Inovace SEBS a ASEBS

3. Teorie bojových umění

I když každý, kdo se zabývá bojovými uměními intuitivně, chápe jejich složitost a rozmanitost především z hlediska praxe, je nevyhnutelné zabývat se také jejich teoretickými aspekty. Měli bychom znát různá bojová umění z různých kultur tak, abychom pochopili jejich společné znaky i jejich různost.

Z hlediska teorie bojových umění nás především zajímá:

a. Kde a jak vznikla

b. Technické prostředky

c. Výstroj a výzbroj

d. Hlavní principy

e. Rozšířenost bojových umění

V jednotlivých kapitolách této publikace se zabýváme popisem jednotlivých bojových umění a jejich skupin. Bojová umění jsme vybírali tak, aby pokrývala příklady ze všech kultur. Některá bojová umění jsou známější než jiná. Některá se rozšířila prakticky po celém světě, některá bojová umění zústávají dědičstvem malých zájmových skupin.

Podle rozšířenosti bojových umění je charakterizujeme jako:

• Globální bojová umění
• Vernakulární bojová umění

Globální bojová umění jsou dobře organizována mezinárodně uznávanými organizacemi. Jsou součástí světového sportovního hnutí a i povědomí veřejnosti o těchto bojových uměních je velké. Globální bojová umění jsou dobře systematizována, což umožňuje lepší přenos informací a jejich sdílení cvičenci v mezinárodním kontextu. Tato bojová umění jsou rozšířená a veřejná, jejich cvičení se může účastnit kdokoli. Kluby organizují cvičení pro děti i dospělé a o tato bojová umění mají zájem také média. Velký počet cvičících a vyučujících vytváří z globálních bojových umění potenciál pro jejich komerční provozování.

Vernakulární bojová umění jsou opakem globálních bojových umění. Většinou jsou provozovány bez formální organizace, případně jejich organizace má pouze místní, nanejvýš národní charakter. Jsou to místní bojová umění, pěstována v uzavřených společnostech. Jejich cvičení může být vázáno na příslušnost k jistému etniku, náboženské skupině, a některá z nich mají také rodový charakter. Vernaulární bojová umění jsou nesystematizovaná, nepodléhají kriticě vědeckého zkoumání, používané metody tréninku jsou svázány s tradicí. Tato bojová umění jsou málo známá a mnohým z nich hrozí zánik.

Globalizace bojových umění poskytuje prostor pro jejich zdokonalování, objevování nových progresivnějších tréninkových metod, nových technik a podobně. Nižší rozšířenost bojových umění ale nemusí znamenat jejich nižší hodnotu.Vernakulární bojová umění jsou na rozdíl od globálních bohatší o nezaměnitelný kulturní kontext, moho sloužit jako předmět etnologického výzkumu.

3.1 Japonská bojová umění

Součástí všech kultur je i kultura boje, často institucionalizovaná ve formě bojových umění. Institucionalizace a formalizace asijských bojových umění způsobila, že se až do konce 20. století za bojová umění obecně považovala téměř výhradně asijská bojová umění. V současnosti jsou známé mnohé studie, zabývající se bojovými uměními nebo kultem boje i v jiných kulturách, což umožňuje srovnávání a také poznání globálního fenoménu bojových umění. Protože se pod pojmem bojová umění chápaly systémy pocházející z Asie, zejména z Číny a Japonska, často byly nazývány i východním bojovým uměním. Je skutečností, že pravděpodobně nejpropracovanější a nejucelenější bojová umění známe z východní Asie, ale různé systémy boje vznikly i v jiných částech světa. Je to přirozené, protože ve všech koutech světa se lidé potýkali s nutností bojovat (jako obránci i útočníci). Těchto systémů není tolik jako v už zmíněné Číně nebo Japonsku, a jsou i méně známé, ale svou jedinečností jsou hodny povšimnutí.

K nám se výraz bojová umění dostal z anglického martial arts. Martial se překládá jako bojový, vojenský, válečný, související s bojem a válkou. Etymologie tohoto slova, pocházejícího z latiny, vypovídá o jeho vztahu k Marsu, římskému bohu války a ochránci zemědělství. Mars se často připodobuje ke starořeckému bohu války, jímž byl Áres. Ale pokud Mars byl spíš ochráncem míru, Áres byl spíše ničitel a uchvatitel. Umění je dovednost, obratnost, mistrovství dosažené studiem a praxí. Bojová umění tedy spojují dovednost a mistrovství boje pro zachování míru.

Kdybychom se pokusili o definici bojových umění, mohli bychom říct, že jsou to zejména pohybové systémy, které se vyvinuly ze starých způsobů boje a které se dnes uplatňují jako součást životní cesty, pro sport, sebeobranu, nebo je jejich cílem zachování tradice a kulturního dědictví.

Z hlediska historického byli předchůdci dnešních bojových umění v době svého vzniku a vývoje pouhým způsobem, jak co nejrychleji a nejúčinněji dosáhnout vítězství v souboji nebo ve válce. A to jakýmikoli prostředky. Těžko bychom v té době hledali za bojovými uměními intelektuály anebo intelektuální myšlenky, jak to známe z teorie dnešních bojových umění. Avšak následkem různých světonázorových a náboženských představ a snad i díky ješitné touze po omluvě násilí docházelo vzápětí po vzniku bojových činností k jejich posvěcování – sakralizaci. Hledaly se (a vždy našly) nějaké vyšší ideje, které násilí omlouvaly. Násilí se ostatně i dnes propaguje jako prostředek dosažení národní nebo náboženské svobody, násilí se páchá ve jménu různých náboženství, i v zájmu světového míru. Sakralizace byla pro bojovníky i prostředkem duševní hygieny. Způsob, jak se vyrovnat nejen s tím, že bojovníci v konfliktu mrzačili a zabíjeli nepřátele, ale i s blízkostí vlastní smrti.

Jak plyne z předchozího textu, bojová umění se od ostatních úpolových aktivit liší především vnitřním obsahem, svojí filozofií a také smyslem cvičení. Důvod cvičení je jiný. Díky různým okolnostem se bojová umění zachovala ve velké šíři i hloubce v Japonsku. Abychom mohli použít konkrétní příklady, budeme se dál zabývat japonskými bojovými uměními. Závěry ale více méně platí i pro bojová umění ostatních oblastí světa.

Kobudó

Bojová umění zahrnují všechny činnosti se vztahem k boji, povýšené na umění. Kupříkladu ve středověkém Japonsku se popisuje takzvaných šestatřicet umění (bugei džúhappan, obrázek 8). Zahrnují nejen neozbrojený boj, boj s mečem či kopím, ale i lukostřelbu, vrhací zbraně a plavaní. Tedy vše, co by mohl válečník v konfliktu upotřebit. Zde se někdy odlišuje válečné umění od bojového. Válečné umění má vztah k válce jako takové, tedy i k otázkám strategie, logistiky, použití zbraní a podobně. Jak z předchozího vyplývá, bojová umění se dotýkají více praktických dovedností. Mezi bugei džúhappan patří i taková válečná umění, která nesouvisejí přímo s fyzickým řešením bojové situace v kontaktu s nepřítelem:

• Kendžucu (šerm)

· Battodžucu (tasení meče)

· Sódžucu (šerm kopím)

· Naginatadžucu (šerm halapartnou)

• Kjúdžucu (lukostřelba)

· Kjúbadžucu (lukostřelba z koně)

• Suidžucu (plavání)
• Bódžucu (šerm holí)

· Nagamono (šerm širokou halapartnou)

· Torimono Dógu (použití policejních zatýkacích zbraní)

· Kakuši bukidžucu (skryté zbraně)

· Džúdžucu (zejména neozbrojený boj)

· Šurikendžucu (vrhání malých zbraní)

· Hódžucu (střelba z palných zbraní)

• Džóhó kaišú (získávání informací)
• Čikudžó (opevňování)
• Angó (signalizace)

· Heihó (strategie a taktika)

První zmínky o způsobech boje nacházíme ve starojaponských mýtech (kiki), především jako poměřování sil (čikara kurabe). Boj (i v rituální podobě) byl důležitou součástí japonské mytologie. V kronice Kodžiki (712 n. l.), která zachycuje vznik japonských ostrovů, příchod bohů (jejichž potomky jsou podle této mytologie Japonci) na tyto ostrovy a založení císařství Jamato. V Kodžiki je zaznamenán boj dvou bohů, ve kterém Takemikazuči zvítězil hodem nad Takeminakatou. Jeden ze třech mytických předmětů je v japonské mytologii také meč Kusanagi no curugi jako symbol boje a vojenství. To poukazuje na významnou roli bojových umění v japonské kultuře. Nihon šoki (720 n. l.) je historickou kronikou japonského císařství tak, jak byla chápána v 8. století našeho letopočtu. Boj hrdinů Sukune a Kueharu, který se v Nihon šoki popisuje, oslavuje Sukuneho vítězství sérií kopů. Tento souboj se považuje za první popis sumai, předchůdce japonských bojových umění beze zbraně.

Sjednocení Japonska na začátku 17. století způsobilo, že válečná bojová umění ztrácela na významu. Jejich cvičení už nebylo otázkou přežití. Aby byl dán nový význam bojovým uměním, a pravděpodobně i proto, aby byla dána potenciálním nepřátelům vládnoucího šóguna smysluplná činnost, začaly se atributy bojových umění vládou propagovat jako atributy duchovní. „Meč je duší samuraje“, bylo prohlášeno. Postupně docházelo k větší a větší sakralizaci, posvěcování bojových umění, byla jim dána duchovní síla a význam. Tento trend v Japonsku výrazně zesílil i na konci 19. století, kdy se Japonsko muselo po třech stoletích otevřít světu. Bojová umění již nebyla jenom způsobem jak válčit, stala se uměním životní cesty (jap. dó – cesta), metodou, jak využít bojovou tradici a taktiku k úspěšnému životu moderního člověka. V období sjednoceného Japonska (období Tokugawa/Edó 1603 – 1868) se výrazněji začaly proklamovat atributy ctnosti samuraje. Jejich další idealizace (a jejich interpretace pro západní kulturu knihou Inazó Nitobeho Bušido, Duch Japonska) na přelomu 19. a 20. století výrazným způsobem ovlivnila současné chápání bojových umění. Můžeme se potkat s výčtem sedmi ctností bušidó ( džin, gi, rei, či, šin, ču, kó). V několika odstavcích analyzujeme jejich původ.

První záznamy o zásadách chování, o prvcích ideálu člověka, se v Japonsku objevily s postavou korunního prince Umajada, známeho jako Šótoku Taiši (574-622 n.l.). Šótoku, osvícený vladař, byl inspirován buddhizmem a čínskou kulturou. Čína byla v tehdejším východním světě skutečnou „říší středu“, řídící se zásadami konfucianizmu. Připisuje se mu takzvaná Ústava sedmnácti článků (Džúšiči džó kenpó). Ústava neupravuje právní normy, je spíše souhrnem morálních pravidel potřebných pro růst a udržení prosperující společnosti pracující pro dobro všech. Některé články, jak je níže v úryvcích citováno, připomínají navzdory celkovému probuddhistickému naladění Konfuciův text O pěti ctnostech (Wu čchang). Pěti ctnostmi jsou zde:

• Velkorysost (čín. žen, jap. džin) - ... patolízalové postrádají oddanost vůči pánovi a velkorysost vůči lidu. (čl. 6) Nechť je lid zaměstnáván v příhodný čas... Od jara do podzimu, kdy se stará o pole a morušové stromy, jej není žádoucí tímto způsobem zaměstnávat. Neboť nehledí-li si rolník svého pole, kde vezme obživu? Nehledí-li si morušových stromů, čím se zahalí? (čl. 16)
• Spravedlnost (čín. i, jap. gi) – Posuzujte nestranně každou žádost, která je vám předložena. (čl. 5) Nechť je zásluha po právu uznána zásluhou a provinění proviněním. Záslužný skutek nechť je odměněn, provinění budiž potrestáno. (čl. 11)
• Náležité chování (čín. li, jap. rei) – Pakliže se lidé chovají slušně, společenství se spravuje samo od sebe. (čl. 4)
• Moudrost (čín. či, jap. či) – V každé záležitosti, ať už je to naléhavá, či nikoliv, jednejte toliko s moudrými muži a uvidíte, že vám ve vaší věci sami vyjdou vstříc. (čl. 14) Kdybychom neměli učenců a mudrců, kdo by jen vládl zemi? (čl. 14)
• Dobrá víra (čín. sin, jap. šin) – Vše, co člověk koná, nechť koná v dobré víře, neboť jedině tak jsou jeho skutky dobré a nikoliv zlé, jedině tak jej čeká zdar a nikoliv pád. (čl. 9)

Princ Šótoku dal už v tomto textu základ vzájemnému prolínání buddhistických a konfuciánských myšlenek, které po dobu následujících staletí ovlivňovali život japonské šlechty i obyčejného lidu. Šótoku Taiši jako státník myslel zejména na řízení státu. Těchto pět ctností se stalo samurajskými přesně v tom období, kdy se do popředí moci dostávala vojenská šlechta buši, postupně vytláčející aristokratickou šlechtu kuge. O jednoznačně samurajských ctnostech můžeme s jistotou mluvit v tzv. zlaté éře válečných umění bugei, od počátku nástupu šógunů z rodu Tokugawa v éře Edo (1603 – 1868). U vzniku systému řízení šógunátu tokugawského typu byl i Seika z rodu Fudžiwara (1561-1619), učenec ovlivněný klasickým konfucianizmem, zenovým buddhizmem, ale zejména Ču Siho neokonfucianizmem. Seika upřel pohled samurajů na důležitost dodržování pěti druhů vztahů (gorin): pán a vazal (kunšin), rodič a dítě (fuši), manžel a manželka (fufu), starší a mladší (čójo), přítel s přítelem (hóju) a pěti stálých ctností (godžó), které byly už od dob prince Šótoku dobře známé. Kromě těchto pojmů pracoval také s jinými morálními principy. Vysvětloval význam principů pokora (kendžo), pravdivost (makoto), srdce (kokoro) a úcta (kó) pro život samuraje. Seika z rodu Fudžiwara ale zejména důvěřoval člověku a tvrdil, že má schopnost meitoku, „vynikající ctnosti“, tedy schopnost přítomnosti absolutního dobra bez jakýchkoli zlých myšlenek. Pozvedl také morální zákon giri, zákon plnění povinností plynoucích člověku z jeho svazků se společností a univerzem. Jednotlivec má zachovávat harmonii a mír nastoupením a zachováním na životní cestu (dóri). V podobném duchu propagovali myšlenky také další myslitelé. Nejproslulejší Seikův žák Razan Hajaši (1583-1657) byl se svým bratrem Nobozumim tvůrcem známých zákoníků Buke šóhatto (Zákoník vojenské třídy) a Hatamoto šóhatto (Zákoník šógunových vazalů), ve kterých jejich filozofické myšlenky získaly legislativní moc. Šósan Suzuki (1579-1655), další z duchovnících velikánů té doby, v teorii pracovní etiky mluvil o dluhu, který má vazal vůči svému pánu. Má mu být vděčný (on) a celým svým životem se mu podřizovat a sloužit mu. Zde a také v myšlenkách Sokó Jamagy (1622-1685) se můžeme dopátrat základů loajality (ču), jak ji popisuje již zmíněný Nitobe.

V současnosti se v některých textech můžeme potkat i s morálně vysoce hodnocenou ctností soucitem (tei). Tato ctnost se do mravního kodexu dostala postupně v průběhu staletí z myšlenek buddhizmu, který v Japonsku stavěl do popředí Buddhu Amidu, Buddhu nekonečné milosti. Významný vliv na rozvoj konceptu bušidó měl také spis Kojo gunkan (1615), který sepsal stratég klanu Takeda Kagenori Obata (1572-1663). V části Kojo gunkan nazvaném Devadesátdevět předpisů se zdůrazňuje zejména loajalita, sebeobětování a statečnost. Fenomén sebeobětování vedl v některých spisech dokonce k definici smrti jako cesty samuraje, smyslu jeho života. Výrazně je to dokumentováno v Hagakure (1716) samuraje a pozdějšího mnicha Džóšó (Cunetomo) Jamamota (1659-1719). Ale jak již bylo napsáno v jednom dřívějším textu (Reguli, 2001): „...je ťažké nájsť sedem cností, ktoré by dostatočne reprezentovali myšlienky bušidó, či v súčasnosti správne morálne konanie človeka. Z japonskej histórie (keď práve rozprávame o Japoncoch) je na prvý pohľad zrejmé, že v živote záleží iba na skutočnom uplatňovaní morálky a vôbec nie na teoretickom a filozofickom rozjímaní o nich. Japonského roľníka zo 17. storočia iste nezaujímali filozofické traktáty vo chvíli, keď mu lojálny samuraj takmer bez príčiny na základe zákona burei uči, tzv. zabitie za drzosť, láskavo, spravodlivo, slušne, múdro, úctivo a navyše súcitne stínal hlavu. Ani dnešný aikidoka, hrdo urovnávajúci svoje záhyby na hakame nie je na tom o nič lepšie, ak sa ho ľudia stránia, ak sú kvôli nemu nešťastní a pozerajú sa naňho s pohoršením. Sedem samurajských cností, ktoré vznikli počas vývoja starovekého, stredovekého a novovekého Japonska, nedokážu pokryť kultúrnu rôznorodosť dnešného sveta a našich medziľudských morálnych potrieb.“

Boj samotný můžeme rozdělit na boj se zbraněmi a boj beze zbraní. Boj se zbraněmi byl závislý na technologii výroby oceli a využití jízdy na koni. V Japonsku byla důležitá především lukostřelba, boj kopím a mečem. Po sjednocení Japonska (1603) podnítila společenská situace vznik mnoha relativně samostatně se vyvíjecích škol bojových umění (rjúha). Boj beze zbraní byl pouze sekundární dovedností, a to především jako dovednost vojáků. I když se v různých dokumentech používaly různé pojmy, Hoare navrhuje sledovat vývoj od sumai (nativní způsob boje, také forma buke sumai, vojenská forma boje) přes kumi uči (také forma joroi kumi uči, boj v brnění), až ke džúdžucu, přímého předchůdce džuda. Tyto dovednosti byly podřízeny svému účelu. Zlikvidovat protivníka, zneschopnit ho k boji. Pro tato bojová umění je užíván výraz bugei nebo budžucu. Čínský znak pro bu znamená válku, je však složen ze dvou prolínajících se obrazců. Jedním znakem pro kopí, druhým pro slovo zastavit. Z hlediska etymologie je doslovný význam čínského znaku pro válku (bu) způsob zastavení boje. Džucu je umění, způsob, technika jak se něco dělá. Mohli bychom říct, že budžucu jsou různá umění boje. Cestu válečných umění beze zbraně až k džúdžucu můžeme u japonských vojáků sledovat ve vývojových stádiích:

3. Sumai (nativní způsob boje, také forma buke sumai)

2. Kumi uči (také forma joroi kumi uči)

3. Džúdžucu

Džúdžucu definujeme (Volně používáme definici podle vysoce kvalifikovaného praktika a výzkumníka Serge Mola ) jako způsob obran a útoků beze zbraní, nebo s použitím malých zbraní proti jednomu, více neozbrojeným či ozbrojeným oponentům. V džúdžucu se používají také kobuki (malé zbraně) a hibuki (skryté zbraně). Je důležité uvědomit si, že ačkoli je v současnosti vžitá představa, že džúdžucu je forma neozbrojeného boje, japonští samurajové a vojáci využili každou příležitost, jak zvýšit účinnost těchto dovedností pomocí různých dřevěných, kovových i kamenných zbraní. Některé z nich jsou jednoduché, dalo by se říct až primitivní, například tenouči (dřevený kolík držený v pěsti tak, aby na obou stranách přesahoval ruku), a jiné druhy krátkých a dlouhých tyčí. Některé zbraně (jako například různé druhy nožů či kovových vrhacích zbraní) byly složité a vysoce sofistikované. Džúdžucu zařazujeme k ostatním starým válečným bojovým kobudó (z jap. stará budó). Pro tuto skupinu se někdy používá i pojem korjú (z jap. staré školy, styly), anebo také kobudžucu (z jap. stará budžucu). Nositelem těchto starých bojových umění byl samuraj, případně také voják sloužící svému pánu. Jak je již obecně známo, slovo samuraj pochází z pojmu saburomono, „ten, který očekává příkazy“. Třída vznikla ke konci období Heian (794-1185), když se postupně vyčlenila z bohaté vojenské elity – jezdců. Abychom vytvořili představu, jak důležitá byla příprava samuraje v boji beze zbraně, uvádíme povinná umění samurajů (roku bugei, 1650):

• Kendžucu (šerm mečem)
• Kjúdžucu (lukostřelba)
• Badžucu (jízda na koni)
• Sódžucu (šerm kopím)
• Hódžucu (střelectví)
• Džúdžucu (boj beze zbraně)

Důležitost džúdžucu narostla zejména po roce 1588, kdy byl vydán zákaz vlastnit a používat meče mimo vojenskou třídu (katana gari). V kobudó se ustálil systém výuky a zkoušek, který reflektoval existenci mnoha různých (více, či méně odlišných) rjúha–škol. Učitelé byli licencováni prostřednictvím inka – povolení a menkjó – soupisu dosažených technik. Jakmile adept získal menkjó kaiden, získal licenci o úplném předání rjúha a předpokládalo se, že založí vlastní školu. Vzdělávací systém byl až k menkjó kaiden založen na třech stupních osnovy, přičemž k poslední se dostal pouze ten adept, který splňoval především morální kriteria, jako je loajalita k učiteli a pánovi. Stupně se obecně rozdělovaly na:

• Šóden, nebo hacuden (začátečnická úroveň)
• Čúden (střední úroveň)
• Okuden (vnitřní úroveň)

Například ve škole Honmon enšin rjú se adept u šóden naučil základní techniky pro boj v budově, i formální postupy (rituály), v osnovách čúden byl připravován pro boj na bojovém poli. Na úrovni okuden se student učil vztahům meče k jiným zbraním i k džúdžucu a měl pochopit různé aspekty technických detailů z kata předchozích úrovní. Z předešlého textu je patrné, že v kobudó (tak jako v celé japonské společnosti) se dodržovala relativně stálá sociální struktura. Některé charakteristiky sociálních interakcí můžeme sledovat v japonské společnosti dodnes:

• Pevná formální struktura
• Převaha vertikálních interakcí
• Dlouhodobé (celoživotní) trvání
• Princip seniority (čójó no džo)
• Princip participace
• Iniciativa přicházející zdola
• Preference neformálních vztahů

Tyto interakce jsou patrné například ze struktury učitelů a žáků v kobudó. Sóke byl (resp. stále je v zachovalých rjúha) „hlava rodu“, hlavní představitel školy, obvykle i vedoucí učitel. Tento titul je obvykle dědičný. V případě, že učitelem není sóke (např. necvičí bojová umění), stává se vedoucím učitelem šihanke, který všechna formální rozhodnutí konzultuje se sóke. Dále jsou v kobudó starší učitelé šihan (z jap. „jdoucí příkladem“, učitel učitelů, mistr) a instruktoři (sensei, z jap. učitel). Žáci byli přirozeně rozděleni na ty, kteří žili s učitelem v jeho domě (učideši - vnitřní žák), a na ty, kteří pouze docházeli cvičit bojová umění (sotodeši - vnější žák).

Šinbudó

V druhé polovině 19. století s politickou a společenskou restaurací Japonska náhle skončila éra rozvoje starých, tradičních bojových umění kobudó, která byla postupně nahrazena érou rozvoje nových bojových umění šinbudó. Tradiční školy (rjúha) obvykle obsahovaly různé techniky (beze zbraní i se zbraněmi) a také válečnou taktiku. Moderní školy jsou obvykle relativně úzce zaměřené, a to jednak z důvodu absence potřeby vyučovat postupy typické pro vedení války, a také kvůli jejich postupné sportizaci. Mezi šinbudó zařazujeme v současnosti známá a populární japonská bojová umění, například:

• Aikidó
• Džódó
• Džúdó
• Džúkendó
• Iaidó
• Karatedó
• Kendó
• Naginatadó
• Sumó (není zcela kobudó ani šinbudó)
• Šórindži kenpó

Draeger a Smith (Například Draeger, 1998, (první vydání v roce 1974), Draeger a Smith1995, od s. 103 (první vydání 1969)) jsou původci i u nás populárního chápání bipolární změny bojových umění s příponou džucu na bojová umění s příponou dó (džúdžucu – džúdó, kendžucu – kendó, iaidžucu – iaidó). Žádná přímá změna z jednoho na druhé zde historicky není doložitelná. Například Kanó pro svoji školu Kódókan džúdó použil název, který sám odůvodnil tím, že se již používal v minulosti. Kanó, zakladatel džúdó popisuje školu čokušin rjú džúdó, jehož název použil pro svoji školu, aby tak více podpoříl myšlenku džúdó jako výchovného prostředku, nejenom formy cvičení či dovednosti bojovat. Také pojem kendó byl používán několik století před vznikem šinbudó. Na druhé straně některá japonská bojová umění jsou svým charakterem šinbudó, ale neprošla transformací názvu, například nindžucu (celosvětově rozšířená škola budžinkan).

Korjú zcela nezaniklo a i do současnosti přetrvalo mnohé ze starých rjú. Všechny však prošly jistou transformací. V současném světě, který je vzdálený dřívější realitě bojových umění, není možné udržet nezměněnou tradici. Některá korjú byla tedy inovována, aby vyhovovala současným podmínkám (úspěšně například Katori šintó rjú). Každá změna ale přináší i možnost degenerace, jak upozorňuje Amdur. Někdy také můžeme zaznamenat vznik nových stylů, které se mají tvářit jako korjú, což skutečným korjú spíše škodí. Jde o to rozeznat, co ještě patří k tradici a zachovávání kulturního dědictví a co je pouhou hrou na samuraje (samurai gokko).

Můžeme říct, že džúdó bylo prvním šinbudó. Díky zdařilé snaze zakladatele džuda o nalezení jeho výchovného rozměru dnes mají všechna šinbudó zejména výchovný charakter. Takovéto výchovné zaměření japonských bojových umění je pochopitelné, když uvážíme, že i předtím se trénink chápal v různých souvislostech jako:

• renšú – trénink v tělesném pojetí
• keiko – jako každodenní praxe

· šúgjó – jako metoda k sebezdokonalování, podobně jako v okcidentálním světě známá askeze (z řeckého ἄσκησις askésis cvičení, praxe, disciplína; z ἀσκέω askó cvičit; původně znamenala jakoukoli formu praxe, jíž se upevňuje disciplína)

V současných korjú je akcentován především trénink jako šúgjó. Trénink v tělesném pojetí ztratil význam, protože korjú již neplní utilitární funkci. Pro výrazné směrování k šúgjó (někdy i výlučně k šúgjó) můžeme některá současná korjú nazvat spirituálními korjú. Po několikaletém vnímání bojových umění krátce po svržení šógunátu se začala bojová umění postupně znovu vyučovat, a to i ve formálním vzdělávání. Už na začátku osmdesátých let 19. století bylo na některých školách v Japonsku zaváděno vyučování bojových umění. V tomto období byla bojová umění a jejich výuka na školách chápána jako součást branné výchovy ve smyslu militarismu a počínajícího nacionalismu. Rubinger et al. (1997, s. 286) uvádí, že cvičení džuda bylo zavedeno poprvé již v roce 1882. Vzhledem k tomu, že Kódókan džúdó (které pojem džúdó dostalo do širšího poědomí) vzniklo také v roce 1882, se domníváme, že zde šlo o formu tradiční školy džúdžucu.

„V minulosti bylo populárních mnoho stylů džúdžucu.“ Napsal zakladatel džuda Kanó a dále pokračoval: „Mnoho technik bylo prováděno domluveným a tedy nenásilným způsobem. Tyto styly byly často praktikovány vysoce postavenými osobami. Na druhé straně džúdžucu prováděné vojáky a nižšími sociálními vrstvami mělo tendenci používat násilný způsob neozbrojeného stylu pomocí hodů, zápasu na zemi a znehybnění. Tyto styly také zahrnovaly údery a kopy, páky na paže i nohy, škrcení a držení... Protože majorita obyvatelstva měla pouze malé znalosti o méně násilných stylech džúdžucu, obecné mínění klasifikovalo džúdžucu jako brutální a přisuzovalo nebezpečnost všem stylům.“

Na začátku 20. století nastala renesance japonských bojových umění, která byla již pod vlivem relativně rozvinutého džuda. Další japonská bojová umění, jako například kendó, karate apod. adoptovala mnohé myšlenky džuda, ale i hierarchickou strukturu, část názvosloví, cvičební úbor, některé rituály a tak dále. Džúdó se stalo vzorem pro transformaci starých japonských bojových umění. Gendai budó, moderní bojová umění, jak byla někdy šinbudó nazývána, byla na rozdíl od kobudó otevřená všem lidem, nejenom vojákům. Systém výuky a zkoušek sice zachovával vytvoření pevných sociálních vazeb v souvislosti s charakteristikou sociálních interakcí v japonské společnosti, vyrovnávala ale šance pro kohokoliv. Kanó také z japonských umění adoptovalo systém výkonnostních stupňů kjú a dan. I když se v západní společnosti vžilo pro stupně dan jako označení mistrovského stupně, takovéto označení je chybné. Například 3. dan (šódan, z jap. šó – začátek) je v japonských bojových umění označení pro stupeň, na kterém adept zná všechny základní techniky a postupy, a může se skutečně začít v bojovém umění rozvíjet.

V období Meidži sehrála jednu z hlavních rolí v standardizaci japonských bojových umění organizace Dai Nippon Butokukai (v překladu Velká japonská společnost pro bojová umění), existovala v letech 1895-1947). Dai Nippon Butokukai, zkráceně také Butokukai, byla zřízena pod působností císařského dvora, takže byla polovládní organizací. Butokukai sehrála svoji pozitivní roli v standardizaci japonských bojových umění, a později negativní roli v militarizaci japonských bojových umění před a během druhé světové války. V roce 1902 přijala Kanův systém stupňů dan (3. – 10.) a používala je souběžně s tituly šógó:

• Renši – instruktor
• Kjóši – pokročilý učitel
• Hanši – mistr učitel, učitel učitelů

Tímto dvousystémem Butokukai integrovala stupně kobudó a stupně rozvíjejícího se šinbudó, a pomohla otevřít cestu k transformaci starých bojových umění. U Butokukai pracovaly komise standardizující jednotlivé druhy bojových umění. Butokukai by mohlo znamenat hrozbu pro Kódókan džúdó. V době založení byl Kódókan džúdó aktivní pouze 13 let s počtem členů kolem 400. Cíle Butokukai byly odlišné od Kódókanu. Zatímco Kódókan džúdó bylo tvořeno jako výchovný systém, Butokukai se snažilo zachovat bojová umění v jejich původním bojovém, válečném významu. Kanó využil svých kontaktů i schopností a v roce 1898 byl ustanoven jako vedoucí Komise pro soutěžní pravidla Butokukai. Tímto získal stěžejní vliv na jejich tvoření. Pravidla byla poprvé písemně zaznamenána v roce 1899. Do té doby zápasy v džúdžucu obvykle začínaly údery a kopy a končily bojem na zemi. Tato nepsaná pravidla nápadně připomínají dnešní zápasy Ultimate fighting, Mixed martial arts, Vale tudo a podobně. Kódókan džúdó také nemělo psaná pravidla, ale víme, že v randori nepoužívalo údery a kopy a preferovalo boj – použití hodů – v postoji. Butokukai přijal pravidla, která byla téměř totožná s Kanóvou představou randori. Po této standardizaci se mohlo džúdó nadále volněji rozvíjet, protože se tak další formy džúdžucu přiblížily ke Kódókan džúdó.

V tomto období se také nerozlišovalo džúdó a džúdžucu tak, jak to vnímáme dnes. Džúdó (tedy Kódókan džúdó) bylo spíš chápáno jako jedna ze škol (rjúha) džúdžucu. Toto odlišné chápání vzniklo evroamerickým chápáním, kde se začalo rozlišovat mezi džúdžucu jako formou sebeobrany a džudem jako formou sportu. Vzhledem k tomu, že sport v době vzniku džuda a Butokukai nebyl v japonské společnosti znám ve formě, jak jej chápala evroamerická kultura, nemělo v Japonsku takovéto rozdělování smysl.

Kulminace militarizace bojových umění nastala od začátku třicátých let dvacátého století a trvala až do skončení druhé světové války. Vláda v osobě Sadao Arakiho, ministra školství (1937-1939), vysloužilého vojenského generála a potomka samurajů, propagovala militarizaci i školní tělesné výchovy. Žáci byli nabádáni, aby ve všech sportech viděli pokračování samurajské tradice. Pochopitelně byly podporovány zejména kendó a džúdó, ale například i neúpolové zápasy a soutěže se vnímaly jako šermířský souboj na život a na smrt. Do škol byli vysláni armádní důstojníci, aby dohlíželi na bojový výcvik chlapců. Nacionalismus prostoupil celou japonskou společnost. Opozice byla potlačována, knihy páleny a mnohé osobnosti uvězněny. Válečné filmy, vlastenecké písně apod. ovládly média. V roce 1943 Akira Kurosawa zfilmoval uměleckou fikci z doby raného vývoje džuda „Sanširo Sugata“ (v anglické mutaci známý jako Judo Saga). Tento film nese znaky státní ideologie a byl také na základě požadavků cenzury upravován. Kanó vytvořil originální koncept mravní výchovy prostřednictvím bojových umění. Tento koncept byl po jisté adaptaci (militarizaci, nacionalizaci) přebrán i do jiných bojových umění a také do západních sportů, které v Japonsku nabývaly na popularitě. Mluví se o budófikaci sportu v Japonsku. Muskulární spiritualita se vyjadřovala přes bojového ducha (kondžó).

Po dobu druhé světové války bylo bušidó vnímáno na straně japonských vojáků jako princip japonské svrchovanosti. Na straně druhé vnímali spojenci bušidó jako princip nelidskosti a barbarství. Veteráni 2. světové války popisují množství příkladů zneužití bojových umění. Sloan (2003, s. 316) například popisuje zážitky válečných zajatců převážených na lodi Nitta Maru: „Virtually every prisoner aboard the Nitta Maru was either a personal victim of bushido or an eyewitness to its inhumanity. In addition to the regular crew, about fifty prisoner guards were assigned to the ship. They were specially trained in judo, and their commander, Lieutenant Toshio Saito, was fond of polishing his martial arts skills on the defenseless captives. “Saito liked to come down in the hold and practice judo on the prisoners,” said Artie Stocks. “If you cried out in pain, he’d just keep hitting you again and again. I still have nightmares about him.” Keeping prisoners half starved was a standard bushido procedure...“

V březnu roku 1942 Generál Tanaka vydal příkaz, podle kterého musely všechny organizace bojových umění pracovat výlučně pod správou Butokukai. Po umlčení opozice z řad tradicionalistů bylo v září 1942 připojeno i Kódókan džúdó k militarizovanému Butokukai. Nicméně na bojová umění se hledělo s despektem. Džúdó bylo považováno za ztrátu času, kendó za tanec s bambusovými pruty a kjúdó bylo odsouzeno jako zastaralé.

Japonská bojová umění po 2. světové válce byla vzhledem k jejich subordinaci k militarizované Butokukai od roku 1945 pod tlakem spojeneckých okupačních sil. Džúdó, kendó a naginatadó bylo vyloučeno z obsahu vzdělávání na všech stupních škol. Zákaz praktikování bojových umění trval až do roku 1950. Do té doby se různé organizace snažily přesvědčit ministerstvo školství (Monbušó) o zrušení zákazu. Mezi jinými argumenty uváděli také, že budó „...bylo zneužito militaristickými a ultranacionalistickými lidmi po dobu války. Neznamená to ale, že by budó bylo militaristické.“

V memorandu ze 4. 3. 1950 jsou závěry Divize vzdělávání Spojeneckých okupačních sil, které japonskému Monbušó doporučují zařadit některé budó do školní výuky. Jednotlivé disciplíny byly připodobněny k západním úpolovým disciplínám. A také podmínky soutěží měly být v džudu podobné jako u zápasu: „Váha a podle možností i výška a věk studentů mají být zohledněny v klasifikaci pro soutěže v džudu.“ V dalším období je historie džuda spjatá s olympijskou historií.

3.2 Mongolská bojová umění

Bökh (Böch)

Bökh je tradiční mongolský zápas, který vedle lukostřelby a jízdy na koni patří k třem nejdůležitějším dovednostem mužů ve všech mongolských společnostech.

Existují dva styly bökhu: první se trénuje v Mongolsku a druhý je populární ve Vnitřním Mongolsku, což je autonomní oblast Čínské lidové republiky. Před turnajem vždy cvičenci předvedou rituální tanec, ve kterém napodobují pohyby zvířat. Zápasník z Mongolska obvykle napodobuje sokola nebo fénixe, zápasníci z Vnitřního mongolska předvádějí častěji tygra, lva nebo jelena. Přestože se tanec obvykle povauje za jakési zahřívací kolo a psychickou přípravu před zápasem, jeho původem jsou šamanské rituály Mongolů.

Zápasník má na sobě při zápasu tři hlavní části oděvu: „zodog“ (kabátek s krátkými rukávy, který se tradičně vyrábí z hedvábí, vlny nebo bavlny a který je vepředu otevřený, aby byla vidět zápasníkova hruď), „gutal“ (tradiční vysoké kožené boty se zatočenámi špičkami vzhůru, někdy se přivazují šňůrkou k noze, aby se při zápase nevyzuly) a „šúdag“ (přiléhavé šotrtky umožňující snadný pohyb).

Cílem zápasu je donutit soupeře dotknout se země kolenem, zády nebo loktem. Ve Vnitřním mongolsku znamená prohru kontakt jakoukoli částí těla s podložnou mimo chodidel. V obou stylech jsou zakázané údery a zámky. Bökh je sport, který se řídí pravidlem „vítěz bere vše“. Nejsou v něm určeny žádné váhové kategorie ani není stanoven časový limit. Nejoblíbenější soutěž v bökhu je festival Nádam, který se koná u Ulánbátaru v severním Mongolsku. Konečným vítězem soutěže je zápasník, který zůstane neporažen.

3.3 Korejská bojová umění

Známých je několik desítek korejských bojových umění. Některá z nich vycházejí z původní tradice válečných umění kultur žijících na Korejském poloostrově. Jiné jsou upravenými systémy importovanými z jiných zemí, především Japonska.

Mezi původní korejská umění patří například ssirum, jusul, musul, a subak. K importovaným bojovým uměním zařazujeme například hapkidó, tangsudó, kumdó a judó.

Historicky se na Korejském poloostrově vytvořila tři nezávislá království, ze kterých se odvozuje pozdější vznik sjednocené Koree:

n Kogurjo

n Pekče

n Sila

Některá korejská bojová umění se odvolávají na tradici těchto království. Korejská bojová umění byla ovlivněna silnými čínskými a japonskými vlivy. Pro vznik importovaných bojových umění má význam především období mezi lety 1910-1945, etdy období japonské okupace Korejského poloostrova (loutkový režim státu Manžukuo).

V současnoti je po korejské válce v padesátých letech dvacátého století korejský polostrov rozdělen do dvou znepřátelených státních útvarů:

n Jižní Korea (Korejská republika)

n Severní Korea (Korejská lidově demokratická republika)

Importovaná korejská bojová umění vznikla transformací japonských bojových umění. Po získání nezávislosti nad Japonskem nastala v Korei národně-obrozoací vlna, která zasáhla i vývoj bojových umění. Některá bojová umění jsou obrazem japonských bojových umění:

n Júdó – džúdó

n Jusul – džúdžucu

n Kumdó (Komdo)– kendó

n Kwonbop – kenpó

n Tangsudó – karatedó

n Kongsudó – karatedó

n Taekwondo – karatedó

Ssirum

Ssirum je tradiční korejský zápas starý 5000 let, který je velmi oblíbeným národním korejským sportem. Na kruhém pískovém zápasišti proti sobě stojí dva protivníci, kteří se během 3minutového časového limitu snaží spoupeře donutit třikrát se dotknout země jakoukoli částí těla nad koleny. Zakázané jsou kopy, údery do hlavy a škrcení. Zápasníci nosí satbu (šerpu kolem pasu a pravého stehna), která tvoří úchopový bod pro techniky hodů.

Existují dvě teorie vzniku nárzvu. Někteří odbornícui se domnívají, že pojem „ssirum“ vznikl z původního „ssilum“, což je označení mongolského zápasu. Podle jiné teorie se odvozuje od slovesa „ssirunda“, což znamená „zápasit s druhými v naději nabytí síly“.

Jusul

Jusul je původní korejské sebeobranné umění, kde zápasníci odklánějí protivníkovu sílu pomocí hodů a zámků a púoužívají páky, jejichž pomoí vytvářejí tlak na soupeřovy klouby. V současnosti se cvičí styl zvaný gongkwon jusul, kde je značná část technik vypůjčena z japonského džúdžucu i západních úpolových sportů.

Pojem „jusul“ v korejštině znamená „měkké umění“.

Hapkido

Hapkido je moderní korejské bojové umění ovlivněné japonskými uměními (daitó rjú džúdžucu), která přinesli Japonci při korejské okupaci. Zakladatelem moderního hapkida je Čchö Jong Sul. Od 50 let 20. století postupně hapkido nabývá na popularitě. Důraz je v hapkidu kladený na sebeobranu, což jej odlišuje od sportu. Studenti se učí používat zbraně a také zasáhnout akupunkturní body k destabilizaci protivníka před hodem nebo pákou.

Jeho filozofii utvářelo konfuciálnské učení a buddhismus.

Pojem „hapkido“ v korejštině znamená „cesta koordinované síly“.

Hwarangdo

Hwarangdo je systém obran a útoku, který byl nazván po elitní důstojnické jednotce Hwarang, jež existovala v období tří království (57 př. n. l. – 668 n. l.) a byla jediná svého druhu v oblasti Silly na jihu Koreje. Zakladateli jsou dva bratři Džu Bang I a Džu Sang I, kteří v 50. letech 20. století vytvořili výcvikový program na základě studia u mnicha Suam Dosa. Oba utekli do Jižní Koreje po převzetí moci komunisty a v 60. a 70. letech se objevovali v dokuentárních filmech při demonstraci síly a odolnosti.

V jejich systému se používá 108 zbraní spolu se třemi kategoriemi vzdáleností. Používají se údery rukou, dolní části nohou, hlavo nebo zbraní, páky v boji nablízko, techniky chvatů a porazů a boje na zemi.

Studenti se učí čchi-kung (korejsky „ki-kong“), meditaci, dýchání, plno- a polokontaktní zápas, základní techniky a figury. Důraz je kladen na správný postoj.

Pojem „hwarangdo“ v korejštině znamená „cesta rozkvétající mužnosti“.

Teakwondo

Teakwondo (správným českým přepisem je tchekwondo) je metoda zápasu beze zbraní, kde se mísí techniky rukou a dolní části nohou, zaměřené na útok pomocí kopů, které jsou vedeny nad pas. V roce 1955 bylo taekwondo modernizováno generálem Čchö Hong Hui, který je považován za „otce“ taekwonda, a během2. poloviny 20. století bylo dále modernizováno dalšími bojovými uměními, takže dnes existuje jak v podobě sportu (2000 v Sydney zařazenop do programu Olympijských her), tak v podobě sebeobranného bojového umění.

Většina zásad taekwonda pochází ze dvou starobylých stylů: z tchekkjonu (umění kopů s rychlými kombinacemi a porazy) a ze subaku (umění orientované na pěst). Taekwondo také ovlivnily severočínské systémy boxu a Čchö Hong Hui do něj vnesl i karate.

Cvičenci sytému nosí uniformu zvanou „dobok“, kerá připomíná triko s dlouhými rukávy s lemovaným výstřihem do „V“. Oproti „gi“, které nosí karatisté, se tato část oděvu tvořící jeden kus nepřekládá a nemusí se zavazovat. Také bývá vyrobena z lehčího materiálu, protože se v taekwondo neučí přiliš úchopových technik a strhů.

Zápasí se na čtvercovém zápasišti o straně 10m ve dvouminutových kolech. Pro dosažení bodu je zapotřebí provést kop nebo úder s vynaložením přiměřené síly. Údery na hlavu nejsou povoleny, body závodník dostává za úder na tělo, mop na hlavu nebo na tělo nebo shozením protivníka na zem čistou kopovou technikou.

3.3 Čínská bojová umění

Čínská bojová umění představují širokou škálu různých bojových umění. Populární jsou zejména ta, která proslavili hongkongské kungfu filmy. Stát s počtem 1,4 mld. obyvatelů zahrnujících desítky různých národů disponuje obrovským potenciálem pro diverzifikaci bojových systémů. K tomu je nutno připočíst i politickou různorodost, například:

• Čínská lidová republika
• Činská republika (Taiwan)
• Hong-kong (jako bývalá britská kolonie)

Geografická různorodost Číny je také spouštěčem podmínek pro rozvoj různých bojových stylů. Z historického hlediska je v číně stále přítomná velká kulturní a náboženská různorodost. Některá bojová umění přímo souvisí s náboženskými, či filozofickými směry.

Tradice čínských bojových umění je velmi bohadá. Zdaleka se nejedná jenom o populární Šaolin. Čínská bojová umění zahrnují boj beze zbraní i s různými zbraněmi.

Z různorodosti čínských bojových umění plyne také náročnost jejich teoretického zařazení. Neexistuje žádná obecně přijímaná systematika. Nicméně, různé zdroje uvádějí systematiky podle různých kritérií, například:

• Wušu vs. Kungfu (gongfu) vs. čuanfa

• Interní a externí styly

• Jižní a severní styly (řeka Jang’c tiang)
• Buddhistické a taoistické a muslimské styly
• Historické (legendární) a moderní styly
• Imitativní styly
• Rodinné styly

Navzdory těmto rozdílům sledujeme také cvičení čchi kung jako integrální praxe v čínských bojových uměních.

Interní styly jsou charakterizovány těmito atributy:

Práce s čchi

Imaginace

Využití síly a pohybu protivníka

Příklady interních stylů jsou tchai ťi čchuan, sing i čchuan, pakua čchuan, a jiné.

Externí styly se vyznačují následujícími znaky:

• Práce s muskulární a strukturální silou
• Využití vlastní síly a pohybu

Příklady externích stylů jsou Šaolin čchuan, Chung ťia (hung ga), jung čchun (wing tsun/chun), a jiné.

Tchai ťi čchuan

Je jedním z nejznámějších čínských bojových umění, a to především kvůli své aplikaci jako zdravotní cvičení. Z hlediska bojových umění se ale jedná o plnohodnotný kontaktní bojový systém. Zdroje a východiska pro teorie tchai ťi čchuan poskytuje tradiční čínské literární dílo I ťing (Kniha proměn, 2 tis. př.n.l.), dále dílo Lao’c – Tao te ťing (6. stol. př.n.l), a Čang Sanfeng (12. stol.). Tchai ťi je filozofický pojem znamenající „nejzažší mez“. Rozlišujeme několik stylů tchai ťi čchuan: čchen, jang, wu, wuu, sun.

Sing i čchuan

Je to interní čínské bojové umění typické rychlými, explozivními přechody z uvolněného pohybu Zahrnuje také cvičení se zbraněmi.

Pakua čchuan

Toto bojové umění se překládá jako dlaň osmi trigramů, jak můžeme vidět na obrázku. Některé techniky jsou totožné v sing i. Pro pakuan je ale typická chůze v kruhu, podle jednotlivých trigramů. Práce se zbraněmi zahrnuje především dlouhý meč lu ťiao dao. Toto bojové umění kromě jiných proslavil Lü Zijiang, který patřil k nejstarším lidem na Zemi, dožil se 118 let (15. 10. 1893 – 20. 2. 2012). Až do smrti aktivně cvičil wudangský styl pakua čchuan.

Obr. Osm trigramů (Zdroj: http://www.fengshui-cinskaskola.cz/)

Šaolin čchuan

Bódhidharma byl podle legendy prvním učitelem buddhismu, který zavedl v šaolinském klášteře cvičení pro mnichy. Bojové umění šaolinských mnichů je v laické veřejnosti azda nejznámějším čínským objovým uměním. Tento styl charakterizuje široká škála technik (tradičně 72 technik), používání nejrůznějších zbraní, napodobování zvířat.

Těžiště šaolin čchuan je ve fyzickém tréninku a získávání unikátních dovedností. Řadíme jej mezi externí bojová umění. Je předchůdcem mnoha dalších škol bojových umění, které z něj čerpají.

Chung ťia (hung ga)

Tento styl patří mezi externí čínská bjová umění. Je to komplexní, silový styl, zahrnující údery, kopy, hody, úchopy. Má dobře zpracovanou teorii i systematiku. Filozoficky čerpá z principů:

· Pět zvířat (drak, had, tygr, leopard, jeřáb)

• Pět živlů (zlato, dřevo, oheň, voda, země)

· Dvanáct (mostů) rukou (setrvání, přesměrování, tvrdost, měkkost, rozdělení, spojení, …)

Jung čchun (wing tsun/chun)

Toto bojové umění původně nebylo rozšířené ani v samotné Číně o jeho popularitu se zasadil nejznámější protagonista čínských bojových umění Bruce Lee a jeho učitel Ip Man. Tento styl je typický vysokými postoji a bojem na krátkou vzdálenost s použitím rychlých a krátkých pohybů. Ve všších úrovních se používá také dlouhá hůl a široké, tzv. motýlové nože. Toto bojové umění je znmé také metodami výcviku:

• Nepoužívá se rozcvička
• Ma žen čuang (dřevěná figurína)
• Či sao (lepící se ruce)

Pět zvířat

Tento koncept je přítomný v několika čínských bojových uměních. Ve skutečnosti můžeme objevit vícero pětic zvířat, například:

• Opice, had, jeřáb, kudlanka a tigr
• Tygr, jeřáb, leopard, had a drak

3.4 Bojová umění jihovýchodní Asie

Bojová umění jihovýchodní Asie představuje množství národních tradicí, které se v historickém kontextu navzájem ovlyvňovala. Nejznámější bojová umění z jednotlivých oblastí jsou:

Vietnam (vo thuat)

• vovinam (viet vo dao)

Thajsko

• muai thai, krabi krabong

Barma

• thaing

V posledních desetiletích jsou známá bojová umění, která se profilovala jako komerční ringové sporty. Nejznámějším je thajký box, muai thai. Ale i v okolitých státech se provozují podobná bojová umění. Ringové sporty jihovýchodní Asie jsou podle jednotlivých států:

• Muai thai (Thajsko)
• Muai lao (Laos)
• Lethwei (Barma)
• Pradal serey (Kambodža)

Vovinam

Vovinam je větnamské bojové umění, které v roce 1938 založil Nguyễn Lộc (1912-1960) pro vietnamský národ. Obsahuje trénink se zbraní i beze zbraně. Studenti se učí používat neobvyklé zbraně jako sekyru a skládací vějíř. Typickými pohyby jsou diagonální kopy, údery hřbětem ruky a chvaty na nohy určené k povalení protivníka na zem. Používají se také údery loktem a kolem, kopy a zápasnické techniky.

Umění je založeno na teorii jin a jang. Studenti se často oblékají do světlemodrého tréninkového „gi“ a učí se po buddhistickém způsobu „prohlédnout“ svoje ego a osvobodit se od jeho vlivu.

Vo Bình Định

Méně známé vietnamské bojové umění zaměřené na boj s bymbusovou tyčí.

Krabi krabong

Krabi krabong znamená v thaištině „meč a hůl“. Je to bojové umění založené na používání zbraní, ale součástí stylu jsou i formy beze zbraně. Podobá se banšaji a silatu. Mezi zbraně patří jednobřitý meč „krabi“, hůl „krabong“, malý kulatý štít „loh“, tyč „plong“, halapartna „ngao“, dvojice mečů „daab song mue“ a dvojice palic „mai sun fawk“.

Důležitým prvkem tréninku je mistrovo rituální požehnání „kru“. Mistr při něm používá ajuthajský meč. Zápasy se odehrávají ve vyznačeném kruhu za doprovodu hudby, zbraně jsou bez pochvy a pouzdra, ale nepoužívají se k úderům. Rozhodčí určuje vítězství podle technických schopností a výdrže.

Krabi krabong patří mezi stará siamská (thajská) bojová umění. Dalšími jsou:

• krabi krabong (šerm),
• ledlit (válečná sebeobrana),
• čuparsp (šerm: kopí, meč, nůž, …),
• thaiplum (zápas),
• kemier (přežití),
• thaijuth (sebeobrana).

Muay thai

Muay thai se často označuje jako bojové umění osmi končetin, protože boxeři využívají při útoku osm bodů: ruce, lokty, kolena a nohy. Nazývá se také thajský box a představuje národní thajský sport, který je populární po celém světě. Pravděpodobně se vyvinul z obranného umění muai boran.

V muay thai se bojuje v tříminutových kolek s dvouminutovou přestávkou, zápasí se v ringu. Tradičně si zápasníci ovíjeli pěsti pruhem látky namočeným do lepidla a posypali drceným sklem, tato praxe byla zastavena v roce 1929 a nyní nosí většina boxerů standarsní evropské rukavice s bandážema, suspenzor, šortky s gumou v pase a volitelně si zpevňují kotníky. Zápasy doprovází hudba „si muay“, která je zajištěna činely „šing“, bubny „klong kaek“ a „kon“ a klarinetem „pi džava“.

V rituálním tanci „ram mauy wai khru“ vzdávají boxeři čest svým učitelům a očarovávají své protivníky černou magií.

Thaing

Thaing je souhrnný název pro barmská (myanmarská) bojová umění. Mezi tato bojová umění patří:

• Bandó (čerpá z pohybu zvířat), je inspirováno býkem, orlem, kobrou, panterem a opicí. Používá kopí, hole, nože a meče.
• Banšai (šerm) je založena na používání zbraní a je ovlivněno čínskými a indickými systémy a hlavním cílem je odzbrojit protivníka. Používají se meč, kopí a hůl, unikátní je použití meče nevytaženém z pochvy.
• Lethwei (ringový sport) je podobný muay thai.
• Naban (zápas) se často předvádí na slavnostech kmenů.

Bokator (katao)

Bokator je bojové umění, vycházející z kambodžské bojové tradice „kbach kun boran khmer“ (boj beze zbraně i se zbraněmi), které vytvořil národ Khmerů a khmersky znamená „bojoví lvi“. Tradice bojových umění byla potlačena za vlády Pol Pota a vlády Rudých Khmérů (1975-1979). V tomto období bylo obyvatelstvo Kambodže zdecimováno na dvě třetiny a veškerá tradice byla potlačena. V současnosti je považován za obnovitele/tvůrce bojových umění v Kmbodži Sean Kim San.

Pradal serej (Khmerský box)

Pradal serej je kambodžskýringový sport vycházející z muay thai a v khmerštině znamená „bojuj svobodně“. V 70. letech 20. století byl zakázán v době režimu Rudých Khmerů, dnes dochází k jeho obnově. Hodně se používají klinče, důraz se klade na používání loktů.

Pencak silat

Pencak silat je od r. 1948 zastřešující pojem pro indonézská bojová umění z Jávy a Sumatry

Filozoficky vychází z rovnováhy umění a boje. Pojem Pencak silat v sobě zahrnuje více než 800 škol bojových umění indonéských ostrovů. Na Jávě a Bali se sebeobranný systém nazýval pencak, na Sumatře silat.

Pencak silat nemá žádné standardizované techniky, trénuje se boj beze zbraně i se zbraněmi. Ze zbraní používají často běžné zbraně, jako jsou hole, klacky a tyče vyrobené z bambusu, dřeva nebo kovu. Dalšími zbraněmi jsou: „cabang“ (trojhrotý nůž, který údajně vznikl z trojzubce), „kerambit“ (malé zakřivené ostří, které často nosí ženy ve vlasech), „sabit“ (srp, používaný k blokování, úderům a švihání), „keris“ (ohnutá čepel promytá kyselinou), „tedang“ (běžný jednobřitý nebo dvoubřitý meč).

Bersilat

Bersilat je malajská forma pencak silatu. Termín znamená malajsky „provádět boj“. Typický je pro něj „silat pulat“ podobný tanci. Používají se hody, údery, sevření, zámky a škrcení, studují se také bolestivá místa pro údery do nervových center. Bersilat je ovlivněné indickými a čínskými (kuntao) uměními. Zahrnuje boj beze zbraní i se zbraněmi. Předvádí se i jako rituální umění (např. tanec randai) společně se specifickou hudbou (tandži silat baku)

Eskrima (kali, arnis)

Eskrima, ze španělského „esgrima“ – šerm, je filipínský šerm, ve kterém studenti bujují se zbraněmi i beze zbraně. Nejčastěji se bojuje s holemi, později s ratanovou tyčí, mečem nebo dýkou, případně kombinací hole a meče nebo dýky.

Eskrima má mnoho různých forem, některé se specializují i na další zbraně, jako například bič, tyč a jistou vrhací zbraň podobnou hřebu cca 23cm.

Eskrima se vyučuje jako celek ve zjednodušené formě, systém má ale také svoji hlubší metodiku, jejíž zvládnutí může trvat až desítky let. Systém vedle zbraní zahrnuje také údery rukou a dolní části nohou, porazy, a hody, kousání a vrážení prstů do očí. Při nácviku mají studenti vypolstrovanou zbroj, helmy a rukavice. Tradičně se používají krátké tyče yantong (ratanové). Rozšířil se v mnoha školách (pekti tirsia kali, doce pares eskrima, modern arnis, kombatan a dalších). V taneční formě ovlivnilo sakuting.

Panantukan

Filipínské úderové bojové umění je součástí zbraňových bojových systémů. V současnosti je možné jej cvičit i samostatně. Používá rychlé pohyby a změny úhlů podobně jako v kali. Častým cílem jsou svaly a úpony svalů

Kalaripajattu

Kalaripajattu je jedno z nejstarších bojových umění z jižní Indie. Je úzce spojeno s bojovým tancem a používají se v něm moderní i staré zbraně, vyučuje se i boj beze zbraní. Součástí výcviků je i léčitleství, masáže a meditace. Některé prvky se používají v tradičním tanci kathakali. Ovlivněno je indickou filozofií a náboženstvím (čerpá i ze staroindických eposů)

Severní, jižní a centrální jsou hlavní styly kalaripajattu. Severní styl je více zaměřen na techniky se zbraněmi a učí se i arujvédské techniky (árujvéda je léčebný systém, který se v Indii praktikuje od starověku).

Jižní styl zase zdůrazňuje techniky odzbrojení bez použití zbraní, formy, patří k němu i trénink s partnerem a zápas beze zbraní. Při použití zbraně zápasí s krátkou holí, dvousečným mečem, nožem a tyčí. Také součástí jižního stylu jsou masáže a výuka filozofie a složité formy starobylé teorie léčení „medicínou siddhů“.

Centrální styl pak čerpá z jižního i severního stylu, ale také obsashuje řadu jedinečných cvičení a bojových technik. K nim patří například různé metody boje na zemi.

Pokud se chce chlapec věnovat některému druhu kalaripajattu, musí absolvovat iniciační obřad, obvykle ve věku sedmi let. Výcvik má čtyři hlavní části: „meithari“, „kolthari“, „ankathari“ a „verumkai“.

První část obsahuje tvrdou kondiční přípravu, práci napostojích, protahování, skoky a otočky a trénink rytmu. Druhý aspekt tréninku představuje zápas s dlouhou holí a zakřivenou tyčí „otta“, která se podobá slonímu chobotu. Ke třetímu stádiu (výcviku pro válku) patří použití chladných zbraní (mečů, dýk a kopí). Závěrečnou fází výcviku je boj beze zbraní – tento aspekt tréninku však guru předává jen velmi omezeně.

Vedle cvičení jógy a dodržování určitých omezení (např. zákazu spát přes den a sexuáůní zdrženlivot) se od studentů očekává, že bnudou žít zbožně.

Pehlwani (kuští)

Kuští je árijská a hindská forma zápasu, která vznikla v 5. století př. n. l. Hinduističtí učitelé se nazývají „guruové“, muslimským učitelům kuští se říká „ustad“. Trénink probíhá na pískovišti a základem cvičení je silová příprava. Tradičně se nosí velké kamenné kruhy, vzpírají kamenné bloky, kolem ringu vysypaného pískem tahají cvičenci velký kámen, který současně upravuje pískoviště před tréninkem. Trénink je dlouhý a fyzicky náročný, tréninkovému prostoru ses říká „akhara“.

Studenti kuští mají zakázano jíst některé potraviny, což je dáno ideovým pozadím filozofie sámkhji, podle níž se vše dá zařadit do tří kategorií: „sattva“ (harmonie, čistota), „radžas“ (neklid, vášeň) a „tamas“ (letargie). Dobrý zápasník pak musí jíst velké množství sattvických potravin (např. mandle, mléko, fíky, jablka, banány, vodní melouny, citrony, angrešty a přepuštěné máslo ghí)

Posilovací cviky a náčiní používané v indickém zápasu mají vliv i na současný funkční trénink. Použití těchto pomůcek mimo Indii mezi prvními popularizoval profesionální zápasník Karl Gotch:

• Cvičení bethak a dand

· Náčiní nal, gar nal, malakhamb, mudgal, gada

Mezi další indická bojová umění patří také

· Malla yudha – zápas (příbuzný s naban (Barma))

· Mušti yudha – úderové bojové umění

· Thangta – šerm (příbuzný s banšai (Barma))

· Gatka – zbraňový systém, někdy se považuje za bojový tanec (Paňdžáb, Sikhové)

· Varma kalai – interní bojové umění založeno na využívání akupresurních bodů

Zbraně v indických bojových uměních

Angampora

Angampora je původní srílanské bojové umění z 6. století n. l. poje „Angampora“ v hindštině znamená „tělesný zápas. Souběžně se vyučuje boj se zbraněmi, z nichž nejběžnější je „velajúdaja“ – zbraň podobná biči, která má čtyři dlouhé dvojbřité pružné kovové pásy připojené k rukojeti. Základní práce nohou „mulla panina“ je trénována za doprovodu bubnování na tradiční indické bubny. U angampory jsou zřetelné indické vlivy. Souběžný systém se zbraněmi na Srílance se nazývá illangam. Vzhledem k čilému obchodnímu ruchu s Číňany se zde uchytilo i bojové úmění čína-di.

3.5 Australská, Oceánská bojová umění

Obrázek 22 Austrálie a Oceánie

Mau rákau

Mau rákau je tradiční Maorské bojové umění, které bylo na Novém Zélandě nejpopulárnější před zavedením střelných zbraní koncem 18. století. V maorštině znamená „nosit zbraň“. Podle legendy ho lidem předali Tu a Tane, bohové války a lesa.

Tetované bojovníci používají různé zbraně, nejčastěji palice vyrobené ze dřeva, velrybí kosti nebo zeleného kamene nebo také bojují pádlem od kánoe. Volitelnou zbraní je „tao“ – kopí, dlouhé 2 - 2,5 m, kterým, se buď házelo, nebo se používalo ke krytí, úderům, bodání a sekání. Dalšími zbraněmi jsou „marpi“ – krátká palice na jednom konci ozubená, sloužící k párání a úderům, „taiha“ – hůl dlouhá1,5 – 5 m, a „pouwhenua“ – dlouhá tyč vytvořená z velrybího žebra nebo čelisti.

Siva afi

Ve státu Samoa se udržuje a rozvíjí tradice siva afi, bojového umění, či spíše bojového tance s mačetou. Od roku 1946 se používá hořící zbraň, což umocňuje vizuální zážitek.

Lua

Lua, nazývaná také „kapukuialua“ je bojový styl pocházející z Havaje a v havajštině znamená „zakázaný způsob boje“. Zahrnuje páčení kloubů, techniky vamaňování se a údery. Moderní forma luy byla ovlivněna karate a džúdžucu. K běžným zbraním luy patří dvojitá palice „palua puili“ a jednobřitá i dvojbřitá dýka „pahoa“.

3.6 Africká bojová umění

Afrika je mnohokulturní kontinent zahrnující množství nejrůznějších geologických podmínek. Kupingana ngumi, africká bojová umění jsou charakteristická spjatostí s kmeny a s animistickými představami. Mnoho afrických bojových umění je téměř neznámých. Mezi ty druhé patří zbraňové systémy tahtib a donga. Mezi africká zápasová bojová umění patří například laamb a dambe.

Laamb

Laanmb je senegalský zázpas, ve kterém se používají údery a chvaty. Cílem je donutit protivníka dotknout se kolenem nebo zády pískoviště, kde se zápas odehrává. Laamb je vysoce ritualizovaný. Bojovníci mají na sobě bederní roušku, kterou dostali od své snoubenky nebo žen ze své rodiny a před začátkem zápasu provádí za doprovodu bubnování stylizovaný tanec kolem ringu. Bojovník nikdy nevstupuje do ringu, pokud není přítomen jeho duchvoní vůdce „marabout“ („kouzelník“).

Pojem „laamb“ znamená wolfsky „bojovat“. Kromě klasické formy s použitím úderů existuje mírnější forma bez použití úderů.

Dambe

Dambe se také nazývá hauský box (hausky znamená „být sjednocen ve světle stvořitele“) a má svůj původ v Nigérii. Je to pěstní zápas, ke kterému v minulosti patřil i zápasnický prvek „kokawa“, dnes už ale ze zápasů vymizel. Utkání probíhají na hliněné ploše a cílem je donutit protivníka dotknout se země. Levá ruka je používaná k obraně, pravou si zápasníci obvazují drsným lanem a používají ji k útoku.

Africká zbraňová bojová umění

Tahtíb

Tahtíb je populární varianta egyptského šermu stylizovaná do bojového tance s holí předváděném za hudebního doprovodu. Egyptský šerm holí pochází z dob faraonů a je jedním z nejstarších doložených umění. Hůl se nazývá „asa“ nebo „nabbút“ a měří 1,2m. Umění lze nejčastěji vidět na festivalech a v době ramadánu, případně při oslavách svateb.

Ngunijský šerm s holí

Ngunijský šerm holí byl původně zulský systém a má důležitou roli i při kmenových slavnostech, včetně iniciačních rituálů připřechodů z dětství do dospělosti.

Bojovníci používají dvě hole, jednu k obraně, druhou k útoku, a malý štít potažený hovězinou. Cílem je provádět údery do protivníka tak dlouho, dokud nespadne na zem, nevzdá se nebo nezačne krvácet.

Donga (šerm dlouhou holí, surijský šerm)

Surijci z Etiopie jsu polokočovný národ, kdy každý pastevec u sebe nosí hůu zvanou „donga“. Zápasy se konají obvykle po skončení období dešťů, kdy je dostatek jídla a boj hraje důležitou kulturní roli. Také divácky jsou zápasy velmi atraktivní. Je běžné, že se v zápase muže proti muži vystřídá 20-30 zápasníků z každé účastnické strany. Běžně dochází ke krveprolití. Jediným pravidelem je protivníka nezabíjet, bojovníci jsou chráněni jen silnou látkou omotanou kolem hlavvy a paží.

3.6 Evropská bojová umění

Savate

Savate ve francouzštině znamená „stará bota“ a jedná se o plnokontaktní styl boxování a kopání. Patří k němu i řada manévrovacích chvatů, trénink probíhá i se zbraněmi, většinou s holemi „bâton“ a „la canne de combat“.

První zmínky o savate jsou z 18. století, ale předpokládá se, že vzniklo alespoň o století či dvě dříve. Před rokem 1870 zavedl Joseph Charlemont do výuky systém a začaly se používat rukavice.

Dnes savate obsahuje 18 různých úderů rukou, používají se i kopy, údery hlavou, rameny, lokty, koleny a boky, ale také zbraně (střelné zbraně, biče, hole a břitvy).

Ratířská klání

České označenípůvodně franzouské kratochvíle 10. století, založené Geoffroy de Preuillym, je odvozeno od slova klát, což je tlusté dřevo.

Rytířská klání byla středověkým jezdeckým sportem, kde se měla demonstrovat bojovníkova připravenost k boji. Původně se při něm používaly tři zbraně: kopí (dřevce), sekery a nože nebo meče. Nejstarší záznam o klání jako sportu pochází z roku 1066, největší popularity dosáhlo až ve 13. století a v 17. a 18. toletí začalo pomalu zanikat. Po celé Evropě se pravidelně konaly turnaje typicky s cílem shodit soupeře ze sedla koně, k čmeuč používali dřevce (dřevěná kopí dlouhá až 4 m vyrobená z dubového dřeva, často byla pomalovánapruhy a symboly z rytířova erbu). V zápasu nablízko si pak rytířmohl vybrat mezi mečem, palcátem a halapartnou.

Organizační orgán soudobých klání je Mezinárodní asociace klání, která upravuje pravidla a odpovídá za bezpečnost dnešních soutěží.

Anglie

Bartitsu

Bartitsu je anglické bojové umění, které založil E. W. Barton-Wright, který studoval džúdžucu v Japonsku a po návratu do Anglie kodifikoval svůj systéma pojmenoval ho složeninou svého příjmení a džúdžucu. Zahrnuje v sobě box, použití hole a chodidel a podle slov autora „rafinovaný styl japonského zápsu“.

Defendu

Defendu je systém boje muže proti muži v těsné blízkosti. Vytvořil ho AngličanWEilliam E. Fairbairn pod vlivem džúda, džúdžucu a čínských bojových umění. 1926 vydal o svých metodách knihu, ale systém později ješte modifikoval pro výcvik vojáků za 2. světoé války.

Quarterstaff

Quarterstaff je tradiční anglický boj s holí z 16. století, která se ozančuje „quarterstaff“. Tvrdá dřevěná hůl má někdy zesílené kovové zakončení. Hole se vyráběly z dubového, lískového nebo jasanového dřeva a měřily 1,8 – 2,7m.

Jogo do pau (žogo do pau)

Jogo do pau v portugalštině zanmená „hra hole“ a je to forma lidového zápasu holí nebo tyčí z 15. století.

Galhofa (gaľjofa)

Tento portugalský zápas se v poslední době probaguje jako vhodý úpolový sport pro děti a mládež. Rozvíjí pohybové dovednosti a pohybové schopnosti společně s osobnostními a sociálními dovednostmi.

n Island

Glima

Termín „glima“ znamená islandsky „bojovat s něčím“. Je to lidové zápasnické bojové umění z 12. století, které je dnes známé jako přátelská forma rekreace a gentlemanský sport. Bojovníci krouží kolem sebe vzpřímeni, ve směru hodinových ručiček. Zápasníci mají kolem pasu a stehen upevněný pásek, který se používá jako páčící bod pro zvihnutí soupeře do výšky, aby s ním pak mohlo výt hozeno ozem.

Yağlı güreş (jáli güreš)

Tento tradiční turecký zápas se vyznačuje tím, že zápasník (pehlivan) je natřen olejem. Každoroční turnaj Kirkpinar se pořádá již od roku 1362.

Schwingen

Schwingen je sport, který od 13. století praktikovali pastýři ve švýcarských alpách. Je to druh lidového zápasu, v předkladu z němčina znamená „komíhání“. Schwingen se považuje za národní sport a dodnes ho můžeme vidět při příležitosti různých veřejných slavností.

Zápasy se odehrávají v kolech o průměru 12m vysypaných pilinami, cílem je shodit protivníka na záda. Schwingen má pověst gentlemanského sportu a v podle tradice vždy vítěz opráší piliny ze zad poraženého. Nejsou rozlišeny váhové kategorie.

3.7 Americká bojová umění

Capoeira

Capoeira znamená v portugalštině „kohoutí klec“ a je směsicí zápasu, tance, hudby a zpěvu. Má původ mezi africkými otroky, které do Brazílie přivezli Portugalci v 16. století. Nejstarší forma capoeiry se jmenuje „capoeira angola“. Hráči capoeiry vstupují do „rody“ (roda je kruh lidí), kde „bojují“ v rytmu, který jim udávají hráči azpěváci rody. Na tradiční hudební nástrojec se hraje v řadě „baterie“, hlavním nástrojem je „berimbau“ vyrobené z klacku, drátu a vdlabané dýně, dále chřestidlo „carixi“, tamburína, rašple, kravský zvonec a „atabaque“, což je druh bubnu konga.

Capoeira s bojovým uměním kombinuje akrobacii, zpěv a hrn na hudembí nástroje, proto se může stát vinikajícím nástrojem pro výchovu dětí a mládeže.

Luta livre

Luta livre znamená portugalsky „volný zápas“ a v Brazílii se pěstuje od roku1927. Používají se zde hody, páky a sevření, nikdy ne údery a kopy.

Brazilské džúdžucu

Brazilské džúdžucu je spojené s rodinou Gracieových, za jeho zaladatele jsou považování Carlos a Helios Gracie, kteří brazilské džúdžucu prooslavli v ultimátních zápasech. Vychází z kódokan džúda, ale dominantnější je boj na zemi. Body se udělují za dominantnost polohy. Klasickými techinkami je technika ochrana nasednutí. Ochrana je obranná poloha, kdy jeden cvičenec nalehne na druhého a bojovník dole sevře toho vrchního nohama kolem pasu a paží, kolem hlavy nebo kolem hlavy a těla. Nasednutí je pak metoda, kdy se zápasník rychle posadí obkročmo na soupeře, aby mu porovedl některou páku, škrcení nebo úder.

Vale tudo

Vale tudo v portugalštině znamená „všechno dovoleno“, ale moderní soutěže se drží souborem pravedel, které například zakazují dloubání do očí a údery do slabin. Vale tudo se zrodilo ze zápasu „všichni příchozí vítáni“, který byl běžný v brazilských cirkusech, v 60. letech 20. století ho popularizovala brazilská televizní šou Hérios do Ringue (Hrdinové ringu). Používají se rozmnaité techniky z různých bojových umění v podmínkách plnokontaktního boje.

Jeet kune do

Jeet kune do je hybridní bojové umění vytvořené Bruce leem 1967. Je ovlivněné boxem, šermem, džúdem, a jung-čchungem. Vzniklo strtogií používat, co je užitečné, a ignorovat to, co je zbytečné, čímž je z ideového hlediska považováno za „otce“ smíšených bojových umění.

Výchozí bojové umění s přísně stanovenými postoji bylo pro Bruce Leeho jung.čchung. Přidal k němu pohyblivost zajištěnou prácí nohou ze západního boxu a techniku „rychlého vstupu“ z šermu.

Filozofickou inspiraci čerpal ze zen-buddhismu a taoismu a povzbuzoval cvičence, ať si přizpůsobují a interpretují techniky po svém. Žádné umění podle něj není nadřazené jinému, a jediné omezení je vlastní omezenost.

Americké kempo

Americké kempo je typické rychlým sledem technik a založil ho Ed Parker, Výcvik se podobá jihočínským systémům. K čínskému kung-fu přidal Parker techniky džúda a boxu. Ve stylu se míchají měkké čínské kruhové pohyby a tvrdé japonské přímé pohyby.