Kinesiotejping je mladou terapeutickou metodou. Své uplatnění nachází hlavně v oblasti sportu a všech oborů se sportem spjatých. Výhodou je poměrně snadná aplikace a dostupnost kinesiotejpu, nevýhodou je tendence terapeuta ke zjednodušování metody a nedostatečně provedené vyšetření klienta vedoucí k nefunkčnosti terapie. V průběhu našeho předvýzkumu jsme srovnávali terapeutický efekt samotné aplikace kinesiotejpu, jeho aplikace po předchozí terapii sestavené z fyzioterapeutických metod a konceptů a této terapie bez aplikace kinesiotejpu. Z výsledků vyplývá subjektivní zlepšení bolesti a funkce ramenního pletence a zvýšení prokrvení v oblasti kinesiotejpu 48 hodin po jeho aplikaci. Nutné je ovšem dodat, že testovaná skupina byla malá pro zevšeobecnění našich poznatků. Předvýzkum byl dalším pohledem na danou problematiku, který bychom měli během hlavního výzkumu potvrdit.
V dnešní době se setkáváme se stále větším množstvím rozdílných pohybových disciplín. Sport se vzhledem k celosvětové osvětě stává dostupnějším a to včetně sportů adrenalinových. Na vrcholovou úroveň se dostávají sportovci, kteří splní všechny podmínky dnešní doby. Stále aktuálnější je otázka výběru talentované mládeže podle předpokladů pro jednotlivé disciplíny. Jejich vrcholová, výkonnostní i rekreační úroveň se mísí na pravidelně či nárazově se konajících akcích. Tento trend vyžaduje fyzickou náročnost a nese s sebou i nebezpečí a riziko sportovních úrazů, které se vyskytují stále častěji (Handl & Davis, 2004).
Příčinu můžeme hledat v nedostatečné stimulaci receptorů podílejících se na komplexním vnímání pohybové situace. Mluvíme o hypoaferentaci dotekových, chladových, tepelných a jiných receptorů. Ta vzniká při ochraně před výkyvy počasí pomocí přehnaného množství oblečení nebo nedostatečnou stimulací receptorů plosky nohy v obuvi. Na druhé straně stojí hyperaferentace našich smyslů, neboť náš centrální řídící systém je přehlcen množstvím zrakových a sluchových podnětů (Poděbradský, 2009). Tato nerovnováha v lidském organismu může být jednou z hlavních příčin stále častěji se vyskytujících zranění nejen ve sportu, ale i při práci, chronických potíží pohybového aparátu a celkového dyskomfortu.
Výše zmíněné nerovnovážné dráždění receptorů potom může mít za následek poruchy v neuronálních spojovacích vzorcích centrální nervové soustavy, svalů a kostry. To vede k nedostatečné spontánní aktivaci vrozených hybných programů. Jedinec pak nemá k dispozici odpovídající hybné vzorce a navíc ztrácí variabilitu v provedení jednotlivých pohybových úkonů. V praxi se pak můžeme setkat s narušeným držením a neuspořádanými hybnými vzorci, které jsou pomocí zpětné vazby hlášeny do centrálního nervového systému a ukládají se do tělesného schématu jako špatná informace (Orth, 2009).
Mezi akutními sportovními zraněními stojí volejbalová zranění na čtvrtém místě, přičemž pletenec ramenní hraje neméně významnou roli než zranění na dolních končetinách. Nejčastěji se v této oblasti setkáváme se zraněním z přetížení v oblasti rotátorové manžety, dále s atrofií m. infraspinatu v důsledku supraskapulární neuropatie či oslabením zevních rotátorů ramene (Alfredson, Pietila, & Lorentzon, 1998).
Kinesiotejping a jeho aplikace je stále rozšířenější terapeutickou metodou při poruše rovnováhy myoskeletálního systému, speciálně při sportovním zranění (Cools, Witvrouw, Danneels, & Cambier, 2002; Garcia-Muro, Rodriguez-Fernandez, & Herrero-de-Lucas, 2010; Zajt-Kwiatkowska, Rajkowska-Labon, Skrobot, Bakuła, & Szamotulska, 2007). Samotní autoři této metody ve své literatuře upozorňují na množství chyb, které v průběhu objevování kinesiotejpingu museli vyladit. Zároveň upozorňují na autoreparační schopnost svalu, kterou by tato metoda měla podpořit (K. Kase, Hashimoto, & Okane, 2003).
Nelze tedy brát terapii pomocí kinesiotejpu jako pouhé lepení pásky, je zapotřebí se zamyslet nad individuálním stavem klienta a vytvořit podmínky pro co nejlepší hojení tkáně. To znamená upozornit na výživu a snažit se nezakyselit organismus nevhodnou stravou. Stejně tak pracovat i s psychickou stránkou klienta, neboť je všeobecně známé, že stres se výrazně podílí na kyselém prostředí v těle.
Mluvíme-li o efektech kinesiotejpingu, hovoříme o korekci svalové funkce, zlepšení cirkulace krve a lymfy, zmírnění bolesti a nepřímo o repozici dislokovaného kloubu (K. Kase, Hashimoto et al., 2003). Poslední efekt je třeba si představit ne jako velké mechanické násilí, ale jako pozvolnou úpravu postavení kloubních ploch skrze úpravu napětí ve svalech, fasciích a dalších měkkých tkáních. Při ovlivnění svalové korekce se velmi diskutuje o ovlivnění nervosvalové dráždivosti. Tento mechanismus zatím není objasněný (Cools et al., 2002).
Podle toho, jakého chceme dosáhnout efektu, kombinujeme techniku mechanické, lymfatické, ligamentové, fasciové a další korekce (K. Kase, Wallis, & Kase, 2003). Jako každá jiná metoda má svá pravidla, která je nutné respektovat. Jinak může dojít k různým chybám vedoucím například k poškození kožního krytu, což může být důsledkem nedostatečné aference a nekvalitního zpracování informací v příslušné oblasti. Tyto komplikace bychom měli mít na paměti a zamyslet se nad jejich příčinou, umět pružně reagovat na jejich vznik úpravou aplikace či jejím vyřazením.
Motivace
Rozhodli jsme se zabývat touto metodou, neboť její využití je stále častější, ale kvalitní literatury je velmi málo. Metoda vypadá velmi jednoduše, a proto si spousta lidí myslí, že mohou být specialisty, aniž by prošli odborným školením. Problém ovšem není v samotné aplikační technice, která je při zručnosti terapeuta poměrně zvládnutelná. Problém je již ve vyšetření klienta a komplexním pohledu na jeho potíže. Nenajde-li totiž terapeut zdroj klientových potíží, nezíská-li jeho důvěru, dostatečně srozumitelně mu nevysvětlí metody, které používá, a neupozorní na možné komplikace těchto metod, může být sotva úspěšný. Proto je potřeba být pokorný ke všem metodám a respektovat individualitu klienta, což v dnešním světě chybí.
Jak už jsme zmiňovali, literatura komentující kinesiotejping je vzácná. Většinou v ní chybí dostatečně popsaná metodologie. Nelze tedy dělat závěry ze studií, kde nemáme informace o tom, jak výzkum probíhal. Zároveň se objevuje mnoho nových technik napodobujících Kasovu metodu. Liší se aplikačním postupem a nejsou dostatečně ověřeny.
V praxi se bohužel setkáváme se šablonovitým tejpováním dle manuálu. Klient není důkladně vyšetřen, poučen a často spoléhá na tejp pouze jako na poslední záchranu. To může fungovat, neboť placebo efekt je velkou pomůckou, ale rozhodně nejede o princip, který Kase vysvětluje. Ten mluví o kinesiotejpingu jako o metodě, která má udržet problematickou oblast ve svalové rovnováze před či po cvičení, nebo má prodloužit efekt předchozí svalové aktivace v průběhu fyzioterapie (K. Kase, Hashimoto et al., 2003).
Materiály a metody
Při předvýzkumu jsme se ve větší míře zabývali hodnocením kvalitativních znaků. Vzhledem k časové náročnosti jsme zvolili metodu případové studie. Vlastní klinická studie probíhala na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně formou vstupního a výstupního vyšetření, mezi nimiž se každý proband zúčastnil pěti terapeutických jednotek vždy jednou týdně.
Výzkumný soubor byl tvořen třemi volejbalisty (2 muži, 1 žena, 26–34 let, průměrný věk 29 let), u nichž byl předpoklad pro svalovou dysbalanci v oblasti ramenního pletence. Celý pletenec je svou složitou stavbou předurčen k přetížení celého závěsu, což klade velké nároky na svalový korzet pletence ramenního i trupu (Kolář, 2009). Pro vyšetření jsme tedy zvolili dominantní horní končetinu s pohledem na celkovou posturu. Požadavkem pro zařazení do studie bylo předchozí absolvování pouze konzervativní léčby.
Vyšetření zahrnovalo kineziologický rozbor doplněný o videoanalýzu opakované abdukce ramenního pletence a test flexe kyčelního kloubu pro hodnocení celkového posturálního zajištění. Dále jsme provedli termovizní vyšetření, kde jsme hodnotili snímky ramenního pletence zepředu, z boku a zezadu. Při vyšetření pomocí povrchové elektromyografie se vyskytla řada komplikací, které znemožnily interpretaci dat. Terapie probíhala jednou týdně ve stejný den a denní dobu.
Vstupní a výstupní vyšetření
Kineziologický rozbor se skládal z důkladně odebrané anamnézy a základních osobních údajů. V anamnéze jsme se zaměřili na osobní anamnézu a specifikaci nynějších potíží, rodinnou anamnézu, pracovní anamnézu, kde jsme hodnotili charakter práce a délku jednotlivých činností, totéž jsme hodnotili u sportovní anamnézy. Neopomněli jsme ani anamnézu farmakologickou a rehabilitační, kde jsme pátrali po procedurách způsobujících úlevu či provokujících bolest. Další částí rozboru bylo hodnocení pasivního a aktivního rozsahu pohybu.
Mezi speciální vyšetřovací testy pletence ramenního jsme zařadili odporové testy pro svaly rotátorové manžety (m. supraspinatus, infraspinatus, teres minor, subscapularis), Speedův test na patologii šlachy dlouhé hlavy m. biceps brachii, Neerův test pro impingement syndrom m. supraspinatus a střižný test na kontinuitu v oblasti akromioklavikulárního skloubení (Gross, 2005; Kolář, 2009) (obr. 13, 14).
Obr. 13 Odporové testy. A – test zevních rotátorů paže (nejvíce m. infraspinatus a m. teres minor); B – test abduktorů paže (nejvíce m. supraspinatus a m. deltoideus); C – test vnitřních rotátorů (zejména m. subscapularis a m. teres major) (Kolář, 2009)
Obr. 14 Další specifické testy. A – Speedův test na patologii dlouhé hlavy m. biceps brachii; B – Neerův test pro impingement syndrom m. supraspinatus; C – Shear test (střižný test) akromioklavikulárního skloubení (Gross, 2005; Kolář, 2009)
Při videoanalýze abdukce ramenního kloubu jsme hodnotili timing svalů, plynulost pohybu, jeho symetrii a Cyriaxův bolestivý oblouk. Hodnotíme u něj bolestivost během abdukce, která do 30° poukazuje na bolestivost m. supraspinatus, do 60° na postižení subakromiální burzy, mezi 60° až 120° je charakteristická pro postižení rotátorové manžety, při vyšší poloze do 180° ukazuje na problémy v oblasti akromioklavikulárního skloubení (Kolář, 2009). Při 90° abdukci můžeme u klienta pozorovat bolestivou zarážku, kterou zprvu lze překonat, posléze se ovšem stává absolutní překážkou (Lewit, 2003). Při hodnocení testu flexe v kyčelním kloubu jsme hodnotili kvalitu sagitální stabilizace, míru přenosu svalových souher do periferie, schopnost provést izolovaný pohyb v kyčelním kloubu. Průběh obou testů je naznačen na obrázku 15.
Termovizní vyšetření jsme prováděli po 15minutové aklimatizaci, abychom mohli hodnotit i hlubší vrstvy měkkých tkání. Toto vyšetření mělo doplnit náš pohled na diagnostiku měkkých tkání v oblasti pletence ramenního, neboť dle teplotních rozdílů mezi oběma stranami by u klientů ve věku do 30 let nemělo docházet k větším výkyvům než je 0,5° C. Dle pozitivního či negativního rozdílu lze potom uvažovat o akutních či chronických postiženích svalů. Během naší studie jsme ovšem vyšetření využili také k hodnocení míry prokrvení tkání pod kinesiotejpem před, během a po jeho aplikaci.
Obr. 15 Výchozí postavení a průběh testu abdukce ramenního kloubu a flexe kyčelního kloubu během videoanalýzy. A – výchozí pozice při testu abdukce ramenního kloubu; B – průběh testu abdukce ramenního kloubu (známky nesynchronního pohybu v oblasti lopatky); C – výchozí pozice při testu flexe kyčelního kloubu; D – průběh testu flexe kyčelního kloubu (známky insuficience sagitální stabilizace)
Při vyšetření pomocí povrchové elektromyografie (SEMG) jsme chtěli hodnotit změnu svalové síly před a po aplikaci kinesiotejpu. Setkali jsme se ale s řadou komplikací. Abychom totiž výsledné křivky elektromyografických potenciálů mohli srovnávat, museli bychom mít vytvořenou stupnici z referenčních hodnot dané věkové skupiny. Tuto skutečnost jsme si uvědomili až v průběhu předvýzkumu, a proto výsledky nelze vyhodnotit. Zároveň se při tomto typu vyšetření vyskytuje mnoho faktorů, které znemožňují jednoznačně určit výsledek studie. Jedním z nich je nemožnost přesně určit měřený sval v některých oblastech, kde se překrývá více svalů a kontraktilních elementů. SEMG totiž snímá signál do hloubky 2 cm. Také při opakovaném měření téhož svalu nemůžeme zaručit přesnost. Motorické jednotky jsou natolik malé oblasti, že při jejich náboru se počty budou vždy lišit. Dále vzniká řada interferencí závislých na počtu nabraných motorických jednotek. K interferencím dochází i s ohledem na aktivitu mozkových buněk. Od těchto všech složek je křivku třeba „očistit“, abychom z ní mohli dělat alespoň přibližné odhady. Také je rozdíl, zda měříme aktivitu svalu při izometrické nebo izotonické kontrakci.
Terapie
Pro každého probanda probíhala terapie jiným způsobem. Každý z nich absolvoval pět terapeutických sezení. Jednou týdně tedy docházeli na Fakultu sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně. Před každou terapií jsme zaznamenávali subjektivní hodnocení bolesti a funkce ramenního pletence ve škále od 0 do 4 (tabulka 5). Prvnímu probandovi byl pouze aplikován kinesiotejp podle kineziologického rozboru a dalších vyšetření. Pro kontrolu svého postupu jsme využili postupy dle Kasových pravidel, ale jednotlivé varianty tejpování jsme upravili individuálně s ohledem na výsledky našich vyšetření. Tejp měl pacient vždy 4 dny a pak 3 dny regeneroval (K. Kase, Wallis et al., 2003). Druhý proband prošel kombinací fyzioterapeutických metod a konceptů sestavených individuálně k jeho stavu. Začínali jsme nastavením vhodné terapeutické polohy celého těla, pak jsme se zaměřili podrobněji na postavení ramenního pletence. V těchto pozicích jsme se snažili vybavit vrozené hybné programy a upravit napětí měkkých tkání v oblasti šíje, ramene, hrudníku a v dalších klíčových částech lidského těla. Na závěr jsme se zaměřili na nácvik posturálního dechového stereotypu a stabilizační funkce bránice, nácvik posturální stabilizace páteře s využitím reflexní lokomoce a cvičení posturálních funkcí ve vývojových řadách. Kinesiotejp zde nebyl použit. Poslední proband prošel kombinací terapie prvního i druhého probanda.
Tabulka 5 Tabulka pro subjektivní hodnocení bolesti a funkce horní končetiny před každým terapeutickým sezením
|
St. |
Bolest |
Funkce |
|
0 |
Bez bolesti i při vysoké zátěži |
Kvalitní pohyb při vysoké zátěži |
|
1 |
Bolest při vysoké zátěži |
Kvalitní pohyb při mírné zátěži |
|
2 |
Bolest při mírné zátěži |
Kvalitní pohyb při běžných denních činnostech |
|
3 |
Bolest při běžných denních činnostech |
Kvalitní pohyb jen v odlehčení |
|
4 |
Bolest i v klidu |
Nekvalitní pohyb i v odlehčení |
Výsledky
Vzhledem ke komplikacím, které se v průběhu studie vyskytly, je třeba brát závěry spíš jako domněnky a jiný pohled na problematiku. Výjimkou je termografické vyšetření, kde jsme zaznamenali výraznou změnu teploty i v hlubších tkáních 48 hodin po aplikaci kinesiotejpu. Tento stav trval i 24 hodin po jeho sejmutí (obr. 17). Pro lepší názornost jsme rozdíl teplot obou pletenců ramenních znázornili i v grafu (obr. 16). Při aplikaci kinesiotejpu je tedy nutné zvážit možné důsledky zvýšeného prokrvení v příslušných tkáních a až potom tejp aplikovat.
Hodnocení subjektivního vnímání bolesti bylo pozitivní u dvou probandů. U probanda s kombinovanou terapií k posunu nedošlo. Důvodem může být téměř pozitivní výsledek již při vstupním vyšetření. U hodnocení subjektivního vnímání kvality pohybu došlo ke zlepšení u všech probandů. K největšímu posunu u obou faktorů došlo u probanda, kterému byl pouze aplikován tejp. Tento fakt může být ovlivněn subjektivně nejhorším vnímáním obou faktorů při vstupním vyšetření.
Co se nám nepodařilo zjistit, je efekt kinesiotejpu na svalovou aktivitu a zapojení do hybného stereotypu. Proto bychom se na ni chtěli zaměřit v hlavní části výzkumu. Je otázkou, zdali při samotné aplikaci kinesiotejpu dochází k ovlivnění subkortikální etáže řízení pohybu a dochází-li pak k terapeutickému efektu u svalů v nerovnováze.
Obr. 16 Stranový rozdíl teploty měkkých tkání po 48hodinové aplikaci kinesiotejpu na dominantní pravou horní končetinu. Srovnání teploty dorzální části obou pletenců ramenních na termografickém snímku (A) a v grafu, který odpovídá průchodu jednotlivých linií na snímku (B).
Obr. 17 A – znázornění aplikace kinesiotejpu na ramenní pletenec dominantní pravé horní končetiny; B – termografický snímek dorzální strany ramenních pletenců před nalepením kinesiotejpu; C – 48 hodin po jeho aplikaci; D – 24 hodin po jeho sejmutí u téhož probanda
Diskuze
Nelze tedy říci, že samotná aplikace kinesiotejpu nemá efekt. Je ovšem nutné důkladně zvážit okolnosti problémů jedince a až potom tejp aplikovat. Pokud během aplikace dojde ke zhoršení potíží, tak přemýšlet, proč k nim došlo a zkusit jinou variantu aplikace. Neaplikovat slepě dle šablony.
V dosud existujících studiích je pořád mnoho neznámých hlavně ohledně postupu při aplikaci kinesiotejpu a jeho vlivu na svalovou aktivitu. Alexander a spol. se ve svých studiích zabývali inhibičním efektem tejpu a kinesiotejpu aplikovaného ve směru svalových vláken m. trapezius a m. triceps surae. Jednotlivé svaly tejpovali nezávisle na sobě a došli k závěru, že kinesiotejp nemá na svalovou aktivitu žádný efekt (C. M. Alexander, McMullan, & Harrison, 2008; C. Alexander, Stynes, Thomas, Lewis, & Harrison, 2003). Kase se v knize o aplikaci kinesiotejpu z roku 2003 zmiňuje o směru tejpování. Při vedení tahu od začátku svalu k jeho úponu dochází k facilitaci svalové kontrakce, při tahu opačným směrem k její inhibici (K. Kase, Wallis, et al., 2003). Zde je ovšem problém, zda zohlednit punctum fixum pro fázickou složku pohybu, nebo pro jeho posturální zajištění. Myslím si, že v tomto bodě je velký otazník.
Dalším důležitým faktorem je délka aplikace kinesiotejpu. Aby byla délka stimulace měkkých tkání a potažmo celého organismu dostatečná, je nutné ponechat tejp na příslušném místě tři až čtyři dny. Pak by měla následovat alespoň dva dny pauza (K. Kase, Hashimoto, et al., 2003; K. Kase, Wallis, et al., 2003). Slupik a spol. ovšem největší efekt tejpu z hlediska zvýšení svalového napětí zaznamenali 24 hodin od aplikace a potom 48 hodin po jeho odstranění (při délce aplikace 24 hodin) (Słupik, Dwornik, Białoszewski, & Zych, 2007).
Nelze opomenout ani míru tahu kinesiotejpu. Kase a spol. ve svých knihách varují, že méně tahu je někdy více (K. Kase, Hashimoto, et al., 2003; K. Kase, Wallis, et al., 2003). Bohužel v mnoha studiích se nedozvíme, jakou míru tahu využili. Dle Vrbové a spol. Itoha a spol. prokázali, že maximálně protažený kinesiotejp aplikovaný ve směru vláken na laterální stranu kolenního kloubu snižuje latenci napínacího reflexu hamstringů (Itoh et al., 2004; Vrbová, Pavlů, & Pánek, 2011).
Neopomenutelnou roli při měření svalové aktivity má i stav organismu. Účinek na zdravý organismus a organismus s poruchou způsobující svalovou dysbalanci může mít účinek stejný, ale efektivita je různá, někdy i opačná (Vrbová et al., 2011).
Shrnutí
Z výsledků vyplývá, že kinesiotejping má efekt jak na subjektivní vnímání bolesti, tak na prokrvení tkání pod ním. Ohledně prokrvení je nutné upozornit na možné zhoršení potíží při akutním zánětu pohybového aparátu a dalších podobných stavech, kdy je další prokrvení nežádoucí.
Ovlivnění svalové aktivity se nám nepodařilo prokázat vzhledem k zmíněným potížím. Rádi bychom se ubírali tímto směrem. Chceme testovat různé způsoby aplikace svalové techniky v určitých časových intervalech pomocí EMG u probandů se svalovými dysbalancemi. Budeme se tedy zaměřovat na vhodný test pro EMG vyšetření, analýzu jeho křivky, výběr vhodných parametrů pro hodnocení svalové aktivity a také typ EMG.
Informace je potřeba brát pouze jako náhled, neboť lidská individualita, stupeň vývoje a zralosti, vlivy a faktory genetické, rasové, duševní a duchovní, odlišnosti ve stavu pohybového aparátu jednotlivých probandů a jejich nestejné vnímání vlastního těla mohou výsledky výrazně zkreslovat (Flandera, 2006).
Z našeho pohledu je tím nejvýznamnějším ukazatelem stavu pohybového aparátu a potažmo celého organismu kvalita řízení pohybu. Proto bychom do dalších měření chtěli zařadit některé testy kortikálních funkcí. Ty mohou ovlivnit vnímání i sebemenších detailů pohybu. Domníváme se, že klienti s vysokou kvalitou kortikálních funkcí mohou na kinesiotejping reagovat výrazněji než klienti, kteří tyto kvality mají velmi omezené nebo nulové. Faktorů ovlivňujících aplikaci kinesiotejpingu je řada. V rámci úprav metodologie bychom chtěli obměnit i způsob měření aktivního rozsahu pohybu za Apley „scratch“ test, který propojuje aktivní rozsah pohybu i s účelem pohybu a funkcí horní končetiny
(brož. vaz., s. 59 - 73)