Zkoumání významu sportovních reprezentací je v teoretickém akademickém bádání neprávem opomíjeno. Jedná se o otázku, která budí velký zájem veřejnosti, médií a v poslední době také mezinárodní diplomacie (viz diskuse o neúčasti vrcholných politiků na ME ve fotbale 2012). Problematika je složena z poznatků více vědeckých oborů, zasahují do ní aspekty historie, sociologie, částečně i filozofie. Jelikož podobné téma nebylo nikdy v celku zpracováno a podobnými problémy se autoři zaobírali spíše útržkovitě (např. Hodaň, 2010; Slepička, 2010; Coakley, 2009; Jarvie, 2003; Maguire, 2002), je tato práce pojata spíše ze širšího pohledu. Plní tak úlohu sumarizace daného problému a v některých případech nabízí i podrobnější pohled na několik podtémat (analýza celonárodních anket, problematika multikulturalismu).
Základním předpokladem práce je tedy objasnit smysl reprezentací a z toho posléze analyzovat jejich funkci pro dané národy, státy a také politické a další zájmy. Musíme tedy vycházet ze základních definic národa, státu a také samotného pojmu „smysl“. K tomu nám poslouží klasičtí autoři zabývající se teorií národa a zejména vzájemným vztahem národa a státu, jako Eric Hobsbawm či Wakler Connor. Podstatné přitom bude vysvětlení rozdílu mezi národní a státní reprezentací, který v této studii hraje poměrně výraznou roli. Dalším důležitým stavebním kamenem práce je sportovní historie, ve které musíme sledovat zejména chování národů a států ve vztahu k jejich reprezentačním týmům a elitním sportovním individualitám. Kardinální je přitom vysledovat smysl a funkci těchto celků v historických etapách vývoje, potom zejména v nejrelevantnějších politických obdobích dvacátého století, tzn. v obdobích větších politických celků před první světovou válkou, dále v období třicátých let a v neposlední řadě v období totalitních režimů ve východní Evropě a s ním související studenou válkou. Pro tuto práci jsou důležité i ostatní aspekty, které sice mnohdy vycházejí ze zmíněných historických souvislostí, ale musíme se zaměřit i na geografické, sociální, hospodářské a další stránky, které bezprostředně ovlivňují vztah národa a státu ke „svým“ sportovcům.
Metody
Díky povaze studie je převážně využita metoda analýzy sekundárních zdrojů. Tou se rozumí čerpání z dokumentů týkajících se otázek filozofie, státovědy a politologie a jejich aplikace do širšího světa sportu. Nezanedbatelnou složkou jsou také publikace sociologů a filozofů sportu jako jsou A. Sekot, P. Slepička či B. Hodaň. Další metodou bude analýza internetových dokumentů, především v kapitole srovnávající sportovní a národní vzory, kde se právě prostřednictvím internetu porovnávají výsledky celonárodních anket o největšího obyvatele dané země.
Výsledky
Problematika definice pojmů
V našich výsledcích vycházíme z definic E. Hobsbawma a W. Connora, pomocí kterých si vyjasníme pojmy národ a stát. Hobsbawm tvrdí, že národ je historicky nový konstrukt, který je příznačný pro období od konce 18. století. Jeho novost spočívá ve spojení dvou hlavních předpokladů. Prvním z nich je, že pouta loajality vůči „národu“ (či pro něj příznačná) jsou nejenom důležitější než všechna ostatní, ale v jistém smyslu je také jako politický závazek nahrazují. Člověka již nelze vymezovat jako průsečík komplexu rozmanitých, eventuálně překrývajících se a pravděpodobně oddělitelných loajalit, ale výlučně z hlediska loajality jediné, jeho „národnosti“. Druhým je přesvědčení, že tato jedinečná kolektivita „lidu“ či „národa“ musí najít svůj výraz v nezávislém a svrchovaném „národním státě“, nejlépe tvořeném homogenní populací, která se skládá pouze z příslušníků vlastního „národa“ užívajících jeden jazyk. Další Hobsbawmovou tezí je, že národ je kombinací prvků, mezi nimiž není na první pohled žádná nutná, a dokonce ani pravděpodobná souvislost: na jedné straně jsou to prvky strukturální „modernizace“, tj. teritoriální stát a transformace (nebo zjednodušení) socio-politických vztahů v jeho rámci, na druhé straně je kladen důraz na rozmanité způsoby prosazování a symbolizování skupinové příslušnosti a solidarity v emocionálně zcela vyhroceném osobním smyslu, z nichž většina je ve své formě, souvislostech a odvození záměrně archaická (Hobsbawm, 2003, s. 111–112).
Druhý základní pojem stát si vymezíme prostřednictvím definice W. Connora. Ten tvrdí, že jedním z nejběžnějších projevů terminologické svévole je zaměňování pojmů stát a národ. Tato tendence je zarážející, protože většina badatelů si je zcela jasně vědoma zásadních rozdílů mezi těmito dvěma pojmy. Stát je hlavní politická podmnožina světa. Jako takový se snadno definuje a – což je pro naši diskusi důležitější – snadno se vymezuje kvantitativně. Definovat a pojmově vymezovat národ je mnohem obtížnější, poněvadž podstata národa je nehmatatelná. Touto podstatou je psychologická vazba, která spojuje určité lidi a v jejich podvědomém přesvědčení je zcela zásadně odděluje od ostatních. Povaha tohoto pouta a jeho zdroj jsou mlhavé a těžko postižitelné a autoři, kteří se je postihnout pokoušejí, obvykle přiznávají, že definovat národ je tedy těžké. Je pravděpodobné, že se zvyk navzájem zaměňovat termíny národ a stát rozvinul tím, že byly užívány jako alternativní zkratky výrazu národní stát (Connor, 2003, s. 156–159). Podobně vidí tuto problematiku Hannah Arendtová, říkající, že je problém především ve dvou proplétajících se fenoménech, které určují moderní politickou realitu, tedy nově vznikající, po feudalismu rekonstruovaný stát a národ. Stát je otevřené společenství, které by mělo zaručovat lidská práva a právní občanský stav, jeho korelátem jsou rovní občané. Národ je uzavřené společenství, do kterého se člověk rodí, které se utvářelo historicky; jeho korelátem je příslušník národa, nesouměřitelný a nepřevoditelný vůči jiným (Profant, 2008, s. 176 – 177).
Když se tedy zaměříme na naši problematiku, tak se vybízí potřebné vyřešit otázku, v jakých situacích můžeme hovořit o státních sportovních reprezentacích a kdy o národních sportovních reprezentacích. Zygmund Bauman říká, že sňatek mezi státem a národem není rozhodně nijak osudový – jde o sňatek z rozumu (Bauman, 1996, s. 165). Toto tvrzení bychom ovšem mohli aplikovat pouze v některých případech. V historickém vývoji se totiž etablovala celá řada států, které ať již dobrovolně nebo pod nátlakem sdružují více národností. Z historie můžeme připomenout např. Sovětský svaz či Jugoslávii, ze současnosti např. Velkou Británii či Španělsko, tedy státy, které byly či stále jsou složeny s více národností, jež mnohdy touží po větší autonomii či přímo samostatnosti. To také platí o světě sporu. Můžeme tedy s jistotou vyřknout definici státní a národní reprezentace? Když se přikloníme k definici W. Connora, mohli bychom státní reprezentaci nazvat kvantifikovanou entitou, která se snadno definuje a snadno vymezuje. Má přímou spjatost s centrální vládou státu a nehledí na vnitřní vazby. Jde spíše o administrativní vymezení, díky němuž může být členem organizací zaštiťujících daný sport (UEFA, FIFA aj.). U národní reprezentace jde naopak o kvalitativní přístup. Podstatou je psychologická vazba, která spojuje určité lidi v jejich podvědomém přesvědčení a nemá takovou souvislost se státem, který by měla reprezentovat, ale spíše s národem, jehož definici jsme uvedli na začátku.
Pro větší přehlednost bychom měli vysvětlit význam samotného slova „smysl“. Co to vlastně znamená „mít smysl“? Mít smysl znamená poukazovat k něčemu, co přesahuje naši okamžitou situaci a někam směřuje. Mít smysl je směřování k něčemu, co se blíží k horizontu, je na horizontu či dokonce za ním. Mít smysl znamená směřovat k něčemu, co je neustále před námi, co dostihujeme, ale nikdy nedostihneme – horizont je přece nedosažitelný. Hledání smyslu, jeho nekonečné dosahování, je podstatou lidského života (Hodaň, 2006, s. 152).
Problematika časové osy smyslu sportovních reprezentací
Samotný smysl státních reprezentací bychom mohli rozložit na jistou časovou osu. Prvním zastavením by bylo období druhé poloviny devatenáctého století, kdy ještě neexistoval moderní sport v dnešním slova smyslu a mezinárodní zápolení teprve čekal mohutný rozvoj. Právě v této etapě si můžeme všimnout úlohy tělocvičných organizací. Jako kvalitativní příklad nám bude sloužit úloha a smysl Sokola. Ten se stal prvním českým oficiálním tělovýchovným spolkem. To samozřejmě přímo neznamenalo paralelu Sokola a národních týmů dnešní doby. Proto musíme zdůraznit, že v té době šlo v dnešní kinantropologické terminologii jen o spolek tělovýchovný (dle současného rozdělení sport – tělesná výchova – rekreace). Tím je míněno, že Sokol nebyl spolkem sportovním, a šlo primárně o „pěstování tělesné kultury“ prostřednictvím tělesných cvičení. Sám postoj Sokolů k soutěživosti v anglickém pojetí byl zpočátku negativní. Některými činovníky byl sport v této podobě odmítán pro svou naprostou jednostrannost, nezaměřenost na národ (určitý nesouhlas s internacionálním posláním sportu), a tedy celkovou výchovnou škodlivost. Je však nesporným faktem, že se Sokol paradoxně zasloužil o zavedení a rozšíření mnoha sportovních odvětví a vlastně se stal základem všech pozdějších sportovních úspěchů české a československé reprezentace. V důsledku nemožnosti užší specializace a atraktivity nově zaváděných sportů, zejména pro mládež, začaly vznikající specializované sportovní kluby odčerpávat Sokolu cvičence. To jeho vedoucí představitelé nelibě nesli. Vliv těchto činovníků a odliv cvičenců způsobily negativní názor na olympijské hry jako reprezentanta jednostranné sportovní specializace a s ní spojeného výkonu a vítězství – tedy porážky soupeře (Hodaň, 2003, s. 136–137). Jak je ovšem zmíněno, tak zásluhou Sokola vznikaly první české organizované týmy, které vyústily ve sportovní reprezentaci českého národa, který byl v té době součástí rakouské monarchie. To vše k nelibosti tehdejšího vládního aparátu. V dobách, kdy Češi teprve toužili po emancipaci vlastního národa, především na přelomu devatenáctého a dvacátého století, byla idea Československé republiky jenom utopií. Sokol ve své podstatě nenásilným způsobem stimuloval a v dobré víře sjednocoval národní vlastence. Nemůžeme ještě říci, že v tomto případě šlo o národní reprezentaci v dnešním slova smyslu. S jistotou však šlo o první typ zaujetí tělesnou kulturou, který podněcoval národ k jisté jednotě. Sokol bychom mohli považovat za příklad prvního typu národních reprezentací, u kterých zatím nešlo o soutěživost a mezinárodní srovnání sil v konkrétním zápase či boji, ale o pouhé tělesné cvičení bez tendence vymezování se vůči někomu, ať již hovoříme o spolucvičenci nebo jiném týmu, skupině či národu.
Dalším bodem na pomyslné časové ose je období, kdy vzniklo mnoho národních států v dnešní podobě. Evropa a také některé mimoevropské země razantním způsobem změnily své hranice. To umožnilo další internacionalizaci sportu. Tato etapa je podstatná zejména proto, že období po roce 1918 s sebou přineslo pojetí sportu, které známe z dnešní doby. Mohli bychom zde jmenovat zejména první adorace hvězd (např. Suzanne Legend, Jack Dempsey, Red Grange) nebo růst sportovní komerce, zvyšující se zájem o sportovní utkání a také vysoce organizované mezinárodní soutěže, ať již mluvíme o stále populárnějších olympijských hrách nebo např. o mistrovství světa ve fotbale či o začínající soutěži v ledním hokeji (Rader, 1983, s. 172–220). Poněvadž již hovoříme o sportu a soutěživosti v populárních mezinárodních kláních, vznikal státní zájem, aby byla daná země viděna v co nejlepším světle ve světovém měřítku. I přes mohutný nárůst popularity a zjištění, že sport může být i mocnou zbraní propagandy, si mezinárodní sport po první světové válce stále zachovával charakter spíše neideologických soubojů mezi národy.
Pravděpodobně nejdiskutovanějším obdobím, kdy se sport stával rukojmím politiky a státní reprezentace hrály důležitou roli ve světové diplomacii, kdy jejich smysl a funkce byly zneužity pro potřeby ideologií, byla etapa sportovních dějin po olympijských hrách v Helsinkách, kterých se poprvé zúčastnili sovětští sportovci. (Musíme připomenout i krátkou etapu třicátých let, kdy byly sport a státní reprezentace zneužity pro potřebu fašistické ideologie v Německu a Itálii). Tím byla započata téměř čtyřicet let trvající studená válka na poli sportu (Kössl, 1995, s. 80). I když bylo jakékoli vítězství sportovců ze zemí východního bloku oslavováno jako vítězství socialistického zřízení, tato na první pohled jasná polarizace měla značné trhliny. Je sice pravda, že na jedné straně stáli sportovci Spojených států, Kanady a zemí západní Evropy a na straně druhé země Sovětský svaz a jeho satelity, nicméně se zde projevovala nevraživost i mezi samotnými zeměmi východního bloku, zejména vymezování se proti Sovětskému svazu. Můžeme vzpomenout např. na dvojnásobnou porážku sovětského mužstva československým výběrem na MS v ledním hokeji v roce 1969, nebo známé Kozakiewiczovo gesto, kdy polský skokan o tyči přemohl svého sovětského soka na OH v Moskvě a ukázal posměšné gesto směrem k místům, kde seděla sovětská garnitura (Kobiela, 2011, s. 87). Smysl reprezentačních celků tehdejší doby byl tedy značně komplikovaný. Na jedné straně měly propagovat daný režim a vyzdvihovat jeho státní zřízení, na druhé straně sportovci reprezentující svou zemi mnohdy dávali najevo svůj nesouhlas s tímto režimem. Charakteristickým znakem tohoto období byl mohutný rozvoj dopingových látek, které byly užívány především sportovci bývalého výchovního bloku (Nekola, 2000, s. 29).
Posledním bodem na pomyslné časové ose je období po pádu železné opony až po současnost. Pominula polarizace světa, na politické mapě světa se objevily desítky nových států. Nastaly změny v ekonomických systémech a obecně v systémech uspořádání (např. tělocvičných, systémy financování sportu) ve většině postkomunistických států. Opadlo tedy jisté napětí ve světě sportovních reprezentací, alespoň na úrovni soupeření dvou supervelmocí a jejich státních režimů. Objevily se ovšem jiné problémy přímo spjaté se smyslem a spornou funkcí státních reprezentací. Když sledujeme situaci v bývalé Jugoslávii, tak je zde právě reprezentační sport pokládán za jeden ze startovacích mechanismů občanské války (Kuper, 2007). Podobnou situaci můžeme vidět i v současném Španělsku, jehož autonomní oblasti (zejména Katalánsko či Baskicko) usilují nejen o větší politickou svobodu, ale i o vlastní sportovní reprezentaci (Maguire, 2002, s. 149–150).
Smysl a funkce soudobých dějin sportovních reprezentací ovšem nestojí jen na národnostních sporech. Dochází i k zvětšování geopolitického vlivu dřívějších rozvojových zemí, zejména Číny či Japonska. Zajímavá je zvláště Čína,která se právě prostřednictvím státní reprezentace snaží etablovat mezi světovými mocnostmi. Moderní triumfy čínského sportu jsou totiž hluboce vkořeněny v elitním systému sportu, implantovaném v padesátých letech minulého století ze Sovětského svazu a v osmdesátých letech transformovaném do „celonárodní podpory elitního sportovního systému“. Právě přebírání sovětského vzoru je faktem, u kterého vyvstává řada otazníků. Prioritou nynějšího čínského systému je podpora všech materiálních a lidských rezerv v zájmu dosahování maximálních výkonů a vítězství zejména na mezinárodní úrovni, zatímco volnočasový rekreační kondiční sport stojí zcela ve stínu tohoto snažení (v bývalém Sovětském svazu tomu bylo obdobně). Úsilí připravit „průkaznou“ cestu sportovních úspěchů bylo v maximálně možné míře podporováno centralizovanou administrativou a státem garantovanými finančními zdroji. Elitní sport se měl stát výkladní skříní a vizitkou národa, využívajícího existující nástroje centrálně plánované ekonomiky a centrálního řízení k dosažení maximálních sportovních úspěchů a medailových umístění. Na rozdíl od Sovětského svazu již není polarita mezi ideologiemi, a tak Čína nemá žádného „úhlavního nepřítele“. Jde spíše jen o důkaz, že její politický systém funguje, což by měly dokázat právě ony medailové úspěchy (Sekot, 2008, s. 186).
Problematika elitních sportovců jako národních hrdinů
Na vnímání sportovců, kteří reprezentují svůj stát a národ, se můžeme dívat i z hlediska jejich substituce za národní hrdiny, ke kterým národ vzhlížel v různých stádiích svého vývoje. Snad nejdůležitějším faktorem při utváření národního vědomí a cítění byly totiž vždy symboly nebo vzory, které mnozí viděli ve svých hrdinech, vůdcích a patronech země. Národ povětšinou spojovaly boje za svobodu, boje proti útlaku. Byli jsme také svědky (a jsme dodnes) adorace mučedníků, a to nejen církevních, ale i těch, kteří trpěli za svoje národy v době nesvobody. Nemuseli vždy přinést oběť nejvyšší, ale jakékoli omezení svobody či jen útrapy způsobené utlačující stranou z nich činily a činí dodnes národní symboly. Když hovoříme o českých zemích, můžeme se zmínit např. o době husitské, habsburské, době vrcholu národního obrození nebo o období totalitních režimů dvacátého století. V národním vzpomínání zármutek váží více než triumfy, neboť ukládá povinnosti, vede společné úsilí. Národ je tedy velká solidární bytost, utvářená pocitem obětí, které byly přineseny, a obětí, které jsme připraveni přinést (Renan, 2003, s. 125). Jakou hrají národní symboly roli v dnešní době, v dnešním postmoderním světě? Jaké je vlastně hodnotové ukotvení postmoderního světa? Jedná se především o neúctu k tradici, nestálost hodnot, těkavost zájmů nebo také touhu po nevšedních zážitcích. To, že archetyp hrdiny přežívá v naší kultuře jako živý vzor hodný následování, dokazuje, že bohatýr je potřebný i v postmoderní společnosti. Dnes se však již nesetkáváme tak často s člověkem harmonicky propojujícím fyzickou sílu a odolnost s „velkým srdcem“ morálního étosu a myšlenkovou hloubkou. Hodnotová orientace či étos naší doby adoruje spíše hrdiny sportovce či mistry myšlení (Jirásek, 2005, s. 241). Hovoříme již o hrdinech, které nám předkládají média, o hrdinech, u kterých obdivujeme jejich bohatství a slávu, a již méně jejich dovednosti či pevné ideály a vzornou morálku.
Jak jsou na tom z hlediska prestiže či kreditu sportovci - reprezentanti svého národu, v porovnání s právě ostatními elitami? V letech 2002–2007 proběhl v mnoha zemích světa televizní pořad, v němž daný národ hlasoval o nejvýznamnější osobnosti ve své historii. Nešlo tedy o objektivní výzkum nebo hloubkový pohled na problematiku elit, ale mohli bychom hovořit spíše o „celonárodním lidovém hlasování“. Byť bychom mohli na anketu pohlížet pouze jako na druh masové zábavy, může nám dát velice cenné informace o hodnocení sportu, sportovců a reprezentantů v očích veřejnosti.
- Na prvních místech se vždy umístily osobnosti, které pomocí diplomacie výrazně pomohly formovat národ do dnešní podoby. Většinou se jednalo o předsedy vlád, prezidenty či vládce v obdobích, kdy byl národ utlačovaný určitým uzurpátorem.
- Osobnosti světa sportu jsou ve značně rozdílných pozicích. V některých zemích je nalézáme po boku nejvýznačnějších reprezentantů národních elit (Kanada, Ukrajina), někde naopak výrazně zaostávají (Velká Británie, Rusko).
- Rozdílné je také chápání, jaký měl sportovec význam pro národ a jak jej reprezentoval. Někdy byl sportovec volen pro svůj životní příběh, sportovní hrdinství a inspiraci (Babe Ruth, Jesse Owens, Věra Čáslavská), či jak reprezentoval svůj národ v zahraničí a dosáhl pro svůj národ cenná vítězství (Zinedine Zidane, Matti Nykänen) nebo pro své individuální úspěchy v zahraničí (Michael Schumacher, Pavel Nedvěd).
Hranice mezi třemi pojetími v posledním bodě není ostrá, ale pro zjištění smyslu reprezentace státu ve sportovních soutěžích by mělo jít o jeden ze stěžejních ukazatelů. Je sice pravda, že se nehlasovalo pro reprezentační výběry jako pro celky, ovšem ve většině případů se hlasovalo pro individuality, které byly právě nejvýznamnějšími představiteli úspěšného reprezentačního celku. Proto je třeba striktně rozdělovat, kdy sportovec vystupuje jako reprezentant své země, a kdy jako reprezentant svých zájmů (klub, sponzor, agent aj.). Nesmíme také zapomínat na individuální sporty, kde je otázka reprezentace ještě složitější (cyklistika, motoristické soutěže).
Za povšimnutí stojí ještě fakt, že jsme mohli vysledovat až zarážející opomíjení sportovců z bývalého východního bloku, kteří ve své době měli jít příkladem a tvořit „výkladní skříň“ socialistické tělovýchovy a životního způsobu. Ve sledovaných zemích se v popředí žádný z těchto hrdinů socialistického sportu neobjevil. Přitom právě propracovaný sportovní systém východního bloku si zakládal na svých sportovních úspěších a mnohé sportovce heroizoval a dával za vzor. To vypovídá, že právě sportovní boj ve státech za železnou oponou neplnil zamýšlený smysl a lidé s odstupem let v anketě adorovali spíše jiné sportovce, kteří se nezasloužili o výsadní postavení sportu socialistických zemí ve druhé polovině dvacátého století.
Kdy tedy můžeme elitním sportovcům, jež reprezentují svůj stát či národ, přiřadit status hrdiny, který pomáhá lidem překonávat obtíže spojené s běžným životem? Kdy mohou být vzorem pro národy s nedostatkem sebevědomí, kdy se ke svému hrdinovi můžou upnout? Je národním zájmem bohatě financovat vrcholový sport, který je v mnoha studiích ostře kritizován?
Problematika multikulturalismu ve státních reprezentacích
Otázku společensko-politického smyslu státních reprezentací bychom také mohli částečně vidět i jako prostředek záchrany tradičních národních států v globalizovaném světě. Tato relativně jednoduše znějící myšlenka obsahuje ovšem celou řadu zásadních otazníků. Jestliže se díváme na smysl státní reprezentace čistě jen v úhlu spolu soupeřících tradičních národů pod hlavičkou svrchovaného státu, tak nám to může připadat až téměř idylické. Při bližším pohledu se ovšem musíme zaměřit na fakt, kdo skutečně v našem pluralitním a multikulturním světě tyto jednotlivé země reprezentuje. Zde se nám přímo nabízí rozdělení státních reprezentací, kde hraje přistěhovalectví a multikulturalismus významnou roli do čtyř skupin, a to sice dle vývoje, časové posloupnosti a geografických souvislostí. Tyto skupiny nebudou mít vytyčeny nějaké striktní hranice, aby se předešlo chybným závěrům, půjde pouze o experimentální rozlišení, dle zmíněných faktorů. Tedy především historického vývoje dané země, její geografické polohy a v neposlední řadě také ekonomických podmínek.
- Do první skupiny by patřily USA, jež samozřejmě reprezentují Afroameričané, lidé asijského původu i potomci přistěhovalců ze všech částí Evropy, kteří žijí v této zemi již po generace. Můžeme vysledovat potřebnou sounáležitost se svou zemí, s americkým národem.
- Do druhé kategorie můžeme zařadit např. Francii, Velkou Británii nebo Nizozemí s Belgií, tedy bývalé koloniální mocnosti. V těchto zemích žijí početné minority, jež jsou již z velké části asimilovány místním obyvatelstvem. Nicméně tato skupina bývá poněkud problematická.
- Do třetí, asi nejproblematičtější skupiny bychom mohli zařadit země, které byly národnostně homogenní a až v průběhu druhé poloviny dvacátého století se staly útočištěm mnoha imigrantů - Německo, Švýcarsko či skandinávské státy.
- Existuje ještě kategorie, která se jistým způsobem odlišuje od ostatních skupin. V těchto státech hrály hlavní roli při získání cizích sportovců-reprezentantů finanční a osobností aspekty. Známá byla například aféra, kdy běloruští a ruští sportovci před olympiádou v Sydney „přestoupili“ k australské reprezentaci (www.iaaf.org), reprezentace Kataru se posílila bulharskými vzpěrači a jiní sportovci byli takto „nakoupeni“ bohatými představiteli určité země (Čichovský, 2008). Podobných příkladů je ve světě sportu stále více. Připomeňme například české tenisty v prvním kole Davisova poháru 2011, které vyřadilo družstvo Kazachstánu tvořené výhradně tenisty ruské národnosti (Novinky, 2011).
Je tedy zřejmé, že tradiční sportovní rivalita mezi národy je v dnešním postmoderním světě překonaná, tudíž smysl národních sportovních reprezentací pozbyl význam a přesunul se pouze k reprezentaci jistého území. Stačí se podívat na výsledkové listiny kteréhokoliv sportu. Je ovšem třeba zdůraznit, že všechny čtyři jmenované skupiny se mohou navzájem překrývat a prolínat.
Problematika klubismu a finančních aspektů
Předposlední část práce bude věnována fenoménům diskutabilního odměňování sportovců, klubismu a osobnosti sportovce ve vztahu k národním reprezentacím. Jako příklad nám mohou posloužit jména výrazných českých sportovců, kteří působili či působí v ligových soutěžích v zahraničí, jako jsou např. Pavel Nedvěd či hokejisté hrající zámořskou NHL (Patrik Eliáš, Milan Hejduk aj.), kteří díky tzv. sportovní migraci ztrácejí sounáležitost se svou zemí a jezdí sem již jen na dovolenou. Typický je právě příklad českých hokejistů v NHL, kteří mají své zaměstnání v Severní Americe a do své vlasti se dostávají již jen na čtrnáct dní v letních měsících. Jak se tedy řadový český občan může ztotožňovat se sportovcem, který spíše reprezentuje svůj klub v cizí vzdálené zemi? Má ke své mateřské zemi ještě vůbec nějaký vztah? Můžeme připomenout i tenisty, kteří mají své domovy v daňových rájích, kupř. v Monaku, a velmi zvažují, jestli za svou rodnou zemi nastoupí v Davisově poháru, nebo se soustředí jen na svou individuální kariéru.
Dalším tématem k diskusi jsou finanční odměny za reprezentování země a za úspěchy reprezentantů na mezinárodních soutěžích. Právě při finančním či věcném odměňování reprezentantů můžeme pochybovat o smyslu reprezentace. Jestliže sportovec reprezentuje svůj stát, provádí čestnou službu, anebo chce získat peněžní či jinou odměnu? Můžeme použít argument: Jestliže sportovec věnuje všechen čas k přípravě, aby mohl na stupních vítězů zvednout nad hlavu prapor své země a vyslechnout si k radosti svých krajanů státní hymnu, potom samozřejmě nemá prostředky na svou obživu či seberealizaci. Proto ho stát musí odměnit za jeho námahu a využití veškerého času pro reprezentaci země. Ovšem ve většině případů je snaha sportovce financována sportovním svazem a četnými sponzory. To platí především o sportovcích v mediálně a komerčně úspěšných sportech. V tomto případě je odměňování za reprezentaci vlasti vskutku podivnou záležitostí. Při peněžních sumách, které vydělávají elitní světoví sportovci, jsou jejich odměny za dobré umístění v prestižní mezinárodní soutěži ve většině případů zanedbatelné.
Diskuse
Při pohledu na blízkou budoucnost zkoumané oblasti, musíme konstatovat, že jsme svědky jakési bezvýchodnosti. Slepičková a Slepička sice tvrdí, že v počátcích dvacátého prvního století se vyhraněná tendence politizovat sportovní úspěchy poněkud oslabila, zejména u ekonomicky nejvyspělejších států, nicméně úspěch na významných sportovních soutěžích zůstává způsobem prezentace státu na mezinárodním poli i předmětem zájmu širokých vrstev obyvatel i představitelů jednotlivých států (Slepičková, Slepička, 2010, s. 146). Zvyšující se míra komercionalizace, konec bipolárního světa a postupující globalizace nám nicméně dávají na srozuměnou, že tradiční zápolení národů bude hrát v současné masové kultuře spíše roli dvorních nájemných muzikantů na panských dvorech, jak je známe z konce středověku a začátku novověku. Jednotlivec nebo skupina jednotlivců, jež již prakticky ztratili nebo vůbec nenavázali kontakt se zastupovanou organizací, dávají státním sportovním reprezentacím stále více punc sportovních klubů, kde rozhoduje spíše finanční stránka a touha představitelů po efektivní prezentaci státu, nežli dobrá vůle vysílat nejlepší sportovce, kteří vyšli z kvalitního domácího tělocvičného systému. Lze použít i názor bývalého italského premiéra, mediálního a sportovního magnáta Silvia Berlusconiho, že budoucnost masové popularity sportu je v klubových soutěžích, nikoli na poli mezinárodního sportu.
Shrnutí
Hlavní smysl sportovního dění v mezinárodních souvislostech jsme mohli vidět v mocenských bojích v období totalitních režimů a také v národnostních sporech a válkách, kde právě sportovní prostředí v některých případech hrálo velmi důležitou roli. Na otázku, jakou úlohu hrál sport a samotný výkon sportovců na hřišti, můžeme odpovědět, že zde hrála hlavní roli spíše touha po porážce nenáviděného soupeře či snaha soupeře překonat alespoň na poli sportovním, když nebyla možnost se mu vyrovnat politickou či vojenskou silou. Otázkou zůstává, zda se sportovní porážka jiného tělovýchovného systému zástupně nepovažovala za porážku nepopulárního státního zřízení či nenáviděného uzurpátora. Spíše bychom se přiklonili k druhé variantě. Existují i pozitivní výsledky, kdy reprezentace dokážou povzbudit národní vědomí dané země. Problémem však je, že oslava národa či státu probíhá jen tehdy, když je reprezentace úspěšná - v případě nezdaru dochází k opačnému efektu, občané neúspěch národního týmu vztahují na celý národ a pochybují o své hrdosti na vlastní národ či stát. Stalo se tedy reprezentování státu pouze součástí masové kultury? Složitý problém společensko-politického významu státních reprezentací stojí na rozcestí: Půjdou reprezentace cestou sílící komercionalizace a postupující globalizace, stanou se pouhým divadlem masové kultury jako „chléb a hry“ bez důrazu na národní příslušnost? Budou pouhým připomenutím země podobou státního dresu a vlajky? Anebo si zachovají svůj tradiční význam hrdého reprezentování národního státu? Dnešní doba napovídá, že druhá varianta je na ústupu, že můžeme čekat postupnou změnu původního smyslu reprezentování a sílící vliv globalizace přinášející zábavu pro masy.