Je všeobecně známým faktem, že dnešní člověk vede v naší kulturní sféře výrazně odlišný způsob života než generace jeho rodičů či prarodičů. Je zpravidla vzdělanější, zámožnější, mobilnější a informovanější. Transformace industriální společnosti směrem ke společnosti informací od počátku osmdesátých let minulého století prošla „velkou vlnou změn“ a díky obrovskému nárůstu sofistikované počítačové technologie vyústila v dnešní dramatické proměny společnosti a světa. Ty spočívají zejména v posunu od bezprostřednosti mezilidských kontaktů k elektronické zprostředkovanosti, ve změnách v povaze práce, forem a objemu volného času a souvisejí s proměnami ekonomických rolí mužů a žen, v důsledku těchto procesů i ve vytěsnění těžké fyzické námahy ze života mas lidí a následném dramatickém snížení celkového objemu pohybových aktivit v životě většiny současníků v naší kulturní sféře.
Dynamika sociálních kulturních změn se zcela přirozeně odrazila i v oblasti lidského zdraví a v kvalitě lidského života. Zvyšuje se objem času stráveného v dopravních zácpách při současném snižování času věnovaného přípravě domácích jídel. Vyšší konzumace polotovarů, růst spotřeby cukru a tuku přináší i nadváhu dětí i dospělých. Roste kalorický přísun ve struktuře stravovacích zvyklostí při současném sedavém způsobu života. Nižší nároky na fyzický pracovní výkon nejsou zdaleka kompenzovány přiměřeným nárůstem sportovně pohybových aktivit. Stres pracovního vypětí a psychické nároky na dopravu do práce vyúsťují mnohdy v „relaxaci“ před televizní obrazovkou. Bludný kruh sedavého způsobu života – v zaměstnání, dopravě a doma – je uzavřen: Sedavý způsob života se postupně stává jedním z nejvýraznějších zdraví ohrožujících faktorů příslušníků soudobé moderní společnosti.
Sedavý způsob života je chápán jako vážná forma sociálně konstruovaného rizikového chování, reflektující specifické rysy vývoje společnosti. V rámci tohoto pohledu na význam pohybu v životě člověka bereme v úvahu, že sedavý způsob života je kulturně utvářený, a tudíž je výslednicí socializačního procesu praktikujícího fyzickou neaktivitu v dětství a dále rozvíjenou v dospělosti.
Rámec diskusí těchto hypotéz nám připomíná barvitou scénu konzumní kultury a oblast volnočasových aktivit, které svou soudobou nabídkou přinášejí další rizika vzniku pasivních forem života. Většina studií naznačuje, že projevy fyzicky aktivních skupin mladých lidí se výrazně odlišují od nesportujících, fyzicky neaktivních skupin celkovým životním stylem, utvářeným zpravidla rodinným prostředím a vrstevníky. Právě primární skupiny bezprostředností osobních kontaktů jsou socializačně nejdůležitější při tvorbě pozitivního vztahu k pravidelným fyzickým aktivitám, když zejména pocit fyzické kompetence v procesu osvojování sportovních dovedností je v tomto ohledu nezastupitelný. Stejně se opakovaně potvrzuje významný vliv sociálních nerovností na utváření vztahu k fyzickým aktivitám a tvorbě sportovních dovedností. Děti ze sociálně slabších rodin mají obvykle menší šanci k utváření celoživotně osvojené potřeby kondiční fyzické aktivity.
Lékaři, sociální vědci a politici stále častěji a naléhavěji zmiňují fyzickou nečinnost jako závažný zdravotní problém. Sedavý způsob života zaujímá jedno z nechvalných předních míst příčin srdečních onemocnění spolu s kouřením cigaret, vysokým krevním tlakem a vysokým obsahem cholesterolu v krvi. Zde se zvláště výrazně aktualizuje koncept pohybová nedostatečnost (hypokinéza), projevující se impulzivností, podrážděností, sníženou schopností koncentrace a sebekontroly, v některých případech přímo zvýšeným psychosomatickým neklidem či dokonce agresivitou. U dětí je pohybová nedostatečnost zpravidla uměle navozována časem spotřebovaným u počítače či televize a všeobecně rezultuje ve snížené pohybové disponibilitě k pohybovým aktivitám.
Klesající trend pohybových aktivit je zaznamenáván celou řadou dílčích šetření na středních a vysokých školách. Přitom většinou teenageři považují sport jako volnočasovou aktivitu za mnohem atraktivnější, než kupříkladu sledování televize či nakupování: Sport je sice verbálně vysoce preferován, ale stejně u nás jako v USA náctiletí v průměru tráví u televize více času než aktivním sportováním.
Logicky nastolená otázka, proč lidé investují většinou tak málo času do sportu, který má sílu činit je subjektivně mnohem šťastnějšími a spokojenějšími, má zcela prozaické vysvětlení: Sledování televize je mnohem snadnější a organizačně jednodušší než kupř. příprava na odbíjenou či cesta do plaveckého bazénu anebo finančně ne všem dostupné tenisové kurty. Neschopnost či spíše neochota investovat počáteční energii pak rozmělní či dokonce zcela rozptýlí naději na pozitivní prožitky předpokládající právě osobní úsilí a jistý fyzický výkon. Přitom se správně připomíná, že důležitým motivačním činitelem pro sportování ve volném čase, zejména mezi mládeží, je prožitek. Ten je umocňován postupným rozvojem pohybových dovedností posilujících pozitivní vztah ke sportu. Naopak překážkou provozování sportovních aktivit ve volném čase může být subjektivní přesvědčení o pohybové nekompetentnosti, nešikovnosti, nedostatku fyzických předpokladů. Pokud k tomu přistupují i důvody ekonomického rázu, jako je kupříkladu nedostatek finančních prostředků na nezbytnou sportovní výzbroj a výstroj, pak se sportovní aktivity odsouvají – mnohdy po zbytek života – do sféry možná preferovaných, nikoli však praktikovaných činností.