Rodiče a sport dětí

V kontextu motivace dítěte pro pohybové aktivity je nutno mít vždy na paměti, že nadšení pro kterýkoli sport je vždycky prvním předpokladem jeho provozování a systematického a úspěšného pokračování. Úspěch zde není výrazem pro výhry a vítězství, ale zejména měřítkem toho, jak sport dítě baví a pravidelně se mu věnuje.

Ochladnutí zájmu zde naopak signalizuje třeba nevhodný výběr sportu, anebo nevyhovující vztahy se sportujícími kamarády či trenérem. Především ve starším školním věku může jít o situaci, kdy v souvislosti s celkovým osobnostním vývojem převládnou jiné záliby. Zejména v případě nedostatku vůle a vytrvalosti je vhodné nalézt pro dítě jiný sport; podstatné je soustavně pěstovat pravidelný pohyb a fyzickou kondici.

Sport je jedinečnou a přirozenou socializační a výchovnou arénou a příležitostí k utváření zodpovědného přístupu k povinnostem, kultivování pocitů kolektivní sounáležitosti, fyzické a psychické odolnosti, samostatnosti, tvrdé práce, aktivního přístupu k životu a osvojování si principů fair-play. Tedy vlastností, které si dítě jako jedinečný pozitivní vklad přenáší do dalšího života každodennosti dospělého věku. Stejně tak je žádoucí, aby si rodiče a trenéři uvědomovali, že dítě a mladý člověk má oprávněnou potřebu samostatného jednání, a přitom potřebuje oporu dospělých. Pokud rodiče nekladou nepřiměřený důraz na výkon a vítězství, nýbrž kultivují v dítěti hodnoty úsilí, tvrdé práce, správného taktického rozhodování, radosti ze hry, požitku z pohybu, zlepšování celkové kondice a upevňování zdraví, pak se nepochybně jedná o správný a osobnostně přínosný výraz rodičovského výchovného stylu. Možná nejlepším vztahem mezi rodiči a dítětem v oblasti sportu je situace, kdy dítě pociťuje rodičovskou podporu jako nezastupitelnou, významnou a s vděkem vnitřně přijímanou součást vytváření sportovní výkonnosti. Vždy je však žádoucí ponechat dítěti i volný prostor pro samostatné rozhodování o míře, stupni, úrovni a intensitě sportovní angažovanosti. Včetně rozhodnutí věnovat zájem a energii jiné smysluplné aktivitě přispívající k životadárnému průběhu socializace a osobnostního zrání.

Rodičovské výchovné styly versus sport dětí a mládeže

Základní výchovné rodičovské styly dnes z hlediska jejich teoretických modelů nejlépe reflektují možné výchovné přístupy ilustrované čtyřstupňovým modelem: autoritářským, autoritativním, liberálním a lhostejným:

1. Autoritářský: Ze strany rodičů zásadně dominuje důraz na bezvýjimečnou poslušnost a disciplínu vynucovanou i za použití trestů. Rodiče razí prakticky uplatňovanou zásadu, že nad dětmi se má dohlížet, nikoli vyslyšet je či dokonce empaticky sdílet jejich starosti a problémy. Autoritářští rodiče preferují využívání trestů před vnitřním osvojením si disciplíny. Trvale prohlubují v dětech pocit viny a nedostatku zdravého sebevědomí, jsou často nepřátelští až agresivní. Tyto pocity se postupně formují i ve vztahu dítěte k rodičům: Namísto slepého respektu před rodičovskou autoritou se mohou v dětech utvářet obranné mechanismy lhářství jako cesty vyhýbání se trestům. Autoritářský styl praktikující tělesné tresty a nadávky, je restriktivní, trestající, postrádající zpětnou vazbu mezi rozhodnutím rodičů a pocity a názory. Děti tak často trpí depresemi, sebeobviňováním, slepou poslušností a pocity neštěstí. Zastánci tohoto rodičovského stylu účelově argumentují, že tvrdá výchova v rodině zmírňuje případný stres z nekompromisních vztahů v dalším životě a usnadňuje tak schopnost socializace a adaptability především v tvrdých životních podmínkách. Pro tuto kategorii rodičovského výchovného stylu je z hlediska sportovní motivace typický důraz na preferenci, či dokonce na adoraci vrcholového výkonnostního sportu bez náležitého ohledu na talent, zájmy a předpoklady dítěte, doprovázený velikými (spíše nerealistickými) očekáváními budoucích sociálně ekonomických benefitů.
2. Autoritativní: Vytváření pozitivních vztahů mezi rodiči a dítětem, prosazování závazných nepřekročitelných zásad a pravidel. Důraz na utváření pozitivních hodnot a aktivního přístupu k životu. Rodiče vždy dbají na pozitivní, přátelské vztahy s dítětem; nejen zdůvodňují nezbytnost respektu před pravidly a řádem, ale berou v úvahu i vnitřní život dítěte a svoji rodičovskou autoritu odvozují i od budování respektu před názory, pocity a potřebami dítěte. Snaží se výchovným problémům předcházet, nikoli je autoritářsky řešit. V případě, že rodiče jsou důsledně nároční a přitom vnímaví vůči hodnotovému světu dítěte, vytváří se postupně blahodárná forma kultivování dítěte, které má v dalším životě větší šance být úspěšným, dobře přijímaným svým okolím, velkorysým a kompetentním nezávislým jedincem, schopným přiměřeně určovat a spoluutvářet svoji životně aktivní dráhu. Obecně vzato je tento výchovný styl pokládán za optimální cestu k výchově zodpovědných dospělých, svobodně vyjadřujících své názory a přistupujících aktivně k životním výzvám a povinnostem. Suma těchto výchovných charakteristik dává dobrý a pevný základ pro přirozeně se utvářející motivaci a celoživotní adherence dítěte ke sportovně pohybovým aktivitám jako nedílné součásti všestranně rozvinutého jedince.
3. Liberální: Nevynucování respektu před řádem rodinného života a pravidel žádoucího chování a jednání v souladu se zásadou “děti jsou prostě děti, dopřejme jim volnost”. Nastavená pravidla jsou mnohdy sice přísná, ale ne vždy důsledně vynucovaná a respektovaná. Ta nastupují až v krajních případech skutečně vážných problémů. Shovívaví rodiče se mnohdy staví do role kamarádů svých dětí, povzbuzují je ke svěřování se s jejich problémy a potřebami, ale nejsou zpravidla schopni a ochotni ovlivnit jejich nepřiměřené tužby či neakceptovatelné chování. Liberální, shovívavý, nepřikazující rodičovský styl je charakterizován nízkým prahem očekávání ohledně chování a aspirací dítěte, uspokojování základních životních potřeb a potřeb dítěte; nevede však systematicky k vnitřně uvědomělému správnému chování. To pak negativně ilustruje a devalvuje takovýto rodičovský styl tím, že je ignorován imperativ systematické přípravy na budoucí povolání a celkově aktivní, zodpovědný přístup k životu. Zájem o dítě je znehodnocován nedostatkem vštěpování nutnosti smysluplných životních cílů při nedůslednosti reakcí na chování a postoje dítěte. Adekvátní rodičovská role sklouzává do role “přátelství” či “kamarádství” postrádající životně důležitou funkci přirozené autority a “názorového vůdcovství” vzdáleného od pevných nezastupitelných pravidel, odměn a trestů. To však může za určitých okolností otevírat cestu pro nezávislý, či lépe řečeno samostatný vývoj dítěte v dospělosti. Tento typ rodičovské výchovy svým falešně “demokratickým” postojem rodiče spíše vzdaluje od skutečné zodpovědnosti za výchovu dítěte a v rovině sportovních motivací “deleguje” své povinnosti na jiné socializačně významné aktéry, jako je škola, vrstevníci či sportovní organizace.
4. Lhostejný: Naprostý nedostatek vštěpování základních životních pozitivních hodnot, nezájem o potřeby a zájmy dítěte, zanedbávání vzdělání a profesní přípravy, ignorování zásad zdravých stravovacích zvyklostí a aktivního životního stylu. Rodiče se nezajímají o školní povinnosti dítěte, nepovažují za nezbytné být informován, kde a s kým dítě tráví volný čas. Dítěti se nedostává dostatek přiměřených rad, impulzů a podnětů k vytváření předpokladů smysluplného a zodpovědného života v dospělosti; nedostatek rodičovského zájmu zasahuje mnohdy i oblast výživy či hygienických návyků. Převládaná prohlubující se propast mezi zájmem rodičů o dítě a energií věnovanou uspokojování jeho mnohdy i základních potřeb. Naprostá povrchnost výchovy se projevuje netečností k potřebě všestranného rozvoje dítěte včetně tělesného rozvoje; případná sportovní motivace zůstane pravděpodobně na bedrech ulice či vrstevníků. Sportovní adherence jako cílené rodičovské krédo lze reálně stěží očekávat.

Je přirozené, že v řadě praktických případů se tyto akademicky konstruované kategorie v některých charakteristikách překrývají či nejsou ostře ohraničené. Jedno však zřejmě platí: Snad nejilustrativnějším a výchovně nejvýznamnějším znakem správného a pozitivně zaměřeného výchovného stylu je bezpochyby budování a udržování pozitivního vztahu s dítětem a stabilizování přirozené a zdravé rodičovské autority.

Povahu vztahu ke sportovním aktivitám dětí ovlivňuje i úroveň vzdělání rodičů. Rodiče s vyšším vzděláním v nemanuálních profesích zpravidla více oceňují a doceňují nezbytnost harmonizujících sportovních pohybových aktivit a jsou tedy přístupnější pro utváření vhodných předpokladů pro jejich rozvoj vzhledem k vlastním dětem. Negativně naopak působí vlastní slabé přesvědčení o potřebě a nezastupitelném významu sportovních aktivit pro jedince. A konečně jasně retardačně působí v tomto ohledu pohodlnost a slabá vůle, umocňující svůj erozivní vliv s rostoucím věkem, počtem dětí v rodině, nedostatkem finančních prostředků a volného času a nedostupností sportovních objektů.

Čím vyšší význam přisuzují rodiče sportu, tím silněji děti chápou sport jako hodnotnou a atraktivní činnost. Navíc je známo, že první zkušenost malých dětí se sportovními aktivitami probíhá zpravidla právě na půdě rodiny. Mnoho rodičů povzbuzuje své děti, zejména syny, aby se identifikovali s populárními profesionálními atlety a s vrcholovými sportovci v těch sportech, kterým je věnována významná pozornost masových médií. Rodiče umocňují zájem o sport i obdarováváním svých dětí sportovní výbavou a sportovním oblečením. Jsou to také zpravidla opět rodiče, kdo učí své děti házet si s balonem, učí je bruslit a plavat, doprovází první metry jízdy na kole. Pravděpodobně od rodičů se dítě dozvídá, jak se zúčastnit běžeckého závodu, soutěžit o ceny a dosahovat osobních cílů. Ne všechny rodiny a všichni rodiče se však chovají v tomto ohledu stejně. Dokonce ani děti v rámci jedné a téže rodiny nemusejí být v oblasti vztahu ke sportu vedeny stejným způsobem.

Zásadnímu vztahu rodiče-dítě v mnohdy spletitém a nepřehledném hodnotovém světě konzumní sedavé společnosti by však obecně nemělo jednoznačně dominovat téma sportu. Rodiče by vždy měli dítěti vysílat poselství o tom, že je zajímají všechny stránky jeho života, že žádná z nich nesmí být na úkor jiné podceněna či potlačena. Takovýto přístup je zároveň dobrým předpokladem realistického očekávání od sportu. Chyby, kterých se dítě nejen na sportovním poli dopouští, a které bývají s velkou nelibostí rodiči kritizovány, jsou zpravidla nedílnou součástí jeho osobnostního zrání, hledání a nalézání místa v životě, zaujímání postojů k okolnímu světu a jeho klíčovým osobnostem.

Sport je navíc jedinečnou a přirozenou socializační a výchovnou arénou a příležitostí k utváření zodpovědného přístupu k povinnostem, kultivování pocitů kolektivní sounáležitosti, fyzické a psychické odolnosti, samostatnosti, tvrdé práce, aktivního přístupu k životu a osvojování si principů fair-play. Tedy vlastností, které si dítě jako jedinečný pozitivní vklad přenáší do dalšího života každodennosti dospělého věku. Stejně tak je žádoucí, aby si rodiče a trenéři uvědomovali, že dítě a mladý člověk má oprávněnou potřebu samostatného jednání a přitom potřebuje oporu dospělých. Pokud rodiče nekladou nepřiměřený důraz na výkon a vítězství, nýbrž kultivují v dítěti hodnoty úsilí, tvrdé práce, správného taktického rozhodování, radosti ze hry, požitku z pohybu, zlepšování celkové kondice a upevňování zdraví, pak se nepochybně jedná o správný a osobnostně přínosný výraz rodičovského výchovného stylu.

Možná nejlepším vztahem mezi rodiči a dítětem v oblasti sportu je situace, kdy dítě pociťuje rodičovskou podporu jako nezastupitelnou, významnou a s vděkem vnitřně přijímanou součást vytváření sportovní výkonnosti. Vždy je však žádoucí ponechat dítěti i volný prostor pro samostatné rozhodování o míře, stupni, úrovni a intensitě sportovní angažovanosti. Včetně rozhodnutí věnovat zájem a energii jiné smysluplné aktivitě přispívající k životadárnému průběhu socializace a osobnostního zrání.