Flow ve sportu
„Stav vědomí, v němž se člověk zcela ponoří do toho, co dělá, přičemž všechny ostatní pocity či myšlenky zůstávají mimo. Člověk prožívá harmonii svého těla a duše a osoba má pocit, že se děje něco mimořádného,“ definuje flow autor tohoto konceptu Csikszentmihalyi. A právě flow se dlouhodobě věnuje i Adam Blažej, asistent na Katedře společenských věd a managementu sportu.
Uvádí se, že za nejčastější činnosti, během nichž se člověk dostává do flow, jsou považovány v tomto pořadí: sex, sport, stravování a participace na sociálních interakcích. Tyto činnosti více než kterékoliv jiné korespondují s uspokojováním základních potřeb člověka, ať už se jedná o rozmnožování, potřebu pohybu, potřebu uspokojování hladu, či nutnosti být coby společenský tvor v kontaktu s jinými lidmi.
Fascinující je rovněž množství lidí, kteří si subjektivně myslí, že se do flow dostávají denně. To autor studie Csikszentmihalyi vyčíslil na 10%, přičemž dalších 77% uvedlo, že tento stav pociťují, ale pouze příležitostně. Zbylých třináct procent lidí se nechalo slyšet, že nic podobného tomuto stavu nezažilo. To se zdá jako poměrně fascinující, když vezmeme v potaz skutečnost, že nejčastějšími činnostmi, při nichž se jedinec do flow dostane, je uspokojování základních biologických potřeb.
Tuto domněnku může obohatit a vysvětlit příklad malého chlapce, který si šel s kamarády zahrát přes ulici fotbal. Byl tak ponořen do této aktivity, že ztratil ponětí o čase (jeden ze znaků stavu flow), načež přišel domů s hodinovým zpožděním. Mamka jej pochopitelně potrestala, protože se o něj bála a chlapec porušil pravidla. Je ale otázkou, na kolik si tento trest interpretuje chlapec vědomě (‚Porušil jsem pravidla, tak jsem právem potrestán‘), či jak moc si tento trest vztáhne podvědomí na schopnost ponoření se do stavu flow. Pokud totiž bude pravidelně chlapec trestán za stav ponoření se do vrcholného zážitku, je možné, že do budoucna bude chlapcovo podvědomí jeho tendence dostat se do flow sabotovat. Což by za jistých okolností mohlo vysvětlovat fakt, že v dospělosti je schopno se do flow pravidelně ponořit pouze 10 % populace.
Flow, čas a sport
Z filozofického pohledu se k této problematice hodí uvést také vzpomínka uruguayského fotbalového útočníka Edinsona Cavaniho, který prostřednictvím tzv. dopisu svému mladšímu já vzpomíná na své dětství:
„Také si pamatuji na nejdůležitější věc ve tvém životě. Je to Zmrzlinový gól. Je to něco speciálního. Víte, jak udržíte mladé fotbalisty neustále motivované? Byl to nápad trenérů ze Salto. Stanovíte pravidlo, že kluk, který vstřelí poslední gól tréninku, dostane zmrzlinu. Skóre může být 8:1. Na tom nezáleží. Je to závod s časem o tom, kdo vstřelí ten poslední gól. A pocit, když trenér zapíská konec a ty jsi zrovna hráč, který poslední gól vstřelil… čistá radost. Ten den jsi za krále. Když nad tím tak přemýšlím, musím zavést Zmrzlinový gól i v PSG.“
Princip vzpomínky fotbalisty Cavaniho je jistou paralelou ve vnímání života jako takového. Bylo zaznamenáno mnoho případů lidí, kterým bylo sděleno, že jim do konce života z důvodu nemoci zbývá omezený čas. Ten však nebyl přesně stanoven. Právě skutečnost, že tito lidé věděli, že umřou, ale nevěděli kdy, zapříčinilo změnu způsobu žití jejich života v pozitivním slova smyslu. Chtěli si zbývající čas mnohem více užít. Stejně jako fotbalisté z fotbalového klubu Salto, kteří od chvíle zjištění, že hrají s časem, zvýšili své odhodlání vstřelit branku. A nevědomost, kdy bude utkání ukončeno, dávala hře potřebný nádech.
Čím blíže jsi smrti, tím živější si připadáš
Za obohacující informaci k fenoménu flow lze také uvést událost z 24. října roku 1976. Tento den zažila Formule 1 jeden z nejpamátnějších závodů své historie. James Hunt tehdy vyhrál svůj jediný titul, byť v závodě na japonském okruhu Mount Fuji skončil až třetí. Jeho největší konkurent Rakušan Niki Lauda, stejně jako dalších šestnáct jezdců, pro nepřízeň počasí závod nedokončil. V natočeném snímku o rivalitě mezi oběma zmíněnými jezdci (The Rush; Rivalové), se postava ztvárňující britského závodníka Jamese Hunta nechala slyšet slovy: „Čím blíže jsi smrti, tím živější si připadáš.“
Pravděpodobně vždy, když jedinec stojí před určitou výzvou, musí čelit alespoň mírnému strachu. A vyplavené hormony a zvýšený srdeční tep člověku opravdu připomínají, že stojí před něčím, co má pro něj cenu. Co dává jeho životu smysl. Člověk je totiž vystavování se riziku a objevování nepoznaného evolučně předurčen. Mnohem více než sedavému způsobu života.
Ne vždy však pro zažití stavu flow musíme čelit strachu. Už pouze z titulu čtyř uvedených činností, v rámci nichž se do flow dostáváme nejčastěji, je tato informace zřejmá. V tomto smyslu bude také patrně záležet na osobnostních charakteristikách (minimálně na otevřenosti jedince k novým zkušenostem).
Tím se ale možná dostáváme k nejzásadnější věci na celém fenoménu. Schopnost být v lidském životě sami sebou je totiž, zdá se, jen výsadou zlomku lidí. Mnoho z nás totiž žije život, s kterým jsou sotva kongruentní. Tedy takoví, jakými by podle svého vnitřního přesvědčení chtěli a mohli být. Jak moc tuto (ne)schopnost člověka vysvětluje teorie sociálního učení, operantního podmiňování či je dána geny, je otázkou. Důležité ale je, že se projevuje i na míře výskytu stavu flow a následně i na spokojenosti s jejich životem.
BLAŽEJ, Adam a Katarína KOSTOLANSKÁ. Flow ve sportu: O budování pozitivní motivace ve sportu i v životě. První. Grada, 2020. Praha. ISBN 978-80-271-1392-7.
