Pěší turistika je základním druhem turistiky. Její benefity jsou v úzkém kontaktu s přírodou, bezpečností provozování, možností provozování v každém věku bez nutnosti speciálního vybavení nebo vyšší fyzické kondice.
Pěší turistika je charakteristická chůzí v terénu, který si turista vybere dle svých fyzických dispozic a možností, zájmů a forem (Korvas a kol. 2007)
Pohybová složka pěší turistiky je charakteristická bipedálním pohybem dolních končetin, které jsou v tomto pohybu dominantní. Jde o chůzi v různě náročném terénu, pomoci si můžeme holemi, které korigují stabilitu jedince a pomáhají přenášet část zátěže na horní polovinu těla. Hole se využívají především ve strmých klesáních.
Pěší turistika v prostředí extrémních výškových převýšení vyžaduje efektivitu pohybu. Jedná se především o dobré zvládnutí techniky chůze ve výstupu a klesání, hospodárnost vzhledem k délce trvání pohybu a překonání výškového rozdílu. Z energetického hlediska je pěší turistika podobně jako ostatní druhy turistiky závislá na terénním profilu a intenzitě zátěže. Vzhledem k tomu, že zde není prioritní vlastní výkon, můžeme předpokládat, že se zatížení jedince z fyziologického hlediska pohybuje v aerobním pásmu energetického krytí, za předpokladu individuální regulace výše uvedených parametrů trasy (délka, převýšení, tempo, Ainslie et al. , 2002)
Technika chůze po rovině
Při chůzi po rovině je tělo ve vzpřímené pozici, bez tenze zádových svalů, pohyb paží a dolních končetin je přirozený jako při běžné chůzi.
Chodidlo dopadá na patu, postupně se pohybem vpřed hmotnost jedince přenáší na přední část chodidla. Odraz není extrémně dynamický, vychází z bříška chodidla (Korvas a kol, 2007)Při chůzi po rovině je třeba modifikovat běžnou chůzi podle zátěže (batoh) a terénu (nerovnosti). Jedinec udržuje vizuální kontrolu s povrchem a zároveň kontroluje postup v blízkých momentech před sebou.
Pohyb jedince při chůzi v terénu by měl vycházet z impulsu v oblasti kyčelního kloubu, krok by měl být delší a pomalejší. To zvyšuje bezpečnější došlapování v terénu. Energeticky je tento způsob efektivnější. Delším krokem po rovině jedinec urazí delší vzdálenost za stejné energetické spotřeby. Při chůzi po rovině do kopce i z kopce je důležité, aby byly dolní končetiny pokrčené ve všech kloubech.
Technika chůze ve výstupu
V případě výstupů je modifikace chůze i kroku zaměřená na zvýšení efektivity a ekonomičnosti pohybu. Trup jedince je v přepadu, zatěžují se primárně velké svalové skupiny dolních končetin. Prioritou je vždy kontakt celého chodidla s terénem i ve strmých stoupáních. Délka kroku se oproti chůzi po rovině zkrátí, trasa pohybu terénem modifikuje. Jedinec nepostupuje po spádnici, ale po vrstevnici s otočením do nového směru výstupu. Jedinec tedy nepostupuje přímo vzhůru, ale šikmo (viz obr. 3).
Obr. 3 - Výstup na vrchol kopce
Při výstupech do velmi strmých stoupání pak vystupuje jedinec špičkami od sebe nebo zvolí výstup bokem. Zdatní jedinci mohou využít při výstupu izolovaného kontaktu přední části chodidla. Při tomto způsobu chůze je značná část hmotnosti přenesena do přední části chodidla, jsou více namáhané kolenní a hlezenní klouby a svaly bérce (viz obr. 4).
Obr. 4 – Výstup v Raxalpe
Technika chůze ve výstupu
V případě výstupů je modifikace chůze i kroku zaměřená na zvýšení efektivity a ekonomičnosti pohybu. Trup jedince je v přepadu, zatěžují se primárně velké svalové skupiny dolních končetin. Prioritou je vždy kontakt celého chodidla s terénem i ve strmých stoupáních. Délka kroku se oproti chůzi po rovině zkrátí, trasa pohybu terénem modifikuje. Jedinec nepostupuje po spádnici, ale po vrstevnici s otočením do nového směru výstupu. Jedinec tedy nepostupuje přímo vzhůru, ale šikmo (viz obr. 3).
Ačkoliv je chůze pohyb bipedální, paže hrají při výstupech významnou stabilizační a korekční roli vzhledem k nerovnosti terénu. Pravidelné a správné střídání paží udržuje správný rytmus chůze a v případě použití trekkingových holí je část zátěže přenesená na horní polovinu těla a trup. Teleskopické hole lze upravit dle profilu terénu, mohou se tak dokonale přizpůsobit potřebám turisty.
Při výstupech, které trvají dlouhou dobu, je dobré měnit techniku chůze, doplnit výstup pravidelným odpočinkem a doplněním energetických zásob (viz obr. 5). Vhodným místem na zastávky je rovné prostranství, které skýtá zajímavý výhled na okolní přírodu a je chráněno před větrem.
Obr 5. – Odpočinek ve výstupu
Technika sestupů
Chůze v sestupu je z hlediska techniky pro mnohé jedince náročnější než výstupy. Vlivem gravitace a sklonu terénu dochází k vyššímu riziku přenášení brzdivého působení na pevnou část pohybového aparátu. Snížením těžiště, zkrácením a zrychlením kroku, sestupem „cik-cak“ terénem a použitím trekkingových holí se více negativních vlivů terénu přenáší do svalových skupin a tím dochází k jejich eliminaci.
Předpokladem kvalitního dojmu z turistiky je fyzická kondice, díky níž lze vnímat beze stresu přírodní a kulturní krásy prostoru, kde turistiku provozujeme. Při pěší turistice je však třeba nejen fyzické, ale i psychické kondice. Vzhledem k tomu, že jde o sport v přírodě, můžeme se setkat s nepříznivými vlivy počasí, ztrátou orientace v terénu, únavou nebo vyčerpáním energetických zásob. Tato rizika se zvyšují především s tím, jak daleko od civilizace se turista nachází. Postup výletu by tedy měl být vždy konfrontován s mapou a GPS, skupina turistů by měla být kompaktní a podřídit tempo nejslabším členům.
Kulturně poznávací složka
Při poznávání krajiny prostřednictvím pěší turistiky vnímáme okolí velmi intenzivně. Jde o nejpomalejší formu turistiky, proto turistům obvykle neunikne sebemenší detail. Kulturně poznávací složka výletu je cílem pěší turistiky. Objevování přírodních a kulturních krás je důsledkem pečlivého plánování výletu, časová strategie musí brát ohled na možné návštěvy pamětihodností nebo odpočinek a vstřebávání dojmů z přírodních a kulturních krás. Při plánování pobytu nebo výletu je dobré vytvořit si větší množství cílů, které lze operativně, vzhledem ke kondici nebo přírodním podmínkám do programu zakomponovat.
Strategie plánování pobytu nejen pěší turistiky by v sobě měla zahrnovat i prostředky a možnosti regenerace prostřednictvím cílových lokalit (lázně, wellness centra, vysokohorské prostředí).
Odborně technickou složkou je v pěší turistice především výběr, správné použití a péče o výstroj a výzbroj. Jde o výběr správného batohu, oblečení a trekkingových holí. Dále je v oblasti odborných činností zařazena i problematika orientace v terénu a topografie, znalost meteorologie, plánování trasování a realizace výletu. Při realizaci vícedenní turistiky sem patří zásady táboření, první pomoci a ošetření, vaření, hygieny, zapalování táborového ohně, uzlování a používání tábornického náčiní.
