Pohyb versus obezita

Sportovně pohybové aktivity dětí a mládeže

Současný vývoj postmoderní společnosti k hodnotové neukotvenosti, odpor k tradici a orientace na měnící se zážitky a pasivní konzumaci volnočasových aktivit nás výzkumně přesvědčuje o prokazatelně nedostatečné orientaci dětí a mládeže na pohybové a sportovní aktivity. To přináší právě u této věkové kategorie rychle rostoucí výskyt tzv. civilizačních onemocnění, především v oblasti somatických a psychických problémů (Ferron et al., 1999). Problém je o to vážnější, když se jedná o široké spektrum problematických příčin a důsledků týkajících se již dětí mezi 10–12 lety (Brodersen et al., 2007). Přitom se odborná veřejnost shoduje na tom, že fyzická aktivita a sport je primárním faktorem proti stresu a deprivaci a smysluplnou formou trávení volného času, jako prevence kriminality, užívání drog a společensky nežádoucích způsobů chování a jednání. Stejně tak většina relevantních výzkumných šetření napovídá, že sice většina rodičů podporuje či dokonce osobním příkladem motivuje své děti ke sportování, ale naráží mnohdy na důsledky „hradby socioekonomického statusu“: Vstupní cena a provozní náročnost zejména organizovaného sportu je pro mnohé příliš vysoká. Mládež s vyšším socioekonomickým statusem tak má většinou lepší podmínky pro zapojení do fyzických aktivit než mládež ze spodních příček sociální struktury. Přitom ve druhém případě je možno nalézt i jisté socializační přednosti „neřízených her“ v přirozených formách řešení sociálních konfliktů. Finančně náročné sporty (tenis, sjezdové lyžování, krasobruslení apod.) však bývají pro děti ze sociálně slabých rodin zpravidla zcela nedostupné. Zorný úhel rozdílů mezi pohlavími dále potvrzuje opakující se výzkumná zjištění, že soutěžní sport je více preferován chlapci, zatímco dívky upřednostňují hodnotu společenského uznání.

V naší odborné produkci na sebe nedávno upozornila studie týkající se právě problematiky faktorů ovlivňujících sportování mládeže (Valjent and Flemr, 2010). Na základě analýz výzkumného šetření 1221 studentů ČVUT ve věku 20–28 let tak lze shrnout, že z 947 respondentů mužského pohlaví byla nejsilnějším impulzem ke sportování parta, tj. spolužáci, kamarádi, vrstevníci. O málo menší vliv má široké rodinné zázemí (rodiče, prarodiče, sourozenci). Vcelku nízký podíl pozitivních impulzů ke sportování ze strany učitelů TV (nejnižší na základní škole!) je poněkud kompenzován poměrně vysokým pozitivním vlivem učitelů TV na vysoké škole. Zde možná stojí za zmínku domněnka, že institut známkování v rámci školních osnov na základní a střední škole na spontanelitě a sympatiích k tělesnému pohybu zřejmě nepřidá. Chlapce kladně ovlivňují i sportovní vzory, zřejmě právě vyšší mírou zaměřenosti na výkon, resp. vítězství.

Systematická zaměřenost na výkonnostní sport dětí a mládeže může být vykládána jako výraz vrcholné péče rodičů o dítě. Z toho by se ovšem dalo myšlenkovým zkratem odvodit, že absence takovéhoto hodnotového a volnočasového zaměření je výrazem nedostatečné rodičovské péče. Rodiny bez náležitého finančního zázemí, nezbytného pro tento druh sportovní zaměřenosti, pak mohou být zcela zjednodušeně hodnoceny jako nedostatečně pečující o svoji ratolest.

Sport mládeže se dnes vyznačuje v nejobecnější rovině následujícími znaky:

1. Privatizací: Stále větší význam hrají komerční, resp. privátní organizace, a to při snižujícím se zájmu veřejných organizací financovaných z daňových příjmů.

2. Etikou výkonu: Mládež je motivována na všech úrovních sportu k pěstování technických dovedností ve smyslu dosahování stále lepších výsledků.

3. Elitářstvím: Roste počet programově a cíleně na výkon zaměřených tréninkových zařízení, metod a pomůcek, které jsou využívány ve jménu výchovy stále výkonnějších a specializovanějších sportovců schopných obstát na stále náročnějších úrovních soutěživosti.

4. Alternativními důrazy: Zvyšuje se popularita a masovost tzv. alternativních sportů právě mezi mládeží, které hledá a rozvíjí neorganizované, dospělými nekontrolované a formálně pružně situačně přizpůsobivé sporty, jako je již zmíněný skateboarding, in-line skating, snowboarding, BMX cyklistika, fourcross, floorball a další pohybové aktivity provozované s ohledem na možnosti a meze daných podmínek místa a času.

Důraz na výkon je již na půdě sportovních programů mládeže, pořádaných a řízených dospělými, rozvíjen formou formálně organizovaných týmů s trenéry a ligovými soutěžemi. Výkon je zde měřitelným výstupem a indikátorem kvality sportovní zkušenosti. Zábava a hravost je pak obětována a „nově prožívána“ úsilím stát se lepším sportovcem, být schopen vyšších soutěžních nároků, být zařazen do vybranější a také i náročnější tréninkové skupiny. Ve sportovních klubech se vytvářejí i hráčské kategorie podle sportovních dovedností. Můžeme se tak setkat se skupinou „zlatých“, „stříbrných“ a „bronzových“ hráčů, kteří jsou již průběžně hodnoceni z hlediska očekávaného sportovního růstu. Děti jsou v řadě případů chápány jako investice do budoucnosti. Racionální přístup rodičů odráží logiku přímé úměry mezi sportovní přípravou v dětství a lepšími šancemi budoucího vývoje na poli příležitosti ke vzdělání, sociálních vztazích a celkovém úspěchu v dospělém životě. Dětství tak v některých případech ztrácí přirozené charakteristiky věku svobody, který nabývá spíše formy cílené přípravy na životní kariéru sportovce. To do značné míry umocňuje i samotná povaha elitních sportovních tréninkových programů, které se vyznačují stále vyšší a sofistikovanější úrovní specializace.

Specifickou kategorií organizovaného sportu mládeže tvoří vysokoškolský sport. Argumenty laiků i odborné veřejnosti pro a proti vysokoškolskému sportu a meziuniverzitnímu sportovnímu klání vyjadřují obecněji jak názory na smysl a poslání vzdělání, tak na hodnoty soutěžního sportu a občanského uvědomění. Pozitivní hlasy se zpravidla opírají o tvrzení typu: „Úloha sportovních soutěžních programů na půdě vysokých škol byla zpravidla podceňována. Konstruktivní hodnoty reprezentované prostřednictvím ideálů sportu přitom nezastupitelným způsobem přispívají k tomu, aby se studenti stali užitečnými občany. Proto by univerzitní soutěžní sport měl být neodmyslitelnou součástí školního vzdělávání a univerzitní kultury“ (Brand, 2006, s. 19).

Zejména v zemích, kde vysokoškolský sport a meziuniverzitní sportovní klání hraje na poli sportu a sportovního fandovství poměrně důležitou roli, existují argumenty i protiargumenty jeho podpory. Pěstování výkonnostního sportu mezi studenty zpravidla pozitivně působí zejména ve směru:

Podpory zájmu o univerzitní život.
Obohacování plnosti socializačních funkcí vysokoškolského studia.
Zvyšování pocitu sounáležitosti s univerzitním prostředím.
Pěstování pocitu spoluzodpovědnosti, vytrvalosti, cílevědomosti, zaměřenosti na výkon.
Zvyšování předpokladu celoživotního aktivního pěstování sportovních aktivit.
Upevňování pozitivních celoživotně ukotvených vazeb na svoji „alma mater“.
Posilování komunitní sounáležitosti přenášené dále i generačně na vlastní potomky.
Pěstování fyzické kondice, pohybových dovedností, sportovního mistrovství jako hodnot vysoce společensky pozitivně oceňovaných.

Ke sporným či přímo negativním aspektům univerzitního výkonnostního sportu lze naopak přičíst:

Rozptylování od studijních akademických povinností.
Posilování závislosti na mnohdy sporně působících hodnotách dosahování výkonů a vítězství.
Zvyšování pravděpodobnosti úrazů, přinášejících i posun pozice aktivního sportovce do role pasivního diváka.
Vytváření tzv. hubris, tedy elitářského pocitu výjimečnosti, výsadního postavení a odtud i odtrženosti od zbytku společnosti.
Existenci enormních nákladů na výkonnostní sportovce jdoucí na vrub fakultních rozpočtů.

Je přirozené, že suma těchto mnohdy protisměrných či přinejmenším nejednoznačně působících aspektů zejména univerzitního sportu je aktualizována hlavně v zemích jeho silné tradice, jako jsou kupř. Spojené státy americké či Velká Británie. Tedy tam, kde některé univerzitní kampusy mnohdy slouží spíše pro výchovu špičkových olympioniků než vysoce odborně připravených specialistů schopných a ochotných rozvíjet a doplňovat si vzdělání v souladu s měnícími se nároky postindustriální společnosti počátků nového tisíciletí.

Zdraví a obezita: Praktické souvislosti

Fenomén obezity je přímo vztahován do rámce vzájemných vztahů pohybových aktivit a zdraví. Pokroky lékařské vědy ve dvacátém století přinesly do tohoto schématu i rostoucí povědomí o žádoucích formách životního stylu, jako hodnotově ukotveném specifickém typu chování jedince nebo skupiny s trvalým zvláštním a odlišitelným jednáním, zvyky a sklony. Lidé se tak ve zvýšené míře začínají zajímat o zdravou výživu, hledají poučení v žádoucích stravovacích zvyklostech, mění názory na úlohu pravidelného fyzického pohybu, znovuobjevují blahodárné účinky pobytu v přírodě, uvědomují si zhoubné účinky kouření, poučeněji přistupují ke konzumaci alkoholu a jsou odborně poučováni o zvyšujících se formách závislostí, především drogových. Zároveň však v procesu „medikamentalizace“ vírou ve všemocné účinky léků a lékařskýh zásahů odsouvají mnohdy osobní zodpovědnost o tělesné a duševní zdraví tím, že ji delegují na oblast medicínské péče. Vcelku však od poloviny minulého století došlo k razantnímu průniku do povědomí mas lidí ve věci úlohy pohybových aktivit ve zdravém životním stylu (McElroy, 2002, s. 54-56):

1. Vědecké zdůvodnění důsledků sedavého způsobu života a nemocí spojených s nedostatkem zdravého pohybu. Zároveň dochází ke zvyšování důrazu na zdravé životní prostředí a nezbytnost osobní zodpovědnosti za zdravotní stav.

2. Rozšíření obecného povědomí o příčinách a důsledcích řady onemocnění spojených s nezdravým životním stylem, nedostatkem pohybu a výživovými prohřešky – zejména onemocnění srdce a diabetes.

3. Sílící důraz na institut rizikového chování jako příčin vážných onemocnění včetně chápání fyzické inaktivity a sedavého způsobu života jako zdroje výskytu řady tzv. civilizačních chorob. Doktrína osobní zodpovědnosti za zdraví zde ve zvýšené rovině figuruje právě v důrazu na pravidelný zdravý pohyb.

Současná věda jednoznačně prokazuje, že stojí zato bojovat za své zdraví a prodloužení aktivního věku a tím i kvality života. Běžně dostupné závěry Světové zdravotnické organizace tak shrnují základní faktory ovlivňující zdravotnmí stav člověka, který je tak podmíněn:

50 % způsobem života – životního stylu
21 % životním prostředím
21 % genetickými dispozicemi
8 % úrovní zdravotní péče

V boji o zdraví nejsme tedy bezmocní: Máme v rukou 50 % možností na poli řízení vlastního životního stylu, jehož nedílnou součástí je právě pravidelný, intenzivní pohyb.

Zdraví se na jedné straně stává hodnotou spojenou se silnou osobní zodpovědností a individuální aktivitou, na druhé straně je zdraví veřejným statkem, o který pečuje široké spektrum medicínských, výchovně-vzdělávacích, osvětových a sociálních institucí a organizací. Lékařské a sociální reformy v naší kulturní sféře se staly pevnou základnou formování institucí veřejné zdravotní péče. Ačkoli pohybová aktivita, jako nezastupitelný krok preventivní péče o zdraví, netvořila klíčový pilíř agendy dosavadních zdravotních reforem, stává se stále důležitější součást preventivní zdravotní péče, které je ze zdravotních, ekonomických a sociálních důvodů stále zásadnější vzhledem k péči následné. Existence sedavé společnosti postindustriální fáze vývoje ekonomicky vysoce rozvinutých zemí tak přineslo i téma úlohy pohybových aktivit v urbanizované společnosti. Technologický pokrok v dopravě, komunikaci, masové výrobě a urbanizaci se přirozeně mnoharozměrně a neproporcionálně projevuje i v praxi sportovně pohybových aktivit. Vývoj sportu coby sociálně kulturního fenoménu a pohybových aktivit, jako přirozeného projevu života člověka, se tak na jedné straně setkal s prudkým rozvojem výkonnostního vrcholového marketingem a masovými médii živeného sportu, na druhé straně přinesl ztrátu fyzické námahy a pohybových aktivit v pracovních činnostech urbanizované společnosti. Od konce 19. století však povinná školní docházka podporuje i výuku tělesné výchovy, vznikají sportovní kluby, postupně se odděluje profesionální a amatérský sport, vznikají nové formy sportu a masově se rozšiřuje mnoharozměrně užitečná a prospěšná jízda na kole. Kolo se dobově postupně s cenovou přístupností stává jistým statusovým symbolem středních vrstev ve smyslu pokrokového způsobu myšlení a racionálního přístupu k životu. Cyklistika se stala alternativní formou zejména městské dopravy a překročila tak původní funkci nové formy zábavy. Ačkoliv řada lékařů viděla v jízdě na kole dobrou cestu k upevnění fyzické kondice a zdraví, našli se i takoví, kteří varovali před možným poškozením páteře, dýchacími potížemi či dokonce ztrátou plodnosti. Masové rozšíření sportovně pohybových aktivit tak muselo čelit i obavám ze zdravotních rizik či fyzického poškození. Dlouho se řada lékařů a odborníků domnívala, že intenzivní cvičení a náročné sportovně pohybové aktivity přinášejí velká zdravotní rizika. Většina lékařů však v tomto ohledu měla spíše nejasné představy a tudíž nebyla schopna poskytnout svým klientům více, než „problematické rady“ (McElroy, 2002, s. 62).

Pokroky medicíny a rostoucí význam vědecky ukotvené osvěty přináší od 30. tých let 20. století i změnu pohledů na možnosti a meze sportovních aktivit a na jejich vliv na lidské zdraví. Prosazují se názory na důležitost individuálního životního stylu na poli zdravotní prevence a celkové osobní spokojenosti. Vzdor tomu však ještě v poválečném období většina lidí neměla dostatek informací o škodlivých účincích kouření, konzumaci alkoholu, stravovacích prohřešcích, sedavém způsobu života, nedostatečném pobytu na čerstvém vzduchu. Druhá polovina minulého století však přinesla zásadní znalosti o příčinách většiny nemocí nejen z hlediska biologických faktorů, ale i z pohledu specifických příčin individuálního chování a vlivů životního prostředí. Epidemologie se stává váženou vědní disciplínou a napomáhá odhalit a potlačit příčiny řady nemocí včetně preventivních a kontrolních opatření: A co je stejně důležité: pohybová inaktivita je seriózně chápána jako jedna z příčin řady onemocnění. Naopak k důležitým zdravotním benefitům sportovně pohybových aktivit patří:

- snížení vysokého krevního tlaku

- regulace žádoucí úrovně cholesterolu

- spalování tuku

- udržování příznivé hladiny krevního cukru

- zvyšování pevnosti kostí

- posilování imunitního systému

- zlepšení tělesného zevnějšku

- snížení klidové srdeční frekvence

- zlepšení metabolismu

- zlepšování psychické pohody

Je naprosto exaktně prokázáno, že pravidelná mírná pohybová aktivita přináší zlepšení zdraví a pocit osobní pohody.Významnější trvalé zdravotní benefity pak přináší intenzivní pravidelný fyzický pohyb, každodennost pohybu snižuje riziko hlavních příčin a úmrtí spojených se sedavým způsobem života.

Poslední dvě dekády přelomu tisíciletí znamenaly pro českou společnost oživení důrazu na sociální stránku zdraví a pohybových aktivit. Zároveň však s novou marketingově podporovanou silou vstupuje na scénu již zmíněná medikamentalizace spojená v přenášení osobní zodpovědnosti za fyzickou a psychickou kondici a šířeji i zdraví na oblast medicíny, respektivě na aplikaci nejrůznějších diet a podivných výživových preparátů. Týká se to především problematiky tělesné kondice, psychické pohody a zejména boje s nadváhou a obezitou. Nemalou úlohu sehrál zejména v 90. tých letech rostoucí individualismus přinášející existenční boom různých fitnes center, kondičních cvičení, osobníh trenérů, budovaných zejména na mediální adoraci mládí, krásy, zdravého a sexuálně přitažlivého těla.

Fitness centra svým vpádem do široké nabídky volnočasových a hodnotově na životní styl zaměřených zařízení vycházela vstříc individualizované potřebě zlepšit osobní image, vypadat dynamicky, mladistvě, působit přitažlivě, prostě být „in“. A to nepochybně vyžaduje i určitou úroveň fyzické kondice a kvality cvičení a sportovně pohybových aktivit. Rozmach kondičních středisek byl spojen s konjunkturou průmyslu produkujícího a prodávajícího sportovní zařízení, výbavu a výstroj, výživové doplňky a sportovní obuv a oblečení. Cestovní kanceláře, vedle tradičně dobře etablovaných pobytů ve věhlasných lyžařských střediscích, vycházejí této vlně zájmu o fyzickou kondici vstříc nabídkou rekreačních pobytů zaměřených na pohybové aktivity a pěstování speciálních sportů (počínaje kurzy břišních tanců v Turecku až po adrenalinové vodní zážitky v Jižní Americe). I tak vysoce individualizovaná forma kondičního pohybu jako jogging je tak nově považována jako symbol osobní zodpovědnosti za zdraví a fyzickou kondici. Uvidíme, zdali popularita kondičního sportu půjde americkou cestou postupného poklesu masového zájmu, anebo se vydá cestou stále rostoucího zájmu, jak to u nás vidíme v případě „poněkud elitářského“ golfu.

Významnou součástí formování aktivního životního stylu a podpory pohybových aktivit tvoří i výchova ke zdraví. Jde o komplexní úsilí o zvyšování tělesného, psychiského a sociálního zdraví rozvíjející pozitivní potenciál osobnosti člověka. Výchova ke zdraví, podpora zdraví či zdravotní gramotnost je z pohledu Světové zdravotnické organizace vysoce aktuální právě se zvyšujícím se důrazem na zdravotní prevenci a s negativními projevy pohybové nedostatečnosti v soudobém světě v důsledku redukce pohybové činnosti člověka v kontextu dynamiky technologického rozvoje. Péče o zdraví je v našem kulturním prostředí koordinována institucionálním rámcem zdravotnictví; přitom ten není sám o sobě schopen lidem zajistit zdraví (jako výraz tělesné, duševní a sociální pohody). Proto je právě výchova ke zdraví neodmyslitelnou součástí zapojení občanů do péče o zdraví ve smyslu osobní odpovědnosti. V této souvislosti se používá termínu „zdravotní gramotnost“ jako „kognitivní a sociální dovednost determinující motivaci a schopnost jednotlivců získat přístup ke zdravotním informacím, rozumět jim a využít je k rozvoji a udržení dobrého zdraví“ (Holčík, 2004, s. 72). Odtud je odvozován prostor pro generování zdravého životního stylu budovaný na vyváženosti psychické a fyzické zátěže a tudíž předpokládající vedle racionální výživy i cílevědomou pohybovou aktivitu.

Významnou součástí úvah na téma pohybové aktivity, zdraví, obezity a aktivního způsobu života je i od konce osmdesátých let stále častěji zmiňovaná kategorie „aktivní zdraví“. Ve Spojených státech amerických se totiž díky známému odborníkovi Kennethu Cooperovi podařilo dlouhodobým výzkumem prokázat blahodárný dopad pravidelného fyzického pohybu a zdravé výživy na zdraví. Aerobní program pro aktivní zdraví se zde zaměřuje na vzájemné vztahy mezi pohybovou aktivitou, výživou a duševní rovnováhou, které tvoří základní osu celé teorie. Fenomén aktivní zdraví se tak v USA projevil na významném zvýšení počtu pravidelně cvičících dospělých lidí téměř na polovinu, když se následně zvýšila i průměrná délka života Američanů o 2,7 roku a došlo k téměř čtvrtinovému snížení úmrtnosti na srdeční infarkt a ještě významnějšímu poklesu výskytu mozkových příhod a hypertonických chorob. Praktikováním zásad aktivního zdraví je také zjišťováno, že kupř. kondiční starší běžci jsou v porovnání s kontrolní nesportující skupinou inteligentnější, tvořivější, zdrženlivější, samostatnější a rozvážnější. Jsou totiž zodpovědnější za to nejcennější: lidské zdraví.

Vědecký přístup k široce rozkročené kategorii aktivní zdraví je dnes ukotven na třech základních pilířích reflektujících důležité potřeby lidského organismu:

Základní potřeba č. 1 – aerobní pohybové aktivity: Pohybové činnosti kladoucí na organismus zvýšené využití kyslíku. Většinou se jedná o vytrvalostní činnosti vykonávané mírnou intenzitou formou nejzdravějších sportů: 1. běh na lyžích; 2. plavání; 3. jogging; 4. jízda na kole; 5. chůze.

Základní potřeba č. 2 – pozitivní režim stravování: Základním předpokladem je zde vyváženost všech živin a omezení jejich energetické hodnoty, spojené i s dodržováním pravidla poměru energetického příjmu tří hlavních jídel – 25% (snídaně) – 50% (oběd) – 25% (večeře). V rámci tohoto režimu jsou praktikovány zásady spojené s absolvováním aerobního tréninku na sklonku dne před večeří, udržovat v sobě zdravý strach z obezity, kontrolovat vyváženost energetického příjmu a výdeje, znát vzorec na určení své ideální váhy.

Základní potřeba č. 3 – duševní rovnováha: Spánkový režim průměrně 7– 8 hodin denně, zařazení odpočinku do denního režimu. O duševní rovnováze se zde mluví ve spojení s pravidelně vykonávanou pohybovou činností a správnou výživou.

Celou teorii tří základních potřeb v rámci praxe „aktivního zdraví“ doplňují v rámci komplexnosti i další principy: rovnováhy, střídmosti, angažované kontroly.

Přínos aktivního životního stylu, zahrnujícího složku pohybovou i výživovou, je primárně motivován zlepšováním všech parametrů zdraví. Aktivní životní styl dává životu smysl, aktivní životní styl zlepšuje kvalitu života a navíc snižuje i náklady na léčbu zdravotních komplikací a nutnou sociální výpomoc. K hlavním přínosům patří zlepšení svalové síly, vytrvalosti, snížení krevního tlaku, zlepšení obranyschopnosti proti infekcím, prevence úbytku svalové hmoty a úbytku kostní hmoty ve vyšším věku, zlepšení držení těla, udržení „svalového korzetu“ prevence degenerativního postižení vaziva a kloubů, prevence pádů a významné zlepšení soběstačnosti ve vyšším věku, posílení sebedůvěry, zvýšení psychické výkonnosti i odolnosti, zlepšené zvládání společenských rolí, radostnější a aktivnější využívání volného času, klidnější osvěžující spánek, zlepšení vzhledu.

Praktikování zásad aktivního zdraví jako součást aktivního životního stylu je nedílnou součástí systému důležitých činností a vztahů a s nimi provázaných praktik zaměřených k dosažení plnohodnotného a harmonického stavu mezi fyzickou a duševní stránkou člověka.

Pohybové aktivity versus obezita: jak dál?

Diskutujeme-li v širších souvislostech korelační souvislosti obezity, zdraví a pohybové aktivity, pak musíme mít na zřeteli, že jde o multidimezionální a multifaktorální problematiku, zejména v komplexněji chápaném vztahu, zahrnujícím i nutriční chování. Jsme si dobře vědomi zejména metodologických problémů v okamžiku, kdy výzkumným projektem cílíme k empirickému výzkumu cestou multivariačních faktorových vztahů. Naše i evropské dosavadní výzkumy na tomto poli se zpravidla týkají bi-variačního vztahu typu nutriční chování versus obezita; či pasivní trávení volného času versus pohybové aktivity; nebo aktivní životní styl versus aktivní sportování a zdravá výživa. Je rovněž zřejmé, že je třeba i v tomto ohledu sjednotit relevantní databáze jednotlivých členských zemí EU ve smyslu srovnatelnosti a osvojení si společných standardů a hodnotících kritérií.

V tomto kontextu je třeba si znovu uvědomit, že pohybovou aktivitu můžeme rozdělit na tzv. aerobní cvičení a posilování. Pohybovou aktivitou není jenom posilování v moderních fitness centrech, ale především chůze, práce atd. Zde platí jednoduchá rada: Najděte si pohybové aktivity, které Vás nejvíce baví, a snažte se je denně prodlužovat. Může se jednat o turistiku, běh, plavání, práci na zahradě nebo např. i vaření. Důležité je začít. A můžeme jít i dále: Pokud zkusíme občas místo jízdy autem dojít na nákup nebo do práce pěšky, zaparkovat dále od domu, vystoupit z dopravního prostředku o zastávku dříve, nebo místo použití výtahu vyjít schody, uvidíme, že se již brzy budeme cítit lépe. Jakýkoliv malý pohyb je lepší než žádný. Pokud však chceme výrazněji zhubnout, budeme se muset věnovat intenzivnější pohybové aktivitě alespoň třicet minut denně bez přerušování. Nejúčinnější je spalování tuků až po přibližně dvaceti minutách trvalé zátěže.

Pokud vykonáváme pravidelnou pohybovou aktivitu, je nám odměnou kromě již výše uvedeného zlepšení zdravotního a duševního stavu také štíhlá postava, zpevnění svalů, zlepšení spánku, zlepšení stavu kloubů a kostí, snížení krevního tlaku, posílení imunitního systému či stabilizace diabetu. Pokud každodenní běžný pohyb nestačí, je vhodné najít si nějakou fyzickou činnost, provozovanou nejméně třikrát týdně. Záleží samozřejmě na věku, zdravotním stavu a míře osobní trénovanosti. Pokud s pohybem teprve začínáme, konzultace s trenérem či cvičitelem pomůže najít vhodnou formu a rytmus sportování. Je rozumnější provozovat více druhů pohybové aktivity, přinejmenším jako prevence proti nudě.

Ve světle široké palety příčin generujících obezitu, hraje nepochybně klíčovou úlohu sedavý způsob života, nedostatek pravidelného pohybu, jakožto faktorů přímo a organicky souvisejících z technologické úrovně naší současné civilizace, kdy mizí potřeba fyzické námahy z běžného života širokých mas lidí. Přitom stejným masám je stále více dopřávána možnost konzumace dostatečné a kaloricky vydatné stravy, což zejména pro lidi ještě nedávno žijící na hranici hladu znamená silný a neodolatelný impulz jíst nad racionální rámec životní potřeby a naplnit tak kýžený scénář žádoucí životní úrovně. Zkoumat tedy komplexní téma pohybových aktivit, zdraví a obezity znamená dát se nesnadnou cestou interdisciplinárního výzkumu postavenému na širokém designu expertní týmové spolupráce. Přitom lze s jistotou predikovat, že takováto výzkumná šetření budou ve zvýšené míře obsahovat závěrečná intervenční a preventivní opatření. A to jak perspektivou pohybových aktivit, tak zorným úhlem výchovy ke zdravým stravovacím zvyklostem a důrazem na prospěšnost zdravého životního stylu ve smyslu cíleného budování osobní pohody, pocitu zdraví a životního optimismu. I zde však odborná veřejnost či společnost obecně stojí před problémem notoricky známým a stěží řešitelným – dělnou a zodpovědnou spoluprací všech, kdo jsou s tímto problémem přímo či zprostředkovaně spojeni: rodičů, školy, sportovních klubů, producentů potravin, iniciátorů a realizátorů budování a provozování sportovních zařízení, sponzorů. A v neposlední řadě i místního společenství, přinášející zejména v prostředí občanské společnosti mnohdy zásadní impulzy pro budování zdravého životního stylu. A určitě nesmíme podcenit úlohu individuální vůle těch, kterých se tato problematika týká především: Pasivních konzumentů masové kultury na půdě zábavy, trávení volného času a stravování. Ti jsou totiž těmi nejpředstavitelnějšími adepty péče specialistů na obezitu, psychické poruchy, zdravotní problémy spojené s dýchacími potížemi, vysokým krevním tlakem a nízkou úrovní fyzické kondice. Právě zde rozhodnutí zásadně změnit včas a nezvratně životní styl směrem k jeho aktivním formám, hraje nejdůležitější roli. Ve jménu individuálního zdraví a kvality společnosti. Zde se výrazně aktualizuje skutečnost, že mnozí obézní jedinci ztrácejí motivaci pro účast na pohybových aktivitách proto, že nevidí odpovídající změny hmotnosti a tělesných proporcí. Proto k silným a přesvědčivým motivačním činitelům pohybových aktivit vzhledem k obézním jedincům patří argument zdravotní prospěšnosti, přinášející následně vyšší tělesnou zdatnost a pozitivní metabolické funkce. Tyto změny jsou sami o sobě zdravotně přínosné i tehdy, když není dosahováno kýžené snížení tělesné hmotnosti.

Sociologicky společným jmenovatelem klíčového tématu pohybových aktivit je již svým hodnotovým ukotvením koncept socializace. Zde se přirozeně aktualizuje zejména kategorie dětí a mládeže, tedy věku, kdy se rozhodující měrou vytvářejí, modelují a upevňují hodnotové orientace jedince. Tedy i vztah k pohybovým aktivitám, chápání hodnoty volného času, smysl tvořivé činnosti a jistě i utváření stravovacích návyků. Není pochyb o tom, že je to právě bezprostřednost primární skupiny rodiny, která buduje základy vztahu ke sportovně pohybovým aktivitám. Učitelé a vychovatelé pak mohou hrát spíše než iniciační úlohu „pouze“ podpůrnou roli. A přirozeně se mohou podílet na rozhodujícím momentu výběru specializovaných sportovních aktivit tam, kde rodina vybudovala dobré základy pozitivního vztahu k fyzické aktivitě a cvičení. Nesmíme zapomínat i na výchovně socializační potenciál, který škola nabízí v podpoře aktivních forem dopravy tam, kde je bezpečné, ekomomické a zdraví prospěšné dojíždět kupř. do školy na kole či kolečkových bruslích. Věřme, že i naše školy ocení blahodárné účinky aktivního využití přestávek kupř. herními činnostmi na školním dvoře.

Významnou úlohu v iniciaci a podpoře sportování mají nepochybně a nezastupitelně sportovní kluby a organizace. Zde se nabízí řada doporučení, směřující k systematické podpoře trvale praktikovaných pohybových aktivit:

Rozvíjet členskou stratgeii tak, aby umožňovala sportování i vyloženě nesoutěžním typům.
Utvářet specifický profil sportovního klubu s ohledem na vyváženost elitního soutěžního sportu a rekreačních volnočasových sportovně pohybových aktivit.
Zvyšovat úroveň trenérské práce s důrazem na pedagogický cit pro dané sociální prostředí.
Klást důraz na přírodní outdoorové prostředí jako základ masového provozování volnočasového sportu.
Zajistit zvyšování vzdělanostní úrovně a pedagogických kompetencí trenérů poloprofesionálních a profesionálních sportovních klubů.

Pohybové aktivity a zdravá výživa jsou v kontextu klíčového tématu obezita spojité nádoby. V Německu tak byla v polovině minulé dekády zahájena kampaň „Stravuj se rozumně. Pohybuj se více“. Je chvályhodné, že k iniciátorům této kampaně patřili i představitelé některých podniků z oblasti výroby potravin (ti zpravidla usilují spíše o co největší spotřebu právě kaloricky vydatných potravin); dále odborníci z ministerstva zemědělství, představitelé zdravotních pojišťoven, sportovních asociací a zemědělských marketingových specialistů (Niederhaus, 2007, s. 158 – 159). Tak široká platforma iniciátorů zdravého životního stylu nás jak věřme – vbrzku také čeká.

Klíčové postavení preventivních opatření proti nadváze a obezitě vychází z jejich nejčastějších rizikových faktorů (Danielzik et al., 2004):

1. obezita rodičů

2. nízký socio-ekonomický status

3. vysoká porodní váha

4. předčasné dospívání

5. nízká úroveň pohybových aktivit

6. výživové prohřešky (zejména již v raném dětství)

7. psychologické faktory

Ačkoliv základní předpoklady obezity jsou více méně známy, nesmíme zapomínat na kumulativní účinky geneze nadváhy a obezity v kontextu individuálních dispozic specifik místa, situace a času. Přitom není tajemstvím, že některé příčiny či spíše souhry příčin jako determinanty obezity zůstávají stále spíše nejasné či dokonce skryté (Danielzik et al., 2004, s. 1494 - 1502). Známé jsou naopak koreláty typu: Polovina obézních dětí je obézní i v dospělosti.

Souhlasíme se stále sílícími varovnými hlasy, že sedavý způsob života je velikým aktuálním rizikovým faktorem soudobé společnosti. Intervence směrem k preventivním opatřením sedavého způsobu života tak nutně musí být integrální součástí moderní sociální politiky. Stále silněji si však kompetentní činitelé uvědomují, že pouze člověk, který si váží sám sebe, je ochoten převzít odpovědnost za svůj zdravotní stav, je připraven změnit svůj denní režim cestou aktivního pohybu. A to s vědomím, že optimalizace pohybové aktivnosti člověka významně ovlivňuje prevenci celé řady civilizačních onemocnění. Ve hře je však navíc široká paleta aktérů, která se na tomto poli různou intenzitou setkává: Veřejná politika, školství, zdravotnictví, tržní vztahy, reklama, svět sportu, občanské iniciativy. Státní iniciativa předpokládá zaměřenost na programy podporující zdravý životní styl, zavádění relevantních právních a daňových opatření, aktivaci výchovně vzdělávacích institucí, zdravotního systému a veřejné dopravy. Tržní iniciativy směrem k podpoře zdravého životního stylu předpokládají nabídku zařízení a služeb podporující sportovní, kondiční a pohybové aktivity, aktivní trávení volného času a marketingově cílené metody snižující sedavý způsob života vybraných skupin obyvatelstva. Od občanských iniciativ se zejména v poslední době očekává nejen propagace osobní zodpovědnosti za zdraví a kvalitu života, ale i praktické kroky na podporu zvýšené iniciativy dobrovolných cvičitelů, trenérů a organizačních pracovníků na poli aktivních forem trávení volného času a rekreačně-výkonnostního sportu.