1. Dějiny tělesných cvičení podle Tyrše
Jako úvod k publikaci Bojová umění předkládáme přepis kapitoly Úvod dějepisný tak, jak jej popsal Mirolav Tyrš ve své stěžejní publikaci Základové tělocviku. U čtení tohoto literárního pramene je nutné mít napaměti, že mnohá fakta uváděná Tyršem již doznala změn a upřesnění. Na Tyršových slovách je však zajímavé něco jiné: spjatost tělesných cvičení s výchovou člověka, chápání cvičení jako prostředku celkového rozvoje osobnosti. I vzhledem k tomu, že Tyrž položil úpoly na vrchol cvičební soustavy pokládáme za důležité znát jeho dějinná východiska.
Kde život, tam ruch, tam pohyb a změna bez ustání. Jak oko po světlu touží, po zvuku sluch, tak i veškeré hýbací ústrojí naše po činnosti přiměřené. Již pachole snaží se, působiti u věci silou svou, hoch a jinoch seděti nejsa nucen, všecek činem a pohybem jest, a spatřujeme-li muže, u nichž jakoby po svěžesti a tryskosti bylo, nedlužno to přičítati přirození, než spíše převrhlosti, z převráceného mnohdy žití způsobu vycházející. Veškerým pak pohybováním těla cvičíme též tělo a vyvinujeme též sílu a obratnosť jeho; i jestiť zajisté přirozená tato a pudem vedená činnosť prvým a neuvědomělým ještě stupněm u vývoje tělocviku. Dále pak život lovecký, kočovní i orební vyhledává jistých cviků i síly i vytrvalosti a přede všemi vyžaduje jich válka, tato matka i roditelka všech téměř cvičení tělesných, s uvědoměním cíle a záměrů pěstovaných. Cvičení tato, přede vším válečná, vyznačují druhý stupeň snah tělocvičných, již uvědoměním vedených a pěstovaných. Naposled teprve pozná se k tomu i dietetická i pedagogická důležitosť cvičení podobných, působení jejich ve zdraví, v krásný a souměrný vývoj těla lidského a ve vychování povah mužných, vytrvalých a neoblomných
Nehledíce zde dále k prvému stupni, svrchu vytknutému, co úkazu pouze instinktivnímu, zmiňujeme se zpředu o tom, že nebylo a není snad národa na světě, který by nebyl pěstoval cvičení, s bojovností souvisící. K třetímu však stanovišti, ze všech nejvyššímu a ostatní v sobě zahrnujícímu, vyspěl skrovný toliko počet jich a jen o těchto a toliko cvičeních, jimi užívaných, jest nám zde pojednávati.
Prví, kteří tělocvik u větší rozsáhlosti, a jak se zdá, i soustavně pěstovali, byli bez odporu Egypťané. Egyptský Hermes, vypravuje nám Diodor, vynalezl palestru a cvičení její, a zajisté, že aspoň ve starší době, jak obrazy jeskyně u Beni-Hassan a v paláci velkého Ramsese tomu nasvědčují, těšila se cvičení tato hojné oblibě. V Řecku samém bylo tak proslulé cvičení egyptské, že Herodot nám vypravuje, jak za vlády Psammisovy Elejové, jimž svěřeno bylo uspořádání her olympických, poslali vyslance do Egypta, aby zvěděli, zdali by závody, v Olympii odbývané dle vzorů Nilu obvyklých, opraviti nebo změniti se nemohly.
Avšak jak v mnohých jiných, tak zajisté i v této věci předčili Řekové vzory a učitele své, ač smíme-li vůbec mluviti o tom, že tělocvik do Hellady byl z ciziny zaveden. Jisto, že u národa Hellenského cvičení tělesná co nejúžeji srostlá byla s veškerým životem a se všemi dějinami jeho. V nejstarších památkách literárních, s nimiž potkáváme se, největší myslitelé a zákonodárci zevrubně jimi se zanášeli a nebylo téměř slavnosti národní neb náboženské, při nichž by hry tělocvičné nebyly tvořily podstatnou čásť její.
Nebyloť a neníť národa na světě, který by nutnosť, důležitosť a všestranné působení cvičení tělesných v takové míře byl uvážil a s účinkem tak zdárným v životě byl uvedl, jak to činil až po dobu konečného úpadku svého národ Hellenský.
Čtvero účelův mělť on patrně na zřeteli při cvičeních, k nimž od útlého mládí až po třicátý rok zvykem, na mnoze i zákonem zavázán byl každý svobodný občan řecký: dietetický, pedagogický, estetický a válečný. Běželoť tu předně o zdraví a sílu, o obratnosť a vytrvalosť mládeže Hellenské, - dále pak o střídmosť, zdrženlivosť a mravnou neporušenosť její. Záhy pak hleděno též k ušlechtilosti a ladnosti pohybů veškerých, ku krásnému a souměrnému vývoji těla lidského, čímž tělocvik stal se nevyčerpatelným zdrojem a vzorem nepřekonaného, ano nedostižitelného sochařského umění řeckého. Konečně bylo Řekům cvičiště průpravou k životu občanskému. Zde umínili sobě, zvykati hochy a jinochy své závodivé snaze a řevnivosti bojovné, aby dopínajíce se vítězství bez jiné odměny, než cti, z něho jim vycházející, vyhledávali napotom co mužové v obraně a oslavě nejkrasší vděk za veškeré snažení svoje. Jim zdál se stát jen tenkráte silným, když silní a stateční byli veškeří členové jeho. Zásada pak tato ve spojení s onou, že občanu má obec nade vše býti, že má každý z nich prospěch a slávou svou toliko prospěchem a slávou obce své vyhledávati, zplodila ona velečiny rekovné, jimiž národ Hellenský stal se po všechny věky předmětem obdivu a oslavy.
Cvičiště Hellenská v nejstarší heroické době byla prostranství, urovnaná sice, avšak neohrazená, nejvíce, za příčinou lázně a plování, poblíž řek založená a možná-li tam, kde stromy proti palčivému slunci hojného stínu poskytovaly. Postupem času však, jak národ řecký v městech se soustředil, zmohutněl a zbohatnul, vystavěny jsou rozsáhlé a nákladné budovy k účelu tomuto. Kde řeky a stromů nebylo, nahrazena ona koupelnou, tyto rozsáhlými síněmi a chodbami sloupovými, připojen k tomu konečně též zvláštní prostor, hlavně pro cvičení slavnosti. Cvičiště takové jmenováno „gymnasion“ z toho, že Řekové cvičení svá nazí (gymnoi) odbývali, z čehož i umění tělocvičné gymnickým jest přezváno.
Chodby sloupové pro učence a řečníky, za nimi síň tělocvičná pro hochy a jinochy, dále cvičiště pro ty, kteří k veřejným závodům se připravovali a na konci stadion, podlouhlý prostor pro běh a hry slavnostní, tvořily podstatné části budovy takové, se vším nákladem vystavěné a krásnými výtvory uměleckými vyzdobené.
Nejvyšší v gymnasiu dohlídka na cvičení a mravné chování se mládeže svěřena byla gymnasiarchovi, na rok zvolenému. Úřad cvičitelů zastávali pedotribové a gymnastové, k nimž co učitel šermu hoplomachos řadil se.
Cvičení pak, zde pěstovaná, byla následující: Předně běh, nejstarší to a v Olympii po drahný čas závod (agon) jediný. Konalť se při cvičení za příčinou ztížení v písku hlubokém, při hrách slavnostních ovšem na půdě pevné a rovné. K běhu družil se skok do dálky, výšky a hloubky, prvý zvláště dál se pomocí haltérů, našim činkám podobných. Dále pak vrháno těžkým a hladkým toušem (diskos) kovovým, čočce podobným, při čemž k dosažení dálky co možná největší hleděno. Do terče házeno oštěpem, hlavní touto zbraní Hellenskou. Zápasem pak zahájena řada cvičení těžkých. Každá lesť, každý chvat byl zde dovolen, avšak jen ten, kdo skolil protivníka svého třikráte, za vítěze byl pokládán. Všechna cvičení tato, běh totiž, skok, touš, oštěp a zápas, v složitém pentathlon (pětiboj) byla zahrnuta, nejkrasší to výkvět gymnastiky Hellenské, k stejnému i horního i dolního těla vývoji hledící, pružnosť, sílu a vytrvalosť stejným způsobem vycvikující. Mimo pentathlon pak pěstováno v státech Jonských rohování, při němž protivníci i pěstěma i nohama na sebe doráželi a pankration (všeboj), z rohování a ze zápasu složené. Že hledělo se též k šermování a cvičení brannému vůbec, svrchu jsme uvedli. Co do jízdy o závod a předstihů koňských zmiňujeme se zde toliko o tom, že byly nejnádhernější částí her veřejných. Patrno, že veškeré druhy tyto měly ráz závodivý a bojovný, neboť i touš nebyl nic jiného, než umělejší náhrada za těžké kameny, jimiž u Homera rekové se potýkají a jízda o závod děla se na vozech válečných, v heroické době vesměs užívaných. V státech Dorských vychování gymnické důsledně též k ženským se vztahovalo, aby staly se roditelkami dětí zdravých a silných, i bylyť zvláště Spartanky po celé Helladě proslulé pro tělesnou krásu a svěžesť svou.
Veškerá cvičení tato netoliko že v městech Hellenských s horlivosti převelikou se pěstovala, než tvořila rovněž podstatnou čásť slavností národních, jež v každém téměř městě Hellenském v určitých dobách byly odbývány. Nad jiné však vynikly průběhem času hry v Olympii, Delfách, v Nemei a na Isthmu pravidelně uspořádané a z těchto zase přede všemi závody olympické, ku poctě nejvyššího boha Zeuse odbývané, těšily se největší proslulosti a všeobecnému účastenství veškerých kmenů Hellenských. Toliko svobodný Řek a muž povahy nepoškvrněné směl u nich zápolit o palmu vítězství.
Hry tyto trvaly po pět dní, za sebou jdoucích. Prvého dne odbýván průvod vyslanců veškerých téměř států Hellenských, společnou oběť bohu Zeusovi přinášejících. Pak agonisté (závodníci), od hellanodiků (soudců) hřebím proti sobě postaveni, skládali přísahu, že k dosažení vítězství užívati budou pouze prostředků zákonitých a dovolených, i ohlášena byla shromážděnému lidu jména jejich. Pak započato se závody hochů, v nichž i druhého dne se pokračovalo. Dne třetího přistoupeno k závodům jinochů a mužů, a odbáván běh prostý, po něm zápas a rohování a ku konci běh ve zbrani. Čtvrtého dne k pentathlu přikročeno, z něhož co přeborník vyšel, kdo v největším počtu závodů zvítězil.
Po pentathlu téhož dne uspořádána jízda o závod a předstihy koňské, poslední pak den ověnčeni jsou vítězové ratolestí olivovou sňatou z posvátného stromu, Heraklem zasazeného, a vystrojen jim na útraty státu Elidského, v němž Olympie ležela, veliký kvas slavnostní.
Jména jejich od hellanodiků ve zvláštní seznam bedlivě jsou zanešena, zároveň se způsobem a počtem vítězství, jichž byli dosáhli. Sláva přeborníků rozhlašována jest nad to nadšenými chvalozpěvy básníků nejpřednějších a mistrovské sochy, v posvátném háji olympickém postavené, zvěčnily i postavu i podobu jejich. A ještě větší pocta očekávala vítěze doma. Slavnostní průvod uvítal ho a sprovodil do města, ne branou, než otvorem zvláštním, částečným zbouráním hradeb městských utvořeným, náznakem to, že stát, tak statečných synů sobě odchovavší, nepotřebuje zdí, nýbrž kryt jest zdatností a chrabrostí spoluobčanů svých.
Úpadkem života Hellenského klesl a zvrhl se ovšem též tělocvik řecký a pozbyl uvědomění o konečném cíli, účelu a záměru svém, v odchování statných a neohrožených obránců vlasti záležejícím.
Cvičení Římská, výhradně téměř za účelem válečným pěstovaná, pozbývala oné všestrannosti a směru vychovávacího, jímž gymnastika Řecká po čas rozkvětu života Hellenského byla vynikala. Cvičeno se v pochodu, poklusu a skoku, hlavě též v brnění vojenském, mimo to házení oštěpem a šermování, přede vším bodnému, pilně vyučováno. Řecké cviky, později do Říma zanešené, při výhradně praktickém směru tamějším nevalného došly účastenství. Veřejné hry, v cirkusech odbývané, které by se snad poněkud k slavnostním závodům Řeckým přirovnati daly, nebyly Římanům než divadlem, na němž nikdy nevystoupil jako v Řecku občan svobodný, nýbrž toliko lidé najatí, nebo pro zločiny k smrti odsouzení. Nejvíce libovala si zde tvrdá a krev spatřiti dychtivá mysl Římská v hrách gladiátorských, ku kterému účelu v četných školách šermířských odchován velký počet otroků a nepřátel v bitvě zajatých, jimž pak před shromážděným lidem na život a na smrť v brnění a ostrými zbraněmi potýkati se bylo.
V středověku uměla cvičení tělesná téměř jen šlechtou byla pěstována, na účele bojovné výhradně skoro jsouce obmezena. Hbitému vysedání a sesedání s koně a umělému ježdění na něm od Arabů španělských se přiučeno. Od nich přešla též sedání a klání do západní Evropy, způsobem svým více zábavám Circenským než veřejným hrám gymnickým se podobající. V sedáních těchto, jak víme, vynikali též čeští rytíři nad jiné.
Na konec vynálezem střelného prachu střelního vymizela i cvičení tato. Co zbytek jich pouze karusely zachovaly se a jimi umění voltižérské, tak že cvičení na koni tvoří nejstarší čásť nynějšího umění tělocvičného. V městech, stavších se středištěm života veřejného, vznikly mimo to školy a cechy šermířské, z nichž Frankfurtská a Pražská nad jiné byly proslulé. O městech českých víme to, že při školách čtyř – nebo pětitřídních mládež cvičena bývala v šplhání a běhání o závod, zápasení a šermování, o čemž z 16. století máme určité zprávy.
Avšak i městská cvičení tato zanikla znenáhla. Čím více zmáhala se absolutná moc vladařská, tím více stalo se vychování jednostranné. Výhradně téměř k vyučování hleděno a vychování nemělo na zřeteli než pokornosť a poslušnosť, jíž především zapotřebí se býti zdálo, aby nezviklalo se zřízení státní, na milosti boží a libovůli mocnářů založené. K vypěstování povah a úzce s ním souvisícímu odchování tělesnému nehleděno netoliko, nýbrž bedlivě vystříháno všeho, čímž by mládež z choulostivosti a nezdatnosti své mohla vyvedena býti.
Tak úzce souvisí dějiny tělocviku s oněmi ušlechtilých snah liberálních, že nenastal a nemohl nastati živější ruch v oboru cvičení tělesných, než tenkráte teprv, když snahy svobodomyslné počínaly zastaralou Evropou hýbati. Tu Montaigne, Komenský a Locke, nejpřednější to pedagogové času svého, prví pozvedli hlasů svých proti záhubnému směru tomu, a když pak slavný Rousseau zásady, muži těmito poprvé hájené, ve svém „Emilu“ názorně a výmluvně byl vylíčil, utvořila se zvláštní škola pedagogická, jejížto přívrženci, jméno filantropů (lidumilů) sobě obravše, o praktické provedení myšlenek Rousseauových se zasazovali, a z jednostranného směru časového k všestrannému vychování Řeckému se vraceli.
Mezi křisiteli těmito zaujímá přední místo Bernad Basedov, jenž v Dessavě zvláštní své učeliště, filantropium zvané, založiv, poprvé zase tělocvik v předměty učebné vřadil. Bylyť to základy a počátky nynějších cvičení tělesných z gymnastiky Hellenské vzaté, ovšem že dle potřeb a povahy úzkostlivé a zchoulostivělé doby valně přeměněné. V témže filantropině Dessavském též Salzmann a Gutsmuths působili, kteří později ve Schnepfenthalu u Gothy zvláštní nové učeliště podobného směru založili. Na ústavu tomto též Villaume vyučoval, od něhož pochází prvá cvičební kniha, pro mládež sepsaná. Vylíčeno v ní nové pentathlon jakési, z běhu, skoku, šplhání, balancování a nošení složené. K tomu pak přičiněna jsou později Guthsmuthsem cvičení prostná a počátky pořadových. Co do nářadí potkáváme se ve spisech jeho toliko s trámcem kosým (Querbalken), nemotorným to zárodkem hrazdy naší. Soudobně i ve Švýcarsku ve školách, Pestalozzim založených, k cvičením tělesným pilně přihlíženo.
Největších však zásluh, jak o rozšíření tělocviku, tak i o rozmnožení druhů cvičebních bez odporu vydobyl sobě Bedřich Ludvík Jahn, učitel na Plamannově ústavě, dle zásad Pestalozziho v Berlíně založeném. Zajímavo zvěděti, že rodina Jahnova pocházela z Čech, z nichž v době pronásledování bratří českých za příčinou útisku náboženských byla se vystěhovala.
Jahnem teprve dodán tělocviku směr vyšší a vlastenecký, jemu byl tělocvik poprvé zase prostředkem k odchování povah zmužilých a zároveň průpravou k chystajícímu se boji proti podmanitelům Francouzským. Se žáky svými, k nimž později valný počet jiné mládeže se přidružil, podniknul on prvé výlety tělocvičné a stal se zakladatelem prvého velkého veřejného, každému přístupného cvičiště na tak zvané Hesenhaide poblíž Berlína. Tím tělocvik vystoupil poprvé z mezí školských a přibývalo mu co den účastníků a příznivců nadšených. Když pak slovanskou paží potřeny byly v Rusku voje Napoleonovy a proti nadvládě francouzské, hlavně též přičiněním Jahnovým, povstal branně lid Pruský, tu s mistrem svým táhli do pole veškeří téměř turnéři, jeho příkladem se řídící, a v Berlíně zůstal toliko přítel a pomocník jeho, Arnošt Eiselen, na ten čas churavý, s mládeží k zbrani ještě nedospělou. Tento pak po návratu Jahnově společně s ním v soustavu uvedl umění tělocvičné i potkáváme se v knize jejich se všemi druhy cvičení nynějších.
Na pohled zdálo se, že tělocvik dojde nyní rozšíření co největšího. Avšak sotva že dobyto bylo Paříže a pokořen hrdý císař Francouzský, tu záhy zapomněli mocnářové na slavné sliby, národům svým dané, jimiž podněcovali je k povstání a k boji proti nepříteli zarýnskému. Na místě ústav svobodomyslných, lidu přislíbených, nastala všude téměř reakce nejkrutější. K prvým obětem věrolomnosti a náhlého obratu toho náleželo též turnéřství. Předstíráno, že kazí mravy a odchovává povahy zdivočelé a odbojné, a když pak po slavnosti Wartburgské Kotzebue z odrodilství zasáhla dýka Sandova, tu byl zmáhajícímu se turnéřství přepjatý ovšem čin tento přičítán, tu zavřena jsou v zemích Pruských veškerá cvičiště veřejná a zatknut Jahn přese všechny zásluhy dob válečných, od krále samého druhdy uznané.
Tak tělocvik jest opět na užší kruhy obmezen. Ponejvíce na školách jsa pěstován, nabyl tím rázu školského i co do výběru cvičení i co do vyučování samého. Zakladatelem nového směru toho jest Adolf Spiess, jenž hlavně v Darmstadtě měl působnosť svou. Dle náhledu jeho mělo se tělocviku vyučovati, jako jiným předmětům školským, v každé třídě od učitele jednoho, čímž hlavní důraz kladen na cvičení společná. Cvičení prostná a pořadová, o nichž Spiess vydobyl sobě zásluh nevšedních, postoupila tímto v popředí, avšak též cvičení na nářadích, jichž ovšem ve větším množství bylo k tomu zapotřebí, odbývala se na velení společné, z čehož ovšem šlo, že byla nutně obmezována na druhy jednoduché, bez pomoci cvičitele snadno a bezpečně proveditelné.
Tak při všeobecné ochablosti politické živořil též tělocvik, až památným rokem 1848 únorové povstání Pařížské začalo potřásati Evropou západní. Jím vzkříšeny jsou opět spolky turnéřské. Netoliko v Němcích, nýbrž i ve Francii, Švýcařích, Anglii, Dánsku a Rusku, ano i v Rakousku k pěstování cvičení tělesných jest přihlíženo. Ve Švédsku pak založena Petrem Jindřichem Lingem zvláštní škola tělocvičná, jež později Hugonem Rothsteinem do Pruska jsouc zavedena a tamější vládou usilovně podporována, školu Jahnovu, na níž lpěla poskvrna ruchu liberálního a demokratického, vytlačiti se vynasnažovala. Nová gymnastika tato, cvičení nářaďová v pozadí stavíc, výhradně téměř k pohybům cvičení prostných hleděla a každému cvičenci zvláštního gymnasta (cvičitele) přikazovala, který buď sám údy cvičencovými hýbal (cvičení pasivní) anebo rozličné pohyby vykonávati mu kázal (cvičení aktivní), aneb konečně odporoval pohybům těmto (cvičení duplikovaná), čemuž pak i klepání, tření a hnětení svalů se přidružovalo.
Tělocvik tento co gymnastika léčivá značnými výsledky se honosil. U mládeže nechuravé však přeskrovné se těšil oblibě, tak že Rothstein sám v ústředním tělocvičném ústavě Berlínském, v němž pro celý stát Pruský učitelé tělocviku odchování býti měli, znenáhla nucen byl, zaváděti aspoň nářadí některá, až konečně následkem rozhodné pře o bradla, jimž Rothstein vším úsilím svým se opíral, ješto s druhé strany nejslovútnější lékařové za účelem tímto od vlády samé k podání úsudku jsouce vyzváni, zastávali prospěšnosť nářadí toho, padla škola Švédská v ústavě ústředním a tím záhy i všude tam, kde až dosud byla se pěstovala.
Do Čech zaveden tělocvik dle školy Jahnovy Rudolfem Stefanim, jenž od stavů r. 1842 sem jest povolán. Prostrannou a úpravnou cvičební síň jeho v bývalém paláci Ledebourském, kde nyní vrchní velitelství se nalézá, z největší části šlechta navštěvovala. Toliko 12 čekatelům svobodných míst popřáno, aby tělocvik „na venkově“ šířili, v Praze nemělo býti konkurence nižádné. Po odchodu Stefaniho do Vídně dosazen r. 1845 na jeho místo Prušák Stegmayer, jehož tělocvična rovněž na Malé Straně v Dominikánské ulici v Chotkově domě se nacházela.
Do rukou domácích dostal se tělocvik teprv r. 1848, v němž dřívější pomocníci Stefaniho ve Vídni, Malýpetr a Šmíd, do Prahy se dostali, tento u Doušů, onen v Budči cvičiště si zařídiv. Ústav Šmídův byl soukromý, Malýpetr stal se v témže roce prozatímním, roku pak 1853 definitivním učitelem státním a r. 1856, kdež Stegmayer do Vídně odešel, též zemským učitelem tělocviku. Z ústavů, muži těmito založených, vyšel pak základ a zárodek Sokola Pražského, jenž dne 16. února 1862 byv založen, stal se záhy vzorem, dle něhož zřízeny jsou četné jednoty tělocvičné nejen v Čechách a na Moravě, nýbrž i v Krajině, v Polsku, ano i ve Švýcarsku a v Americe. Pokud tělocvik jimi pěstovaný zahrnovati se vynasnažuje všechny platné stránky směrů rozličných, o tom soustava cvičební, i pokud v tomto spisu naznačena a provedena se jeví, nejzřejmější vydá svědectví.
