Inovace SEBS a ASEBS

5. Bojová umění a úpoly

Bojová umění nezahrnují jen systémy, ve kterých jsou praktikanti v kontaktu (přímém nebo prostřednictvím zbraní), ale i takové, kde je partner jen imaginativní nebo úplně chybí. Některá bojová umění jsou úpoly, některá se k nim přibližují (pracují alespoň s představou kontaktu) a některá jsou od úpolů vzdálená.

Úpoly mají vztah k boji, ale v jiném smyslu než bojová umění. Některé úpoly si nenárokují tak široké cílové kategorie jako bojová umění. Jedná se kupříkladu o soutěžní úpolové sporty, kde je cílem dosáhnout u sportovců co nejvyšší úroveň výkonnosti v příslušné specializaci jako box, zápas, sambo, šerm.

Mnoho soutěžních úpolových sportů se ale z bojových umění vyvinulo. Charakter bojového umění ztratily zjednodušením svých cílů na pouhé vítězství v soutěži a taky omezením prostředků soutěžními pravidly. Není ale vhodné v této souvislosti mluvit o degradaci, znehodnocení. Soutěžní úpolové sporty, které z bojových umění vznikly, mají jiné kvality a jiný význam v současné společnosti a nelze je srovnávat.

Mezi úpoly a bojovými uměními můžeme najít průnik, ve kterém se nacházejí bojová umění s charakterem úpolů, kupříkladu aikidó, karatedó, džódó, tchai ťi, capoeira apod. Tato bojová umění jsou úpolovými sporty. Jde zpravidla o skupinu komplexně rozvíjejících úpolových sportů, nebo sebeobranných úpolových sportů.

Následující schéma graficky vyjadřuje vztah mezi bojovými uměními a úpolovými sporty.

Bojová umění se mohou dělit podle různých kritérií. Známe dělení:

• podle používaných technických prostředků (se zbraněmi a beze zbraní),
• podle významu zbraní (hlavní, vedlejší, souběžná a komplexní bojová umění)
• podle (historické) příslušnosti ke společenské skupině,
• podle geografické polohy.

V úpolech jsou bojová umění zejména ve skupině komplexně rozvíjejících a sebeobranných úpolových sportů. Z některých bojových umění se vyvinuly soutěžní úpolové sporty. Ta bojová umění, která nepracují s kontaktem (i myšleným) s jiným člověkem, nejsou úpoly.

Draeger, Don F. – Smith, R. W. (1995). Asijská bojová umění: Historie, techniky a zbraně. Bratislava : CAD Press 1995. 219 s. ISBN 80-85349-40-X

Fojtík, Ivan. (1993). Japonská bojová umění budžucu. Praha : Naše vojsko 1993. 176 s. ISBN 80-206-0166-X

Ďurech, Miroslav et al. (2000). Úpoly. Bratislava : Univerzita Komenského 2000. 2. doplnené vydanie. 62 s. ISBN 80-223-1381-5

Lewis, Peter. (1996). Bojové umenia. Praha : Cesty 1996. 192 s. ISBN 80-7181-096-7

Weinmann, Wolfgang. (2002). Lexikon bojových sportů: Od aikida k zenu. Praha : Naše vojsko 2002. 2. vydanie. 157 s. ISBN 80-206-0613-0

Westbrook, Adele M. – Ratti, Oscar. (2002). Tajemství samurajů: Přehledný výklad o bojových uměních feudálního Japonska. Praha : Fighters publications 2002. 485 s. ISBN 80-903079-1-4

Informační portál o bojových uměních, http://www.bojovaumeni.cz

The Classical Martial Arts Resource, http://www.koryu.com

Electronical journals of martial arts, http://www.ejmas.com

1. Podle jakých kriterií můžeme dělit bojová umění?
2. Jak rozdělujeme bojová umění podle používaných technických prostředků?
3. Jak rozdělujeme bojová umění podle významu zbraní?
4. Jak rozdělujeme bojová umění podle historické příslušnosti ke společenské skupině?
5. Jak rozdělujeme bojová umění z geografického hlediska?
6. Jak došlo k proměně některých bojových umění na soutěžní úpolové sporty? Zkuste některé jmenovat.
7. Do kterých skupin úpolových sportů zařazujeme bojová umění?
8. Jsou všechna bojová umění úpoly? Zdůvodněte svoje tvrzení.

5.1 Úpolové sporty v současném Olympijském hnutí

Olympijské hnutí je nejznámějším a nejprestižnějším sportovním hnutím. Od roku 1896 navázalo na tradici starověkých panhelénskych – celořeckých olympijských her. Snaha sportovců o maximální sportovní výkon směřuje právě k této metě. I miliardy sportovních diváků každé čtyři roky prociťují emoce z úspěchů i nezdarů sportovců v jednotlivých sportech a disciplínách.

Olympijské hnutí je tvořeno Mezinárodním olympijským výborem (International olympic comitee, IOC), Organizačními výbory olympijských her (Organising Committees of the Olympic Games, OCOGs), Národními olympijskými výbory (National Olympic Committees NOCs), mezinárodními federacemi (International Federations IFs), národními organizacemi, kluby a samotnými sportovci.

V České republice je reprezentováno Českým olympijským výborem.

http://www.olympic.org

http://www.olympic.cz

Na letních olympijských hrách je v současnosti zařazeno pět úpolových sportů. Jsou to:

Šerm

od roku 1896, tedy od počátku novodobých olympijských her. Je jedním ze čtyř sportů, které byly zařazeny na všech olympijských hrách.

Zápas

od roku 1896. Byl zařazen jako připomínka starořeckých olympijských her. Uměle byl vytvořen tzv. řecko-římský styl.

Box

od roku 1904. Stalo se tak díky obrovské popularitě ve Spojených státech. Na prvních hrách byl odmítnut jako příliš nebezpečný.

Džúdó

od roku 1964. Olympijské hry byly v Tokiu a pořadatelská země, Japonsko, využila právo přidat do programu svůj národní sport.

Taekwondo

od roku 2000. Je nejmladším úpolovým olympijským sportem, poprvé zařazeným jako ukázkový na olympiádě v Soulu (1988).

V programu letních olympijských her je zařazen i moderní pětiboj. I když jako celek není úpolovým sportem a proto ho ani do výčtu úpolových sportů nezařazujeme, jedna z jeho pěti disciplín je i šerm.

Mezinárodní olympijský výbor posuzuje sporty a mezinárodní sportovní federace, které se svoji činností a cíly slučují s podmínkami olympijského hnutí.Existují další sporty, které jsou Mezinárodním olympijským výborem uznané, nejsou však zatím zařazeny v programu olympijských her. Uznané jsou čtyři další úpolové sporty.

Karate , reprezentováno Světovou federací karate (World Karate Federation, WKF).

Přetahování lanem , reprezentováno Mezinárodní federací přetahování lanem (Tug of War International Federation, TWIF). Bylo zařazeno do pěti olympijských her v letech 1900 – 1920.

Sumó , reprezentováno Mezinárodní federací sumó (International Sumó Federation, ISF).

Wušu , reprezentováno Mezinárodní federaci wušu (International Wushu Federation).

I některé další úpolové sporty usilují o oficiální uznání Olympijským hnutím. Jde ale o zdlouhavou proceduru, diplomatická jednání a spoustu organizační práce. Za jakousi předsíň Olympijských her se považují Světové hry. O účasti úpolových sportů na Světových hrách pojednává další kapitola.

Úpolové sporty na paralympijských hrách

Od roku 1988 po každých Olympijských hrách následují Pyralympijské hry pro handicapované sportovce. Je to příležitost, jak umožnit sportovní realizaci i lidem, kteří jsou proti zdravým sportovcům v nevýhodě.

Nejvyšším orgánem je mezinárodní paralympijský výbor (International Paralympic comitee, IPC), který organizuje a koordinuje Paralympijské hry. Na národní úrovni je reprezentován více než 160 Národními paralympijskými výbory.

http://www.paralympic.org

http://www.paralympic.cz

V současnosti jsou na letních Paralympijských hrách zařazeny pouze dva úpolové sporty.

Šerm vozíčkářů od roku 1960, reprezentován Mezinárodním výborem šermu vozíčkářů (International Weelchair fencing comitee, IWFC).

Džúdó pro zrakově postižené od roku 1988, reprezentováno Mezinárodní federací sportu nevidomých (International Blind Sport Federation, IBSF). Soutěží se ve třech různých kategoriích podle stupně postižení.

Olympijské hnutí, reprezentováno Mezinárodním olympijským výborem, jako vrcholným orgánem, doposud uznalo devět úpolových sportů, z nichž pět je zařazeno i do programu olympijských her (šerm, zápas, box, džúdó, taekwondo) a čtyři další na zařazení čekají (karate, přetahování lanem, sumó, wušu). V programu Paralympijských her je zařazeno judo pro zrakově postižené a šerm vozíčkářů.

1. Co je Olympijské hnutí a jakými organizacemi je reprezentováno mezinárodně a v České republice?

2. Kterých pět úpolových sportů je zařazeno v oficiálním programu

3. Které další čtyři úpolové sporty jsou uznány Mezinárodním olympijským výborem?

4. Které úpolové sporty jsou na programu letních Paralympijských her?

5.2 Úpolové sporty v programu Světových her

Světové hry (World games) jsou považovány za předsíň Olympijských her. Někdy se o nich mluví jako o olympiádě neolympijských sportů. Světové hry se uskutečňují každé čtyři roky, vždy jeden rok po letních olympijských hrách už od roku 1981.

Světové hry organizuje Mezinárodní sdružení světových her (International World Games Association, IWGA). Je to nezisková mezinárodní organizace, sdružující 32 mezinárodních sportovních federací. IWGA pracuje pod patronátem Mezinárodního olympijského výboru (IOC), který poskytuje i informační a technické zázemí pro organizaci světových her.

Mezinárodní sdružení světových her (IWGA), http://www.worldgames-iwga.org

V roce 1981 se na 1. Světových hrách v Santa Clare ve Spojených státech amerických sešli sportovci 18 různých sportů. Na Světových hrách v japonské Akitě to už bylo 31 sportů. A na Světových hrách 2005 v Duisburgu to bylo už 32 oficiálních a 6 ukázkových sportů.

Světové hry v Akitě, 2001, http://www.pref.akita.jp/tiiki/wg2001/eng/index.html

Světové hry v Duisburgu, 2005, http://www.worldgames2005.org

Na Světových hrách (2005 v Duisburgu, Německo) se představili tyto úpolové sporty:

Aikidó , reprezentováno Mezinárodní federací aikidó (International aikido federation, IAF)

Džúdžucu , reprezentováno mezinárodní federací džúdžucu (Ju-Jitsu International Federation, JJIF)

Karate , reprezentováno Světovou federací karate (World karate federation, WKF).

Sumó , reprezentováno Mezinárodní federací sumó (International sumó federation, ISF).

Přetahování lanem , reprezentováno Mezinárodní federací přetahování lanem (Tug of war international federation, TWIF).

Zajímavostí nejen z hlediska úpolových sportů, a taky ukázkou, jakým směrem současný sport jde, je zařazení aikidó do programu Světových her. Jde totiž o jediný nesoutěžní sport.

Každé čtyři roky jsou Mezinárodním sdružením světových her organizovány pod patronátem Mezinárodního olympijského výboru Světové hry, kde jsou zařazeny tzv. neolympijské sporty (ty, které nejsou v programu olympijských her). V současnosti je jich víc než 30. Je mezi nimi i pět úpolových sportů, jmenovitě aikidó, džúdžucu, karate, přetahování lanem a sumó.

Mezinárodní sdružení světových her (IWGA), http://www.worldgames-iwga.org

Světové hry v Akitě, 2001, http://www.pref.akita.jp/tiiki/wg2001/eng/index.html

Světové hry v Duisburgu, 2005, http://www.worldgames2005.org

1. Co jsou to světové hry a jaké sporty jsou v nich zařazeny?
2. Jaká mezinárodní sportovní organizace je patronem Mezinárodního sdružení světových her?

Kterých pět úpolových sportů je zařazeno v programu Světových her?

5.2.1 Aikidó

Aikidó je nesoutěžní, komplexně rozvíjející úpolový sport a bojové umění, pocházející z Japonska. Volně přeloženo, aikidó je cestou harmonie ducha a těla. Od poloviny 20. století, kdy bylo vytvořeno M. Uešibou (1883 – 1969), se rozšířilo po celém světě. Svým sebeobranným a neútočným charakterem získalo velkou popularitu. Má celoživotní (biodromální) charakter, považuje se za životní filozofii a cestu.

Vývoj

Ačkoli byl název aikidó oficiálně zaregistrován na japonském ministerstvu školství v roce 1942, vychází ze starých japonských válečných umění. Vznik aikidó je spojen se jménem jeho zakladatele. Byl jím Morihei Uešiba (1883 – 1969), aikidisty označován jako Ósensei – velký učitel.

Morihei Uešiba studoval několik bojových umění se zbraní i beze zbraně, ve kterých získal učitelskou licenci, zejména se však věnoval Daitó rjú aikidžucu. Do roku 1931 vyučoval hlavně Daitó rjú. Jeho vyučování i interpretace technik byly natolik osobité, že se v odborné veřejnosti začalo mluvit o aikibudó, jako o bojovém umění odlišném od všech jiných bojových umění. Uešiba kladl čím dál větší důraz na výchovné aspekty a na duchovní rozvoj prostřednictvím technik aikidó. V roce 1942 byl oficiálně přijat název aikidó, který se užívá dodnes.

Po 2. světové válce se aikidó začalo pozvolna rozšiřovat i mimo Japonsko. Mnozí Uešibovi žáci se rozešli do zámoří, aby zde vyučovali aikidó. Dnes se aikidó cvičí prakticky ve všech zemích.

I když je aikidó jedním bojovým uměním, široký obsah a volnost interpretace způsobily, že se dnes setkáváme s různými styly aikidó. Rodina Uešibů vede nejpočetnější skupinu pod názvem nadace Aikikai. Mimoto jsou zde jiné organizace, které kladou větší důraz na různé aspekty aikidó. Kupříkladu škola Jošinkan se zaměřila na sebeobranný charakter technik, tzv. Ki aikidó na práci s energií, Tomiki aikidó dokonce zavedla soutěže.

Vývoj v Čechách

V Čechách se některé techniky a zmínky o aikidó ojediněle objevily v různých učebnicích sebeobrany už v sedmdesátých letech 20. století. První oficiální návštěva učitele aikidó se uskutečnila v roce 1986 na Fakultě tělesné výchovy a sportu v Praze. Výrazný rozvoj aikidó nastal po roce 1989. Dnes se aikidisté sdružují v několika národních organizacích, z největších jsou to:

Česká asociace aikidó, http://www.aikikai.cz

Česká federace aikidó, http://www.cfai.cz

Bohemia aikikai, http://www.hvezdicka.cz

Technické prostředky

Cvičení aikidó je založeno na vzájemném vztahu lidí, kteří jej cvičí. Techniky umožňují cvičit i samostatně, ale těžiště spočívá právě v společném cvičení s jinými lidmi. V aikidó jsou důležité pojmy tori a uke. Technická příprava je založena na sebeobranných prvcích, vyžadujících útok a obranu. Proto partneři hrají roli toriho a roli ukeho, jsou střídavě obránci a útočníci. Při nácviku technik se úlohy mění, aby si oba mohli vyzkoušet roli toho druhého, aby se ji oba mohli učit. Tori (obránce) přijímá útok a odevzdává techniku obrany. Využívá energii, kterou mu uke poskytl ve formě útoku a transformuje ji ve prospěch obou. Uke plní aktivní roli útočníka, odevzdává útok a přijímá obrannou techniku. Pro svého partnera je uke ztělesněním principu útoku, který torimu dává společně se svým tělem jako kapitál pro společný růst. Ukeru v Japončině znamená přijímat. Uke vlastním tělem přijímá toriho techniku.

Úkoly obou partnerů jsou nenahraditelné. Zdokonalování partnerů po všech stránkách je podmíněno zvládnutím obou rolí. Tori se zdokonaluje, když cvičí v roli ukeho, ukeho dovednosti rostou prostřednictvím technik toriho.

Vlastní cvičení se nazývají technické prostředky. Protože je zde tori a uke, jsou i technické prostředky toriho a technické prostředky ukeho. Mezi nimi stojí společné technické prostředky, které jsou základními dovednostmi.

Následující tabulka přináší přehled technických prostředků v aikidó a obsah jednotlivých skupin.

Tab. 1: Technické prostředky v aikidó

Technické prostředky v aikidó
Technické prostředky ukeho	Společné technické prostředky	Technické prostředky toriho
techniky útoků kógeki waza techniky přijímání techniky ukemi waza	postoj hanmi pohyby horními končetinami te sabaki pohyby dolními končetinami aši sabaki obraty tai sabaki techniky dýchání kokjú waza	techniky hodů nage waza techniky hodů s následním znehybněním nage katame waza techniky znehybnění katame waza techniky úderů atemi waza techniky strhů sutemi waza

Společné technické prostředky

Postoj se v aikidó nazývá hanmi. Vychází se z normální chůze vpřed, postoj vzniká zastavením se ve fázi, kdy jsou obě nohy na podložce. Jednotlivé techniky jsou složeny z elementárních pohybů horních a dolních končetin, ve spojení s obraty těla. Tělesné pohyby jsou v souladu s rytmem dýchání.

Technické prostředky ukeho (útočníka)

Rozdělují se do dvou hlavních skupin. Každá z nich se uplatňuje v jiné fázi cvičení. Na začátku uke zahajuje pohyb s útokem (kógeki waza). V aikidó se při nácviku používají útoky konvenční, s dopředu domluvenou technikou. Vychází se z tradice a z podmínek boje ve středověkém Japonsku. Uplatňují se zejména útoky úchopem za zápěstí a za různé části oděvu, dále útoky obloukovými a přímými údery. Kopů se užívá málo, ale je zde velká skupina útoků se zbraněmi – mečem, tyčí, nebo nožem. Jako odpověď na techniku obránce útočník uplatňuje ukemi waza, které se provádějí jako pády. Protože je technický registr hodů a znehybnění v aikidó velmi široký, uplatňuje se zde i velké množství rozličných pádových technik.

Technické prostředky toriho (obránce)

V tai džucu, cvičení beze zbraní, se techniky dělí podle způsobu působení na ukeho. Základní dělení je na techniky hodů, znehybnění a úderů. Propojením mezi hody a znehybněními jsou hody s následním znehybněním (nage katame waza).

Techniky hodů (nage waza)

· Přímé techniky hodů (kihon nage waza): uke je hozen přímo, bez použití pomocných prvků.

· Techniky hodů s využitím páčení kloubů (kansecu nage waza): uke padá následkem nasazené páky na klouby. Páčení není cílem, je jenom prostředkem k hození partnera.

· Techniky hodů s využitím úderů (atemi nage waza): úder, nebo tlak na citlivá místa (kjúšo), je použit jako pomocný prvek k hození partnera. Tori by měl při aplikaci úderů umožnit partnerovi provést ukemi. Tyto techniky nepatří v aikidó mezi základní a často procvičované.

Techniky znehybnění (katame waza)

· Techniky držení (osae waza): uke je jednoduše přidržen na zemi tak, aby se nemohl pohnout a ohrozit toriho.

· Techniky páčení (kansecu waza): využívá zejména páčení malých kloubů. Páka je použita jenom k dočasnému znehybnění ukeho, nesmí mu být ublíženo.

· Techniky škrcení (šime waza): dle některých učitelů nejsou čistými technikami aikidó, protože se nedají aplikovat postupně, s plnou kontrolou, bez ublížení ukemu.

· Odváděcí techniky (renkó hó): jsou také okrajovou částí technik aikidó. Ve skutečnosti se používají variace základních technik způsobem umožňujícím znehybněného partnera libovolně přemístit.

Techniky úderů (atemi waza)

· Údery horními končetinami (te ate waza): ukazují nejpevnější spojení mezi technikami beze zbraní a použitím zbraní, zvláště meče.

· Údery dolními končetinami (aši ate waza): nejsou příliš používány. Nohy se používají hlavně na přemísťování.

· Údery trupem a hlavou (dó ate waza): jsou podobně jako kopy jenom podpůrný prostředek.

Techniky hodů s následním znehybněním (nage katame waza)

Tato skupina není úplně samostatnou. Obsahuje všechny techniky hodů, které se končí znehybněním ukeho.

Zbraně v aikidó

V části o vývoji aikidó stojí, že se aikidó vyvinulo z různých válečných umění. Mnohé z nich byly buď systémy zbraňové, nebo obsahovaly i techniky se zbraněmi. Zpravidla se v aikidó cvičí se třemi zbraněmi. Meč (jeho dřevěná maketa, bokken), dlouhý přibližně 1 metr, 2,5 cm tlustá dřevěná tyč (džó), dlouhá 128 cm a přibližně 30 cm dlouhý nůž (tantó).

Konstrukce techniky

Každá technika se skládá z jednotlivých prvků, které vytvářejí rámec pro úspěšné zvládnutí pohybů od začátku útoku až do konce obranné akce. Úvodní pohyb umožňuje bezpečně se dostat mimo nebezpečí, a umožňuje aby mohl být partner veden do techniky. Je přitom vychylován do nerovnovážné polohy, až nakonec klesá na zem. Technika je ukončena hozením ukeho nebo jeho přidržením na tatami. Těmito prvky nebo fázemi techniky vzhledem k technickým prostředkům toriho tedy jsou:

• vstup do útoku (kušin)
• nástup do techniky (cukuri)
• vychýlení (kuzuši)
• pád nebo držení ukeho (gake, osae).

Zařazení aikidó ve světovém sportovním hnutí

I když je aikidó nesoutěžním úpolovým sportem, je zařazeno na Světových hrách jako jediný sport, ve kterém probíhají pouze ukázky.

Mezinárodní sdružení světových her (IWGA), http://www.worldgames-iwga.org

Název sportu

Aikidó

Krátká charakteristika

Nesoutěžní komplexně rozvíjející úpolový sport a bojové umění z Japonska.

Zařazení ve světovém sportovním hnutí

Mezinárodní sdružení světových her

Vývoj

Vytvořeno na základě starých japonských válečných umění, zejména aikidžucu, M. Uešibou (1883 – 1969) v polovině 20. století, název kodifikován v r. 1942.

Technické prostředky

Rozdělují se na

• společné technické prostředky (postoj, dýchání, základní pohyby paží, nohou, obraty těla)
• technické prostředky ukeho (útočníka – útoky a pády)
• technické prostředky toriho (obránce - techniky hodů, znehybnění, úderů)

V aikidó se pracuje i se zbraněmi, nejčastěji se používá meč, tyč a nůž.

Pravidla

Nesoutěží se.

Reguli, Zdenko. (2003). Aikidó: Průvodce pro žáky i učitele. Bratislava : Cad Press 2003. 223 s. ISBN 80-88969-08-5

Saotome, Mitsugi. (2004). Principy aikidó. Praha : Fighter publications 2004. 239 s. ISBN 80-903079-4-9

Mezinárodní sdružení světových her (IWGA), http://www.worldgames-iwga.org

Slovenská spoločnosť priateľov aikidó, http://www.sspa.sk

Česká asociace aikidó, http://www.aikikai.cz

Česká federace aikidó, http://www.cfai.cz

Bohemia aikikai, http://www.hvezdicka.cz

1. Jaký je volný překlad tří znaků ai-ki-dó?
2. Do kterých kategorií úpolových sportů patří aikidó z hlediska zaměření a z hlediska vztahu k soutěži?
3. Můžeme aikidó nazývat bojovým uměním? Proč?
4. Na jakých hrách se ve světovém sportovním hnutí prezentuje aikidó?
5. Kde vzniklo aikidó a jaká je jeho historie?
6. Od kdy se aikidó cvičí i v České republice?
7. Jaké jsou technické prostředky aikidó?
8. Používají se v aikidó i zbraně? Jaké?

5.2.2 Box

Box je tvrdým, soutěžním úpolovým sportem. Různé formy pěstního zápasu se vyvinuly prakticky ve všech oblastech světa. Moderní historie boxu pochází z Anglie. Box je založen na obraně a útoku pažemi v ochranných boxerských rukavicích. Dnes se můžeme setkat i s jinými druhy boxu, kupříkladu s kickboxem, nebo thajským boxem.

Vývoj

Pravděpodobně už prehistorický člověk z vlastní zkušenosti zjistil, že úder pěstí může být v boji účinnější, než úder dlaní. Postupně se vyvinula i speciální technika. Jsou důkazy, že ve starověkých kulturách existoval pěstní zápas jako součást výcviku vojáků. Pěstní zápas, pygmé, byl i součástí starořeckých olympijských her. Pěstní zápas je znám i z pozdějšího období (z počátku našeho letopočtu) z Říma. Po tomto období se ale v Evropě žádné přímé důkazy nedochovaly, i když je jisté, že vojáci, i obyčejný lid ke své obraně používal i své pěsti.

V roce 1719 založil James Figg v Anglii školu „ušlechtilé sebeobrany“, která se později stala základem pro dnešní box.

Ve skutečnosti by málokdo při pohledu na zápas „ušlechtilé sebeobrany“ poznal spojení mezi boxem 18. století a jeho dnešní podobou. Pravidla prakticky neexistovala, a tak byly povoleny nejen údery (pěstmi, lokty apod.), ale i kopy, úchopy, hody atd. Bojovalo se bez rukavic, nebo jiných ochranných prvků.

První pravidla zkonstruoval v roce 1733 J. Broughton. Trénovalo se v tzv. „mufflers“ (ze kterých se vyvinuly dnešní boxerské rukavice), v zápasech se ale používaly málokdy. Moderní pravidla postupně zavedl markýz de Queensbury od roku 1866. Byla zavedena omezení, jako kupříkladu zákaz držení, zákaz úderů pod pás, zákaz kopů, zákaz hodů a určení trvání jednoho kola na tři minuty s jednominutovou přestávkou. Počet kol ale stanoven nebyl, bojovalo se do doby, než jeden z boxerů nemohl vstát. K moderní historii přispěly i souboje profesionálů, kteří pro peníze pořádali komerční zápasy, které začaly být v Anglii 18. století navštěvovány víc než šermířské souboje. Rovněž v Americe se stal box populární, což se odrazilo na jeho zařazení do olympijských her v roce 1904 (Saint Louis). Od OH v Los Angeles (roku 1984) je v amatérském boxu povinná ochranná přilba.

Na Olympiádě v St. Louis slavili triumf američtí boxeři. Vyhráli ve všech kategoriích. Není to překvapivé, protože na těchto hrách boxovali jenom Američané... Na OH 1912 ve Stockholmu nebyl box opět zařazen, ve Švédsku bylo boxování protiprávní.

Nejvyšší mezinárodní organizací v boxu je Mezinárodní asociace boxu (Association Internationale de Boxe, AIBA), která pořádá mezinárodní soutěže a zastupuje box v Olympijském hnutí.

Mezinárodní asociace boxu (AIBA), http://www.aiba.net/

Vývoj v Čechách

První zmínky o systematickém tréninku boxu jsou z druhé poloviny 19. století, kde byl zařazen v některých tělocvičných spolcích, ze kterých můžeme jmenovat především Sokol. Box v Sokole se cvičil podle vzoru francouzského sebeobranného umění savate (dnes bychom jej mohli přirovnat spíš ke karate). Centrem boxerského hnutí se od roku 1896 stala tělocvična Fridolína Hoyera. Informace přicházely z Anglie i z Ameriky. V roce 1921 byla založena Unie boxerů z povolání (UBP). Jako její protiváha pak v roce 1926 Československá unie boxerů – amatérů, která je i předchůdcem dnešní České boxerské asociace.

Česká boxerská asociace, http://www.czechboxing.com

Pravidla

Boxuje se v hmotnostních kategoriích. Boxer může nastoupit k utkání jenom s lékařským potvrzením. Ženy a kadeti boxují ve 13 kategoriích, muži a junioři v 11.

Tab. 2: Hmotnostní kategorie v boxu

Muži a junioři	ženy
- 48kg	- 46 kg
48 - 51kg	46 – 48kg
51 - 54kg	48 – 50kg
54 - 57kg	50 – 52kg
57 60kg	52 – 54kg
60 - 64 kg	54 – 57kg
64 - 69 kg	57 – 60kg
69 - 75 kg	60 – 63kg
75 - 81kg	63 – 66kg
81 - 91kg	66 – 70kg
+ 91kg	70 – 75kg
	75 – 80kg
	80 – 86kg

Zápasí se ve čtvercovém ringu se stranou 610cm, ohraničeném třemi (někdy i čtyřmi) lany do výšky 130cm (nebo 132.1cm). Ring se nachází nad úrovní země ve výšce 93-122cm.

Boxuje se ve čtyřech kolech po dvě minuty čistého času, s minutovou přestávkou mezi každým kolem.

Vítězství se dosahuje vyšším bodovým skóre za platné údery. Boxer může zvítězit i tehdy, když jeho soupeř pro zranění, únavu apod. nemůže boxovat (RSC), nebo není schopen deset sekund po pádu pokračovat (KO).

Technické prostředky

V boxu jsou platné údery přední částí pěstí v rukavici. Útoky se rozdělují:

• podle techniky provedení (přímé, bočné a zvedáky)
• podle úderového cíle (na hlavu, na trup)
• podle úderové paže (přední paží, zadní paží)
• podle přemístění (na místě, za pohybu)

Obrana je pak prováděná technikami:

• krytí
• srážení
• úhyb
• poklesnutí
• únik

Zakázané techniky

Mezi zakázané techniky patří kupříkladu údery pod pás, úchopy, kopy, údery hlavou, ramenem, nebo loktem. Údery s rotací těla, údery do soupeře na kolenou, nebo na zemi. Použití lan kolem ringu k boji a další neférové techniky.

Zařazení ve sportovním hnutí

Zejména ve spojených státech je silný profesionální box. Nejvyšší mezinárodní organizací v boxu amatérů, je Mezinárodní asociace boxu (Association Internationale de Boxe, AIBA), která pořádá mezinárodní soutěže a zastupuje box v Olympijském hnutí. Box je sportem uznaným Mezinárodním olympijským výborem (IOC). Box je zařazen na Olympijských hrách od roku 1912.

Mezinárodní olympijský výbor (IOC), http://www.olympic.org

Mezinárodní asociace boxu (AIBA), http://www.aiba.net/

Název sportu

Box

Krátká charakteristika

Soutěžní úpolový sport, založen na kontaktním pěstním zápasu dvou soupeřů, kteří jsou hodnoceni za platné techniky podle soutěžních pravidel.

Zařazení ve světovém sportovním hnutí

Mezinárodní olympijský výbor

Vývoj

Box se začal vyvíjet v Anglii od 18. století. Různé formy boxu byly populární i v Americe a ve Francii. Pravidla podobná dnešním byla sepsána na konci 19. století, kdy se box dostal i do Čech. Box je zařazen do programu na Olympijských hrách od roku 1912.

Technické prostředky

Jsou povoleny přímé, nebo obloukové údery přední částí zavřené pěsti v ochranné rukavici na trup nad pasem a hlavu. V obraně se uplatňují různé úhyby a kryty.

Pravidla

Muži a ženy boxují proti sobě ve čtvercovém vyvýšeném ringu, ohraničeném lany. Jejich snahou je platnými údery získat body a tím technickou převahu nad soupeřem.

Král, Petr – Král, Pavel. (1985). Box : učební text pro školení trenérů 3. a 2. třídy. Praha : Olympia 1985. 217 s..

Sommer, Jiří. (2003). Dějiny sportu: Sporty našich předků. Praha : Fontána 2003. 273 s. ISBN 80-7336-116-7

Informace o ženském boxu, http://www.womenboxing.com

Mezinárodní olympijský výbor (IOC), http://www.olympic.org

Mezinárodní asociace boxu (AIBA), http://www.aiba.net/

Česká boxerská asociace, http://www.czechboxing.com

1. Ve které krajině a ve kterém období vznikl dnes známý box?
2. Byla v 18. a 19. století pravidla stejná jako dnes? V čem se lišila?
3. Ve kterém období se dostal box do Čech?
4. V čem spočívá boxerský zápas?
5. Jak by jste jednoduše popsali pravidla?
6. Které techniky jsou povolené a které zakázané v boxerském zápasu?
7. Na jakých hrách ve světovém sportovním hnutí se soutěží v boxu?

5.2.3 Džúdó

Džúdó je soutěžní úpolový sport, pocházející z Japonska. Volně přeloženo, džúdó je cesta povolnosti, jemná cesta. Bylo vytvořeno Džigorem Kanem na přelomu 19. a 20. století na základě starých japonských válečných umění. Dnes je hlavně soutěžním sportem, obsahuje ale i svoji sebeobrannou a zdravotně-tělovýchovnou stránku.

Vývoj

V Japonsku měli různá bojová umění velkou tradici již ve středověku a novověku. Krajina byla do roku 1868 uzavřená před vlivy západního světa, takže se mohly uchovat staré techniky a technologie boje. Po otevření se Japonska společně s politickými změnami přišly i změny v náhledu na bojová umění, jejich význam a mnohé z nich vcházely do zapomnění. Mladý student Tókijské univerzity Džigoro Kano se rozhodl zachránit tuto tradici a vnést do ní moderní řád. Po studiu několika různých škol bojových umění založil vlastní školu, kterou nazval Kodokan džúdó.

Po několika letech se Kodokan džúdó stalo v Japonsku populárním a uznávaným bojovým uměním. Záhy se mu dostalo uznání i ve světě, kde bylo známo především jako sebeobranné umění. První kroky vedly na začátku 20. století do Velké Británie, Německa, Francie, ale i na české území.

V roce 1951 vznikla Mezinárodní federace džúdó (International judo federation, IJF). První mezinárodní turnaj se uskutečnil v roce 1956 v Tókiu. V roce 1964 bylo džúdó zařazeno do programu olympijských her a s výjimkou roku 1968 je na nich zařazeno pokaždé. První ženský světový šampionát byl v roce 1980 a poté se ženské džúdó rychle rozvíjelo. Od roku 1992 (Barcelona) i jako olympijská soutěž.

Mezinárodní federace džúdó (IJF), http://www.ijf.org

Evropská federace džúdó (EJF), http://www.europejudo.com

Vývoj v Čechách

Profesor František Smotlacha , známý přírodovědec a propagátor tělesné výchovy v letech 1907 – 1910 přinesl i první informace o džúdó, či džúdžucu, jak se v té době alternativně toto umění nazývalo. Organizovaný výcvik džúdžucu byl zahájen při vysokoškolském sportu v Praze v roce 1919. Záhy vznikaly i kroužky v jiných místech a v armádě. Byly vydány první publikace, které džúdžucu/džúdó propagovaly. Naši džudisté získali i úspěchy na prvních soutěžích v zahraničí. V letech 1935 a 1936 bylo Československo poctěno návštěvou zakladatele džúdó, Dž. Kana. V roce 1936 byl založen Československý svaz Jiu-Jitsu (předseda prof. Smotlacha), který se později přejmenoval na Československý svaz judo a po rozdělení Československa (1993) pokračuje v Česku jeho nástupnická organizace Český svaz judo.

Po druhé světové válce a vzniku mezinárodních organizací se džúdó výrazně orientovalo na soutěž. Od poloviny 70. let 20. století až do současnosti čeští závodníci střídavě s úspěchem reprezentují na mistrovstvích Evropy, mistrovství světa i olympijských hrách.

Český svaz judo (ČSJ), http://www.czechjudo.cz

Pravidla

Zápasí proti sobě dva džudisté, na čtvercovém zápasišti se speciálním odpruženým povrchem tatami. Zápasová plocha má rozměry 8x8 m, kolem je 1 m varovná zóna. Vně varovné zóny je 3 m bezpečnostní plocha.

Bojuje se 5 minut čistého času (muži i ženy), mladší věkové kategorie bojují kratší dobu.

Muži a ženy bojují zvlášť v sedmi kategoriích (olympijských) rozdělených podle hmotnosti, jak ukazuje tabulka.

Tab. 3: Hmotnostní kategorie v džúdó

Vítězství, nebo body může džudista získat tak, že hodí soupeře na zem, nasadí mu držení a udrží ho nejméně 10, nebo pro úplné vítězství 25 sekund. Může vyhrát i vzdáním se soupeře po nasazení páky na loketní kloub, nebo po nasazení účinného škrcení. Boj se zahajuje v postoji (tači waza), pak zápasící přecházejí do boje na zemi (ne waza).

Za úspěšně provedené techniky džudista získává hodnocení ippon (úplné vítězství), nebo nižší hodnocení waza ari, juko, koka.

Technické prostředky

Džigoro Kano postavil Kodokan džúdó ve smyslu filozofických maxim seirjoku zenjó (maximální efektivnost s využitím minima energie) a džita kjóei (vzájemný blahobyt, vzájemná pomoc) široce, zahrnujíc sebeobranu, tělesnou výchovu, soutěžní sport, ale i resuscitační a rehabilitační techniky. Jednotlivé složky působení jsou v souladu s původními cíli džúdó:

- renšindó – tělesná výchova, fyzický rozvoj,

- šušinhó – mravní výchova, psychický rozvoj,

- šoubuhó – branná výchova, sebeobrana.

Základy poznatků jsou uchovávány prostřednictvím souborů předepsaných cvičení – kata. Kata jsou průřezem celé osnovy džúdó, s poukázáním na principy a zásady. Jsou živoucím dědictvím, pro pochopení džúdó zcela nezbytným. Osm kata z následujícího seznamu jsou oficiální kata institutu Kodokan džúdó. Techniky prvních dvou kata se používají i v cvičném zápasu a v soutěži. Proto se také nazývají randori no kata.

1. Nage no Kata. Soubor technik hodů. Je rozdělena do pěti částí, v nichž se procvičují vždy tři techniky z každé skupiny. Tyto techniky se uplatňují i v soutěži:

a. te waza, techniky hodů s převažující prací paží,

b. koši waza, techniky hodů s převažující prací boků,

c. aši waza, techniky hodů s převažující prací nohou,

d. ma sutemi waza, techniky strhů v ose partnera,

e. joko sutemi waza, techniky strhů mimo osu partnera.

2. Katame no kata. Soubor technik znehybnění. I tyto techniky se používají ve sportovním zápasu. V každé ze tří skupin je pět technik:

a. osaekomi waza, techniky držení,

b. šime waza, techniky škrcení,

c. kansecu waza, techniky páčení.

3. Kime no kata. Techniky klasické sebeobrany proti neozbrojenému útoku, a útoku nožem a mečem. Je rozdělena do dvou částí:

a. idori, techniky v tradičním japonském sedu,

b. tačiai, techniky v postoji.

4. Kodokan gošin džucu no kata. Moderní sebeobrana (vytvořena v r. 1956) zahrnující obranu v postoji proti neozbrojenému útoku, útoku nožem, tyčí, a ohrožování pistolí:

a. tóšu no bu, obrana proti neozbrojenému útoku z krátké a dlouhé vzdálenosti,

b. buki no bu, obrana proti ozbrojenému útoku nožem, tyčí a ohrožování pistolí.

5. Džú no kata. Soubor pohybů demonstrujících uvolněnost a přizpůsobivost. Je rozdělena do tří skupin:

a. ikkjó, první skupina,

b. nikjó, druhá skupina,

c. sankjó, třetí skupina.

6. Icucu no kata. Kata pěti principů pohybu člověka i pohybu obecně:

a. ippon me, princip pokračujícího pohybu, koncentrace energie,

b. nihon me, princip využití protivníkovy energie, nekladení odporu,

c. sanbon me, princip pohybu po spirále, odstředivá a dostředivá síla,

d. jonhon me, princip vlny, střídání přílivu a odlivu,

e. gohon me, poddajnost, obětování svého těla.

7. Košiki no kata. Staré techniky, ze kterých se vyvinulo džúdó. Pochází ze školy Kito rjú. Je sestavena ze dvou částí:

a. omote, techniky obrany v brnění,

b. ura, techniky obrany bez brnění.

8. Seirjoku zenjó kokumin taiku. Kata maximální účinnosti tělesných cvičení. Každá z technik má však přímý vztah k sebeobraně. Její část bude podrobněji rozebrána v dalším textu. Rozsáhlý soubor je rozdělen do dvou částí:

a. tandoku renšú, samostatná cvičení bez partnera,

b. sotai renšú, cvičení s partnerem:

i. kime šiki, rychlost a rozhodnost pohybu,

ii. džú šiki, uvolněnost a přizpůsobivost pohybu.

Konstrukce techniky

Jednotlivé fáze, které vytvářejí rámec pro úspěšně provedenou techniku jsou v džúdó, u technik hodů v postoji, které jsou pro džúdó typické, tři. Nejdřív je partner vychylován tak, aby ztrátou rovnováhy nemohl účelně využít své síly. Podmínkou je, pochopitelně dobrý úchop, který takové vychylování umožní. Pak následuje nástup do konkrétní techniky. U každé techniky je potřeba zvládnout všechny detaily, týkající se jejího provedení. Pak následuje samotný hod, u kterého je soupeř kontrolován a ovládán i po jeho pádu. Ve stručnosti se jedná o fáze:

• vychýlení (kuzuši)
• nástup do techniky (cukuri)
• hození a kontrola soupeře (gake).

Zakázané techniky (v soutěži)

V soutěži a cvičném zápasu (randori) je zákaz používat údery a kopy, provádět páčení jiných kloubů, než loketního. Nesmí se používat některých nebezpečných hodů, a vůbec jakékoliv techniky, které by mohly vést k ohrožení nebo ke zranění soupeře,

zvláště soupeřova krku nebo páteře, případně odporují zásadám judo.

U věkových kategorií mladších než junioři je dále zákaz používat některé techniky, které by mohly být nebezpečné z hlediska vývoje mladých sportovců.

Zařazení ve sportovním hnutí

Zakladatel džúdó, Džigoro Kano, byl prvním japonským zástupcem Mezinárodního olympijského výboru. Ale až téměř 30 let po jeho smrti, v roce 1964 v Tókiu, bylo džúdó zařazeno do programu olympijských her. Džúdó je tedy sportem uznaným Mezinárodním olympijským výborem (IOC). Pravidelně se pořádají mistrovství Evropy i světa pod patronací Mezinárodní federace džúdó (International judo federation, IJF). V Evropě je zastřešující organizací Evropská federace džúdó (European judo federation, EJF).

Mezinárodní olympijský výbor (IOC), http://www.olympic.org

Mezinárodní federace džúdó (IJF), http://www.ijf.org

Evropská federace džúdó (EJF), http://www.europejudo.com

Název sportu

Džúdó

Krátká charakteristika

Soutěžní úpolový sport, založený na kontaktním boji dvou soupeřů, kteří jsou hodnoceni za platné techniky podle soutěžních pravidel.

Zařazení ve světovém sportovním hnutí

Mezinárodní olympijský výbor

Vývoj

Džúdó čerpá ze starých japonských bojových umění. Na konci 19. století ho vytvořil Džigoro Kano. Džúdó se postupně přetransformovalo v moderní olympijský úpolový sport (1964, Tókjó). V Čechách se cvičí již od počátku 20. století.

Technické prostředky

Vlastní technické prostředky zahrnují různé způsoby hodů, znehybnění (držení, škrcení, páčení) a úderů, které jsou ale v soutěži a cvičném zápasu zakázány.

Pravidla

Muži a ženy osobitně soutěží v boji v postoji i na zemi. Účelem je vykonat platnou techniku tak, aby byl soupeř kontrolován. Vítězství lze dosáhnout hodem, držením, páčením loketního kloubu, nebo škrcením.

Srdínko, René. (1987). Malá škola juda. Praha : Olympia 1987. 189 s.

Vachun, Miroslav. (1978). Základy tréningu džuda. Bratislava : Šport 1978. 224 s.

Judo information site, http://www.judoinfo.com

Mezinárodní olympijský výbor (IOC), http://www.olympic.org

Mezinárodní federace džúdó (IJF), http://www.ijf.org

Evropská federace džúdó (EJF), http://www.europejudo.com

Český svaz judo (ČSJ), http://www.czechjudo.cz

1. Ve které krajině a ve kterém období vzniklo džúdó?
2. Jaká je filozofie džúdó a které jsou jeho tři výchovné složky?
3. Ve kterém období a čí zásluhou se dostalo džúdó (džúdžucu) do Čech?

8. V čem spočívá zápas v džúdó?
9. Jak byste jednoduše popsali pravidla?
10. Které techniky jsou v džudistickém zápase povolené a které zakázané?
11. Na jakých hrách ve světovém sportovním hnutí se soutěží v džúdó?

5.2.4 Džúdžucu

Džúdžucu je úpolovým sportem mnoha tváří. Především proto, že na tento název si nárokuje několik organizací a skupin, jejichž náplň se může odlišovat. Džúdžucu má ale vždy vztah k sebeobraně a k praktickému využití úpolových aktivit v nutné obraně. Neboť hlavním kriteriem výběru jednotlivých popsaných úpolových sportů pro tento učební text bylo jejich zařazení ve světovém sportovním hnutí, budeme se v této kapitole zabývat druhem džúdžucu, které je oficiálně zařazeno v programu Světových her.

Vývoj

Džúdžucu má společnou historii s džúdó a aikidó. Dnešní podoba se vyvinula ze starých japonských válečných umění. Ve středověkém i novověkém Japonsku byly známy různé způsoby zápasu a sebeobranné systémy. Rozvíjely se především u vojenské šlechty buši, u samurajů. Po otevření se Japonska světu po roku 1868 se zachovalo několik starých, tradičních škol džúdžucu. Tvůrce moderního džúdó, Džigoro Kano považoval svůj systém taky za jednu, avšak inovovanou školu džúdžucu. Ještě do poloviny 20. století se názvy džúdžucu a džúdó používaly alternativně pro popis stejného systému.

Později se začalo přísněji oddělovat soutěžní a nesoutěžní chápání tohoto sportu, a tak se vžil, zjednodušeně řečeno, název džúdó pro převážně soutěžní sportovní aktivity a název džúdžucu pro sebeobranu.

Jako v celém učebním textu, přikláníme se i zde k fonetickému přepisu názvu – džúdžucu. Často se ale můžeme setkat i s nepřesnými přepisy, původně pocházejícími z angličtiny, nebo němčiny. Nesprávné přepisy se vyskytují dokonce v názvech organizací, i když japonský jazyk tato zkomolená slova pro úpolový sport nezná. Nejčastěji jde o jujitsu (džudžicu), jiujitsu (džijudžicu, žijužicu), jujutsu (džudžucu).

Dnes se můžeme setkat s desítkami mezinárodních organizací, které se zajímají o džúdžucu. Z nich můžeme jmenovat: Světová organizace džúdžucu a kobudó (World ju-jitsu and kobudo organisation, WJJKO), Světová federace džúdžucu, založena v roce 1976 (World ju-jitsu federation, WJJF), Mezinárodní federace všech japonských džúdžucu (All Japan ju-jitsu international federation, AJJIF), Mezinárodní federace džúdžucu (Ju-jitsu international federation, JJIF) a mnohé další. Přirozeně, všechny si nárokují prvenství jako nejreprezentativnější organizace džúdžucu.

Světová federace džúdžucu (WJJF), http://members.aol.com/WJJF523/

Mezinárodní federace všech japonských džúdžucu (AJJIF), http://www.jiu-jitsu.kiev.ua/AJJIFabout.htm

Mezinárodní federace džúdžucu (JJIF), http://www.jjifweb.com/

Z hlediska světového sportovního hnutí je významná Mezinárodní federace džúdžucu (JJIF). Vyvinula se z Evropské federace džúdžucu, založené v roce 1977 (European ju-jitsu federation, EJJF), která do roku 1987 expandovala a přejmenovala se na Mezinárodní federaci džúdžucu (International ju-jitsu federation, IJJF). Formálně (v anglické transkripci) změnila jméno ještě jednou v roce 1998 na Ju-jitsu international federation (JJIF). Od roku 1997 je džúdžucu uznaným sportem, zařazeným na Světových hrách. V Evropě je reprezentováno Evropskou unií džúdžucu (Ju-jitsu European union, JJEU).

Evropská unie džúdžucu, JJEU, http://www.jjeu.de/

Je mnoho jiných systémů, které se vydávají za džúdžucu, nebo prý z džúdžucu vycházejí. Tyto snahy o profit z „vylepšených“ japonských bojových umění nejsou nové. Zdá se, že prvním byl anglický inženýr Edward W. Barton-Wright, který v roce 1899 publikoval článek o novém sebeobranném umění, které vytvořil kombinací toho nejlepšího z japonského džúdžucu, anglického boxu a francouzského savate. Umění nazval podle svého příjmení baricu. Jak zřejmě tušíte, Barton-Wright ve skutečnosti džúdžucu příliš nestudoval. Jeho nejznámějším studentem ale byl Sherlock Holmes Sira A. C. Doyla, který se v příběhu Dobrodružství prázdného domu (1903) brání technikou baricu.

Vývoj v Čechách

Džúdžucu se v letech 1907 – 1910 dostalo na území Čech v době, kdy bylo alternativním názvem pro džúdó. Bylo pozitivně přijato nejen v těžkoatletických klubech, kde se pěstoval zápas, box, vzpíraní, ale i v tělovýchovných organizacích, jakou byl Sokol. Zvlášť se cenil přínos džúdžucu pro sebeobranu. To mělo dosah i na tělesno-brannou přípravu v policii a armádě. Postupně se objevovaly i překlady a původní práce o džúdžucu. Po druhé světové válce, kdy došlo k rozdílnému chápání džúdó a džúdžucu, se sebeobrana dále cvičila v oddílech džúdó, i v samostatných oddílech a kroužcích.

Po roce 1989 se rozšířily i možnosti organizovat se v různých národních a mezinárodních federacích. V České republice je několik oddílů organizovaných v rozdílných organizacích. Federace ju-jitsu Česká republika (FJJČR), napojená na Světovou federaci džúdžucu a kobudó (WJJKO), Český svaz judo, komise jiu-jitsu (ČSJ), bez kontaktu na mezinárodní organizaci džúdžucu, Český svaz fighting ju-jitsu (ČSFJJ), napojený na Mezinárodní federaci džúdžucu (JJIF). ČSFJJ je ale málo rozvinutou organizací, bez kvalitní členské základny.

Federace ju-jitsu Česká republika (FJJČR), http://jujitsu.jank.cz/

Český svaz judo (ČSJ), http://www.czechjudo.cz

Český svaz fighting ju-jitsu (ČSFJJ), http://www.jiu-jitsu.cz/index.php

Pravidla

Soutěží se ve dvou hlavních disciplínách: duo system a fighting system. Obě mají odlišné cíle i pravidla. V roce 2002 byl vytvořen i třetí způsob soutěžení, selfdefense system, zatím se ale ve větším měřítku neujal.

Duo system

Je původnějším, starším způsobem soutěžení. Jde o předvedení vybraných, předem nacvičených sebeobranných technik ve smluvené dvojici. Rozhodčí vybírá dvanáct různých útoků, proti kterým má být aplikovaná sebeobranná akce. Útoky jsou v kategoriích: (1) úchopy a škrcení, (2) objetí, (3) údery a kopy, (4) útok se zbraněmi (s nožem, s tyčí).

Hodnotí se přesnost, rychlost a realita provedených technik. Dvojice soutěží ve třech kategoriích: muži, ženy a smíšená dvojice.

Fighting system

Jedná se o soutěž jednotlivce proti jednotlivci. Pravidla umožňují podle situace získat body třemi různými způsoby. Na začátku, když jsou zápasníci ve větší vzdálenosti, používají k zásahu a kontrole soupeře údery a kopy. Jestliže jeden ze zápasících uchopí oponenta, údery a kopy již nejsou dovoleny a přechází se do druhé části boje. Cílem je shodit soupeře na zem, podobně jako v džúdó. Pak bojující vstupují do třetí části, kde se snaží znehybnit soupeře držením, škrcením, nebo páčením.

Zápasí se na tatami s čtvercovým půdorysem (8x8 m) ve dvou kolech po dvou minutách s minutovou přestávkou.

Soutěžící jsou rozděleni podle hmotnosti do šesti mužských a čtyř ženských kategorií, jak ukazuje následující tabulka.

Tab. 4: Hmotnostní kategorie v džúdžucu

muži

-62 kg

-69 kg

-77 kg

-85 kg

-94 kg

+94 kg

ženy

-55 kg

-62 kg

-70 kg

+70 kg

Selfdefense system

Soutěžící provádí různé sebeobranné techniky postupně proti čtyřem útočníkům. Hodnotí se čtyři kriteria, a to koordinace (technika, přesnost, kontrola), kime (podmínky akce, koncentrace, dýchání, realita), rytmus (rychlost a plynulost), vnitřní postoj (bojový duch).

Technické prostředky

Ze sebeobranného charakteru džúdžucu vyplývá i nutnost širokého technického rejstříku tak, aby byl cvičenec džúdžucu připraven bránit se více způsoby proti různým útokům.

Zjednodušeně můžeme říct, že džúdžucu je dnes disciplínou příbuznou s džúdó. Moderní džúdžucu z džúdó vychází a je obohaceno i o prvky jiných úpolových sportů, především japonských. Východiskem je předpoklad, že každý z úpolových sportů se v některých technických, taktických, či jiných aspektech specializuje. Džúdžucu často přebírá techniku krytů, úderů a kopů z karate, techniku některých hodů, pák a práci se zbraněmi z aikidó. Některé směry džúdžucu pracují i s technickými prostředky čínských úpolových sportů, kupříkladu wingcun, nebo z filipínského boje s nožem, či s tyčí. Významným zdrojem je i osobní zkušenost a didaktický přístup učitele, nebo učitelů příslušné organizace.

Podobně, jako i u jiných japonských úpolových sportů, i v džúdžucu se používá vnitřní systém technických zkoušek na nižší stupně kjú a vyšší stupně dan. Kjú obvykle bývá pět a udělují se sestupně (5. – 1. kjú). Vyšší stupně dan se udělují vzestupně (1. – 10. dan). Držitelé jednotlivých stupňů se odlišují barvou pásku (obi).

Průpravné technické prostředky zahrnují zejména přemístění, pádovou techniku, různé způsoby navazování kontaktu a vychylování soupeře.

Techniky úderů a kopů jsou různými variacemi účinných akcí vedených v rozmanitých směrech. Používá se úder pěstí, stejně jako i údery jinými částmi ruky (dlaní, malíkovou hranou, ...) a jinými částmi paží (loktem, ramenem) a nohou (chodidlem, kolenem...).

Techniky hodů , podobně jako v džúdó, zahrnují způsoby, jak vychýlit soupeře a způsobit jeho pád pomocí užití zejména nohou, rukou, či boků. Zvláštní skupinou jsou techniky strhů.

Techniky znehybnění se rozdělují podle způsobu, jakým ke znehybnění došlo. Jedná se o držení, páčení (různých kloubů) a škrcení. Specifickou skupinou znehybnění jsou takzvané transportní techniky.

Techniky se zbraněmi se v džúdžucu používají nejen pro útok, ale i pro obranu. Využívá se tyčí různých délek, nožů, policejních obušků (i s příčnou rukojetí – tonfa), i předmětů náhodných, či denní potřeby: vycházková hůlka, deštník, aktovka, klíče apod.

Zařazení ve sportovním hnutí

Džúdžucu, které se cvičí pod Mezinárodní federací džúdžucu (JJIF) je zařazeno v soutěžích na Světových hrách. Poprvé se soutěžilo v obou disciplínách, tedy duo systém i fighting systém v roce 1997. Džúdžucu je řádným sportem uznaným Mezinárodním sdružením světových her (IWGA).

Mezinárodní sdružení světových her (IWGA), http://www.worldgames-iwga.org

Mezinárodní federace džúdžucu (JJIF), http://www.jjifweb.com/

Pořádají se i různé soutěže, včetně mistrovství Evropy a mistrovství světa (každé dva roky). Kromě toho mnohé země pořádají otevřené mezinárodní pohárové soutěže.

Název sportu

Džúdžucu

Krátká charakteristika

Soutěžní i sebeobranný úpolový sport, založený na vzájemném boji dvou soupeřů podle dohodnutých pravidel, nebo na předvedení sebeobranných technik.

Zařazení ve světovém sportovním hnutí

Mezinárodní sdružení světových her

Vývoj

Vyvinulo se zejména z japonských úpolových systémů. Má společnou historii s džúdó. V současnosti přebírá technické prostředky i z jiných úpolových sportů. Je velmi nejednotně reprezentováno mnoha mezinárodními organizacemi.

Technické prostředky

Džúdžucu je založeno na obraně proti útoku. Zahrnuje různé techniky úderů a kopů, hodů a znehybnění (držením, škrcení, páčením). Vyučuje se i obrana se zbraněmi (tyč, nůž apod.)

Pravidla

Na velkých soutěžích se soupeří ve dvou disciplínach. Duo system je založen na prezentaci sebeobranných technik proti různým útokům ve smluvené dvojici. Fighting system je zápasem dvou sportovců, kteří se vzájemně snaží uplatnit technické prostředky podle soutěžních pravidel.

Lebeda, Adolf A. (1984). Sebeobrana: Sebeobranné umění pro každého. Praha : Olympia 1984. 3. vydání. 377 s.

Wolf, Horst. (1985). Sebaobrana s použitím džuda. Bratislava : Šport 1985, 188 s.

Judo information site, http://www.judoinfo.com

Mezinárodní sdružení světových her (IWGA), http://www.worldgames-iwga.org

Mezinárodní federace džúdžucu (JJIF), http://www.jjifweb.com/

Český svaz fighting ju-jitsu (ČSFJJ), http://www.jiu-jitsu.cz/

1. Ve které krajině a ve kterém období vzniklo džúdžucu?
2. Jaké je zaměření džúdžucu z hlediska cílů?
3. Ve kterém období a čí zásluhou se dostalo džúdžucu (džúdó) do Čech?
4. Jaké dvě hlavní soutěžní discipliny zná džúdžucu?
5. Jak byste jednoduše popsali pravidla předvádění sebeobranných technik duo system?
6. Jak byste jednoduše popsali pravidla zápasu fighting system?
7. Které techniky jsou povolené a které zakázané v zápasu džúdžucu (fighting systém) v jeho třech fázích?

8. Na kterých hrách ve světovém sportovním hnutí se soutěží v džúdžucu?

5.3.4 Karate

Dva znaky, kterými se slovo karate píše, doslovně znamenají prázdné ruce. Má to kromě jiného navodit, že karate je umění boje s prázdnýma rukama. Karate přešlo v posledním století dynamickým rozvojem a stalo se jedním z nejznámějších japonských úpolových sportů. Je založeno na obraně a útoku zejména pomocí úderů a kopů. Bohatost technik je prezentována v souborných cvičeních kata.

Vývoj

I když se karate zařazuje mezi japonská bojová umění, pravda leží jinde, jižněji od japonských ostrovů. Karate má původ v souostroví Rjúkjú a na jeho hlavním ostrově Okinawa. Bylo několik faktorů, šťastnou náhodou dějinně spojených, které způsobily, že se na tomto ostrově rozvinula tak účinná forma pěstního boje. Na Okinawu se v několika vlnách přistěhovali obyvatelé kontinentální Číny, kteří pravděpodobně přinesli alespoň některé prvky čínských forem wušu. I někteří obyvatelé Okinawy cestovali do Číny, kde strávili i několik let, mnozí i studiem wušu. Na Okinawě byl pěstní souboj jediným způsobem, kterým se rolníci mohli bránit proti banditům i vojákům.

Za otce moderního karate je považován Gičin Funakoši, učitel, který byl spatřen na počátku 20. století vládní delegací u cvičení okinawského karate. Vládní delegace prý byla natolik zaujata cvičením, že Funakošiho požádala o prezentaci v Tókiu. To byl první krok k popularizaci karate, které se záhy dostalo do univerzitních klubů. Dvacátá léta minulého století byla v Japonsku ve znamení militarizace a nacionalizace, bojová umění byla proto velmi populární. Nacionalizmus byl i důvodem ke kosmetické úpravě názvu umění. Název karate se tehdy psal znaky, značící čínské ruce, jako připomínka, že umění se na Okinawu dostalo z kontinentu. Funakoši nahradil znak kara jiným znakem, ale se stejnou výslovností a tak se z karate – čínské ruce stalo karate – prázdné ruce. Byl to nevyhnutelný krok k uznání karate japonskou veřejností.

Zejména po druhé světové válce se, spolu s jinými uměními, karate rychle rozvíjelo po celém světě, nejvíce ve Spojených státech amerických a západní Evropě. V Japonsku a na Okinawě se karate rozdělilo do několika různých škol a stylů. Nejsilnější se stala Japonská asociace karate (Japan karate association, JKA). Nebyla ale patrna žádná snaha o sjednocení, nebo společný postup. Ve většině zemí bylo karate organizováno pod federacemi džúdó. Teprve v roce 1963 byla sedmi zeměmi ustanovena Evropská unie karate (Union of European karate, UEK). Tlak nové organizace byl tak velký, že se s ní po pár letech spojili představitelé federace všech japonských organizací karate (FAJKO) a u příležitosti prvních mistrovství světa v roce 1970 v Japonsku byla ustanovena i Světová unie organizací karate (World union of karate organisations, WUKO), která se později přejmenovala na Světovou federaci karate (World karate federation, WKF). Kromě WKF existují ještě jiné organizace, například Světová konfederace karate (World karate confederation, WKC), Mezinárodní federace tradičního karate (International traditional karate federation, ITKF) a jiné.

Světová federace karate (WKF), http://www.wkf.net

Světová konfederace karate (WKC), http://www.wkc-org.net/

Mezinárodní federace tradičního karate (ITKF), http://www.itkf.org/

Vývoj v Čechách

V roce 1962 byla založena subkomise pro přidružené disciplíny u ústřední sekce džúdó v Praze. Ing. Špička a Ing. Novák, kteří byli iniciátoři, se ale orientovali vlastní cestou (vytvoření českého karate, tzv. brany). V roce 1970 byla založena komise karate u Českého svazu juda a začaly vznikat první oddíly, s rozhodujícím vlivem školy šotokan. V roce 1973 se Československý svaz judo přejmenoval na Československý svaz judo a karate. Po roce 1989 se v České republice začaly cvičit i jiné styly, než šotokan karate. Výrazněji jsou zastoupeny godžu rjú, wado rjú, šito rjú. Každá z nich je zastřešena vlastní národní organizací.

V karate je i v Česku možné sledovat dva proudy, jejichž prostřednictvím lze karate chápat. I jednotlivé organizace a kluby se přiklánějí k buď víceke sportovnímu karate (s orientací na soutěžení), nebo k tradičnímu karate (s orientací na sebeobranu, často s vyloučením soutěže).

Český svaz karate, http://www.czechkarate.cz/

Český svaz karate JKA, http://jka.cstv.cz/

Česká federace shito ryu, http://www.karatecz.cz/

Český svaz karate goju ryu, http://www.goju-ryu.cz/

Pravidla

Soutěží se ve dvou disciplínách: v zápasu kumite a v předvádění sestav kata. Každá z disciplin klade jiné nároky na soutěžící a je založena na jiném principu hodnocení.

Kumite

Jedná se o souboj dvou jednotlivců, při kterém se využívají povolené techniky karate. Zápasí se na čtvercovém zápasišti o stranách 8 metrů. Speciální povrch tatami je o něco tenčí než v džúdó a nesmí být kluzký.

Závodníci musí mít chrániče rukou a zubů. Muži zápasí 3 minuty, ženy a mladší kategorie 2 minuty.

Třemi, dvěma, nebo jedním bodem se hodnotí techniky z hlediska kvalitativních kritérií, jako je dobrá forma, správné nasazení, energické provedení, perfektní závěr, správné načasování, správná vzdálenost.

Zakázané techniky

Jedná se především o techniky, při kterých dochází k přehnanému kontaktu, s ohledem na atakovanou zásahovou plochu, a techniky s kontaktem na hrdlo, útoky na horní a dolní končetiny, genitálie, klouby nebo nárty, dále pak útoky otevřenou rukou do tváře a nebezpečné nebo zakázané techniky hodů.

Kata

Soutěž kata, předvádění předepsaných sestav technik karate, má formu soutěže jednotlivců nebo tříčlenných družstev mužů či žen.

Soutěž kata probíhá podobně, jako u kumite. Dva soutěžící nastoupí do zápasiště a jeden po druhém předvedou sestavu. Kata je předvedena závodníkem, nebo družstvem a pak je hodnocena rozhodčími podle předvedení reálného bojového významu cvičení kata, znalosti použitých technik v kata, správného načasování, rytmu, rychlosti, stability a ohniska síly, správného dýchání, stupně pozornosti a koncentrace apod. Družstva ve finále ukazují i bojovou aplikaci technik předvedené kata (bunkai).

Technické prostředky

Celkově je Světovou federaci karate povoleno víc než 80 různých kata ve stylech godžu, šito, šoto a wado. Styly se navzájem liší v technických detailech. V soutěži není dovoleno používat zbraní, nebo dalších doplňků. Dá se říci, že kata jsou pro karate encyklopediemi technik a jejich aplikací. V minulosti plnily úlohu uchování technického registru pro další generace. Z toho vyplývá množství rozdílných pohybů, simulujících údery, kopy, hody, páky a podobně.

Z hlediska cvičení sestav v karate (kata) a sestav ve wušu (taolu) je zajímavé jejich srovnání. V karate je cvičení formální, předpisové, podle tradičního vzorce, s respektem reálné bojové aplikace. Ve wušu jsou sestavy volně tvořeny s doplněním akrobatických prvků a divadelní nádech je zde oproti karate hodnocen kladně.

Zařazení ve sportovním hnutí

Karate má ve světě obrovskou členskou základnu. Je řádným sportem uznaným Mezinárodním sdružením světových her (IWGA). Karate je také sportem uznaným Mezinárodním olympijským výborem (IOC), zatím však do programu her není zařazeno. Vrcholí však snahy o jeho zařazení do olympijských her 2012.

Mezinárodní sdružení světových her (IWGA), http://www.worldgames-iwga.org

Mezinárodní olympijský výbor (IOC), http://www.olympic.org

Pořádají se i různé soutěže, včetně mistrovství Evropy a mistrovství světa (každé dva roky). Kromě toho mnohé země pořádají otevřené mezinárodní pohárové soutěže.

Název sportu

Karate

Krátká charakteristika

Soutěžní i úpolový sport, založený na vzájemném boji dvou soupeřů podle dohodnutých pravidel, kumite, nebo na předvedení formalizované sestavy technik, kata.

Zařazení ve světovém sportovním hnutí

Mezinárodní sdružení světových her

Mezinárodní olympijský výbor

Vývoj

Vzniklo na ostrově Okinawa pod vlivem čínských bojových umění, a ve 20. století se transformovalo v Japonsku. Po druhé světové válce se rozvíjí i mimo Japonsko jako moderní úpolový sport, uznaný Mezinárodním sdružením světových her i Mezinárodním olympijským výborem.

Technické prostředky

Karate je zaměřeno zejména na použití rozmanitých úderů, kopů a krytů. Soutěž kumite připouští i některé hody. Sebeobranná aplikace karate zná i další techniky, jako páčení kloubů apod.

Pravidla

Soutěží se ve dvou disciplínách. Zápas kumite a předvádění předepsaných sestav technik kata (jednotlivci a tříčlenná družstva). U kumite se boduje platný zásah úderem nebo kopem. U kata se hodnotí kvalita předvedené sestavy podle zásad karate.

Klementis, Ladislav – Kopinič, Vladimír. (2002). Goju ryu karate kata 1: Saifa a Seienchin. Bratislava : Cad press 2002. 138 s. ISBN 80-88969-06-9

Nakajama, Masutacu. (1994). Dynamické karate. Praha : Naše vojsko 1994. 304 s.

Nakayama, Masatoshi. (2003). Best karate: Souhrnný přehled. Praha : Fighters publications 2003. ISBN 80-903079-2-2

Šebej, František. (1986). Karate kata. Bratislava : Šport 1986. 309 s.

Šebej, František. (1995). Karate. Bratislava : Timy 1995. 160 s. ISBN 80-88799-05-8

Mezinárodní sdružení světových her (IWGA), http://www.worldgames-iwga.org

Mezinárodní olympijský výbor (IOC), http://www.olympic.org

Světová federace karate (WKF), http://www.wkf.net

Český svaz karate, http://www.czechkarate.cz/

1. Ve které krajině a ve kterém období vzniklo karate?
2. Co ve volném překladu znamenají znaky kara a te, ze kterých je název složen?
3. Ve kterém období a jak se dostalo karate do Čech?
4. Ve kterých dvou disciplínách se soutěží v karate?
5. Jak byste jednoduše popsali pravidla předvádění souborných cvičení kata jednotlivců a družstev?
6. Jak byste jednoduše popsali pravidla zápasu karate (kumite)?
7. Které techniky jsou povolené a které zakázané v zápasu karate?

Na jakých hrách ve světovém sportovním hnutí se soutěží v karate?

5.3.5 Sumó

Sumó je tradičním japonským úpolovým sportem. V minulosti bylo spojeno s rituály původního japonského animistického (neživým věcem se přisuzuje duše) náboženství šintó. Dnes se amatérské sumó rozšiřuje jako moderní úpolový sport mužů i žen. V Japonsku si svůj kredit uchovává i sumó profesionální. Přísná pravidla ale nedovolují komukoliv účastnit se soutěží.

Vývoj

Zápas obecně se vyvíjel nezávisle ve všech starověkých kulturách. Dnes již nevíme, jaká byla jednotlivá pravidla, ale některé malby i sošky znázorňují zápasníky v polohách, ve kterých bojují dnešní sumisté. První zmínky o zápase sumó můžeme naleznout v japonské mytologii. To je i jeden z důvodů, proč se jako památka na mýtické události zápas sumó uchovává v náboženském duchu šintó.

Ve skutečnosti byly původní zápasy jen málo omezené pravidly a tak byly tyto zápasy velmi tvrdé a brutální. Nejednou končily smrtí či vážným úrazem protivníka. Až v průběhu 17. – 18. století se pravidla zmírnila, byly určeny zakázané techniky, ohraničen prostor zápasu. Zápasníci se profesionalizovali a současně se organizace centralizovala až do dnešní podoby Nihon sumó renméi (Japonské sdružení sumó, pouze pro profesionální sumó).

S rozvojem informačních technologií a masmediální techniky se sumó stává čím dál tím populárnější na celém světě. Protože podmínky pro vstup nejaponců do profesionálního sumó jsou příliš omezující, byl vyvíjen velký tlak na ustanovení amatérského sumó. Prvním velkým sportovním setkáním byl celojaponský šampionát v amatérském sumó v roce 1980. V roce 1983 byla založena Mezinárodní federace sumó (International Sumó Federation, IFS), která je nejvyšší zastřešující organizací. Od roku 1997 se Mezinárodní federace sumó intenzivně zabývá i ženským amatérským sumó.

Sumó, protože je v laické veřejnosti známo především z komerčně úspěšných zápasů profesionálů, je opředeno mnohými předsudky. Kupříkladu, že sumisté musí mít velkou nadváhu. V amatérském sumó se zápasí v různých hmotnostních kategoriích. Dalším mylným tvrzením je, že takový zápas vznikl jen v Japonsku. I mnohé jiné národy mají, nebo měly podobné turnaje v zápase.

Mezinárodní federace sumó, http://www.amateursumo.com/

Fojtík, Ivan. (2001). Budó: Moderní japonská bojová umění. Naše vojsko : Praha 2001. 191 s. ISBN 802060578-9

Vývoj v Čechách

Tak, jako nemá amatérské sumó velkou tradici ve světě, ani v Česku se s ním nesetkáváme dlouho. Český svaz sumó byl založen v roce 1997, od té doby ale získal uznání v Evropském i ve světovém hnutí sumó

Český svaz sumó, http://www.sumo.cz

Pravidla

Zápasiště je kruhového tvaru s průměrem 4,55 m. Zápasí proti sobě dva zápasníci (senšu). Jsou rozděleni podle hmotnostních kategorií. Muži zápasí odděleně od žen. Pro závodníky mladší 18-ti let je vyhrazena kategorie juniorů.

Tab. 5: Hmotnostní kategorie v sumó

hmotnostní kategorie	muži	ženy	junioři
lehká	do 85 kg	do 65 kg	do 75 kg
střední	do 115 kg	do 80 kg	do 100 kg
těžká	nad 115 kg	nad 80 kg	nad 100 kg
otevřená (open)	bez omezení	bez omezení	bez omezení

Vítězí ten ze zápasníků, který donutí protivníka dotknout se plochy zápasiště kteroukoliv jinou částí těla, než chodidly, nebo ho donutí vyjít ze zápasiště anebo ho zvedne nad úroveň boků. Tehdy rozhodčí uzná vítězství.

Technické prostředky

Povoleno je několik desítek základních technik, zahrnujících různé údery, tlaky, hody a zdvihy. V sumó se neprovádějí kopy, páky a škrcení.

Mezi zakázané techniky patří například údery pěstmi, nebo píchání prsty, všechny kopy kromě kopu chodidlem, úchopy za vlasy, krk, nebezpečné páčení kloubů apod.

Zařazení ve sportovním hnutí

I když je amatérské sumó mladým sportem, dynamicky se rozvíjí a má i úspěch ve sportovní diplomacii. Je sportem uznaným Mezinárodním olympijským výborem (IOC), ale zatím není zařazeno do programu.

Mezinárodní olympijský výbor (IOC), http://www.olympic.org

Soutěže sumó jsou prezentovány na Světových hrách, kam je pravidelně také zařazeno. Je řádným sportem uznaným Mezinárodním sdružením světových her (IWGA).

Mezinárodní sdružení světových her (IWGA), http://www.worldgames-iwga.org

Pořádají se i různé soutěže, včetně mistrovství Evropy a mistrovství světa. Soutěží se podle mezinárodních pravidel Mezinárodní federace sumó se sídlem v Japonsku (IFS), která je nejvyšší zastřešující organizací. Dělí se na 5 kontinentálních federací, ve kterých je sdruženo kolem 75 zemí. Od roku 1997 se pořádají velké soutěže i v kategoriích žen.

Mezinárodní federace sumó, http://www.amateursumo.com/

Název sportu

Sumó

Krátká charakteristika

Soutěžní úpolový sport založený na zápase dvou protivníků, jejichž vzájemným úkolem je donutit druhého soupeře dotknout se plochy zápasiště jinou částí těla, než chodidly nebo vyhodit jej ze zápasiště.

Zařazení ve světovém sportovním hnutí

Mezinárodní olympijský výbor

Mezinárodní sdružení světových her

Vývoj

Sumó se vyvinulo z bojové formy zápasu v Japonsku. V průběhu 17. a 18. století byla pravidla upravena tak, aby nedocházelo ke smrtelným zraněním. V Japonsku je sumó zejména sportem vybraných profesionálů. Amatérské sumó se dynamicky rozvíjí teprve od 80-tých let 20. století.

Technické prostředky

Různé údery dlaněmi, vytlačování, zvedání soupeře, a desítky různých hodů.

Pravidla

Soutěží se v kruhovém zápasišti o průměru 4,55 m. Dva zápasníci, odděleně muži a ženy, bojují proti sobě podle hmotnostních kategorií. Mládež pod 18 let je zařazena v kategoriích juniorů. Prohrává zápasník, který se dotkne zápasiště jinou částí těla, než chodidly, je vytlačen ze zápasiště, nebo zdvižen výše nad úreovň boků soupeře.

Fojtík, Ivan. (2001). Budó: Moderní japonská bojová umění. Naše vojsko : Praha 2001. 191 s. ISBN 802060578-9

Mezinárodní sdružení světových her (IWGA), http://www.worldgames-iwga.org

Mezinárodní olympijský výbor (IOC), http://www.olympic.org

Mezinárodní federace sumó, http://www.amateursumo.com/

Český svaz sumó, http://www.sumo.cz

1. Jakým způsobem je sumó spojené s japonským náboženstvím šintó?
2. Jak probíhaly zápasy sumó u japonských vojáků do 18. století? Byly technické prostředky omezeny?
3. Popište krátce rozdíl mezi profesionálním a amatérským sumó.
4. Kdy se amatérské sumó dostalo do České republiky?
5. Jak byste jednoduše popsali pravidla sumó?
6. Na jakých hrách ve světovém sportovním hnutí se dnes v sumó soutěží?

5.3.6 Taekwondo

V roce 1988 byl na olympijských hrách v Soulu představen korejský národní sport taekwondo. Je charakteristický především dynamickými kopy. Někdy se o něm zjednodušeně (a nesprávně) mluví jako o korejském karate. I když se na první pohled tyto dva sporty podobají, a taekwondo bylo japonským karate ovlivněno, ve skutečnosti je jejich historie i současnost jiná. Jiný je i způsob provádění technik a pravidla sportovního zápasu.

Vývoj

První zdokumentované zmínky o úpolových aktivitách na území dnešní Koreje pocházejí ze začátku našeho letopočtu, kdy se na korejském poloostrově zformovalo společenství tří království, Kogurjo, Silla a Pekče. Největší roli sehrála bojová umění v království Silla. Byla zde silná skupina rytířů Hwarang. Byla to polovojenská výchovná a společenská organizace, do které mohli vstoupit mladí lidé ze vznešených rodin. Věnovali se nácviku různých dovedností, z nichž jednou byl subak – boj beze zbraní, ze kterého se později vyvinulo taekwondo.

V období dynastie Korjo (10. století) byla bojová umění rozvinuta mezi obyvatelstvem i ve vojenských složkách. Od 12. století se pořádalo množství turnajů, i na národní úrovni. Později sice důraz na bojové užití v armádě klesl, ale cvičení se dál rozvíjelo u širokých vrstev obyvatelstva. V roce 1790 byla na příkaz krále sepsaná kniha bojových umění Mu je dobo tongdži, ilustrovaná učebnice, která obsahovala i rozsáhlé kapitoly o zápase subaku a taekyon.

Od roku 1910, kdy došlo k obsazení Koreje japonskými vojsky, byly až do roku 1945 potlačovány kulturní aktivity Korejců, mezi nimi i bojová umění. Na druhé straně se do Koreje dostala japonská bojová umění, které později obohatila korejská umění.

Po druhé světové válce se v roce 1955 setkali zástupci různých škol bojových umění, aby se dohodli na společném rozvoji a na vytvoření společného stylu, který by prezentoval korejskou tradici. Pro toto jednotné bojové umění byl přijat název taekwondo (tae - kop, skok nebo úder nohou; kwon - údery rukou či pěstí; do - cesta, metoda výuky).

V roce 1961 byla založena Korejská asociace taekwondo. Taekwondo se rychle rozvíjelo, byla ustanovena soutěžní pravidla, zavedeny chrániče. Korejští instruktoři byli vysíláni do zahraničí, aby šířili tento sport.

Za účasti 19 zemí se v Soulu v roce 1973 konalo 1. mistrovství světa a byla založena Světová federace taekwondo (World taekwondo federation, WTF). Pro neshody ve vedení se vytvořila i jiná, dodnes silná organizace, Mezinárodní federace taekwondo (International taekwondo federation, ITF). Pro taekwondo se proto užívá i přívlastků, aby se odlišily tyto dvě větve, taekwondo WTF a taekwondo ITF. Na evropské úrovni taekwondo WTF zastřešuje Evropská unie taekwondo (The European Taekwondo Union, ETU).

V roce 1988 bylo na olympijských hrách v Soulu (stejně tak v roce 1992 v Barceloně) taekwondo předvedeno jako ukázkový sport. Od olympijských her 2000 v Sydney je zařazeno jako oficiální olympijský sport v programu olympijských her. První mistrovství světa žen bylo uspořádáno v roce 1987.

Světová federace taekwondo (WTF), http://www.wtf.org

Mezinárodní federace taekwondo (ITF), http://www.internationaltaekwon-dofederation.com/

Evropská unie taekwondo (ETU), http://www.etutaekwondo.org

Vývoj v Čechách

Taekwondo nemá v Čechách dlouhou historii. Taekwondo ITF se na území České republiky objevilo poprvé v roce 1987. V tomto roce do Československa oficiálně přijel korejský instruktor, který zde s přestávkami žije dodnes. Zastřešující organizací je Český svaz taekwondo ITF.

Taekwondo WTF se v Čechách cvičí od roku 1990. O dva roky později vznikl Český svaz taekwondo WTF, který byl do Světové federace taekwondo (WTF) přijat v roce 1993.

Rozdíl mezi ITF a WTF taekwondo je i politický. ITF je podporováno komunistickou severní Koreou, WTF jižní. To je i příčina, proč se do Československa taekwondo ITF oficiálně dostalo již před otevřením hranic. Taekwondo WTF muselo počkat až do demokratizačního období.

Český svaz taekwondo WTF, http://www.taekwondo-wtf.cz

Český svaz taekwondo ITF, http://www.taekwondo.cz/

Pravidla

Čtvercová soutěžní plocha měří 12 x 12m a je pokryta elastickým materiálem. Vně je vyznačená výstražná plocha široká 1m.

Protože zápas v taekwondo je kontaktní, musí být dodržována bezpečnostní pravidla. Závodník musí mít před vstupem na závodní plochu na sobě vestu, helmu, suspenzor, chrániče předloktí a holení. Suspenzor, chrániče předloktí a holení musí být pod uniformou taekwondo, která se nazývá dobok.

Na olympijských hrách se soutěží ve čtyřech (na jiných soutěžích v osmi) hmotnostních kategoriích pro muže a pro ženy. Přehled je uveden v tabulce.

Tab.7:Hmotnostní kategorie v taekwondo

muži	ženy
-58 kg	-49 kg
58 - 68 kg	49 - 57 kg
68 - 80 kg	57 - 67 kg
+80 kg	+67 kg

Zápasí se ve třech kolech po třech minutách (u žen a juniorů dvě minuty) s jednou minutou oddechu mezi koly.

Povolené jsou techniky s kontaktem přední části sevřených pěstí a nohou pod hlezenním kloubem. Rukama a nohama se útočí na oblasti zakryté chráničem trupu (vestou). Nohama na tvář kromě zátylku.

Zakázané techniky

Zakázané akce jsou zásahy do průběhu zápasu, jako překračování hraniční čáry, padání, vyhýbání se soupeři otáčením se k němu zády.

Nežádoucí jsou také akce zahrnující chytání nebo držení soupeře, předstírání zranění, narážení nebo útočení kolenem, útočení na rozkrok nebo páteř, dupání nebo kopání do kterékoli části dolní končetiny, úder do tváře rukou nebo pěstí, vyhýbání se zápasu a podobně.

Technické prostředky

Taekwondo se skládá ze čtyř integrálních částí, které společně vytváří celkový obraz o tomto úpolovém sportu. Jsou to:

• souborná cvičení (pumse), vytvořená ze série úderů a kopů, které simulují boj s více protivníky,
• zápas (kjorugi), který je zařazen také na olympijských soutěžích,
• přerážení (kjokpa), nejčastěji jde o dřevěné desky,
• sebeobrana (hosinsul).

Z toho vyplývá, že taekwondo jako takové je tvořeno celou řadou technik úderů a kopů, ale i hodů, páčení apod.

Zařazení ve sportovním hnutí

Taekwondo se díky své popularitě, celosvětovému rozvoji a zejména diplomacii představitelů WTF dočkalo i olympijské prezentace a dnes je sportem uznaným Mezinárodním olympijským výborem (IOC), zařazeným do programu olympijských her. Pravidelně se pořádají mistrovství Evropy i světa pod patronací Světové i mezinárodní federace taekwondo.

Mezinárodní olympijský výbor (IOC), http://www.olympic.org

Světová federace taekwondo (WTF), http://www.wtf.org

Mezinárodní federace taekwondo (ITF), http://www.internationaltaekwon-dofederation.com/

Název sportu

Taekwondo

Krátká charakteristika

Soutěžní úpolový sport, založený na vzájemném kontaktním zápase dvou soupeřů podle dohodnutých pravidel.

Zařazení ve světovém sportovním hnutí

Mezinárodní olympijský výbor

Vývoj

Vyvinulo se ze starých korejských bojových umění ovlivněných japonskými úpolovými sporty. Po dohodě jejich představitelů byl v roce 1955 přijat název taekwondo. Hnutí se rozdělilo do dvou velkých proudů reprezentovaných Světovou federaci taekwondo (WTF) a Mezinárodní federaci taekwondo (ITF). V České republice se rozvíjí od roku 1987.

Technické prostředky

Taekwondo je zaměřeno zejména na použití rozmanitých úderů, kopů a krytů. Sebeobranná aplikace předpokládá i další techniky, jako jsou hody, páčení kloubů apod. Příprava zahrnuje i přerážecí techniky a cvičení formalizovaných sestav bojových prvků (pumse).

Pravidla

Na olympijských hrách se soutěží v zápase kjorugi. Boduje se platný zásah úderem (na trup) nebo kopem (trup, nebo hlavu). Zápasí odděleně muži i ženy podle hmotnostních kategorií.

Krajčovič, Zdenko. 2004. Taekwondo I. Bratislava : CAD Press 2004. 240 s. ISBN 80-88969-19-0

Mezinárodní olympijský výbor (IOC), http://www.olympic.org

Světová federace taekwondo (WTF), http://www.wtf.org

Mezinárodní federace taekwondo (ITF), http://www.internationaltaekwon-dofederation.com/

Český svaz taekwondo WTF, http://www.taekwondo-wtf.cz

Český svaz taekwondo ITF, http://www.taekwondo.cz/

1. Ve které krajině a ve kterém období vzniklo taekwondo?
2. Co ve volném překladu znamenají znaky tae a kwon, ze kterých je název složen?
3. Ve kterém období a jak se dostalo taekwondo do Čech?
4. Ze kterých čtyř částí se skládá výuka a cvičení taekwondo?
5. Jak byste jednoduše popsali pravidla zápasu taekwondo (kjorugi)?
6. Které techniky jsou povolené a které zakázané v zápasu taekwondo?

Na jakých hrách ve světovém sportovním hnutí se soutěží v taekwondo?

5.3.7 Wušu

Wušu vychází z tradice čínských bojových umění. Podobně jako je velké a kulturně bohaté území Číny, je velké i množství a bohatství čínských úpolových systémů. Wušu je souhrnným pojmem pro čínská bojová umění a úpolové sporty. Tradičně se v Číně uskutečňovaly zápasy mezi zástupci jednotlivých škol. Pokračovateli této tradice jsou dnešní soutěže, které mají ambici být zařazeny do programu olympijských her v roce 2008 v Pekingu.

Vývoj

Stejně jako v každé jiné kultuře, i na území dnešní Číny vznikaly různé způsoby boje. Především v armádě, v rámci vojenského výcviku se velitelé zaměřovali na fyzický i technický výcvik svých vojáků (wuji). Už v prvních stoletích našeho letopočtu měla tato cvičení formální charakter. Ve výcviku převažovalo cvičení předem určených sestav (taolu), nacvičovaných jednotlivci, s partnerem, nebo s partnery. Techniky se pak prezentovali v cvičných zápasech (šoubo) beze zbraní i se zbraněmi.

Bojová umění byla i v Číně spojována s filozofickými a náboženskými učeními. Snad neznámější je spojení bojových umění a buddhistických mnichů ze Šaolinského chrámu (založen pravděpodobně roku 495). Některé chrámy měly totiž dovoleno cvičit se v bojových dovednostech, nebo vydržovat vlastní vojenský oddíl ke své ochraně (tzv. wuseng – mniši válečníci). Kláštery byly často umístěny v těžko přístupných horách, a popravdě řečeno, asi by se jen stěží dočkaly pomoci vládních vojsk, i kdyby sídlili blízko měst. V některých klášterech se v průběhu staletí vyvinuly různé bojové styly a tyto kláštery, podobně jako Šaolin, se později staly proslulými.

Realita byla však o něco jiná, než se praví v legendách, v současnosti mohutně podporovaných komerčními filmy, ve kterých všichni šaolinští mniši vládnou nadpřirozenými bojovými dovednostmi. I Šaolinský klášter byl, jako mnohé jiné, několikrát vypleněn a vypálen „obyčejnými“ bandity, nebo vojskem v dobách, kdy se buddhistické kláštery staly pro vládu nepohodlnými. Jestli se našel mnich, nebo spíš bývalý mnich, který byl v boji o něco lepší než ostatní, byl to talentovaný jednotlivec, kterému se připisovaly různé schopnosti, znásobené staletími převyprávění příběhů...

V průběhu staletí se Číňané, žijící vesměs v agrární kultuře, často bouřili proti vládě, předpisům a daním. Zachovaly se různé legendy o vůdcích takovýchto rolnických povstání. Pochopitelně, všichni mistrovsky ovládali wušu. Jisté však je, že tyto rolnické armády rozvíjely způsoby boje, a i po potlačení povstání si je udržovaly jako rodinnou tradici a tajemství.

Wušu nebylo jen nástrojem bojů z ekonomických důvodů, ale i prostředníkem k politickým zápasům. Tajné společnosti, někdy skrytě, a někdy zjevně prosazující své zájmy, byly často stmelovány společným cvičením a společným uchováváním tajemství některého systému wušu. Poslední a nejznámější povstání bylo tzv. Povstání boxerů v letech 1899 – 1901.

Po zániku poslední čínské dynastie (1911) bylo wušu podporováno i novou vládou. Sunjatsen i Čankajšek kupříkladu taky cvičili a podporovali wušu.

Po druhé světové válce, když moc převzala komunistická vláda, bylo zpočátku wušu podporováno. Zlom nastal v době Velké kulturní revoluce (1966 –1976). Až s nástupem zájmu o filmy s bojovou tematikou a po uvědomění si velké tělovýchovné i ideologické hodnoty wušu, se stát opět začal o bojové systémy zajímat. Tradiční wušu se pomalu transformovalo v moderní úpolové sportovní odvětví. Nezávisle na tom ale přetrvávají i tzv. tradiční školy, udržující tradici z mistra na žáka.

Různé snahy o organizování sportovního hnutí ve wušu vyvrcholily v roce 1990 vytvořením Mezinárodní federace wušu (International wushu federation, IWUF) se sídlem v Pekingu. Tato organizace, zahrnující dnes 97 národních organizací je uznanou i Mezinárodním olympijským výborem.

V Evropě je zastřešující organizací Evropská federace wušu (European wushu federation, EWUF), založena v roce 1985.

Mezinárodní federace wušu (IWUF), http://www.iwuf.org/

Evropská federace wušu (EWUF), http://www.ewuf.org/

Vývoj v Čechách

Čínská bojová umění se na území Česka začaly ve větším rozsahu dostávat až po roku 1989. Vzniklo mnoho klubů i organizací, které by podle názvu měly být národními. Často ale zahrnují jen jeden, či několik klubů. V posledním desetiletí se do České republiky přistěhovali i čínští mistři, kteří se zde naplno věnují rozvoji jednotlivých stylů čínského wušu. Stejně jako i čeští instruktoři navštěvují své učitele v zahraničí, i v Číně. V Čechách se setkáme s mnoha styly i pojetím wušu. Některé organizace se zaměřují na sebeobranný charakter jejich umění, některé inklinují spíš k soutěžním formám, jiné propagují wušu jako zdravotní cvičení, nebo jednoduše udržování zajímavé a hodnotné kulturní tradice.

Členem Evropské federace wušu a tedy i organizací zapojené do světového mezinárodního hnutí je od roku 2004 v České republice Český svaz fullcontactu a ostatních bojových umění (ČSFu). Je to trochu paradox, protože ČSFu, jak plyne i z názvu, není zaměřen na výuku wušu. Zapojení se do mezinárodního sportovního hnutí je jenom způsob rozšíření sportovních možností členů ČSFu.

Český svaz fullcontactu a ostatních bojových umění (ČSFu), http://csfu.cstv.cz/

Pravidla

Mezinárodní federace wušu (IWUF) rozlišuje dvě sportovní discipliny. Předvádění forem taolu, a kontaktní zápas sanšou.

Formy - taolu

Sestavy technik byly odedávna součásti výcviku wušu. Moderní soutěž rozeznává dva způsoby cvičení: beze zbraní a se zbraněmi. Zbraně se ve wušu používají různé, rozdělují se na krátké (kupříkladu meč) a dlouhé (všechny dřevcové zbraně). Aby bylo možno porovnávat různé styly a formy odlišných škol wušu, je soutěž hodně volná. Je zde možnost vytvořit choreografie pohybů se vztahem k boji s gymnastickými a akrobatickými prvky spojené s technikami útoků a obran.

Soutěžit mohou jednotlivci, dvojice i skupiny (tři osoby). Dvojice i skupiny mohou být i smíšené (muži i ženy). Jedno vystoupení je v trvání od 50 do 90 sekund, pro skupiny v rozmezí 3 – 4 minut. Soutěž jednotlivců bývá rozdělena podle věkových kategorií, které jsou uvedeny v tabulce.

Tab.8: Věkové kategorie ve wušu, cvičení sestav taolu

Sestavy může doprovázet hudba podle výběru soutěžících, která má doplnit choreografii cvičení.

Sanšou, zápas

Zápas sanšou se vyvinul ze skutečných zápasů, ve kterých se zápasilo o holý život. I ve dvacátém století se ještě bojovalo bez chráničů a s velmi omezenými pravidly. Dnes jsou zápasníci chráněni helmou, vestou, na rukách mají rukavice. Podobně, jako v boxu, i zde se musí zápasník prokázat lékařským vyšetřením ne starším dvaceti dnů, zahrnujícím elektroencefalogram, elektrokardiogram, tlak a puls. Zápasit mohou jak muži, tak i ženy v oddělených soutěžích.

Zápasí dva protivníci proti sobě jako jednotlivci, nebo se body počítají pro družstvo. Zápasy jsou tříkolové, každé kolo v trvání dvou minut s minutovou přestávkou. Soutěží dospělí (18 – 35 let) a junioři (15 – 18 let). Přehled jedenácti hmotnostních kategorií mužů je uveden níže:

Tab. 9: Hmotnostní kategorie mužů ve wušu, zápas sanšou

do 48 kg

do 51 kg

do 55 kg

do 69 kg

do 74 kg

do 79 kg

do 84 kg

do 89 kg

nad 90 kg

Zápasí se na 0,8 m vysokém pódiu s odpruženým povrchem s rozměry 8x8 m. Do šíře 2 m kolem pódia jsou položeny žíněnky.

Technické prostředky

Ve wušu můžeme najít nejširší škálu úpolových technik. Je to proto, že wušu zahrnuje několik desítek různých a navzájem více, či méně odlišných bojových stylů. Název wušu bychom mohli připodobnit japonskému budó, které stejně obsahuje množství nezávislých bojových umění.

Tato šíře technických prostředků, zahrnujících údery, kopy, blokování, hody, páky, škrcení, držení, práci s nejrozmanitějšími zbraněmi, se dá naplno využít v soutěži taolu. Tam je doplněna i o akrobatické prvky, což je divácky velmi přitažlivé.

Jinak je tomu u zápasu sanšou. Z bezpečnostních důvodů jsou zde technické prostředky omezené. I tak jde o tvrdý kontaktní sport. Vzhledem k tomu, že se setkávají bojovníci zastupující různé školy a styly vycházející z jiných základů, překvapivě se zde uplatňují i taktické odlišnosti. Dovoleny jsou údery, kopy, hody. Nesmí se ale útočit na zátylek, šíji a pohlavní orgány. Body se počítají za platný zásah soupeřovy hlavy, trupu, nebo stehen. V případě knockoutu je vítěz vyhlášen neprodleně. Vítězství se dá dosáhnout i platným hodem, když zápasník provádějící hod zůstane stát, nebo když je jeho soupeř shozen z pódia.

Zařazení ve sportovním hnutí

Mezinárodní federace wušu (International wushu federation, IWUF) se sídlem v Pekingu je od svého vzniku v roce 1990 rychle rostoucí organizaci s přemyšleným způsobem zapojení se do olympijského hnutí. Wušu je od roku 2002 sportem uznaným Mezinárodním olympijským výborem (IOC), ale zatím není zařazeno do programu. Uvažuje se i o možnosti zařadit wušu jako čínský národní sport do programu olympijských her v roce 2008 v Pekingu. V Evropě je zastřešující organizací Evropská federace wušu (European wushu federation, EWUF), založená v roce 1985. Wušu je od roku 1990 soutěží na Asijských hrách. Každé dva roky se pořádají mistrovství světa a mistrovství Evropy.

Mezinárodní olympijský výbor (IOC), http://www.olympic.org

Mezinárodní federace wušu (IWUF), http://www.iwuf.org/

Evropská federace wušu (EWUF), http://www.ewuf.org/

Název sportu

Wušu

Krátká charakteristika

Soutěžní úpolový sport, založený na porovnání předvedených dovedností v souborných cvičeních taolu, nebo v kontaktním zápase dvou protivníků sanšou, ve kterém je dovoleno použít širokou škálu technických prostředků zahrnujících údery, kopy, hody apod.

Zařazení ve světovém sportovním hnutí

Mezinárodní olympijský výbor

Vývoj

Wušu zahrnuje několik desítek relativně nezávislých škol a stylů kontaktního boje beze zbraní i se zbraněmi. Vyvinulo se na území dnešní Číny z vojenských dovedností i ze způsobů boje obyčejného lidu a duchovních.

Technické prostředky

Různé údery, kopy, hody a práce se zbraněmi, které ve formách taolu doplňují akrobatické prvky.

Pravidla

Soutěží se ve dvou disciplínách, formách taolu a zápase sanšou. Formy předvádějí jednotlivci, dvojice, nebo skupiny, a to buď beze zbraní anebo se zbraněmi. Zápasí dvojice soupeřů na vyvýšeném pódiu s rozměry 8x8 metrů. Zápasníci mají chrániče a rukavice. Pomocí úderů, kopů a hodů se snaží získat platné body, knockoutovat soupeře, nebo jej vyhodit z pódia.

Mezinárodní olympijský výbor (IOC), http://www.olympic.org

Mezinárodní federace wušu (IWUF), http://www.iwuf.org/

Evropská federace wušu (EWUF), http://www.ewuf.org/

1. Ve které krajině a ve kterém období vzniklo wušu?
2. Jako jinde ve světě i v Číně se formy boje rozvíjely u vojáků i u běžného lidu. V Číně je z tohto pohledu známá i jiná společenská skupina – jaká?
3. Ve kterém období se wušu v Čechách začalo nejrychleji rozvíjet?
4. Ve kterých dvou disciplínách se soutěží ve wušu?
5. Jak byste jednoduše popsali pravidla předvádění souborných cvičení (taolu) a ve kterých disciplínách se soutěží?
6. Jak byste jednoduše popsali pravidla zápasu wušu (sanšou)?
7. Které techniky jsou povolené a které zakázané v zápase wušu?

Kde ve světovém sportovním hnutí je zapojeno wušu a čeká na zařazení do programu her?