Pohybové aktivity perspektivou sociologie

Pohybové aktivity versus pasivní způsob života

Pravidelné oficiální dokumenty a dílčí sociologické výzkumy na půdě sportovně pohybových aktivit informují nejen českou veřejnost o klesajícím zájmu nejmladší generace o hodiny tělesné výchovy, o snižující se úrovni tělesné kondice našich dětí a mládeže, o růstu obezity žáků a studentů a o celkové nechuti mládí k pravidelné fyzické aktivitě. Roste počet mladých lidí vyhýbajících se pohybovým aktivitám, klesá zájem o sportování jako přirozenou formu volnočasových aktivit. Pohodlnost se projevuje nejen odporem ke kondičně podpůrné fyzické zátěži, ale i v nechuti k aktivním podobám dopravy, k chůzi, pravidelné jízdě na kole, plavání. Přitom jsme svědky růstu počtu a kvality různých kondičních zařízení - fitness a wellness center, akvaparků či cyklostezek. Na jedné straně tak figuruje poměrně konzistentní nevelká skupina systematicky sportujících jedinců využívajících především komerčně zaměřená sportovní zařízení; na druhé straně narůstá počet těch, kteří jsou fyzicky aktivní pouze v případě nezbytnosti či pod tlakem okolí. Pasivní, sedavé, konzumní trávení volného času převažuje nad jeho aktivními, individuálně všestranně harmonizujícími kreativními formami: I mladí lidé chápou sport spíše jako vrcholnou podívanou a jednu z masových forem zábavy, než jako integrální, nezastupitelnou a životadárnou formu osobního rozvoje, zvyšování fyzické kondice, cesty k upevnění zdraví a navozování přátelských vztahů a pocitů celkové osobní pohody.

Diskuse na téma fyzická činnost či pohybové aktivity vyžadují v daném kontextu náležité konceptuální osvětlení. Nedávný formálně statistický pohled na problematiku pak nabízí následující koncepty:

Pohybová aktivita: Tělesný pohyb produkující kosterní svalstvo. Vyžaduje výdej energie a přináší pozitivní zdravotní účinky. Zpravidla vyžaduje pouze nízké či středně intenzivní úsilí typické kupř. pro aktivní formy dopravy, výstup po schodišti, práci na zahradě, domácí práce, tanec či ruční mytí auta. Naopak pohybová pasivita nepřináší podporu zdraví a fyzické kondice. Již pravidelná mírná pohybová aktivita je zdraví prospěšná, ale vyžaduje denní energetický výdej 150 kalorií či týdenní výdej 1 000 kalorií (Hoeger and Hoeger, 2011, s. 6–7). Doporučený minimální počet kroků je pak 10 000 denně.

Jinde je pohybová aktivita vymezena jako činnost prováděná či praktikovaná s cílem zlepšení fyzické zdatnosti (Pink, 2008, s. 3). Jde o aktivitu vyžadující plánovaný, strukturovaný a opakující se tělesný pohyb za účelem zlepšení  či udržení jedné či více komponent fyzické zdatnosti. Příkladem cvičení je chůze, běh, jízda na kole, aerobní cvičení, plavání či posilování. Cvičení je obvykle chápáno jako aktivita vyžadující vitálně intenzivní úsilí (Hoeger and Hoeger, 2011, s. 7). K meritorním cílům pohybové aktivity patří:

• upevnění či zachování zdraví
• redukce hmotnosti těla
• formování či zachování tělesných proporcí
• prodloužení délky aktivního věku
• zvýšení či zachování pohybové výkonnosti

Fyzická zdatnost (fitness): Soubor zdravotních kritérií (vytrvalost srdečního a dechového výkonu, svalová síla, pružnost) a výkonu (dovednost, rychlost, obratnost, psychická odolnost, schopnost soustředění) vázaného na schopnost provádět pohybové aktivity (fyzické činnosti). Schopnost přiměřeně se vyrovnávat s běžnými i mimořádnými požadavky každodennosti bez pocitů vyčerpání a s dostatečnou energií věnovanou volnočasovým a rekreačním aktivitám  (Hoeger and Hoeger, 2011, s. 19).

Wellness: Trvalé a záměrné úsilí směřující k dobrému zdravotnímu stavu a vysoké úrovni fyzické a duševní kondice, které zahrnuje ve smyslu kvality života dimenzi fyzickou, emotivní, mentální, sociální, enviromentální, profesní a duchovní (Hoeger and Hoeger, 2011, s. 13).  Přitom jde o komplex vzájemně provázaných kondičních faktorů podporujících pozitivní schopnosti podpory zdraví, emoční stability, mezilidské komunikace, sociálních kontaktů, respektu k přírodnímu prostředí a profesní spokojenosti.

Sport: Aktivita vyvolávající fyzickou námahu, dovednosti či motorickou koordinaci jako primární ohnisko aktivity s prvky soutěživosti, kde pravidla a vzory chování a jednání existují formálně na organizovaném principu (Pink, 2008, s. 3-8).

Pohyb i v dnešní moderní době hraje důležitou roli v životě každého člověka. Pomáhá udržet lidský organismus v dobrém zdravotním stavu a tělesné i duševní kondici. Lidské tělo je velice důmyslně k pohybu uzpůsobeno, a jestliže jej nepoužíváme, ztrácí svalovou hmotu, která je pak snadno nahrazována tukem. Pohybová aktivnost zahrnuje široké spektrum aktivit počínaje kupř. chůzí, herní činností, jízdou na kole, prací na zahradě či kondičním během nebo aerobikem (Hendl, Dobrý et al., 2011). Pohybová aktivita je v odborné literatuře zpravidla systematizována v kategoriích spontánní neorganizovanosti a organizovanosti s důrazem na rozlišení její frekvence, intenzity, doby trvání a jejího druhu. Pohybovou nedostatečnost (pohybovou inaktivitu) pak můžeme vymezit jako „chování jedince, projevující se velni nízkým objemem běžných denních pohybových aktivit a absencí strukturovaných pohybových aktivit dovednostního charakteru“ (Mužík, Vlček, 2010, s. 14).

Jsme svědky rostoucí fyzické pasivity lidí, sledujeme nárůst pohodlnosti a nechuti vydávat „zbytečně“ fyzickou sílu všude tam, kde je možné přizpůsobit se obecnému klimatu sedavého způsobu života. Potřeba pohybových aktivit či fyzické námahy se postupně vytrácí v soudobé povaze většiny pracovních činností, na půdě domácnosti a jako součást aktivních forem dopravy. Je všeobecně známým faktem, že dnešní člověk vede v evropské kulturní sféře výrazně odlišný způsob života než generace jeho rodičů či prarodičů. Je zpravidla vzdělanější, zámožnější, mobilnější a informovanější. Transformace industriální společnosti směrem ke společnosti informací prošla od počátku osmdesátých let minulého století „velkou vlnou změn“ (Drucker, 1993) a díky obrovskému nárůstu sofistikované počítačové technologie vyústila v dnešní dramatické proměny společnosti a světa. Jejich součástí je i vytěsnění těžké fyzické námahy ze života lidí a následné dramatické snížení celkového objemu pohybových aktivit v životě mas zejména v technologicky vyspělých zemích.

Dynamika sociálních  kulturních změn se zcela přirozeně odrazila i v oblasti lidského zdraví a v kvalitě lidského života. Nižší nároky na fyzický pracovní výkon nejsou zdaleka kompenzovány přiměřeným nárůstem sportovně pohybových aktivit. Sedavý způsob života se postupně stává jedním z -nejvýrazněji zdraví ohrožujících faktorů příslušníků soudobé moderní společnosti.

Sedavý způsob života je chápán jako vážná forma sociálně konstruovaného rizikového chování, reflektující tři hypotézy:

1. Sedavý způsob života je kulturně utvářený, podporovaný a odměňovaný.
2. Vývoj sedavého způsobu života je výslednicí socializačního procesu praktikujícího fyzickou neaktivitu v dětství a dále rozvíjenou v dospělosti.
3. Sedavý způsob života je podporován existencí sociálních nerovností (Vanreusel, Meulders, 2007, s. 121-122).

Hodnota zdraví patří k důležitým motivujícím sportovním volnočasovým činnostem především mezi dospělou populací. Děti a mládež však vykazují spíše malý zájem o činnosti podporující cíleně právě zdraví. Není to však nic zvláště překvapujícího. Zdraví si v tomto věku vážíme, zpravidla o ně však cíleně neusilujeme proto, že závažnější zdravotní problémy zpravidla nemíváme. Přesto je ale žádoucí ve vyšší míře plnit právě zdravotní cíle cestou přijatelných a dětem blízkých aktivit. Tím spíše, že nás ve stále vyšší míře zdravotně ohrožují civilizační důsledky pasivního a konzumního způsobu života. V případě dětí kupříkladu mnohahodinové vysedávání před monitorem osobního počítače.

Tělesná aktivita, fyzická zdatnost a zdraví jsou, jak známo, spojité nádoby. Sportování by v tomto smyslu mělo sloužit jako účinný a nezastupitelný nástroj masového zvyšování fyzické kondice spíše než vysoce oblíbená forma mediální zábavy. Nejnovější medicínsko-sociální doporučení na poli podpory sportu jako nástroje upevňování zdraví a překonávání odporu k fyzické nečinnosti se tak týkají všech důležitých oblastí zahrnujících tuto vysoce důležitou sféru jedince a společnosti: rodiny, školy, instituce práce a systému zdravotní péče (McElroy, 2002, s. 279-299). Přitom jsme stále silněji konfrontováni s faktem, že právě absence podpory pravidelných sportovně pohybových aktivit ze strany rodiny se socializačně nejvýrazněji podílí na generování celoživotně ukotvených modelů fyzické inaktivity, sedavého způsobu života a nechuti vyvíjet sebemenší tělesnou námahu tam, kde to není nezbytně nutné.

Sedavá společnost: praktické souvislosti

Kardinální otázka „proč je pohyb důležitý“ má zcela jasnou a zásadní odpověď:  Protože člověk je geneticky na pohyb naprogramován a sedavý způsob života mu škodí. Odborný zájem o sedavý způsob života je dnes umocňován jednak stále zřetelnějšími příznaky pasivního způsobu života ve smyslu fyzické inaktivity, dále rostoucím výskytem civilizačních chorob přímo či zprostředkovně se sedavým způsobem života souvisejícím, jako jsou srdeční infarkt, cukrovka a vysoký krevní tlak. Nemoci signalizující sedavý způsob života stojí národní ekonomiky léčebnými náklady a ztrátou pracovní síly ročně miliardy eur.

Pro tradiční demokracie ekonomicky vyspělých zemí jako vnější faktor působí tradičně hodnoty individualismu, úspěchu, materiálního komfortu a individuálního progresu; v poskomunistických zemích silně působí konzumní nenasytnost, adorace celebrit a pasivní trávení volného času. Ani u nás není dostatečně zakořeněn původně protestantský princip zasloužilé bohaté odměny za tvrdou práci a odříkání. V konečném důsledku pak není náležitě respektován, praktikován a kultivován imperativ osobní zodpovědnosti za vlastní kondici a zdraví; není náležitě doceněna jedinečnost smysluplně a zdravě využívaného volného času. Příčiny osobního selhání jsou mnohdy zjednodušeně shledávány v sociálním prostředí a nikoli v individuálních chybách. Spoléhání na ,,pomoc zvenčí”, na intervence sociálního systému tak přinejmenším nepřímo zvyšuje pasivní přístup k životu a nechuť k „neproduktivní” fyzické aktivitě rezultující ve zvýšeném výskytu obezity. Přitom víme, že to, co zpravidla můžeme ovlivnit, není sociální systém, ale naše chování, jednání a zvyky; včetně těch, které aktivizují to lepší v nás a přinášejí nám i celkový pocit osobní pohody. Kontrola zdravotního stavu včetně osobní hmotnosti, pravidelný pohyb, zdravá strava, pouze umírněná konzumace alkoholu, to vše leží primárně v rukou aktivního jedince, nikoli společnosti.  V tomto smyslu jsme informováni  o sílící vlně zájmu o vlastní tělesný stav, zvýšení důrazu na nezastupitelnost pohybu ve smyslu konceptu ,,self managementu” (Cregan, 2006). Na druhé sraně se však správně připomíná: ,,Důležitost pohybové aktivity je neoddiskutovatelná, zároveň však nelze podceňovat vliv sociálního prostředí a přeceňovat možnosti změn chování jedince a jeho potenciál na poli péče o zdraví” (McElroy, 2002, s. 26).

Praktické projevy sedavé společnosti úzce souvisejí i s materiální povahou daného prostředí právě tím, že přímo ovlivňují možnosti a meze praktikování sportovně pohybových aktivit. Existence rekreačních ploch ve volné přírodě, otevřenost přístupu ke školním zařízením, sportovním klubům a fitness centrům, kvalita cyklistických tras, stav hřišť a údržba parků, to vše nesporně ovlivňuje míru redukování sedavého způsobu života na jedné straně a podporu aktivního pohybu na druhé straně. Nepřekvapuje, že úpadek zdravého pohybu je patrný zejména v zanedbaných chudinských oblastech či čtvrtích, zejména etnických ghettech. Stejně i nemateriální produkty lidské interakce v podobě sociálního klimatu s typickým spektrem idejí a hodnot spoluutvářejí možnosti a meze praxe zdravého životního stylu: Smysluplné všeobecně pozitivně přijímané sociální vztahy přispívají k utváření harmonické osobnosti a jsou úrodnou půdou pro pěstování dobré fyzické a psychické kondice (Kawachi et al., 1996). Synergická úloha materiálního a sociálního prostředí se tak podílí na rozsahu a kvalitě pohybových aktvit jako nedílné součásti kvality života. Zejména v urbanizovaném prostředí narůstá význam speciálních zón denní rekreace se sítí bezpečných cyklistických a bruslařských stezek, pěších a běžeckých tras. Místní podmínky pro sportovně pohybové aktivity nesporně přispívají k popularizaci zdravého životního stylu a kompenzaci sedavého způsobu života. Přitom však mnohdy zásadní roli hraje v individuální rovině i sociální status determinovaný profesionální pozicí, úrovní vzdělání, finančním potencionálem a majetkem: Být bohatý znamená jistě výhodu při výběru sportovně pohybových aktivit a utváření zdravého životního stylu cestou osobního rozhodnutí v souladu s danou životní situací (Cockerhame et al., 1997). V kulturně a ekonomicky vyspělých zemích příslušníci středních a vyšších sociálních vrstev praktikují aktivní životní styl jako reflexi hodnotové orientace na vyváženost intelektuálních a pohybových aktivit. Dobrý zdravotní stav a dobrá fyzická kondice jsou chápány jako osobní hodnota, kterou je třeba kultivovat a chránit ve jménu podpory životní vitality a radosti ze života. S nižším sociálním statutem zpravidla klesá víra v osobní možnosti naplnit imperativ kvality života, a tudíž je oslabována i ochota praktikovat sportovně pohybové aktivity jako jeho nedílnou součást.

Sportovně pohybové aktivity jako součást socializačního procesu

Sportovně pohybové aktivity se vyvíjejí v určitém kulturním klimatu a jsou výslednicí sociálně podmíněného hodnotového směřování, utváření vzorců činností a jednání. Tato skutečnost může uvozovat řadu naléhavých otázek:

1. Jakou úlohu hraje sport v životě jedince a jakými cestami spoluutváří jeho osobnostní rysy a životní styl?

2. Jak lze nahlížet proces sportovní angažovanosti z hlediska životního směřování?

3. Co vůbec znamená sport v životě moderního člověka?

4. Jak se liší jeho vliv v rovině rekreačního a výkonnostního sportu?

5. Jaký osobnostní dopad může znamenat ukončení sportovní kariéry?

6. Je sport nedílnou a ničím nezastupitelnou součástí rozvoje jedince a společnosti?

7. Co si obecně můžeme představit pod pojmem socializace sportem?

Všechny tyto otázky se nepřímo či zprostředkovaně vztahují k problematice socializace; konceptu označující „komplexní, dlouhodobý a mnohorozměrný soubor komunikativních interakcí mezi jednotlivcem a ostatními členy společnosti, které vyúsťují v připravenost jedince k životu v socio-kulturním prostředí“ (Defleur & Ballová-Rokeachová, 1996, s. 217). Z individuální perspektivy nás socializace vybavuje schopností komunikovat, myslet, řešit problémy při použití postupů obvyklých v dané společnosti, a hlavně se osobně a neopakovatelně přizpůsobovat prostředí, ve kterém žijeme. Ze zorného úhlu společnosti pak jde primárně o vytváření konformních postojů, díky nimž lze dosáhnout sociálního řádu, předvídatelnosti a kontinuity.

Je přirozené, že představy o důsledcích aktivní sportovní činnosti se různí v souladu s odlišnostmi jednotlivých kulturních prostředí. Teze o významném vlivu sportovní činnosti na utváření povahových rysů jedince je však obecně (a proto i zjednodušeně) přijímána téměř bez výhrad. To je pak zpravidla rozhodovací bází při povzbuzování dětí pro sportovní aktivity a je i základnou vytváření fondů sportovních programů, budování sportovních zařízení a sponzorování sportovních akcí. Shrnutí závěrů široké plejády prací vztahujících se k socializačním účinkům sportu tak dovoluje vyslovit i následující hypotézy:

• Sport je natolik programově a situačně rozrůzněn, že nabízí i různost zkušeností odrážejících se ve variabilitě socializačních procesů.
• Lidé rozhodující se pro aktivní sportovní činnost jsou již svou povahou zpravidla odlišní od nesportujících, a proto je nesmírně obtížné abstrahovat právě ty charakterové rysy, které jsou budovány primárně sportovní činností.
• Sportovní aktivity jsou různě hodnoceny různými účastníky, a tedy stejné sportovní programy mají pluralitou účastníků nestejný hodnototvorný a hodnotící výměr. Proto i praktické dopady sportovní činnosti na každodenní život jejich nositelů se v souladu s jejich „osobnostním naturelem“ různí.
• Význam, průběh a dopad sportovní zkušenosti se v průběhu osobnostního zrání mění zejména v konfrontaci se sílícím vlivem nabývání životních zkušeností.
• Je v povaze socializace, že i hodnototvorný význam aktivního sportu je odvozován z osobnostně prožívaných sociálních vztahů a je spoluutvářen i sociálními a kulturními kontexty sportovní participace.
• Srovnatelné socializační rysy na půdě sportu je možné nacházet i na půdě jiných aktivit. Proto jedinci sportovně pasivní mohou nalézat jiné formy socializačně přínosných hodnotných činností, než které nabízí sport.

Komparační studie zkoumající skupiny sportovců s „nesportovci“ v souladu s výše uvedenými závěry nedošly proto k příslušným prokazatelným odlišujícím socializačním charakteristikám. J. Coakley se proto domnívá, že sport se z hlediska socializačních účinků projevuje zejména v kontextu:

• Příležitostí prověřovat a rozvíjet vlastní schopnosti a identitu i mimo rámec sportu.
• Přístupu ke zkušenostem mimo rámec šatny a hrací plochy.
• Formování nových vztahů, včetně sféry mimo sport.
• Poučení, jak sportovní zkušenost možno prakticky využít i v jiných oblastech života.
• Příležitostí jednat s jedincem jako s komplexní osobností a nikoli jako jednostranně rozvinutým sportovcem.
• Šancí být kompetentní, zodpovědný a uznávaný i mimo úzký rámec sportu (Coakley, 2001, s. 92-93).

Na poli hodnotového utváření vztahu k pravidelnému pohybu a zdravému životnímu stylu sehrává roli řada faktorů, počínaje fyzickými předpoklady a konče specifiky sociálně kulturních determinant. Systematické studium důležitých dat a korelátů fyzické aktivity mezi evropskou mládeží pak nabízí následující empirická zjištění:

• Nízká úroveň aktivního sportování dívek v jižní Evropě.
• Snižování rozdílů mezi pohlavími na poli pohybových aktivit v severní Evropě.
• Polarizace fyzické aktivity hochů přitahovaných na jedné straně výkonnostním sportem a na druhé straně vykazujících čistě sedavý způsob trávení volného času.
• Snížení věku sportovních začátků.
• Existence předškolní účasti na organizovaném sportu.
• Zdůrazňování významu fyzické aktivity při prevenci nadváhy a obezity.
• Nadváha a obezita stojí v cestě pravidelné fyzické aktivitě.
• Zájem o sportování je v přímém vztahu s úrovní fyzických dovedností.
• Dobrá fyzická kondice posiluje úroveň zdravého sebevědomí zejména u mužské populace.
• Ženy spatřují v pravidelné pohybové aktivitě hlavně zdroj utváření a udržování přitažlivého fyzického zjevu.
• Podpora sportování ze strany rodičů, sourozenců a vrstevníků je významným impulsem pravidelných pohybových aktivit.
• Urbanizované prostředí nabízí více komerčního sportovního vyžití, venkovská krajina naopak vytváří přirozenou scénu pro tzv. outdoorové aktivity.
• Individuální sebehodnocení vlastních tělesných dispozic tvoří významnou součást motivace a trvalosti pravidelných pohybových aktivit (Telama et al., 2007, s. 266-274).

Klíčový problém našich diskusí na téma pohybových aktivit tvoří odpověď na otázku „co si můžeme od aktivnějšího stylu života slibovat?“ Zejména v poslední dekádě se řada studií snaží dokázat, že i při zahájení cvičení ve středním věku se prodlouží život o 2 roky. Největším přínosem cvičení je však lepší kondice, která umožní prodloužit aktivní část života o 10-15 až 20 let (Stejskal, 2004). Vzletné úsloví říká, že pohyb nepřidává léta životu, ale život létům. Sportovně pohybové aktivity tedy zlepšují kvalitu života zejména ve stáří. Je jistě rozdíl, jestli v šedesáti budeme jezdit na dlouhé výlety na kole s mladšími přáteli, nebo budeme lamentovat před televizí nad osobním zhoršujícím se zdravotním stavem. Nebo jestli v osmdesáti budeme zcela soběstační, či zda zůstaneme odkázáni na nemocniční péči či pomoc nejbližšího okolí.

Pohybové aktivity prizmatem empirických šetření

Postavení sportu v české společnosti je dnes spoluurčováno především charakterem našeho posttransformačního procesu a jeho schopnosti absorbovat relevantní odkaz minulosti a předjímat vývojové trendy budoucnosti. I v tomto kontextu nepochybně platí, že sport je takový, jaká je společnost. Výkonově orientovaná a na úspěch zaměřená česká společnost pak na půdě jednotlivých úrovní sportu akcentuje zejména výkon, vítězství, rekordy, materiální profit. Revoluční změny přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století se ve sféře sportu projevily v řadě ohledů kontroverzně, když vlastní pozice posiluje spíše sport výkonnostní a vrcholový, a stranou náležité pozornosti stále zůstává dostatečná podpora masového sportování na půdě rekreačních volnočasových aktivit. V mnoha ohledech jsme tak vyhráli řadu důležitých bitev (na poli sportovních úspěchů na nejvyšší úrovni), vzdor tomu však stále prohráváme to důležité: Válku o masový přístup všech našich spoluobčanů bez rozdílu k životodárné síle pravidelných, kvalitních a celoživotně ukotvených pohybových aktivit posilujících zdravotní, kondiční a morální kvalitu naší populace. Přetrvávající státní paternalismus nás vzdaluje životadárným zdrojům občanské společnosti: Existuje silná politická vůle podporovat elitní sport jako „výkladní síň“ státu, zatímco volnočasové, školské, univerzitní úrovně a formy sportu zůstávají spíše na okraji ekonomického, politického a kulturně-výchovného zájmu.

Výstavba sportovišť je podporována spíše tam, kde slouží ekonomickým či ideovým zájmům jako „chrámy sportu a zábavy“, zatímco komunální péče o kultivovaná a všeobecně přístupná sportoviště jsou spíše výjimkou. Vítáme, že na nemnohých – leč evidentně stále výrazněji budovaných – cyklistických stezkách se setkávají (a nezřídka i střetávají) pohybu lační cyklisté s vyznavači in-line bruslení; ti movitější si zejména v urbanizovaných oblastech mohou zajít do fitcentra, či navštívit plavecký areál. Dlouhé zimy dávají možnost otestovat svou fyzickou (a ekonomickou) zdatnost při zvládání měnící se lyžařské techniky nejen v našich horských střediscích. Stále více nás vzrušuje adrenalinem nasycený vodácký zážitek na našich i vzdálených exotických vodních tocích. Nabídka sportovních zážitků pro cílené skupiny obyvatel nepochybně roste, rozhodně však není masovou záležitostí, pokrývající vyváženě všechny skupiny a vrstvy obyvatelstva. Úroveň vzdělání, ekonomický potenciál, hodnotová orientace, zdravotní stav, místo bydliště, úroveň infrastruktury či rodinné poměry a řada dalších faktorů sehrávají nepřehlédnutelnou roli v masovosti a kvalitě sportování české společnosti. Hnutí „Sport pro všechny“ stále zůstává spíše nedosahovaným ideálem, než záležitostí běžné každodennosti. Občanské sportovní organizace zápasí s nedostatkem financí a nejsou schopny držet krok s podnikatelským sektorem.

Finance jsou fenoménem, na který dnes narážíme snad v každé oblasti lidské činnosti. Sport přirozeně nevyjímaje. Přitom u nás stále přežívá očekávání paternalistické pomoci „shůry“, tedy od státu. Určitá řešení v tomto ohledu nabízí přední maďarští odborníci na sportovní problematiku: navrhují totiž zvýšit pravidelný příliv peněz ze státního rozpočtu do oblasti sportu na minimálně 1% a stejný příspěvek by byl obligatorní i z rozpočtů regionálních a místních správních orgánů, tedy měst a obcí. Zlepšení současného stavu na půdě sportu se očekává i od posílení úlohy občanského a privátního sektoru, odstranění disparity podpory jednotlivých sportů a zlepšení spolupráce mezi světem sportu na jedné straně a vzdělávacím a zdravotnickým sektorem (Földesi, 2010).

Výzkum vztahu české společnosti ke sportovně pohybovým aktivitám potvrdil, že sport a jeho aktivní provozování mají dobrou pozici v naší společnosti. Naši občané si uvědomují důležitost sportu jak pro individuální rozvoj, tak z hlediska celospolečenského významu. Opět se však také potvrzuje i z jiných výzkumných pramenů prokazovaný fakt, že značná část populace svůj pozitivní názor na význam sportu pro zdraví a tělesnou zdatnost prakticky neuskutečňuje formou intenzivnějšího pravidelného sportování. Pouze jedna třetina respondentů uvedla pravidelnou pohybovou sportovní aktivitu alespoň jednou týdně, provozování nepravidelně anebo i méně než jednou týdně pak výzkum zaznamenal u jedné pětiny dotazovaných. Tento dlouhodobě neutěšený stav odráží i téměř 70% sportovní neorganizovanost a klesající přesvědčení o nezastupitelnosti zásady sportování pro všechny. Z rozložení uvedených názorů je zřejmé, že česká společnost si je vědoma významu sportu a jeho pozitivního vlivu jak na společnost, tak na jedince. Tento názor navíc přetrvává dlouhodobě a nezměnil se ani v kontextu transformačních podmínek posledního desetiletí. Autoři výzkumu se zřejmě oprávněně domnívají, že jde o názor opřený o „racionální zhodnocení přínosu sportu pro běžný život, o informace, které jsou populaci poskytovány v průběhu ontogeneze jedince“ (Slepička, Slepičková, 2002, s. 12). Praktický dopad tohoto racionálního uvažování však v životě jedince podléhá silně korozivním účinkům: Aktivně sportuje a cvičí jen asi třetina naší populace.                     

Dotazovaní se z hlediska budoucího širšího zapojení obyvatel do aktivního sportu vykazují spíše skeptickým názorem. Bez zajímavosti není ani jasně převládající názor o prohlubující se propasti mezi amatérským a elitním sportem, což logicky silně konvenuje i s přesvědčením o růstu zábavní funkce sportu a také jeho sílící pasivní divácké konzumaci. Elitářské funkce sportování – zejména v některých sportech – reflektuje i obava ze zvyšující se organizační a finanční náročnosti sportu. To dále odpovídá i širokému povědomí o rozevírajících se „nůžkách“ možností sportovního vyžití ze zorného úhlu různých ekonomických a kulturních vrstev společenské struktury. Na druhé straně se tato skutečnost odráží – možná spíše nepřímo – i v růstu popularity finančně a organizačně nenáročných alternativních sportů.

Z hlubších analýz této stránky sociologického šetření dále vyplývá, že muži kladou větší důraz na kondiční význam sportu a případný ekonomický profit a rozšíření sociálních kontaktů, stejně jako i prostředek zvýšení vlastního sebevědomí a společenského kreditu. Ženy se naopak při zdůvodňování absence aktivního sportování opírají o nedostatek času, organizačních možností a finančních prostředků. Jsou také skeptičtější ve věci budoucího aktivnějšího přístupu ke sportu a vůbec významu sportu ve společnosti.

Diskuse na téma sport a volnočasové aktivity přináší řadu zajímavých dílčích témat a nabízí možnost zmapovat skutečné fungování aktivního sportu v populaci. V naší společnosti má sport jako sociálně kulturní fenomén nesporně vysoký kredit a úctyhodnou míru pozitivního hodnocení. Trvale pevné místo zaujímá i pozitivní hodnota sportování jako faktoru udržujícího dobrou fyzickou kondici a upevňujícího fyzické a psychické zdraví. Budoucí úloha aktivního sportu ve volném čase našich občanů bude jistě silně provázána i s naším společenským vývojem v rámci Evropské unie, která věnuje aktivnímu sportování v životě občanů rostoucí pozornost právě s ohledem na jeho nesporně pozitivní funkce pro zdravý osobnostní vývoj jedince a tedy i smysluplné směřování celé společnosti.

Velké empirické šetření realizované Fakultou sportovních studií Masarykovy univerzity „Pohybová aktivita obyvatel České republiky“ se zaměřilo na dospělé obyvatelstvo a zkoumalo nastavené ukazatele perspektivou základních demografických ukazatelů: pohlaví, věk, rodinný stav, velikost místa bydliště, dosažené vzdělání. Vedle těchto základních ukazatelů se dotazníkové šetření zaměřilo i na další, z hlediska tématu výzkumu relevantní data typu charakter práce v zaměstnání, kouření, konzumace alkoholu, frekvence pohybových aktivit ve volném čase, organizovanost sportování, typ preferované sportovně pohybové aktivity, zdravotní stav. V následujícím textu se zaměříme na prezentaci základních výsledků šetření ze zorného úhlu profesně podmíněné míry pohybových aktivit dle pohlaví a věku. V této souvislosti můžeme získaná data porovnat s výsledky dalších výzkumů sportovně pohybových aktivit v České republice, které obecně dokládají jednak obecné snižování podílu sportovně pohybových aktivit ve volném čase, slábnutí významu chůze a jízdy na kole jako aktivní formy dopravy, vyšší frekvenci pohybu u mužů, zvyšování podílu chůze ve struktuře pohybových aktivit s přibývajícím věkem. Tedy stav, který reflektuje celkové klima sedavé společnosti, kdy zejména sport se stává spíše nejpopulárnější zábavnou složkou pasivního konzumu masové kultury, při slábnutí praxe pohybových aktivit jako trvalé, celoživotní, nezastupitelné součásti aktivního životního stylu.

Významný indikátor soudobé postindustriální sedavé společnosti „charakter práce v zaměstnání, studiu“ v našem šetření 1117 respondentů starších osmnácti let (505 mužů, 612 žen) vykazuje necelých 14 % převahu fyzické práce v zaměstnání u mužů a necelých 10 % v případě žen. Bez zajímavosti není vyšší podíl vyloženě sedavého zaměstnání u mužů (cca 41 %) než v případě žen (cca 36 %). Zhruba třetina dotazovaných obou pohlaví deklaruje souběh podílu fyzické práce a sedavé činnosti na půdě aktuálního zaměstnání. Zhruba desetina mužů a pětina žen nejsou zaměstnáni. Celkově je fyzická práce v zaměstnání poměrně proporcionálně distribuovaná ve všech zkoumaných věkových kategoriích (mezi 10–13 %), u seniorů je nižší. Stejně proporcionální princip funguje i pro nejsilněji zastoupenou kategorii sedavé zaměstnání (40-46 %), kde věk nehraje (opět s výjimkou seniorů) významnější roli. Nepochybně zaujme i skutečnost, že více než 11% respondentů ve věkové skupině do 29 let „nepracuje“, zejména zřejmě domácími povinnostmi vázané ženy a nezaměstnaní čerství absolventi  středních škol. Klíčový věk v diskusi k penzijní reformě 60–69 let zaznamenává vyšší profesní angažovanost mužů, především ve formě sedavé práce; ženy naopak vykazují – nesporně s obecně vyšším průměrným věkem - aktivnější pracovní angažovanost především v kombinaci fyzické a sedavé práce.

Otázka 1 Kolik času jste věnovali středně zatěžující pohybové aktivitě celkem v posledních sedmi dnech; např. nošení lehkých břemen, jízda na kole běžnou rychlostí, čtyřhra v tenise? Nezahrnuje chůzi.

I v případě frekvence středně zatěžující pohybové aktivity je nejvyšší podíl ve středním pásmu hodinového výskytu kolem tří hodin týdně, zatímco absence jakékoli námahy v tomto ohledu je deklarována u méně než 10 % respondentů. Muži jsou výrazně častěji vystaveni fyzicky náročnějšímu pohybu než ženy. Zaujme bezesporu údaj o třetí a šesté dekádě života, vykazující nejvyšší podíl namáhavé pohybové činnosti, při logicky nejnižším výskytu její úplné absence. Věk seniorů přirozeně intenzivnější pohybovou aktivitu postupně snižuje. Jasně se prokazuje přímá úměra mezi úrovní vzdělání a podílem náročnější fyzické aktivity, když  střední časová „dotace“ je typická pro středoškoláky a vysokoškoláky.

Otázka 2  Kolik času v průměru denně strávíte chůzí  (zahrňte chůzi v zaměstnání, v rámci školní docházky i doma, přesuny - cestování, chůzi z místa na místo, ale i jinou, kterou vykonáváte výhradně pro rekreaci, sport, cvičení nebo vyplnění volného času)?

Chůze je v kontextu sedavé společnosti nejpřístupnější a nejfrekventovanější pohybová aktivita každodennosti; její význam stoupá zejména s faktorem pozitivních zdravotních účinků a bezpečnosti s věkem. V nejfrekventovanější kategorii 3–6 hodin chůze týdně zaujímají skutečně největší výskyt respondenti sedmé dekády života, poté výskyt pravidelné chůze s věkem klesá. Sedavý způsob života a nedostatek aktivních forem dopravy je zřejmě reflektován i v poměrně nízkém zastoupení chůze ve středních věkových profesně vytížených kategoriích, zpravidla využívajících auto jako každodenní formu individuální dopravy. Kritérium vzdělání logicky upozorňuje na vyšší potřebu a následně i podíl chůze u manuálních profesí.

Dílčí shrnutí výzkumných dat dovoluje konstatovat:

1. Hledisko velikosti místa bydliště upozorňuje na nejvyšší zastoupení mužů (cca 40 %) v menších  městech  do 30 000 obyvatel, ženy ve srovnatelném zastoupení uvádějí bydliště ve velkých městech nad 100 000 obyvatel.
2. Kritérium rodinného stavu upozorňuje na vysoký podíl svobodných mužů (cca 43 %), nepatrné cca 3 % zastoupení ženatých ve věku do 29 let; nejvyšší zastoupení ženatých a vdaných respondentů ve věku 40–60 let; v této věkové kategorii je zároveň 20 % rozvedených žen.
3. Kritérium vzdělání upozorňuje na nejvyšší podíl středoškoláků a vysokoškoláků ve věkové skupině 30–39 let (v případě žen na hranici 90 %!); pouze základní vzdělání je marginálně deklarováno (cca 6 %) v krajních věkových kategoriích, tedy respondentů mladších třiceti a starších šedesáti let.
4. Dílčí výstupy z šetření pohybových aktivit obyvatel České republiky potvrdily trend snižování podílu fyzické práce směrem k sedavému zaměstnání. Sedavé zaměstnání je typické zejména pro muže mezi 50–60 roky věku, nejmenší zastoupení naopak u seniorů obou pohlaví.
5. Fyzická práce v zaměstnání je nejvýrazněji (cca 14–16 %) zastoupena u mužů mladších padesáti let a u žen ve věkové kategorii 50–59 %.

Dílčí výsledky průběžně probíhajícího výzkumu s předpokládaným výzkumným souborem cca 4000 respondentů tak z hlediska výzkumných hypotéz předpokládají vyšší míru volnočasových pohybových aktivit u osob s vyšším vzděláním se sedavým zaměstnáním, rostoucí podíl chůze jako hlavní pohybové aktivity s rostoucím věkem, nejvyšší zastoupení popularity cyklistiky v mladších věkových kategoriích a celkově nízkou úroveň organizovanosti ve sportovních klubech a organizacích, reflektujících obecně srovnatelnou situaci v našem prostředí.