Inovace SEBS a ASEBS

5. Teoretická východiska sebeobrany

5.1.Rozhodovací proces v sebeobraně

Za standardní teorii rozhodovacích procesů v sebeobraně se považuje cyklus O.O.D.A. (observe, orient, decide, act). Tento koncept vytvořil John Boyd (1927-1997)pro potřeby rozhodování v bojových operacích Leteckých sil Spojených států. V současnosti se tato teorie využívá nejenom ve vojenství, ale také v sebeobraně a pro vysvětlení procesu učení, nebo rozhodovacích procesů v ekonomice. Cyklus O.O.D.A. se skládá ze čtyř částí:

• Pozorovat (percepční fáze, vjemy)

· Orientovat se (fáze analýzy a evaluace)

· Rozhodnout se (fáze formulace strategie)

• Konat (fáze iniciace pohybu)

Observe (pozorovat)

U pozorování jedinec přijímá informace z vnějšího prostředí. Pozoruje nejenom stav, ale také vývoj událostí, častokrát v prímeém kontaktu s porstředím. Observe je

Orient (zorientovat se)

Získané informace je potřeba zpracovat a vyhodnotit. U této myšlenkové operace je jedinec ovlivněný nejenom geneticky, ale také kulturními tradicemi, které jej vedou k jistému způsobu myšlení. Jedinec nové informace analyzuje, porovnává je s jinými informacemi, například zkušenostními.

Decide (rozhodnout)

Po zpracování informací se jedinec rozhoduje. Předchozí dvě fáze mohou trvat různě dlouho, rozhodnutí je však právě ten okamžik, ve kterém se jedinec rozhodne nějakým způsobem konat.

Act (konat)

Akt rozhodnutí může situaci vyřešit, nebo taky ne. V případě neúspěchu pokračuje jedinec návratem na začátek smyčky. Pozoruje změny, zorientujese, rozhodne a opět koná. I když je původní situace vyřešena, jedinec se musí vrátit na začátek smyčky. Úspěšné řešení není nic jiného, než změna vnějších podmínek. Tyto musí jedinez znovu pozorovat a zorientovat se v nich.

Teoretická východiska cyklu O.O.D.A.

Boyd u formulace teoretických východisek vycházel především z matematických teorem:

· Všechny informace můžeme sledovat v cyklické interakci s prostředím

· Gödelova teoréma nekompletnosti: žádný logický model není kompletní a vyžaduje redefinici podle aktuálního pozorování

· Heisenbergův princip neurčitosti: schopnost přesného pozorování reality je omezená

· Druhý termodynamický zákon: entropie každého uzavřeného systému roste

Pro hlubší pochopení cyklu O.O.D.A. je nezbytné chápat jej v kontextu těchto teorií. Pro praktické použití v rozhodovacích procesech konfliktů však stačí pochopení základních principů.

Vliv stresové reakce ve fázích O.O.D.A.

Na rozhodovací process v cyklu O.O.D.A. má vliv úroveň psychického zatížení jedince. Podle jednotlivých fází musíme u výcviku sebeobrany respektovat možné ohniská vzniku oslabení:

• Fáze percepce

o Oslabená pozornost

o Neschopnost vnímat nebezpečí

• Fáze analýzy a evaluace

o Neschopnost identifikovat nebezpečí

o Špatná interpretace stupně nebezpečí

• Fáze formulace strategie

o Špatná formulace vlivem nedostatečného výcviku a zkušeností

o Fáze iniciace pohybu

o Neschopnost pohybu (freeze)

5.2.Cyklus konfliktu

Suzette Haden Elgin se dlouhodobě zabývá verbální sebeobranou. Za principy odvrácení verbálního útoku považuje:

• Rozpoznat, že je veden útok

· Rozpoznat o jaký druh útoku se jedná

· Znát, jaké prostředky použít v obraně

• Vědět, jak obranu použít

Cyklus konfliktu

S ohledem na strategii a taktiku je vhodné si také uvědomit, že konflikt má vždy nějakou příčinu, začátek, vývoj, konec a důsledky. Tento proces nazýváme cyklus konfliktu. Znalost jednotlivých fází konfliktů a činností, které jim odpovídají, má význam pro náš strategický plán a taktiku řešení krizové situace. Obr. ? Znázorňuje cyklus konfliktu podle Wagnera (2006).

Výchozí úroveň představuje normální stav bez konfliktu. Barevná křivka zobrazuje průběh konfliktu ve třech fázích. V každé fázi konfliktu se odehrávají, nebo by se měly odehrávat, konkrétní činnosti označené čísly. Kromě stručného popisu činností pod obrázkem se budeme dále věnovat jejich charakteristice podle jednotlivých fází konfliktu vyznačených svislými přímkami.

Prek-konflikt

Období před konfliktem, které končí těsně před konfrontací. V této fázi by se obránce měl na potenciální konflikt teoreticky nebo i prakticky připravovat. To zahrnuje např. činnost, kterou teď děláte – vzděláváte se, seznamujete se s teorií konfliktu a studujete strategii a taktiku sebeobrany z učebnice. Tím získáváte znalosti o vhodných postupech řešení konfliktu. Připravovat se lze také např. kurzem asertivní komunikace apod.

Konflikt je iniciován jedním z jeho účastníků. Zpravidla je to útočník, který situací buď z různých důvodů vyhledává, nebo ji na základě nějakého motivu předem připraví. Dejte si pozor hlavně na různé slovní „narážky“, kterými se agresor snaží svou oběť vyprovokovat. Nenechte se zbytečně vtáhnout do konfliktu. Během toho, kdy budete reagovat na útočníkovu otázku typu: „Co čumíš!?“, nezapomeňte ho dobře sledovat. Zpravidla se jedná o léčku, která má za cíl odlákat vaši pozornost k verbálnímu konfliktu, zatímco je na vás už připraven fyzický útok! Dejte si také pozor na to, abyste to nebyli vy, kdo bude příčinou vzniku konfliktu. Může se vám to lehce stát neopatrností (např. strčením do někoho) nebo nevhodným společenským chováním. Důležitá je sebekontrola!

Eskalací se rozumí vystupňování konfliktu . To může být někdy velmi rychlé, jindy trvá minuty i déle. Může docházet i k opakovanému poklesu (deeskalaci) a opětovného zvýšení nebezpečí. Často je to fáze vyjasňování pozic a vyjednávání.

Konflitk

Jakmile dojde ke komunikačnímu zvratu, nastává konfrontace, tzn. konflikt. Podle toho, jaký druh útoku (verbální, neverbální) a jaké intenzity je použit, volí obránce svou reakci podle žebříku použití síly (viz další podkapitola).

Post-konflikt

Období po konfliktu. Po vyřešení konfliktu se situace začíná stabilizovat. Obránci se např. podaří uniknout do bezpečí, nebo překonat a kontrolovat útočníka. Současně začíná obránce řešit následky konfliktu. Zjišťuje, zda není zraněn, provádí ošetření, volá o pomoc, přivolává polici, záchrannou službu apod.

Normalizace je období, ve kterém doznívají následky konfliktu. V tomto období se jeho fyzický a psychický stav mohou nacházet pod výchozí úrovní před konfliktem. Obránce může být zraněn a hospitalizován, nebo utrpěl psychické trauma, se kterým se vyrovnává. Jsou řešeny právní následky konfliktu – případ je projednáván u soudu. V této fázi může dojít k sekundární viktimizaci oběti – staré trauma se projednává, posuzuje a tím se vyplavují negativní vzpomínky.

Po návratu na výchozí úroveň by měla být provedena evaluace – vyhodnocení. Oběť násilí by se měla zamyslet nad svou zkušeností a poučit se z ní. To může vyžadovat i odbornou pomoc (psychologa, trenéra apod.). Je třeba vyhodnotit, zda došlo na straně obránce k nějakým chybám, a pokud ano, jak se jim příště vyhnout – např. změnit své návyky, naučit se lépe komunikovat s lidmi, začít s tréninkem sebeobrany apod. Pokud konfliktu nějaký trénink předcházel, je vhodné zvážit, zda není třeba udělat úpravy a zaměřit svou pozornost na slabé stránky.

Prekonflikt

· Vzdělání – znalostní doména (příprava pro konflikt)

· Iniciace – podnět, který je příčinou konfliktu

• Eskalace – zvyšování nebezpečí

Konflikt

· Konfrontace - použití síly (tzv. žebřík použití síly)

Postkonflikt

· Stabilizace – únik/zadržení útočníka/první pomoc/kontakt s policií

· Normalizace – hospitalizace, kontemplace, trestní řízení

· Evaluace – poučení se ze zkušeností, pokrok v tréninku

Prekonflikt

• Preventivní jednání

o Být psychicky i tělesně připraven

§ Vytvořit podmínky pro případnou obranu

§ Prostor

§ Čas

Lidé

• Komunikace

o Asertivní

o Přiměřená situaci

Konflikt

• Hlavní fáze konfliktu

· Trvá několik sekund až několik minut

· Aplikace naučených dovedností (sebeobranné techniky)

· Fyzicky a psychicky nejnáročnější část

• Odpovědnost z hlediska legislativy

Postkonflikt

Stabilizace

· Co považujeme za fyzické vyřešení konfliktu?

o Únik

o Zadržení útočníka

o První pomoc (obránce i útočník)

o Kontakt s policií a/nebo dalšími institucemi a jednotlivci (učitel)

Normalizace

o Hospitalizace (nepodceňovat i malá/skrytá zranění, i vzhledem k další trestně-právní odpovědnosti)

o Kontemplace (vyrovnání se se situací, pomoc psychologa, Bílý kruh bezpečí apod.)

o Trestní řízení (výpověď, svědci, důkazný materiál (foto, video)

Evaluace – poučení se ze zkušeností, pokrok v tréninku

o Zpětná vazba pro další trénink

o Uvědomění si všech podmínek vedoucích k úspěchu/neúspěchu

o Uvědomění si možných chyb v prekonfliktní fázi: co dělat, aby se příště ve stejných podmínkách nestala konfliktní

5.3.Barevné škály v sebeobraně

V teorii sebeobrany postupně vzniklo několik didaktických pomůcek, které využívají barevnou škálu pro zvýraznění různých principů. Na tomto místě uvádíme některé z nich. Důělžité je rozumět účelu a významu sestavené škály a vzájemně je nezaměňovat.

5.3.1. Cooperova škála ostražitosti

Způsob reakce na ohrožení do značné míry ovlivňuje aktuální psychický stav. Jde v podstatě o stupeň ostražitosti (vigilance), který určuje rychlost reakce na ohrožení. Pro účely výcviku v sebeobraně sestavil Jeff Cooper didaktickou pomůcku, tzv. škálu ostražitosti (angl. color code, states of awareness). Škálu tvoří škála čtyř barevných kódů, které reprezentují vzestupně seřazené stavy připravenosti na útok.

Pokud budete napadeni v bílém stavu, může vás zachránit jediná věc – neschopnost a nešikovnost útočníka. Jestliže dojde v bílém stavu ke konfrontaci s něčím opravdu zlým, vaše reakce bude silně úleková (viz poplachová reakce).

Není přítomné žádné konkrétní nebezpečí, ale váš stav mysli je asi jako: „dnes je ten den, kdy by se mi mohlo přihodit, že se budu muset bránit”. Jednoduše řečeno, jste si vědomi toho, že svět potenciálně nepřátelské místo a vy jste připraveni bránit se, pokud by to bylo potřeba. Používáte své oči a uši, a uvědomujete si, že „dnes možná budu muset bojovat“. V tomto stavu nemusíte být ozbrojeni. Ale pokud jste ozbrojeni, měli byste být ve žlutém stavu. Kdykoliv jste v neznámém prostředí nebo mezi lidmi, které neznáte, měli byste být ve žlutém stavu. V tomto stavu můžete být velmi dlouho. Resp. po tak dlouhou dobu, dokud jste schopni vnímat své okolí, včetně prostoru za vámi. Ve žlutém stavu zpracováváte informace ze svého okolí v uvolněném, nicméně ostražitém stavu. Podobně jako radar kontrolující celých 360 stupňů.

Něco není zcela v pořádku a upoutalo to vaší pozornost. Váš radar zaměřil konkrétní nebezpečí. Primárně přesouváte svou pozornost, abyste zjistili, zda vám hrozí nebezpečí, ale přitom nepřestáváte sledovat celých 360 stupňů. Váš stav mysli se mění na: „možná s NÍM budu muset bojovat“ a soustřeďujete se na konkrétní cíl, který způsobil zvýšení vašeho stavu ostražitosti. V tomto stavu nastavujete mentální spoušť: „jestli udělá XY, musím ho zastavit“. Zůstávat v oranžovém stavu může být trochu stresující, ale můžete v něm vydržet tak dlouhou dobu, jak potřebujete. Jestliže se prokáže, že nebezpečí nebylo skutečné, přesunete se zpět do žlutého stavu.

Červený stav je boj. Vaše mentální spoušť, kterou jste si vytvořili v oranžovém stavu, je stisknuta v okamžiku, kdy dojde k XY a vy přecházíte do boje.

5.3.2. Postup řešení sebeobranné situace – princip semaforu

Princip semaforu názorně demonstruje základní postup řešení sebeobranné situace. Tato mnemotechnická pomůcka byla poprvé použita v projektu Sebeobrana pro střední školy (Vít, 2010). Cílem projektu bylo vybudování základních sebeobranných návyků u studentů středních škol. Při řešení sebeobranných situací vychází autor z předpokladu, že obránce je v nevýhodě proti útočníkovi z důvodu časové prodlevy (princip akce a reakce), psychologického (okamžik překvapení), somatického (zdatnější útočník) atd. Tato situace není platná jen pro útok dospělého na nezletilého či dítě, ale také útok muže na ženu a obecně vzato pro většinu sebeobranných situací. Z taktického hlediska je v osobní sebeobraně správným řešením:

1. včasná reakce na nebezpečí,

2. aktivní obrana a příprava únikové cesty,

3. zajištění vlastního bezpeční únikem.

Barvy semaforu jsou obecně známé a výstižně vyjadřují postup řešení sebobrané situace (Obr. X):

Červená barva znamená STOP. Ekvivalentem červené na semaforu je v sebeobraně signál pozor NEBEZPEČÍ! Jako by se obránci v hlavě vždy rozsvítila červená kontrolka, když má dojem, že něco není v pořádku, má špatný pocit z jiného člověka nebo situace, cítí riziko útoku. Můžeme říci, že se jedná o šestý smysl jedince, který vyvolává poplašný stav. Díky němu člověk zbystří a jeho organismus se připravuje na aktivaci všech systémů potřebných k boji nebo útěku.

Žlutá barva znamená, PŘIPRAV SE! Ekvivalentem žluté na semaforu je v sebeobraně signál BRAŇ SE! Obránce reaguje na útok a odvrací jej všemi dostupnými prostředky (úhyb, kryt, úder, kop, zbraň). Po odvrácení bezprostředního nebezpečí se připravuje na útěk tím, že hledá únikovou cestu. V případě, že první obrana nebyla dostatečně důrazná, je potřeba v ní pokračovat. Útočník musí být ochromen, aby nemohl obránce pronásledovat.

Zelená barva znamená BĚŽ! Ekvivalentem zelené na semaforu je v sebeobraně signál UTEČ! Jakmile si obránce zajistí únikovou cestu, neztrácí čas a zahájí únik. Pokud
se obránce již rozhodl k útěku, soustředí k němu všechny své síly, neotáčí se a snaží se dostat k nejbližšímu bezpečnému místu (budova, větší skupina lidí, přivolání pomoci aj.).

5.3.3. Barevné kódy vyhodnocení rizika

Znalost toho, že člověk si stále musí být vědom svého okolí a mít připravenou bezpečnostní strategii, vedla Richarda Dimitri k sestavení barevné škály systému Senshindo. Ta zobrazuje úrovně ostražitosti, které odpovídají stavu fyzické a psychické připravenosti.

Zelený kód je určený pro bezpečné prostředí, ve kterém se cítíte přirozeně (např. doma se svou rodinou nebo přáteli).

· Ve všech vchodech by měla být funkční světla, pravidelně osvětlení kontrolujte

· Zepředu i zezadu domu nainstalujte osvětlení ovládané pohybovým senzorem

· Použijte časovač pro spuštění rádia nebo světel, když nejste doma

· Na všech dveřích a oknech mějte dobré zámky. Pokud je to možné, nainstalujte bezpečnostní systém

· Jestliže se přestěhujete, vždy vyměňte zámky a klíče. V opačném případě by k vaší nemovitosti mohl mít přístup někdo jiný.

· Nepoužívejte své plné jméno na poštovní schránce nebo záznamníku.

· Nezanechávejte na záznamníku údaje o tom, kdy budete či nebudete doma.

· Jestliže žijete sami, nedejte o tom vědět cizím lidem. Vymyslete si např. že máte nájemníka nebo velkého psa.

· Zjistěte, kterému z vašich sousedů můžete věřit v případě nebezpečí.

· Zkontrolujte kdo je za dveřmi vždy, než je otevřete. Neočekávaný návštěvník nebo neznámá osoba se vám musí vždy identifikovat před tím, než jim otevřete nebo pustíte dovnitř.

· Náhradní klíč nemějte schovaný na snadno dosupném místě (např. pod rohožkou nebo nahoře na zárubni). Pro zločince je příliš snadné ho najít.

· Přijde-li k vám nějaký opravář apod., vždy si vyžádejte indentifikační průkaz s fotografií. Jestliže máte stále podezření, zatelefonujte pro ověření osoby zaměstnavatelem.

· Nikdy neposkytujte osobní informace telefonním operátorům při telemarketingu (např. věk, kolik lidí žije v domácnosti, celé jméno, adresa apod.).

· Zvažte vytvoření zvláštní bezpečnostní místnosti ve vaší nemovitosti, ve kterém bude zvláštní telefonní linka nebo mobilní telefon, zbraň (nejlépe ta, se kterou trénujete) a dobré zámky. Pokud se někdo vloupá do vašeho domu či bytu, můžete se zde ukrýt a zavolat pomoc.

· Nenechejte vstoupit neznámou osobu do vašeho domu či bytu, aby si zavolala.

· Rostliny a keře mohou být částečnou ochranou vašeho domu, obzvláště pod vašimi okny. Křoví s ostny nebo pichlavými listy jsou nepříjemným úkrytem, pokud se zločinec bude snažit plížit pod vašimi okny. Dbejte na to, aby keře nebránily výhledu z vašeho okna.

· Zvažte pořízení zvláštního mobilního telefonu jako bezpečnostního zařízení. Máte-li více telefonů, ale jen jednu linku, zvednutí jednoho sluchátka učiní druhý telefon nefunkčním. Zařiďte si druhou telefonní linku nebo mobilní telefon jako preventivní opatření.

· Zvažte pořízení velkého, dobře trénovaného psa. To může být jedna z nejefektivnějších cest, jak zabezpečit váš domov.

· Mějte připraven plán úniku celé rodiny včetně cesty kudy se vy a vaše děti dostanete ven a přivoláte pomoc.

· Buďte obezřetní, když se vracíte domů – především ženy. Zločinci často sledují svou oběť až k domu.

· Jestliže u vašich dveří zazvoní neznámá osoba přejděte okamžité do žlutého kódu.

Žlutý kód je určen pro situace, kdy se nenacházíte doma, za denního světla nebo pozdního odpoledne, sami nebo s přáteli. Vaše pozornost by měla být zvýšená a měli byste pamatovat na základní bezpečnostní strategii. Cizí lidi byste si měla držet na bezpečnou vzdálenost, vaše řeč těla a styl chůze by měly působit sebevědomě. Prezentujte se ostatním jako nedostupný cíl. Jestliže jste v otevřeném prostoru a dostatenete se do ohrožení, vytvořete skupinu se svými přáteli (abyste vytvořili sílu přečíslením) a křičte „Hoří!“ zatímco útíkáte do bezpečí.

Na ulici

· Jestliže jste sami, vyhněte se skupinám lidí nebo bandě mladíků, kteří postávají a sledují okolí.

· Vyhněte se odlehlým místům, zkratkám vedoucím přes parky (tím spíše v noci), alejemi stromů nebo opuštěnými částmi města.

· Máte-li podezření, že vás někdo sleduje (pěšky nebo autem), nejděte domů, jinak se pronásledovatel dozví, kde bydlíte. Zjistěte co nejdříve, jestli jste skutečně sledováni. Otočte se k podezřelé osobě a zcela otevřeně a rázně se ho zeptejte: „Sledujete mně?“ Pokud vás osoba skutečně sledovala, přenesly jste na ní nevyžádanou pozornost okolí. Většinou takový člověk prostě uteče pryč. Pokud ne a osoba odpoví „Ano, sleduji“ a pokračuje směrem k vám s jakýmkoliv úmyslem, běžte k důvěryhodnému sousedovi, otevřete obchod nebo jděte na veřejné místo a zavolejte přátelům nebo rodině nebo přímo polici.

· Hoďte vzpřímeně, sebevědomě a odhodlaně. Musíte vypadat pozorně a jako těžký, nedostupný cíl. Jestliže se ztratíte nebo hledáte místo, kam jste zamýšleli dojít, skrývejte to. Vytyčte si cíl (strom, budovu apod.) a přesuňte se vždy z místa na místo. To vám dodá cílevědomé vystupování a potenciální predátor nerozpozná, že jste se ztratili.

• Nestopujte auta. Nikdy!

· Nepoužívejte bankomat v noci nebo v neznámém prostředí. Používejte ho pouze za denního světla v bezpečních částech města.

· Při pohybu na ulici choďte ve směru jedoucích vozidel. Takto je těžší vás překvapit a vtáhnout do vozidla.

· Řekněte někomu, kam jdete a kdy se vrátíte, obzvláště když jde ven s někým, koho zcela dobře neznáte.

· Nepřetěžujte se různými taškami a balíčky. Pokud musíte mít plné ruce, představte si, jak byste si je uvolnili v případě nebezpečí. Anebo si vymyslete způsob, jak byste své zavazadlo použili jako improvizovanou zbraň.

· Kromě tělocvičny neposlouchejte hudbu ze sluchátek (např. při běhání nebo procházce). Potřebujete slyšet, co se děje okolo vás.

· Nečtěte, jestliže stojíte nebo jdete po ulici. Čtení vás uvádí do stavu částečné „hypnózy“ a vaše ostražitost je výrazně ovlivněna tím, že se soustředíte na obsah textu.

· Nosíte-li tašku nebo kabelku na ramenním popruhu, buďte připraveni ji odhodit v případě, že ji někdo chytí. Je lepší nosit popruh na jednom rameni, než ho mít přetažený přes tělo. V tomto případě vás může lupič strhnout na zem, když se vám bude snažit tašku ukrást a utéci.

· Když se vás někdo zeptá na cestu a vy se rozhodnete mu odpovědět, nechte si od něho odstup alespoň na vzdálenost dvojitého předpažení.

· Když se vás někdo zeptá na to, kolik je hodin, a vy se rozhodnete mu odpovědět, nechte si od něho odstup alespoň na vzdálenost dvojitého předpažení. Vždy zvedněte ruku s hodinkami, nikdy nesklápějte hlavu, abyste se podívali na hodinky.

· Podpadky a krátká sukně jsou nevhodné k tomu, abyste utíkala nebo bojovala. Plášť, šátek, náhrdelník je snadné uchopit. Změňte svou produkci a noste pohodlné oblečení, když jdete sami (do společenských šatů se převlečte později). Pokud musíte nosit určitý typ oblečení, přemýšlejte, jak byste v něm bojovali (kopnutí podpatkem, jak si vyhrnout sukni, aby se v ní dalo utíkat apod.). Když jdete z práce domů, přezujte se z bot s vysokými podpadky do pohodlné obuvi, ve které se dá utíkat.

· Vyhněte se tomu, abyse byli na ulici sami v případě, že jste naštvaní nebo pod vlivem drog (včetně alkoholu). Někdo by měl být s vámi.

· V případě, že někoho vezete domů, ujistěte se, že je bezpečně uvnitř budovy předtím, než odjedete. Nechte přátele, aby to stejné udělali oni pro vás.

V autě

Ujistěte se, že vaše vozidlo je udržováno v dobrém stavu. Kontrolujte pneumatiky a vždy mějte natankováno nad polovinu obsahu nádrže. Tankujte vždy za denního světla v bezpečné části města. Buďte pozorní, obzvláště když přijíždíte na ke značce Stop nebo na červnou barvu semaforu. Pamatujte na dvě základní zásady při řízení auta:

1. Nenechte nikoho zastavit vaše vozidlo

2. Nevystupujte z auta

· Ke svému auto jděte s klíčem v ruce.

· Rozhlédněte se kolem svého vozidla, jestli neuvidíte něco podezřelého. Pokud uvidíte někoho kolem vašeho vozidla, projděte kolem a počkejte. až osoba odejde.

· Zkontrolujte prostor uvnitř a kolem vašeho vozidla. Ujistěte se, že se v něm nikdo neskrývá. Vždy se podívejte na zadní sedadlo.

· Dříve než vystoupíte z auta, rozhlédněte se po okolí. Jestliže uvidíte někoho nebo něco podezřelého, odjeďte pryč.

• Neberte stopaře!

· Dveře a okna mějte zavřená tak, aby nikdo nemohl prostrčit ruku dovnitř.

· Udržujte auto v dobrém technickém stavu, pravidelně kontrolujte především kola.

· Jestliže vyrážíte na dlouhou cestu nebo někam jedete poprvé, naplánujte si strasu a podívejte se do mapy. Pokud máte jet přes noc, nezapomeňte přibalit svítilnu a nové baterie. Dobré je mít také teplé oblečení pro případ náhlé změny počasí.

· Pokud je to možné, parkujte na dobře osvětlených místech s velkým provozem.

· Snažte se neparkovat vedle dodávek, které mají posunovací dveře. Tak by vás mohl někdo snadno vtáhnout dovnitř.

· Nenechávejte cennosti na sedadlech. Dejte je do kufru nebo pod sedadla.

· Klíč od auta mějte odděleně od ostatních klíčů. Parkující obsluze dávejte vždy pouze klíč od auta. V opačném případě by mohl někdo udělat kopii vašeho klíče.

· Jestliže vidíte nehodu, oznamte to na příslušné místo u nejbližšího telefonu nebo mobilním telefonem poté, co zastavíte.

· Ve svém autě mějte: svítilnu, signální světlo (světlici), sadu nářadí pro výměnu kola, mapu, pohodlné a teplé oblečení, lékárnu, prázdný kanistr, bílou látku pro umístění na anténu v případě nouze, mobilní telefon.

· Naučte se základní údržbu a opravu vozidla (např. vyměnit kolo).

· Jestliže je to možné, změňte svou denní rutinu a nejezděte každý den stejnou trasou.

· Snažte se neopouštět místo vašeho zaměstnání sami po setmění. Budouvu opouštějte buď s ost tními nebo si zajistěte, aby vás někdo vyzvednul. Případně zavolejte polici o asistenci.

· Buď pozdřívaví vůči všem lidem, kteří se pohybují kolem vašeho auta. Ať už se jedná o umístění letáků za stěrače, čištění oken nebo žebrání o peníze.

Ve veřejné dopravě

· Dejte si pozoro na to, kdo vás poslouchá. V tramvaji, autobusu nebo metru ikomu neříkejte, kam jedete.

· Zůstaňte vzhůru a pozorní až do stanice, na které vystupujete.

· Mějte připravený přesný obnos peněz.

· Snažte se zaujmout místo blízko k řidičit nebo jednoho z východů.

· Máte-li při vystupování pocit, že vás někdo sleduje běžte směrem k místům, kde je mnoho lidí, vstupte do nějakého obchodu nebo zahajte s někým rozhovor. To může potenciálního predátora odradit. Nechoďte přímo domů, tím byste ho zavedli k sobě.

Červený kód je určen pro situace, když se nacházíte mimo svůj domov, je večer nebo noc, jste sami nebo se svou rodinou apod. To zahrnuje např. prvních pár měsíců při nové známosti, kdy spolu chodíte na rande. Vaše pozornost by měla být zvýšená. Sledujte prostory, do kterých vstupujete, prostory jimiž vycházíte, důvěryhodné lidi okolo, improvizované zbraně a splyňte s davem. Musíte používat veškeré bezpečnostní strategie a zůstat blízko míst, která lze považovat za bezpečná. Řeč vašeho těla a styl chůzi musí být působit sebevědomě, což vás učiní těžko dostupným cílem.

Pokud nejste v uzavřeném prostoru a někdo k vám přistoupí, naznačte mu, že se má zůstat v bezpečné vzdálenosti a zeptejte se ho, co chce. To zahrnuje i sledování. Buďte připraveni křičet a utíkat, jestliže zjistíte, že vás někdo sleduje. Jestliže jste v uzavřeném prostoru (např. výtah, kabinka na wc) a naváže s vámi kontakt osoba s nějakým úmyslem, musíte použít strategii pasivního postoje, aby se vám podařilo dostat se ven do bezpečného prostoru.

Pokud jste sami v neznámém prostředí nebo uzavřeném prostoru, měli byste být velmi pozorní. To znamená maximálně používat svůj sluch a zrak.

Pozorujte všechno, buďte připraveni na všechno. Toto není prostředí, ve kterém byste chtěli zůstat po dlouhou dobu. Mělo by to být pouze dočasné místo, ve kterém se dočasně nacházíte, protože nebyla jiná možnost.

Učiňte ze sebe těžko dostupný cíl, ale buďte připraveni. Pokud nemůžete běžet, je nebezpečné postavit se útočníkovi čelem. Poslední věc, kterou potřebujete, na rozdíl od populární představy, je konfrontovat útočníka výzvou nebo výstrahou pomocí agresivního chování. Nemůžete bojovat proti ohni ohněm, proti ohni musíte bojovat vodou. Naučte se používa strategii pasivního postoje, naplánujte si únikovou cestu a buďte připraveni bojovat.

Když se seznámíte s touto barevnou škálou posouzení rizika, naučíte se používat úroveň ostražitosti odpovídající momentální situaci. Přesto nejspolehlivějším rádcem zůstává vaše intuice! Naprostá většina obětí, které byly dotazovány po přežití násilného útoku, odpovídaly následovně: „Měl(a) jsem pocit, že něco nění v pořádku.“ Důvěřujte tomuto pocitu.

5.4.Podmínky tréninku sebeobrany

Podle Jima Wagnera nikdy nemůžeme uvažovat o zobecnění útočníka. Trénink by proto už od prvních fází měl počítat s různorodostí útoků, útočníků, prostředí apod. Mezi podmínky, které by měly být měněny tak, aby nebyly (ideálně nikdy) úplně stejné patří:

· Prekonfliktní fáze – verbální faktor, nonverbální faktor

· Fáze cvičení – realistický začátek, provedení techniky, smysluplný výsledek

· Ponoření, emocionální vtáhnutí (imerse) do konfliktu

• Využití scénářů (modelové situace)
• Prostor výcviku, vybavení

· Instruktor a osoby (herci) podílející se na výcviku

5.5.Strategický plán

Základem strategie je plán, základem taktiky je uplatnění nebo změna plánu. Stejně jako vojevůdce má připravený plán bitvy, i vy byste měli mít připravený strategický plán osobní sebeobrany. Jak již bylo řečeno výše, je to možná to nejlepší, co pro svou osobní bezpečnost můžete udělat.

Strategický plán by měl být sestaven na základě posouzení reálných podmínek, které vás obklopují. Naše životy se značně liší. Bydlíme v různých obcích s odlišným nápadem trestné činnosti, vykonáváme jiná zaměstnání, která přináší různá rizika, obklopují nás různí lidé atd. Při sestavování strategického plánu byste měli zvážit tyto faktory, které ovlivňují vznik sebeobranné situace případně způsob jejího řešení:

• Hrozby

o Druhy nebezpeční, které vám mohou hrozit. Mohou se lišit podle pohlaví, věku, zaměstnání apod.

• Trasy

o Nejčastější cesty, které používáte (např. do školy, práce, na trénink apod.). Je třeba zvážit jejich nebezpečnost podle lokality, přehlednosti terénu, osvětlení apod.

• Místa

o Některé prostory jsou objektivně rizikovější a potenciálně nebezpečné, těmto místům je vhodné se vyhnout (podchody, výtahy, parky s nepřehledným porostem, místa častého výskytu podezřelých osob, výběr peněz u bankomatu apod.).

• Čas

o Rizikovějším obdobím je pozdní večer až ráno. V tuto dobu většina „slušných“ lidí spí nebo se vrací unaveni ze společenských akcí. Útočník se může lépe skrýt, není možné dobře sledovat okolí atd. O některých rizikových časech jsme předem informování (např. demonstrace extremistů, fotbalový zápas apod.).

• Osoby

o Potenciálního útočníka je možné někdy odhadnout podle podezřelého chování, neupravenosti, opilosti apod. Útočníkem bývá však i osoba dobře oblečená se slušným vystupováním. Některé lidi předchází jejich pověst (často opilý soused, osoby již trestané apod.).

• Zbraně

o Kultura, sociální prostředí, zákon a další podmínky určují pravděpodobnost přítomnosti zbraně. Vždy je třeba předpokládat, že je zbraň přítomna.

• Produkce

o Produkce je vše, čím člověk působí na své okolí – způsob oblékání, volba módních doplňků, držení těla, styl chůze atd. Produkce by neměla být provokativní.

• Komunikace

o Volba verbálních i neverbálních komunikačních prostředků na straně obránce i útočníka.

• Intoxikace

o Nejběžnějším rizikovým faktorem je požití alkoholu. V drtivé většině případů je přítomnost alkoholu spojena s konflikty. Rovněž ostatní druhy drog a omamných látek zvyšují pravděpodobnost vzniku sebeobranné situace.

• Vlastní chování a jednání

o Naše vlastní chování a jednání můžeme ovlivnit a upravit tak, aby se pravděpodobnost vzniku konfliktu snížila. Je třeba vybudovat si bezpečnostní návyky.

5.6.Posouzení hrozby

Posouzením hrozby se rozumí schopnost rozeznat nebezpečí. Tato činnost začíná již před nástupem samotného nebezpečí (anticipace rizikových situací) a pokračuje při vývoji situace odhadem intenzity útoku a jeho možných následků. V sebeobraně se nebezpečím rozumí především fyzické násilí, ale i různé druhy obtěžování apod. Mezi nejběžnější druhy násilí patří:

• fyzický útok (různé motivy)

· loupežné přepadení (hrozba nebo použití násilí)

• sexuálně motivovaný útok
• znásilnění
• šikana
• rvačka
• stalking (nebezpečné pronásledování)
• psychické obtěžování, vydírání
• domácí násilí

Jak bylo zmíněno výše u přípravy strategického plánu, některé situace lze objektivně posoudit jako rizikovější. Nikdo, dokonce ani ten nejklidnější, domácí typ člověka není zcela imunní vůči situacím, které se mohou vystupňovat až k fyzické konfrontaci s velmi vážnými důsledky. Jak uvádí Cooper (2006), některé náznaky nebezpečí jsou očividné:

• neznámé auto zaparkované přes ulici po delší dobu, uvnitř lidé, kteří nevycházejí ven
• auto za vámi udržující stejnou vzdálenost, i když měníte rychlost
• skupinka mladíků postávající na místě, aniž by mluvili, mezi nimi žádná žena

Kernspecht (2002) uvádí následující potenciálně nebezpečné situace, které jsou obzvláště příhodné ke vzniku a eskalaci konfliktu:

• Mnoho lidí v uzavřeném prostoru

o Zejména větší události, při kterých mají lidé velká očekávání, jako jsou např. fotbalové zápasy, politická shromáždění, noční kluby, bary aj.

• Stres v dopravě

o Stresující situace nastávají při hledání volného parkovacího místa, v hromadné dopravě atd.

• Bránění vlastního území

o Případy obrany vlastního teritoria jako je osobní majetek, obchodní majetek (pozemek) aj.

• Antagonistické skupiny lidí

o Přímá konfrontace mezi dvěma antagonistickými skupinami lidí. Např. skinheads proti punkerům, místní obyvatelé proti přistěhovalcům (cizincům), obyvatelé ghetta proti vyšší vrstvě obyvatelstva apod.

• Žárlivost

o V manželství nebo vztahu je věnována větší pozornost třetí osobě (žárlivost).

• Pracoviště

o Spory a rozepře v místě výkonu své práce.

• Opuštěná místa

o Místa, která nejsou pod dohledem. Např. podzemní garáže, parkovací domy, výtahy, veřejné toalety, prostor před vstupními dveřmi, parky aj.

Je vhodné se těmto situacím vyhýbat, nicméně někdy to není možné. Můžeme se rozhodnout nechodit do místní hospody nevalné pověsti, ale parkovat jinde, než v podzemních garážích zaměstnavatele pravděpodobně nejde. Někteří lidé se uvedeným situacím vědomě vyhýbají, protože se jich bojí. To je na jedné straně velmi chytré, na druhé straně to může vést ke snížení kvality života.

Posouzení hrozby není jednoduchý proces zejména u osobní sebeobrany. V osobní sebeobraně se do sebeobranných situací dostáváme zřídka. Sebeobrana nás má učit přiměřené ostražitosti. Je ale těžké vývoj konfliktu předvídat, pokud s konflikty nemáme dostatek zkušeností, protože Zřídkavé jevy se těžko predikují, jak popsal matematik a, prognostik Nassim Nicholas Taleb. Pokud vycházíme z této teorie, pro sebeobranu bychom mohli odvodit tyto limity posouzení hrozby:

· Ti, kteří nikdy nebyli ohrožení, těžko uvěří, že by někdy skutečně mohli být ohroženi

· Čím víc je cílová skupina ohroženější, tím víc je ostražitější

· Ostražité osoby jsou citlivé vůči známým jevům, mohou však být překvapeni

· Rutina je nepřítelem posuzování hrozby

5.7.Okolnosti vedoucí k násilí

Měli byste také sledovat jednání lidí ve svém okolí. Jestliže se u nich projeví znaky, které vás znepokojují, měli byste zvýšit svou pozornost. Podle Kernspechta (2002) existují v lidském jednání tzv. okolnosti vedoucí k násilí. Jejich přítomnost vždy zvyšuje pravděpodobnost násilného chování.

· teritoriální jednání (včetně chování v dopravě), machistické jednání

· přetížení způsobené stresem nebo konflikty v rodině nebo na pracovišti

· nedostatek tolerance vůči ostatním (např. etnická nebo náboženská intolerance)

· chybný úsudek ostatních, předsudky, rasismus

· zklamání z očekávání (také v partnerském vztahu)

• pocit méněcennosti, nespokojenost

· vysoce agresivní potenciál, např. každodenní iritací, frustrací, závistí, vztekem a potřebě ventilovat emoce (funkce záklopky)

· vzrůstající sklon k násilí díky sledováním pořadů (TV, video) s násilným obsahem

· vytvoření vlastních limitů (např. anti-autoritativní výchova)

· zkreslené vnímání díky zneužití drog a alkoholu

· řeč těla, která zvyšuje agresivitu (nonverbální komunikace), např. široký postoj, založené paže, ruce v bok

· zraněná pýcha a pocit přezírání (urážky, potupa)

5.8.Psychologické principy sebeobrany

Kapitolu o psychologické přípravě v sebeobraně zakončuje výklad sedmi principů, které popsal Jeff Cooper (2006) ve své knize „Principles of personal defense“. Ačkoliv práce Coopera byly původně zaměřeny především na boj, ve kterém se předpokládá použití střelných zbraní, psychologické principy sebeobrany jsou ve stejné míře aplikovatelné na sebeobranu beze zbraní. Kromě toho ani v našich podmínkách nejsou vyloučené sebeobranné situace s využitím defenzivní střelby. Nicméně důležitější než použití konkrétních obranných prostředků je způsob myšlení, vnímání a reagování, tedy vnitřní principy, kterých se by měl obránce držet.

Ostražitost

Tento aforismus, kterým začíná výcvik důstojníků v americké armádě, je možné rovněž aplikovat na člověka, který chce v dnešní společnosti dosáhnout určitého stupně bezpečí. Ostražitost je do jisté míry základní vlastností každého jedince. Přesto je možné, dále se jí učit a zlepšovat ji. Jestliže přijmeme fakt, že naše známé a všední okolí je ve skutečnosti nebezpečné, automaticky zostříme naše smysly. Na místě jsou v tom případě dvě základní pravidla:

• Musíte vědět, co je za vámi!

· Dávejte zvláštní pozor na cokoliv podezřelého ve vašem okolí!

Nejpravděpodobnější směr útoku je zezadu. Dávejte si na to pozor. Musíte mít oči i vzadu. Velká většina obětí násilí byla překvapena zezadu. Kdo předvídá situaci, vyhraje. Kdo nepředvídá, prohraje. Učte se ze zkušeností ostatních a nenechte se nikdy překvapit.

Ke cvičení ostražitosti si vyzkoušejte následující hru. Narýsujte si na papír mřížku, do kterého vepíšete X pokaždé, když se k vám někdo přiblíží zezadu, aniž byste o tom věděli. Pokaždé, když uvidíte vy někoho dříve, než on vás, napište do schématu O. Snažte se mít více O, než X. Jeden měsíc bez X znamená, že jste si vytvořili správné návyky. Anebo vyzkoušejte jinou věc – pozorujte kočku. Je těžké jí překvapit, že? Proč? Z velké míry je to samozřejmě díky jejímu vynikajícímu sluchu. Ale nejen proto. Pohybuje se velmi hbitě, využívá všechny své smysly naplno. Není zaujatá nepodstatnými věcmi. Nepřemýšlí nad svou prací, image nebo daní z příjmu. Na prvním místě je vždy její fyzické bezpečí. Dělejte to taktéž. Najdou se však lidé, kteří budou mít námitky proti tomu, jakou atmosféru tato rada vytváří. Budou naříkat, že „nechtějí takto žít“. Tito lidé nemají žádnou povinnost takto jednat, nemusí se touto radou řídit. Svět je ale krutý. A když si někdo přeje žít v tomto světě v klidu, musí se mu tak jako tak přizpůsobit. Přítomnost kohokoliv, kdo vás pečlivě pozoruje, musí být vysvětlena. Přítomnost kohokoliv, jehož jednání se zdá být zaměřené směrem k vám, musí být vysvětlena. Jestliže vás vysvětlení neuspokojuje, buďte připraveni zahájit potřebnou obrannou akci.

Všechno co bylo řečeno, může znít nepřiměřeně tajně až melodramaticky. Ale ten kdo kultivuje tzv. taktický přístup, to nebude pokládat za nepříjemné. Protože bezpečnostní pás nebo záchranná vesta jsou také příjemné a uklidňující právě tehdy, když je nepotřebujeme.

Rozhodnost

Pro normálního člověka je velmi těžké, změnit se během okamžiku v někoho, kdo dokáže učinit rychlý, rozhodný krok a vědět si rady v mimořádně nebezpečné, násilné situaci. Většina z nás není zvyklá na násilí, obzvláště ne na takové situace, které mohou být vyřešeny pouze požitím síly a násilí z naší strany. Tyto situace vyžadují vypětí všech sil. Díky nim se musíme změnit z kuřete v jestřába. Rozhodnost, podobně jako ostražitost, je do jisté míry základní výbavou osobnosti. Nicméně i na rozhodnost, stejně jako na ostražitost, může být kladen větší důraz. Ve formalizovaném způsobu boje je dána, nebo by měla být dána, příslušnými pravidly shora. V případě sebeobrany musí vycházet z nás samotných. A to je problém. Jestliže jste vystaveni násilnému fyzickému útoku, váš život závisí na výběru správného jednání a jeho přímočarého prosazení bez jakéhokoliv zaváhání. V takové chvíli není možné váhat. Na to není čas. Budete-li příliš přemýšlet, je dost možné, že zemřete. Je důležité pamatovat na to, že způsob jednání, který jste si zvolili, je do určité míry méně důležitý než to, jak rychle ho vykonáte. Problém je, že správný způsob jednání v situaci, kdy jsme pod útokem, je obvykle protiútok. To je všem v rozporu s naším normálním civilizovaným chováním a učinit takové rozhodnutí je pro každou normálně se rozhodující osobu poměrně těžké.

Kromě četných osobních zkušeností, které by většina z nás raději nechtěla získat, je pro kultivaci takové taktické rozhodnosti nejlepší cesta skrze úvahu: „Co bych dělal, kdyby …“ Tento druh taktického uvažování nám pomáhá snadněji dospět ke správnému taktickému řešení. Takový teoretický trénink v nás buduje sebejistotu o našich řešeních a postupně usnadňuje, tedy i zrychluje, schopnost činit rozhodnutí.

Jestliže je na nás veden útok, je nezbytné analyzovat situaci, okamžitě se rozhodnout pro náležitý způsob jednání a ihned ho vykonat vší silou, kterou můžete použít. Kdo bude váhat, určitě prohraje. Neváhejte. Buďte rozhodní!

Agresivita

V sebeobraně není iniciativa na naší straně. Útočníkovi je poskytnuta obrovská výhoda prvního úderu, anebo přinejmenším pokusu o něj (každá reakce je pomalejší než akce). Svou pozornost bychom proto měli obrátit na to, co může být přemoci násilí, kterému jsme vystaveni. „Nejlepší obrana je útok“. To je pravda, ale protože tuto zásadu nemůžeme v sebeobraně aplikovat doslovně, lze ji přeformulovat takto: „Nejlepší obrana je prudký protiútok“ (srovnej s českým právním řádem, který obranu útokem umožňuje – viz nutná obrana). Lidé, kteří nerozumějí boji, budou hned tvrdit, že tato poučka nemůže být platná díky počtu, velikosti, síle nebo výzbroji. Budou trvat na tom, že nikdo nezaútočí, aniž by měl rozhodující silovou převahu. To je sice možné, ale ne vždy platné.

Vítězství prudké reakce ze strany evidentně slabšího nad větší silou je lehce pozorovatelné v živočišné říši. Pudl odhánějící německého ovčáka od svého majetku, malý ptáček zahánějící nalétajícího jestřába apod. Agresivita s sebou nese nezměrnou morální sílu v jakémkoliv boji, ať útočném nebo obranném. A samotná skutečnost, že útočník neočekává agresi ze strany své oběti, ho obvykle zaskočí. Jestliže je zamýšlená oběť ozbrojená, dovednost se stává významnějším faktorem než počet. Člověk vybavený silnou, spolehlivou, krátkou, střelnou zbraní, který je vysoce kvalifikovaný v jejím použití, může na krátkou vzdálenost zničit oddíl mužů vybavených puškami, jestliže dokáže převzít iniciativu díky okamžité agresivní reakci proti nešikovně postavenému útoku. Taková dovednost je samozřejmě unikátní, dokonce (nebo možná hlavně) mezi našimi uniformovanými ochránci, ale je možné jí dosáhnout.

Jak můžeme rozvíjet agresivní reakci? Myslím, že odpověď je rozhořčení. Čtěte noviny. Dívejte se na zprávy. Zločinci nemají právo přiživovat se na nevinných občanech. Nemají právo chovat se násilně. Jsou to špatní lidé a vy jste zcela v právu cítit k jejich jednání odpor a vztek. Jestliže jste napadeni, vaše reakce nesmí být strach. Musí to být hněv. Tyto dvě emoce k sobě mají velmi blízko a velmi snadno můžete jednu z nich proměnit v druhou. V okamžiku napadení závisí váš život na schopnosti vyblokovat všechny myšlenky o vašem vlastním ohrožení a absolutně se soustředit na zlikvidování nepřítele. To vám umožní hněv. Nahněvaná je starší dáma drobného vzrůstu, která zahání ozbrojeného lupiče bytím kabelkou. A dobře dělá.

Když už se vám přihodilo to neštěstí, že jste byli napadeni, ostražitost vám poskytne malé varování, rozhodnost vám udělí správný směr jednání. A pokud tím směrem je protiútok, vykonejte ho s využitím všeho, co máte! Buďte naštvaní. Buďte agresivní.

Rychlost

Rychlost je absolutním základem jakékoliv formy boje, od šermířského souboje až po Šestidenní válku. Napoleon řekl: „Můžu ztratit bitvu, ale nikdy neztratím minutu.“ V sebeobraně tento způsob myšlení musíme posunout ještě dál: „Můžu ztratit tento boj, ale neztratím tuto vteřinu!“ I větší síla je evidentně k ničemu, jestliže jí nestihnete použít. Na divokém západě se říkalo: „Jednej s ostatními tak, jak by oni jednali s tebou. Ale jednej první!“ Amen.

Znovu zde pojednáváme pouze o sebeobraně, nikoliv o právu nebo morálce situace, kdy srazíte někoho k zemi, protože jste se domnívali, že by na vás mohl zaútočit (putativní obrana). Nicméně, obranu musíte zahájit tak rychle, jak to jen jde, a to v okamžiku, kdy rozeznáte úmysl útočníka ublížit vám. Jestliže nás útočník drží pod pohrůžkou násilí, máme nad ním výhodu reakční doby.

Při sebeobraně je v sázce váš život. Nemůžete se snažit jednat sportovně, hrát podle pravidel. Buďte rychlí, ne féroví. Hrajte v offsidu. Není zde žádný rozhodčí, který by to potrestal. Dokonalý boj skončí dříve, než si poražený vůbec uvědomí, co se stalo. Dokonalá obrana je protiútok, který uspěje dříve, než si útočník uvědomí, že si ukrojil příliš velké sousto.

Jestliže jste napadeni, proveďte odvetný úder okamžitě. Buďte nepředvídatelní. Buďte rychlí. Rychlost je vaše spása.

Rozvážnost

Neztrácejte hlavu. Ztratíte-li rozvážnost během smrtelně nebezpečné situace, pravděpodobně nepřežijete. Nezatěžujte se jakoukoliv improvizací, prostě jen neztrácejte hlavu. Vztek, i když kontrolovaný vztek, není překážkou efektivity. Sebekontrola je tím, co obvykle sociopatovi chybí. Použij vlastní sebekontrolu k jeho zlikvidování. Když útočíte rukama, buďte opatrní. Pamatujte, že úder pěstí do soupeřovy hlavy téměř vždy způsobí zranění vaší ruky. Strčit prst do útočníkova oka je jednoduší, bezpečnější a pravděpodobně přesvědčivější.

Když využíváte věci kolem sebe jako improvizovanou zbraň, použijte ji tak, abyste s ní co nejpravděpodobněji způsobili škodu, ale zbraň neztratili nebo nezničili. Vlastností improvizovaných zbraní, od deštníku až po pohrabáč, je jejich efektivnější využití oproti chladným zbraním. Mohou být totiž použity méně nápadně během jejich „objevení se“ a nápřahu. Tupým koncem byste měli mířit přímo do obličeje nebo krku. Používejte zbraň opatrně, rozvážně a tvrdě.

Když nákladně vytrénovaný policista jednoho z největších oddělení šestkrát netrefí zločince na vzdálenost přibližně 3 metrů (a nemyslete si, že se to nestává), jeho pochybení není způsobeno technickou neschopností trefit tak velký cíl, na takovou vzdálenost, což předtím musel prokázat na střelnici. Jeho selhání, a často jeho následná smrt, je způsobena nedostatkem koncentrace během střelby – ztrátou rozvážnosti. Pro některé lidi je schopnost zůstat klidný a rozvážný za stresujících podmínek přirozenější než pro ostatní. Ale rozhodně to není pro nikoho nedosažitelné. Je to otázka vůle. Jestliže víte, že můžete a musíte zachovat klid, pravděpodobně klid zachováte.

Během každého útoku zůstaňte rozvážní. A jestliže musíte střílet, střílejte přesně. To stejné platí o neozbrojeném boji. Jestliže musíte bojovat, útočte přesně a efektivně.

Nemilosrdnost

Kdokoliv vědomě a záludně zaútočí na druhého bez adekvátního důvodu, nezaslouží si ohleduplnost. I když morální a právní vnímání nám přikazuje vyhnout se tzv. „přehnané reakci“, jsme plně oprávněni cenit si života potenciální oběti více, než života destruktivního útočníka. Útočníka je nutné zastavit – okamžitě a kompletně. Kdo to je, proč si zvolil kriminální život, jeho sociální pozadí, jeho ideologická nebo psychologická motivace, rozsah zranění, která utrpěl v důsledku svého jednání – to všechno lze zvažovat později. Teď je vaší hlavní starostí zůstat naživu. Nechte útočníka, ať se bojí o svůj život. Nedržte se zpátky. Neútočte na něho poté, co už není schopen další akce. Ale buďte si jistí, že byl zastaven. Právní řád vám zakazuje oplácení, ale umožňuje vám prevenci situaci předejít. To, co uděláte, abyste zabránili dalšímu smrtelnému útoku, jestliže je zločinec stále schopen akce, je ospravedlnitelné. Ujistěte se proto, že to tak je a nebuďte svázaní svou ohleduplností či trpělivostí. Jinak můžete být zabiti.

Jestliže musíte použít ruce, udělejte to vší silou, kterou máte. Polovičaté plácání útočníka ze strachu, že mu ublížíte, ho tím spíše rozčílí. A protože už dříve ukázal, že je ochotný vás zabít, může se o teď pokoušet ještě důrazněji, jelikož jste ho sice zasáhli bolestivě, ale ne dost rozhodně. Když se rozhodnete udeřit, udělejte to tak tvrdě, jak jen můžete.

Když na vás zločinec zaútočí a nic se mu nestane, pravděpodobně z toho vyvodí, že to může udělat znovu. Jestliže ho v tom utvrdíte, uvedete v nebezpečí nejen váš vlastní život, ale i životy ostatních.

Jestliže je v ohrožení váš život, zapomeňte na to. Když na vás bude směřovat smrtelný útok, nebuďte hodní. Buďte drsní. Buďte tvrdí. Buďte nemilosrdní.

Překvapení

Překvapení je první princip ofenzivního boje. Nicméně privilegium dát první úder představuje luxus, který je zpravidla na straně útočníka. V tomto smyslu nemůže být řeč o strategickém překvapení na straně obránce. To ale neznamená, že obránce nemůže dosáhnout překvapení taktického. Podaří-li se vám udělat to, co útočník očekává ze všeho nejméně, můžete ho úplně setřást. Je známo, že tou nejméně očekávanou věcí je okamžitý, intenzivní protiútok. Princip překvapení je těsně spojen s principem agresivity. Neočekávané je současně vyvádějící z míry. Útočník vyvedený z rovnováhy je krátkodobě neschopen naplnit svůj záměr. To je okamžik, ve kterém by obránce měl být schopen zvrátit situaci. Čistě realisticky vzato mohu říci, že během každého útoku, kdy se obránce nedal, byl útočník naprosto překvapen. Rychlost, síla, výkonnost a agresivita protiútoku jsou značně variabilní, ale pouhý fakt jejich přítomnosti byl základní součástí jejich úspěchu. Zločinec neočekává, že se bude jeho oběť bránit. Nenechejte ho nikdy, aby si za oběť vybral vás. Ale pokud se to stane, překvapte ho.

5.9.Taktické zásady v sebeobraně

V následující podkapitole uvádíme příklady taktických zásad v různých prostředích. Ve specifických podmínkách jednotlivých kultur a subkultur se musí respektovat všechny místní aspekty a taktika musí být těmto aspektům přizpůsobena. Jednotlivé prostředí zde chápeme jako:

· známé bezpečné prostředí

· neznámé bezpečné prostředí

Známé prostředí je takové, které je familierní, například vlastní domov, domov rodičů a nejbližších příbuzných. Neznámé prostředí je veřejným prostorem. Bezpečné prostředí je takové, kde za normálních okolností nedochází ke konfliktům, konflikty jsou vždy anomálií. Nebezpečné prostředí je takové, kde se konflikt vzhledem k situaci očekává, například opuštěná místa, místa se zhluky sociálně nepřizpůsobivých občanů apod.

Taktické zásady ve známém bezpečném prostředí (domov)

• Funkční světla u vchodů.

· Světla se senzorem pohybu před i za domem.

· Pokud nikdo není doma, používat časovač pro zapnutí rádia a světel.

· Kvalitní a bezpečné zámky ve dveřích a oknech.

• Instalovaný domovní alarm.

· Pokud se stěhujete do nového domu/bytu, vždy vyměnit všechny zámky.

· V telefonním záznamníku nepoužívat odkazy na to, kdy/dokdy nebudete doma.

· Vždy si ověřte, kdo stojí přede dveřmi před tím, než je otevřete.

· Pokud se jedná o zaměstnance elektráren, vodáren, atd. žádejte o zaměstnanecký průkaz (případně si návštěvu ověřte na veřejném telefonním čísle).

• Nepouštějte dovnitř cizí lidi.

· Měli byste znát sousedy a také to, jestli se na ně můžete v případě nouze obrátit.

· Neschovávejte si náhradní klíče na lehce dostupném místě (pod rohožkou).

· Nikdy nesdělujte osobní informace (věk, adresa, celé jméno, s kým žijete, atd.) do telefonu, emailu, sociálních sítí.

· Zajistěte si v domě únikovou cestu, anebo bezpečnou místnost, kde budete moci přečkat v případě nouze.

· Při budování zahrady myslete na to, aby se v ní nedalo schovat.

· Schovejte si na vhodném místě bezpečnostní mobil, abyste mohli zavolat policii.

Taktické zásady v neznámém bezpečném prostředí (na ulici)

· Vyhýbejte se neznámým skupinkám lidí.

· Pokud vás někdo sleduje, nechoďte domů, ale na veřejné místo (nejlépe policejní stanici).

· Pohybujte se zpříma, sebevědomě, abyste nebudili dojem lehké oběti.

• Nikdy nestopujte.

· Za tmy, nebo v nebezpečném prostředí nepoužívejte bankomat.

· U cesty se pohybujte v protisměru, abyste viděli, kdo kolem vás projíždí.

· Řekněte doma kam jdete, s kým a kdy se pravděpodobně vrátíte.

· Nepřetěžujte se mnohými taškami, vaky a jinou batožinou. Ruky musí zůstat volné.

• Nikdy nenoste sluchátka.

· Za chůze, nebo když stojíte (na ulici, na zastávce), nečtěte.

· Tašku, kabelku, atd. noste tak, aby vám nevypadla z ruky, nebylo možné ji vytrhnout.

· Pokud se vás neznámý člověk něco ptá, zůstaňte v bezpečné vzdálenosti. Používejte skrytý střeh.

· Používejte oblečení (obuv) ve kterých se můžete pohybovat.

Taktické zásady v neznámém bezpečném prostředí (v autě)

· Klíčky mějte připravené, když se blížíte k autu.

· Rozhlédněte se kolem vašeho auta. Pokud jsou tam podezřelé osoby, raději počkejte, až odejdou.

· Před nastoupením zkontrolujte automobil zvenku (zda není poškozený) i zevnitř (zadní sedadla)

• Nezastavuje stopařům.
• Dveře zamykejte a zavírejte okna.

· Udržujte automobil v dobrém technickém stavu.

· Parkujte na bezpečných a osvětlených parkovištích.

· Na volné sedadlo nepokládejte cennosti. Noste je u sebe, nebo pod sedadlem.

Taktické zásady v neznámém bezpečném prostředí (v dopravním prostředku)

· Konverzujte obezřetně. Nikomu neříkejte, kam jedete.

· Buďte ostražití u nastupování i vystupování.

· Pokud kupujete jízdenku, připravte si přesný obnos.

· Pokud je to možné, sedejte si blízko řidiče, nebo u východu.

Instruktor sebeobrany Richard Dimitri vytvořil jako pomůcku pro obecný přehled taktiky v sebeobraně tzv. 20 příkázání neozbrojeného boje:

• Vždy buď ostražitý
• Žádné limity nejsou

· Nikdy nepředpokládej. Předpoklady jsou matkou všech selhání

· Nejdřív poraž nepřítelovu mysl, jeho tělo bude porážku následovat

· Nikdy nezkoušej. Zkoušení obsahuje možnost selhání

· Dělej věci jednoduše, přímo a efektivně

· Přežij za každou cenu – neutralizuj nepřítele všemi prostředky, aby tě nezabil

· Čím více potu ve výcviku, tím méně krvi v boji (U.S. NAVY SEALS)

· Prohraješ jenom tehdy, pokud skončíš, nebo zemřeš. Neskonči a nezemřeš

• Nejsou zde pravidla

· Nejlepší obrana je silný útok

· Nejlepší útok je silná obrana

· Pokud to nejde, změň to

· Nauč se zákony svého města

· Začni, dělej, ukonči a zmiz

· Získej převahu rychlostí

· Nedělej nic neužitečné (Musashi)

· Drž svoje ego pod kontrolou

· Nikdy nenechávej emoce kontrolovat tvoji intuici

· Nauč se soucitu a odpouštění

Vilfredo Frederico Alfredo Pareto vytvořil tzv. ekonomické optimum, které hovoří, že 80 % důsledků pramení z 20 % příčin. Paretův princip můžeme aplikovat i v sebeobraně. Zkuste popřemýšlet, které aspekty jsou v jednotlivých složkách důležitější:

• Z pohledu útoků:

o 80 % útoků pramení z 20 % technik útoků (nejčastější útoky?)

· Z pohledu výcviku sebeobrany:

o 80 % úspěšné sebeobrany pramení z 20 % složek sebeobrany (co rozhoduje o sebeobraně

· Z pohledu fází cyklu konfliktu?

· Z pohledu technik sebeobrany?

· Z pohledu faktorů střetnutí?

• Z pohledu fází obrany?

5.10. Faktory střetnutí v sebeobraně

Na výsledek sebeobranné situace má vliv mnoho skutečností. Můžeme říci, že do procesu obrany vstupuje v podstatě nekonečné množství proměnných, přičemž většina z nich je pro obránce předem neznámá. V podstatě neexistuje možnost, jak se na všechny potenciální okolnosti připravit. Některé proměnné mají vliv jak na obránce, tak i útočníka. Je to např. prostor, ve kterém ke konfliktu dojde, teplota vzduchu, osvětlení, povrch apod. Jiné proměnné mají vliv pouze na obránce (aktuální stav ostražitosti, stupeň překvapení), protože útočník je vždy v časové výhodě. Útočník má obecně výhodu v tom, že některé proměnné může předem stanovit např. výběrem místa a času útoku, volbou vlastní polohy vůči slunci apod. Pokud tuto složitou situaci zjednodušíme, můžeme hovořit o určitých faktorech střetnutí, které mají vliv na výsledek interakce mezi obráncem a útočníkem. Jsou to limitující faktory sebeobranné situace. Náchodský (2006) rozděluje faktory střetnutí na základní a vedlejší.

Základní faktory střetnutí:

1. Faktor psychologický

• Je vyjádřením umění udržet si v reálně nebezpečné, psychicky zátěžové situaci psychickou stabilitu. Prakticky to znamená dokázat v situaci bezprostředního ohrožení či momentě napadení překonat projevy strachu, úzkosti, paniky, hrůzy, trémy, vzteku, zuřivosti apod. Projev těchto negativních instinktivních reakcí (negativních emocí) způsobuje ústup racionálního myšlení do pozadí a následné taktické chybování, které by se mohlo pro napadeného stát osudným.

Faktor taktický

• Souvisí s pravidly účinného jednání a chování, tj. takového taktického jednání a chování, které umožňuje plně využít nacvičené pohybové techniky ve vedení střetného boje, které povedou k vítězství nad protivníkem, anebo umožňuje umět se k reálně nebezpečné situaci správně, šikovně postavit – být ve svých postupech pro následné uplatnění technik chytřejší než soupeř.

Faktor technický

• Je vlastním fyzickým řešením reálně nebezpečné situace (např. napadení), a to správným výběrem účinných bojových technik.

Vedlejší faktory střetnutí:

• oblečení – ovlivňuje podstatným způsobem pohyblivost
• obutí – ovlivňuje stabilitu
• klimatické podmínky – velké teplo nebo naopak chlad a zima či mráz podstatně ovlivňují dýchání zvláště při fyzické zátěži netrénovaného, oslnění slunečním svitem, zaslepení padajícím sněhem, deštěm, zvířeným prachem apod.
• prostorové podmínky - podstatně ovlivňují manévrování a uplatnění prvků pohybu v sebeobranné situaci, napadení v malých prostorech jsou vždy velmi nebezpečná (např. výtah, koupelna, kde je kluzko apod.)
• profil terénu – rovněž ovlivňuje stabilitu a stanovuje míru fyzické náročnosti na účastníky střetu
• použité zbraně – vždy znevýhodňují neozbrojeného, a to jak psychicky, tak i materiálně
• divácká kulisa – tzv. „čumilové“ mnohdy způsobují nervozitu a podvědomou obavu o ztrátu vlastní důstojnosti
• osobnost protivníka – zvláště migrace cizinců, kteří mnohdy přicházejí z horších podmínek a doufají v lepší, a jsou proto schopni zajít až do krajnosti, podstatně střet ovlivňuje. Jiný žebříček hodnot, jiná kultura a výchova, osobní zkušenosti z vedených válek i minulé kriminální činnosti mohou být v případech napadení (zvláště cizinci) skutečnou hrozbou

Všimněte si, že tři faktory střetnutí jmenované Náchodským, odpovídají složkám přípravy v sebeobraně. V tom případě je třeba dodat, že existuje ještě jeden základní faktor střetnutí – kondiční.

Faktor kondiční

• Kondiční úroveň má zásadní vliv na vývoj a výsledek sebeobranné situace. Platí zásada, že v případě střetu dvou stejně takticky, psychicky a technicky zdatných jedinců vyhraje ten, který je zdatnější kondičně, tedy fyzicky silnější. Rovněž platí, že obránce může být vynikající technik, jeho dovednosti např. v bojových uměních mohou být vskutku impozantní, ale proti nepoměrné větší fyzické síle to většinou nestačí. Je potřeba nežít v iluzi vytvořené akčními filmy nebo mystickými příběhy o mistrech bojových umění, které často líčí vítězství techniky, zkušeností a téměř nadpřirozených schopností nad hrubou silou. I neobratně a nešikovně použitá síla a hmota mohou snadno zvítězit nad technikou a taktikou. Kondiční příprava je velmi důležitá, věnuje se jí proto závěrečná kapitola.

5.11. Načasování obrany

Načasování obrany je důležitou součásti sebeobrany nejenom z hlediska její úspěšnosti, ale také z hlediska právních aspektů a možného extenzivního excesu v nutné obraně.

Taktika načasování obrany spočívá nejen ve výběru způsobu odvracení útoku (úpolové techniky, volby zbraně apod.), ale především ve výběru okamžiku zahájení obrany – načasování. Obránce je v načasování obrany značně limitován schopností předvídat vývoj situace (anticipace), percepcí začínajícího útoku, reakční schopností a rozhodovacím procesem. Jak je všeobecně známo, každá reakce je vždy pomalejší než akce.

Z hlediska načasování umožňují uvedené faktory obránci tři druhy reakce podle okamžiku zahájení obrany vzhledem k útoku a to:

• Obrana útokem (před útokem)

o Preventivní útok

o Preemptivní útok

• Obrana protiútokem (během útoku)

· Obrana následným útokem (obrana po útoku)

Je třeba si povšimnout souladu načasování obrany s tradiční strategií v bojových uměních. V tradičních strategiích nalézáme shodný přístup s dnešním přístupem načasování obrany. Tradiční strategické přístupy byly následující:

· Sen no sen: obrana (útok je již dokonán) - protiútok

· Go no sen: protiútok (obrana v průběhu útoku)

· Sen sen no sen: útok (obrana v době iniciace útoku)

V sebeobraně respektive v načasování sebeobranné akce, je nutné postupovat dle právních a etických aspektů jednotlivých zemí. Je zapotřebí si uvědomit, že některé právní a etické aspekty kolidují s efektivností sebeobrany.

Obrana útokem

Obrana útokem, tedy anticipatorní obrana v časové ose předbíhá samotný akt útoku. Tento pojem se používá také v mezinárodním právu, kdy jde o takové jednání státu, kdy je útok veden preventivně. V poslední době jsme byli svědky několika takových konfliktů, které se odehrály jako boj proti terorizmu.

V osobní sebeobraně může nastat konflikt s legalitou takovéto obrany, protože obrana je zde ztotožněna s útokem. Pro lepší teoretické rozlišení rozdělujeme obranu útokem do dvou skupin:

• Preventivní útok (obrana)
• Preemptivní útok (obrana)

Preventivní útok a preventivní obrana vykazují tyto znaky:

• Předpokládáme, že hrozí nebezpečí.

· Cílem je znemožnit potenciální útok.

• Útok potenciálně hrozí.

U preventivního útoku a preventivní obrany je zejména důležité, že pouze předpokládáme hrozící nebezpečí a hrozícínebezpečí budoucího útoku. Cílem je, aby možný potenciální útok vůbec nenastal. Z hlediska nutné obrany je tato sebeobranná situace nejvíce sporná a její legitimita platí pouze za velmi specifických podmínek. U soudu bývá toto jednání často bráno jako putativní, tedy domnělé. Proto je nutné, při preventivním jednání zohledňovat pozadí útočníka (zločinecké charakteristické rysy).

Preemptivní útok a preemptivní obrana v časové ose, následuje za preventivním útokem a vykazuje tyto znaky:

• Nebezpečí skutečně hrozí
• Cílem je znemožnit plánovaný útok
• Útok skutečně hrozí

U preemptivního útoku nebezpečí skutečně hrozí (útočník je například ve střehovém postoji a zkracuje vzdálenost směrem k oběti). Cílem je tedy, aby nenastal hrozící útok a útočník se nerozvinul do útočné akce. Institut nutné obrany myslí i na tuto eventualitu a explicitně ji zavedl do příslušné zákonné normy.

Dle právního systému v ČR, je možné vykonávat obranu tehdy, kdy útok přímo hrozí nebo trvá. Proto je třeba být velice důkladný při aplikaci obrany. Je třeba umět rozlišit jednotlivé znaky, které bezprostředně slouží k cílenému útoku (zkracování vzdálenosti v kombinaci s agresivním jednáním). Jestliže jsme si jisti, že jednání útočníka ohrožuje naše zdraví či život, je možné provést obranou akci.

5.12. Časová osa činností v sebeobraně

Z hlediska časové osy v sebeobraně jsme schopni určit základní fáze, které lze definovat z hlediska technického, taktického, psychologického apod. Obecně se jedná o tyto fáze:

• Navázání kontaktu

o Vytvoření kontrolované situace vstoupením do útoku (spear, shield, pensador, …)

• Eliminace útoku a útočníka
• Kontrola

o Únik

o Fyzická kontrola

Tyto fáze znázorňují postup nebo respektive řešení útoku. Každá fáze má své specifické rysy, které ji charakterizují.

5.13. Navázání kontaktu

U fyzického útoku a obrany vždy dochází k navázání kontaktu mezi útočníkem a obráncem. Útok je způsob navázání kontaktu, kdy útočník se snaží způsobit oběti fyzické zranění. Z toho vyplívá, že samotné navázání kontaktu musí být iniciováno také obráncem. Obránce musí být ve fázi navázání kontaktu aktivní, aby v časové ose předběhl útočníka a navázal kontakt dřív, než on.

Navázání kontaktu se uskutečňuje do polohy, která umožní eliminovat prvotní útok (nebo hrozící útok) a současně je polohou, která umožňuje efektivní následnou obranu. Takovéto navázání kontaktu někdy nazýváme také vstup do útoku, nebo vstup do soupeře.

Při vstupování do soupeře využíváme přirozené pohybové reakce. Z hlediska technického, taktického, psychologického i fyziologického rozlišujeme dva krajní způsoby vstoupení. Mezi nimi se nacházejí další techniky podle specifik jednotlivých sebeobranných systémů:

• Natažené paže – odtlačování
• Pokrčené paže – ochrana

Pokud obránce používá natažené paže ke vstupu do útoku, tak se obránce z psychologického hlediska zaměřuje na útočníka. Odtlačuje nebezpečí, snaží se jej držet daleko od sebe. Tento způsob vstupu je v souladu s taktikou obrany protiútokem. Obrana je současně útokem.

Pokud obránce používá pokrčené paže ke vstupu do útoku, tak se obránce z psychologického hlediska zaměřuje na sebe. Snaží se chránit sám sebe. Tento způsob vstupu je v souladu s taktikou obrany následným útokem. Obránce se kryje před primárním útokem a okamžitě hledá u útočníka slabé místo pro protiútok.

Techniky vstoupení do útočníka musí splňovat jisté podmínky, které umožní efektivně pokračovat v obraně:

· Ochrana těla, zejména vitálních oblastí.

· Možnost plynulého přechodu do útoku (obrana je útokem).

· Ochrana proti různým útokům (údery, úchopy; z různých úhlů; různé síly).

· Možnost použití v různých polohách a za různých podmínek.

Jednotlivé sebeobranné systémy používají specifické pohybové vzorce pro vstoupení do útoku. Vyčerpávajícím způsobem je analyzoval Morisson v článku Definingthe default position, který je dostupný online.

Reakci, která způsobuje pohyb s nataženými, nebo pokrčenými pažemi někdy nazýváme úleková reakce (angl. flinch), protože je reflexní odpovědí na úlek, na nečekaný zrakový, sluchový apod. vjem. Tyto úlekové reakce jsou přirozené, a proto jsou považovány za efektivní při obou typech vstupů.

Natažené paže – odtlačování

Mezi nejznámější a nejpoužívanější vstupy využívající natažené paže bezesporu patří S.P.E.A.R. (kopí) Tonyho Blauera.

Systém S.P.E.A.R. je vůbec první sebeobranný systém, který je založen na reakcích (reflexech). Samotný systém se inspiroval získanými poznatky lidského chování v situacích, kdy člověk čelí strachu a násilí. Jednotlivé reflexní reakce jsou transformovány na účinné obranné opatření a bojovou taktiku, tedy na S.P.E.A.R. Jelikož se jedná o využívání reflexních reakcí, tak tento systém nevyžaduje složité motorické dovednosti. Smysl celého systému je, že rychlá vrozená reakce, umožní díky své přirozenosti, se rychleji dostat do pozice, ze které je člověk schopen získat psychickou kontrolu nad sebou a fyzickou kontrolu nad útočníkem.

Poloha Cowcatcher Lee Aldridga

Lee Aldrige vychází ze základní pozice s názvem „Cowcatcher“. Pozice je určena k rychlé tvorbě obranné bariéry. Natažené paže směřují na obličejovou část útočníka. Tento typ vstupu je založený na dynamickém pohybu paží a pevném postoji.

Základní pravidla „Default“ výchozí pozice:

• Chrání hlavu z několika úhlů.
• Eliminuje útok.
• Připravuje obrannou techniku.

Lee Aldrige při použití Cowcatcher vychází z tvrzení, že: „Čas v sebeobranné situaci je luxus, který bohužel nemáme, a proto je nutné si ho získat “

Pokrčené paže – ochrana

Poloha Shield Richarda Ryana

Vstup s pokrčenými pažemi, u kterého se tlak do útočníka přenáší lokty, vytvořil Richard Ryan.

Obrázek 15a zachycuje pohyb do pozice štítu, kde zvednuté ruce slouží k absorpci jakéhokoliv útoku na předloktí, lokty a ramena.

Obrázek 15b zachycuje polohu zadní nohy, která slouží jako stabilizátor postoje.

Tento technický prvek byl vyvinut v roce 1980. Jedná o jednoduchou efektivní techniku chránící základní funkce (krk, obličejovou část) a umožňující důraznou obranu. Jako předností tohoto technického prvku je bráno, že v této úlekové reakci se snažíme udržet oční kontakt. Richar Ryan vychází z tvrzení: „Těžko se odvrací útok, který nejde vidět“.

Poloha Crazy Monkey Rodneyho Kinga

The cover and fend.

Pozice je prováděna umístěním obou dlaní na temeno hlavy. Tím dochází, že předloktí a loky pokrývají obličej a bradu. Tato výchozí poloha není nikdy statická. Jedná se o polohu, která je neustále v pohybu a to nám umožňuje pokrýt celou hlavu. Rodney King tuto pozici přirovnává k přehnanému „mytí vlasů“. Pohybem hlavy doleva a doprava se stáváme těžko zasažitelným cílem.

Vždy dbáme na posouvání paží, aby stále vytvářeli obranu. Přední strana předloktí a loktů eliminuje přímé údery, zatímco vnější ramena lze pevně uzavřít na pokrytí obloukových úderů. Tato metoda je používána u CQB taktiky a v MMA.

Poloha Pat O’Neilla

Tato poloha využívá základní polohu paží odvozenou ze systému výcviku policie v Šanghaji. Poloha umožňuje vstup do útočníka pomocí vodorovného nastavení paží (jedna paže je na horní straně a druhá paže je před obličejem), kdy hlava je neustále v krytu. Malá mezera mezi pažemi nám poskytuje oční kontakt s útočníkem. Tím se stává vstup důraznější. Ovšem samotná poloha paží nestačí, důležitý je dynamický pohyb dolních končetin. Nastavení paží s dynamickým pohybem směřují většinou do úrovně obličeje a krku. Tyto dvě oblasti jsou dosti zranitelné, a proto se na ně zaměřujeme.

Poloha v systému KFM Keysi fighting method

Základní poloha systému KFM je PENSADOR. Ovšem často se setkáváme s názvem „Thinking Man“, tedy „myslící muž“ nebo také můžeme použít slovní obrat myslitel. Pensador se stal jakousi ochrannou známkou systému KFM. Jde o využití pevné obranné formace, kde předloktí pokrývají nejdůležitější část těla (hlavu). Díky této poloze je schopen obránce se bránit před různými údery pěstí či lokty. Pozice není statická, ale je považována za dynamickou. Obránce na základě nastavení pozice Pensador se může dostávat do pohybu spolu s pažemi, které jsou vyšší než útočník. Z toho vychází získání kontroly nad útočníkem a následné aplikování série obranných úderů. Mezi časté obranné údery v KFM jsou využívány háky na ramenní kloub, údery lokty a kladivové údery do zadní části krku. Vždy po sérii obranných technik, obránce provádí okamžitý únik.

Poloha Pensador je výrazně určena pro boj v kontaktní vzdálenosti a při boji proti více útočníkům, která byla vyvinuta na základě bojů v dolech ve Španělsku.

Poloha v systému Shivworks

Poloha vyvinutá Southnarcem v systému Shivworks (Southnarc vystupuje pod pseudonymem a chrání svou identitu).

Southnarc je on-line pseudonym pro údajného asistenta velitele „mnohoinstucionální“ protidrogové jednotky nacházející v jížní části Spojených států. Vytvořil specializovaný obranný prostředek, který slouží jako obranný vstup. Tato pozice je založena na kombinaci krytu pokrčené paže a natažené paže. Pokrčená paže chrání oblast hlavy a natažená paže tvoří prostor pro různé typy úderů. Údery nejsou specificky dány, ale vždy vychází z výchozí polohy. Southnarc založil systém na zkušenosti vězeňských útoků a policejní taktiky.

5.14. Technické prostředky v sebeobraně

Za technické prostředky považujeme jednotlivé obranné techniky v sebeobraně. Používání technický prostředků považujeme jako poslední řešení konfliktní situace, jelikož v některých případech nezbývá jiná možnost.

Pro technické prostředky platí, že jsou stejné jak pro obránce, tak i útočníka. Oba mohou ve vzájemném střetu použít cokoliv, co bude v daném okamžiku příhodné. Útočník má však vždy výhodu překvapení. Může si předem rozmyslet a připravit techniku nebo zbraň, s kterou napadne obránce. Z toho útočník vyvozuje, že obránce nebude schopen své technické prostředky použít.

Technické prostředky jsou obvykle chápány dvojím způsobem. V úpolových disciplínách se jimi rozumí konkrétní bojové techniky. V sebeobraně jsou technickými prostředky jak úpolové aplikace, tak různé zbraně (včetně těch, které jsou používány na dálku, tzn. bez přímého kontaktu mezi útočníkem a obráncem). V této učebnici pojednáváme pouze o technických prostředcích ve smyslu úpolových aplikací (případně použití zbraně), nikoliv o technických zařízeních (zbraních) jako takových.

Přestože cíle sebeobrany a ostatních úpolových disciplín jsou různé, sebeobrana dodnes čerpá z bojových zkušeností, které se uchovaly v bojových uměních a úpolových sportech. Inspirace taktickými, psychologickými, tréninkovými i technickými principy převážně z bojových umění je na místě. Většina moderních sebeobranných systémů eklekticky vybírá principy z různých tradičních bojových umění i moderních úpolových systémů.

Použití technických prostředků je závislé na všech okolnostech sebeobranné akce, a závislé na vnitřních a vnějších podmínkách. Richard Dimitri definoval principy obrany, které vymezují použité technické prostředky:

• Ekonomika pohybu

o Dostatek energie je klíčový pro přežití

• Neukazovat soupeři pohybový záměr

o Postoj, pohled, přípravné pohyby, atd. nesmějí prozradit, jakou techniku hodláme použít

• Vytvoření příležitosti pro úder a obranu

o V různých situacích, v různých scénářích

• Primární cíle

o Podle vážnosti situace, vitální zóny

• Taktilní senzitivita

o Cítit a využít soupeřův kontakt

V souvislosti s principy obrany Richarda Dimitriho považujeme za vhodné zmínit jeho koncept technických prostředků. Podobně, jako jiní autoři a instruktoři, i on se zabýval tím, jaké techniky potřebujeme v sebeobraně. Richard Dimitri rozlišuje:

• Nástroje (tool)
• Techniky (technique)

Nástroje (tool)

Jsou obecné pohybové vzorce pro splnění nějakého pohybového úkolu. Například úder, kop, zámek … tedy jakýkoliv spontánně provedený pohyb odpovídající situaci podle taktického záměru s maximální účinností. Takovýto pohyb není potřeba učit, pouze upravovat pohybový vzorec, který je pro danou osobu přirozený. Nástroje (tool) se od člověka k člověku liší.

Techniky (technique)

Na rozdíl od nástrojů, techniky (technique) jsou konkrétní, komplexní, specifické odpovědi (obvyklé v tradičních systémech) na specifický útok. V šótokan karate je tedy technika přímého úderu zcela jiná, než je tomu v klasickém boxu, a u obou odlišná, než v jungčchuan. Technika je postavena na principech konkrétního systému, nástroj je postaven na přirozené reakci člověka. Z tohoto hlediska je pro laickou sebeobranu vhodné používat spíš nástroje, než techniky.

Technické prostředky v sebeobraně

• Beze zbraně
• Se zbraní

Techniky beze zbraně

• střehy (polohy připravenosti k boji)

· změny střehů (přechody mezi polohami připravenosti k boji)

• přemístění (suny, kroky, chůze, běh)
• úhyby (manévrování tělem)
• kryty (bloky proti útočným technikám)
• údery (útočné techniky pažemi)
• kopy (útočné techniky nohama)

· páky (uvedení kloubních spojení do nefyziologických poloh)

· úchopy (útok sevřením ruky za části těla nebo oděvu)

· objetí (navázání kontaktu sevřením paže nebo paží kolem těla nebo jeho částí)

· držení (blokování protivníka tak, že nemůže změnit polohu)

· hody (vychýlení s následným pádem protivníka na zem)

• pády (pádová technika)

· strhy (vychýlení a hod protivníka na zem pomocí vlastního pádu)

· podmety (narušení protivníkovi stability podražením nohou s následným pádem)

· tlaky (použití částí těla k působení silou na citlivá místa těla protivníka)

· kousání (použití stisku zubů ke způsobení bolesti nebo zranění)

• trhání (trhání měkkých tkání)
• aj.

Techniky se zbraněmi

· Úpolové – použití zbraně v přímém kontaktu

o připravené (teleskopický obušek, hůl, nůž, boxer, paralyzér aj.)

o improvizované (klíče, tužka, hřeben, rtěnka, láhev, sklenice, židle aj.)

· Neúpolové – použití zbraně bezkontaktně na větší vzdálenost

o nesmrtící (slzný sprej, tekutá střela, taser aj.)

o smrtící (krátká střelná zbraň, dlouhá střelná zbraň)

Střeh

Střeh je poloha připravenosti k boji. Tato poloha by měla být obráncem zvolena v okamžiku, kdy vyhodnotí jednání druhé osoby jako potenciálně nebezpečné (oranžový stupeň ostražitosti). Střeh musí odpovídat potřebám situace a současně být pro obránce přirozený. Správně provedený střeh by měl splňovat následující kritéria:

· účelnost (střeh vyhovuje potřebám situace – viz skrytý, obranný, bojový střeh)

· stabilita (střeh je stabilní, hmotnost těla je rovnoměrně rozložena, kolena uvolněně pokrčená)

· pohyblivost (střeh umožňuje rychlé změny poloh a přemístění do všech stran)

· funkčnost (střeh je plně funkční pro navazující obranné i útočné akce)

· přirozenost (střeh je pro obránce snadno vykonatelný a přirozený, musí být přizpůsoben jeho individuálním možnostem)

· faktor psychologický (střeh dodává obránci jistotu, pocit stability a bezpečí; na útočníka střeh musí působit podle účelu, za kterým ho obránce zvolit – obranný pro deeskalaci násilí, bojový pro zastrašení apod.)

V praxi mohou být využity různý druhy střehů podle jejich funkce a polohy, ve které jsou prováděny. Základní druhy střehů jsou:

• Podle funkce

o skrytý střeh

o obranný střeh

o bojový střeh

• Podle polohy

o střeh v postoji

o střeh v kleku

o střeh v sedu

o střeh v lehu

• Podle laterality

o pravý střeh

o levý střeh

• Podle výšky

o Vysoký

o Střední

o nízký

Boj může probíhat v podstatě v jakékoliv poloze, která je vynucena situací. Proto je třeba zvolit správný střeh pro danou situaci (polohu). Obecně platí, že střeh je volen podle tzv. silné ruky. Praváci zaujímají levý střeh (levá ruka vpředu), leváci pravý střeh (pravá ruka vpřed). Tato poloha je vhodná pro obranu, protože přední ruka navazuje kontakt, blokuje, vytváří příležitost pro úder apod. Zadní ruka vede rozhodující útok nebo používá zbraň. V této učebnici se věnujeme pouze střehům v postoji. Volba střehu je důležitá i vzhledem k taktice řešení konfliktní situace. Z tohoto hlediska má zásadní význam vysvětlení střehů podle funkce.

Mezi další hlavní dělení střehu je třeba zmínit tři základní typy střehu, které využíváme v sebeobranných situacích.

· Skrytý střeh - využíván při verbální konfrontaci, která může rychle přejít na fyzický útok. Jedná se o indiferentní gesta

· Obranný střeh – vychází z přirozených obranných reakcí, jádro pohybu je fylogeneticky dané

o Ruce natažené před sebou (odtlačování nebezpečí)

o Ruce u sebe, chrání hlavu, krk a hruď.

· Bojový střeh – umožňuje bezprostřední aktivní bojovou odpověď. Odpovídá sofistikovaným střehům v jednotlivých úpolových systémech.

Skrytý střeh

Skrytý střeh je poloha připravenosti určená především pro pre-konflikt. Jedná se o polohu těla, která je vhodná pro zahájení obrany (plní funkci střehu), ale na útočníka nepůsobí agresivně, bojově (nevypadá jako střeh). V praxi lze podle situace použít celou řadu skrytých střehů. Ovšem poloha nohou (postoj) je vždy stejná (šířka postoje na šíři ramen, délka postoje přibližně 1,5 x šíře ramen). Hmotnost rovnoměrně rozložena na přední a zadní noze (50:50). Střehy se liší v poloze paží a trupu.

Obranný střeh

Obranný střeh je poloha připravenosti určená pro prekonflikt i konflikt. Jedná se o polohu těla, která je vhodná zejména pro obranu (odtlačení útočníka, krytí útoků apod.), ale i protiútok.

Bojový střeh

Bojový střeh je určen pro situaci, kdy konflikt již nastal a dochází k vzájemnému boji. Ten je charakteristický střídáním útoku a obrany na obou stranách aktérů konfliktu.

5.15. Vzdálenost v sebeobraně

Vzdálenost v sebeobraně je vyjádřením vzájemného postavení útočníka a obránce vzhledem k velikosti prostoru, který je odděluje. Každá vzdálenost odpovídá různým taktickým situacím. V sebeobraně rozlišujeme čtyři vzdálenosti:

• dlouhá vzdálenost
• střední vzdálenost
• krátká vzdálenost
• kontaktní vzdálenost

Dlouhá vzdálenost

Při dlouhé vzdálenost odděluje útočníka a obránce prostor, který musí jeden z nich překonat několika kroky. Jinak není možné mezi sebou navázat kontakt. Dlouhá vzdálenost bývá mezi aktéry konfliktu např. v situaci, kdy se útočník k obránci teprve přibližuje (pre-konflikt). Dlouhá vzdálenost je také typická pro použití zbraní. Útočník např. z velké vzdálenosti obránce zastrašuje nebo vyhrožuje. Další možnou situací je použití střelné zbraně.

Střední vzdálenost

Při střední vzdálenosti odděluje útočníka a obránce prostor, který lze překonat jedním sunem nebo krokem a navázat kontakt. Střední vzdálenost je typická pro začátek nebo průběh konfliktu.

Krátká vzdálenost

Při krátké vzdálenosti odděluje útočníka a obránce prostor, který není potřeba překonat přemístěním. Pro navázání kontaktu stačí zvednutí končetiny. Krátká vzdálenost je typická pro začátek nebo průběh konfliktu.

Kontaktní vzdálenost

Při kontaktní vzdálenosti mezi útočníkem a obráncem není žádný prostor. Jejich těla se navzájem dotýkají větší plochou, jsou v těsném kontaktu. Vzdálenost už není možné zkracovat. Ke kontaktní vzdálenosti dochází při boji v klinči, ve stísněných prostorech, při boji na zemi apod. Kontaktní vzdálenost je typická pro průběh konfliktu nebo jeho ukončení.

Vzdálenosti dle technických prostředků v sebeobraně:.

• Vzdálenost vs zbraně

o dlouhá vzdálenost

o útočník zastrašuje pomocí zbraně

• Vzdálenost vs kopy

o krátká vzdálenost

o často dochází přechod z kopů na údery

• Vzdálenost vs údery

o krátká vzdálenost (boxerská vzdálenost)

• Úchopová vzdálenost

o krátká vzdálenost

o aplikace úchopů, úderů a kopů

• Zápasová vzdálenost

o kontaktní (grapplingová) vzdálenost

o v postoji i na zemi

Výhody a nevýhody krátkých vzdáleností:

Výhody

· možnost cítit pohyb soupeře (taktilní percepce)

· velká pravděpodobnost, že soupeř neumí bojovat v krátké vzdálenosti

· kontrola nad soupeřovými končetinami

· vitální zóny soupeře jsou lehce dosažitelné

· využití těla soupeře jako štítu u útoku více útočníků

· možná kontrola a odzbrojení útočníka

Nevýhody

· to samé jako výhody – útočník to může také využít

• nebezpečí použití skryté zbraně

Výhody a nevýhody kopů v sebeobraně:

Výhody

• dlouhá vzdálenost
• velká síla

· nízké kopy je těžké blokovat (jsou neočekávané a mimo zorné pole)

• umožňují zastavit útočníka

Nevýhody

• delší čas provedení
• přípravný pohyb může být odhalen

· prostředí a oděv nemusí umožňovat použití kopů

· ztráta rovnováhy (stoj na jedné noze)

Výhody a nevýhody úderů v sebeobraně:

Výhody

· bezpočet možných kombinací a úhlů útoku

• plynulost pohybu
• zvyšují práh bolesti
• zvyšují vnímání vzdálenosti
• zvyšují možnost úhybu a úniku
• umožňují rozvoj strategie

Nevýhody

• svádějí k útokům na hlavu
• možnost zranění klubů
• neumožňují zasahovat pod pás

· stěží použitelné v boji na zemi, nebo v klinči

Richard Dimitri popisuje typické reakce po úderu. V závislosti od techniky úderu a dalších podmínek mohou nastat tyto situace:

· vytvoření vzdálenosti (umožňuje získat čas a prostor pro obranu)

· klinč (umožňuje získat pocit kontroly)

• protiúder (instinktivní úder)
• otřes, nebo bezvědomí
• nic („To je vše co umíš?“)

5.16. Právní aspekty sebeobranny

Bránit sebe, své blízké nebo svůj majetek je nezadatelným morálním právem člověka. Právo na sebeobranu je proto ustanoveno také legislativně. V případech stanovených zákonem má občan právo bránit zákonným způsobem svá práva, a to i za použití přiměřeného donucení a násilí (Náchodský, 2006). Řešení konfliktních situací spojených s fyzickým útokem často vyžaduje narušení práv jiných osob a může nést riziko zranění nebo smrti účastníků na obou stranách. Takové jednání má zpravidla právní následky. Být dobře připraven na řešení tak rizikové situace, jakou je sebeobrana, si vyžaduje alespoň základní znalost jejích právních aspektů. Jak je všeobecně známo, neznalost zákona neomlouvá. Každý občan by proto měl být alespoň v hrubých rysech obeznámen s právní podstatou sebeobrany a tím snížit riziko právního postihu za své jednání, kterého se veřejnost často obává.

Obrana proti násilně jednající osobě je vysoce emocionálně zátěžovou situací, při které je extrémně těžké usuzovat racionálně a jednat podle teoretických pouček. Pud sebezáchovy je velmi silným činitelem, hluboce zakořeněným v každém z nás, a obranné reflexy se spustí vždy, když nám hrozí vážné nebezpečí (nebo když se o tom jen domníváme). Právě proto je třeba znát sám sebe a také zákonné meze, které určují možnosti jednání v sebeobranné situaci. Tyto znalosti by měl každý občan zohlednit při přípravě svého strategického plánu. Možná si teď říkáte, že žádný takový plán nemáte? A to je právě chyba. Strategie osobní sebeobrany je možná tím nejdůležitějším, co pro svou osobní bezpečnost můžete udělat. Měli byste umět vyhodnotit své fyzické, kondiční, psychologické, technické a taktické předpoklady k obraně. Ty určují reálný způsob a intenzitu vaší obrany. Hranice mezi legální sebeobranou a překročením zákona je často velmi tenká. Znalost závazných právních norem je nezbytná také pro trenéry a učitele úpolových disciplín, kteří jsou zodpovědní za jejich správný výklad a předávání klientům.

O sebeobraně, boji z blízka nebo pouličním boji se často mluví jako o protikladu úpolových sportů, protože zde neplatí žádná pravidla. To však není zcela pravda. Samozřejmě, útočník žádné morální zásady nebo právní normy nerespektuje. Ale je to právě on, kdo stanovuje „pravidla“, za kterých se konfliktní situace odehraje. Na to musí obránce pamatovat a podle toho se na případný útok takticky připravit. Dále existují pro obranu „pravidla“, která stanovuje právní řád. Pokud se má obránce vyhnout právnímu postihu za porušení zákona, musí tyto meze dodržovat. V rámci obrany se většinou občan musí dopustit jednání, které by za obvyklých okolností bylo posouzeno jako protiprávní. Zákon na tyto situace pamatuje a stanovuje tzv. okolnosti vylučující protiprávnost činu. Přímý vztah k sebeobraně mají:

• nutná obrana
• krajní nouze
• oprávněné použití zbraně

V případě, že sebeobranná situace bude předmětem trestního řízení, tak bude oprávněnost jednání posuzována dle okolností vylučující protiprávnost činu.

Okolnosti vylučující protiprávnost činu

Princip okolností vylučujících protiprávnost činu spočívá v tom, že osoba, která jedná za těchto podmínek, naplní obvykle formální znaky trestného činu, ale přitom se trestného činu nedopustí. Její jednání není nedovolené, není tedy protiprávní. Svými rysy se podobá trestnému činu, trestným činem však není. Zákon tak umožňuje každému občanovi odvrátit přímo hrozící nebo trvající útok na jeho život, zdraví a majetek nebo život, zdraví a majetek svých spoluobčanů. Pokud při svém jednání dodrží podmínky stanovené zákonem, je mu podle právního řádu zaručena beztrestnost.

Trestní zákoník definuje okolnosti vylučující protiprávnost činu takto:

Krajní nouze § 28

· Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem.

· Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.

Nutná obrana § 29

· Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.

· Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Oprávněné použití zbraně § 32

· Trestný čin nespáchá, kdo použije zbraně v mezích stanovených jiným právním předpisem.

Nutná obrana

V případě této okolnosti vylučující protiprávnost jde vlastně o zvláštní případ krajní nouze. Podstatou jednání v nutné obraně je skutečnost, že čin toho, kdo útok odvrací, je ve shodě s právní normou – nahrazuje tedy vlastně zásah veřejných orgánů. Z výše uvedeného vyplývá, že institut nutné obrany je výslovně upraven trestním zákonem v § 29 a čin provedený v nutné obraně není postižen nejen trestem, ale ani žádnou jinou sankcí.

Útok musí přímo hrozit nebo trvat. Z jednání útočníka a okolností události jednoznačně vyplývá, že útok bezprostředně nastane (útočník všemi svými vnějšími projevy dává najevo, že útok bude bezprostředně následovat). Není však nutno čekat, až útok nastane a útočník přímo zaútočí. Každá akce je rychlejší než reakce, proto při očekávání útočné iniciativy nastává riziko nevyblokování tohoto útoku. Pro takovou situaci však nestačí pouhá výhružná gestikulace či plané vyhrožování – obrana tedy nesmí být předčasná. Ohrožené osobě musí být zcela jasné, že útok bude bez prodlení a určitě následovat. Přímo hrozící útok tedy nesmí být domnělý. Přímo hrozící útok je vždy vázán na vzdálenost ve vzájemném postavení (Náchodský, 2006). Pro posouzení přímo hrozícího útoku je zásadní krácení vzdálenosti útočníkem směrem k obránci.

O jednání v nutné obraně však nepůjde tam, kde útok již skončil a jednání napadeného vůči útočníkovi vykazuje znaky oplácení. Snaha vypořádat se s útočníkem po ukončení útoku není jednáním v nutné obraně, ale překročením jejích podmínek (exces).

Podmínky pro jednání v nutné obraně:

· Někdo (tedy kdokoliv) odvrací útok člověka.

· Jedná se o útok na zájem chráněný trestním zákonem.

• Útok přímo hrozí nebo trvá.

· Obrana není zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

· Útok můžeme odvracet holýma rukama, použitím předmětu, anebo také zvířete.

· Obrana proti útočníkovi může směřovat přímo nebo nepřímo (např. odvrácení útoku zničením nástroje, jehož útočník k útoku použil).

• Obrana musí směřovat proti útočníkovi.

· Je-li však útočníků více, může obrana směřovat proti kterémukoliv z nich, nikoliv jen proti hlavnímu útočníkovi.

· Každý je oprávněn odvrátit útok, i když sám útokem dotčen není, neboť k nutné obraně je oprávněn kdokoliv; nutnou obranou lze tedy hájit nejen zájmy vlastní, ale i zájmy jiného (tzv. pomoc v nutné obraně).

5.17. Výcvik sebeobrany

Výcvik sebeobrany je komplexní působení na jedince. Jedince při výcviku se učí poznávat sám sebe v kolizních situacích. Jedinec v průběhu výcviku zjišťuje své silné a slabé stánky. Cílem výcviku je nejenom rozvíjet jedince z hlediska sebeobrany, ale zmapovat jeho potřeby a následné možnosti obrany. Lektor se snaží zdokonalit silné stránky jedince a zároveň posílit jeho slabé stránky. Tím docílíme komplexní působení v průběhu výcviku sebeobrany.

Výcvik sebeobrany obsahuje jednotlivé komponenty, které tvoří zmiňovaný komplexní přístup.

Komponenty výcviku

• Teoretická příprava

Teoretická příprava je základem sebeobrany. Je nutné účastníky výcviku seznámit o zásadách a samotných možnostech sebeobrany. Tím máme, namysli například prevenci, právní aspekty a fáze konfliktu, ze kterých nám vyplívají další možnosti a zároveň i povinnosti.

• Kondiční příprava

Kondiční příprava je nedílnou součástí sebeobrany. Je třeba mít nepaměti, že velice dobře zvládnutá technika bez síly a kondice je proti důraznému útoku neúčinná. Proto v průběhu výcviku rozvíjíme kondiční schopnosti, zejména sílu a vytrvalost.

• Technická příprava

Technická příprava nám připravuje účastníky po technické stránce. Účastníci se učí zvolené technické prostředky a pohybové dovednosti, které mohou aplikovat při vzniku sebeobranné situaci. Technická příprava nezahrnuje jen přípravu na fyzický útok, ale zabývá se i verbálními útoky, respektive verbálními technikami, které napomáhají k eliminaci verbálních útoků.

• Praktická aplikace

Praktickou aplikací je myšleno samotné vyzkoušení naučených sebeobranných dovedností. Účastníci si ověřují jejich dosavadní teoretickou, kondiční a technickou úroveň v co možná nejreálnějších podmínkách. Tedy účastníkům je tvořeno prostředí, ve kterém jsou aktivovány jejich stresory. Lektoři i samotní účastníci zjišťují zpětnou vazbu na výcvik sebeobrany

• Řešení modelových situací

Modelové situace jsou situace, jak jsme zde už zmínili, které mají navodit co možná nejreálnější podmínky. Často se pracuje s vnějším okolím, tedy s místem, časem, osvětlením a psychologickými faktory (stresory). Modelové situace mají jedno úskalí a to, že pokud je nastavena nad možnosti obránce, tak může vzbuzovat nedůvěru sama v sobě, což pro další výcvik sebeobrany je nežádoucí, jelikož je to kontraproduktivní.

Zásady tvorby modelových situací:

· hraní rolí, přehrávání scénářů zasazených v širším kontextu

• rozvoj řízení stresu

· možnost mnoha alternativních řešení

· rozvíjení schopnosti pozorovat, orientovat se, rozhodnout se a konat

Cíl výcviku sebeobrany

Výcvik sebeobrany se řídí stanovenými cíli kurzu nebo vzděláváním. Pokud se budeme bavit o cílech sebeobrany, je třeba si odpovědět na otázku. Jak dlouho trvá naučit sebeobranu a co znamená umět sebeobranu? Tyto otázky nebo spíše odpovědi ovlivňují samotný výcvik sebeobrany.

Cíle přípravy v sebeobraně můžeme definovat podle časové osy sebeobranné situace (fází cyklu konfliktu) jako:

· připravit mentálně i fyzicky bojovníka pro boj

· udržet bojovníka mentálně i fyzicky fit v boji

· zachovat bojovníka mentálně i fyzicky fit po boji

Mentálně i fyzicky připravujeme bojovníka tak, aby zvládal prekonfliktní situaci, dodržoval taktické zásady prevence apod. V konfliktní fázi připravujeme bojovníka tak aby se v boji udrželmentálně i fyzicky fit. A konečná fáze, připravuje musí na to, že se bojovník musí v postkonfliktní fázi udržet mentálně i fyzicky fit, aby se snáz vyrovnal s následky konfliktu.

Miller se zabýval fázemi výcviku, které také souvisí s fázemi cyklu konfliktu. Jednotlivé části výcviku směřují k rozvoji schopností, nácviku dovedností a získávání znalostí a zkušeností pro prekonfliktní, konfliktní a postkonfliktní fázi.

Fáze výcviku jsou podle Millera:

• dlouho před možným útokem
• před útokem
• operativní podmiňování
• prolomení ledu
• boj
• po boji

Pro obranu dlouho před možným útokem je potřeba získat poznatky o legitimitě boje a morálně-volní vlastnosti. Také je potřeba osvojit si sociální normy platné v dané společnosti. Tato fáze je vzděláváním a výchovou, ovlivňuje kognitivní a afektivní vývoj člověka.

Pro činnost před možným útokem si má jedinec osvojit zásady taktického jednání. Prevence je stěžejní části vzdělávání v sebeobraně, V ideálním případě k boji nikdy nedojde. Osoba s kompetencí v sebeobraně dokáže upravit své chování, má dostatečnou znalost prostředí (vnějšího i vnitřního) a dovede komunikovat adekvátně situaci.

Výcvik v sebeobraně zahrnuje mnoho komponentů, které společně vytvářejí ucelenou mozaiku. V operativní podmiňování se rozvíjí především technická a kondiční příprava. V technických drilech se procvičují konkrétní odpovědi na fyzický útok.

Psychologická příprava je v současnosti jednou z nejprogresivněji se rozvíjejících složek přípravy v sebeobraně. Je nutné připravit potenciální oběti fyzických útoku na prolomení ledu, změnu chování tak, aby byli schopni se bránit, aby byli schopni udeřit útočníka. V jednotlivých systémech sebeobrany rozvíjejí specifické koncepty, například zlatý okamžik, killerinstinct, predatorthinking apod.

Řešení samotného fyzického konfliktu, nelze naučit bez různých forem volného boje. Schopnost bojovat se rozvíjí prostřednictvím sparringu a cvičného boje (randori). Nejvyšší, nejkomplexnější a nejsložitější formou výcviku v sebeobraně jsou modelové situace. Modelové situace, podle stupně abstrakce, integrují předchozí části přípravy.

Příprava na činnosti po boji je, bohužel, ještě stále často v mnoha výcvikových programech opomíjenou fází přípravy. Do této fáze přípravy zařazujeme první pomoc (zahrnující v první řadě pomoc sebe samému, self-hepl). Bojovník se musí naučit přijmout odpovědnost (právní, morální, …) za to co se stalo. A to v případě, že se zcela ubránil, jakož i v případě, kdy došlo k selhání. Obrana je vždy emocionálně vypjatou situací, obránce se s ní musí naučit vyrovnat. V některých případech může dojít také k rozvojiposttraumatické stresové poruchy. Připravený bojovník má být schopen snáze se s těmito těžkostmi vyrovnat.

5.18. Psychologická příprava v sebeobraně

Psychologická příprava má v sebeobraně zásadní význam. Psychická odolnost jedince se projevuje v sebeobraně jako schopnost asertivně vyjednávat, prosadit se a ochránit své zájmy, čelit nebezpečí, dělat rychlá a správná rozhodnutí pod stresem, mít odvahu a nebát se uskutečnit svůj úmysl až do konce, být schopen fyzicky ublížit útočníkovi apod. To vše může být velmi těžké. Jestliže bude obránce kondičně zdatný, technicky dobře vybavený, bude mít i dobrý plán, ale v rozhodující okamžik psychicky selže, výše jmenované mu nepomůže. Špička a Novák (1969) uvádějí, že bez mentální přípravy jsou získané znalosti a dovednosti mnohem méně využitelné až nepoužitelné. O tom, že psychologická příprava je v sebeobraně důležitá, není pochyb. Jak velký je ale její podíl na úspěšném řešení sebeobranné situace? Černý a Goetz (2004) uvádějí, že psychickým stavem je ovlivněn výsledek střetnutí z 80 %, zbylých 20 % připadá na techniku. Wagner (2006) dokonce tvrdí, že 90 % boje je mentální záležitostí, pouze 10 % fyzickou. Pokud připravíte vaší mysl na vítězství v boji, vaše tělo jí bude následovat.

Jednotlivé sebeobranné systémy a jejich instruktoři upřednostňují různé přístupy. Přístupy se nacházejí na dvou opačných pólech:

• Nepřímý
• Přímý

Nepřímý (implicitní) přístup v psychologické přípravě

Nepřímý přístup v psychologické přípravě v sebeobraně nazýváme také implicitní. U tohoto přístupu se předpokládá, že každé cvičení v sebeobraně přirozeně obsahuje i psychologický rozměr, který se procvičuje. Podle tohoto přístupu není nutné používat specifické metody psychologické přípravy.

Nepřímý (implicitní) přístup v psychologické přípravě v sebeobraně charakterizujeme znaky:

· Vždy se u nácviku technik, modelů, atd. implicitně připravujeme i psychicky.

· Psychická příprava je vedlejším (a žádoucím) efektem drilování.

Přímý (explicitní) přístup v psychologické přípravě

Opakem implicitního přístupu je explicitní přístup v psychologické přípravě v sebeobraně. Tento přístup používá zvláštní metody pro psychologickou přípravu stejně, jako se používají speciální metody pro ostatní složky přípravy v sebeobraně (kondiční, technickou, taktickou, teoretickou). Vzhledem k důležitosti psychologické přípravy se explicitní přístup považuje za správnější.

Přímý (explicitní) přístup v psychologické přípravě v sebeobraně charakterizujeme znaky:

· Psychologická příprava je záměrná (intencionální)

· Stanovuje cíle psychologické přípravy

· Využívá přímé metody psychologické přípravy

· Vyhodnocuje výsledky psychologické přípravy

Implicitní psychologická příprava jde ještě dál. Využívá benefity fyzického cvičení pro psychologickou přípravu a také benefity psychologické přípravy v sebeobraně pro běžný život. Zvýšené sebevědomí a důvěra v sebe sama je prvořadým předpokladem pro úspěšné jednání v konfliktu. Zvýšená psychická odolnost vůči stresu, naučené strategie, jak zvládat stres častokrát pomohou zcela deeskalovat napětí a odvrátit fyzický střet. V neposlední řadě patří k psychologické přípravě v sebeobraně techniky zvyšování tolerance vůči bolesti a schopnost odolávat obavám a strachu z bolesti. Dobře připravené a integrované osobnosti hrozí menší nebezpečí vzniku zranění (i subjektivně vnímané), protože se lépe zná a dokáže lépe odhadnout situaci. Výsledkem je stabilnější a pozitivnější nálada bojovníka.

5.19. Bojová připravenost

Příprava v sebeobraně souvisí s bojovou připraveností. Připravenost je optimální stav, ve kterém je osoba schopna čelit stresové situaci, fyzickému i psychickému konfliktu. V souvislosti s bojovou připraveností mluvíme také o míře vzrušení, míře excitace osoby. Míra této aktivační úrovně (nabuzení) je reakcí organizmu na nenadálou situaci, anebo na očekávání této situace. Každá nestandardní situace sebou nese psychickou a fyzickou zátěž. U této zátěže (stresu) člověk reaguje typickými reakcemi. Bojové vzrušení je fyzický a psychický stav spojený se stresovou reakcí (FxFxF):

• Fight (boj)
• Flight (únik)
• Freeze (znehybnění, zamrznutí)

Vzrušení (aktivaci), jako reakce na stresový podnět v konfliktní situaci rozdělujeme podle času, ve kterém vzniká na:

• Primární aktivace
• Sekundární aktivace

Primární aktivace

K excitaci dochází před samotnou akcí. Spouštěčemprimární aktivace je očekávání akce, představy osoby o budoucím průběhu akce. K primární aktivaci dochází ve fázi prekonfliktu. Pro efektivní řešení konfliktu je nevyhnutelné dosáhnout optimální úroveň aktivace. Pokud excitace předchází prekonfliktní fázi, může to mít za následek nepřiměřenou únavu osoby v samotné akci. Psychologická příprava by, kromě jiného, měla směřovat k správnému načasování aktivace.

Sekundární aktivace

K sekundární excitaci dochází na začátku konfliktu, Pokud byla osoba v prekonfliktní fázi optimálně aktivovaná, další, sekundární aktivace znamená „přepálení nabuzení“. Osoba není schopna reálně vnímat situaci, vyhodnocovat ji a konat. V akci je sekundární aktivace obvykle výsledkem:

• Pocitu nedostatečné připravenosti
• Obavy z nebezpečí
• Strachu ze selhání

· Strachu, ze zklamání druhých (kolegů, blízké osoby, přihlížejících…)

Optimalizace aktivace

Zamysleme se nad otázkou vztahu připravenosti a míry aktivace. Je zřejmě, že optimální připravenost je závislá na optimální úrovni excitace. V minulosti se předpokládalo, že připravenost je přímo úměrná excitaci. V současnosti se předpokládá, že existuje optimální úroveň excitace: Rozlišujeme tedy dvě teorie:

• Lineární teorie (Drive theory)

· Teorie otočeného U (Yerkes-Dodsnův zákon)

Lineární teorie aktivace

Podle této teorie připravenost a výkon vzrůstá lineárně s vzrůstajícím vzrušením. Tato teorie do jisté míry platí pouze u jednoduchých úkonů. U komplexních akcí je vysoká úroveň aktivace kontraproduktivní.

Teorie otočeného U (Yerkes-Dodsnův zákon)

V sebeobraně aplikujeme poznatek, že každý jednotlivec má interindividuálně odlišnou optimální úroveň aktivace. Vyšší úroveň aktivace než je pro něho adekvátní je nepříznivá pro činnost spojenou s obtížnými a komplexními úkoly, na kterých mu velice záleží, též zákon obrácené U křivky. Tato teorie, vytvořena psychology Yerkesem a Dodsnem v roce 1908 definuje, že připravenost a výkon je největší při optimálním vzrušení. Extrémně nízké a extrémně vysoká úroveň vzrušení snižuje připravenost a výkon:

· při vzrůstající aktivaci výkon do určitého bodu stoupá, po jeho dosažení, kdy je jedinec již přestimulován, začíná klesat.

· Existuje však rozdíl mezi jednoduchými a složitými úkoly. Při jednoduchých úkolech, může být stupeň aktivace vyšší než při složitých úkolech

V přípravě v sebeobraně dbáme na to, aby každá osoba poznala vlastní optimální úroveň aktivace a dokázala jej dosáhnout. Optimální úroveň aktivace je předpokladem optimálního výkonu. Úroveň aktivace se nachází v optimální zóně přirozené dokonalosti. V angličtině se pro tuto zónu používá akronym O-ZONE (angl. OptimalZoneof Natural Excellence).

5.20. Optimalizace výkonu v sebeobraně

O optimálním výkonu v sebeobraně hovoříme vždy v souvislosti s konkrétními podmínkami v konfliktní situaci. Nelze vždy dosáhnout absolutního vítězství bez újmy (např. majetkové). Pokud máme být v sebeobraně připraveni, abychom dosáhli optimálního výkonu, je nutno pochopit psychologické a fyziologické zákonitosti.

Mnozí dobře trénovaní profesionálové znají z akce takový stav, u kterého jsou schopni vysokého výkonu. Nepociťují přitom nadměrnou zátěž, jsou schopni rychle a správně se rozhodovat. Americký psycholog maďarského původu MhalyCzikszentmihalyi tento stav nazval flow, proudění. Stav flow je duševní stav ponoření do činnosti, plné koncentrace a úspěchu. Jedinec dokáže s přehledem vnímat veškeré dění kolem sebe, stává se fyzicky a psychicky nadřazený. Tento stav v kombinaci s technickými prostředky je vrchol optimalizovaného výkonu v sebeobraně.

Stav flow je charakterizován několika znaky:

• Sloučení myšlenek s akcí

o Myšlení a činnost ve stejném okamžiku.

o Pocit spojení sebe sama s úkolem.

• Soustředěná pozornost

o Vnímání pouze těch vjemů, které jsou potřebné k řešení úkolu.

o Podvědomí obsahuje pouze relevantní myšlenky.

• Pocit plné kontroly

o Pocit plynulé kontroly nad sebou i okolím.

o Plná sebedůvěra (ne však pocit nesmrtelnosti).

• Pocit jasných požadavků

o Rozhodování je lehké.

o Rozhodnutí jsou jasné, koherentní, neodporují si.

• Spokojenost se sebou samým

Míra bojové připravenosti je individuální a závisí od mnoha proměnných. Některé z těchto proměnných nelze ovlivnit, anebo je ovlivnit pouze omezeně (vrozené). Některé naopak správným tréninkem ovlivnit lze.

Některé situace vyžadují zvýšenou aktivaci, aby bylo dosaženo optimálního výkonu. Jsou to především situace, u kterých je výchozí aktivační úroveň velmi nízká. Situace vyžadující zvýšenou aktivaci jsou například:

• probuzení z hlubokého spánku
• únava z dlouhé akce
• znudění z dlouhé akce

· každodenní rutina, když se nic neděje

• nepředpokládaný zvrat průběhu akce

Pro zvýšení aktivace používáme různé metody. Některé z nich jsou vhodné pro použití v týmu, jiné je vhodné použít při individuálním přístupu.

Mezi aktivační metody patří:

• rozcvička, tělesná cvičení

· selektivní asociace (ovlivnění druhými osobami)

· startovací slova (síla, akce, jedeš, …)

• startovací představy

o představy optimální odpovědi

o představy optimální připravenosti

• soustředění

· emocionální transformace (např. hněvu)

• hudba

Hudba je považována za aktivační metodu, která je aplikovatelná na všechny bez rozdílů. Každý jedinec má svůj oblíbený žánr, který ho uklidňuje nebo motivuje. Když se podíváme do historie, tak například před bojem se často zpívalo nebo se prováděli různé bojové tance s hudebním doprovodem. Účelem bylo vytvoření ideální aktivační úrovně.

Analogicky používáme metody pro snížení aktivace. V případech, kdy je excitace příliš vysoká, je potřeba zklidnit se zpátky do stavu optimální aktivace.

V konfliktní situaci, od prekonfliktní fáze až po postkonfliktní fázi se zátěž pro organizmus zvyšuje, osoba prožívá stres, dochází k emočnímu vypětí. Stres, jako nespecifická reakce organismu na zátěžové vlivy, je i v laické veřejnosti znám. Spouštěčem nespecifické reakce organismu jsou stresory. Jsou to situace, které spouštějí fyzické a emoční reakce, které také nazýváme stresové reakce.

Můžeme se pokusit definovat znaky stresových situací:

• Rychlý průběh událostí.

· Chaotický, nepředvídatelný průběh událostí (nelineární dynamika).

· Události, které jsou od jistého okamžiku nevratné.

· Události, ve kterých lze lehko mnoho ztratit (zdraví, život).

Fyziolog Walter Bradfort Cannon (1871-1945) na začátku dvacátého století v publikaci „Bodilychanges in pain, hunger, fear, and rage“ popsal poplachové reakce, známé jako model fight-or-flight (anebo také fight-or-flight-or-freeze).

Poplachové reakce přímo souvisí se sebeobrannou akcí:

• Fight

o Aktivace organizmu - boj

• Flight

o Aktivace organizmu – únik, útěk

• Freeze

o Deaktivace organizmu - ustrnutí

Reakce na stres, je možné sledovat i periferně, například:

• kožně galvanické reakce
• krevní tlak
• frekvence srdeční činnosti
• svalové napětí
• tremor (třes)
• respirace
• mrkací reflex
• pohyby očí

Srdeční frekvence je jednoduchý indikátor, podle kterého lze sledovat míru stresu. BruceSiddle se zabýval řešením vztahu mezi stresem a stupňující srdeční frekvencí. Tento vztah tvoří jakýsi bojový paradox a to znamená vysokou hrozbu automatického zapojení sympatického nervového systému. Aktivující zmíněný systém, automaticky zvýší srdeční frekvenci, což ovlivňuje výkon lidského těla, vnímání okolí a rychlost.

Příklady změn ve vztahu zvýšené srdeční frekvence:

• 115: zhoršení jemné motoriky

o Manipulace se zbraní

o Přesné pohyby prstů a rukou

• 145: zhoršení komplexní motoriky

o Složitější úpolové techniky (vyžadující koordinaci více pohybů)

• 175: selhávání analýzy vjemů

o Selektivní slepota a hluchota

o Selhávání kognitivních procesů

o Fatální zvýšení reakčního času

o Hypervigilance, hyperexcitace

Srdeční frekvence je nepřímým způsobem měření vzrušení (míry stresu). Všechny tyto změny vedou k selhání kognitivních schopností a to má za následek zvýšení reakční doby a hypervigilaci, tedy zamrznutí na místě. Nebo také může docházet ke konání iracionálních činů.

Vše e závislé na míře připravenosti jedince, a proto je nutné ve výcviku, jednoduchým způsobem ověřováníúrovně zatížení.

5.21. Výkon v úpolech jako cílová kategorie

Sebeobranný výkon

Sebeobranný výkon je považován za specifický, jelikož je převážně prováděn v nestandartních a předem neurčitých podmínkách. Obránce se dostává na hranici fyzických a psychických možností, což způsobuje situace, že obránce je v ohrožení a hrozí mu újma na zdraví či životě. U přípravy na sebeobranný výkon vycházíme z obecných poznatků o výkonu v úpolech.

Výkon v úpolech

Jde o fyzický a psychický výkon, s fyzickým cílem překonání partnera dle předem stanovených pravidel. Výkon je prováděn v ideálních podmínkách (tělocvična s tatami), kde nehrozí různá sekundární zranění (pád na roh stolu).

Cílové kategorie

Rozlišujeme tři základní cílové kategorie a to muže, ženy a děti. Každá kategorie má svá specifika.

· Muži od počátku mají v sobě zakódovaný bojový charakter, tedy veškerá úpolová cvičení obvykle vnímají lépe než zbylé dvě cílové skupiny

· Ženy tvoří specifickou skupinu. Jako největší problém při cvičení úpolů u žen bývá jejich psychika. Často musí být prováděna aktivace, tak aby byly schopné provést dané úpolové cvičení.

· Děti jsou velice kreativní skupinou. Dokáží velice dobře vnímat pohybovou strukturu cvičení. Úpolová cvičení jsou prezentována v herní podobě. Ovšem u dětí dbáme na striktní dodržování pravidel, jelikož dochází k neuvědomování hranic při cvičení.

Sportovní výkon v úpolech

Sportovní výkon v úpolech rozdělujeme do dvou samostatných kategorií. Jednou z nich je sotěžní výkon a druhou absolvování zkoušek, obvyklé v bojových uměních.

Soutěžní výkon

V úpolových sportech existují různé typy soutěží, proto se setkáváme s pojmem úpolové sporty. Každý sport má své specifika a federaci, která zastřešuje jednotlivá soutěžní klání.

o Podle soutěžních řádů jednotlivých sportů

o Různé kategorie soutěží (okresní, krajské a státní)

Výkon na soutěži je výsledkem přípravy v některých úpolových sportech.

Úpolové sporty respektive cvičenci jednotlivých úpolových sportů se neustále připravují na soutěží klání. Soutěže umožňují ověřit jejich fyzickou, psychickou a technickou vyspělost. Aby byl podán co nejlepší výkon, je za potřebí kvalitní příprava. Příprava je složena ze čtyř období:

• Přípravné období
• Předzávodní období
• Závodní období
• Přechodné období

Každé období má svůj tréninkový rytmus, který je sladěn se strukturou soutěží daného úpolového sportu.

Zkoušky

Zkoušky v úpolových sportech a bojových uměních slouží k ověřování technických dovedností cvičence. Cvičenec po splnění určitých kritérií (pravidelná účast, technická vyspělost, poražení soupeři atd.) může předstoupit před zkušebnho komisaře. Zkušební komisař provádí přezkoušení a rozhoduje o udělení nebo neudělení vyššího technického stupně.

Stupně v bojových uměních

V bojovém umění jsou stanoveny technické stupně. Technické stupně značí určitou úroveň a technickou vyspělost jedince. Jednotlivé technické stupně jsou v mnohých bojových uměních demonstrovány rúzně zbarvenými pásky.

Sebeobranný výkon

Skutečná reálná situace

Skutečná reálná situace v sebeobraně je soubor všech nečekaných proměnných, které jsou spojeny se sebeobranou situací. Jde o kombinaci našeho aktuálního fyzického a psychického stavu s kolizní situací. Proto je těžké při výcviku sebeobrany připravit jedince na reálný střet. Odborníci se často shodují, že to není zcela možné. Ovšem existuje částečná metoda, která se dokáže přiblížit k reálnosti sebeobranné situaci a to je modelová situace.

Modelová situace je stav kdy se vytváří takové podmínky, které se co nejvíce přibližují realitě.

Ideálně nedojde k reálné sebeobranné situaci (paradox v sebeobraně). Paradoxem celé sebeobrany je, že se snažíme, aby k žádné sebeobranné situaci nedošlo. Vytváříme různé systémové přístupy, které se snaží zamezit vzniku kolizní situace, i přesto je sebeobrana aktuální a potřebná.

5.22. Bezpečnost u cvičení sebeobrany

Dodržování bezpečnostních zásad při cvičení úpolů je stejně důležité, tak jako u jiných sportů. V průběhu cvičení je třeba dbát na doporučení a postupy, které stanovuje učitel. Při úpoleh, kde hlavním cílem je fyzické překoná partnera, je důležité dbát na svoji a partnerovu bezpečnost. Vznik zranění je zapříčiněno nepozorností a často cvičení jiných cviků, které nejsou předmětem nácviku.

Cvičení úpolů není nebezpečnější, než jiné pohybové aktivity. Kolem cvičení úpolů se objevují různé mýty a dohady, které vypovídají, že cvičení úpolů patří k nebezpečným pohybovým aktivitám. Úpolové aktivity patří mezi výrazně méně rizikové než například rugby,či jiné sportovní hry. Rugby je považováno jako za nejúrazovější sportovní aktivitu. Při provádění úpolových pohybových aktivit, cvičíme předem ve stanovených podmínkách a cvičící partner ví, jaké pohybové vzorce má očekávat. Proto se cvičení stává bezpečné.

Pro zvýšení bezpečnosti cvičení úpolů dodržujeme tyto zásady:

• Dodržování didaktických zásad

· Respektování specifika úpolů (kontakt)

• Bezpečnost u cvičení úpolů
• Připravenost cvičenců

o Kondiční

o Kondičně rozvíjet cvičence, jelikož úpolová cvičení jsou fyzicky náročná.

o Psychická

o Připravit cvičence po psychické na fyzické překonávání cvičícího partnera.

o Úpolová

o Připravit cvičence na úpolové aktivity, jelikož pro některé jedince, mohou být jednotlivé úpolové pohyby složité či dokonce „nefyziologické“. K tomu nám slouží:

Průpravné úpoly

§ Základní úpoly

§ Základní úpolová technika

Hygiena

Hygienické návyky při cvičení úpolů jsou velice důležité, jelikož dochází ke kontaktnímu cvičení. Proto dbáme, aby cvičenci dodržovali zásady osobní hygieny (ostříhané nehty, čistota oděvu, upravenost aj.). Zásady hygieny dodržujeme, jak před cvičením, tak i po cvičení. Je třeba si uvědomit, že při kontaktním cvičením se dostáváme s nevyžádaným kontaktem (krev, sliny aj.).

· Osobní hygiena – jak už bylo zmíněno, jde o upravení zevnějšku, tak aby jedinci splňovali hygienické zásady. Proto dbáme na ostříhané nehty, čistý cvičící oděv, v případě dlouhých vlasů patřičnou úpravu (vlasy do gumičky).

· Správné ustrojení

o Vhodný cvičební úbor

Cvičební úbor by neměl obsahovat žádné kovové předměty (cvoky, zip, knoflíky). Měl by být pro cvičence komfortní.

o NE: hodinky, náramky, piercing, náhrdelníky,…)

• Úprava

o Nehty

Ostříhané nehty. U dívek, které mají dlouhé nehty, dbáme, aby byly ostříhané nebo přelepené náplastí.

o Drobná poranění

Dbáme na okamžité ošetření drobných poranění, tak aby nehrozilo zvětšení poranění a znečištění cvičícího prostředí.

o Líčení

Při cvičení úpolů dbáme na bezpečnost. Vždy se řídíme jednotlivými postupy, které stanovuje učitel, či instruktor. Neprovádíme cvičení bez dozoru a cvičení, která nejsou předmětem výuky. Zásady bezpečnosti cvičení úpolů jsou:

· Cvičenci přebírají odpovědnost za bezpečnost spolucvičence

· Řízená sebekontrola (pohybová, emocionální)

· Respektování determinantů didaktiky úpolů

Didaktika

Jako každá pohybová aktivita, tak i úpoly vyžadují dodržování didaktických postupů. Dbáme, aby stanovená úpolová cvičení byla vhodná pro cvičící skupinu. Dále aby byla důkladně popsána a předvedena. V případě rozdělení cviku do více fází, tak vždy postupujeme od jednoduchých pohybových vzorců, ke složitým.

Mezi další sady patří:

· vymezení úkolů cvičenců

· jasné instrukce k začátku a ukončení cvičení (domluvené signály)

5.23. Sebeobrana ve vodě

Součástí bojového výcviku v historii i současnosti je výuka pohybu a boje ve vodním prostředí. Historický význam pohybu bojovníka ve vodě spočíval v nutnosti překonávat vodní toky při přemístění v terénu nebo špionáži, bojovat ve vodě v případě napadní během překonávání vodního toku, schopnosti ukrýt se ve vodě před nepřítelem, lovení předmětů aj. Např. v Japonsku byly tyto dovednosti nacvičovány jako jedna z bojových specializací suidžutsu. Název tohoto bojového umění je lze přeložit jako bojové plavání, anebo doslovně jako „vodní dovednosti“. Součástí suidžucu byl výcvik plavání v plné zbroji, protož samurai musel být schopen překonat vodní tok a hned po vynoření být připraven k boji. Suidžucu se dodnes praktikuje jako tradiční japonské bojové umění, obdobně jako kendó, iaidó, kjúdó aj. Plavání bylo také v Evropě považováno za jednu ze základních dovedností rytíře. Natare (plavání) bylo součástí sedmi rytířských ctnostní (septem probitates).

Bojové plavání má svůj praktický význam i dnes. Jeho využití pro vojenské účely je v podstatě identické jako v historii. I dnes musí být voják schopný překonat vodní tok v plné výstroji a výzbroji, a to co nejtišeji. Voják musí být připraven i na boj ve vodě, až už ozbrojen či neozbrojen. Specifické postupy pro boj ve vodě musí ovládat potapěči.

Také přišlušníci jiných bezpečnostních složek se mohou dostat do situace, která si vyžaduje specializované bojové dovednosti ve vodním prostředí. Kromě možného boje s útočníkem ve vodě se jedná také o záchranu tonoucího, který se často pod vlivem šoku brání nebo nebo útočí na zachránce. Policista, hasič nebo vodní záchranář by proto měli ovládat základní techniky pro překonání protivníka ve vodě a jeho přivedení pod kontrolu.

Pro účely osobní sebeobrany platí v zúženém měřítku vše výše uvedené. Civilní osoba rovněž může v různých životních situacích čelit útoku ve vodním prostředí. V případě, že se do vody obránce dostal po pádu do vody během konfliktu, je třeba přičíst zátěž mokrého oblečení a obutí, která může pro nezkušeného člověka znamenat neřešitelný problém a následné utonutí. Záchrana tonoucího je také téma, které se nevyhýbá civilním osobám. V případě potřeby, by každý měl být obeznámen se základními postupy v této krizové situaci.

Uvědomění si zákonitostí pohybu ve vodním prostředí, dobré plavecké dovednosti, základní úpolové techniky vhodné pro boj ve vodě a schopnost taktického myšlení s využitím znalostí hydrostatiky a hydrodynamiky mohou být rozhodující výhodou v případě konfliktu odehrávajícího se ve vodě. Základní úpolový výcvik zaměřený na získání uvedených znalosti a dovednosti ve vodě by měl být součástí výcviku sebeobrany.

Při organizaci cvičení ve vodě je třeba klást zvýšenou pozornost na bezpečnostní opatření. Učitel musí jasně vysvětlit principy provádění jednotlivých cvičení a zásadu vzájemné zodpovědnosti obou partnerů. Studenti následují pokyny vyučujícího a při cvičení ve dvojících navzájem zodpovídají za bezpečnost partnera. Druhý vyučující sleduje cvičení ze břehu, aby mohl situaci přehledně kontrolovat.

Úpolová cvičení ve vodním prostředí rozdělujeme do následujících skupin:

1. Průpravné úpoly a úpolové hry

2. Základní úpolová technika (bez partnera)

3. Technické prostředky (s partnerem)

4. Boj ve vodě

5. Záchrana tonoucího (s využitím úpolových technik)

Průpravné úpoly a úpolové hry

Rozmanité úpolové hry pro kondiční rozvoj, rozvoj koordinačních schopností, otužování, zlepšování pohybu ve vodním prostředí (v dosažné i hluboké vodě).

a) Dvojice

b) Skupina (všichni proti všem)

c) Skupiny (proti sobě)

Základní úpolová technika (bez partnera)

Nácvik základní úpolové techniky s využitím hydrodynamického odporu jako přirozené zátěže. Vhodný je zejména nácvik úderové techniky (údery, seky, kopy) s překonáváním odporu vody. Rozvíjíme jak kondiční předpoklady, tak technické provedení – špatné provedení vede k většímu odporu vody. Voda dává studentovi „zpětnou vazbu“ o správné či nesprávném provedení. Rovněž je možné provádět nácvik technik hodů způsobem tandoku renšú. Princip cvičení je stejný jako u úderové techniky – rozvíjíme především výbušnost provedení techniky.

Příklady využití hydrodynamického odporu jako přirozené zátěže:

1. Úderová technika (údery, seky, kopy)
2. Techniky hodů – tandoku renšů

• Rozvoj kondičních předpokladů

• Rozvoj technického provedení

• Rozvoj výbušnosti provedení

• Techniky úderů a seků

• Techniky kopů

• Techniky kopů

Technické prostředky (s partnerem)

Specifikum provedení úpolových technik ve vodě je snížení adheze na těle (partner při provedením klouže, je těžké ho hodit) a působení hydrostatického vztlaku, který oba partnery nadnáší. Provedení technik v dosažné vodě se proto liší od provedení na souši. Studenti se učí modifikovat provedení techniky tak, aby byli schopni je aplikovat při boji ve vodě.

Při cvičení s partnerem jsou využívány především tyto principy:

1. snížení adheze na těle
2. působení hydrostatického vztlaku, který oba partnery nadnáší

Boj ve vodě

Nácvik boje ve vodě je důležitý především pro účely profesní sebeobrany. V určitých situacích může dojít k zápasu dvou nebo více osob, jehož součástí se může stát i příslušník bezpečnostních složky. V takovém případě je nutné, aby měl osvojené základní dovednosti boje ve vodním prostředí. To mu umožnila předchozí základní cvičení ve vodě. Nyní je vhodné zkoušet různé formy cvičného boje ve vodě s přihlédnutím k následujícímu dělení:

a) Boj bez oblečení

b) Boj s oblečení

c) Boj v dosažné vodě

d) Boj v hluboké vodě

Záchrana tonoucího

Příslušník bezpečnostních složek může být rovněž účastníkem situaci, kdy je nutné zachránit tonoucího. Tato dovednost by měla být součástí jeho výcviku. Jak je známo, v některých situacích se tonoucí snaží chytit nebo přemoci zachránce, který se může stát sám obětí situace. Je vhodné nacvičovat základní strategie a technické prostředky vhodné pro záchranu tonoucího útočícího na zachránce.

Využití úpolových technik při záchraně tonoucího se podrobněji zabýval Baran (2008), který v následujícím textu systematicky popisuje záchranu tonoucího a využití uvolňovacích chvatů pro plavce záchranáře:

Záchrana tonoucího může mít velmi různorodý charakter, a to v závislosti na podmínkách, ve kterých se záchrana realizuje (bazén, otevřená vodní plocha, vodní tok), anebo pomůcek, které při záchraně používáme (záchranný pás, plavidlo, windsurfingový plavák apod.). Podle dovedností a použitých pomůcek je možné záchranné akce rozdělit takto:

1. Záchrana tonoucího osobním zásahem bez použití záchranných pomůcek

2. Záchrana tonoucího osobním zásahem s použitím záchranných pomůcek

3. Záchrana z plavdila

Podle podmínek, ve kterých se záchranná akce realizuje hovoříme o:

1. Záchraně v bazénech

2. Záchraně na přírodních a umělých vodních plochách

3. Záchraně v zimních podmínkách

4. Záchraně při specializovaných sportovních akcích

K základním záchranářským dovednostem používaných při osobním zásahu patří:

1. Skoky do neznámé vody

2. Přiblížení se k topícímu, jeho otočení a polohování před transportem

3. Táhnutí tonoucího ke břehu

4. Používání uvolňovacích chvatů

5. Vynášení a vytahování z vody

Sebeobrana plavce záchranáře

Jednou z priorit výcviku plavců záchranářů je také osvojení si záchranářských dovedností, aby bylo minimalizované ohrožení jejich života, resp. zdraví při záchraně tonoucího. Chybně zvolená taktika přiblížení se k tonoucímu, anebo nesprávně realizovaná technika vlastní záchrany mohou navodit situaci, kdy se tonoucímu podaří uchopit plavce záchranáře do sevření, ve kterém zpravidla nekontroluje svoje reakce. V extrémních případech může nastat situace, ve které se do kontaktu dostane plavec záchranář s osobou stejně fyzicky vyspělou, resp. dojde ke kontaktu ženy plavkyně záchranářky s např. 110 kg osobou mužského pohlaví. V tomto případě může dojít k ohrožení života plavce záchranáře/záchranářky. V těchto situaích musí plavec záchranář využít všechny dostupné prostředky k tomu, aby se ze sevření uvolnil.

V extrémních případech, pokud selhaly všechny techniky nacvičených uvolňovacích chvatů, musí plavci záchranáři umět použít i způsoby, které mohou trvale poškodit zdraví tonoucího, ale za cenu záchrany vlastního života i života tonoucího.

Sem můžeme zařadit např. vsunutí prstů ruky do očnice tonoucího, anebo zlomení předloktí, žeber apod. Tyto techniky sebeobrany plavce záchranáře jsou v ostrém protikladu s jeho humanitárním posláním, ale není možné tyto situace ze záchranářské praxe úplně vyloučit, naopak je třeba být na ně připravený. Vždy je třeba mít na paměti, že je lepší mít na břehu zachráněnou osobu se zlomenou rukou než utopenou, relativně fyzicky nezraněnou osobu.

Podle statistiky International Live Saving Federation o průběhu záchranných akcí při tonutí bylo za období 1976 – 2001 celkového počtu 10 221 záchranných akcí na západním pobřeží USA 6332 osobních zásahů. V těchto osobních zásazích museli plavci záchranáři použít v 924 případech nutné sebeochranné techniky, protože došlo ke kontaktu záchranářa a tonoucího a panické reakci tonoucího ve smyslu pudového projevu sebezáchovy. Z celkového počtu záchranných akcí se jedná o 9,2 % zásahů. V ostatních záchranných akcích v celkovém počtu 3889 byly použity technické prostředky záchrany jako motorové čluny, vodní skátry, resp. vrtulníky.

Podle průběhu a použití techik uvolňovacích chvatů v záchranářské praxi rozeznáváme následující techniky sebeobrany:

1. Techniky na odpoutání se od agresivního tonoucího.

2. Tehniky, při kterých se plavec záchranář nejdříve uvolní z úchopu a poté uskutečňuje další postupy potřebné k otočení tonoucího (Americká technika).

3. Techniky, při kterých po uvolnění se z úchopu následuje okamžitá fixace tonoucího a jeho otočení do polohy vhodné k tažení.

Na základně uvedeného dělení uvádí Baran (2008) ve své publikaci popis a obrazové znázornění konkrétních technik (obranných chvatů), které jsou z hlediska praxe relevantní:

Techniky na odpoutání se od agresivního tonoucího:

a) odražení nohou

b) odražení jednou rukou

c) odražení oběma rukama

d) odražení nohou a rukama

Tehniky, při kterých se plavec záchranář nejdříve uvolní z úchopu a poté uskutečňuje další postupy potřebné k otočení tonoucího.

a) uvolnění z úchopu za zápěstí

b) uvolnění z objetí kolem pasu zezadu

c) uvolnění z objetí kolem pasu zepředu

d) uvolnění z objetí kolem nohou zepředu

e) uvolnění z objetí kolem nohou zezadu

f) uvolnění z objetí kolem krku zepředu s pomocí druhého plavce záchranáře

g) uvolnění z úchopu za vlasy

Techniky, při kterých po uvolnění se z úchopu následuje okamžitá fixace tonoucího a jeho otočení do polohy vhodné k tažení.

a) uvolnění z objetí kolem těla přes paže zezadu

b) uvolnění z objetí kolem krku zezadu

c) uvolnění úchopu jedné ruky

d) uvolnění z objetí kolem krku zepředu

e) uvolnění ze škrcení zepředu při natažených pažích tonoucího

f) uvolnění ze škrcení zezadu při natažených pažích tonoucího kotoulem vzad

g) uvolnění ze škrcení zezadu při natažených pažích tonoucího trhnutím vpřed

Závěrem Baran (2008) uvádí, že záchranářský výcvik vychází z principů ochrany života a zdraví. Pro zachránce platí, že v mimořádných situacích je potřeba využít všechny dostupné prostředky k záchraně tonoucío, ale i ochraně vlastního života a zdraví. Obranné chvaty jsou součástí profesní sebeobrany záchranáře a v menším rozsahu by měly být známy také laikům.