Inovace SEBS a ASEBS

2. Význam a postavení úpolů v dějinách lidstva

Pokud v současnosti sledujeme procesy ve sportu a tělesné výchově, nemůžeme si nevšimnout, že chování jednotlivců i skupin nabývá charakteristické formy chování. Tyto formy se projevují přirozenou touhou po boji a pochopitelně i vítězství, snahou podmanit si soupeře. A pokud je to pravidly dovoleno, případně pokud selžou jiné prostředky k dosažení vítězství, sahá sportovec k původním, historicky nejstarším prostředkům boje – boje v přímém fyzickém kontaktu se soupeřem. Tyto zákonitosti chování nazýváme determinanty úpolů:

• fylogeneze lidstva
• ontogeneze pohybu
• sociální faktory
• psychologické faktory

Determinanty úpolů jsou v úzké souvislosti s historií úpolů, a v širším smyslu slova s historií boje. Předpokládáme, že bojování je přirozenou součástí chování lidí. Tato přirozenost vyplývá z role boje ve fylogenezi člověka. Přirozené způsoby chování v krizových situacích vidíme u dětí, které ještě zcela neprošly procesem socializace v intencích současné kultury. Stejné vzorce chování pozorujeme i u dospělých osob jednajících pod vlivem stresu. Toto chování je v současnosti základním východiskem pro teorii sebeobrany.

Bentley upozorňuje na problematickou periodizaci dějin z pohledu mezikulturních interakcí. Vzhledem k tomu, že se v následujících podkapitolách věnujeme okcidentálnímu vývoji, budeme se před začátkem moderních dějin držet (bez ambice na polemiku o přesném vymezení let) periodizace:

• Pravěk
• Starověk
• Středověk
• Novověk

Historici sportu v posledních desetiletích nasbírali množství archeologického materiálu a do té doby nezpracovaných pramenů, které umožnily zrevidovat pohled na dějiny sportu. Můžeme to dobře vidět například na rozdílu v interpretaci vlivné publikace Dalena a Benneta z poloviny 20. století a moderním současném textu Mechikoffa. Znovu si uvědomujeme, že interpretace je závislá na aktuálních dostupných poznatcích a je nevyhnutelné, aby se v průběhu let měnila. V následujícím textu se stručně zmíníme o významu boje v různých obdobích vývoje lidstva a poukážeme především na proces sakralizace boje. Proces sakralizace probíhal v různých formách, které jsou zde stručně analyzovány.

Pravěk

Vzhledem k zaměření této práce se budeme zabývat významem a postavením úpolů (a obecněji boje) ve fylogenezi lidstva a v dějinách člověka. Vycházíme–li z úvah o prehistorickém vzniku boje jako takového, je nutné si uvědomit, že případná absence bojových dovedností měla za následek smrt jednotlivce a ohrožení jeho skupiny. Bazální techniky a taktika boje vznikaly prostřednictvím lovu. Názory některých paleoantropologů dokonce směřují k tomu, že lov se objevil současně s rodem Homo. Člověk je jediným živočichem na naší planetě, který nemá žádné přirozené orgány přizpůsobené jen k lovu, k získávání potravy. Přesto se však v prehistorickém vývoji naučil zabíjet silnější zvířata, než byl on sám. Musel používat svůj um, vyvíjet techniku a taktiku lovu a boje. Vznikaly způsoby boje se zvířetem nejen jako individuální činnosti, ale v případě lovu větších zvířat byli lovci nuceni kooperovat. V případě potřeby bránit sebe nebo svoje území, anebo anektovat cizí, nastal transfer a úprava těchto činností v boji člověka s člověkem. Život byl v přeneseném i doslovném významu každodenní boj. Lov velkých zvířat byl nebezpečný, pravděpodobně docházelo často k různým, i smrtelným úrazům (obrázek 1). Úpolové činnosti tedy měly celoživotní charakter, ale byly zaměřeny jen na vnější projev, na praktickou aplikaci výsledků nácviku technických a taktických prostředků bez ohledu na možný benefit z procesu cvičení. Je nesporné, že systemizovanější cvičení bylo zahájeno v rané historii lidstva cvičeními bojovými. V již klasické učebnici historie tělesné výchovy to van Dalen a Bennet nazývají výchovou k přežití.

Postupnou diferenciací činností člověka a vznikem společenských skupin a jejich hierarchie se vyčlenily i specifické skupiny zaměřené na úpolové činnosti a později specializované i uvnitř společnosti (lovci, kopiníci, lučištníci,…). Zajímavým způsobem znázorňují proces vývoje cílů a výchovných ideálů prvotního bojovníka až po novověkého bojovníka Ratti a Westbrook. Původní cíl spočíval výlučně v co nejrychlejším zabití vnějšího nepřítele (jiného člověka) jakýmikoliv prostředky. Bojové činnosti, ať už ve formě skutečného boje či ve formě lovu, her a zábavy, byly od rané minulosti součástí života lidí ve všech společenských vrstvách. Přehled o vývoji boje a jeho různých podob v dějinách lidstva od jeho počátku až po dnešek podává ve své obsáhlé chronologické práci Kronos J. R. Svinth.

Pohybové aktivity úpolového charakteru, jako soubor určitých bojových pohybů, měly v dějinách lidstva velmi důležitou úlohu. Každý den v životě prehistorického člověka byl v podstatě bojem o přežití. Tyto činnosti sloužily nejen k útoku nebo obraně proti jedincům stejného druhu, ale byly i jedním z prostředků lovu. Sloužily i na udržování statusu v rámci hierarchie společenské skupiny. Stejně tak byly integrální součástí náboženského a kulturního života člověka a společnosti. Úpolové a obecně bojové aktivity byly sakralizovány procesem spiritualizace. Posvěcování násilí tedy bylo v souladu s náboženskými představami, bylo součástí prvotního náboženského života. V animistických představách různá zvířata představovala různé atributy síly a způsobu boje, člověk dokázal bojovat a vítězit díky přízni duchů. Boj byl pravděpodobně také ritualizován v iniciačních obřadech vstupu do dospělosti.

Postupem času, v souvislosti s celkovým vývojem společnosti, se ve starověku začaly organizovat soutěže v používání úpolových aktivit. Začala se objevovat také řízená příprava na tyto soutěže. Samotné úpolové aktivity měly různé charakteristiky – imitace pohybů různých zvířat, různé způsoby kontaktu jednotlivých částí těla apod. Nejčastěji byly tyto aktivity zastoupeny zápasením, které umožňovalo porovnání sil bez nebezpečí zranění.

Starověk

Úpolové aktivity v oblasti Blízkého východu zaznamenávaly rozvoj zejména od období 4. tisíciletí př. n. l. a zařazovaly se obyčejně k formám lidových pohybových aktivit. Už v tomto období jsou tyto aktivity doloženy i v literární podobě – Epos o Gilgamešovi. Výjevy úpolových aktivit jsou známé i z tzv. sumerského období a dále byly známé jako součást pohybových činností vojáka. Pokud je známo, všechny vyspělé starověké civilizace se věnovaly také sportu jako záměrné činnosti. Byly vyzdvihovány zejména ty druhy sportu, které zdůrazňovaly sílu a moc, tedy i činnosti úpolového charakteru. Umělecké artefakty dokazují existenci zápasu a pěstních soubojů v Mezopotámii v období okolo 27. – 26. stol. př. n. l. Jsou to dva zápasníci vzájemně se držící za pas. Z 25. století před naším letopočtem se zachovaly egyptské reliéfy se zápasníky, na které dohlíží třetí osoba, pravděpodobně rozhodčí nebo trenér, což naznačuje řízené cvičení úpolových činností, jakousi vyšší formu organizovanosti. V egejské kultuře dokonce nosili zápasníci na hlavě přilby, chránící částečně i tvář. Cvičení úpolových aktivit bylo tedy doplněno pomůckami, které umožňovaly provádět techniky bez obav ze zranění partnera. Ve starověkých civilizacích se úpolové aktivity rychle institucionalizovaly a ritualizovaly. Už v Mezopotámii existovala například všeobecná branná povinnost, která podléhala přímo vládci. Každý muž tedy musel, chtě nechtě, v zájmu zvýšení naděje na přežití v případném konfliktu, zvládnout na co nejvyšší úrovni techniku a taktiku boje s chladnými zbraněmi i bez nich. Na druhou stranu, v době míru, bylo fyzické násilí perzekvováno, což potvrzují i známé Chammurapiho zákony, ve kterých se uvádí: „Pokud plnoprávný občan vypíchnul oko ... anebo zlomil úd ... udeřil dceru jiného plnoprávného občana ...“ a další.

Ve stejném období se na africkém kontinentu začala vyvíjet svérázná kultura starého Egypta. Nejvýraznější rozmach dosáhla v polovině 3. tisíciletí př. n. l. v rámci Staré říše, což potvrzuje reliéf z pohřebiště Ptahotepa v Sakkaře (kolem 2300 př. n. l.). Z tohoto období se zachovaly výjevy úpolových aktivit, nejvíce činností v zápasení, kterému se věnovala pozornost v období Střední říše. Dokladem toho je například kresba na zdi ve hrobce prince Chetiho v Beni Hasanu (Egypt) pocházející z 11. dynastie kolem roku 2050 př. n. l., kterou můžeme vidět na obrázku 2. Je zde znázorněno 122 různých zápasnických pozic a to značně didakticky – každý ze dvou zápasníků je namalován jinou barvou. Kromě Chetiho hrobky nalezneme bojující postavy i v dalších hrobkách v Beni Hasanu.

Tělesná cvičení úpolového charakteru byla důležitým prvkem vojenské přípravy. Kromě toho tyto aktivity byly i součástí náboženských slavností. V oblasti Egejského moře (14. a 13. stol. př. n. l.) nabyla významu mykénská kultura, na kterou navazovala kultura antického Řecka.

Pěstování zápasu a různých bojových her bylo v různých kulturách vysoce ceněno. Nejvíce záznamů ze starověku existuje z helenistického období. Vděčíme za to filozofům (Platon, Aristoteles,...), historikům (Plutarchos, Filostratos, ...) a samozřejmě poetům (Sofoklés, Pindaros, Lúkiános, ...). Homérovy eposy poskytují často detailní popis konkrétních bojových střetů, použitých bojových technik, taktiky a podobně. Zápas palé, box pygmé a později i pankration byly součástí i různých panhelénských her. Řecké chápání kalokagathie, které bylo značně odlišné od zjednodušeného a idealizovaného dnešního chápání, jako hrdinství, bylo společensky uznáváno. Tělesná síla, případně vítězství v soutěži, bylo ceněno jen ve spojení s ostatními atributy kultury.

V antickém Řecku byl zaznamenán pozoruhodný rozvoj úpolových aktivit. V 6. stol. př. n. l. založil Pythagoras ze Samu (cca 580-500 př.n.l.) v jihoitalském Krotonu (dnes Cotrone) náboženský řád, který kromě věd (nauky založené zejména na poznání čísel) akcentoval různé pohybové aktivity, včetně úpolových. Ty se podobně jako jiná tělesná cvičení staly významným výchovným prvkem, kterým se působilo na mládež. I jiní starořečtí filozofové se pravděpodobně věnovali úpolovým aktivitám (např. Sokrates, cca 469-399 př.n.l. i jeho žák Platon), které byly přirozenou součástí vzdělání. Úpolové aktivity byly součástí panhelénských (všeřeckých) her, ze kterých jsou nejvýznamnější a nejznámější olympijské. Řecké hry, agónes, byly prostředkem k heroizaci boje a bojovníků.

Ideovými předchůdci římských gladiátorských her byly štvanice, venationes, kde proti sobě „bojovala“ zvířata, nebo byla zabíjena lidmi, a souboje válečných zajatců, kteří byli nuceni bojovat navzájem proti sobě. Kromě zvláštního druhu zábavy diváků přinášely také pocit uspokojení ze vzájemného ponížení nepřítele, vydaného jim na milost a nemilost, bojujícího nyní proti vlastním spolubojovníkům, nezřídka s pokrevními vazbami. Ze začátku v nich zápasili váleční zajatci, trestanci a otroci, až později dobrovolníci za finanční odměnu. Obvykle hledíme na gladiátorské hry jako na nehezký příklad úpadku antické humanity, zánik šlechetného řeckého sportu. Je ale potřeba si uvědomit, že tzv. antický humanizmus je pouze pozdějším konstruktem evropského renesančního humanizmu. Gladiátorské hry byly obrazem ducha římské doby a také nevyhnutelným sociálním rituálem. Sakralizace boje prostřednictvím jeho ritualizace zde nabyla rozměru obrovských her smrti zvířat i lidí.

Gladiátoři mají svůj protějšek také v současnosti, kdy se jako komerčně žádané pořádají souboje s velmi omezenými pravidly jako vale tudo, K1, inscenovaný americký wrestling a podobně. Zdá se, že panem et circenses nabývá opět na aktuálnosti.

Středověk

V Evropě je dalším zajímavým obdobím období rytířské výchovy. Rytíři jako společenská vrstva relativně majetných bojovníků byli pochopitelně vychováváni také v bojových dovednostech. Antických sedm svobodných umění (septem artes liberales) našlo později odraz v rytířském ideálu sedmi ctností (septem probitates), které se v souvislosti s výchovou často podtrhují. Byly to:

• jízda na koni (equitare),
• plavání (natare),
• lukostřelba (sagitare),
• zápas (caestibus), šerm (certare),
• lov (aucupari),
• šach (scacis ludere),
• veršování (versificare).

Můžeme vidět, že vzdělávání rytířů směřovalo k vojenskému výcviku. Vyplývá to z jejich sociální úlohy, kde bellatores (ti, kteří bojují) stáli na odlišné příčce společenského žebříčku než oratores (ti, kteří se modlí, duchovenstvo) a nakonec laboratores (ti, kteří pracují). Z hlediska úpolů je podstatné zejména to, že ovládání různých druhů zbraní (krátkých a dlouhých mečů, halapartny, kopí, dýky atd.) bylo vždy spojeno s uměním boje beze zbraně, různých způsobů zápasu (i pěstního). Úpolové aktivity byly tedy ve své různorodosti chápány v jednotě. Rytířské ctnosti je ovšem nutné chápat i z druhé strany mince: tyto ideály neříkají nic o skutečné ctnosti rytířů. V raném středověku rytířství nebylo zcela vyhraněno, v pozdním ale ano i se všemi negativními důsledky, například loupeživými rytíři. Současné výzkumy dokazují, že v mnoha oblastech středověk chápal tělo a tělesnost úplně jinak, než se nám později křesťanská morálka snažila namluvit. Dalo by se říct, že ctnost je rytířským mýtem. V každém případě ale platí, že tělesný trénink byl pro vojáky stěžejní činností. Tyto teoretické ctnosti, včetně bojových (úpolových) ctností, byly prostředkem k nobilitaci rytířů. Nobilitace, přisuzování dobrých šlechetných, ctnostných vlastností lidem ve vyšší společenské vrstvě, umožňovala potvrdit jejich místo na vrcholu společenského žebříčku a definitivně je tak oddělit od ostatních společenských vrstev. Nobilitace je jednou z forem sakralizace boje. Sociální dominance rytířů rostla současně s tím, jak se rytířství vyvíjelo. Rytíři (a vice versa lid) stavěli na svém právu bojovat požehnáni Bohem. Tato výsada je stavěla nad všechny ostatní sociální vrstvy.

První a nejčastěji psané metodiky o rytířské výchově se věnovaly technikám jízdy na koni, zápasu a šermu. Pod pojmem zápas je třeba si představit spíše sebeobranu ve smyslu japonského džúdžucu, než dnes známý sport, zápas ve volném a řecko-římském stylu. Je zajímavé, a také pochopitelné, že podobné technické prostředky vznikly nezávisle na sobě na různých místech a v různých časech.

Postavení úpolů v rytířské výchově stručně načrtnul F. Seman. Rytířská výchova začínala přibližně v sedmi letech, kdy se malý šlechtic dostal do služby k některému rytíři, kterému sloužil jako páže a současně si osvojoval jednotlivé znalosti a pohybové dovednosti. Zpravidla od čtrnácti let se z pážete stal panoš, který se aktivně zúčastňoval nácviku bojových aktivit, na turnajích pomáhal svému rytíři nosit zbroj a podobně. Pasování na rytíře se obvykle uskutečnilo ve dvacátém prvním roce života bojovníka. Ke studiu bojových technik byly později vydávány různé učebnice (kodexy, obrázek 3).

Určitou praxi měli rytíři možnost získávat na lovech a na rytířských turnajích. Původně bojový charakter rytířských turnajů v 15. až 16. století vystřídal často fiktivní systém inscenovaných soubojů (razantně po smrtelném úrazu francouzského krále Jindřicha II. v r. 1559). Často se používaly různé rekvizity, turnaje měly divadelní nádech (podobně, jako se dnes prezentují skupiny historického šermu). Kromě celkového úpadku společnosti, čekající na období osvícenství, k tomu přispěl i vznik nových technologií vedení války (střelný prach, dělostřelectvo a podobně), což pochopitelně znamenalo i změny v rytířské tělesné průpravě.

Neměli bychom vynechat ani měšťanskou a selskou kulturu. Protože středověk neznal specifické instituce pro provozování volnočasových tělesných aktivit, používal se vždy přirozený prostor: pole, louka, náves či náměstí. Také nástrojem pohybových aktivit bylo to nejpřirozenější – často pouze lidské tělo v různých zápasech a (dnešním slovníkem) úpolových hrách. Imitace rytířských turnajů existovaly v měšťanské a selské kultuře, i když ve smyslu ora et labora tělovýchovné aktivity nebyly formálně příliš podporovány. Kromě toho mnohé z her měly úpolový charakter. Nešlo jen o prokázání větší šikovnosti a převahy nad ostatními, ale také o nácvik činností nevyhnutelných pro každodenní život v různém křížkování, přetlačování, přetahování a podobně. Cvičné zápasy měly pravděpodobně relativně ustálenou formu, tedy jednoduchá vždy dodržovaná pravidla. Kromě toho lidová tvořivost sahala ještě dále. Různé tělesné aktivity s úpolovým charakterem se pěstovaly i v jiných částech světa. Na počátku novověku se v severských zemích dokonce objevilo jakési šermování holí, bruslení na ledě. Existují záznamy o používání šermu jako součásti léčebné gymnastiky v Itálii ve 14. století. Úpolové aktivity měly už ve středověku širší význam než jen prostý boj.

Mezi tělesnými cvičeními v životě středověkého člověka měly důležité místo i úpolové aktivity. Nejvíce je používali občané skupiny bojovníků (bellatores), jelikož měly klíčový význam pro jejich řemeslo. Nejvýraznější potřeba rozvoje pohybových aktivit (tedy i úpolových) vyvstala v souvislosti s rytířskou kulturou. Úpolové aktivity měly důležité postavení v rámci celé rytířské výchovy. Podobně mezi pohybovými činnostmi pospolitého lidu byly poměrně velmi četně zastoupeny úpolové aktivity různého druhu.

Ve středověku pokračoval vývoj pohybových i úpolových aktivit v tzv. národních nebo krajových činnostech. Nejvíce se šířily různé druhy zápasu, který byl typický pro konkrétní geografickou oblast anebo pro určitý národ.

Novověk

Antické chápání tělesnosti a duševní krásy bylo inspirací i pro pozdější (po více než dva tisíce let) nástup humanizmu. Na starořeckých olympijských hrách byly postupně zavedeny různé úpolové soutěže, a to poměrně brzo v porovnání s jinými disciplínami. To také ukazuje na oblibu a vysokou vážnost úpolových disciplín. Nejdříve to byl zápas palé (od 18. olympiády v roce 708 př. n. l.), později box pygmé (23. hry, 688 př. n. l.) a nakonec všeboj pankration (na 33. hrách v roce 648 př. n. l.), spojení zápasu a boxu. Zápas byl i součástí pentatlonu, pětiboje (od 18. her), kde měl pravděpodobně velkou váhu zejména u nerozhodných soutěží ve smyslu repasáže. Zápasníci byli vysoce vyzdvihováni i kvůli tomu, že jejich specializace souměrně posilovala tělo, což se jiným specializacím mohlo vyčítat, například sprinterům příliš silné nohy proti ostatním částem těla. Snad nejznámějším důkazem je sousoší dvou zápasníků z 3. století př. n. l., jehož originál je uložen v galerii Uffizi ve Florencii (kopie z 18. století např. v Louvru). Ne každá soutěž v úpolových činnostech však směřovala ke kráse a oslavě těla a ducha, což například dokazuje zachovaná socha Satyra z Elidy, vítěze 112. a 113. olympijských her v boxu. Samozřejmě existovaly civilizace, například Etrusků, které tak nevyzdvihovaly duševní krásu a vzdělání, ale měly zálibu v naturalističtějších zápasech, při kterých nezřídka tekla krev a zřejmě docházelo i k vážnějšímu poškozování zdraví. Podobně jako v jiných civilizacích, i když nemáme vždy dostatek primárních důkazů, se můžeme domnívat, že i zde existovalo několik různých druhů úpolových disciplín. Antické ideály byly oživeny v období humanizmu a renesance zejména na Apeninském poloostrově. Pedagogové začali do učebních osnov zařazovat pohybové úpolové aktivity, zejména zápas - V. Raboldini da Feltre (1378-1446), J. A. Komenský (1592-1670). Od konce 15. stol. v Evropě vznikaly rytířské akademie, kde se mladí šlechtici věnovali i úpolovým aktivitám – šermu a zápasu.

V období osvícenství nezůstaly na periferii zájmu významných osvícenců ani fyzické aktivity, mezi nimiž měly své místo i aktivity úpolového charakteru. J. Locke (1632-1704) zařadil do soustavy tělesné výchovy kromě jiných pohybových aktivit i šerm a zápas. V pozdějším období se úpolové aktivity staly součástí tělovýchovných systémů. Ve Francii F. Amoros (1770-1848) zavedl až osm druhů zápasu! Až vznik moderního sportu v 19. stol. v Anglii a kritika gymnastických systémů podnítila rozvoj mnohých sportů včetně úpolových. Dopomohlo k tomu i obnovení olympijských her, kde se od začátku začlenil do jejich programu zápas a šerm a v pozdějším období až po dnešek další úpolové sporty (box, přetahování lanem, džúdó, taekwondo). I když se pozdější tělovýchovné aktivity nutně odvíjely od rytířského výcviku, který byl nejvíce propracován, neobešlo se to bez výhrad. V 17. století John Locke vyjádřil značné výhrady vůči šermu, protože mladé lidi uvádí do společnosti rváčů a hráčů. Naproti tomu velmi kladně hodnotil zápas bez zbraně. Ideál rytířství a rytířské tělesné přípravy se uchoval i později, v tzv. rytířských akademiích (školy pro šlechtice v 17. – 18. století) a také ve filantropinech. Byly tam výběrově vyučovány předměty jako šerm a jízda na koni. V Schnepfenthálském filantropinu působil (v letech 1785-1839) Johann Christoph Friedrich Gutsmuts (1759-1839), který ve svém systému inspirovaném starými Řeky vycházel z disciplín olympijského pentatlonu: běh, skoky, hod diskem, hod oštěpem a zápas. Rozděloval technické činnosti na odtlačování a zatlačování soupeře, zvednutí soupeře a strh soupeře, jeho hození na zem.

Turnerské hnutí v Německu v 19. století se orientovalo na spojení cvičení a ideové přípravy. Byl tu zřejmý vztah mezi vlastenectvím, branně-vojenskou přípravou a gymnastickými cvičeními. Turnerské spisy a systém cvičení Friedricha L. Jahna a Ernsta Eiselena přímo ovlivnily vznik systematiky tělesných cvičení v Čechách (např. J. Malypetr, M. Tyrš) a také na Slovensku (I. B. Zoch).

Ve švédském směru Peter H. Ling, inspirovaný Dánem Nachtegallem, rozlišoval čtyři druhy gymnastiky, a to vojenskou, pedagogickou, zdravotní a estetickou. Sám se ve velké míře zabýval vojenskou gymnastikou. Cvičení rozdělil na cvičení bez nářadí (bez odporu anebo s odporem spolucvičence) a cvičení na nářadí a s náčiním. Po Lingově smrti se militarizovala i tělesná výchova ve veřejných ústavech a školách, kde se ve větší míře zavedly jednoduché cviky pěchoty, cvičení s puškou a šerm bodákem.

O rozvoj úpolů v tělesné výchově se ve Francii zasloužil Francesco Amoros. Jeho učebnice obsahuje popsaná a vysvětlená základní cvičení, pochody, skoky, cvičení rovnováhy, překonávání překážek, šplhání, nošení, plavání, zápas, šerm, střelbu, tance, zpěv a tělesnou práci. Úpolové aktivity se začaly čím dál více propagovat jako cvičení pro mládež. V roce 1815 šermířský mistr T. de la Boëssière ve své učebnici šermu popisoval šerm a šermířská cvičení ne jako praktickou sebeobranu, ale více jako rozvoj koordinace a pohybových dovedností dětí.

Vzhledem k ostrovní povaze Británie byl kladen menší důraz na vojenskou výchovu a brannost než v té době v kontinentální Evropě. Británie se navzdory tomu stala rodištěm různých sportů s úpolovou charakteristikou. Známé jsou zejména box a rugby. Je však potřebné podotknout, že box se už od počátků svého vzniku prezentoval jako komerční soubojové představení, a to i souboje žen! V 18. stol. v Británii začal pomalu vytlačovat už méně populární šermířské souboje (Sommer, 2003).

I když jsou tradiční sporty ve Velké Británii nahrazeny globálními komerčními sporty, v mnoha regionech se udržely tradice poloprofesionálních zápasů, například Cumberladský a Westmorlandský zápas. V těchto formách zápasu můžeme dobře sledovat reakci na socio-ekonomické a kulturní změny v 19. století. V Británii se všeobecně těšily oblibě takzvané blood sports, krvavé sporty – štvanice zvířat, zvířecí zápasy a podobně.

Závěr

Ve společnosti byli jednotlivci ovládající úpolové činnosti vždy považováni za hrdiny, měli vyšší status. Spojení nevyhnutelného praktického využití úpolových činností a jejich až mystické hodnoty mělo za následek, že především vyšší společenské vrstvy často povyšovaly úpolové dovednosti na součást vzdělání a dobrých mravů. Tak to bylo například ve středověké Evropě v podobě rytířských septem probitates – sedm ctností, nebo v Japonsku bunbu rjódó – jednota vojenského a kulturního vzdělání. Z ideologického hlediska šlo o sakralizaci boje a vojenského stavu. Bojové dovednosti často nebyly používány ve vojenské praxi, byly vyučovány jen jako neoddělitelná součást vzdělání (většinou mužů). Tendence přisuzovat bojovníkům vyšší společenský status si můžeme všimnout v mytologiích různých kultur, stejně tak i v pohádkách a dnes i v kinematografii. Za povšimnutí stojí spojení mistrovského ovládání boje s vlastnostmi bohů – mytičtí hrdinové byli buď potomky bohů (např. japonský Takemikazuči), nebo potomky člověka a boha (např. řecký Herakles). Pokud se měl hrdinou stát člověk, alespoň se spojil s božskými, magickými silami (např. waleský Artuš). V evropském novověku se jízda na koni a šerm pojily s vyšším statusem šlechticů a bohatých obyvatel měst. Šerm byl povýšen na umění a vývoj šermu vrcholil jako rytířská (rytířská v přeneseném smyslu) disciplína.

Ve smyslu fylogenetických determinantů úpolů je potřeba si uvědomit, že stály na počátku existence člověka. Úpolové aktivity doprovázely člověka ve všech kritických obdobích vývoje, které se často rozhodovaly v bitvách. Vysoký status bojovníků se zachoval i v archetypech hrdinů – jsou často spojováni s úpolovými aktivitami. Kontaktní překonání člověka je tedy hluboko v podvědomí lidí, je součástí vnitřní výbavy zdravého jednotlivce.

Právě proto byly po dobu celé lidské historie bojové činnosti sakralizovány. Putney chápe sakralizaci (společně s institucionalizací jako stěžejními znaky) v úzkém pojetí ve vztahu k muskulárnímu křesťanství od 2. poloviny 19. století v Severní Americe. Zde chápeme sakralizaci šířeji, v přeneseném významu slova, jako obecný fenomén procesu omlouvání boje, jeho posvěcování, ne ale nutně ve vztahu k jakémukoli náboženství.

Sakralizace je společenským procesem omlouvání, posvěcení boje (a tedy i násilí). Omlouvání bylo podporováno vůlí bohů a duchů, nebo v pozdějších obdobích vyššími ideály, anebo jednoduše společenskou nevyhnutelností, nutností sebeochrany. I od 20. století do současnosti pokračuje proces sakralizace, ve své krajní formě můžeme mluvit o spiritualizaci násilí. Jistá forma násilí hraje roli i ve sportu, kde se však chápe jako součást hry. Působení i přijímání násilí bez vybočení ze sportovních pravidel je součástí sportovního gentlemanství.

V různých obdobích lidských dějin byl proces sakralizace boje a úpolových disciplín naplňován prostřednictvím:

• Spiritualizace (boj je součástí náboženství, nástrojem božstev)
• Ritualizace (boj je součástí iniciačních obřadů, ritualizovaných her, společenských rituálů)
• Heroizace (boj je prostředkem k hrdinství)
• Nobilitace (boj je společným znakem vyšších vrstev)

V moderních dějinách se proces sakralizace projevil také ve formě sportizace (boj je sportovní soutěžní disciplínou) a intelektualizace (boj je součástí výchovy). Později – a výrazně i v současnosti také ve formě humanizace (boj je způsobem rozvoje osobnosti) boje a úpolových činností. Těmto formám se budeme věnovat blíže v podkapitole 1.3 a v kapitole 2., protože přímo souvisí s tématem džuda (sakralizace intelektualizací a humanizací) na olympijských hrách (sakralizace sportizací).