Brno kulturní nebo sportovní?

Můžeme se dostat do situace, kdy nám bývá předkládán rozpor mezi duchovnem a tělesnem, můžeme také říci mezi kulturou ducha a těla. Starořecký ideál kalokaghatie vybízí k tomu, aby se zdokonalovaly obě složky, tedy jak tělo ve své fyzické podstatě, tak smyslové vnímání, vědění a celkový duševní rozvoj. Výsledkem tohoto snažení by měl být člověk, jenž vyniká jak krásou těla, tak i ducha. Jde o zájem člověka o jeho vlastní sebezdokonalování. Když pomineme zmíněnou kalokaghatickou harmonii, vyvstane obecná otázka o dichotomii kultury v axiologickém pojetí a tělesné kultury obecně. Zájem člověka o sebezdokonalování můžeme přenést i do podpory zázemí pro rozvíjení duchovních a fyzických aktivit v rámci regionu či obce. Můžeme se také zaměřit na pasivní konzumaci produktů týkajících se sportu a vysoké kultury, na vytváření zázemí pro tyto aktivity v rámci městských aglomerací, zvolit řadového obyvatele, kterému je způsob trávení volného času určen.

V nedávné době jsme byli svědky jistého konfliktu mezi kulturní sférou a sférou profesionálního sportu ve městě Brně. V době trvající ekonomické krize, finančních a sociálních nejistot se střetly dva názory na podporu ze strany města těmto dvěm lidským činnostem. Jaké jsou cíle této práce? Prvním bude shrnout okolnosti obecní a státní podpory a celkové postavení kulturních a sportovních zařízení ve městě Brně v historickém kontextu. Dále demonstrovat současné zázemí a stav, ve kterém se nacházejí tyto dvě oblasti a nastínit jejich případný vývoj. Posledním cílem bude komparace celkového materiálního a ekonomického přínosu pro danou obec, budou krátce zmíněny způsoby financování a objasněna podstata obecních dotací do obou odvětví. Stěžejní pro tuto práci bude pojem „zázemí“, kterým se budou rozumět především finanční a materiální jistoty. Bude kladen důraz i na zázemí v podobě budov a stavebních komplexů, jejich postavení v urbanistické koncepci města. Srovnáme celkovou návštěvnost, obsazenost, ceny vstupenek, kulturní a sportovní politiku města a jeho podpory a dotace.

V první kapitole se budeme věnovat relevantním pojmům, které budou nezbytné pro pochopení souvislostí a které nám dají základní přehled o záležitostech v oblastech kultury v axiologickém slova smyslu a také sportu jako součásti komplexu tělesné kultury. Přejdeme k výsledkům, kde se budeme věnovat historické analýze, objasníme postavení kulturního zázemí od vzniku prvních divadelních scén po současnost. Přineseme analýzu vývoje sportovního zázemí v Brně od počátku dvacátého století. Stěžejním oddílem bude rozbor současného stavu, s více aspekty srovnání. Práci uzavře ekonomická komparace podpory kulturního a sportovního zázemí.

Podobný typ práce, tedy experimentální srovnání podpory a historická analýza postavení kultury a sportu v určitém regionu, zpracovaly zatím pouze bakalářské či diplomové práce. Ucelené pojednání o těchto rozdílných odvětvích lidské činnosti nám ještě nevzniklo. Můžeme však čerpat z publikací, týkajících se filozofie sportu, obecné teorie kultury a umění, a také mnoha dalších relevantních studií (historie města, kulturní politika města, souhrnné statistiky aj.), díky kterým můžeme srovnat důležité aspekty obou zkoumaných položek.

Výsledky

Vyjasnění relevantních pojmů

Stěžejním pojmem je v naší práci ambivalentní slovo kultura. Na tento výraz se totiž můžeme dívat z několika úhlů, které můžeme rozdělit na globální antropologické pojetí nebo na tradiční axiologické pojetí. Na druhé straně z kinantropologického hlediska jde o různé systémy tělesné kultury. V prvé řadě tedy přibližme vznik výrazu. Etymologie nachází původ slova v latinském pojmu cultura (péče, obdělávání půdy – agri cultura). Marcus Tullius Cicero hovoří o filozofii jako o „kultuře ducha“. V historiografických souvislostech pojem kultura uvedl jako první Jakob Burckhardt ve svém díle „Die Kultur der Renaissance in Italien“. Dnešní podobu tohoto slova bychom mohli chápat jako souhrn postojů a hodnot v určité společnosti, které jsou následujícím generacím zprostředkovány pomocí symbolů, materializující se v nástrojích a výrobcích a lidé si je uvědomují ve svých představách a idejích. Kultura formuje jedince v určitý typ, je to socializační fenomén; obsahuje myšlenky, názory, významy, hodnoty, je selektivní, naučená, spočívá na symbolech (Ottova encyklopedie, 2006, s. 527). Pojem kultura se zrodil v polovině 18. století v hlavě Johanna Gotttrieda Herdera. Od té doby se diskutuje o samotném termínu. Zajímavý je zejména rozpor mezi pojmy „kultura“ a „civilizace“, kterými se vedle Herdera široce zabýval i Norbert Elias. „Kultur“ je pro Herdera životní mízou každého národa, proudem mravní energie, jež udržuje jeho integritu. Naproti tomu „Zivilisation“ je ve své podstatě jen nánosem zvyků, zákonů a technických znalostí. Národy mohou sdílet civilizaci, ve své kultuře však zůstanou provždy rozdílné, neboť kultura jasně vymezuje, co jsou (Scruton, 2003, s. 9). Přistupme k rozdělení na axiologické a globální pojetí. V axiologickém pojetí bychom kulturu mohli vidět jako východisko humanistických a filozofických tradic. Axiologická koncepce kultury je výrazně hodnotící, omezuje rozsah třídy kulturních jevů pouze na sféru pozitivních hodnot, které přispívají ke kultivaci a humanizaci člověka a k progresivnímu rozvoji lidské společnosti. Druhé pojetí kultury, tedy globální antropologické, můžeme chápat jako nejen pozitivní hodnoty, ale všechny nebiologické prostředky a mechanismy, jejichž prostřednictvím se člověk jako člen společnosti adaptuje k vnějšímu prostředí.

Pro naši práci bude stěžejní pracovat zejména s prvním pojetím výrazu, tedy kulturou v jejím hodnotícím slova smyslu, s jevy, které můžeme definovat jako soubor pozitivních hodnot mající za účel obohacení ducha člověka. V našem kontextu se omezíme na tzv. vysokou kulturu, do které můžeme zahrnout zejména hudbu, divadlo, výtvarné umění a také částečně kinematografii, architekturu či literaturu. Jsou to tedy oblasti, které jsou veřejně prezentovány v rámci kulturního zázemí ve městě Brně a z velké části jsou financovány z městského rozpočtu.

Druhým stěžejním pojmem je sport, součást systému tělesné kultury. Vysvětlit pojem sport je ještě důležitější, než pojem kultura. V odborných kruzích se stále hledá přesná definice či přesné zařazení do pojmových taxonomií. Podobně jako u pojmu kultura, tak i slovo sport nemůžeme generalizovat a představit si pod ním jednu univerzální všeobjímající věc, jako je tomu např. právě v globálním pojetí kultury. V naší práci budeme vycházet z definic Bohuslava Hodaně. Ten vychází z tzv. tělesné kultury, což je zastřešující pojem pro trojici pojmů: tělesná výchova, sport a rekreace. Tělesná kultura pro nás bude výchozím bodem pro pochopení ostatních ji zastřešujících pojmů a především pro nás relevantního pojmu sport. Začněme tedy prvním výrazem, kterým je „tělesná výchova“. Ta vyjadřuje činnost (hodina tělesné výchovy), ale i určitý systém (systém školní tělesné výchovy jako subsystému vzdělávacího). Jestliže se o „tělesné výchově“ hovoří, není upřesněno, kterou z obou možností vlastně vyjadřuje. Podobně pojem „sport“ je vyjádřením určité konkrétní činnosti (trénink, soutěž), ale i označením systému, v rámci něhož se tato činnost realizuje (sportovní svazy a jimi řízené sportovní soutěže). Oba pojmy tedy vyjadřují jak činnost, tak systém, odvozeně dokonce mohou být použity i k vyjádření příslušnosti k určité profesi. Pojem „rekreace“ vyjadřuje především konkrétní způsob aktivního (ne pasivního) odpočinku, vyjadřuje tedy určitý druh činnosti; zároveň je ale i vyjádřením určitého systému, uvnitř kterého se rekreace realizuje (Hodaň, 2006, s. 10)

Zcela odlišně od vývoje tělesných cvičení využívaných v tělesné výchově a rekreaci se vyvíjela činnost, označovaná pojmem „sport“. Ať už jde o „sport“ antický nebo moderní, obecně se tvrdí, že od počátku měl zábavnou roli, používaný pojem tedy vznikl z odpovídajícího latinského základu (baviti se, rozptylovat se – disportare, odtud sport). To je však pravda pouze částečná. Od samých začátků šlo sice (mimo jiné) i o zábavu, ale o zábavu soutěžením. Cíl těchto činností byl tedy naprosto odlišný od výše jmenovaných. Navíc i v dnešní době zjišťujeme, že jakékoliv nově vznikající „zábavné“ pohybové činnosti přerůstají velmi rychle v soutěžení, resp. vrcholovou a profesionální úroveň, velmi rychle se mezi nimi vytvoří obrovský rozdíl. Mezi vyjádření „bavit se pohybem“ a „bavit se soutěžním pohybem“ je velký rozdíl v záměru, v procesu i konečném dopadu (Hodaň, 2006, s. 11). V našem úhlu pohledu si budeme všímat především soutěžního profesionálního sportu. Budeme tedy zcela abstrahovat od sportu na jeho rekreační úrovni, kdy se lidé tímto soutěživým pohybem baví. Nicméně tento sport budeme interpretovat z hlediska diváků, kteří se tímto profesionálním sportem baví pasivně.

Vývoj kulturního a sportovního zázemí v Brně z diváckého hlediska

Oddíl výsledků začneme krátkým pohledem na historii brněnských divadel, jakožto hlavních nositelů kulturního zázemí v tomto městě. Divadlo mělo v brněnském prostředí vždy stěžejní význam v kulturním, společenském i politickém dění. V dobách útlaku bylo zdrojem mravní posily, v dobách svobody obrazem tvůrčí schopnosti národa (Brno zítřka, s. 130). První důležitou scénou na území města byla Reduta. Objekt dnešní Reduty je výsledkem složitého stavebního vývoje, který s četnými přestavbami a dostavbami probíhal nepřetržitě po několik století. Jeho základem byl nárožní dům Lichtenštejnů, jejž v r. 1600 vykoupilo město a zřídilo v něm tzv. Novou tavernu, později zvanou Velkou, reprezentační objekt určený vzácným návštěvám města. Občasné divadelní produkce probíhaly v městské taverně pravděpodobně již od 60. let 17. století, teprve v r. 1733 však bylo ve východním křídle tohoto komplexu vystavěno vlastní divadlo lóžového typu s hlubokým perspektivním jevištěm. Poté byl ovšem objekt Reduty sužován neustálými problémy od požárů až po úplnou devastaci v době napoleonských válek. Po požáru v r. 1870 již toto divadlo nebylo obnoveno, ve 20. století převzal funkci divadelního sálu taneční sál v západní části budovy. Do r. 1919 využívalo Redutu Brněnské německé divadlo, od toho roku se v hracích dnech pravidelně střídalo s českým Národním divadlem. U českého publika, které Redutu dříve nebylo příliš zvyklé navštěvovat, se stala oblíbenou až po skončení druhé světové války, kdy v ní (do jejího uzavření pro havarijní stav v r. 1993) zakotvil tehdejší soubor zpěvohry. Novodobá historie Reduty začala prvním představením po rekonstrukci 1. října 2005 (Nováková, 2008).

Další významnou stavbou bylo Prozatímní divadlo na Veveří. Roku 1882 byla otevřena nová budova německého divadla Na hradbách (dnešní Mahenovo divadlo). Tehdy se zrodila myšlenka na zřízení vlastní české divadelní budovy. Příklad shromažďování prostředků na stavbu Národního divadla v Praze ovlivnil jednání brněnského Družstva, které se obrátilo o pomoc na širokou veřejnost. V roce 1883 zakoupilo Družstvo dům na rohu Veveří ulice, v němž byla do té doby hospoda u Marovských s velkou tančírnou. Stavení se muselo pro potřeby divadla adaptovat. Tři dny před zahájením, připraveným na 26. listopad 1884, vyhořela část stropu a krovu. Divadelní budova byla slavnostně otevřena za účasti Františka Ladislava Riegra až v sobotu 6. prosince Kolárovým romantickým dramatem Magelóna. Roku 1891 byla budova na Veveří přestavěna, rozšířena a nově upravena (Dějiny města Brna 2, s. 55-56). Toto divadlo muselo v pozdější době uvolnit prostor pro novou výstavbu a dnes se na jeho místě nachází tzv. Bílý dům.

Další významnou scénou je budova bývalého Německého městského divadla, poté divadla Na hradbách, později Janáčkova, nyní Mahenova divadla. Náleží k cenným architektonickým památkám v Brně a její umělecká, technická a kulturní hodnota ji včleňuje do evropského kontextu. Situování divadla na východním okraji městského centra souviselo s rozsáhlou urbanistickou proměnou Brna v druhé polovině 19. století. Podle regulačního plánu z let 1861-63 od vídeňského architekta Ludwiga von Förstera a městského stavitele Johanna Lorenze byly na místě zbouraných hradeb postupně budovány rozlehlé uliční prospekty, reprezentační veřejné budovy, obytné domy a promenádní parky. Podobně jako krátce předtím ve Vídni byl mezi historické jádro a předměstí vložen útvar Okružní třídy. Nová výstavba na bývalých pevnostních pozemcích, realizovaná převážně od šedesátých do osmdesátých let 19. století, představovala počátek dynamického přerodu moravské metropole v moderní velkoměsto, jenž se pak dovršil radikální přestavbou centra na přelomu 19. a 20. století (Sedlák, 2008). Mahenovo divadlo je dodnes jednou z dominant města a od svého postavení neprošlo většími architektonickými proměnami.

Janáčkovo divadlo je v současnosti nejvýznamnější brněnskou scénou, a to nejen svou kapacitou. Stavba je pro naši práci signifikantní, a to zejména pro atmosféru svého vzniku, jelikož se její osud podobá významným sportovním stavbám na území města Brna. Už na počátku dvacátého století se vědělo, že Brno potřebuje novou operní a činoherní scénu. V roce 1910 byla vypsána architektonická soutěž, ve které zvítězil návrh Karla Šidlíka a Josefa Maříka. Této soutěže se ovšem účastnili i takoví renomovaní architekti, jako byl např. Josef Gočár a někteří další. Kvůli válečným událostem byla stavba divadla odložena. Další soutěž byla vypsána až v roce 1936. Zásadním způsobem se změnily představy o charakteru divadla, které mělo být tentokrát demokratickou scénou pro nejširší veřejnost, divadlem pro činohru, operetu i operu, stavbou bez vnějšího patosu a monumentality. Tehdy soutěž vyhrál Jan Víšek se svým kolektivem. Kvůli dalším průtahům situace dospěla až do padesátých let, kdy v zemích východního bloku vrcholila éra socialistického realismu. A původní Víškův návrh se zdál tehdejší komisi nejstřízlivější, snad i nejvíce podobný tehdejším sovětským vzorům a tedy i nejvíce přijatelný. Podle Víškovy předlohy finální podobu budovy vypracovala čtveřice architektů Otakar Oplatek, Vilém Zavřel, Ivan Ruller a Boleslav Písařík (Sedlák, 2008). V roce 1960 se tedy započala stavba tohoto divadla, která skončila v roce 1965 a byla slavnostně otevřena operou Leoše Janáčka Liška Bystrouška. Divadlo je pozoruhodné kapacitou svého hlediště. To pojme 1383 sedících diváků a je největší operní scénou u nás co do počtu návštěvníků. To je také jistý odraz doby, ve které bylo divadlo stavěno. Klasické divadelní budovy v ČR mají kapacitu v rozmezí cca 500–1000 míst k sezení. Svým pojetím se tato scéna vymyká divadelním standardům naší republiky. Divadlo opery a baletu, jak se oficiálně jmenuje, je významnou památkou moderní architektury v Brně. Interpretace díla je poplatná době svého vzniku, což jí dodává její jedinečnost a zvláštní neopakovatelnou monumentalitu. Je také vhodně urbanisticky umístěná a v Brně má své neotřesitelné místo (Brno ve výtvarném umění a architektuře 1981, s. 250).

Poslední významnou stavbou je muzikálová scéna městského divadla, která se začala budovat v roce 2004 na Lidické ulici. Jen obtížně najdeme stavbu, kterou od přípravy a po celou dobu realizace provází víření a polemika. Není divu: jedná se o investici v řádu stovek milionů – v době nemilosrdného tlaku ekonomických ukazatelů. O to úžasnější je, když se takové dílo v takové době a na takové úrovni podařilo realizovat (Mach, 2004, s. 25).

Historie sportovního zázemí ve městě Brně

Po shrnutí vývoje kulturního zázemí bychom se také krátce zaměřili na vývoj a zázemí pro realizaci vrcholového sportu, potom tedy fotbalu a hokeje, jako dlouhodobě nejpopulárnějších sportů v naší zemi a také ve městě Brně. Sport, tak jak ho známe v dnešní podobě, se začal vyvíjet až ve druhé polovině devatenáctého století, nemůžeme tedy plně akcentovat nějakou výraznější paralelu s vývojem a výstavbou zázemí divadelního. Nicméně již od třicátých let 20. století, kdy město dosáhlo 300 000 obyvatel a týmové sporty začaly nabývat na čím dál větší popularitě, bylo potřeba přesunout fotbalová a hokejová utkání z provizorních prostor do větších, komfortnějších stadionů. Tehdejší hlavní brněnský fotbalový klub SK Židenice hrál ještě v třicátých letech na svém hřišti u židenické Staré osady. To také dokládají dobové publikace, např. jako Brno zítřka z roku 1935. „Povážíme-li, že město Brno se svými více než 300 000 obyvateli nemá dosud žádného stadia, zatím co podobná města jinde mají taková stadia nejméně dvě až tři, musíme uznat, že urychlené vybudování hřiště za Lužánkami je pro brněnské obyvatelstvo nanejvýš aktuální a žádoucí“ (Brno zítřka, s. 123). V roce 1939 se postavil lehkoatletický stadion s kapacitou 3 000 sedících a 30 000 stojících diváků. Ten prošel v letech 1960–1961 přestavbou podle projektu architekta B. Fialy. Stadion měl lehkoatletickou dráhou a byl projektovaný pro 6 000 sedících a 60 000 stojících diváků. Zajímavostí je, že stadion byl po dlouhou dobu vůbec největším fotbalovým stadionem v Československu. Největší slávu stadion zažil v sedmdesátých letech se slavnou érou Zbrojovky. Další slavnou etapu prožil tento svatostánek brněnského fotbalu v devadesátých letech, kdy chodily na FC Boby pravidelně až čtyři desítky tisíc fotbalových příznivců. Kapacita stadionu byla tehdy snížena na necelých padesát tisíc diváků. Nicméně, kvůli nevyhovujícím podmínkám byl stadion v roce 2001 uzavřen a brněnský fotbalový tým se musel přesunout na stadion na Srbské ulici.

Druhým velkokapacitním stadionem je bývalé hřiště Spartaku Královo Pole, nyní nazývaný stadion Srbská, který vznikl už v roce 1926. Toto sportovní zařízení v dobách své největší slávy pojalo až třicet tisíc diváků. Nicméně tento stadion nebyl tak bohatě využíván jako legendární Lužánky. Srbskou v roce 2001 zakoupilo město Brno, zrenovovalo ji a nyní zde hraje prvoligový tým Zbrojovka Brno.

Relativně bizardní je i popis historie zázemí, ve kterém byl hrán lední hokej. Zimní stadion v Brně za Lužánkami patřil k nejstarším u nás, a jako druhý v republice (první byla legendární pražská Štvanice) měl umělou ledovou plochu. Sportovní areál za Lužánkami byl do územního plánu zemského hlavního města Brna zahrnut již ve třicátých letech minulého století jako celek a nebýt přerušení vinou 2. světové války, spatřil by světlo světa daleko dřív. Do té doby musela městu vystačit přírodní kluziště, na kterých se hrál i hokej. Asi jedno z nejstarších leželo v Králově Poli na dvoře tehdejší měšťanky, která sídlila v budově na rohu dnešního Slovanského náměstí a ulice Srbské. Ještě mnohem starší bylo potom kluziště na místě dnešních Městských lázní v Zábrdovicích. Jedno z kluzišť leželo přímo v Lužáneckém parku na rohu ulic Drobného a Lužánecké, v místě, kde dnes nalezneme volejbalové kurty. Pokusů o realizaci nového zimního stadionu bylo mnoho. Jeden z prvých se datuje již v roce 1931, kdy snad bylo nejblíže k tomu, aby město Brno vybudovalo sportovní stadion, který by odpovídal významu i velikosti druhého největšího města ČSR. Bohužel zůstalo jen u dobré vůle všech nadšenců, kteří chtěli, aby hlavní město Moravy sneslo měřítko s přibližně stejnými městy jiných států evropských (Plichta, 1947, s. 2). Kvůli válečným událostem mohla začít výstavba stadionu až v roce 1946, v roce 1964 se stadion zastřešil a prošel několika úpravami. V roce 2000 se odstěhoval poslední ligový celek a kvůli havarijnímu stavu byl v roce 2008 zbourán.

Druhým velkým zimním stadionem je hala Rondo, v současnosti pojmenovaná po svém komerčním partnerovi, sázkové společnosti Kajot. Základní kámen byl položen v roce 1972 na místech bývalého veřejného kluziště, kvůli průtahům v pracích byla slavnostně otevřena až v roce 1982. Tehdy měla hala kapacitu 8300, nyní je snížena na 7200. Je to největší multifunkční krytý stadion v Brně.

Hledisko veřejné ekonomie

V tomto oddíle se budeme věnovat situaci, v jaké jsou v současné době kulturní instituce a profesionální sportovní kluby právě dle hledisek veřejné ekonomie, tedy státního sektoru. Potom zvláště sportovní kluby, které vystupují převážně jako akciové společnosti nebo společnosti s ručením omezeným, tedy klasické firmy snažících se o maximalizaci svého zisku. A jestliže se naše práce bude ve velké míře zaobírat i městskými subvencemi, měli bychom si i v krátkosti říci, kam vlastně kultura, tělesná kultura a sport patří.

Pojďme se ovšem nejprve podívat na teorii veřejného sektoru, jak nám ji nabízí ekonomka Yvonne Strecková. Veřejný sektor je ta část národního hospodářství, která je financována z veřejných financí, řízená a spravovaná veřejnou správou, rozhoduje se v něm veřejnou volbou a podléhá veřejné kontrole (Strecková, 1998, s. 23). Strecková také státní sektor rozděluje do následujících bloků:

Blok odvětví společenských potřeb, kam zahrnujeme:
veřejnou správu
justici
policii
armádu
Blok odvětví rozvoje člověka, kam zahrnujeme:
školství
kulturu
tělesnou kulturu
zdravotnictví
sociální služby
Blok odvětví poznávání a informací, kam zahrnujeme:
vědu a výzkum
informační systémy
masmédia
Blok technické infrastruktury, kam zahrnujeme:
dopravu
spoje
energetické a vodní hospodářství
Blok privátních statků, kam zahrnujeme:
bydlení
zemědělství a lesnictví
ostatní privátní statky
Blok existenčních jistot, kam zahrnujeme:
pracovní příležitosti
sociální zabezpečení

Bloky 1 - 5 jsou seřazeny podle míry intervence veřejných financí do produkce a spotřeby statků. Blok 6 má specifický charakter. Představuje soubor podmínek, vytvářených proto, aby si lidé mohli zajistit statky, kterými uspokojují své potřeby a které jsou prodávány ziskovým sektorem za tržní cenu nebo poskytovány neziskovým, především veřejným sektorem, za částečnou úhradu nákladů (Strecková, 1998, s. 25 - 26).

V našem rozčlenění do výše zmíněných bloků hraje kultura obecně, jak ještě bude zmíněno později, poměrně jasnou roli. Ovšem sport, jako součást tělesné kultury, je ve značně nejisté pozici, proto se jeho postavením v rámci oddílů veřejné ekonomiky budeme zabývat podstatněji více, než je tomu v případě kultury. Oblast kultury, stejně tak jako oblast tělesné výchovy a sportu, je tedy obsažena především v bloku odvětví rozvoje člověka. Tělesná kultura zde participuje, jak bude ještě rozvedeno níže, v oblasti školství, zdravotnictví i kultury. Odtud také plyne zahrnutí tělovýchovy a sportu v kapitole státního rozpočtu v rozpočtovém určení MŠMT. Sport je z hlediska ekonomické klasifikace velmi diferencovaný a také jeho jednotlivé části musí být odlišně ekonomicky posuzovány. Specifické oblasti tělesné výchovy, pohybové rekreace i sportu tak mají znaky veřejného sektoru a to jak poslání, funkcí, činností i cíli, je však nutno přesně specifikovat, o jakou část sportu se jedná.

Posláním veřejného sektoru je v první řadě předcházení a řešení důsledků selhávání trhu v ekonomickém a sociální růstu a především rozvoji. V souladu s obecným tvrzením lze tvrdit, že i sport může svým charakterem diferencovaně plnit soustavu funkcí a to:

funkce ekonomické
funkce sociální
funkce politické
funkce etické

Velmi však záleží na konkrétní nabídce a formě služby, kterou sport nabízí.

Ve sportu vedle sebe existují obě formy a to jak ziskový, tak i neziskový sektor. Podíl ziskového sektoru je menší, jeho význam však neustále stoupá, což se mj. projevuje na makroekonomických ukazatelích podílu tohoto odvětví na HDP. Vztah ziskové a neziskové části subjektů sportu je komplementární; vzájemně se doplňují a vzájemně se také podmiňují (Novotný, 2006, s. 31 - 32).

Obě naše zkoumané sféry - kultura i tělesná kultura - by měly tedy spadat do bloku odvětví rozvoje člověka. Nicméně pokud se nad danou problematickou zamyslíme více do detailů, tak zjistíme, že profesionální sport (byť ve výše zmíněné pojmové rovině vychází z konceptu tělesné kultury) do zmíněného bloku spíše nepatří. Toto si můžeme dokázat díky podrobnější analýze tohoto bloku.

Do bloku odvětví rozvoje člověka tedy zahrnujeme:

školství - uspokojuje především potřebu vzdělání
kulturu - uspokojuje potřebu estetických zážitků
tělesnou kulturu - uspokojuje potřebu ochrany (a rozvoje) zdraví
zdravotnictví - uspokojuje potřebu ochrany (a rozvoje) zdraví
sociální služby - uspokojuje potřebu existenční jistoty, spojenou se zachováním kvality lidského potenciálu

Tento blok typických smíšených statků, o jehož rozsahu ve veřejném sektoru bývá největší spor, plní v jakési rovnováze ekonomickou a sociální funkci. Je to blok investicí do člověka. Komu to zní lépe, tak do lidského kapitálu či lidských zdrojů. Kvalita lidského potenciálu je základním ekonomickým zdrojem a zároveň základním předpokladem kvality života jako konkrétního projevu globálního sociálního cíle společnosti. K politické funkci tohoto bloku, která je plněna zprostředkovaně právě přes onu kategorii lidského potenciálu poznamenáváme, že kvalita všech složek lidského potenciálu (samozřejmě s různou mírou intenzity) je rozhodující podmínkou pro fungování, ochranu a obranu demokracie. Vzdělaný člověk s morální hodnotovou orientací a s vysokou úrovní sociální participace je špatně manipulovatelný člověk; ale zároveň je to člověk, který dokáže účinně vládnout (Strecková, 1998, s. 68 - 69). Můžeme tedy tvrdit, že profesionální sport, na rozdíl od kultury, je investicí do rozvoje člověka? Spíše se v tomto případě jedná o formu průmyslu, který je postaven na zprostředkování lidského požitku ve formě sledování sportovního utkání.

Patří tedy sport do veřejného sektoru, nebo nikoli? Teorie nám říká, že veřejný sektor nastupuje tam, kde selhávají klasické tržní mechanismy zabezpečující efektivní alokaci zdrojů. Klasická tržní regulace funguje za předpokladu, že:

neexistují kolektivní statky
neexistují monopoly
neexistují externality
je zabezpečena plná informovanost
všechny trhy jsou komplexní

V případě, že není splněna jen jedna z výše uvedených podmínek, tržní regulace selhává a výsledkem je narušení efektivní alokace zdrojů v hospodářství (Novotný, 2011, s. 31).

Sport zaujímá ve veřejné politice zajímavé místo, neboť představuje nejen konečný cíl této politiky, ale současně přispívá k dosažení jiných cílů, jako jsou například podpora zdravého životního stylu, společenská soudržnost, rozvoj národního cítění nebo omezení kriminality a vandalismu, a díky tomuto postavení je sportu ve veřejných rozpočtech věnován větší či menší prostor.

Mnohé vlády deklarují cíle svých národních i lokálních politik sportu, často jsou však tyto deklarace spíše obecné a cíle nejsou kvantifikovány, a proto jsou velmi špatně měřitelné, stejně jako je obtížné srovnání jednotlivých politik a jejich naplňování na mezinárodní úrovni. Jedním z ukazatelů národních politik sportu, který měřitelný byl, je podíl veřejných rozpočtů, který je přidělován sportovnímu odvětví. Zde však narážíme na zásadní problém, neboť ač by bylo teoreticky možné tyto údaje sledovat, málokterá země to systematicky provádí, stejně jako neexistuje jednotná metodika vykazování podílů financí, které na podporu sportu plynou z veřejných rozpočtů, a tak i každé mezinárodní srovnání bude zkreslené a při analýzách veřejných politik sportu je potřeba mít tuto skutečnost stále na paměti (Novotný, 2011, s. 135).

Současný stav uměleckých institucí ve městě Brně

Z historického ohlédnutí se nyní vraťme do současnosti a pojďme si říci, jak fungují kulturní instituce v dnešní době. Zde se v první řadě podíváme na přehled kulturních institucí a způsob jejich financování.

Páteřní systém kulturních institucí ve městě je tak v současnosti tvořen:

a) organizacemi městem zřizovanými: Národní divadlo Brno, Městské divadlo Brno, Centrum experimentálního divadla, Divadlo Radost, Filharmonie Brno, Turistické informační centrum města Brna, Muzeum města Brna, Knihovna Jiřího Mahena v Brně, Dům umění města Brna, Hvězdárna a planetárium Brno

Převažující část financování těchto institucí má oporu ve zdrojích svého zřizovatele.

b) organizacemi zřizovanými Ministerstvem kultury ČR: Moravská galerie v Brně, Moravské zemské muzeum, Technické muzeum, Muzeum romské kultury, Moravská zemská knihovna

Převažující část financování těchto institucí má oporu ve zdrojích státního rozpočtu.

(Plán rozvoje kultury města Brna, 2012, s. 12)

Pro představu, jaké mají kulturní instituce postavení v současnosti, si ukážeme některé relevantní ukazatele. Divadla zřizovaná statutárním městem Brnem odehrají ročně téměř 2 400 představení s celkovou návštěvností téměř 850 tisíc diváků. Posouzení ekonomických informací o divadelních organizacích zřizovaných městem Brnem doložilo v kontextu celostátních statistik některé náznaky pozitivních trendů. Návštěvnost divadel je vyšší než celostátní průměr a tam, kde tomu tak není, dochází k jejímu významnému nárůstu (srovnání let 2009 a 2010 v případě Národního divadla), (Plán rozvoje kultury města Brna, 2012, s. 18).

Skutečnosti, že město Brno je druhé největší město České republiky, odpovídá i pestrost a šíře nabídky na poli hudby. Z organizací zřizovaných městem Brnem zaujímá v této oblasti ústřední místo Filharmonie Brno, která se řadí k největším středoevropským orchestrům pořádajícím každoročně řadu domácích i zahraničních koncertních vystoupení. Hudební představení jsou také součástí produkce městských divadel: Národního divadla Brno (opera, opereta, balet) a Městského divadla Brno (muzikál, zpěvohra a divadelní orchestr), (Plán rozvoje kultury města Brna, 2012, s. 22).

Krátce představíme fungování sportovních klubů v současnosti, i když samotná komparace zázemí uměleckých souborů a sportovních klubů může působit poněkud bizardním dojmem. Když se podíváme na tuto problematiku blíže, vidíme zde mnohdy společné rysy. Ve výčtu kulturních institucí jsme si nejvíce všímali brněnského Národního a Městského divadla a na poli sportovním se nejvíce budeme zaobírat kluby, které reprezentují město ve dvou nejpopulárnějších sportovních odvětvích - Zbrojovka ve fotbale a Kometa v ledním hokeji. Na území města působí i řada jiných sportovních oddílů, na celkovém objemu diváckého a mediálního zájmu a také po finanční stránce však zaujímají marginální pozici. Dva zmíněné kluby mají své zázemí na fotbalovém stadionu Srbská a v hale Rondo. Obě tato zařízení jsou provizorní a pro Zbrojovku a Kometu značně nevyhovující.

Současný stav sportovních institucí v Brně

Nyní si ještě krátce představíme fungování profesionálních sportovních klubů v současnosti, i když může samotná komparace zázemí uměleckých souborů a sportovních klubů působit do značné míry poněkud bizarním dojmem. Nicméně když se podíváme na tuto problematiku blíže, vidíme zde mnohdy společné paralely. Pro úplnost si zde také vyjmenujeme sportovní kluby, kterým město poskytlo dotace či formu grantu a to na rok 2012.

Kluby, které patří do první a druhé skupiny, dle jejich klasifikace pro podporu vrcholového sportu (bude podrobněji rozebráno v další kapitole): FC Zbrojovka Brno, fotbal muži; Frisco Brno, basketbal ženy; RWE Brno, volejbal muži; HC Kometa Grup, lední hokej muži, AVG Draci Brno - baseball muži; Valosun Brno, volejbal ženy; VK KP Brno, volejbal - ženy; VK SG Brno, volejbal - ženy; VŠK Technika Brno, házená - muži, VŠK Technika Brno, baseball - muži (vše krom VK SG poskytnuty dotace nad milion korun).

Z významných individuálních sportů bychom ještě mohli jmenovat např.: AK Olymp Brno, atletika muži, ženy; VŠK Univerzita Brno, atletika muži, ženy; Kometa Brno, Klub plaveckých sportů policie Brno, muži ženy; Kometa Brno, sportovně střelecký klub policie, muži, ženy (všem poskytnuty dotace na půl milionu korun).

Dále v Brně působí ještě další 37 kolektivních či individuálních klubů, kterým byly na rok 2012 schváleny městské dotace (Přehled schválených dotací na podporu vrcholového sportu pro rok 2012).

A jestliže si ve výčtu kulturních institucí budeme nejvíce všímat národního divadla, městského divadla a filharmonie, na poli sportovním se tedy nejvíce budeme zaobírat kluby, které reprezentují město ve dvou nejpopulárnějších sportovních odvětvích - fotbalovou Zbrojovkou a hokejovou Kometou. Samozřejmě na území města působí i celá řada jiných sportovních oddílů, nicméně na celkovém objemu diváckého a mediálního zájmu a také po finanční stránce zaujímají relativně marginální pozici (kromě ženského basketbalu, který ovšem teď zaznamenává také dlouhodobý ústup ze své někdejší slávy). Dlouhodobá pozice vrcholového sportu v Brně má značně kolísavý charakter. Dalo by se i říci, že oba zmíněné kluby hrají ve svých ligách poměrně nedůstojné pozice, při vědomí, že je Brno druhé největší město republiky. Jen pro připomenutí: fotbalová Zbrojovka dokonce v sezoně 2010/2011 sestoupila do druhé nejvyšší soutěže, i když se poté hned probojovala zpět. Současnost hokejové Komety je sice o poznání světlejší, nicméně nesmíme zapomínat, na „léta temna“, kdy více než deset let tento tým osciloval na pomezí druhé a třetí nejvyšší soutěže, což znamenalo nejen naprostý útlum ze strany diváků, ale také velký deficit ve vychovávání nových talentů a celkový pokles výkonnosti ve všech mládežnických kategoriích. Tyto dva zmíněné kluby mají své zázemí na fotbalovém stadionu Srbská a v hale Rondo (nyní Kajot aréně). Obě tyto zařízení jsou pouze provizorními a pro Zbrojovku a Kometu značně nevyhovující. Bližší pozici klubů si rozebereme v následující kapitole, která se již bude zaobírat přímou komparací obou činností.

Faktory měřitelnosti porovnání

Návštěvnost

Jedním ze základních měřítek je celková návštěvnost. Tento ukazatel se zdá být snadno porovnatelný, nicméně při bližším pohledu nás můžou některé interpretace výsledků poněkud zmást. Byť jde o ukazatel exaktně měřitelný, musíme brát v potaz mnoho skrytých okolností i dalších faktorů, které sehrávají důležitou roli. Vezměme si tedy například porovnání dvou hlavních brněnských divadel, Národního a Městského, s dvěma nejnavštěvovanějšími kluby, tedy Kometou a Zbrojovkou. Návštěvnost Národního divadla dosáhla v sezóně 2011/2012 bezmála 236 000 diváků a návštěvnost Městského divadla 232 000, což z nich činí druhé, respektive třetí nejnavštěvovanější divadlo v České republice (Opera plus, 2012). Když se podíváme na sportovní kluby, zjistíme, že z hlediska návštěvnosti je na tom velmi dobře hokejová Kometa, kde si do hlediště ve stejné sezóně našlo cestu v základní části 180 972 diváků a v play-off 72 000 diváků, což dohromady činí téměř 253 000 návštěvníků; nezapočítány zůstávají přípravné zápasy a evropské poháry (HC Kometa Brno, 2012). O mnoho hůře na tom byla fotbalová Zbrojovka, kterou za celou sezónu navštívilo pouze 30 615 diváků (opět bez pohárových utkání). Čísla tedy ukazují, že v celkovém součtu jsou dvě hlavní divadelní scény navštěvovány více, než dva hlavní sportovní kluby. Při bližším pohledu a analýze těchto čísel mohou vyvstat nová fakta. Zatímco návštěvnost divadel je poměrně stabilní nebo má pouze mírně vzestupnou či sestupnou tendenci, u návštěvnosti sportovních klubů jsou výkyvy daleko zřetelnější. U sportovních klubů kolísá návštěvnost podle momentální výkonnosti týmu. To se projevilo v minulé sezóně zejména u fotbalistů Zbrojovky, která spadla do druhé nejvyšší soutěže, a celková návštěvnost tak klesla ke zmiňovaným 30 000 diváků za sezónu. U tohoto klubu byl problém i v sezónách, kdy mužstvo hrálo první ligu a počet diváků se pohyboval mezi 50 000–60 000 diváky za sezónu. Opačný problém má hokejová Kometa, kterou nepříjemně omezuje nedostačující kapacita haly Rondo, kam se vejde pouze 7200 diváků, a většina zápasů je tak beznadějně vyprodána. Tento jev se dá samozřejmě vysvětlit náhlým vzestupem hokeje v Brně, jehož tým s obrovskou tradicí po letech postoupil do extraligy a v sezóně 2011–12 dokonce hrál finále play-off. Souhrnně se tedy dá říci, že v porovnání počtu diváků jsou na tom relativně lépe divadelní instituce, což je způsobeno větší stálostí celkové návštěvnosti a větší frekvencí představení. Zatímco hokejové utkání se na domácím stadionu v sezóně hraje zpravidla jednou týdně a fotbalové jen jednou za čtrnáct dní, divadelní budovy jsou téměř každý večer plně vytíženy, i když mají mnohonásobně menší kapacitu, než jsou budovy určené pro sport.

Městský rozpočet a dotace

Nesmíme ovšem opomenout jednu z nejdůležitějších okolností tohoto porovnání, a to fakt, že komparujeme divadelní scény, příspěvkové organizace závislé na městských dotacích, a sportovní kluby - soukromé ziskové subjekty. Kdybychom tuto situaci vykreslili z pohledu diváka, tak toho nezajímá, která z těchto institucí funguje na bázi příspěvkové a která na bázi ziskové. Jde o uspokojení jeho potřeb, a je jedno, jestli se potenciální divák zajde podívat na divadelní představení, nebo přijde na sportovní utkání. Když se podíváme na tuto problematiku do hloubky, musíme si uvědomit, že divadla a umělecké produkce tzv. vysoké kultury u nás vždy existují z velkých dotací města a s minimální podporou ze strany sponzorů či podnikatelských subjektů. Kdybychom se podívali na fungování sportovních klubů, těm na jejich chod významnou měrou přispívají příjmy ze sponzoringu. Z celkových výdajů sponzoringu jde na sport 94 % a na kulturu pouze 3 % (Daňhelová, 2005 s. 30). To je také důvod, proč město musí doplácet na každou prodanou vstupenku asi 70-75 % z její ceny. To je další dimenze daného problému - samotná realizace kulturních představení, kdy je na jedno představení potřeba zaplatit mzdu více lidem (herci, orchestr, sbor, provozní personál, management). Můžeme opět argumentovat vyššími nároky na mzdy sportovců, které jsou často zmiňované v médiích. Když zvážíme, že např. rozpočet fotbalové Zbrojovky se pohybuje kolem 90 milionů korun za rok a hokejové Komety dokonce 120 milionů korun, tak po odečtu mandatorních nákladů nezbudou finance na „přeplácení“ sportovních hvězd. Musíme brát v potaz i takové náklady, jako jsou investice do mládežnických klubů, ženského oddílu klubu či náklady spojené s přepravou sportovního týmu po celé republice či do zahraničí.

Stěžejní otázkou tedy zůstává, jak přerozdělit městské dotace mezi kulturní instituce a sportovní kluby, které na rozdíl od sportovních institucí jsou ziskovými podniky. Při širším pohledu zjistíme, že město Brno v roce 2012 z rozpočtu přispělo na kulturu celkovou částkou 827,5 milionů korun a na tělovýchovu, volnočasové a zájmové činnosti, kam spadají i příspěvky na sport, částkou 253,6 milionu. Částka pro kulturu zahrnuje také prostředky pro církve a sdělovací prostředky. V roce 2011 byla situace jiná, kulturní instituce dostaly 1025,8 a na tělovýchovu šlo 274,3 milionů (Rozpočet města Brna, 2011-2012). Kulturním institucím se odebralo bezmála 200 milionů a tělovýchovným institucím „pouze“ něco přes 20 milionů. To znamená, že nesoběstačné kulturní instituce se dostaly do poměrně složité situace, kterou naopak sportovní kluby řešit nemusely. Nesmíme také zapomínat na mimořádné dotace sportovním klubům v době, kdy jsou plošné škrty téměř ve všech položkách obecních i státních rozpočtů. Například začátkem roku 2012 byla přiznaná dotace více než 23 milionů fotbalové Zbrojovce, kterou v té době vlastnili kontroverzní podnikatelé bratři Prosovi. Tato dotace byla přijata k velké nelibosti opozičních stran, které poukazovaly na omezování financování kultury a neodůvodněnou podporu sportu. Podobná situace nastala i v květnu 2012, kdy město poskytlo Zbrojovce další mimořádné dotace ve výši téměř 6 milionů korun. Hokejová Kometa v roce 2008 obdržela dotaci 8 milionů korun. Ta byla vysvětlena jako dar za propagaci města. Právě kvůli těmto relativně nestandardním dotacím, kterými město podporovalo sportovní kluby, vznikla ostrá roztržka mezi zastupiteli brněnských divadel a představiteli sportovních klubů. Spor byl jedním z důvodů pro napsání této práce.

Celkový materiální přínos

Ekonomická hlediska problematiku osvětlí z dalšího úhlu. Město potřebuje jak nové sportovní stadiony či jejich rekonstrukci, tak novou koncertní síň, která městu dlouhodobě chybí. Když pomineme důvody historické, zbudou racionální důvody pro podporu výstavby infrastruktury pro tato dvě zmiňovaná odvětví.

Ekonomické důvody podpory sportovního zázemí vycházejí z myšlenky, že nově vybudovaná infrastruktura zlepší lokální ekonomickou situaci ve čtyřech bodech:

Budování nových budov přinese nové pracovní příležitosti.
Lidé, jež navštěvují sportovní utkání nebo pracují pro tým, budou utrácet v nově zbudovaném sportovním stánku, a budou tím podporovat lokální zaměstnanost.
Počítá se s vytvářením dalších atrakcí pro turisty i obyvatele města, ve kterém se budou tyto stavby realizovat. To bude mít za důsledek zvyšování lokálních příjmů a nové pracovní příležitosti.
Multiplikační efekt způsobí zvýšení příjmů i dalším subjektům působícím v místě sportovních investic.

(Masteralexis, 2009, s. 282)

Souhrnně lze přínos zřizování nových sportovních zařízení představit tímto zjednodušeným způsobem: Místní obyvatelé platí daně do místního rozpočtu – odtud subvence na rozvoj sportovních zařízení nebo akcí – ty přitahují návštěvníky odjinud do města – kteří zde utrácejí peníze – to je zdrojem příjmů a zaměstnání v místní ekonomice – pro místní obyvatele, kteří platí daně v daném místě (Dvořáková, s. 136).

Musíme si také uvědomit, že u investic do sportu se vykazuje „diváctví“, jehož účinky na multiplikační proces jsou dvojího charakteru: pozitivní, ve smyslu přímé podpory spotřeby prostřednictvím spotřebních výdajů fanoušků, propagace země, regionu a propagace sportu jako celku, i negativní: vandalství, náklady na úklid, pořádkové hlídky, policie, náhrady škod (Dvořáková, s. 131).

Jaké jsou důvody pro výstavbu a podporu zařízení pro prezentaci kultury? Umění je z velké části podporováno vládou a státem a také různými institucemi, protože výnosy většiny uměleckých organizací nemohou pokrýt jejich náklady. Majitelé veřejných nebo soukromých neziskových divadel většinou jejich návštěvníky dotují formou státní podpory a grantů. Profity bývají malé, ale vedlejší výnosy z divadelních atrakcí a pohostinství veřejnou podporu ospravedlňují. Divadelní a kulturní představení, podobně jako sport, zprostředkovávají pro společnost kulturní a zábavné prožitky, obohacují kvalitu života. Důvody pro přímou podporu divadelního provozu z hlediska ekonomického přínosu pro obec jsou:

Divadelní subjekty vynakládají významnou část výdajů na služby a zboží produkované v jiných odvětvích, a tím zajišťují odbyt další produkce.
Z veřejných zdrojů vložených do divadla se 1/3 formou přímých i nepřímých odvodů poplatků vrací do veřejných rozpočtů (v ostravském regionu bylo prokázáno, že ze 2,5 mil. Kč se vrací 1 mil. Kč), neboť divadlo je významným plátcem daní a poplatků.
Divadlo produkuje statky a zboží kulturní povahy převážně z domácích zdrojů, s minimálními náklady na materiálové toky. Využívá především domácí pracovní sílu, obvykle vysoce kvalifikovanou, kreativní, se značnou inovační schopností.
Je relativně levným zdrojem rozvoje i ekonomické prosperity.
Divadelní aktivity přímo ovlivňují kulturní turistiku, která veřejným rozpočtům přináší nadstandardní příjmy.
Divadlo je z množiny kulturních instrumentů jedním z rozhodujících ekonomických nástrojů rozvoje městských aglomerací. Sociologické studie prokazují, že aglomerace s „kulturními událostmi“ současně i ekonomicky prosperují.
Divadlo jako kulturní produkt je součástí kulturního průmyslu, který už v produkci služeb a zboží kulturní povahy předstihuje tradiční průmyslová odvětví. Ve Spojených státech dosahuje už 6 % HDP, v Německu dosáhl 3 % HDP se stále rostoucím trendem (Škrabelová, 2007, s. 69).

Investice do kulturní a sportovní infrastruktury

Na závěr této práce bychom měli i krátce zmínit problematiku výstavby nové kulturní a sportovní infrastruktury. Je jistě veřejně známo, že Brno potřebuje nový zimní stadion, který by také plnil roli multifunkční arény. Plánované jsou ovšem ještě další dva rozsáhlé projekty, a to zejména tzv. Moravský zemský stadion a také Janáčkovo kulturní centrum, které by bylo domovskou scénou pro Filharmonii Brno. Můžeme se tedy opět bavit o soupeření mezi sférou kultury a sportu. Nicméně když se blíže podíváme na obecné ekonomické dopady staveb pro tato dvě odvětví, tak nám vyvstanou relativně podobné výsledky, kdy by investice i do sportovní tak i do kulturní infrastruktury přinesly poměrně značný multiplikační efekt.

Potvrzuje se, že poptávka zejména po koncertní síni pro Brno a snaha tuto poptávku uspokojit, existuje už celé století. Jak se v průběhu dějin mění způsob hraní, mění se i nároky na akustiku a s tím související také velikost sálu. V současné době je Janáčkovo kulturní centrum koncipované pro 1200 sedadel, což je zřejmě dosud největší verze projektu, a o to náročnější jej bude dostat k realizaci. Idea spojit projekt Janáčkova kulturního centra s Janáčkovým divadlem by jistě byla snáze uskutečnitelná, a i proto tato alternativa byla dlouhou dobu diskutovaným tématem. Realizace tohoto projektu je ovšem zatím ve velké nejistotě. Jisté je zatím řešení ateliéru M1, které vyhrálo soutěž z roku 2004 a i přes zjevně nejlepší řešení daného projektu se stále diskutují alternativy.

Když se podíváme na Koncept modernizace či výstavby tzv. Moravského zemského stadionu, jsme v podobné situaci, jako v případě JKC. Tento koncept byl projednáván již v souvislosti s myšlenkou pořádání mistrovství Evropy ve fotbale na českém území. Nicméně jak je známo, tak toto mistrovství zůstalo pouze ve fázi počáteční velkolepé ideje. Po roce 2001, kdy byl uzavřen pro havarijní stav stadion za Lužánkami, se počítalo s jeho rekonstrukcí v řádu několika let a přesunutí fotbalového klubu na stadion na Srbské bylo pouze provizorní řešení, než bude stadion za Lužánkami přestavěn. Stadion se ovšem do té doby dostal do značně havarijního stavu, musely být strhnuty osvětlovací rampy a tribuny i hrací plocha jsou již v nenávratně nepoužitelném stavu. Proto byl v roce 2008, pod vedením architektonickým vedením Ateliéru Hrůša vypracován projekt na stavbu nového stadionu pro 30 000 diváků právě v lokalitě bývalých Lužánek. V současné době je ovšem kvůli nedostatku financí ve hře i další varianta, která počítá pouze z přestavbou stávajícího stadionu s menší kapacitou.

Je také zcela neoddiskutovatelný fakt, že Brno potřebuje i zmiňovanou novou multifunkční halu. Když se podíváme na srovnatelně velká města (Ostrava, Bratislava), všude najdeme relativně moderní arény s kapacitou přesahujících 10 000 diváků. Tuto skutečnost také podporuje současný enormní zájem o hokejová utkání, kdy kapacita Kajot arény naprosto nedostačuje poptávce, zvláště pak při bojích s atraktivnějším soupeřem či při play-off. V hale by se také mohlo pořádat velké množství jiných sportovních akcí, než jen utkání v ledním hokeji - mezinárodní utkání v míčových hrách, motoristické soutěže či tenisová utkání. Argumentem je jistě i mimosportovní využití této haly pro pořádání koncertů populární hudby či jiných záležitostí masové kultury.

Tento apel samozřejmě trvá do dnešní doby, kdy je sportovní zázemí města hluboko pod úrovní srovnatelně velkých měst a fakt, že Brnu chybí důstojná koncertní síň, také není zrovna chvályhodný. Otázku tedy zůstává, zdali město bude reflektovat poměrně zdařilé investice do kulturního a sportovního zázemí ve srovnatelně velkých městech, kdy se těmto městům daří investované peníze poměrně úspěšně získávat zpět díky multiplikačnímu efektu.

Shrnutí

Při zhodnocení všech uvedených faktů musíme akcentovat paralelu, která byla naznačena již v první kapitole. Jak kulturní přestavení, tak i sportovní utkání jsou svým způsobem dramatem, které je primárně určeno divákům, a to pro jejich duševní obohacení nebo pro propagaci sponzorových produktů. Při historické analýze jsme si všimli mnoha podobností, a to zejména v požadavcích na výstavbu nového kulturního či sportovních zázemí, které se snad ve všech etapách historického vývoje města považovalo za nevyhovující. Tento apel trvá dodnes, kdy je sportovní zázemí města hluboko pod úrovní srovnatelně velkých měst a fakt, že Brnu chybí kvalitní koncertní síň, je také smutný. Podle návštěvnosti jsou i přes obrovskou popularitu ledního hokeje ve městě zřetelně více navštěvována divadla. Dalším srovnávaným faktorem bylo rozdělení rozpočtu města, z něhož i přes viditelně klesající tendenci dostávají kulturní instituce na svůj chod daleko větší částku, než činí položka, z které čerpá i sport. Relativně časté mimořádné dotace, ať již pro Zbrojovku nebo Kometu, město zdůvodňuje propagací města skrze vrcholový sport. Posledním tématem srovnání byly pozitivní ekonomické dopady výstavby či podpory kulturních a sportovních zařízení. U kultury i sportu šlo o přibližně stejné důvody, tedy o multiplikační efekty, které část investic vrátí a přinesou i další pozitivní dopady.

Hlavním problémem srovnání byl fakt, že jsme dávali do vzájemných souvislostí podporu institucí, které jsou z převážné části dotovány ze státních zdrojů, s institucemi, které fungují na soukromé bázi. Stejně jako je těžké srovnání ekonomického fungování státu se stejným fungováním soukromé firmy, je těžké porovnat postoje obce k podpoře převážně neziskové „vysoké kultury“, která by bez státních příspěvků pravděpodobně zanikla, a vrcholového sportu, jenž by měl fungovat na tržní bázi. Obec by v těchto případech měla jednat velmi citlivě a reagovat na vnitřní podněty. Když se dlouhodobě nedaří sportu, který na rozdíl od situace v jiných městech nepodporuje žádný velký průmyslový podnik, měla by obec přistoupit k subvencování. Jestliže potom klub expanduje a má dostatek sponzorů a financí, je třeba subvence přemístit tam, kde jsou více potřeba.

Souhrnně bychom tedy mohli zdůraznit vyplynutí následujících relevantních problémů. Prvním z nich je bezesporu velmi obtížné srovnávání těchto dvou odvětví i přes to, že ke srovnávání neustále dochází. Velkým problémem je i současná makroekonomická situace, kdy pociťujeme prakticky ve všech sférách relativní útlum, který se také dotkl jak financování kultury, tak i provozuschopnosti profesionálního sportu. A jestliže jsme vycházeli z předpokladu, že je zde kultura i profesionální sport primárně určen pro obyvatele města a ti mají svobodnou volbu rozhodování, jak naložit s volným časem, tak by mělo město alespoň elementárně zajistit občanům možnost této volby. V případě kultury je situace poměrně jasná, i z uvedeného hlediska veřejné ekonomie. Nicméně u profesionálního sportu je situace více diskutabilní a záleží na hledisku interpretace. Je tedy plně v režii města, jak se svými peněžními prostředky naloží a zda bude podávat relativně velké částky na podporu vrcholového sportu či nikoli. Město a jeho představitelé by také měli rozpracovat strategii, čím se vlastně chce město prezentovat před svými obyvateli a potom zejména před ostatními městy v České republice i v zahraničí. Závěrem tedy můžeme říci, že výsledky práce nám zdůrazňují především nedostatečné informace na všech stranách (kulturní sféra, sféra profesionálního sportu, ale i vrcholní představitelé města) a také nedostatek vůle k bližší spolupráci ve městě.