Úvod

Běh na lyžích zaznamenal za posledních 20–30 let významný rozvoj sportovní výkonnosti, který lze dokumentovat zejména stálým zvyšováním rychlosti špičkových závodníků na světových soutěžích (Hottenrott, 2004, Korvas, 2009). Většina základních proměnných ovlivňující sportovní výkon u běžců na lyžích již byla nebo je soustavně zkoumána a je zřejmé, že tento progres má svůj základ především v rozvoji technologií lyží i úpravy tratí, stálým zlepšováním techniky, efektivity pohybu a samozřejmě zvyšováním úrovně trénovanosti, především silové vytrvalosti. Běh střídavý dvoudobý jako hlavní technika klasického způsobu běhu byl a stále je intenzívně zkoumán již od 70. a 80. let minulého století a od poloviny 80. let byl intenzívně studován volný způsob běhu a také běh soupažný a běh soupažný jednodobý (např. Komi, 1987, Smith, 1992, Lindinger, 1995, 2006).

Běh na lyžích je kvadrupedální pohybová činnost, při které tvoří hybné síly ve směru pohybu jak dolní, tak horní končetiny a částečně i trup. Hlavní podíl na produkci hybné síly u obou způsobů běhu a jejich technik na většině trati mají dolní končetiny. Podle Belliziho (1998) lyžaři vytvářejí při běhu střídavém dvoudobém za různých rychlostí 69 % dopředné energie dolními končetinami a 31 % pažemi. Ovšem u volného způsobu běhu ve stoupání může být tento poměr až 50:50 %. (Street, 1989, Ilavský, 2005). S ohledem na terén je maximální vertikální síla vytvářena dolními končetinami při odrazu u střídavého běhu dvoudobého na úrovni 1,6–3 násobku tělesné hmotnosti. Absolutní hodnoty těchto sil dosahují u špičkových závodníků velikosti až 1500–2000 N (Komi, Norman, 1987, Rusko, 2003). Při volném způsobu běhu dosahuje maximální kolmá síla při odrazu 0,8–2 násobek hmotnosti těla běžce, to znamená 600–1300 N (např. Lindinger, 1995, Rusko, 2003). Výzkum síly při odrazu, kterou vytváří dolní končetina, není v současné době již obtížná záležitost v případě laboratorního šetření. Pokud sílu zjišťujeme při odrazu u sportů v přírodě, při specifické pohybové činnosti v terénu, je to záležitost více komplikovaná, zejména pokud se jedná o běh na lyžích. V historii výzkumných šetření kinetických parametrů odrazu běžce na lyžích byla provedena experimentální měření, pro klasický způsob běhu např. Ekstrom (1981), Komi (1987), Leppavuori (1993) nebo u volného způsobu běhu Lindinger (1995). Výsledky těchto šetření nebyly zobecňovány pro malý počet probandů. U běžců na lyžích je síla působící na lyži při odrazu zjišťována pomocí různé přístrojové techniky. Mezi popisovaným je mobilní systém fy. Novel, (Lindinger, 1995), tenzometrický deskový systém upevněný na lyžích pod vázáním běžce (Ekstrom, 1981) nebo tenzometrické desky instalované pod sněhem na lyžařské trati (Komi, 1987, Leppavuori, 1993). V minulých letech byla prezentována řada studií zabývající se propulsivními silami u běhu na lyžích při klasickém i volném způsobu běhu a autoři se většinou shodují, že většina propulsivních sil je produkována při odrazu dolních končetin a velikost těchto sil je je rozhodující pro výkon u obou způsobů běhu (Komi, 1987, Smith, 1992, Lindinger, 1995 Bellizi, 1998). Velikost vertikální reakce podložky při odrazu je specifická a individuální a ovlivňuje ji hmotnost běžce, sílové a koordinační dovednosti, kvalita techniky běhu nebo zaměření tréninkového procesu apod. Při odrazu by běžec měl především zatěžovat přední část chodidla (Komi, 1987, Smith, 1992, Bolek, 2007, Korvas, 2011, a další).

Podle Beliziho (1998) běžec na lyžích produkuje při střídavém běhu dvoudobém 69 % propulsivních sil dolními končetinami a 31 % horními končetinami. Komi (1987) prokázal, že dolní končetiny při běhu střídavém dvoudobém tvoří zhruba 70–85 % propulsivních sil běžce na lyžích. Komi (1987) dále zjistil, že s ohledem na profil tratě je velikost maximální vertikální reakce podložky při odrazu u běhu střídavém dvoudobé v rozsahu 2–3 násobku tělesné hmotnosti běžce a hodnoty této síly u špičkových běžců dosahuje 1500–2000 N. V dalším výzkumu Komi a Norman (1987) zjistili, že ve stoupání (5,5 m/s, 2,5° stoupání) při odrazu u střídavého běhu dvoudobého dosahuje vertikální reakce podložky 1,6 násobku hmotnosti. Při volném způsobu běhu je maximální vertikální reakce podložky obvykle nižší než u klasického. Různé studie dokumentují, že při odrazu u bruslení je maximální vertikální reakce podložky v rozmezí 0,8–2 násobku běžcovy tělesné hmotnosti (Rusko, 2003, Lidinger, 1995, 2006). Rusko (2003) zjistil u bruslení ve stoupání pro bruslení oboustranné dvoudobé, že hlavní dolní končetina vytváří sílu o velikosti 1,5–2 násobku tělesné hmotnosti (v rozsahu 1200–1300 N) a na slabší straně přibližně 1,5 násobku tělesné hmotnosti (přibližně 1000 N). Lindinger (1995) zjistil, při oboustranném bruslení dvoudobém, že na silnější straně dolní končetina vytváří sílu ve výši 927 N, což je 122,5 % tělesné hmotnosti běžce a na slabší straně 613 N, což je 81 % tělesné hmotnosti. Pro bruslení oboustranné jednodobé Rusko (2003) zjistil hodnotu vertikálních reakcí podložky ve výši 1000 N.

Záměrem této srovnávací studie bylo hodnocení velikosti vertikální reakce podložky u klasického a volného způsobu běhu v různém profilu tratě.

Metody

Biomechanicky zaměřeného terénního výzkumu odrazu při běhu na lyžích se zúčastnili tři zkušení a kvalitně trénovaní běžci na lyžích vysoké národní úrovně. Průměrný věk 20,5 roků (SD 0,7), výška 180,8 cm (SD 4,1), hmotnost 75,7 kg (SD 5,3). Vertikální reakce podložky byla monitorována a zaznamenána přístrojem PEDAR X Mobile Systém (Novel GmbH, Munich, GER), pomocí dvou kapacitních tlakových stél (99 senzorů, 50 Hz). Běžci běželi s přístrojem individuální závodní rychlostí 50 m. Testování bylo provedeno v různém terénu, na rovině a ve stoupání (7°). Byl proveden výzkum u pěti nejčastěji využívaných technik běhu na lyžích při závodě: běh střídavý dvoudobý (SD), běh soupažný jednodobý (SJ), bruslení oboustranné dvoudobé (BOD), bruslení oboustranné jednodobé (BOJ) a prosté bruslení (BP). Byly měřeny tři proměnné:

• maximální vertikální reakce podložky při odrazu (Fmax) v průběhu odrazu

• průměrná vertikální reakce podložky za celou dobu odrazu (Fm)

• kontaktní plocha chodidla v průběhu odrazu.

Sněhové podmínky byly kvalitní, podkladem byl umělý sníh.

Pro zpracování výsledků výzkumu byla použita popisná statistika, věcné hodnocení na úrovni 10% změny. Silové ukazatele byly vyjádřeny jako násobky tělesné hmotnosti, dále byly použity pro hodnocení výsledků logické metody.

Výsledky

Charakteristika silových ukazatelů odrazu

U všech sledovaných běžců byl zjištěn pro jednotlivé techniky běhu charakteristický průběh vertikální reakce podložky při odrazu s prvním nižším vrcholem, po kterém následovalo mírné snížení nebo plató a ve druhé části odrazové fáze běžci dosáhli druhého vrcholu, při kterém dosáhli nejvyšších hodnot silové reakce podložky s výjimkou běhu soupažného jednodobého, u kterého byl zjištěn jen jeden vrchol.

Obr. 10 Průběh vertikální reakce podložky při odrazu u běhu střídavého dvoudobého

Obr. 11 Průběh vertikální reakce podložky při odrazu u běhu soupažného jednodobého

Obr. 12 Průběh vertikální reakce podložky při odrazu u oboustranného bruslení dvoudobého

Ve shodě s jinými studiemi vyšší hodnoty maximální reakce podložky vytvořili běžci v průběhu odrazu u technik klasického způsobu běhu než u technik volného způsobu běhu. Rozdíly mezi těmito hodnotami byly statisticky významné (Tab. 4). Maximální síla odrazu vyjádřená v násobku tělesné hmotnosti byla v průměru 1,5 krát vyšší u technik klasického než u volného způsobu běhu (Tab. 5).

Tab. 4 Velikost vertikální reakce podložky u jednotlivých sledovaných technik

		F m (N)				F max (N)
Technika	Ter.	L	P	průměr	rozdíl %	L	P	průměr	rozdíl %
SD	R	1202	1315	1259	8,6	1670	1615	1643	3,4
	S	1093	1193	1148	8,4	1646	1738	1692	5,3
SJ	R	864	841	853	2,7	1614	1662	1638	2,9
	S	660	681	671	3,1	1423	1611	1517	11,7
BOD	R	947	895	921	5,8	1125	1091	1108	3,1
	S	914	917	916	0,3	1046	1122	1084	6,8
BOJ	R	1012	936	974	8,1	1092	1031	1062	5,9
	S	810	846	828	4,3	913	912	913	0,1
BP	R	871	982	927	12,7	989	1134	1062	12,8
	S	1007	1044	1026	0,3	1070	1095	1083	2,3

Legenda: Ter. – typ terénu, R – rovina, S – stoupání, L – levá noha, R – pravá noha, rozdíl v % - rozdíl v hodnotě vertikální reakce podložky při odrazu mezi pravou a levou

Tab. 5 Velikost maximální a průměrné síly při odrazu v násobcích tělesné hmotnosti (nTH, průměr obou nohou)

Technika	SD	SJ	BOD	BOJ	BP
Rovina, F max	2,2	2,2	1,5	1,4	1,4
Stoupání, F max	2,3	2,05	1,45	1,2	1,45
Rovina, F m	1,7	1,15	1,25	1,3	1,25
Stoupání, F m	1,5	0,9	1,2	1,1	1,4

U technik, u kterých výkon závisí především na kvalitě odrazových dovedností dolních končetin (SD, BP), se hodnoty maximální vertikální síly (Fmax) ve stoupání mírně zvyšují. U zbývajících technik, u kterých práce paží (soupažný odpich) přispívá větší mírou do celkové hybné síly běžce, byly zjištěny stejné nebo nižší ve stoupání při srovnání s během na rovině. Pokud srovnáváme velikost maximální odrazové síly na rovině a ve stoupání u jednotlivých technik, jen pokles pro oboustranné bruslení dvoudobé o 14 % můžeme považovat za statisticky významný rozdíl. Zbývající rozdíly u sledovaných technik byly zjištěny v rozmezí 2–7,4 %, což nepovažujeme za významnou změnu.

U obou technik klasického způsobu běhu jsou maximální hodnoty silové reakce podložky při běhu na rovině téměř shodné, protože struktura pohybu dolní končetiny je velmi podobná. Při běhu ve stoupání byla velikost Fmax u běhu soupažného jednodobého nižší o 10,3 % ve srovnání s během střídavým dvoudobým, protože postavení běžce při běhu soupažném jednodobém neumožňuje plně zatížit odrazovou nohu a generovat stejnou maximální sílu jako při střídavém dvoudobém.

U volného způsobu běhu nebyly nalezeny významné rozdíly mezi jednotlivými technikami při běhu na rovině. Nejvyšší rozdíl byl zjištěn ve výši 4,3 %. Ve stoupání můžeme sledovat podobné výsledky jako na rovině pro oboustranné bruslení jednodobé a bruslení prosté jako na rovině. Pro oboustranné bruslení dvoudobé byla hodnota Fmax ve stoupání jen na 84 % úrovně na rovině, což je možné považovat za významný rozdíl.

Hodnoty průměrné vertikální reakce podložky (Fm) za dobu celého odrazu u sledovaných technik byly nejvyšší u běhu střídavého dvoudobého ve srovnání se všemi zbývajícími. Největší pokles u Fm mezi rovinou a stoupáním byl zjištěn pro běh soupažný jednodobý (21,3 %) a oboustranné bruslení jednodobé (15 %) a nejnižší pro oboustranné bruslení dvoudobé (1,6 %). Jen pro bruslení prosté bylo zjištěno zvýšení Fm při běhu do kopce, o 8,2 %.

Největší rozdíl mezi Fmax a Fm můžeme pozorovat pro běh soupažný jednodobý na rovině (94,8 %) i ve stoupání (126,1 %), dále následuje běh střídavý dvoudobý ve stoupání (47,4 %) a na rovině (30,5 %). U bruslení jsme zjistili největší rozdíl u oboustranného bruslení jednodobého na rovině (20,3 %) a ve stoupání (19,6 %), pro bruslení oboustranné dvoudobé o 9,0 % and 10,3 % (následně) pro bruslení prosté 14,6 % and 5,6 % (následně). Většinu rozdílů je možné považovat za významné.

Rozdíly mezi levou a pravou nohou u Fm nebyly z pohledu stanoveného kritéria většinou významné, s výjimkou bruslení prostého, kde rozdíl činil 12,7 %.

U Fmax byly zjištěny významné rozdíly při odrazu levou a pravou nohou pro běh soupažný jednodobý ve stoupání (11,7 %) a pro bruslení prosté na rovině (12,8 %). U oboustranného bruslení jednodobého, kde z pohledu kinematického dochází k největší stranové asymetrii při pohybu a odrazu, jsme zjistili snížení rozdílů ve stoupání mezi levou a pravou nohou u obou sledovaných silových ukazatelů, pro Fm z 8,1 % na 4,3 % a pro Fmax z 5,9 % na 0,1 %.

Kontaktní plocha chodidla v průběhu odrazu

Průměrná plantární kontaktní plocha v průběhu odrazu na rovině byla podobná u všech technik s výjimkou běhu soupažného jednodobého, u kterého byl zjištěn významný rozdíl v průměru o 20 %.

Tab. 6 Průměrná hodnota kontaktní plochy chodidla v průběhu odrazu.

	SD	SJ	BOD	BOJ	BP
Rovina	156	126	157	162	149
Stoupání	126	88	153	148	155
Rozdíl v %	23,8	43,2	2,6	9,5	4,0

U obou klasických technik se průměrná plantární kontaktní plocha v průběhu celého odrazu ve stoupání významně snížila ve srovnání s rovinou (Tab. 6). U bruslařských technik byly rozdíly ve stoupání velmi malé pro oboustranné bruslení dvoudobé a bruslení prosté a nepovažujeme je za významné. U bruslení prostého se plocha ve stoupání zvětšila jako u jediné ze všech sledovaných technik. U V1 se průměrná velikost kontaktní plochy snížila a dosáhla téměř významného rozdílu (9,5 %).

V době vytvoření maximální vertikální síly byla kontaktní plocha chodidla při běhu střídavém a soupažném jednodobém vždy větší než u technik volného způsobu běhu (Tab. 4). Tyto rozdíly byly při srovnání klasického a volného způsobu běhu na rovině významné, protože přesahovaly 10 %. Ve stoupání se rozdíly snížily, a to jak zmenšením kontaktní plochy u běhu střídavého dvoudobého a soupažného jednodobého, tak i zvýšením plochy u oboustranného bruslení dvoudobého a prostého.

Tab. 7 Procento kontaktní plochy chodidla z maximální kontaktní plochy v době vytvoření maximální reakce podložky.

	SD	SJ	BOD	BOJ	BP
Rovina	66,2	58,6	42,9	44,7	45,3
Stoupání	58,0	56,9	48,2	44,7	48,8

U obou technik klasického způsobu běhu byla velikost kontaktní plochy při vytvoření maximální vertikální reakce podložky větší než 50 % z maximální kontaktní plochy planty v průběhu pohybu běžce na lyžích. U volného způsobu běhu byly zjištěny vždy kontaktní plochy menší než 50 %. Největší rozdíl v kontaktní ploše při Fmax mezi během na rovině a ve stoupání byl zjištěn pro běh střídavý dvoudobý (o 12,4 %) a oboustranné bruslení jednodobé (o 11,0 %). Pro zbývající techniky byly změny v rozsahu 0–7,2 %.

Obr. 13 Plošné rozložení tlaků na chodidle při běhu střídavém klasickém na rovině

Obr. 14 Plošné rozložení tlaků na chodidle při běhu střídavém klasickém ve stoupání

Obr. 15 Plošné rozložení tlaků na chodidle při oboustranném bruslení jednodobém na rovině

Obr. 16 Plošné rozložení tlaků na chodidle při oboustranném bruslení dvoudobém ve stoupání

Diskuze

Nejvyšší hodnoty u všech běžců u všech sledovaných technik a ve vybraných typech terénu byly zaznamenány ve druhé části odrazu. Podobné výsledky zaznamenali např i. Lindinger (1995, 2003, 2006), Wenger (1988), Komi (1987), Rusko (2003).

Nebylo prokázáno, že běžci na lyžích využívají významně větší vertikální síly při odrazu u běhu ve stoupání, protože jen u dvou technik (běh střídavý dvoudobý, bruslení prosté) se mírně (nevýznamně) zvýšila Fmax. Fm se u všech technik snížila kromě bruslení prostého. Hodnoty Fmax můžeme využít pro hodnocení úrovně silových předpokladů lyžaře, Fm jako relativní silovou schopnost produkovat co největší hybnou sílu v průběhu celého odrazu.

Pro srovnání s jinými výzkumy byly hodnoty vertikální reakce podložky přepočítány na nTH.

U běhu střídavého dvoudobého dosáhli naši běžci podobných hodnot pro Fmax, které udává Komi (1987) v rozsahu 1500–2000 N, to znamená 2–2,5 nTH. Pro běh soupažný jednodobý jsme zjistili hodnoty v rozsahu 2,05–2,2 nTH, které jsou srovnatelné s výsledky například Lindingera (2010), který zjistil u dvou skupin hodnoty vrcholné síly dolních končetin mezi 175–208 % TH.

Pro běh střídavý dvoudobý na rovině, kde je podobná pohybová struktura dolních končetin při odrazu, je i maximální síla dolních končetin velmi podobná. Ve stoupání, kde se možnost správného zatížení lyže při odrazu u běhu střídavého dvoudobého mění, je i téměř významně menší její Fmax, zatímco u běhu soupažného jednodobého se nTH mírně zvýšilo. To může naznačit mírně zvýšenou schopnost uplatnění větší síly při odrazu u běhu střídavého dvoudobého, zatímco pro soupažný běh jednodobý znamená zvyšující se sklon stoupání horší využitelnost pro tvorbu hybných sil odrazem dolních končetin.

Hodnoty Fm dosahovaly nižších hodnot než Fmax. U běhu střídavého dvoudobého dosáhly Fm hodnoty v rozsahu 1,5–1,7 nTH, u běhu soupažného jednodobého hodnot na úrovni 0,9–1,15 nTH. U obou klasických technik byla průměrná produkce vertikální síly ve stoupání nižší než na rovině, u běhu střídavého dvoudobého o 9,1 % a u soupažného jednodobého o 21,3 %.

U žádné ze sledovaných technik bruslení nedosáhli naši lyžaři podobných hodnot pro Fmax při běhu na rovině ani ve stoupání, které uvádí například Rusko (2003), tedy síly ve výši 1,5–2 nTH. Nejvyšších hodnot dosáhli naši běžci pro oboustranné bruslení dvoudobé a bruslení prosté na úrovni 1,4–1,5 nTH. U bruslení prostého se nepodílejí paže na vytváření hybné síly a je tedy nutné zvýšenou prací dolních končetin udržet rychlost běhu a hybnou sílu vpřed ve směru pohybu. Hodnoty Fmax u oboustranného bruslení oboustranného korespondují s výsledky Lindingera v roce 1995. V roce 2003 ale tento autor již dokumentuje vyšší hodnoty Fmax na úrovní 157–198 % TH. Rusko (2003) udává mírně vyšší hodnoty pro hlavní odrazovou nohu než vedlejší u oboustranného bruslení dvoudobého.

Podobně jako u klasického stylu i u volného způsobu běhu hodnoty Fm za celý odraz byly nižší než Fmax a na rovině dosáhly hodnoty 1,25–1,3 nTH a ve stoupání 1,1–1,4 nTH.

Ve stoupání byl u nejčastěji využívaných technik bruslení oboustranného dvoudobého a jednodobého zaznamenán pokles (0,5 a 15,0 % resp.), což je možné pro jednodobé považovat za významný rozdíl. U bruslení prostého bylo zaznamenáno malé zvýšení o 2 %.

Pokud srovnáme sílu odrazu při bruslení na rovině a ve stoupání u technik používající hole, není významný rozdíl pro oboustranné bruslení jednodobé. Pro oboustranné bruslení dvoudobé jsme významné rozdíly zaznamenali u Fm o 17,6 % a u Fmax o 16,3 %, přičemž se jednalo vždy o významné snížení.

A pokud vycházíme z výsledků a závěrů některých jiných studií např. Streeta (1989), který zjistil, že pro udržení maximálního výkonu ve stoupání je třeba zvýšit podíl práce horních končetin na celkovém výkonu běžce, protože hodnota vertikální síly dolních končetin při odraze zůstává přibližně stejná nebo se i snižuje.

U žádné z běžeckých technik není žádaným projevem asymetrie pohybu a to zejména při hodnocení silových charakteristik odrazu. Jedinou možnou výjimkou je oboustranné bruslení dvoudobé, u kterého dochází k provádění soupažného odpichu pravidelně s jednou dolní končetinou (nazývané hlavní nebo silnější) a může docházet k tvorbě většího tlaku na lyži při současném soupažném odpichu a odrazu hlavní nohou zejména ve stoupání. U našich běžců se rozdíly mezi oběma nohama ve stoupání snížily, pro Fm z 8,1 % na 4,3 % a pro Fm z 5,9 % na 0,1 %. U zbývajících technik byly významné rozdíly mezi sílou odrazu levé a pravé nohy zjištěny pro Fm u bruslení prostého (rovina), pro Fmax u soupažného běhu jednodobého (stoupání) a bruslení prosté (rovina). U běhu střídavého jednodobého to může být spojeno s dominancí dolní končetiny nebo s nesynchronním pohybem horních a dolních končetin. U většiny technik a zejména pro oboustranné bruslení jednodobé byly tyto rozdíly nevýznamné.

Tyto rozdíly ve velikosti vertikální síly při odrazu u oboustranného bruslení dvoudobého mezi oběma nohama nedosahují u našich závodníků velikosti jako např. u Lidingera (1995), který zjistil velmi nevyrovnané zatížení dosahující rozdíl až 51 %, ovšem v roce 2003 udává již více vyrovnané hodnoty s maximálním rozdílem 12 %. Rusko (2003) udává rozdíl přibližně na úrovni 30 %.

Výzkum velikosti kontaktní plochy chodidla při odrazu u různých technik běhu na lyžích potvrdil zatěžování jen části plochy chodidla v průběhu odrazu. Zadní část nohy je více odlehčena v průběhu celého odrazu a COP je převážně nad přední částí chodidla. Zajímavý je větší rozdíl v průměrné ploše kontaktu planty mezi rovinou a stoupáním u klasického stylu než u bruslení. U klasických technik byly rozdíly mezi rovinou a stoupáním pro obě techniky významné. U bruslení byly rozdíly nevýznamné. Z toho je možné se domnívat, že postavení nohy běžce při bruslení se při odrazu mění minimálně, zatímco u klasiky je pohyb dolních končetin ve větším úhlovém rozsahu a hlavní síla vychází z menší kontaktní plochy planty, přední části chodidla. Podobně zajímavá je větší kontaktní plocha v okamžiku vytvoření maximální síly u klasiky než u bruslení, což jsme nepředpokládali. Spíše jsme se domnívali, že bude větší kontaktní plocha u bruslení. Zjištěné rozdíly velikosti kontaktní plochy planty v okamžiku vytvoření maximální síly při odrazu mezi rovinou a stoupáním u všech sledovaných technik byly malé hodnoty a považujeme je za nevýznamné.

Shrnutí

Přes intenzivní úsilí a určité změny postavení těla běžce na lyžích u většiny sledovaných technik naši běžci nevytvářeli významně vyšší vertikální sílu v průběhu odrazu ve stoupání při srovnání s rovinou. Tento výsledek potvrzuje rostoucí důležitost práce paží při produkci hybných sil ve směru pohybu běžce ve stoupání, zejména u technik využívajících soupažný odpich.

Kontaktní plocha chodidla běžce v okamžiku vytvoření není významně rozdílná při běhu na rovině a ve stoupání. Rozdíly byly významné pro průměrnou kontaktní plochu v průběhu celého odrazu mezi rovinou a stoupáním pro běh střídavý dvoudobý a soupažný jednodobý. Při odrazu u běhu střídavého dvoudobého nebo soupažného jednodobého je COP posunut vice vpřed nad přední část chodidla a kontaktní plocha je menší.