Inovace SEBS a ASEBS

3. Definice sebeobrany

Slovo sebeobrana je složeno ze zájmena „sebe“ a podstatného jména „obrana“. Sémantika říká, že význam slova „obrana“ je činnost nebo opatření k odvrácení útoku a ochraně před ním a zájmeno „sebe“ naznačuje činnost, ve které je subjekt původcem i cílem děje současně. Sebeobrana je tedy činnost, při které subjekt vykonává obranu sebe sama. Podobnou morfologii termínu sebeobrana můžeme nalézt i v jiných jazycích. Např. self-defence (angl.), die Selbstverteidigung (něm.), самозащита [samozaščita] (rus.), self-défense (franc.). Jak bude vysvětleno dále, sebeobranou je také činnost, při které chráníme vlastní majetek nebo druhou osobu.

Jestliže mluvíme o obraně, musí být přítomen také nějaký útok. Jedná se tedy o řešení situací, ve kterých dochází ke vzájemnému střetu zájmů. Sebeobrana je v tomto smyslu způsobem řešení konfliktů. Sebeobranou může být jak verbální a psychologické řešení konfliktů, s využitím tzv. deeskalačních technik, tak i řešení konfliktů s využitím síly a fyzického kontaktu. Sebeobrana je proto často spojena s nějakým druhém bojové činnosti. Mluvíme-li tedy o sebeobraně jako o systému, pak tento systém zahrnuje také bojové činnosti.

Souhrnně lze říci, že sebeobrana je ucelený systém prostředků určených k obraně zájmů chráněných zákonem. V tomto ohledu je termín sebeobrana je dostatečně srozumitelný, definitivní výklad sebeobrany však mezioborově ustálen není.

Přesnější definici termínu sebeobrana, i když z různých pohledů, nám poskytuje další odborná literatura. Ty nejjednodušší definice ztotožňují sebeobranu s konkrétním úpolovým systémem (úpolovým sportem nebo bojovým uměním) a dále se omezují na výčet technického a taktického kurikula systému. Jiné definice sebeobrany jsou propracovanější. Přestože se ve vymezení pojmu často liší, každá z nich má svou logickou konzistenci:

"Sebeobrana je založena na souhrnu znalostí a dovedností, které jsou určeny k předcházení útoku na vlastní osobu, k obraně před fyzickou a psychickou újmou v průběhu útoku i k odsunutí negativních jevů útoku na psychiku napadeného. Je praktickou účelovou disciplínou, která slouží především k ochraně života, zdraví, majetku, cti, osobní a domovní svobody (Náchodský, 2006, s. 5)."

"Sebeobrana odpovídá svým charakterem původním bojovým činnostem, při kterých v krajních případech může jít o život účastníka konfliktu, přičemž, zde jde o porušení rovnosti podmínek v neprospěch obránce, resp. napadeného (Ďurech, 2002, s. 11)."

"V sebeobraně jde o snahu napadeného vyhnout se fyzickému střetu, a když to není možné, vyřadit útočníka z boje, přičemž v boji použijeme jakýkoliv, v dané situaci nejúčinnější, prostředek, který však musí být přiměřený stupni nebezpečí útoku (Ďurech, 2000, s. 10)."

"Sebeobrana – technické, taktické, fyzické a psychické řešení konfliktní situace, která vyústila až do střetu, kdy je limitním faktorem ohrožení života; etická a praktická snaha likvidovat, neutralizovat neoprávněný, podněcovaný útok, nikoliv útočníka!; cílem je ubránit se, nebo převést situaci ke smíru, dohodě, kompromisu a rozchodu (Konečný, 2000, s. 63)."

Souhrnně lze říci, že uvedené definice sebeobrany zahrnují tři různé aspekty. Sebeobranou se rozumí:

1. příprava na obranu (trénink)

2. proces obrany (výkon)

3. konkrétní obranná činnost (výsledek)

V teorii sebeobrany existuje i další pohled na situace spojené s fyzickým násilím. Od konce 60. let 20. století usilovali I. Špička a J. Novák v Československu o vytvoření zcela nového systému sebeobrany. Série jejich prací, vznikajících na základě vlastního vývoje, je originálním pokusem o ustanovení nového systému sebeobrany vytvořeného na vědeckých základech, tzv. brany (Novák, Špička, 1966, 1973, Špička, Novák, 1969, 1971). Termín brana původně používal F. Smotlacha (1938) jako označení pro džúdžucu, džúdó a prvky jiných úpolových sportů. František Smotlacha se zasloužil o rozvoj sebeobrany na našem území. Již v letech 1907 – 1910 vyučoval džúdžucu ve Vysokoškolském sportu Praha a v tomto období vznikaly první příručky sebeobrany (Reguli, 2004). Špička a Novák výraz brana převzali, ale udělili mu jiný obsah. Přetvářením původního japonského karate pro účely moderní sebeobrany a využití v ozbrojených složkách (armáda) vznikal nový systém, tzv. české karate nebo česká forma karate. Když byli v roce 1971 Špička a Novák poprvé postaveni před otázku, jak nazvat jejich nový systém sebeobrany, převzali název brana (Müller, Belšán, Špička, Novák, 1973). Špička a Novák vytvořili vlastní teorii a začali rozlišovat sebeobranné a sebeochranné situace. Odlišnost těchto termínů spočívá v úrovni nebezpečnosti situací, ve stupni použitého násilí a hrozící škodě:

Sebeochranná situace:

útočník používá nebo hrozí násilím, avšak neuvádí v bezprostřední nebezpečí zdraví nebo život obránce.

Sebeobranná situace:

útočník využívá krajních forem násilí ohrožujících zdraví nebo život obránce.

Z uvedeného vyplývají taktické a technické rozdíly v řešení těchto situací. V sebeochranné situaci by obránce měl využívat především držení, páky, hody a zcela výjimečně měkké údery, aby útočníkovi nezpůsobil větší újmu. V sebeobranné situaci je obránce eticky oprávněn použít všech prostředků bez ohledu na způsobenou újmu útočníkovi (Špička, Novák, 1971, Jindřich, Müller, 1980).

Sebeobranné situace Špička a Novák (1969) dále dělí na:

· Střetný boj (oba bojující považují situaci za sebeobrannou)

• Přepad

· Přepad ze zálohy (soupeř neví o obráncově přítomnosti)

· Situační přepad (soupeř ví o obráncově přítomnosti, situaci však nepovažuje za sebeobrannou)

Ve snaze o vědecký a nestranný pohled na problematiku sebeobrany vytvořili Špička a Novák speciální terminologii v uměle vytvořeném jazyce esperanto (Jindřich, Müller, 1980):

· sindefendologie – nauka o sebeobraně

· batalagologie – nauka o bojových akcích

· sinprotektologie – nauka o sebeochraně

V pozdějším období Novák a Špička rozpracovali a rozšířili svou teorii sebeobrany a vytvořili novou nauku – alogodiku (Špička, 1980). Alogodika je teoretická i praktická nauka o řešení úkorných situací. Úkorná situace je přechodný anebo trvalý stav, ve kterém vzniká nebo trvá nějaká újma bytí. Alogodika se dále dělí na tři subsystémy:

• sopnologie
• technodika
• magiologie

Snaha o analýzu střetových situací vedla Špičku a Nováka k postulování teorie boje, podle které každý bojový (úpolový) systém používá jednu ze čtyř teorií obrany:

• kvazisignální
• multisignální
• monosignální
• antisignální

Přesto, že není známá žádná syntetická teorie sebeobrany, můžeme sledovat různé systémy, metody. Pomocí komparace můžeme sledovat jádro teorií a jádro definicí.

V současnosti požíváme definici podle Reguliho (2005, s. 15):

„Sebeobranu tvoří různé úpolové aplikace. Je užitkovou pohybovou činností. Aplikace znamená, že sebeobrana je otevřeným systémem, aby bylo možné podle okolností (daných zúčastněnými osobami, situací apod.) měnit konkrétní úpolové činnosti takovým způsobem, aby sebeobranná akce byla dostatečně účinná a rychlá, a aby byly současně zachovány zájmy chráněné zákonem (především život a zdraví člověka).“

3.1.Systematika sebeobrany

Systematika sebeobrany) vychází ze systematiky úpolů. Ta je konstruována hierarchicky (taxonomicky) a skládá se ze tří úrovní.

1. úroveň úpolových předpokladů – průpravné úpoly

2. úroveň úpolových systémů – úpolové sporty

3. úroveň úpolových aplikací – sebeobrana

V první úrovni jsou nejjednodušší, elementární prvky, v poslední nejsložitější. Taxonomie současně sleduje didaktické otázky. První úroveň obsahuje cvičení, která jsou průpravou pro další úroveň, a ta je průpravou pro úroveň poslední. V následujícím schématu jsou jednotlivé úrovně jednoduše znázorněny.

Nejjednodušší úpolové činnosti tvoří první úroveň systematiky úpolů. Nazýváme ji úrovní úpolových předpokladů, protože je tvořena úpolovými činnostmi v kontaktu s jedním nebo více partnery, které jsou nevyhnutelným předpokladem pro další dvě úrovně systematiky úpolů. Obsahem je také základní úpolová technika, která je předpokladem pro všechny další pohybové činnosti v úpolech (postoj, střeh, pádová technika, ...).

Druhá úroveň je nejobsáhlejší a jsou v ní zahrnuty všechny samostatně stojící a navzájem odlišné úpolové systémy. Každý z nich splňuje základní znaky samostatného úpolového odvětví. Nazýváme je úpolové sporty a jsou seskupeny v různých dalších podřízených kategoriích. Úroveň úpolových systémů je největší a nejdůležitější částí úpolů (podrobněji Reguli, 2005).

Úroveň úpolových aplikací je zařazena na samý konec taxonomie. Zabývá se sebeobranou, tedy použitím úpolových činností v nutné obraně podle příslušných právních, etických, společenských a jiných norem. Jak si můžete všimnout, v schématu je posunuta o kousek mimo předešlé dvě úrovně. Je to proto, že sebeobrana je komplexním jevem a úzce souvisí s jinými, zejména technickými činiteli mimo oblast úpolů (zejména s použitím střelných a jiných zbraní).

Průpravné úpoly, úpolové sporty a sebeobrana jsou ještě svázány jiným způsobem. Protože to podstatné v úpolech jsou úpolové sporty, důležité je jejich hledisko. Každý z úpolových sportů totiž obsahuje vlastní průpravná cvičení, která se takovým způsobem necvičí nikde jinde ani v jiném úpolovém sportu, ani v jiném sportovním odvětví. Jejich úkolem je připravit adepta k provádění složitějších pohybových struktur vlastních technických prostředků. Z bojového charakteru úpolových sportů vyplývá jejich přímý, či nepřímý vztah k sebeobraně. Pochopení vztahů průpravných úpolů, úpolových sportů a sebeobrany, jako na sebe plynule navazujících částí, se zdá být rozhodujícím faktem v uplatňování úpolů v školní tělesné výchově.

Sebeobrana stojí na vrcholu systematiky úpolů, neboť se zabývá aplikacemi úpolových dovedností pro řešení reálně nebezpečných situací. Definicie úpolů zní:

Úpoly jsou pohybové aktivity zacílené na kontaktní fyzické překonání partnera. Do úpolů zařazujeme i specifická cvičení, která jsou přímou průpravou na kontaktní překonání partnera“. (Reguli, 2005)

Podle systematiky úpolů vzniká sebeobrana aplikací úpolů ve stavu nutné obrany. Sebeobranu je však třeba chápat více zeširoka, protože snahou každého člověka je, aby k přímému fyzickému střetu nedošlo. V případě přímého fyzického kontaktu v sebeobraně hrozí zranění nebo smrt jedné, či obou stran.

Protože sebeobrana je důležitou součástí některých profesí, dělí Reguli (2005) sebeobranu na dva základní druhy podle cílové skupiny, pro kterou jsou úpolové aplikace určeny: osobní sebeobranu (se zvláštní skupinou sebeobrany žen) a profesní sebeobranu.

Osobní sebeobrana

Je určena nejširší oblasti zájemců, tedy široké veřejnosti. Najdeme zde všechny věkové, profesní a jiné kategorie cvičenců. Velkou skupinu tvoří ženy a dívky. Tato skupina má své specifické znaky a je třeba na ni brát zvláštní zřetel. Proto je této skupině určena sebeobrana žen.V osobní sebeobraně ale rozvíjíme i sebeobranu dalších specifických skupin:

• Sebeobrana žen
• Sebeobrana dětí
• Sebeobrana seniorů
• Sebeobrana osob se specifickými potřebami

V sebeobraně pro tyto zvláštní skupiny musíme rozlišovat specifické:

• Hrozby
• Prostředí
• Prostředky
• Didaktiku

Sebeobrana žen

Specifickými hrozbami jsou předefším obtěžování, sexuálně motivované násilí. Je známé, že prostředí, ve kterém k násilnostem dochází, je známé prostředí (například domácnost, práce, u přátel, …). V sebeobraně žen využíváme především různé obranné technické prostředky (chemické, elektrické,…). Z didaktických limitů je nejvážnější motivace žen k obraně. Musí získat přesvědčení, že od jisté hranice konfliktu je nutné bojovat.

Sebeobrana dětí

U dětí nejsou nejčastějšími hrozbami vážná ublížení na zdraví. Mnohé děti jsou ale dennodenně obětmi hloupých žertů, šikany, a někdy i loupeží. Prostředí, které by dětem mělo dát pocit bezpečí, je prostředím, ve kterém jsou ohrožené. Je to například škola, zájmové kroužky, na rutinní cestě do školy, nebo na kroužky, u hry s kamarády, či na hřišti. U sebeobrany dětí upřednostňujeme především nefyzické komunikační prostředky. Z fyzických prostředků je pakdůležitá práce se vzdáleností, únikové strategie, aktivní vyhledání bezprostřední pomoci. Didaktika je založena na hře a na přesvědčení, že vždy není vhodné se prát, je potřeba být pozorný vůči svému okolí, nedůvěřovat cizím lidem.

Sebeobrana seniorů

Útoky na seniory jsou, podobně jako u dětí, vedeny účelně s využitím jejich naivity a fyzické převahy útočníka. Seniorům hrozí zejména loupeže a podvody. Nezřídka jsou také obětmidomácího násilí. Prostředí, ve kterém jsou senioři ohroženi, je známé. Například domácnost, obchod, veřejná doprava, atp. Vzhledem k fyzickým možnostem seniorů jako prostředky sebeobrany využíváme komunikaci. Dále pak různé ochranné bariéry, nebo technické zabezpečení domácnosti. V didaktice se zaměřujeme na schopnost rozeznat nebezpečí, a na nácvik i triviálních bezpečnostních opatření.

Sebeobrana osob se specifickými potřebami

Tyto osoby jsou často vystaveny konfliktům, které mohou přerůst až do fyzického konfliktu. Sebeobranu chápeme široce, počínaje prekonfliktní fází. Tato fáze je na jedné straně charakteristická iniciací konfliktu, a na straně druhé možností deeskalace konfliktu verbální a nonverbální komunikací. U specifických skupin je důležité modelovat výcvikový program tak, aby jejich zdravotní postižení nebylo u řešení sebeobranné situace limitujícím hendikepem.

Profesní sebeobrana

Je určena pro profese, které vyžadují specifické úpolové dovednosti. Podle charakteru používaných technických prostředků můžeme dále rozlišovat profesní sebeobranu

• pro bezpečnostní složky,
• ozbrojené složky,
• ostatní profese.

Z jistého pohledu je v konečném důsledku profesní sebeobrana také osobní sebeobranou, to především v profesích, které nejsou represivní (hasiči, záchranáři, atd.). Zvlášť v armádních systémech se ale mluví i o boji z blízka a u bezpečnostních složek o použití donucovacích prostředků (policie, celní správa, vězeňská služba, atd.). Tyto pojmy je potřeba rozlišovat a respektovat specifika jejich použití.

Kromě úpolové definice sebeobrany musíme vzít v potaz i to, že v mezinárodním právu se mluví o:

• Individuální sebeobraně státu,
• kolektivní sebeobraně států.

Sebeobrana států vychází z historické koncepce bellum justum, tedy koncepce spravedlivé války. Jedná se o takové použití ozbrojené síly, které není mezinárodně protiprávním chováním, protože právo na sebeobranu státu je konstruováno jako přirozené právo, které nemůže být upřeno žádnému státu. Kolektivní sebeobrana států se řídí principy:

· naléhavá nutnost bez možnosti jiné volby

· namířená proti aktuálnímu ozbrojenému útoku

· provedena okamžitě po ozbrojeném útoku

• je právem státu

· musí být přiměřené povaze a rozsahu útoku

· musí mít defenzivní charakter (ukončen útok → ukončena obrana

Při studiu odborných informačních zdrojů, rešerších, vyhledávání v informačních systémech a na internetu je však nutné používat více synonym, slovních spojení a zkratek, které jsou obsahově s termínem sebeobrana spojeny, přitom se však nejedná o konkrétní systémy. Zde jsou některé z nich:

Anglicky

• self-defence (britská angl.)
• self-defense (americká angl.)
• individual self-defence
• self-protection
• personal protection
• survival (training)
• face to face combat
• HTH nebo H2H (hand to hand combat)
• CQB (close quarters battle)
• CQC (close quarters combat)
• RSD (reality self-defence)
• law enforcement (training)

Německy

• die Selbstverteidigung
• der Selbstschutz
• der Nahkampf
• das Einsatztraining

Rusky

· рукопашный бой (čti rukopašnij boj)

• ближний бой (čti bližnij boj)
• самооборона (čti samooborona)

Francouzsky

• self-défense
• autodéfense
• légitime défense
• défense de soi même
• protection de soi même