Triatlon je olympijským sportem, po velmi rychlém progresu (mistrovství světa se konalo v roce založení unie) byl zařazen do programu olympijských her a premiéru absolvoval v Sydney roku 2000. Distance olympijského triatlonu je oproti „Ironmanovi“ kratší (viz tab. 1). Nejen, že byla ČR průkopnickou zemí při popularizaci triatlonu v Evropě, ale stala se i jednou ze zemí, která získala při prvním triatlonovém klání pod olympijskými kruhy, zásluhou Jana Řehuly, medaili z bronzového kovu. Olympijský triatlon je vytrvalostní disciplínou, časy vítězů se pohybují okolo 2 hodin.
Olympijský triatlon sestává ze tří částí plavání na distanci 1,5 km, silniční cyklistiky o délce trati 40km a silničního běhu o délce 10km. Uvedené pořadí sportovních disciplín není dle Oklešťka (2013) samoúčelné a má své důvody. V plavecké a cyklistické části existuje v porovnání s během při vysokém stupni únavy daleko větší riziko poškození (typicky utonutí či úrazy). Z toho důvodu je disciplína, která skýtá nejmenší riziko úrazu, zařazena až na závěr triatlonu (Heller a kol., 1996). Pro tento sport je charakteristické střídání různých teplotních prostředí. Výkon v triatlonu je závislý především na vytrvalosti triatlonisty, přičemž charakter zátěže v průběhu výkonu je kontinuální (Bernaciková a kol., 2010).
V plavecké části se většinou využívá přírodních vodních nádrží nebo moře. Start plavecké části i celého triatlonu je hromadný. Závodníci mohou za nepříznivého počasí použít dle pokynu pořadatele neopren Při teplotě vody pod 140 je použití neoprenu povinné (zdroj: pravidla ČSTT) popřípadě je plavecká část zrušena. Samotná plavecká část má značný dopad na celkové pořadí v závodu. Ačkoliv je cyklistická část nejdelší, jelikož se může jezdec zvýhodnit jízdou v háku, nemá na celkové pořadí tak významný vliv jako běžecká či plavecká část (Kovářová, Jurič, Kovář, 2012).
