrátou schopnosti vidět svět v širších souvislostech a v podřízení konceptu vzdělanosti ekonomickým zájmům různých mocenských skupin (Adorno, 2009). V této souvislosti Adorno hovoří také o jevu, který nazývá pseudodemokratizací univerzit, kdy svoboda akademické půdy je pouhou uměle vytvářenou iluzí.
O více než půlstoletí později předkládá rakouský filosof Konrad Liessmann svou ještě kritičtější koncepci, již nazývá teorií nevzdělanosti. V tomto kontextu hovoří o „fetišizaci žebříčků“, jež je výrazem nevzdělanosti, projevující se v chybějícím vlastním úsudku: „Jakékoli řazení skutečně nahrazuje kvalifikovaný úsudek, protože je to posedlost falešnou představou, že posuzovat znamená kvantifikovat“ (Liessmann, 2008, 58).
V poněkud volnějším výkladu můžeme skutečně „žebříčkování“ vědeckých výstupů chápat jako jakési „sportizování“ vědy ve smyslu naplnění organizačních struktur. Vytvářejí se různé úrovně, někdo „hraje vědeckou extraligu“, jiný se pohybuje na úrovni „krajského přeboru“. Jsou udělovány body za výkon a podle nich jsou „hráči“ také odměňováni. Ze sportu známe i situace, kdy tým bojuje za záchranu a snaží se dosáhnout jí všemi možnými prostředky včetně zdržování, taktických faulů, hry na remízu, abychom uvedli ty ve sportu obecně akceptované. Tyto jevy s sebou nese systém bodování a měřitelnosti, který se projevuje silným tlakem na výsledek. Není důvodu, proč by se tyto postupy neměly přenášet také do světa vědy.
Většina běžných přístupů se spokojuje s tím, že hodnocení vědeckých výstupů musí být nějakým způsobem realizováno a že momentálně nemáme k dispozici jiný vhodný nástroj. Tudíž je ztrátou času tento systém podrobovat nějakým studiím či analýzám. Tímto přístupem se však současně zbavujeme možnosti kriticky posoudit samotnou primární vhodnost používané metody.
Ruský matematik Petr Uspenskij k dominanci tvrdě pozitivistických přístupů k vědě přímo říká: „Příliš jsme si zvykli na pozitivní metody. (…) Potíž spočívá v tom, že pozitivismus se pro pochopení smyslu (významu) věci nehodí“ (Uspenskij, 2006, 83).
Na jádro celého problému ukazuje Liessmann ve svém kritickém komentáři: „Protože si už nikdo nechce dát tu práci, aby článek, který má posoudit, také přečetl, je dobré vědět, v jakém časopise článek vyšel, jaký impaktovaný faktor časopis má a jaký počet bodů lze tedy takovému článku přisoudit. Když se vynásobí počet publikací číslem impaktovaného faktoru časopisů, lze podle výsledného čísla každoročně stanovit pořadí vědců. Tak se získá bezpečný znak kvality, aniž by člověk musel přečíst jedinou řádku z toho, co vědci publikovali“ (Liessmann, 2008, 58–59).
Připustíme-li možnost, že alespoň v některých případech to takto skutečně funguje, pak je zde hrubě narušen původní smysl, k němuž měl proces objektivizace hodnocení směřovat. V následující podkapitole poukážeme na to, že zákony dialektiky připouštějí možnost nějakou formou kvantifikovat kvalitu, neboť jedno přechází v druhé a zpět, nicméně snaha kvantifikovat mechanicky a exaktně podle nastavených vzorců má své limity.
Bylo by určitě chybou plošně zpochybňovat význam kvantitativních výzkumů v oblasti kinantropologie. Posouvají možnosti lidského poznání výrazným způsobem. Množinou dílčích prvků poznání pomáhají skládat potřebnou mozaiku komplexnějšího pochopení zákonitostí běhu vesmíru. Problematické je však přeceňování možnosti, jež kvantitativní výzkumy poskytují.Tak jako možnosti kvantifikovat kvalitu jsou limitované, tak nelze nevidět určité limity kvantitativního zaměření výzkumů. Kapitoly zařazené do této publikace obsahují popis různě zaměřených studií – od vlivu nitrátové suplementace na svalový výkon, přes vliv rychlosti běhu na změnu kinematických parametrů či reakci organismu na zátěž na bicyklovém ergometru, až po hodnocení variability chůze pomocí plantárního tlaku. Tento stručný výčet ukazuje jakýsi až reprezentativní průřez vzorků současných kinantropologických výzkumů. Zapadají-li do složitějšího komplexu, jenž je budován s určitým cílem a je paradigmaticky pevný. Pak všechny tyto výzkumy lze chápat jako přínosné. Každý z nich můžeme následně hodnotit i v rámci užšího koridoru a tím pádem i kvantitativními metodami hodnocení.
Německý filosof Georg Wilhelm FriedrichHegel zkoumal (mimo jiné) v rámci svého díla Malá logika logické souvislosti zvratů kvality v kvantitu (a naopak). Vyslovil zde také tuto myšlenku: „Kvalita je (…) bezprostřední určitost identická s bytím, na rozdíl od kvantity (…), která je sice rovněž určitostí bytí, ale není s ním už bezprostředně identická, nýbrž je k bytí lhostejná a vůči bytí vnější“ (Hegel, 1992, 176). Pokud bychom chtěli hledat slabinu kvantitativně založených výstupů, pak ji v ontologické rovině nalezneme právě ve „lhostejností“ kvantity vůči bytí.
Pro Hegela je dovršením bytí míra. Tu považuje za jednotu kvality a kvantity. V jakési upomínce na platónskou ctnost sofrosyné(tedy uměřenost) nám tu může vystupovat hegelovská míra coby určitá analogie na právě tuto ctnost. Podle Hegela „…míra překračuje svou kvantitativní povahou svou kvalitativní určitost. Protože ale druhý kvantitativní poměr, nezměrnost prvního, je právě tak kvalitativní, je nezměrné rovněž mírou. Oba přechody – z kvality do kvanta a z kvanta do kvality – si lze představit jako nekonečný progres, jako sebepřekonávání a sebeobnovování míry v nezměrném“ (tamtéž, 207).
Pokoušet se aplikovat Hegelovy analýzy tak, že bychom v nich viděli doporučení kombinovat kvantitativní výzkumy s kvalitativními, by bylo nepochybně jejich značným zjednodušením. Ostatně v oblasti kvalitativních výzkumů se spolu s mohutným nárůstem jejich počtu objevují nové a nové problémy, které se týkají především možností interpretace. Zatímco pro potřeby interpretace kvantitativních výstupů je použití statistických metod zpracování příhodné a také dobře propracované, interpretace kvalitativně založených výstupů je nepoměrně komplikovanější.
Přestože mnohé metody interpretace kvalitativních zjištění jsou známy a často aplikovány, nelze je přenášet z výzkumu na výzkum tak snadno, jako jsou přenášeny prostředky statistického zpracování v kvantitativních výzkumech, protože zde v mnohem větší míře platí, že „když dva dělají totéž, není to totéž“. Mnoho metod kvalitativního výzkumu také vychází z fenomenologie, což je velmi složitý myšlenkový koncept, který nemusí být pro každého výzkumníka (zejména jde-li o empirické studie) srozumitelný. Často dochází k tomu, že za fenomenologický je považován každý výzkum, který je výzkumníkem subjektivizován (Larkin et al, 2006), což je však chybné pochopení samé podstaty fenomenologie. Proto také vzniklo několik různých metod, které berou na vědomí skutečnost, že kvalitativní výzkum může vycházet z určitých fenomenologických základů, není však fenomenologií ve vlastním slova smyslu. K těm nejčastěji zastoupeným prostředkům patří fenomenografie či interpretativní fenomenologická analýza (Kerry &Armour, 2000). Z uvedených důvodů tedy nelze říci, že by vývoj měl jednoznačně směřovat od převahy kvantitativních výzkumů ke kvalitativním. Spíše by se měl klást důraz na synergické působení obou těchto forem výzkumu.
Filosofická reflexe neposkytuje žádné přesné návody a instrukce pro chování v praktických situacích. Není tedy nutné a ani vhodné pokoušet se tímto směrem interpretovat myšlenky významných myslitelů, protože by nutně docházelo k jejich účelové deformaci. Zásada uměřenosti a hledání středu však pro nás určitým vodítkem být může. Budeme-li tedy s rozumem využívat poznatků, které nám poskytují jak kvalitativní, tak i kvantitativní prostředky výzkumů, budeme-li usilovat o jejich vyváženost a soulad a nespokojíme-li se pouze s mechanickým tlumočením výsledků, pak se přinejmenším pohybujeme po cestě za tím správným cílem. Řečeno s Benediktem Spinozou, jdeme za cílem, jenž může být označen jako bonumverum.
Zcela na závěr si dovolíme jednu poznámku, která se týká filosofické reflexe pro oblast kinantropologie. Jako velmi žádoucí se zde jeví určité propojení filosofického přístupu s pedagogickými aspekty, což dává čiré abstraktní filosofické spekulaci praktičtější (a mnohdy především srozumitelnější) rámec.
Proto zakončíme tuto krátkou kapitolu slovy zakladatele novodobého olympijského hnutí Pierra de Coubertina, který se významnou část svého života zabýval jak praktickou organizační činností, tak také filosofickými i pedagogickými aspekty moderního sportu: „Věda by měla pomáhat sportu spíše dobrou radou“ (Seman, 2013, 51). Přestože tomu již dávno takto není, jistou pozornost poselství skrytému v Coubertinově apelu bychom věnovat zřejmě měli.
Příspěvek M. Kalichové, S. Hřebíčkové, R. Labounkové, P. Hedbávného a G. Baga má charakter případové studie a je věnován výsledkům biomechanické analýzy bikrosového startu. Cílem studie bylo zjistit, které kinematické charakteristiky jsou při bikrosovém startu významné. Jejich identifikace u dvou reprezentačních závodníků by měla být východiskem pro podrobnější analýzu rozsáhlejšího výzkumného souboru.
1 Zdůraznil E. H.Zpět
2 V angličtině nacházíme výraz „competition“, který znamená jak „konkurence“, tak i „soutěž“.Zpět